Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (14)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš a Sylva jaro 90

Matouš dorazil svou škodovkou stovkou k obvodnímu národnímu výboru na obvodu jih, postavil jí na vyhrazené parkoviště a hned šel nahlásit vrátné, že je tajemník z města a že to auto je jeho, nechtěl zase vyvolat reakci strážců pořádku, už si s tím dost užil, posměchu taky, ale proč, vždyť té jeho plechovce je teprve patnáct let, co to je za věk, no byla trošku rezatá.

Vyptal se, kde má tajemnice kancelář a vyrazil, nechtělo se mu, tušil trapas a trapasy nerad, ale co se dá dělat, je za to placený, viděl nervózní úředníky, kteří na něj dost nahlas koukali, všechny ženy zdravil a připadal si jako inkvizitor, který přijel rozběhnout čarodějnický proces. Když otevřel tu správnou  kancelář, Sylva se rozzářila  a skočila mu kolem krku, pusu z každý strany, jako kdyby byli nejlepší přátelé, milenci, spolužáci ze školky, všechno dohromady, při tom nechala dveře otevřené, divadlo na desátou.

Bylo mu to děsně nepříjemné, to její divadlo a na druhou stranu, jak se k němu přitiskla a pak se otřela a zavlnila, zafungovalo to bleskurychle, chtěl jí tak, až se mu točila hlava, ale trapas nechtěl ještě víc.

Tak Sylvo, kočko nádherná, chtělas něco projednat, jdeme na to.“

Zakroutila se, udělala překvapený kukuč a rozepnula si knoflík u sáčka, tričko pod ním mohlo být o číslo větší:

To jako hned, jo?“

Hele neblbni, jdeme hned na práci, pak uvidíme, jde o ten stavební odbor, jak si to vůbec představuješ? Prosím tě, pochop, já jim nemám co kecat do stavebního řízení, mimochodem, ty taky ne.“

Jen chci, abys jim řekl, že mám tvojí podporu a že se tam prostě musí stavět, tak, to pro mě můžeš udělat, ne?“

Dobře, jdeme.“

Víc to raději nekomentoval, prostě jí zklame, najednou si uvědomil, že tohle nemůže mít dobrý konec, jen menší nebo větší průser, ale celá jeho kariéra teď vypadá zoufale, někde v hloubi duše v něm začala klíčit chuť, začít to všechno brát jako tu hru, jak radil Arnošt, má sice vsazeno úplně všechno, tedy ne život, ale nemá peníze, nemá kam se vrátit, jak taky říkal Arnošt a i Karel Mareš, to je ale zvláštní, zajímavý chlapík, ale programátora ho někde dělat nechají, teď přijdou všude masově ty malé počítače a nikdo jim nerozumí, on tedy taky málo, ale aspoň ho už viděl.

Šel za ní zamyšleně, a i když na něj Sylva vrhala nadšené úsměvy, jako kdyby vedla svého pejska na výstavu, tak nijak nereagoval a myslel na to, kam se dostal a proč tam vlastně je. Vedla ho chodbou k jedné z kanceláří, kde byli čtyři lidé u psacích stolů, stála tam i dvě rýsovací prkna, otevřené dveře vedly do další kanceláře, evidentně mnohem menší, do které se chodilo přes tuhle první, jasně tam bude sedět pan Hladík, pan inženýr, co má za manželku bezva paní od mých dvou estébáckých kamarádů, říkal si Matouš pro sebe a bál se, aby se nezačal uculovat. Pan Hladík zaslechl šoupání židlí a pozdravy a objevil se ve dveřích. Sylva všechny představovala a u Hladíka řekla:

Dosavadní vedoucí odboru pan Hladík.“

Toho se Matouš chytil a připravené divadélko postavil na hlavu, uvidíme, jestli je pravda, že potvory raději dají tomu, kdo vzdoruje, než tomu, kdo se může přetrhnout, aby se jim zavděčil, je to hra ty vole, jen hra.

To mě těší, že Vás pane inženýre, poznávám, moji kolegové na stavebním a na územním rozvoji říkají, že jste jeden z největších expertů na kličky stavebního zákona, co znamená to „dosavadní“, Vy odcházíte?“

Ne, neodcházím, jen s paní tajemnicí vedeme takové diskuze.“

Ty diskuze jsou o Valchách, předpokládám, že jo? Tam by asi chtěl stavět každý, slyšel jsem, že to tam je kouzelné, škoda, že se tam stavět nedá, určitě by se mi tam taky líbilo bydlení, jenže já na to nemám peníze. Pane inženýre, rád bych si o tom s vámi v klidu promluvil, byl byste tak laskav a přišel za mnou na radnici?“

Určitě, přijdu rád, řekněte kdy.“

Buďte, prosím, tak hodný a zavolejte paní Musílkové, ona je v radničním seznamu, to vlastně víte líp než já, ještě se v tom pořádně nevyznám, ta ví, jak mám čas, omlouvám se, je to teď hrozně zmatené a zjevně bude hůř.

Jinak zcela obecně, nechci nijak porušovat předpisy, to prostě nesmíme, úřad musí pracovat nezávisle na všech politických zemětřeseních kolem, rád jsem vás všechny poznal a pane inženýre, těším se.“

Hladík se usmíval, trochu překvapeně, ostatní nepokrytě koukali, skoro by se dalo říct, že čuměli, vypadali potěšeně, ale ona jim předvede, kdo je pánem, chudáci, no musí bojovat. Sylva za ním vyšla beze slova, nepodíval se na ní, šel zpátky do její kanceláře a zase upadl do svých úvah, ale stejně jako cestou na stavební odbor i cestou zpátky mu zableskla myšlenka, jaký styl hry jí dostane do postele, beztak z toho se ctí utéct nemůžu, tak se budu bavit a pak uvidím, na ten nájem a alimenty snad vydělám.

To ti děkuju, tos nemohl dopředu říct, že ze mě uděláš blbce? Zatraceně, byli jsme přece domluvený.“

Vyletěla, jen zavřela dveře do kanceláře,

Nebyli jsme domluvený, ty mě tlačíš do něčeho, co oběma ublíží, nevím, kolik ti někdo slíbil za to povolení, ale nestojí to ani za sto tisíc, to chceš v listopadu skončit, nebo třeba hned? Pokud vydáš to povolení, bude průser, stopro to někdo napíše do novin, třeba ten Hladík, myslíš si, že on nebo jeho žena neznají polovinu pisálků v kraji a spoustu v Praze? My to jako magistrát budeme muset shodit.

Podívej, Sylvo, teď si prostě nemůžeme dovolit nějaký skandál, že nové vedení národních výborů porušilo kvůli svým kamarádům zákon, za dva měsíce, ani ne, jsou volby do Federálního shromáždění a do České národní rady a na podzim sem, do národních výborů, ty tu nechceš zůstat? Spíš se snaž zajistit si dobré místo na kandidátce na listopad, v seznamu na červen jsem tě neviděl i když by ti to tam slušelo, ostuda se teď prostě nesmí konat, moc mě to mrzí, že jsem tě teď zklamal, ale je to kočičko v tvém zájmu.“

Na Sylvě bylo vidět, že váhá, asi byla zvyklá se pohybovat mezi lidmi, kteří lžou a neustále hrají hry a teď přemýšlela, co tenhle člověk, který vypadá jako jehně jdoucí na porážku, co má zatraceně za lubem, vypadal jak loutka a najednou hraje něco svýho, sakra co tím myslí?

Vzpomněl si, že je to hra a vytáhnul další kartu:

Podívej, kdybych nemyslel na tvoje dobro, nechal bych tě vydat to stavební povolení a pak to veřejně shodil, napsal o tom do novin a udělal ze sebe poctivku největšího, ty bys letěla a já bych se natřásal jako hrdina bez bázně a hany, tak buď v klidu, jestli mi chceš nadávat tak můžeš, čau, zase někdy.“

Matouš se otočil ke dveřím a chtěl odejít, docela rád, jenže Sylva opět udělala svoji fintu s dveřmi, udělala krok stranou a špičkou boty přidržela dveře, aby se nedaly otevřít, Matouš nemohl ven a zvenku nikdo nemohl dovnitř, našpulila pusu:

Ale říct dopředu si mi to moh, vypadala sem tam děsně blbě, hm, a to mi ani nedáš pusu na rozloučenou?“

Vida, něco na tom je, hrát si svou hru a ne její. Pusu byla úžasná, taková, po které je v podstatě nezbytné na to vletět, jinak je to vyloženě nezdravé, zkusil, co dovolí, jaksi z výzkumných důvodů, věděl, že všechno ne, vyhrnout sukni ano, kalhotky dolů ne.

No tak, tady, to ne, stavím se u tebe.“

U mě v kanceláři že je to lepší? Ale těším se.“

Nemyslím v kanceláři, zajdu k tobě domů, bydlíš v mojí čtvrti, musím tě zkontrolovat, dneska večer, doufám, že budeš doma.“

Z karate přijdu tak v osm, pokud nepůjdu na pivo, což kvůli tobě tedy nepůjdu, není to na tebe pozdě?“

Pozdě to není, jen jestli nejsi moc unavený?“

Obávám se, že ty bys probudila k životu i mrtvého, tedy pokud bys chtěla.“

Sylva dala nohu stranou a Matouš otevřel dveře a šel, vida, ještě dnes, seběhl se schodů a ve vrátnici zavolal paní Musílkové, nechtěl ze Sylvy kanceláře:

Prosím, jedu z „jihu“, asi zavolá odsud jeden pán o termín, může to být tak na hoďku, ale prosím brzy, třeba dnes, jen musím končit nejpozději v půl šesté, pak mám karate a nechci ho vynechat, budu to nejspíš potřebovat, moc děkuju.“

Pan Hladík už volal a jede sem, to nějak uděláme, nějak vám ho tam vmáčknu.“

Vynikající, já si jen doma vyzvednu kimono, když jsem poblíž, abych tam nemusel před tréninkem.“

Doma se stavil na skok, pro kimono a přeci jen trošku uklidit, tedy zacházet věci do skříní a koutů, aby nebyly moc vidět a zlehka ustlal postel, tedy urovnal deku, zajímalo ho, jestli bude použita, tedy ta postel, vlastně jestli vůbec přijde.

Na radnici na něj čekal pan inženýr Hladík, povídal si s paní Musílkovou a bylo vidět, že se znají a asi si i rozumějí, řekla mu o jeho plánu nebo ne? To snad ne, to by nebylo fér, ale on mu to asi bude muset říct. Měl chuť, připojit se k tomu přátelskému hovoru, ale nevěděl, zase jako vždycky, jestli by to nevadilo paní Musílkové, kdyby někdo viděl, že on, jako šéf, k ní má takovou důvěru, že před ní a vlastně s ní projednává takové citlivé věci, je to prostě nezvyklé a při tom by jí tam měl rád, uvědomil si, že si jí docela považuje. Tak si pana Hladíka dovedl k sobě.

To jste laskav, že jste hned přijel.“

Jste velký šéf a taky, upřímně, jsem zvědavý.“

Hladík se usmíval, bylo vidět, že sice uznává, že je Matouš šéf, ale že má ze současné situace trošku srandu, ale přátelsky.

Tak s tím šéfem to je tak, že Váš šéf nejsem a Vy to víte a ve stavební agendě se nevyznám, to taky víte, mě zajímá, co se u vás na úřadě děje, jaksi z Vašeho pohledu a pak se chci s Vámi poradit na řešení.“

Tak pověst neklame, asi jste tak zvláštní, jak se říká.“

A to jako myslíte jak?“

Říká se, že se nevytahujete, že nepředstíráte, že jste mistr světa, že posloucháte lidi, nás obyčejné lidi a dokonce se říká, že snad opravdu myslíte na prospěch tohohle města, což by ovšem byla fakt bomba.

A k vašim otázkám, u nás na úřadě je to sranda, nové vedení trapně politicky tlachá, tedy nadávají na bolševika a snaží se vytřískat výhody pro sebe, nejlepší je v tom naše krásná tajemnice, tedy to se asi shodneme, pěkná je velice. Ta prostě chce prodávat stavební povolení, to je zatím to první, co jí napadlo, časem možná přibudou další agendy, ale teď je stavební odbor její favorit.

Jenže s námi je problém, chováme se jako před tím, tedy před tím převratem, kde to jde, tam povolení dáme sami od sebe, tedy hloupě řečeno zadarmo, no a kde to nejde tak tam ho nedáme za žádný prachy a to je spor, ona chce teď aktuálně jednu výjimku, na ty Valchy a už i dost otevřeně řekla, že se pro jednou nic nestane a naznačila mi, že by za to něco velkého mohlo být, ale to by jistě popřela a nebyl by svědek a tak.“

Obávám se, že mi neoprávněně lichotíte, teď zrovna jsem dost v depresi z výsledků mého snažení, no k tomu Vašemu úřadu tak moje informace jsou stejné, zabrzdím jí, tohle by byl průser a nějak jí uklidním, tedy zkusím to.

A ta moje otázka, pomohl byste mi připravit podklady pro žádost na mimořádné investiční prostředky na ten sběrač, mělo by to být na vnitro a možná na finance?“

Tak pověst neklame, jistě, rád pomůžu.“

Ale mám prosbu, velmi naléhavou, diskrétně, naprosto, může to nevyjít, nechci teď zmatek a vlny a tlaky a pak ostudu, prosím.“

Určitě, ale potřebuji to mlčení uvolnit alespoň u jednoho projektanta, přece jen, něco vím, ale rozpočtově to nedám, napadá mě, když máte za sekretářku paní Musílkovou, tak její bývalý manžel, nebo manžel, nevím moc, jak na tom jsou, ale on je v každém případě fachman a slušný člověk a ona taky.“

Ano, on ano, mimochodem už to ví, jeho jsem se ptal jako prvního, prostě když mě to napadlo, potřeboval jsem v prvním kole někoho, kdo by řekl – to je možné nebo to je úplná blbost a k té paní Musílkové, to není sekretářka, to je asistentka, to je vlastně pravá ruka, bez té a jejích zkušeností bych ještě nevěděl kde je která zasedačka.“

Pan inženýr Hladík vstal, usmál se a podal Matoušovi ruku:

Jdu na to, jsem zvědav, jak to dopadne.“

Matouš měl pocit, že chtěl ještě něco říct, ale neřekl a Matouš nevěděl, zda se ptát či to nechat být a tak to nechal být a jakmile se zavřely dveře, začal honem podepisovat doklady z podpisové knihy, aby stíhal trénink.

Na trénink vyrazil včas, tedy tak, aby byl v tělocvičně alespoň půl hodiny před začátkem, věděl, že Tonda tak včas chodí a chtěl s ním mluvit, před tréninkem, ne po něm, co když po něm bude něco zajímavého, co kdyby Sylva opravdu přišla, otázka je co by bylo, s ní jeden neví, ale nuda určitě ne, chtěl se Tondy zeptat na Karla Mareše, uvědomil si, že sice za sebou nevidí rozumné výsledky, že ho možná za týden vyženou z radnice, sotva rozběhne Hovorka ty pomluvy, nebo ty spousty pravdivých informací, jak se to vezme, ale že ty týdny na radnici stály za to, jen těch zajímavých lidí co potkal, takže o co jde.

Do tělocvičny dorazil tak včas, že tam ještě skákaly gymnastky, Tonda už tam byl, jenže si v koutě chodby povídal s Lenkou a vypadalo to, že mají trošku starost, ty rušit nechtěl, takže nic, sedl si na schody a čekal, měl by se nějak rozhýbávat, ale jak mu v hlavě hučelo milion věcí, třeba Dáša a Sylva, no to není hezké, vlastně co spal s Dášou tak jí byl věrný, jestli Sylva přijde tak on udělá asi hodně proto, aby přestal být, zatraceně.

Najednou ucítil něčí ruku na rameni, byl to Tonda, a vedle něj stála Lenka, Tonda se na něj obrátil:

Matouši, mám pro tebe návrh, pojeď se mnou pozítří do Plzně, je tam oslava osvobození Američany, poprvé asi po 42 letech, může to být zajímavé a cestou pokecáme, potřebuju to.“

Já mám moc práce, já nemůžu.“ Vypadlo z Matouše automaticky a hned se za to trošku styděl, „nebo možná by to šlo.“

Určitě by to šlo, hele pamatuj, jak jsme o tom s Karlem mluvili, neblbni tolik a plzeňský kolega tě rád uvidí, pokud se mu nebudeš plést pod nohy, asi dobře vyšiluje.“

Jak to, že si všichni povídají s Karlem jen já ne.“

Postěžovala si Lenka.

Dobře, někdy tě to zařídím, myslím, že zná tvého tátu, a má moc hodnou ženu, Aničku, ta by se ti líbila, tedy myslím.“

Tu znám, bývala u táty na klinice a máš pravdu, tu mám moc ráda, moc, musím se u ní zastavit.“

Vypadáte nějak smutně, vy dva, a to jsem vám tak záviděl, ještě před pár dny, tak dobře, Tondo, pojedu.“

Říct, že trénovali zamyšleně, by byl nesmysl, zamyšlený karatista je mrtvý karatista, ale přece jen byli všichni tři dost hluboko ve svých myšlenkách. Tonda s Lenkou byli o to nebezpečnější, oni tentokrát na sobě při kumite nedali znát opravdu nic, oba měli tváře hráčů pokru, smutných hráčů pokru.

Matouš nacpal mokré kimono do tašky, osprchoval se a pomalu šel k autu, protože chtěl být doma brzy, jinak jezdil trolejbusem. Stejně jako vždycky po tréninku měl takový euforický pocit, bylo mu podivně dobře, ale k tomu nějak smutno, takže ve výsledku to bylo jako sladce smutně, snad z toho, že mu svět, život, náhoda nebo bůh opět ukázal tu složitost a zamotanost všeho. On pořád doufal v jednoduchá dobrá řešení a ta se nějak nedařila, ani jemu, ani jeho známým.

Doma si vyndal z ledničky kostku tvarohu, jogurt, rajče a okurku, to bylo úžasné, že se začala objevovat zelenina i mimo sezónu, kdy se dala sklízet u nás, nakrájel zeleninu, smíchal jí s jogurtem a tvarohem, ukrojil si silný krajíc chleba, namazal máslem a měl báječnou večeři, ve svých očích, byl líný si vařit a hlavně by mohla přijít a nechtěl mít něco rozvrtaného. Sotva se najedl, byla tam, v džínách a volné flanelové košili, trošku klukovské oblečení, ale jí to děsně slušelo.

Tak doufám, že to máš aspoň bombově zařízený, protože tohle je jeden z nejhorších paneláků na sídlišti a v něm je tohle ten nejhorší byt.“

No tak vida, na příjemnou a milou si nehraje, dobře, budu hrát rovinu, takřka, co nejvíc pravdy, čím víc pravdy, tím míň tomu bude věřit, jen pocítil trochu únavu, ne z karate, to ho vždycky nějak povzbudilo, ale únavu z těch složitostí a zklamání z převratu, jediné co nesmím, je začít po ní bláznit.

Asi tě zklamu, je zařízený jednoduše a chudě, ale mám tu láhev nějaké levné brandy, tady všem brandy lidi říkají koňak, takže můžu možná říct láhev koňaku a taky fernetu no a to by se ti pak mohl můj byteček alespoň trochu líbit.“

Jsem tu autem, jela jsem jako na volejbal, ne že bych musela lhát, ale je to jednodušší, takže žádný alkohol, tak moc policajty ještě zmáknutý nemám, to ty bys už je měl mít v ruce, máš? Říká se, že jsi jejich velkej kámoš.“

Co takhle pusu na přivítanou?“

Zkusil jí políbit na rty a čekal totéž políbení, jazyk až do krku a těla na sobě, prostě to, co předvedla jak u něj, tak pak u sebe v kanceláři, ale uhnula a on jak se naklonil jí dal jen lehkou pusu na tvář a ona jej rukama vyloženě odstrčila. Bože, co to zas hraje?

Nech toho, co blbneš, přišla jsem si povídat.“

Promiň, to mě nenapadlo.“

Překvapeně, možná zaraženě, se na něj odívala.

Jsi zvláštní chlap.“

Rychle, ale pečlivě, si to u něj prohlédla, pak si sedla na malou sedačku, která zabírala skoro polovinu jeho jediného pokoje, pak byl regál plný knížek a za ním postel, která ale přes ten regál nebyla vidět, opticky to bylo spíš mikroskopické 2+1, ale jen opticky.

Pověz mi, co chystáš s těmi mými Valchami?“

To nejsou tvoje Valchy a nechystám nic, jen se chci něco dozvědět, když to hrozí, díky tobě, průserem, hele dáš si něco k tomu pití? Nealko nemám, tedy jen vodu z vodovodu.“

Ty seš ale pohostinnej člověk, tak mi nalej ten fernet.“

Vida, řidičák, neřidičák, dobře hrajeme dál.

A o co jde jako tobě? Když vydám to povolení tak to bude můj průser a já to nějak ustojím, tak co se do toho montuješ, zatraceně, chceš taky peníze?“

Nechci, tedy mimochodem to je poprvé, co říkáš kolem těch tvejch Valch něco upřímně, tobě prostě někdo slíbil asi hezký peníze za to povolení, no a když ho váš úřad vydá, tak se ozve tak sto lidí, kteří ho nedostali a budou řvát, podávat stížnosti, budou o tom psát noviny a my, tedy náš úřad, to tebou vydaný povolení zruší a bude docela tanec, to prostě nechci, proč teď dělat takovej rozruch, tolik ti zase nedává, aspoň myslím a ani by to nedávalo smysl.“

A cos tedy zjistil?“

Jednak, do toho ti nic není, ale mezi námi, nic novýho, prostě to je na nějakou dobu zabitý, určitě na tuten rok, teď se tam stavět nedá, zapomeň na to a starej se o jiný věci.“

Dobře, nechceš říct, přijdu na to sama, tak mi aspoň řekni, kdo sestavuje kandidátky do těch komunálních voleb na podzim.“

Vždyť ještě nebyly ty jarní do Federálního shromáždění a do České národní rady, čert ví, jak dopadnou a co bude pak.“

Hele nevykrucuj se, kdyby se sestavovaly ty kandidátky dneska, kdo by je sestavoval a pravdu.“

Matouš se málem rozesmál, ta holka byla tak chtivá moci a peněz, až mu to přišlo legrační.

No dneska by je sestavovala nejspíš rada OF, což v praxi znamená, že Arnošt, a my ostatní bysme nadšeně souhlasili, nejspíš by mu do toho trochu kecal Petr Nosek.“

Představ mě, neznám ani jednoho, aspoň tohle pro mě udělej, když jsi tak protivnej s těma Valchama.“

Bože, ta jede, dobře, tak jí Arnoštovi představím, ale Noskovi ne, toho nesnášel tak moc, že představa, že mu Sylva dá za dobrý místo na kandidátce byla prostě nepřijatelná, ať si tu cestičku najde sama a jinudy.

Arnoštovi tě představím, až se to bude hodit, to nějak uděláme, tomu jo, Petrovi ne.“

Proč, ty ho neznáš dost dobře? Vždyť si tykáte, vím to.“

Jo, tykáme a znám ho od základní školy a nesnáším ho, prase tlustý odporný, dělal nám předsedu pionýra, a pak svazu mládeže, celý školy, toho nesnáším tak moc, že nesnesu představu, že bys, no jak to jemně říct, řekněme kolem něj tančila a měla se k němu za to místo na kandidátce, ne to mu nepřeju a já mu k tomu nepomůžu.“

Tak tohle byla na ní velká dávka pravdy, to bylo vidět, jak si to přebírá a neví, čemu věřit, co je vlastně poklona, co nějaká podivná lež. Napila se zamyšleně fernetu.

A kdy se uvidíš s tím Arnoštem? Zavolej mu hned.“

Zítra, nejspíš a volat mu nebudu, prostě ne, řeknu mu, nejspíš už zítra, že chceš, abych tě představil, a tobě řeknu, jak to dopadlo.“

Zamyšleně na něj koukala, strašně jí to slušelo.

A co bys ty chtěl za to místo na kandidátce, kdybys mi ho zařídil?“

Dívala se mu do očí a rozepnula si knoflíček u košile, což bylo ale děsně sexy.

Já tě to nemůžu slíbit, můžu tě všude chválit, trochu lhát umím, ale takový vliv nemám, ale líbíš se mi, o tom žádná, děsně se mi líbíš.“

To o tom lhaní mi někdy vysvětlíš.“

Přetáhla si košili přes hlavu a přitáhla si ho k sobě.

Lenka a Anička jaro 90

Lenka se rozhodla, že musí za Aničkou, měla pocit, že už s ní strašně dlouho nemluvila, ale tak to nebylo, jen si prostě docela dlouho neudělaly čas na pořádný pokecání, v posledních letech se sice často stavila pozdravit jí na poliklinice, ale bylo to vždycky jen krátké a tak trošku po povrchu, ono ale dlouho nebylo nic na probírání, všechno šlo nějak samo, až teď, revoluce co do naší země přivede ráj na zemi a ony jsou starosti až nad hlavu, no možná jen u mě.

Věděla, že Anička je ale hodně pracovitá doktorka a dobrá doktorka, takže má pořád frontu, jen přes poledne má pauzu na oběd no a večer, jenže to je nejisté, často jí lidi zdrží a ona pošle sestřičku paní Květu domů a sama si tam ještě s pacienty povídá, Anička není jen atestovaný praktik, ona je taky internista a gyndař a v praxi ještě psychiatr a psycholog a zpovědník. Takže v poledne, to jí lidi odpustí, když si bude půl hodiny, možná dýl, povídat.

Lenka vyrazila ze školy včas, koupila v mléčném baru chlebíčky s budapešťskou pomazánkou, ty měla Anička ráda a ostatně Lenka taky, trolejbusem dojela k poliklinice, byla tam za pět minut dvanáct, polední pauzu mají opravdu v poledne.

V čekárně, tedy na chodbě, která jako čekárna sloužila, nikdo před Aničky dveřmi nebyl, to byly holky úspěšné, že se všech pacientů zbavily, no další se tu začnou rovnat hned po dvanácté, aby měli dobré pořadí, jako kdyby někdy Anička někoho neošetřila. Když zaklepala, vykoukla paní Květa s nešťastným výrazem, čekala pacienta a věděla, že paní doktorka by určitě řekla – jen ho vemte, to zvládneme, proto občas paní Květa hrála tu zlou. Ale když viděla Lenku tak si oddychla a celá se rozzářila:

Paní doktorko, máte návštěvu.“

Aničko, strašně si potřebuju popovídat, věnuj mi poledne, tady mám dobrotu, abys nehladověla.“

Anička chytla Lenku kolem krku a přitáhla jí k sobě, jako kdyby jí nechtěla pustit, měla jí ráda, moc, toužila po dětech, ale nemohla je mít a adopci nakonec nezkusila, myslela na to, často, ale její Karel byl pořád pryč a jak věděla, nebo tušila, byl občas, spíš často, jednou nohou v hrobě, prostě se smířila. Lenku znala odmalička a ta si z ní udělala takovou vrbu na svěřování, tetu nebo babičku, které se dá všechno říct.

Tak povídej, holčičko, co tě trápí, něco tuším, většinu asi ne a to jsi zlatá s těmi chlebíčky.“

Paní Květa si vyrazila nakoupit a Anička si posadila Lenku vedle sebe na vyšetřovací lehátko a Lenka honem spustila:

Aničko, víš, už jsem se v podstatě smířila s tím, že jsem divná, že se mi žádnej kluk nelíbí, nebo že já se líbím jen blbečkům, nic proti sexu, ale aby to bylo to jediný, co ode mě chtěli, to je málo, prostě pak jsem si všimla Tondy, líbil se mi hned, dělala jsme na něj tak zkusmo oči dost dlouho, než se chytil, teď to byly krásný čtyři, pět měsíců a najednou trable, uvědomila jsem si, že chci do světa, brala jsem to nějak samozřejmě, že se ještě dlouho nevdám a budu studovat, abych prostě zjistila kde kdo co umí a naučila se to, jenže Tonda je z toho smutný, on se chce vzít a být spolu a nejspíš i mít děti, skoro to vypadá že se rozejdeme a to mě ničí, už si snad i našel práci v Praze, asi aby si rychle odvyk. Nevím, co dělat.“

Lenko, holčičko, to je rada drahá, obojí asi mít nemůžeš, víš, mám Vás ráda oba, Toníka znám dlouhý léta a je to báječný kluk, kdybych měla syna, chtěla bych, aby byl jako on, a kdybych měla dceru, chtěla bych, aby byla jako ty, jenže Vy k sobě teď moc nepasujete, je to jednoduché, jste hodně od sebe, myslím věkem, on hrozně moc chce rodinu, pohodovou rodinu, ne ten tyjátr co zažíval krátce s Helenou Horváthovou a je to logické, že to chce.

A ty seš dcera svého otce, chceš být výborný doktor, chceš udělat doktorskou kariéru, to není o rodině, obzvlášť když je jeden ženská, určitě ne o rodině a dětech nějak brzy. A beztak si myslím, že jsi rozhodnutá, že jo, že jen chceš, aby vrba teta Anča řekla, že tak je to dobře?“

Víš, Aničko, ono je to teď celý zmotaný, s tím tátou taky, teď jsem se mu nanutila do auta, chtěla jsem si pokecat, on zrovna jel na chalupu spálit ten svůj spis, nebo tu složku, nebo jak tomu v tom hrozným StB říkají, proboha promiň, já zapomněla.“

Lenka se zarazila, zatraceně, teď se Aničky dotkla, ten její mužský!

Proboha, Aničko, já jsem se tě nechtěla dotknout, do háje, no teď vidíš, jak jsme zmatená.“

Lenka si všimla, jak Aničce přelétl přes tvář smutek.

Aničko, prosím, promiň, ale nakonec já beztak nevěděla, jak tuhle tu otázku říct, jsem z toho úplně mimo, všichni o tom StB tak hrozně mluví a já teď s jedním chodím, a spím a mám ho ráda, druhý je tvůj muž a ty jsi nejhodnější člověk, kterého znám, tak tvůj muž přece nemůže být zlý, a táta s nimi spolupracoval, nebo nespolupracoval, ale něco podepsal, prosím, jak to všechno vidíš, kde je pravda?“

Anička vzala Lenku kolem ramen a přitiskla jí k sobě:

Lenko, jsi velká holka a měla by sis umět věci srovnat, promiň, asi ti to řeknu hodně otevřeně, ale je to jen proto, že tě mám tak moc ráda, nech mě to doříct a neomlouvej se furt, kdybychom k sobě neměli tak blízko, tak si o tom nepovídáme a tak se nebudem omlouvat. Když bylo Karlovi tolik jako tobě, byl už hromadu let v armádě, násilím odvedený, už zachránil spoustu lidí a taky jich spoustu pozabíjel, byl kapitánem Rudý armády a český taky a prsa měl plná metálů a ty neměl jen za chození na přehlídky, ten asi na žádný nebyl a mě zachránil život a je tady teď ve městě skoro příkladný lump, a nebreč, nedotkla ses mě, fakt ne, jen je to složitý a ty jsi dospělá a dospělí v tom složitým žijou, musejí.

Teď se to tady změnilo, všichni lidi, skoro všichni, bolševikům nadávali, jasně, komu jinýmu, ve všech zemích světa se nadává na vrchnost, někde tiše, šeptem, někde trošku otevřeněji, někde nahlas, u nás se ta vrchnost dlouho neměnila, tak se prostě nadávalo komunistům a oni si to zčásti zasloužili, protože spoustu věcí dělali blbě, ale všichni lidi tu měli co jíst, kde bydlet a měli práci, nikdo nebyl negramotný a všichni měli zadarmo dobrou lékařskou péči, to si pamatuj a vzpomeň na to, až tu nebudu, za dvacet, třicet let, uvidíš, já nevím co tu bude, jen vím, že ta Amerika, ke které teď nábožně koukáme jako dřív k Sovětskýmu svazu, tak ta Amerika tu lékařskou péči pro všechny nemá, nekoukej, jasně že mají možná nejlepší zdravotnictví na světě, jo to jo, ale pro bohatý, máš leukémii a nemáš pojistku, tak je nám líto, oni řeknou sorry, chlapovi se blbě čůrá a nemá dobrou pojistku, smůla, prostata se bez pojistky neoperuje, neval oči, v novinách se to dneska nedočteš, dneska se lže obráceně, než do teď.“

Anička se nadechla a Lenka pochopila, že bude pokračovat, byla hrozně ráda, že se Anička rozjela, cítila, že moc potřebuje slyšet její názor, názor někoho, koho si moc vážila a kdo nekdáká nadšením z nových uniforem hradní stráže.

Podívej Lenko, tady byla nějaká vláda, nebo spíš způsob vládnutí a teď bude jiný, nebo už je, lidi se moc nevymění, systém ano, pan Gorbačov řekl, ať si děláme co chceme, žádný disidenti na to neměli vliv, vládli nám Rusové a oni řekli – můžete – a tak se něco děje, no a k moci se dostávají noví lidé, nevím jací jsou, ale bojím se, grázlové jsou vždycky nejrychlejší, do pohraničí po válce taky přišli jako první a teď budou chtít označit viníky za to minulý, co bylo sice podle mě ještě docela dobrý, prostě já to vidím z pohledu co bylo před tím, válka, bída před tou válkou, utrpení ve Svazu, ale budiž, nechci tvrdit, že se mi všechno líbilo, to vůbec, ale jestli zůstane pro lidi to, co jsem řekla před minutou, to nevím.

No a ty jakoby viníci, prostě komunisti to nebudou, těch je moc, jsou zase ve vládě, takže oni nepřáteli být nemůžou, ne těmi velkými, to nejde, komunisti nejsou viníci, takže viníky bude část policie, tedy to StB, výzvědná služba, má jí sice každá země a výslech na CIA bolí stejně jako na KGB, alespoň myslím, ale u nás to je teď ta oficiální špína, která za všechno mohla.

Prostě my jsme národ hodných lidí, těch pár grázlů, kteří tady byli, ti byli soustředění v StB, tak a srovnej si to, ty znáš osobně jednoho a druhýho skrze mě, to jsou prostě ti nejhorší z nejhorších. Holka, vezmi rozum do hrsti, oni plnili rozkazy vlády, rozkazy systému, často sovětů, určitě to někdy byl i Stalin, kdo ty rozkazy dával, Horákovou nezabilo StB, tomu snad nevěříš, moc často tu špínu dělali obyčejný lidi, závistivci, zlí lidi, ti práskali.

A tvůj táta je skvělý doktor, slušný člověk a nic neprovedl, dala bych hlavu na to, že lidem neubližoval, maximálně nepřímo, tak neřeš ten podpis, prostě to podepsal, tím samotným nic neprovedl.“

Co myslíš tím slovem – nepřímo.“

Ale to jsem asi neměla ani říkat, no jedna z věcí, která tady byla moc ošklivá bylo to, že studovat mohl jen někdo, lépe řečeno někteří to měli moc komplikovaný a tak pak nevystudovali, nebo fakt vůbec nemohli a tvůj táta měl dost vliv na to, koho vzali na medicínu a občas ho použil, ne u tebe, ty jsi byla jedna z pěti nejlepších v přijímačkách, to náhodou vím, chlubil se mi tím a měl děsnou radost a já taky, ale třeba u vašeho Petra, tvůj bratříček to fakt studovat neměl a že to dokonce vystudoval, z toho se bude táta zpovídat až zaklepe na nebeskou bránu, ale to je nakonec maličkost i když otevřeně řečeno mohl tu školu místo něj vystudovat někdo, z koho by byl dobrý doktor..“

Anička se odmlčela a Lenka nevěděla co říct, byla to pravda, tedy s tím Petrem, no ale já taky nic nevím, ani to, co vlastně chci.

Aničko, co mám dělat? Co bys dělala ty na mém místě?“

Nejsem na tvém místě, mám naprosto jinou zkušenost a modlím se, abys ty tu mou neměla, aby tě život některých věcí prostě uchránil, já se na to dívám jinak, ale pokud můžu tak za tebe, víš Leni, ty musíš do světa, byla bych ráda, kdyby ses pak vrátila, ale bude to za dlouho, myslím, možná už tu nebudu.“

Lenka položila Aničce hlavu na rameno a najednou, aniž bezprostředně věděla proč, jí začaly téct slzy, snad tak odplouvalo dětství, nebo nevinnost, nebo iluze, snad neodplouvaly ideály.

Od Aničky běžela Lenka rovnou k Tondovi, bála se, aby byl doma, když jí otevřel, skočila mu kolem krku a jen se dopotáceli do postele, nic mu nevysvětlovala a on postupně pochopil, že se milují na rozloučenou, vlastně to před jejím odjezdem ještě párkrát stihli, ale teď to bylo tak nějak jako že je rozhodnuto.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.