Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (17)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Pokračování „Malé vsuvky o paní Květě Musílkové“

Trochu se bála, uvědomovala si, že nějaký trapas by jí bolel, nebyla taková ranařka, jak vypadala, no možná bude zítra klid, tedy mezi nimi dvěma, zítra zasedá městská rada, to je vždycky zmatek a pak a především zítra mají rozhodnout o tom hotelu, ono je rozhodnuto, je to dohodnutý, Hovorka má většinu, Matouše to stálo kariéru, ale on bude možná ještě bojovat, on se bude hádat do poslední chvíle, on ten kluk jeden bláznivej nechápe, jak to chodí. Zítra sice předloží výsledek výběrového řízení, ale rada to nebude respektovat a dá pozemek Hovorkovi, tedy firmě, kterou ten grázl zastupuje, tajemníček se zbytečně snaží, zbytečně si nechal rozbít hubu a bude zase zítra zklamaný, takže bude mít plnou hlavu hotelu a na ní možná i zapomene, ale to by jí taky mrzelo, do háje, co vlastně Květo chceš?

Na to se bála si odpovědět, protože to co chtěla, pracovně označovala za šílenství a šanci na vůbec největší průšvih, chtěla totiž, tam někde hluboko, kde jsou často věci, že se jeden diví, tak tam hluboko bylo šílené přání – chtěla krásnou, vášnivou lásku, na pár měsíců a pak kamarádský rozchod a návrat k Rudovi, jenže tohle by zamítli i v Hollywoodu.

Už večer si připravila oblečení na zítra, chtěla, aby jí to slušelo, což sice platilo každý den, ale tentokrát snad aby zaplašila zmatek v hlavě tak při druhém a třetím panáku vyndala svůj nejlepší kostým, říkala mu bordó, šel jí k vlasům, tedy tentokrát a černou blůzu, paráda, ještě si jí přežehlila, dokonalost sama, pro ty blbce v radě docela škoda, ale ona už léta věděla, že se oblíká kvůli sobě a v tomhle se bude cítit dobře.

Ráno si obzvlášť přivstala, chodila vždycky všude včas, na rozdíl od svého současného šéfa, ale tentokrát byla v kanceláři už před sedmou, zrovna rovnala materiály na radu tajemníkovi na jeho pracovní stůl, když slyšela, jak někdo vstoupil do její kanceláře, na dveře neviděla a zvláštní bylo, že ten někdo neklepal, že by Matouš, takhle brzy, vyloučená věc a ještě měla pocit, že za sebou zamknul, trošku jí zamrazilo při vzpomínce na včerejší večer, ale zaplašila to, vždyť je na radnici a přece jen tu je už dost lidí a vrátný teď nespí.

Otočila se ke dveřím mezi místnostmi a on to „její“ Matouš, usmál se, postavil aktovku na zem a zhasnul, vzápětí byl u ní a obejmul jí. Tedy levou rukou jí k sobě přitáhnul a pravou jí nadzvednul bradu, aby nemohla nedejbože uhnout a pak jí dal pusu, no paráda největší, ne že by se jí zatočila hlava, ale krásná byla:

Dost ty blázne, rozmazal jsi mi rtěnku a někdo může přijít a máme spoustu práce.“

Promiň, ale samé blbosti, nikdo nepřijde, je zamčeno a nikdo na radnici ještě není, až přijdou, budou si vařit kafe a tlachat, nebudou nám bušit na dveře, práci nemáme, na radu jsme oba dobře připravený a jde tam o hovno, takže máme čas se krásně pomilovat.“

Ty ses zbláznil, ne, ne, ne.“

Jo, zbláznil, do tebe, do dvou v noci jsem uklízel ten svůj bordel, abych tě k sobě mohl pozvat i tak radši s páskou na očích a teď mám v tašce prostěradlo, aby sis zase nestěžovala, že ta koženka není příjemná na zadek.“

Začala se smát jako blázen, čekala leccos, tohle ne, cítila na sobě jeho ruce, všude a než se ale vzpamatovala, zjistila, že má všechno rozepnuté a oblečení z ní padá, vyžehlené, parádní, na jedné hromadě a ona stojí uprostřed jen v černé podprsence a černých punčocháčích a s řetízkem na krku, připadala si jako v bláznivém filmu, jakoby se nadnášela, všechno bylo jedno, nebude průser, je to hezký, moc hezký a nic se neděje.

Vydechnul:

Jsi nádherná.“

Znovu jí k sobě přitáhnul, dal znova pusu na zatočení hlavy a skokem udělal sedačku na ležení a opravdu přes ní hodil prostěradlo, nešlo už nic dělat, tedy nešlo dělat nic jiného než nádherný sex, nebyli nadržení, byli úplně v pohodě a to bylo, nepočítala orgasmy, když padli vedle sebe, udýchaní a šťastní oba chtěli tu vteřinu zastavit, jenže jasně, to nejde, jediné co jde si tu chvilku někde v srdci nebo v duši schovat. Květa se pokusila být za dospělou a odpovědnou:

Blázne, vstáváme, to je děsný co to tu provádíš.“

My provádíme a byla to nádhera největší, a abys věděla a ty to víš, že je to pěkná blbost teď někam chodit, jasně, chápu, podám ti oblečení.“

Nešahej na to, zmačkáš to, já sama.“

Oblékli se, pořád se při tom smáli jako blázni a po kafi vyrazili na jednání, hlavně Květa tam musela být brzy, protože pomáhala s organizací a Matouš šel s ní, prostě chtěl být s ní, cestou spletitými chodbami mu jen tak jakoby nic řekla o včerejším přepadení, vzápětí toho litovala, protože se tak vyděsil, že zblednul a zavrávoral, že se bála, že omdlí, chytil jí za ruku:

Prosím tě rychle, nestalo se ti nic?“

Ne, jen jsem se pak večer namazala.“

Do hajzlu, to bych potřeboval teď.“

Došli k zadnímu schodišti, ještě dřevěnému, sešlapané schody z doby před druhou světovou válkou, možná před první, pár schodech se zastavil a otočil ke Květě:

Všechno zlé je pro něco dobré, říkávala babička a maminka to říká doteď, jestli by tě to nevadilo, tak to rozkecej, beztak se to lidi dozví, policajti nejsou moc diskrétní, a když to budou všichni vědět, probírat a litovat tě, tak tě budu moct vozit autem domů a to bude senzace.“

No to je fan, že se tím bude bavit celá radnice, obvody a všechny úřady, bezva, a co je na tom senzačního?“

No pojedeme nejdřív ke mně a pak k tobě, ne? To je ta senzace, nemůžu se dočkat.“

Už zase?“

Došli do zasedačky rady, tak se říkalo té „prostřední“ ze tří zasedaček na radnici, čtvercová místnost s velikým kulatým stolem, kolem třináct „rytířů“, Květa si vždycky vzpomněla na krále Artuše a při smrtelné nudě zasedání jí to trošku rozveselilo, po listopadu už to nebyla vždycky nuda, ale srovnání s Artušem byla sranda furt. Sedla si ke stolku v rohu, kde vždy byla s kolegyní Janičkou z organizačního a s jeho šéfem panem inženýrem Podlenou, vysokým kudrnatým chlapíkem, který uměl čtyři jazyky a učil se pořád další.

Byla vyloženě mimo, jako ve snách, ne špatných, nebyla si jistá, jestli se vůbec dobře oblékla, pořád cítila polibky a jeho ruce na svém těle a jeho přirození v sobě, Janička jí něco říkala, proboha co, vzala jí za ruku:

Květo, promiň, není ti nic, vůbec nereaguješ, není ti nic, nestalo se něco?“

Jo, Janičko, stalo, dneska mě hlídej, nevím jak ten zápis a vůbec tenhle zmatek tady zvládnu, včera večer mě přepadli, když jsem šla z práce.“

Janička zaječela, všichni se na ní podívali, ale hned zase začali koukat do papírů, ti pilnější se snažili honem zjistit, o čem budou jednat, ti ostatní to předstírali, to byla většina, sekretářka, co vyjekla, je nezajímala. Janička byla na omdlení.

Kde, co ti udělali? Ukradli ti něco?“

Dva cikáni, na stanici dvojky, chtěli mi vzít kabelku a možná i znásilnit, to nevím, možná jen strašili, chovali se hnusně, naštěstí se objevila hlídka bezpečnosti, tedy policie.“

Janička lapala po dechu, jednak to tedy byla novina, no a taky denně čekala na trolejbus na té samé zastávce. Květa přidala pár detailů, zvažovala kolik, potřebovala něco říct, hlavně si opravdu nebyla jistá, jak moc bude dnes fit, ne jako trauma z cikánské příhody, spíš zmatek ze současného stavu, a ostatně ten Matoušův nápad nebyl špatný.

Situace se opakovala, když přišel pan inženýr Podlena, tak ten se vyděsil opravdu, jemu evidentně nešlo o úžasnost téhle zprávy, o ten požitek jí šířit, ale o velikost toho průseru, že na hlavním náměstí půl sedmé večer je nebezpečno a to hodně a že si jeho „holky“ nemůžou bejt jistý cestou na trolejbus, tak to je děs běs.

Květa nepřemýšlela co dál, věděla, že je to nesmysl, neměla ráda takové to hraní šachů – když on udělá, tak já udělám, ale když on to neudělá, tak já pak tohle a on tamto a tak dál a furt dokola, dá se to takhle hrát na deset tahů dopředu a v blázinci i na víc, to nedělala, dávno zjistila, že je to k ničemu, ne snad že by rozum jako takový byl na nic, občas se hodí, ale mnohem méně, než jakou mu lidi dělají propagaci, myslím – tedy jsem, pitomost, intuice, to je ono, ta řídí svět. Květa se snažila v klidu nechat svou duši vstřebat ten stav, zamilování, neustálé milování, rizika s tím spojený, budoucnost, kterou ten vztah nemá, uzavřela se do sebe a nechala to v sobě usazovat. Janička, snad poprvé co jí Květa znala, sama psala zápis, ten bude vypadat, ale on to Podlena opraví, tedy ten je vyděšený.

Jediné co sledovala, byla kauza hotelu, toho se bála, ne o ten pozemek, zatracenej, ale o Matouše, bylo jasné, všem, snad už i jemu, že to je prohraná válka a že Hovorka pozemek dostane a to zadarmo. Jenže věděla, že jim to Matouš chce osladit, tvrdil, že už to nebere srdcem, ale nevěřila tomu, byl blázen a ti berou srdcem všechno.

Pozorovala ho s obavami a viděla, jak se vrhá do boje, blázen na druhou stranu jí ale bylo jasné, jak ten včera úplně zdeprimovaný kluk, který vypadal, že potkal Kozinu je najednou plný energie, usmívá se a se smíchem se pere, bože můj, já ho probudila k životu, ale nakonec mu ublížím, seděla tam zadumaně a byla ráda, že pustila zprávu o přepadení, nikdo nesledoval po kom se dívá a co dělá, jen jí všichni litovali a roznášeli to, jasně, mnohá hodná kolegyně si určitě přisolí – to už na tom cigoši musí být zle, když chtějí přefiknout takovou bábu, ale nevadí.

Kauza hotelu běžela a hádka byla zuřivá, celá ta věc totiž nepostupovala tak přímo a jednoduše, jak si to Hovorka maloval a jak mu pan primátor slíbil, když namlátili Matoušovi, tak on se nezalekl a snad ze vzteku prosadil přeci jen vypsání výběrového řízení, prostě jak mu chyběl zub a byl samá podlitina, tak se ho členům rady zželelo, nebo si mysleli, že to primátorova strana trochu přehnala, prostě Matouš měl za úkol udělat tendr. Samozřejmě ani on ani nikdo jiný netušil, jak se něco takového dělá, všichni o tom mluvili, ale praxi neznal nikdo, nakonec našel v Praze jednu kancelář, která se toho ujala, a dnes měli předložit výsledek.

Z kuloárů, tedy od Vašíka, Květa věděla a Matouš od ní, že primátor prosadí odmítnutí výsledků výběrového řízení a rada pozemek dá Hovorkovi, ale ten kluk do toho chce prostě vrtat. Hubu mu snad už nerozbijou, když si to přiklepnou, pomsta je přece zbytečný náklad, ale kdo ví. Vašík svou zprávu vypustil asi jen proto, aby už se Matouš ani nesnažil, firma, co udělala výběrové řízení, předložila radě nabídky a doporučila mezinárodní hotelový řetězec, který za pozemek nabídl 20 milionů. Primátor dlouze pohovořil a pak moudře prohlásil, že lepší vrabec v hrsti než 20 milionů na střeše a navrhl radě, aby dala pozemek zadarmo Hovorkově firmě. Matouš se neuctivě nahlas smál a pár lidí to nakazilo, jenže když se dosyta nasmáli, tak všichni kromě Matouše primátorovi kývnuli, kolik to Hovorku stálo, to možná nevěděl ani Vašík, ten věděl jen, kolik dostal on sám, ovšem pokud mu Hovorka nezaplatil slibem důležitého místa v hotelu, on to byl v zásadě šetrný člověk.

Nakonec se ještě pohádali o zápis, ale Matouš se jen smál a dráždil primátora, starý Hovorka už se sebral a s obchodními partnery odtáhl slavit, jen po Vašíkovi vzkázali primátorovi, kam za nimi má přijít. Ten se snažil, zoufalec jeden, zabránit tomu, aby se v zápise objevilo 20 milionů, ale Matouš prohlásil, že za zápis je odpovědný on a dokud bude tajemník, tak je bude dělat podle svého a na příští radě mu mohou nepřesnosti vytknout a mohou diskutovat o opravě, primátor začal ječet, spílat mu do komunistů a svazáků, to už trapnost lomcovala se všemi, naštěstí Vašík pochopil a primátora odvedl na oslavu a Matouš, trochu to byla ironie, jako jeho zástupce řídil další jednání, zbytek programu byl ale jen a jen o práci, takže nuda.

Před koncem jednání jí odvolali k telefonu, musela si ho vzít u primátora na sekretariátu, tam padaly všechny hovory těch, co byli na radě, byl to Ruda:

Květuš promiň, vím, máte radu, nechci tě rušit, ale jen mi řekni, že to není pravda, že je to drb, že tě přepadli, prosím tě.“

Není to drb, ale nic se mi nestalo.“

Proboha, zatraceně, to je peklo, jak se to stalo? Co se stalo? Promiň, jsem z toho hotovej.“

A když jsi dřív přefik i vlaštovku v letu, tak to ti bylo jedno, že mně to ubližuje, ale když mi jeden cikán chce vzít kabelku a druhej kouká pod sukni, to je peklo?“

Květo, jako to mluvíš? To jsou obraty, kde se to v tobě bere, to tě naučil ten klučina, že jo? Bože, já sem tak rád, že se ti nic nestalo, hned si dám panáka, můžu tě pozvat?“

Můžeš, ale ne dneska, zavoláme si, dáme kafe, no možná i panáka.“

Když se vracela do zasedačky, uvědomila si, že je už 24 hodin v podivné, ale moc a moc příjemné euforii, tedy to bude pád, je to celé šílené.

Jednání už skončilo, Matouš to hnal, právě se rozcházeli a už jen pár zbylých členů rady tlachalo v zasedačce a salonku před ní, náměstci utíkali na oslavu s primátorem, vyměnili nejspíš pozemek za večeři, blbečkové senilní. Jakmile jí Matouš uviděl, prohlásil:

Paní Musílková jedeme, vezu Vás domů, to bude teď takový pravidlo, jakmile skončíme po pátý hodině, vezu Vás.“

To je nutný, to musíte, kdybych tu měl auto, vezmu Květu já.“

Ozval se srdnatě Podlena, ten se fakt o ní bojí.

Když si sedla do Matoušovy škodovky stovky tak si opět uvědomila, že i na ten zdejší systém, kdy všichni měli stejně málo, je ten její nový šéf trošku sociální, to autíčko se fakt rozpadalo, ale jelo, jenže ne k ní domů:

Nejedeme ke mně.“

Ne, jedeme ke mně, celou noc jsem uklízel, a chci být s tebou někde, kde s tebou být můžu, žádné zamykání dveří a tak.“

Víc neprotestovala, kolik lidí jí asi z toho jeho paneláku zná. Tohle není hraní si s ohněm, to je výlet do minového pole, uvidíme. Jeho byt je byteček mrňavý, nejhorší v baráku, prostě dali mu něco, o co se fakt nikdo nepral, malinké 1 + 1 nad vchodem, takže v zimě zima a nikdy klid, zařízené hezky, rozum má, plný knížek a gramofonových desek, na zdech pár plakátů, byla vidět snaha uklidit, marná, jediný pokoj přepůlil regálem na knížky na obývací půlku a spací půlku, v jedné polici regálu na knížky jich leželo několik hromádek hodně ohmataných, nesrovnané na rozdíl od ostatních, ty měl jasně v ruce často, začala si číst jejich názvy.

Mám z tebe depku, přijdeš, jsi tu poprvé a prvních pět minut a už najdeš moje nejoblíbenější knížky, který si čtu vlastně furt dokola.“

Stál za ní, přitáhnul jí k sobě, pravou rukou jí tisknul na prsou, levou dole na břichu, přitisknul jí k sobě, že se nemohla ani hnout, pak jí vzal levou rukou za bradu a otočil její obličej k sobě, usmál se na ní a políbil jí, pomalu jí začal svlékat.

Už zase?“

Zeptala se, ale usmívala se.

Jasně, jak to – už? Už to snad deset hodin nebylo.“

No čtyřikrát za řekněme 24 hodin to je dost slušné, nebyl to důvod, že ti utekly obě tvé manželky?“

Neodpověděl a pomalu jí svlékal, nebránila se, nechala všemu volný průběh a snažila se neřešit všechny špatné možnosti, které se jí v hlavě rovnaly.

S tebou si ženská prostě může popovídat až potom.“

Kristýna poprvé podzim 90

V den, kdy přepadli paní Musílkovou, měla policie práci ještě mnohokrát, jeden ze zásahů byl pár desítek kilometrů od krajského města, v takové trošku vykřičené vsi nedaleko hranic, z jednoho vesnického domku, teď trošku bordelu, volalo dítě, že je tam žena v bezvědomí, policie a záchranka přijely současně, u bezvládného těla klečela asi pětiletá holka, vlastně holčička, zvedla k doktorce dospělé, vážné, trochu šikmé oči:

Dejchá, vyndala jsem jí jazyk, je ožralá a nějaký prášky, krabička je v pokoji, ale jak padla, tak se majzla, nevim, jestli si neublížila, jinak bych vás nevolala.“

Doktorka, určitě přes čtyřicet, asi viděla leccos, ale teď na ní vyvalila oči, sáhla ležící ženě na krkavici a uklidněná se zeptala:

Kdo ti řekl, že se má vyndavat jazyk, aby se člověk neudusil?“

Doktor, od vás, když tady byl u tety Slavěny, ta byla taky na šrot, tak ukazoval, jak se to dělá.“

Doktorka nevycházela z úžasu:

Kolik ti je a kdo vlastně seš?“

Pět a kousek, pokud máma nekecá, kdy jsem se jako narodila, tohle je moje máma a menuju se Kristýna.“

Bože můj, asi jsi jí zachránila život, to jsi dobrá a kdo se o tebe Krystýno stará a bude teď starat, když bude máma chvíli v nemocnici?“

Já jsem tady s tetama, to je v poho, nechci do děcáku.“

Ty znáš děcák?“

Jo, už jsem tam byla, je to tam hnusný, děcka mě tam mlátili, uteču, jestli mě tam dáte, najdu si v Německu adobce a bude.“

Co si najdeš?“

Doktorka zírala, ale na tu sociálku zavolat musí, nebo ne?

Adobec to je jako že si mě někdo vezme, kdo nemůže mít děti, jako když chlapum nestojí, nebo nevim.“

Z domku přišla tak třicetiletá blondýna, no trochu tmavší blond, snad přirozený, krásná, nádherná, a dost dobře nalíčená a moc pěkně, i když vyzývavě, oblečená:

Bude v poriadku?“

Asi tím myslela ležící, v klidu dýchající ženu.

Jasně, bude, a co s tou holčičkou, nemáme zavolat sociálku?“

Pro Krystýnu? Prosím Vás, ta se starala o ní, ne obráceně, nechte nám jí tady, to je zlatá holka, šikovná.“

Pak se ta nádherná ženská, na kterou šofér sanitky zíral s otevřenou pusou, naklonila k ležící postavě a jen pro sebe tiše řekla:

No holka, asi tý Kristýně s tebou budu muset trošku pomoct.“

Doktorka nikam nezavolala, zamyšleně jela v sanitce a až za chvíli ji vyrušil řidič, který možná promluvil jen sám k sobě:

Bože, ta ženská byla nádherná, proboha proč je tady a ta holka, bude vůbec chodit do školy? Za jak dlouho tam začne taky pracovat a má vůbec šanci, malou, malinkou šancičku nebejt jednou kurva?“

Takovou tu pohádkovou, princ na bílým koni, jinak radši si nepředstavovat, je možná docela vzpurná, bude se možná bránit, ale bude sama a vlastně bez pomoci, no snad takovou pidi midi šanci, kdyby našla toho adobce, Bože to je slovo, ale to, co říká o tom Německu, buď jí chytne pedofil a děs běs, byla by úplně ideální kořist, jí by nikdo nehledal, nebo a to nejspíš, jí chytne policie a ta jí pošle zpátky.“

Část III. Rok 91

Tonda v ochrance jaro 91

Tonda se volným krokem procházel v kouzelné uličce v Praze na Újezdě, občas se podíval do osvětlených oken v prvním patře starého, krásně opraveného domu, nedalo mu moc práce sledovat každý pohyb v okolí, protože žádný nebyl, bylo jedenáct večer, nikde nikdo, jen on, ve vládní limuzíně klimbal řidič Martin, taky člen ochranky. V klidu čekali, až si pan ministr dost užije, před dvěma hodinami sem dorazil s jednou televizní hvězdičkou, byl to její byt, už tady párkrát čekali, jinak pana ministra ráno vyzvedávali jinde, kde se občas vyskytovala i jeho manželka. Netušil, jak dlouho tady budou tvrdnout, čekat byla jeho práce, ostatně nikam nespěchal, nikdo na něj nečekal, byl stále sám, tedy zase, prostě po Lence žádná nebyla, tedy žádná na chození, na lásku, na život, občas byla nějaká kamarádka na sex, to ano.

Tonda si na svoji práci nestěžoval, nikdy o práci moc nepřemýšlel, tedy jako na kariéru, na to, jestli nemá dělat něco jiného, prostě přijímal role, které dostával a plnil je, snažil se, aby dobře, ale uvědomoval si, že teď má o hodně horší podmínky než předtím, ne finanční, ale lidské i profesní, ale přičítal to hlavně tomu, že Karel je prostě jiná liga, práce s ním, vlastně pod ním byla skvělá a tomu se nic nevyrovná, bylo pro něj typické, že nelitoval toho, že už s Karlem nepracuje, ale byl osudu či čemu vděčný za to, že vůbec někdy s Karlem pracovat mohl.

Kromě Tondy a jeho kolegy šoféra byli v uličce ještě dva lidé, muž a žena, seděli v ojetém otlučeném Golfu, na klíně foťáky a také čekali, jasně na stejného člověka, jenže z jiného důvodu. Jakmile se objevili, domluvil se Tonda s kolegou, že je nechají dělat jejich práci, Martin měl tendenci chránit nejen život pana ministra, ale i jeho pověst, jenže Tonda to viděl jasně – jednak to není jejich úkol a za druhé je to proti zákonu bránit novinářům dělat svojí práci, prostě šéf bude v novinách. Tondu netrápila přítomnost těch dvou, jen je po očku sledoval, čistě teoreticky mohli tu novinařinu jen předstírat, ale nejsme v americkém filmu, akorát tu začínáme mít americký bordel, ale tu ženskou už někde viděl, nebo alespoň zahlédnul, ale kde?

Když si takhle nemohl vzpomenout, téma odstrčil, nemyslel na to a pak najednou za chvilku, nebo chvíli, se jméno objeví, když né jméno, tak situace, prostě proč jí zná. Jak tak vychutnával hezký večer, ta paní vystoupila z auta, protáhla se a vyrazila k němu, ty rozlítaný dlouhý černý vlasy, ty tmavý oči, to viděl, kde, kde – jo oslavy osvobození v Plzni. Už to měl před očima, přehlídka, pomáhal hlídat Havla, tehdy jen jako kamarád lidí z ochranky a tahle paní chtěla k prezidentovi a zkusila to přes Tondu, ten jí vysvětlil, že přes něj to nepůjde, taky jí řekl proč, pak jí viděl vyjednávat ještě s několika lidmi z doprovodu a zjevně všude narazila a pak najednou byla v té skrumáži po přehlídce těsně u prezidentova auta, mezi davem a autem v tom tlaku a tak jak zoufale cpali Havla do auta, Tonda jí tam strčil taky, trošku z legrace, tak a má ho, byl to risk, že jeho nevezmou, jí po sto metrech na klidnějším místě z auta vyhodí, zmatek to byl děsný, ale nějak to prošlo, tedy jeho vzali, co bylo s ní a kdo vlastně byla, netušil, nepátral po tom.

Dobrý den, jste to Vy, že jo? Byl jste loni v Plzni na oslavách? Chci Vám poděkovat, jak jste mě tam ochraňoval v tom presu a pak strčil do toho auta, byl to hrozně zajímavý zážitek, fakt.“

Ano, vzpomínám si, jste snadno zapamatovatelný tip, tedy jste výrazná osoba. Opravdu to bylo tak zajímavé jet pár metrů s prezidentem?“

Nahlas se rozesmála, oči jí zasvítily, Tonda si uvědomil, že se mu líbí.

No zajímavé nesporně, třeba jsem si tehdy myslela, že jsem se dostala do výjimečné skupiny žen, které měli prezidentovu ruku skoro až v rozkroku, ale jak sem teď často v Praze, tak si myslím, že ta skupina je dost velká.“

Smála se dál, ta má tedy nakažlivý smích, Tonda si dával pozor, aby nepřestal sledovat svět kolem, musí zjistit, kdo to vlastně je, tu by bylo fajn pozvat na kafe, pro začátek, pokud je pořád takhle plná života, no to musí být sex, no nebo taky je plná života jen když shání informace a je v posteli studená, ale je to třeba prozkoumat.

Nevzpomínám si, o kterých novinách jste tehdy mluvila, ale nebylo to celostátní, myslím, nebo se pletu?“

Máte zatracenýho pamatováka, byl to náš okresní týdeník, pro ten dělám pořád, ale teď jsem ještě tady v Praze na půl úvazku v jedněch celostátních, tam chci dát tu dnešní fotku.“

Pokud Vás při focení nezastřelíme, samozřejmě, pak by Vaše noviny přišli o senzaci.“

Proč byste mě měl zastřelit, já ho neohrožuju, tedy jeho život.“

To víte, záblesk jako záblesk, reflexy se zapojí, rána vyjde, příbuznejm se omluvíme, neměla se tam plést.“

Zase se s takovou chutí smála, nahoře v patře se mihnul stín, tak už vstali z postele, je třeba jednat.

Jak se vlastně jmenujete, není-li to tajné a máte nějaký telefon?“

Zkoumavě se na něj na vteřinu podívala, určitě si stínu za oknem všimla také:

Jasně, mám telefon a jinak jsem Jitka, zkuste si číslo zapamatovat.“

Zapamatuju, oboje, já jsem Tonda.“

Řekla mu číslo a šla zatřást druhým novinářem, který už spal.

Tonda probudil řidiče Martina a postavil se blízko dveří, novináři nachystali foťáky, za pár minut se rozsvítilo na schodišti, byl slyšet klapot podpatků. Dům neměl obyčejné domovní dveře, ale krásná, široká, temně hnědá, dřevěná vrata, jejich levá polovina se otevřela, vida, oba dva, to zatím nikdy, Tonda se pro sebe trošku usmál, jen maličko, děvče asi potřebuje reklamu, pusa na rozloučenou, začalo to blýskat, děvče se usmálo, ale ministr to nečekal, nejprve se leknul a pak začal ječet:

Sakra bastardi, co si to dovolujete? A vy dva, seberte jim ty foťáky, nebo je zastřelte, do prdele, tak dělejte něco.“

Tonda jen zavrtěl hlavou a sám pro sebe zabručel:

Sakra to je kretén.“

Pak se ozval nahlas:

Pane ministře, promiňte, ale my děláme svoji práci, my Vás chráníme, nic se Vám nestalo, nebyl jste nijak ohrožen, vše bylo pod kontrolou, nemůžeme bránit novinářům v jejich práci, nedělají nic protizákonného.“

Jsem Váš šéf a říkám Vám, seberte jim ty foťáky, vytáhněte z nich filmy a zničte je a dělejte, nebo si to odnesete.“

Martin znejistěl, Tonda to na něm viděl, bylo jasné, že když ministra poslechnou, ututlá se to a nic se jim nestane, možná to ti dva někam napíšou, ale nic z toho nebude, revoluční, občanskofórní vláda je přece úžasná a báječná a žádný papalášský móresy se přece nekonají. Ale Tondovi se prostě nechtělo, na ty alimenty, co platí, někde vydělá a tenhle chlap je takový pako.

Martine, nedělej to, je to proti zákonu a oni to napíšou, buď si jist, ráno to bude v novinách a Vy dva raději jeďte. Pane ministře, pojedeme taky?“

Soukupe, tohle si odsereš, to ti garantuju. Čau kotě, příště to vyjde líp.“

Ministr skočil na zadní sedadlo a vytrhnul Tondovi dveře z ruky, jak s nimi zuřivě prásknul, jak si Tonda sedal, tak zahlédnul, jak mu novinářka Jitka poslala rukou pusu, no děvče, ty budeš mít možná taky trable, pokud to ráno vyjde, no uvidíme. Tonda měl paradoxně výbornou náladu, po pár měsících, jo, má průser, ale stálo to za to, no snad.

Druhý den ráno to opravdu vyšlo, novináři byli slušní a vybrali fotky, kde Tonda ani Martin nebyli, na fotkách byl jen pan ministra a děvče, té to moc slušelo, skandál jako hrom, Tonda stál na koberečku u šéfa, a to doslova, šéf patrně nebyl rád:

Tondo, neříkej, že jsi tomu nemohl zabránit, vždyť jste je museli vidět, neskočili ze stromu anebo padákem, měli jste je zahnat, nebo jeho varovat, ať neleze ven, prostě něco, on zuří, nechce tě, tebe výslovně, Martina zkousne a tvrdí, že tě máme vyrazit od ochranky úplně, uvidíme, co na to naši šéfové, jasně, jasně, máme demokracii a svobodu tisku a dokonce ještě zákoník práce, ale pochop, zrovna u nás to není obvyklá oblíbená literatura, ty vole idealistická.“

Šéfe, nezlobte se, ale kdybyste tam byl a slyšel toho blba, jak vykřikuje – vemte jim foťáky, zastřelte je – tak byste mu nakopal zadek, no, bude mě mrzet, jestli mě vyhodíte, ale přežiju to.“

Tondo, jsi mimořádně schopnej, jen mezi náma, jsi jeden z nejlepších, ale tohle nebylo chytré, jemně řečeno, a jak se tam vůbec ti dva dostali? Sledovali Vás?“

Ne, nesledovali, myslím, že si je objednala ta holka, dal bych na to hlavu, poprvé s ním šla dolů se loučit, ve skoro rozepnutým sexi župánku, reklama, dokonalá, řekl bych, ale tyhle věci není úplně moje branže, šéfe, koho budu hlídat?“

Šéf se zaklonil v židli a rozesmál, upřímně, od srdce:

Ty vole Tondo, ta demokracie, to bude ještě prdel, ale ty si dej bacha, opravdu, to nejsou hodný kluci, čistě kamarádsky, a koho budeš hlídat, to teď nevím, musím to nějak přeházet, do hoďky ti to řeknu, a prosím tě, snaž se neudělat zase nějakou blbost.“

Tonda šel hledat telefon někde v klidu, to bylo těžký, byl hvězda, všichni byli nadšený, nemilovali nové šéfy, tedy některé a tohohle tedy vůbec a všichni mu to přáli, takže si chtěli povídat, jenže dobře věděl, že žádná solidarita se nekoná, pokud vyletí, nikdo mu ani nezavolá, ale netrápil se tím, nakonec telefon našel a vytočil číslo novinářky Jitky, pokud mu dala pravé číslo, dala.

Když číslo vytočil, ozvalo se milým, trochu povědomým hlasem, velmi vypovídající:

Prosím.“

Dobrý den, je to prosím paní novinářka Jitka, slavná ze včerejší akce na Malé Straně?“

A je to pan Soukup? Ochránce svobody tisku v Česku a okolí?“

Ten Soukup platí a odkud znáte moje příjmení?

Ten úžasný člověk na Vás přece křičel, že máte po kariéře.“

Pravda, vidím, že jste bedlivě sledovala vývoj.“

Trošku jsem se bála, maličko, hlavně o svůj nový soukromý foťák, Váš kolega vypadal, že nechce mít v práci problémy.“

Je ještě mladej, čerstvě ženatej, má odpovědnost a tak, jak to že fotíte soukromým foťákem?“

Já už jsem privatizovaná novinářka.“

Nahlas se smála a ten smích se Tondovi hrozně líbil, cítil, jak moc by s ní chtěl být, problém trochu byl snubní prstýnek, který nosila, toho si zase všimnul on, no uvidíme.

To jsem netušil, že už existujou privatizovaný novináři, a šla by privatizovaná, moc hezká a docela odvážná novinářka na večeři se skoro vyhozeným chlápkem z ochranky?“

Šla.“

Sešli se v malé restauraci v Dejvicích, kousek od Tondova bytu, byla to jedna z prvních privátních hospod, její majitel se dohodl s Restauracemi o odstoupení nájmu uzavřeného nefungujícího výčepu, dokonce si našel pravděpodobnou restituentku, pokud by ty restituce prošly, což asi že jo, oni si to Havel se Schwarzenbergem zařídí a ona mu to taky slíbila a dal prostor s obrovským úsilím, protože skoro bez peněz, dohromady a začal vařit tak, jak se ve státním povětšinou nevařilo, totiž dobře. Tonda k němu chodil relativně často a rád, ne snad že by nebyl šetrný člověk, zvyklý dříve na velmi skromné podmínky, ale občas chtěl mezi jiné lidi, než ve službě a než hlídal a taky si byl líný vařit no a jak to tak bývá, jednou se tam jeden dost blbě vytahoval a Tonda ho srovnal, takže má fakt i dobrý ceny, za to se ale stydí.

Jak seděl proti Jitce a koukal jí do očí, stále více se mu líbila, stále více jí chtěl a při tom měl pocit, že ta ženská je naprosto neuchopitelná, nebo to hrála. Trošku ho to znervózňovalo, ta nějaká tajemnost, nebo to je tím, že on do těch ženskejch tak málo vidí? Nebo to je tím, že kdyby s ní vyjednával něco pracovního, byl by v klidu a profík a vnímal by její obtažený džíny maximálně jako snahu ho ovlivnit, ale teď když jí chtěl, ale ne jen do postele, ale začít s ní chodit, tak vypadl z profesionality jak kaštan ze slupky.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.