Někdo nás tahá za nohu


napsal Leo K.

 

Dík podpoře z Hradu, vládnu, lžu a kradu…

bylo napsáno na jednom transparentu při demonstraci Milionu chvilek…. 4. června 2019 pod heslem „Máme toho dost! Chceme demisi!“ Samozřejmě je míněn Andrej Babiš s nímž politici, kteří vyjádřili Milionu chvilek…podporu, prohráli volby. Docela by mě zajímalo jaké řešení spolek navrhuje v hypotetickém případu, že A. Babiš odstoupí. Vždyť hnutí ANO bez Babiše neexistuje.

Samozřejmě je problém, že premiér je trestně stíhaný. Zároveň je problém střet zájmů Andreje Babiše. Na druhou stranu, řekněme si otevřeně, že když se dívám na pana Fialu, přes Jiřího Pospíšila, až k předákům STAN a lidovců, tak mě jímá hrůza. Pan Babiš je dobrý premiér. Je škoda, že má takové problémy. Pokud skončí u soudu, měl by z funkce odejít.“ – zhodnotil současnou situaci Andreje Babiše Jiří Paroubek.

Jenže jádro pudla je úplně jinde – na nějakém střetu zájmů a na fúzi politiky a ekonomiky je totiž postavena celá dnešní „demokratická“ politika v ČR.

Nechápu jak to může někdo nevidět. Jsme skutečně slepí? Máme skutečně tak krátkou paměť?Ještě za vlády Petra Nečase, 14. května 2012 americký novinář Erik Best píše:

Když se v Kmotrovi don Tattaglia pomstí donu Corleonemu za smrt svého syna stejnou mincí, Pět famiglií z New Yorku a New Jersey se sejde, aby mezi sebou dojednaly mír. „Jak je možné, že jsme zašli tak daleko, “ zeptá se don Corleone. „Je to tak nešťastné, tak zbytečné, “ povzdechne si. Během setkání se dohodnou na rozdělení obchodu s drogami, který byl zdrojem jejich bolestného konfliktu. Don Corleone nakonec odsouhlasí i to, že se bude dělit o všechny „svoje“ soudce a politiky.

Pokud by se za podobným účelem sešly hlavy českých Pěti rodin v pražském Buddha Baru, na schůzku by se dostavil Petr Kellner z PPF, Marek Dospiva z Penty, Patrik Tkáč z J&T, Karel Komárek z KKCG a Zdeněk Bakala z BXR. Šance, že by se všichni tito pánové sešli pohromadě, je však malá, jelikož mezi nimi stále zuří boj o teritorium, respektive o sféry vlivu, a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír.(Všimněte si, že mezi „velkou pětkou“ Best nejmenoval Babiše)

Je těžké říct, jak velkou část české ekonomiky tyto rodiny ovládají, ale pokud odečteme exportní trh, který tvoří 75 % českého HDP, zjistíme, že se jedná o vskutku nemalý podíl. A dále narůstá. Společně s J&T je PPF druhým největším výrobcem elektřiny a největším výrobcem tepla v Čechách. Dále PPF spoluvlastní největší pojišťovací společnost, je vedoucím poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (Home Credit), provozuje dvě banky a spolu s KKCG převzala Sazku. K tomu všemu je spolu s Generali největším správcem aktiv v zemi. Má rovněž zájem o koupi sítě plynovodů od RWE a s pomocí Kremlu se jí to pravděpodobně také podaří. Nebuďte překvapeni, pokud se tu objeví ještě Air Mobile… Konec citace.

Pokračující protesty se zaměřují především na Babišův střet zájmů a na to, že představuje vzor sloučení politické a ekonomické moci.

Pokrytectví či spíše faleš těch protestů spočívá v tom, že zamlčují stejné, ale skryté propojení, které tu bylo od samého začátku před Babišem.

Že by všichni zapomněli například na vyšetřování nevýhodných mnohamilionových armádních zakázek z Kalouskovy éry? V nichž na straně dodavatele figurovalo jméno obchodníka s armádním materiálem Richarda Hávy ovládajícího Omnipol? Nic na tom nemění to, že všechny případy skončily konstatováním: Nic ve vztahu těchto lidí nebylo za hranou zákona.

Údajně proto je znak paragrafu tak zakroucený.

Tak dlouho se v České republice uctíval kult manažerů s tahem na branku, až se nejmocnějším politikem v zemi stal právě Andrej Babiš – chodící reklama na úspěch. Ikona úspěšného příběhu o tom, že teprve ten, kdo něco vlastní, má ve společnosti hodnotu. A k vlastnostem oligarchy patří bonapartismus, tedy snaha uzurpovat „vládu lidu prostřednictvím lidu a pro lid“ ve prospěch osobní moci.

Strana jednoho miliardáře, který nikomu nic nedluží, „transparentní“ v tom smyslu, že nebudeme muset hledat temné kmotry za ní, neboť její šéf bude sám sobě kmotrem, se v tomto kontextu může jevit jako docela dobrá odpověď. Jistě, můžeme se přít o tom, zda je tato léčba ještě horší než nemoc, anebo zda je stejně špatná. Popírat vážnost nemoci ale nelze.

To, že naprostá většina Babišových oponentů jsou v podstatě neoliberálové, jejichž životní filosofií je stejný individualismus a důsledné potlačení participace lidí v demokratickém přístupu ke společenskému bohatství je tragikomická stránka protibabišovských demonstrací. Oni samozřejmě o demokracii vzletně mluví, dokonce se staví do role jejích obránců, ale podle lidového přísloví „navrch huj a vespod fuj.“

Když například vzorový demokrat Ivo Strejček z IVK mluví o Janě Maláčové, tak je na jeho visáži znát, jak mu pouhé její jméno kroutí palce obou nohou. Tím nechci adorovat nesystémové kroky ministryně Maláčové, ale ČSSD z hlediska tragického politického obsahu skutečně už nic jiného nezbývá a jestliže tedy žádá spravedlivější rozdělení bohatství, zaplať Pánbůh za ní.

Každý autoritář dnes ví, že se bez pseudo-demokratického slovníku neobejde; podle mluvy prostě demokrata nepoznáte. Neoliberální ideologie je stalinismus s opačným znaménkem a proto je neslučitelná s pravdou, protože v mezích této ideologie lze přiznat jen dílčí chyby a snad zločiny, ale ne holou skutečnost, že chyby a zločiny jsou logickými důsledky degenerovaných instituci a neoliberálního procesu. Stále živým příkladem jsou exekuce, kde stát privatizoval část moci výkonné.

Demokracie se dnes demontuje potichu a veskrze „demokraticky.“

V současnosti se často objevuje tvrzení, že její podstatou je rovnost před zákonem, že demokracii je možno vlastně redukovat na právní stát. Kdo nezná dějiny… Ta rovnost před zákonem tu byla už za Rakouska Uherska. Úvaha o tom, že nezávislé právo je totožné se spravedlivým zřízením… to už vypadá jako Aristotelova politea. Podle Aristotela je politea politickým kompromisem mezi zájmy bohatých a chudých, mezi oligarchií a demokracií, jednoduše řešeno jde o střední cestu přinášející vládu těch, kdo se nestarají o přepych a netrpí zatrpklostí bezmocných páriů. Problém je ale v tom, že zákonnost není synonymem spravedlnosti ani náhodou. Myslím, že marxistické vysvětlení, že „zákonnost je projev vůle vládnoucí třídy,“platí i dnes.

Odboj proti Norimberským zákonům třetí říše či zákonu šária v Pákistánu je většinou hodnocen jako boj za spravedlnost, amnestie, vyhlášená Václavem Klausem 1. ledna 2013 patří do úplně jiné skupiny. Skutečnost, že premiér Petr Nečas z mnoha stran kritizovanou amnestii bez informování členů vlády a jakéhokoli vysvětlení kontrasignoval, nahrávalo spekulacím, že jeho podpis byl politickým obchodem za Klausův předvánoční podpis pod vládním daňovým balíčkem, což premiér vyloučil. Tyto spekulace však potvrzují policejní odposlechy (nasazené kvůli kauze Nagyová). Podle odposlechů měl 5. ledna Petr Nečas ředitelce své kanceláře Janě Nagyové říci:Amnestie je strašný průšvih. Můžu říct otevřeně, že šlo o podpis za podpis.

Etika, která definuje pojem obecného dobra a lidských ctností, jimiž se o toto dobro zasluhujeme, zaplakala. Politický systém bez etiky je prázdná skořápka bez obsahu, v důsledku nástroj sobeckých a bezohledných sklonů mocných. Z kterých úst politiků však dnes zaznívá nějaký smysluplný názor na morálku? Opět vzpomínám na výrok Václava Klause:

Morálka není ekonomická kategorie.“

V etice vždy jde o to rozpoznat dobro od zla. Kde je ale pravda takového poznání v dnešní době, která samotný pojem pravdy relativizuje jako subjektivní a partikulární vidění jednotlivců či skupin? Jak lze mluvit o spravedlnosti, když o dobro a zlo platné pro všechny se nikdo nestará?

A to platí, že morálka není nejsilnějším ani jediným hodnotovým faktorem ovlivňujícím lidské jednání. Existují i jiné hodnoty, které mohou dominovat v dané situaci, např. snaha o přežití, o úspěch, estetické cítění, přátelství, strach a jiné. Kromě hodnotových systémů se do jednání promítají i jiné vlivy, např. ekonomické, sociální, psychologické a další. Z uvedeného je patrné, že v určitých situacích mohou, pod náporem jiných vlivů, v daném momentě silně působících (nemoc, únava, bolest, ekonomická nouze, silný tlak okolí – fyzický nebo psychický, strach, apod.), morální zásady a normy selhat. Není z tohoto stručného přehledu jasné, že je třeba regulovat, potlačovat a odstraňovat vlivy, které mohou jít proti morálním zásadám? Protože je to nezbytná podmínka spravedlnosti?

Za hlavní sdělení považuji poukázání na neblahý vliv toho, že existuje obecný tlak z různých důvodů zavírat oči před skutečnostmi, které se nám nehodí. A zase jsme u etiky. Protože existuje docela dost lidí, kteří to zavírání očí před skutečnostmi, které se nehodí do aktuálního ideologického pohledu, považují za něco přirozeného, zvláště, když je jejich ochota podpořena nějakou výhodou, nějakým privilegiem, nějakou protekcí (opět Rakousko Uherský přežitek, kdy se protekce legálně kupovala).

Cenzuru informací a zákaz jejich publikace či prezentace tam, kde toho mohou dosáhnout, pokládají za něco užitečného a velmi pozitivního. Naopak rizika a problematické aspekty jiných zdrojů nejen nechtějí diskutovat, ale dokonce diskusi v místech, kde toho dokáží dosáhnout, zakazují a informace cenzurují. Ovšem mělo by být přirozené fakta o problémech předkládat, srovnávat je a diskutovat. Aby každý mohl nad nimi přemýšlet a utvořit si svůj názor.

Všechno má svá rizika. Jedině, když o nich budeme vědět, můžeme je analyzovat a diskutovat a tak lze tato rizika zmírnit. To je důvod, proč by se neměla fakta cenzurovat a neměly by se před nimi zavírat oči. To platí obecně, ať jde o naši vojenskou přítomnost v Afghánistánu nebo o náš obchod s Ruskem nebo Čínou. Pokud nebudu vidět vlivem ideologického prizmatu úspěchy svého ideologického soupeře a nedokážu se z nich poučit, tak se mohu dostat do opravdu velkých problémů. Do ještě větších se dostanu, pokud si budu zastírat problémy u sebe a nedokážu se z nich poučit. Přesně takové myšlení totiž charakterizovalo proslulé totalitní aparátčíky.

Herečka Dana Balounová mi kdysi ke stranickému zásahu do hry Jakub Fatalista řekla: „Ale my si neděláme srandu ze socialismu, ale z blbosti lidí, kteří si ze socialismu udělali štít za kterým schovávají nejen své drobné lumpárny, ale hlavně svoji totální neschopnost cokoliv řídit.

Už jsem tady na Kose psal o šéfredaktoru Severočeského Průboje, který letěl z funkce, když jeho podřízený přinesl reportáž z velkovýkrmny prasat v Zákupech. Jenom proto, že v textu byla věta: „Každé prase rozhoduje…“ A na dvojsmysly byli komunisté citliví.

Uplynulo třicet let a je tu fenomén, který tehdejší svět neznal. Internet a jmenovitě tak zvané sociální sítě.

Existuje zkratkovitá představa, že stát informace tají, zatímco sdělovací prostředky je zveřejňují. Nedávno vyvolal bouři ve sklenici vody předseda KSČM Vojtěch Filip, když oznámil, že přes léto plánuje připravit zákon, podle kterého by novináři ve veřejnoprávních mediích museli podávat majetková přiznání. Navrhl také, že by se měli novináři „podvolit volbě“ každé čtyři roky. Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu ale přiznal, že výrok nemyslel vážně a chtěl jen upoutat pozornost. Mimo jiné zaznělo v rozhovoru také:

Psychiatr Cyril Höschl pro Český rozhlas Dvojka na váš návrh reagoval, že úkolem novinářů není spravovat peníze státu, ale být jakýmisi hlídacími psy demokracie a jejich privilegium je zaručená svoboda slova. Nemá pravdu?
Je tam rozdíl. Co je špatného na tom, že by lidé věděli majetková přiznání těch, kteří jsou placeni z veřejných prostředků?

A co je na tom dobrého?
Že lidé budou mít jistotu, že ti lidé nepíšou a nevysílají na zakázku někoho jiného, kdo jim zaplatí za to, co se odvysílá.

Ve skutečnosti by svoboda slova měla být obecným právem a neměla by být privilegiem novinářů. Téze o svobodných sdělovacích prostředcích ignoruje jejich závislost na majiteli a příjmu z reklamy. Svoboda veřejnoprávních sdělovacích prostředků není v tom, že se k nim jejich správci – management a redaktoři – chovají jako k vlastním, ale v tom, že se svým programem vzpírají tlaku trhu a případně překračují zájmy aktuálního politického vedení státu.

Embargo důležitých informací a nežádoucích expertů i tendenční interpretace událostí je běžná praxe veřejnoprávních médií.

Tím se však mění sdělovací prostředky na nástroj politického boje.

Sebeprezentace novinářů jako sociální skupiny, která je svědomím společnosti, je chytřejší a morálnější, než jsou politici – to je nafouknutá nehoráznost, která nemá v civilizovaném světě obdoby.

Vojtěch Filip: „Mediokracie vítězí nad demokracií. Potom budeme muset sáhnout k tomu, že kdo bude chtít být novinář, bude muset být zvolený…“

Kus pravdy na tom je, že se mluví o přeměně demokracie v médiokracii. K tezi, že média mají moc, je ovšem nutné dodat, že každá moc korumpuje. Reálné obrysy politické korupce můžeme jen tušit. Víme ale například, že jsme zemí, kde milenka premiéra předávala na úřadu vlády zprávy tajných služeb jedné z hlav mafie. Víme, že se tu ministrem vnitra stal člověk, který svůj bakalářský titul obdržel za několik měsíců studia od zločinného spolčení. Co se v takové zemi ještě mohlo stát a nestihlo potvrdit?

Možná, že ten návrh Vojtěcha Filipa není tak úplně blbý.

Ale vraťme se k otázce: Co má na společnost větší vliv – osobnosti, media nebo sociální sítě? Takže jenom stručně. Z osobností se nám neustále předhazují „zloduši“ Miloš Zeman a Andrej Babiš a od nedávna jim sekunduje Marie Benešová. Potlačovat osobnost je zločinem proti společnosti říká Filip ve filmu Starci na chmelu z roku 1964. Ale nehleďme na socialistický muzikál a spíše sledujme pod jakým tlakem ta dvojice (teď už trojice) je. Protože podle fyzikálních zákonů vyvolává akce reakci, je jasné, že v neoficiálním zpravodajství – tak zvaných fake news – je tomu naopak. A tady se na okamžik zastavím. Na sociálních sítích převažuje to, co se nyní nazývá hoax nebo fake news. Ale to vůbec není nový jev. Existuje od pradávna, nejen dříve než přišel internet, ale i dříve než přišel tisk. Jenom se mu říkalo jinak – fáma. A ten jev se odsuzoval, bojovalo se s ním, ale souběžně se studoval a protože já nechci znovu nalézat to, co bylo už dávno nalezeno, cituji z knížky Fáma, nejstarší médium světa:

…Až dosud byl výzkum fám ve světě ovlivňován negativním pojetím: fáma byla nutně falešná, vymyšlena nebo iracionální. Proto se na ni hledělo jako na chvilkové pomateni smyslů záchvat šílenství. Leckdo si dokonce myslil, ze větší vliv masových médií může s fámami skoncovat. Rozhlas, televize a tisk odejmou fámě její „raison d´étre.“

Dokázali jsme, že takové negativní pojetí je neudržitelné. Jednak proto, že zavedlo pochopení fámy do slepé uličky: mnohé plošky tohoto společenského fenoménu zůstaly nevysvětleny a byly označeny za patologické. Dále proto, že v pozadí takového pojetí jsou moralizátorské tendence a dogmatická předpojatost.

Existuje totiž jen jeden způsob jak předejít fámám: zakázat lidem mluvit.

Na první pohled legitimní starost, aby mezi lidmi kolovaly jen spolehlivé informace, vede rovnou ke kontrole informací, a tím ke kontrole projevu, jediným povoleným pramenem informací by se staly hromadné sdělovací prostředky. Pak by už existovaly jen oficiální. Tím jsme se dostali k jádru toho, proč se fámy vyskytuji.

Fáma nemusí být nutně nepravdivá: zato je nutně neoficiální.

Popírá oficiální realitu a navrhuje jinou realitu, která je na okraji reality oficiální nebo stojí proti ní. To je také důvod, proč hromadné sdělovací prostředky fámu nezlikvidovaly. Dlouho se myslilo, že fáma je jakási náhražka[…]

Koexistence masových sdělovacích prostředku a fám dokazuje opak: fámy jsou doplňkovým mediem, médiem které vypovídá o jiné realitě. Je to logické: hromadné sdělovací prostředky zapadají do logiky komunikací vedených shora dolu od těch, kdo vědí, k těm, kdo nevědí.

Veřejnosti se tedy dostává jen to, co se ji chce říci.

Fáma je paralelní a tedy nekontrolovaná informace. Pro inženýra, technika, novináře znamená neexistence této kontroly přízrak selhání na oltáři spolehlivosti informace. Proto se jí snaží odstranit.

Pro politika a občana znamená naopak neexistence kontroly neexistenci censury, odstranění tajemství a přístup ke skryté skutečnosti. Je třeba proto ji zachovat.

Negativní pojetí, které spojuje fámu s nepravdou, má technologický ráz: dobrá komunikace je jen komunikace kontrolovaná. Fáma proti tomu klade jinou hodnotu: dobrá komunikace je jen komunikace svobodná i když tím utrpí její spolehlivost. Jinak řečeno, „falešné“ fámy jsou cena, kterou je třeba zaplatit za fámy pravdivé […]

Co tedy konstatujeme? Že zcela nepodložené informace mohou kolovat ve společnosti stejně snadno jako informace podložené a mohou mít stejný mobilizující účinek. Krátké chvíle jasnozřivosti, jakou poskytuje studium fám, skončí poznáním o tom, jak křehké je naše vědění. Možná, že velká část našich znalostí není podložena ničím a my si toho ani nejsme vědomi. Fámy nás utvrzují v něčem, co už vlastně víme; svým znalostem nevěříme proto, že jsou pravdivé, podložené nebo prokázané. Do jisté míry je tomu naopak; jsou pravdivé, protože v ně věříme.

Fáma znovu dokazuje, pokud je to vůbec nutné, že všechny jistoty jsou společenské; pravdivé je to, co za pravdivé považuje vrstva, ke které patříme.

Společenské vědění spočívá ve víře, a nikoliv na důkazu. To by nás nemělo překvapovat; není snad nejkrásnějším příkladem fámy náboženství? Není to šíření slov připisovaných prvotnímu Velkému Svědku? Je příznačné, že v křesťanství se tomuto prvotnímu zdroji říká Slovo…

Myslím, že více slov již není třeba.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.