Mluvím, mluvíš, mluvíme


napsal Leo K.

Náplní demokracie je hledání pravdy. I s rizikem, že se jí nedobereme přes všechny nástroje, které máme. Nejefektivnějším nástrojem je diskuse. To nám vtloukají do hlavy už od raného mládí, ale většinou schází vzor, ze kterého bychom se poučili jak diskuse má vypadat. Vlivem naprosto idiotsky pojatých, tak zvaných diskusí pod články na internetu, si ji nemalá část veřejnosti představuje jako jakousi sběrnu vyjádření jejich momentální frustrace, která se často ani nemusí týkat článku, pod kterým je. Když si dojdete pro poučení do nejvyšší instituce, kde by měla probíhat diskuse, zjistíte, že parlamentní diskuse je věrným, skoro by se chtělo říct zrcadlovým, obrazem stejného slovního průjmu, který je pod články.

S jediným rozdílem. Když jím dojdou argumenty, tak si v parlamentu nadávají prostřednictvím pana předsedajícího.

Nevzdáte-li to a hledáte dál, najdete stopy diskuse na provozních poradách podniků, hledajících optimální podmínky pro své přežití nebo pro svou expanzi. Diskusi také najdete v marketingových týmech opět motivovaných svojí úspěšností v konkurenci jiných. Čím to, že politická „diskuse“ je tak vzdálena svému praktickému vzoru?

Na to už odpověděl před drahným časem Jürgen Habermas – představitel teorie komunikativního jednání. Nejde kupodivu o nic složitého, jde jenom o vůli ke spolupráci. Protože jednotliví účastníci interakce mají stejnou možnost se podílet na utváření dialogu a argumentaci.

Dosažení úspěchu při komunikativním jednání znamená, že subjekty jednání komunikují srozumitelně (it is impossible to think clearly in understatements = je nemožné přesně myslet, nejsme-li schopni to jasně zformulovat) a na základě toho souhlasí, že záměr jejich komunikace má význam a souhlasí s komunikační kooperaci.

Při strategickém jednání subjektu nejde o vzájemné porozumění, ale každý subjekt se snaží dosáhnout vlastního záměru, se kterým do interakce vstoupil, tedy interakce je úspěšná, pokud mluvčí dosáhne svého individuálního cíle.

Nedohoda je vlastně nejlepším důkazem, že politickým stranám nejde o proklamovaný cíl – o zájmy občanů, ale výhradně o co největší podíl politické moci. Pokud možno, o monopol moci. A jestliže podle článku 5 naší novodobé ústavy: je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy… – tak se nelze divit, že ve své každodenní podobě je svému utopickému předpokladu značně vzdálen a je spíše trapnou parodií demokracie.

Zkusme to vzít popořádku. Ani v pohádkách neví hrdina, když dorazí k rozcestí, kterou cestou se dát. Vyjadřuje tak starou lidovou zkušenost, že pravdu (správnou cestu) lze poznat až ex post. Až vyzkoušíte všechny možnosti. Proto si pohádka vypomáhá, různými nadpřirozenými pomůckami, které v reálu nemáme. Ale kvůli tomu bychom neměli zapomínat na startovní pozici, dorazili jsme na rozcestí dvou, tří, čtyř atd. cest a nevíme, která je ta optimální.

V roce 1989 jsme všichni právě po tomhle volali a nechtěli se vrátit ke stavu, ve kterém nám ÚV KSČ ukázal „jedinou správnou cestu“ a nás bylo, abychom se jí vydali. Chtěli jsme demokracii pluralitních názorů a máme ji snad? Liší se stanoviska ODS, TOP09, STAN a KDU-ČSL tak, že lze mluvit o jiných cestách? Do toho seznamu lze na jejich vlastní přání (středopravá liberální strana) zařadit i Piráty, kteří tak zmeškali příležitost se osobitě odlišit. Nejmenoval jsem tam SPD, KSČM, které jsou tabuizované a nálepkované. Snad právě proto, že se odlišují, že vnášejí do společnosti pluralitní témata.

Jaká je to demokracie, když jsou nálepkované jako populistické? Populus = lid (například vox populi, vox dei = hlas lidu, hlas Boží). Představují si ti nálepkující tedy nějakou „demokracii“ bez lidu? Něco jako ze hry Hospoda na mýtince. …Notář vzal sekeru, jídlo na tři dny a vyrazili jsme. Když jsme se, Ludvíku, můj starý – a dalo by se říci – ano! vlastně jediný dobrý příteli, prosekali až sem, tu teprve jsem poznal, jaký byl můj dědeček, dej mu pánbůh lehké odpočinutí, blbec…šlo o dědictví po dědovi, který toužil být hostinským a nesnášel lidi a proto si postavil hospodu na mýtince uprostřed lesa.

Předsedové jmenovaných pěti stran jsou podobní rytíři smutné postavy, škoda, že se toho námětu nechytil nějaký schopný dramatik. „Demokracie“ bez lidí, „demokracie“ bez alternativ. Chcete-li se poučit o diskusi, o její formě, o pravidlech, je vhodné jít tam, kde nápady mají cenu zlata. Jsou to obvykle marketingové agentury, které vám řeknou, že diskusi musí předcházet nápady a ceněná je především jejich různost. Kde je jen jeden nápad, nebo pouhé drobné varianty jednoho řešení, není o čem diskutovat.

Aby dosáhly té kýžené různosti mají vypracované různé metodiky, jednou z nich je například burza nápadů (brainstorming). Osmdesátiletou metodu původně z reklamní branže. Přes svůj název – brain = mozek, storm = bouře – má pravidla. Jedny srozumitelně podané z odkazovaného zdroje jen velice stručně:

U brainstormingu se hlavně vymýšlí jedna idea za druhou. Od těch zřejmých po ty nejbizarnější. Samotné vymýšlení pravidla nemá, konání brainstormingu se ale bez mantinelů neobejde. Některé jsou níže:Mějte jasno v tom, co chcete vymyslet. Určete počet lidí. Méně je někdy více. Plnou místnost lidí těžko ukočírujete a brainstorming se vám rozpadne dřív, než řeknete „nápad.” Můžete se řídit
tzv. pizza rule – svolejte jen tolik lidí, kolik byste nakrmili jednou pizzou.
Zapisujte všechno. Fakt všechno. Od těch nejstupidnějších nápadů po výstřely, které jen zdánlivě vůbec nesouvisí s tématem. Nesuďte. Přizvěte lidi mimo bublinu. 

Každého brainstormingu by se měl účastnit alespoň jeden člověk, který o problematice nic neví. Čím více pohledů na věc, tím lépe.Připravte si nápady dopředu. Někdo raději střílí od boku, jiný potřebuje důkladnou přípravu. Nebojte se ticha. Když je ticho, lidé mohou přemýšlet a nejsou ovlivňováni. Navíc se ke slovu spíše dostanou ti, kteří obyčejně tolik nemluví. Vyslechněte si nápady i po brainstormingu. Znáte to, když s někým vedete živou diskuzi u piva a cestou domů vás začnou napadat další a další argumenty?

Po té následuje teprve diskuse, která hledá optimální nápad. Pro ní platí totéž, co pro nalézání pravdy. Všechno zapisujte! I ten nejstupidnější nápad může mít svou cenu – zaznělo v pravidlech. Je evidentní, že v takovém tvůrčím prostředí neexistují tabuizovaná témata a apriorní postoje.

A to je nejcennější poučení, které si z tohoto prostředí můžeme odnést.

Především – politické strany jsou zpředmětněnou burzou nápadů. Měly by se tedy od sebe lišit nejen názvem, ale také nápady jak ten či onen problém společnosti řešit. Právě v tom, že tento předpoklad u nás zřejmě mimo SPD a KSČM neplatí, je celá bída demokracie v Česku. Proč existuje tak široká paleta stran (nutno do nich započítat i ČSSD) s takřka identickým programem?

Když vyloučíme pouhé proklamace zbude nám touha vytvořit instituci, která bude sloužit jako výtah k moci – tenhle názor se vnucuje sám. Proč existují politická tabu (homosexualita, gender, vlastenectví a další), proč existují nálepky (často vágní, jako: havloidi, populisté a další)? Přece proto, aby bylo jakž takž zdůvodněné apriorní chování a jednání (s populisty se nebavíme…). Rozumím znechucení Ilony Švihlíkové, kterou představují jako levicovou ekonomku, když slyší, že Lukáš Kovanda je představen jako český ekonom. Ideologická strategie delegitimizace oponenta (co chcete, je to levicová ekonomka) se stala v českých poměrech standardem.

Spravedlivé komunikativní jednání se stává v českém prostředí utopií, protože není vedeno s důrazem na porozumění, ale naopak. Není to proto, že by mezi sebou jednali pouze osoby typově blízké Martinu Langovi z Jesenice či Pavlovi Novotnému z Prahy 7. Těm bych se nedivil, ale předsedové stran jsou nezřídka osobnosti chlubící se akademickou minulostí. Z toho je zřejmé, že ideologické motivy jsou výhradně přízemně zištného charakteru. Když Jürgen Habermas uvádí pravidla pro realizaci ideální řečové situace:

* I. Každý subjekt, který je schopen řeči a jednání, se smí účastnit diskursu.

* II.a Každý subjekt smí zpochybnit jakýkoli návrh.

* II.b Každý subjekt smí přispět svým návrhem do diskursu.

* II.c Každému subjektu je umožněno vyjádřit své postoje, přání a potřeby.

* III. Žádný z účastníků diskursu by neměl být ovlivněn nátlakem vyplývajícím zevnitř či vně diskurzu za uplatnění práv vycházejících z I. a II.

– tak v politické vrstvě České republiky nenalezl posluchače.

Dohodli jsme se, že pro nalézání pravdy je nejzásadnějším právem svoboda projevu. Cynici dodávají…„i po projevu.“ Je tedy svoboda slova právem nebo svobodou? Zastávám názor, že v tomto kontextu jde o právo, protože jej lze v některých případech legitimně omezit. To u svobody nelze. Svoboda buď je, nebo není, ale sousloví svoboda slova je tak vžité, že je – opět v tomto kontextu – můžeme považovat za synonyma.

Jak široká má být svoboda slova, ústavou zaručená, ale samozřejmě zákony v určitých směrech omezená? To je v rukách zákonodárců, kteří by se měli řídit uvážením, že

svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší.

K omezení práva svobody slova může dojít jenom tam, kde by toto právo sloužilo kultu násilí, nelidskosti a rozvoje netolerance vůči jakékoliv skupině lidí.

Pro svobodu slova hovoří tři přesvědčivé argumenty. Kvůli hledání pravdy se svoboda projevu nesmí omezovat z důvodu, že nikdo nezná objektivní pravdu, argument seberealizace právě prostřednictvím vyjadřování svých názorů a myšlenek „bez ohledu na výsledek či společenský přínos“ a argument participace na moci jinak nazývaný demokracií.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2011, když k propagaci neonacismu pod sp. zn./č. j.: IV. ÚS 2011/10-1 poměrně rozsáhle argumentoval ve prospěch obrany demokracie i trestními prostředky. Ve zdůvodnění se ztotožňuje s principy takzvané bránící se demokracie a uzavírá tak, že i politickým projevem může být spáchán trestný čin, přičemž v rámci úvah soudu upínajících se k závěru o naplnění jeho skutkové podstaty se soud nemůže hodnocení takového politického projevu vyhnout.

A co konkrétně stát stíhá? Hanobení, podněcování k nenávisti, založení, podporu nebo propagaci hnutí, projevování sympatií, popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování.

Aby takový protiprávní čin měl na společnost dopad odpovídající použití trestního práva, musí být prokázána určitá škodlivost, nebezpečnost jednání pachatele. A to zejména v tom, že jeho projev nějak rezonuje v jeho okolí, získává souputníky, další aktivisty, či naopak jitří city potomků obětí a podobně.

Dá se říct, že zvláště poslední ustanovení: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán…“ závisí na dosti subjektivní interpretaci slova genocidium. Encyklopedie Iuridictum k tomu říká: Genocidium je úmysl zničit některou etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu, některým z těchto prostředků:

  1. uvedení příslušníků takové skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení,
  2. opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí,
  3. násilný převod děti z jedné takové skupiny do druhé, nebo
  4. těžkou újmou na zdraví nebo smrtí příslušníka takové skupiny.

Společenskou diskusi vyvolal soudní proces proti Michalu Kesudisovi, který na Facebooku napsal: „Tak jsem někde četl, že se osamocenému afghánskému vlastíkovi na jízdním kole podařilo odvařit naše čtyři žoldáky. Je to samozřejmě velký úspěch, neboť čeští žoldáci patří vedle amerických k těm úplně nejzkurvenějším. To co se jim stalo, to si po čertech zasloužili. Dobře jim tak! Smrt našich kluků v Afghanistánu prý nebyla zbytečná. Souhlasím a jsem vděčný afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp. Smrt okupantům, čest odbojářům.“

„Využil své právo na svobodu slova,“ uvedl v pondělí o svém klientovi advokát Čestmír Kubát. Navrhl, aby byl Michal Kesudis zcela zproštěn obžaloby. Muž podle něj poukázal na velmi ožehavé otázky. „Jeho názory zburcovaly veřejnost, a to je společnosti ku prospěchu,“ doplnil Kubát, který tím poukázal na úlohu našich jednotek v cizím konfliktu. Soudkyně Kateřina Kohoutková dala ale za pravdu obžalobě. Kesudise uznala vinným v obou bodech obžaloby a potrestala ho podmíněným trestem. Zdůraznila, že politické názory obžalovaného soud nehodnotil. „Překročil veškeré meze svého práva na svobodu projevu,“ konstatovala o Kesudisových výrocích a doplnila, že nad svým jednáním nikdy nevyjádřil lítost.

Vytvoření si nějakého názoru vyžaduje určitou předchozí a nevyřčenou myšlenkovou činnost. Ač jsou svoboda myšlení i právo na názor právy neomezitelnými, v případě projevu myšlenek a názorů již nastupuje jiný režim, omezitelný zákonem. Můžeme si tedy myslet a vnitřně zastávat, co chceme. K čemu je však jedinci i společnosti nevyřčený vnitřní monolog, který nelze konfrontovat s ostatními, neboť by mohlo hrozit jeho penalizování? Svoboda zahrnuje i svobodu vyhledávat a šířit informace a „myšlenky všeho druhu, zastávat svůj názor bez překážky“, svobodu myšlení včetně uměleckého projevu. Ovšem užívání uvedených práv „s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost“ – z textu tak plyne podmíněnost užívání svobody projevu, a to takovými omezeními, jaká stanoví zákon.

Kateřina Hrbáčková ve své diplomové práci Svoboda projevu v ČR, ze 14. června 2017 velice zaujatě píše: Osobně spatřuji potenciální interpretační problém s respektováním pověsti jiných a ochranou veřejné morálky. A je někdo oprávněn posuzovat veřejnou morálku, pokud taková vůbec existuje? Domnívám se, že morálka je v současné době pro každého jedince natolik individuální a odlišnou veličinou, že není možné bez určité represe jedné nebo druhé strany jednoznačně definovat nic jako veřejnou morálku. Není však omezování svobody projevu ve skutečnosti pouze zastřené omezování svobody myšlení (na výslovné omezení svobody myšlení by totiž dnešní společnost již přistoupit nemohla)? Nejedná se pouze o snahu určité myšlenky (nebo rovnou celý způsob myšlení) eliminovat?

Z politického práva zvaného svoboda slova se ukrajuje jak z oné pomyslné šišky salámu, tu kolečko, tu tři… Takovým kolečkem je proces přidělování nálepek jako strategie dehonestace oponenta (s populisty se nebavíme), tabuizovaná témata (o tom se ve slušné společnosti nemluví…), argumentační klamy – tady se musím pozastavit.

Když kupříkladu někdo vystoupí se statistikou, že 30 % dopravních nehod bylo zaviněno alkoholem za volantem, tak se může stát, že vstane oponent a poukáže (se stejnou statistikou v ruce), že takřka tři čtvrtiny všech nehod způsobili zcela střízliví řidiči. Jistě se nespokojeně zavrtíte, co tu vykládám za bludy. Prostě se vám to zdá přehnané. A jak si tedy vysvětlíte zamítnutí bankovní daně se zdůvodněním, že by byla přenesena na klienty banky? Taková hrozba je nesmyslná. Zcela běžně daníme fyzické i právnické osoby aniž bychom přemýšleli zda to přenesou na své klienty, na své zákazníky. Například obchody; tam ten přenos nehrozí?

„Tabuizovaná témata“ jsou velkým problémem i jinde než u nás.Shrnutí nejzajímavějších výsledků najdeme ve vysokoškolském časopise Forschung und Lehre, vydávaném svazem německých vysokých škol. Čísla jsou – aspoň z mého hlediska – vysloveně varovná. Pouze osmnáct procent Němců má dojem, že se na veřejnosti může vyjadřovat zcela svobodně. V kruhu přátel roste toto číslo na 59 procent, což je sice o dost lepší, ale pořád to ještě znamená, že více než třetina lidí se necítí svobodně ani mezi přáteli. Na internetu se svobodně vyjadřuje jen 17 procent respondentů – zhruba každý šestý. 41 % zpovídaných soudí, že s politickou korektností se to přehání. 57 % jich říká, že verbální společenská pravidla a normy jim „lezou na nervy.“ Vysloveně nepřátelští jsou pak Němci vůči modernímu „přepisování knih“, například když v knihách Astrid Lindgrenové došlo k záměně černošského krále za krále z jižních moří. 75 procent dotázaných s tím nesouhlasí a zachovalo by původní verzi, jen 14 procent je pro změnu. Zajímavé je srovnání s americkými studenty:

Většina amerických studentů je pro svobodu projevu, stejně jako rozmanitost a inkluzi na akademické půdě. Pokud se musí rozhodnout, 53 procent je pro rozmanitost a inkluzi. 46 procent považuje svobodu projevu za důležitější. To bylo výsledkem průzkumu mezi přibližně 3000 studenty na přibližně 100 univerzitách, mezi něž patřila nezisková organizace Knight Foundation. Názor různých skupin se zřetelně liší. Zatímco asi 61 procent dotazovaných mužů považuje svobodu projevu za důležitější než rozmanitost a inkluzi na akademické půdě, 64 procent žen ji řadí na druhou. Dokonce i bílí a černí studenti, kteří jsou tradičně rozlišováni ve statistikách USA, mají odlišné názory. Bílí studenti mají tendenci volit svobodu projevu a černí studenti volí rozmanitost a inkluzi.

Celkově studenti dospěli k závěru, že nenávistné projevy „nenávistné projevy“ vzrostly prostřednictvím sociálních médií. Přestože respondenti podporují první dodatek Ústavy, tedy svobodu projevu, jsou proti ochraně nenávistných projevů. Průzkum přichází v době, kdy projevy nenávisti jsou horkým tématem na amerických vysokých školách.  V průzkumu většina studentů uvedla, že je v pořádku „ukřičet“ kontroverzního mluvčího. 37 procent si však myslelo, že je to částečně ospravedlnitelné.

Dalším „kolečkem salámu“ je politická korektnost, což je „ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž příznivci věří, že jiný přístup nelze tolerovat;a ovšem také hate speech. Tento pojem se často používá jako zkratka „pro projev, jehož cílem je urazit, ponížit, či vyvolat diskriminaci, nenávist nebo násilí proti jednotlivci nebo skupině osob, právě na základě jejich osobních charakteristik, typicky pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině apod.“

Výlevy Pavla Novotného a Martina Langa snad ani nebudu komentovat, nanejvýš trefným vyjádřením Petra Žantovského. Nynější stav zhrubnutí společnosti zazlívá sdělovacím prostředkům. „To jsou všechno posuny, do nichž nás média v podstatě vtlačují tím, že se chovají jako dobytek. Doslova a do písmene jako dobytek. Jak mají potom přispívat k normotvorbě, k jednomu z nejpodstatnějších významů a důvodů existence médií? Vždyť jejich smyslem je nejen to, aby informovala, ale také edukovala a přispívala k seriózní normotvorbě ve společnosti. Ta veřejnoprávní to dokonce mají ve svých zákonech, že mají přispívat ke kohezi společnosti, ke vzájemnému porozumění napříč různými specifikami náboženskými, sexuálními a tak dále. Ale ona k ničemu z toho nepřispívají. Přispívají výhradně k rozvratu, protože rozvrat je mediálně sexy.“

A nesmíme zapomenout ani na fenomén „fake news.“ Zvláště na ty, které šíří mediální střední proud. Jako například akci Skripal nebo vývoj kauzy Huawei. Tady i německý odkaz.

Ludvík Vaculík, před dva a padesáti lety v jednom ze svých fejetonů*) napsal: Televize je vedle novin a rozhlasu dalším a pro své populární jednání nebezpečnějším prostředkem ke sjednocení názorů a vkusu. Tato její povaha neplyne z její snahy, ale je tu spíše proti její snaze vést lidi občas k myšlení. Plyne z okolnosti, že televize zasahuje příliš mnoho lidí naráz. Celý národ najednou dostává touž otázku za domácí úkol a po ní touž odpověď pana ředitele. Řekl bych rozporně, že při televizi jako při rozhlase může člověk zahájit vlastní myšlení, až když tyto aparáty nezapne. Zdá se tedy, že je ve vašem zájmu často je vypínat, kdežto ředitelství rozhlasu a televize se naopak snaží dostat pod vliv každou vaši volnou hodinu.

*) Citováno z publikace Ludvík Vaculík, Stará dáma se baví, fejeton ze 6. září 1967

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.