Virtuální alternativy


napsal Leo K.

Virtuální alternativy

Co si vůbec představujeme pod slovem alternativa? Z latinského slova alter – druhý, jiný, vyplývá, že jde o volbu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. „Jestli to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém“ není alternativou. Hnutí ANO bez Babiše také není alternativa. Hned na začátek musím předeslat, že bych ANO nevolil. Mnohokrát jsem napsal, že je to soukromý projekt oligarchy jak se domoci politické moci přímo, bez tradičních oklik, které využívají Křetínský, Tykač či Kellner a ostatní.

I proto je jeho vliv viditelnější a jeho jednání je na první pohled odpudivější. Proto také hnutí ANO bez Babiše nedává žádný smysl. Ale proto také chápu, že existují lidé, kteří Babišovi svůj hlas dávají. A myslím si, že není ani příliš složité pochopit i to, proč ho volí. Pokud se někdo nechce smířit s prosti/insti tutem politického oligarchy, a má i pocit, že naši společnost přímo ohrožuje, tak by měl říct, kdo jiný má kompetence řešit problémy, jejichž neřešení a naopak bobtnání vedlo lidi k tomu, aby Babiše volili. Hamáčkovo ČSSD? Vojtovo KSČM? Nebo snad Fialovo ODS?

To jsou ty etablované, nebo chcete-li tradiční strany. Ale kdo uzavíral dohody s nadnárodními společnostmi, aniž do nich, byť jenom zmínkou, zakotvil, že část zde vyprodukovaného bohatství musí zde také investovat? Kdo proměnil Českou republiku v jednoúčelovou montovnu aut? Nebyli v tom náhodou v plné shodě pravicoví i socialističtí politici jmenovaných stran, kteří umožnili miliardy vyvádět z ČR dividendami? Kolik desetiletí se ještě budeme vymlouvat na bývalé komunisty?

Proč už 30 let žijeme ve stále se zhoršujícím nenormálním světě antagonismů, matení pojmů, destrukce právního prostředí, rozkladu vzdělávacího systému; to všechno chceme stále znovu a znovu připisovat na vrub minulého režimu? Jak dlouho ještě? Nemáme už dosti letité zkušenosti?

Babišova moc nepochází z lidu, jak nám hezky ale marně tvrdí naše ústava, ale z obrovských a velmi pravděpodobně na hraně zákonů získaných majetků. Ale to je kapitalismus a takhle to v něm prostě chodí. Každý veliký majetek má ve svém počátku zločin. To prosím neříká Leo K; to řekl, a ne bez příčiny, dávno před ním Honoré de Balzac.

Existuje tedy vůbec nějaká alternativa? Ovšem, že existuje – zbourat kapitalismus. Připustíme-li ale takovou myšlenku, musíme připustit i pokračování. Máme nějaký plán „B?“ Jakmile si totiž zvykneme na násilnou likvidaci politiků jen proto, že jsou „nehodni toho jména“ a nemáme plán „B,“ tak to není jen konec demokracie, ale navíc společnost čeká konfrontace s mnohem radikalizovanějšími, protože o něco naštvanějšími a poníženějšími občany.

Také i proto tvrdím, že hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ nemá s demokracií vůbec, ale vůbec nic společného, vyjma práva uspořádat demonstraci. A toto opojení moci, shromáždit na jednom náměstí desetitisíce lidí, je pravou motivací jejich pořadatelů, což potvrzují spoluúčastní lídři ministraniček jejichž zájem se s demokracií míjí o parník.

Dokonce se domnívám, že Milion chvilek… škodí svoláváním lidi k neproveditelnému zásahu. Připomíná mi to historku o pasáčkovi, který tak dlouho zkoušel, zda mu přijdou lidé na pomoc, když zakřičí: „vlci,“ až jednou ti vlci opravdu přišli, ale lidé zůstali doma. Že toho celá řada účastníků nedohlédne je mi líto, ale pravdu má (bohužel) Bohumil Kartous, který jinde píše, že naše kdysi špičkové obecné vzdělání se za celých posledních 30 let propadá na dno. Principiální stanovisko, které není legitimizované skutečnou většinou (a ne jen lokální na náměstí), je prostě ošidné.

Lidé, když vidí den ze dne (píše Petr Robejšek), jak elity selhávají, když jde o otázky, které právě se normálních lidí týkají nejvíce – a místo toho se zabývají symbolickou politikou, řeší pseudoproblémy, které sami definují, protože jsou pak „snáze řešitelné“ než problémy skutečné, tak samozřejmě hledají alternativy. Hledají na politickém trhu nějakou lepší nabídku. A lepší nabídka vždy vznikne, protože lidé, kteří jsou disponováni k tomu, aby bojovali o moc, pro které je to atraktivní cíl, tak pozorují, že vzniká mezera na trhu a do této mezery vznikají nové, protestní strany.

Protestní strany, které se zcela logicky snaží staré strany dehonestovat, kriminalizovat, „populismus“ je to nejmenší, nejslabší slovo. Právě před rokem německý eurokomisař pro unijní rozpočet Günther Oettinger rozzuřil Italy prohlášením: „Finanční trhy nakonec Italy naučí, jak mají správně hlasovat.“ Předseda Ligy, dnešní ministr vnitra a vicepremiér, Matteo Salvini hned žádal rezignaci vlivného eurokomisaře. Situaci se snažil domýšlivě a jako slon v porcelánu, uklidňovat člověk jehož názor v podstatě nikoho nezajímal, předseda Evropské rady Donald Tusk. Nakonec se ale vlivný Günther Oettinger přece jenom omluvil.

Ale na prosté existenci výše jmenovaného výroku je jasně zarážející bruselská arogance komisaře a jeho motivace vírou v kapitalismus Chicagské školy na bruselském půdorysu. Zatímco Milton Friedman vždy a všude, ať to bylo vhodné či ne, prohlašoval,

že veškeré společenské dění je ze zásady podřízené trhu,

jiný nositel Nobelovy ceny, Joseph Stiglitz zdůrazňuje, že

jediná skutečná role trhu je sloužit společenskému rozvoji.

Nedávno se snažil v New York Times obhájit rozdíl mezi dobrým kapitalismem, spočívajícím v „tvorbě bohatství,“ a špatným kapitalismem, založeným na „přivlastňování bohatství“ (čerpání renty). Problém je v tom, že tvorba bohatství je vždy jeho přivlastňováním.

Ekonomický růst je nevyhnutelně spojen s nárůstem spotřeby zdrojů a vždy proto vede k obírání živých systémů či budoucích generací o jejich přírodní bohatství. Jde o Stiglitzovu snahu opravit darwinistické

pojetí kapitalismu jako soutěže, která zná jenom vítěze

a možná ještě druhého a třetího v pořadí, zatímco ostatní končí nenávratně v poli poražených. Jde mu o „společenskou smlouvu“čili jakési férové ujednání, kdy stát a občan uznávají nepsaná pravidla vzájemné prospěšnosti, zajišťující každému občanu zdravotní péči, vzdělání a sociální služby – jinak řečeno, důstojné životní podmínky.

Jenže takové podkopávání kapitalismu předpokládá setsakra silnou občanskou společnost kooperující s demokratickou politickou stranou, která má jasný sociální program. Proto se to dařilo v severských státech, kde sama příroda dává lidem na výběr být sociální nebo nebýt vůbec. Ale i tam už naráží na vlastní limity. Prostě „slušný kapitalismus“ je protimluv.

Dá se sice najít celá řada atributů, které by měly být součástí takové regulace kapitalismu, ať se jedná o požadavek rekomunalizace veřejných služeb, podpora rozvoje regionálního hospodářství, posílení družstevnictví, otázka podílení se pracujících na zisku podniků, pozornost k situaci prekariátu a k vykořisťování daném digitalizací, stejně jako kritika technokratického přístupu ke světu. Ale vždy a bez výjimky narazíme na korporátní finanční bariéry.

Divíte se, že existují pochyby o dobrých úmyslech „systémových“ stran? Ano, již dost dlouhý čas víme, že kapitalismus není řešením. Protože vyžaduje trvalý, tedy v podstatě nekonečný růst. Ekonomický růst je důsledkem snahy akumulovat kapitál a čerpat zisky. Kapitalismus bez růstu kolabuje, ovšem

nekonečný růst na konečné planetě musí být podezřelý i jedinci s IQ 70.

Nějaký čas se tvrdilo, že se spotřeba přesune od zboží k službám a růst bude možno oddělit od užívání hmotných zdrojů. Tuhle iluzi vylučoval už v devadesátých letech Miloš Zeman celkem logickým tvrzením: „že vzájemným přeprodáváním limonády nevznikají žádné nové hodnoty.“ Kapitalistický egoismus svobody jednotlivce je také zdrojem bizarní představy, že každý má právo na získání tak velkého podílu světového přírodního bohatství, jaké si finančně může dovolit koupit.

Tato konfiskace společného bohatství dále vyvolává dislokace. Za prvé dochází k závodu o nadvládu nad nerozmnožitelným bohatstvím, což znamená násilí nebo legislativní omezování práv druhých lidí. Za druhé to znamená ožebračení lidí ekonomikou založenou na plenění. Za třetí jde o proměnu hospodářské moci v politickou moc, kdy vede moc nad životně důležitými zdroji k moci nad společenskými vztahy, které je obklopují. Vzniklá

sociální nerovnost navíc zákonitě plodí zkorumpovaný politický systém.

Václav Klaus se Českého rozhlasu v interview Plus na otázku Jana Bumby, zda považuje otázku dvojí kvality potravin za profilovou pro evropské volby, usměje: „To má snad být vtip?“ A má pravdu. Dvojí kvalita potravin je jenom malou částí komplexního problému, kterému se říká Evropská unie.

Je proti všem pravidlům logiky, aby problém řešila instituce, která je součástí problému.

Je to totéž jako požadovat na Evropské unii boj s daňovými ráji, když srdce unie (Holandsko a Lucembursko) je daňovým rájem. A to nezmiňuji ty další, jako Bermudy, Jersey, Kypr, Irsko a samozřejmě City of London, přičemž Bermudy, Jersey a City of London by se daly shrnout pod názvem Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Ironií osudu se pravděpodobně stalo Lucembursko daňovým rájem za premiérství pozdějšího předsedy Evropské komise Jeana-Claude Junckera. A teď by na něm někdo chtěl boj proti daňovým rájům? Václav Klaus má pravdu, že jde o nepovedený vtip.

Je to totéž jako by někdo chtěl na sicilské mafii transparentnost.

Buďto jedno nebo druhé; buďto tady bude centralistická unie (a náš věčný a marný odboj se kterým máme zkušenost už z Rakouska Uherska), nebo tady bude spolek rozumně spolupracujících států, které si budou své vnitřní problémy řešit ve své výlučné kompetenci. Centralistická Unie se vyvíjí – jak nás poučuji dějiny – v totalitu nejsilnější složky (není jí náhodou Německo?) a v její snaze odbourat nejen nacionalistické tendence těch druhých, ale i jejich národní identitu, což už se porůznu děje, stačí vyhledat citáty Junckera.

Jestliže tedy existují hlasy odmítající politickou korektnost, multikulturalismus, snahy o vykořenění Evropy z jejích antických a křesťanských základů, mravní relativismus, kosmopolitismus, takzvané „antidiskriminační” zákonodárství, militantní feminismus, usmiřovací politiku vůči radikálnímu islámu, či ekologismus,

jde o skutečnou alternativu bez té unijní složky.

Jestliže jsou tyto hlasy označené jako extrémistické, jde vlastně o typické volání zloděje: „Chyťte zloděje!“ Měli bychom si ujasnit, kdo jsou ti skuteční extremisté. Nejsou to (a ne náhodou) „elity,“ kteří chtějí vnutit všem státům ztrátu národní identity a suverenity v centralistický prospěch Bruselu? Vzpomínáte na Merkelovou?  „Národní státy musí dnes – myslím, že závazně – být připraveny vzdát se své svrchovanosti.“ Karel Hvížďala, který to komentoval v Českém rozhlasu dodal několik typických slov:

Z toho plyne napětí, kdy politické problémy dnešní globalizované společnosti nelze řešit pouze v rámci národní politiky. A toto napětí, jak říká sociolog a filozof Jiří Přibáň, „kdy politické problémy a rizika jsou globální, ale demokracie globalizovaná není, vytváří omezenější prostor pro rozhodování státu, ale národ se k němu o to víc upíná jako k jediné instituci, která rozhodovat může a musí.“

Zase jde o zaslepenost utilitárním pohledem. Národní stát, kde slovo národ má politický význam, je největší politickou entitou, která je ještě uříditelná. V reálném světě se dostatečně přesvědčivě ukázalo, že globalizované, nadnárodní instituce (OSN, WTO, MMF a další) jsou, když ne nefunkční, tak nepohyblivé, neakční, neschopné se přizpůsobovat změnám. Ostatně i za jejich založením stál vždy zájem konkrétního státu nebo skupiny států.

Velmi zřetelně to popsal Charles de Gaulle: „Evropa to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“ Elysejská smlouva z roku 1963 také podtrhuje skutečnost, že zájmy Německa a Francie budou mít vždy přednost před zájmy ostatních národů. Teď to dokonce potvrdili Macron s Merkelovou: „V tomto světě a v této Evropě musí Německo a Francie přijmout zodpovědnost a ukázat cestu,“ vyjádřil své přesvědčení francouzský prezident.

Základním prostorem střetu je ovšem otázka demokratického vládnutí a technokratického spravování, ke kterému EU už nepokrytě směřuje. V tomto rozporu je také zakotven vzestup nacionalismu s otázkou suverenity.

Cílem technokratického spravování je izolovat ekonomiku a především vlastnictví od demokratického rozhodování, paralyzovat moc občanů ve prospěch korporací.

Dostatečně jsme se o tom přesvědčili, když Komise vyjednávala dnes pozastavenou dohodu TTIP, kdy Komise konzultovala znění dohody z 95 % se zástupci korporací. Stačí se však zmínit a hned jste nálepkováni jako populisté, extremisté, fašisté. A kritické zprávy směrem k unii jsou fake nebo hate speech.

Panující systém vytváří takové mechanismy, ve kterých stát figuruje jako asistent NGO a jeho úkolem je v konečné fázi činnost NGO legitimovat. To se plasticky projevilo ve středozemním moři, kde NGO lodě „zachraňovaly trosečníky.“ Na to se dá narazit cokoliv, činnost „NGO Evropských hodnot“ nebo Člověka v tísni a jeho programu Jeden svět na školách. A to již se skutečnou demokracií nemá nic společného.

I když tedy ten plán „B“ máme, bolestně scházejí cesty jak ho dosáhnout.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.