Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (18)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Jitka a Tonda jaro 91

Jitka chvíli před tím vyšla ze stanice metra Hradčanská a podle Tondova návodu šla kousek směrem Špejchar a pak, když nalevo uviděla šraňky, tak se tím směrem dala, přešla koleje a šla dolů, směrem k ozdobnému dlouhému plotu, což říkal, že je sídlo amerického velvyslance. Moc jí to slušelo, ostatně dala si s tím dost záležet, sama se sebou z toho měla starost, ona byla takový malý schizofrenik, měla v sobě jednu emocionální holku, nadšenou, citlivou, neustále mlácenou a pak jednu racionální, studenou, no skoro potvoru. Ta její citlivá část, ta malá romantická holka uvnitř, ta byla už skoro zamilovaná, nemohla se dočkat a chtěla by tomu vysokýmu chlapovi hupsnout kolem krku, ta rozumná se jí smála a nadávala, no zkušenosti s citovým životem v Praze dávaly tedy zapravdu té rozumné, sex jako prostředek ke kariéře, jo, snad, výsledky neslavné, sex jako potěšení, no někdy, jako že naděje ještě je, ovšem zatím skoro nenalezeno, ale zamilovat se – blbost, není druhá strana, povětšinou o to chlapi ani nestojí, a pokud jo, tak jen pro pohlazení přebujelýho ega a snad taky proto, že je zamilovaná ženská líp ovladatelná.

A ještě ke všemu tenhle chlap, tenhle bodyguard, na takovým místě, stovky nejlepších koček se teď motají kolem občanskofórní vlády, ne že by chtěly podporovat pravdu a lásku, houby, chtěly ve víru změn udělat perfektní a rychlou kariéru a to se kluci z ochranky hodí a pak ty prominentní paničky, pro ně je absolutně ideální, hezkej, sportovec, musí být z profese diskrétní, umí se chovat, ten nečeká na vesnickou husičku, Jituš neblázni, bez tak nepřijde, ani to nemusí být jeho vina, prostě nějaký blb, jako včera, ho nechá hlídat, než si zašuká, no klid.

Jenže přišel, čekal, usmíval se a smrtelně mu to slušelo. Hraje to nebo ne? Je tak upřímný a otevřený? To je blbost, to prostě nemůže, ani kdyby chtěl a tak furt dokola, Jitka se hádá sama se sebou, ale pomalu vyhrává ta malá zamilovaná. Když si konečně objednali tak se najednou zeptal:

Jak vzniká privatizovaná novinářka a jak to funguje?“

Tak vida, on poslouchal, to je zvláštní, chlapi, co jí v Praze tahali do postele, většinou neposlouchali, jen se vytahovali a poslouchali jen svoje vlastní tlachy.

No to asi různě, já jsem zprivatizovala náš okresní týdeník a tím jsem zprivatizovaná.“

No vida, to jste sebou ale hodila, vždyť ty aukce se sotva rozběhly, takže nejen krásná, ale i chytrá, protože rychlá.“

Děkuji za poklonu, ale nepřehánějte to, mám doma zrcadlo, ale my jsme ty noviny neprivatizovali přes zákon o malé privatizaci a aukce, my jsme je tak nějak znárodnili.“

A kdo je „my“, jestli se můžu zeptat?“

Tak to je můj bývalý manžel a já, chtěli jsme do toho vzít ještě šéfredaktorku, ale ona nechtěla, takže jsme do toho šli jen my dva.“

To je dobře, že už nejste vdaná, i když prstýnek máte, to je ze zvyku, nebo jste se už stihla podruhé vdát? Promiňte, že jsem tak neomaleně zvědavý, moc se mi líbíte, ale je celkem jasný, že taková ženská nebude sama, to by chlapi v jejím okolí museli být totální paka. Tak na zdraví soukromé novinářky.“

Jitka si s ním ťukla skleničkou s červeným vínem, nevěděla jaké to je, bylo jí to fuk, vína rozlišovala jen na červené a bílé, byla ráda, že to napití je takovou malou pauzou, aby vydýchala jeho větu, ten to tedy bere hákem, určitě kecá, zase jeden co táhne přímo na branku, tedy do postele, ale zní to hezky a říká to fakt s velkým šarmem.

Nemyslím si, že člověk ve Vašem postavení potřebuje motat hlavu holkám ze vsi, ve Vašem prostředí je krásných holek spousta a pak nový a důležitý političky a všichni jsou úžasný a inteligentní a tak.“

Doufal jsem, že si tykáme, šlo by na to přejít? A o tom prostředí bych pomlčel, ostatně ty si děláš srandu, vždyť jako novinářka do toho trochu taky vidíš, nic moc jsem nečekal, už kvůli mé předchozí profesi, ale tohle, úroveň tohohle prostředí, jak jsi řekla, to mě až zaskočilo.“

Zaraženě skončil, jakoby řekl něco, co nechtěl, že by ta minulá profese? Jitku ten člověk zajímal víc a víc a s tím tykáním budiž, byla zvyklá na rychlý postup ke kalhotkám, se zájmem ho pozorovala, najednou vypadal, že čeká ránu, tak jdeme.

Jakou jsi měl profesi před bodyguardem? Ty to neděláš dlouho?“

No to jsem řekl nešťastně, ale asi není cesty ven, nejspíš se sebereš a utečeš, no dělal jsem v té nejméně populární organizaci v tutý zemi, trochu na moji omluvu, že v zahraniční službě.“

Jitka potřebovala vteřinu, než jí to došlo a pak se rozesmála, ten se hodí do rodiny, táta velitel péesáků, její manžel, tedy bývalý, ten byl placený tajemník SSM a ona psala pro bolševika noviny. Tonda vypadal zaraženě, jasně – nevěděl, proč se směje a jí to začalo připadat hloupé, nechtěla ho naštvat.

No tak si můžeme rychle vyjasnit naše ideologické základy, jednak tykat si tykáme, výborně, zadruhé nevím, jestli víš, ale mohl bys, že dostat se na novinařinu bylo možný jen pro úzkou skupinu lidí a nestačil tatínek v partaji, to tedy vůbec, a ti co se tam dostali, se dnes jemně řečeno fakt nemají čím chlubit, ale všichni novináři, které znám, už na to zapomněli a jsou revoluční, ale co se mě týká a o to tu jde, o nás dva, tak já mám fakt děsný původ, tedy z hlediska dnešní doby, táta velitel pohraniční stráže na okrese, manžel, měla bych říct, že bývalý a jiný není, tak ten byl placeným tajemníkem SSM a já psala noviny okresního výboru partaje. Tak ty seš bejvalej estébák, chápu to dobře? Proboha, neurážej se, mě to fakt neva.“

Jitka viděla, jak si oddechnul, nevzpomínala si, kdy naposled jí někdo takhle zajímal, ale strašně sama sebe brzdila, nějak měla dost zklamání, dobrý konce nejsou, tak, usmál se.

Tak to jsou hned dvě dobré, přímo výborné zprávy.“

A jaké?“

No přece že jsi rozvedená, ne vdaná a že nevadí moje původní profese, nestydím se za ní, já osobně se nemám za co stydět, jasně, jakákoli rozvědka má prostě metody, které se nepopisují ve slabikáři, musí mít, takové je to prostředí, ale my jsme nepatřili k těm tvrdším spolkům, abych tak řek.“

Dívala se do jeho hezké, mužné tváře, vypadala jako vzor upřímnosti, sakra, hraje to, musí to hrát, vždyť přece byl, kde byl, tam je to učili, ale bylo by bezva, kdyby to nehrál. Povídali si tak mile a lidsky jako dlouho s nikým, Jitka se snažila sama sebe kontrolovat, ale šlo to mizerně, až když se opět zeptal:

Ještě jsi mi neřekla, jak ses stala majitelkou okresních novin, když před týdnem nebo před měsícem patřili okresu, tedy státu, jestli to tedy chceš říct.“

Málem mu to začala vysvětlovat, pak se zarazila:

A ty jsi mi neřekl, jak je to s tím skoro propuštěným bodyguardem?“

Pochopil, usmál se.

Nevadí, chápu, že mi to nechceš vyprávět, je to dneska cenné know how, jak se teď tady říká, možná se bojíš, že jsem tak trochu policajt, jo, patříme pod vnitro, jen ti chci říct, že jsem v Praze narazil už dvakrát na jednoho Němce, takový vysoký, mohutný, kudrnatý chlap, který obchází úřady, říká, že má v kufříku milion marek a chce koupit noviny a nikdo neví, jak mu je prodat, možná bych na něj dokázal sehnat telefon.“

Jitka nebyla ráda, ne že by jí ta informace nezajímala, tohle přesně říkal její Petr, že přijedou ze západu a budou ty noviny chtít a oni jim je prodají, jenže ona si připadala blbě, ten chlap jí nějak přehrával a to neměla ráda, tedy chlap, kterýho by milovala, ten by jí přehrávat moh, tedy snad, možná, ale nijak po tom netoužila, jenže především ona se milovat bála a moc a teď byla zmatená.

Tonda to asi viděl, už se k novinám nevracel a jen jí přeříkal začátek rozhovoru se svým šéfem, vynechal tu chválu a přidal nadšení kolegů i svojí skepsi s jejich podporou v případě průseru, Jitka poslouchala a měla pocit, že potřebuje pauzu, aby si to v hlavě srovnala. Po druhé lahvi vína zaplatil, a že jí doprovodí, trochu jí to zarazilo, čekala alespoň pokus jí dostat k němu, vždyť tady někde údajně bydlí, nebo že by tam někoho měl a s ní se chce vyspat u ní? Nebo že by nic, je snad teplej? Ona sama to moc nechtěla, byla strašně rozhozená, líbil se jí, ale zmátnul jí, ale byla prostě zvyklá, večeře, sex a čau.

Ale já nebydlím sama, bydlím u tety a ta je doma.“

Usmál se, klidně, nebo smutně?

Já tě nechci doprovodit k tobě do postele, tedy ne že bych nechtěl, no jak to říct, nechci na to tak tlačit, ale šlo mi a jde mi o tvojí bezpečnost, doba se změnila, není na ulici bezpečně, promiň, omlouvám se, ale na tomhle trvám.“

Před domem na novém městě, dvě ulice pod Karlovým náměstím poprosil taxikáře, aby minutu počkal a vystoupil s ní z auta:

Děkuji za nádherný večer a zavolám, pokud můžu?“

Můžeš, ale budu v Praze zase až v úterý a já taky děkuju, takhle hezky jsem si nepopovídala a nebavila se už ani nepamatuju.“

Naklonil se k ní, jen trochu a dal jí lehkou, kouzelnou pusu, už se obracel k autu, když se zeptal, jakoby zapomněl:

To děvče včera, volalo tobě nebo tomu tvému kolegovi? Víš, jen tak ze zvědavosti.“

Jitka vytřeštila oči, ve zmatku co říct mu dala ještě jednu pusu, maličko větší a řekla jen:

Zavolej, budu ráda.“

Vběhla do domu a točila se jí hlava, tím červeným to nebylo, ne, už ho nechci vidět, takhle zmatená jsem z žádnýho chlapa nebyla, určitě od prváku na střední, ale líbí se mi, zatraceně, ale pohrává si se mnou jako s malou holkou, proč ho tak zajímají ty noviny? Nebude z toho nakonec průser?

Celá ta akce znárodnění nebo ukradení novin jí přišla šílená, jenže Petr jí stále opakuje, že především doba je šílená, že ukrást něco státu už není zločin, ale záslužná věc a tak za parfém z Německa a pár lahví fernetu dostal od známé paní na PNS seznam předplatitelů, smlouvu s tiskárnou získal podobně, tedy bez parfému, znal ředitele a tomu to především bylo fuk, hlavně v tom neviděl svoje ohrožení, ale svoje pití a příslib podpory u přednosty, nové logo a tvář novin si vymysleli sami a píšou je stejně jako před tím – sami. Jednoho dne všichni, tedy obě s Jířou daly výpověď na okrese, Petr jako tajemník ji přijal a souhlasil s odchodem ten den, takže druhý den napsaly svoje první soukromé noviny a ty okresní nenapsal nikdo, týdeník vyšel, byl trošku jiný, ale jen maličko, aby si toho všimnul jen málokdo a byl jejich, registrován na ně dva, Jířa do toho nechtěla jít, na tu to bylo moc divoké, na Jitku taky, hlavně když začaly chodit faktury za tisk, nájem zatím neplatili, jen Petr byl v klidu, či spíše naopak, ten byl jako ryba ve vodě, všechno připravil, zařídil, platil a teď hlavně sháněl inzerci.

Zatím mají dluhy, ono to je celé na ní moc bláznivé, vlastně jako rodina žijou z Petrova platu, no ona ta tiskárna, kde visí nejvíc, je trošku státní a tam splatnost moc neřeší, všichni jsou Petrovi kámoši a přednostův reprefond je asi bezedný, zatím to snad flaškové úhrady fakt jistí, Petr shání inzerci, no to je taky kapitola, kdo by dnes inzeroval, konkurence zatím není, ale jeho známí inzeráty dávají, část peněz jim vrací v čistým, říká tomu, že jim je vypral, bože to je systém, je to zvláštní, že ty Petrovy nejhnusnější vlastnosti se v tý nový době tak báječně uplatní a i on je teď vlastně skoro zlatý, bylo jí jasné, že nebýt rozvod hotový, nechala by to být, on jí vlastně živí a i ty noviny napsal na ní, jeho to prostě baví a bere jí a Janičku furt jako rodinu, to je zmatek.

Jen bývalou šéfredaktorku Jířu musí platit jako před tím, ta kdyby zůstala na okrese, tak přednostovi noviny napíše, ona sama si plat neplatí, za půl úvazku v Praze toho moc nepřinese, ale něco přece jen, v Praze to začíná být jiný kafe, taková dobrá fotka je plat na okrese za tři měsíce. Nejvíc se při tý loupeži novin bála táty, ten byl vždycky takový obránce toho státního, toho společnýho, taky toho bolševika, jenže tentokrát jí vyrazil dech:

Má to ukradnout někdo jiný, tak jste to ukradli vy.“

Máma a táta, to je taky průser, má o ně strach a netuší co s tím, chtěla by jim pomoct, ale jak, dřív se s tátou hádala, ale teď se o něj bojí, poslali ho do penze, ještě má kliku, že mu je přes padesát, jinak byl nezaměstnanej jako spousta jeho kolegů to by snad nepřežil, mamka nikdy kariéru nedělala, zůstala dál účetní v podniku, kde roky byla, jen jsou tam teď mnohem horší poměry, prostě revoluce pustila z řetězu všechny hnusný lidský vlastnosti, mamka si nestěžuje, ale jak jí posledně naznačila tak takový hrubý sexuální obtěžování je docela standard, no to kdyby se dozvěděl táta, ten by je srovnal, to by bylo o krvi, že by zbytek života strávil ve Valticích, co se to tady v týhle zemi děje.

Vyjela starým výtahem, kde se trochu bála běžící zdi, to v paneláku měli lepší a stála na chodbě před bytem, kde bydlela u tety Mariky, máminy ségry, teta byla stejně krásná slovenská holka, jako její máma, ale byla jiná, mamka byla romantik, teta praktik, taky mamka si vzala vojáka, který stál s flintou na hranici, teta vojáka, který kšeftoval, flintu snad nikdy nedržel a hned po vojně zamířil na pézetku a měli se s tetou jak prasata v žitě, tedy socialistický prasátka, jenže neměli děti a strejda furt někde byl a teta asi desetkrát šťastná taky nebyla, ale moc o tom nemluvila, měla to někde vevnitř a Jitka nevěděla, jak se zeptat a jestli vůbec, nechtěla tetu neštvat.

Když se Jitka dostala v úvahách sem, v hlavě to letí ostatně tisíckrát rychleji, než se to čte, tak se dveře bytu otevřely a teta vykoukla:

Jituš, to jsem ráda, že jsi tu, nešmírovala jsem tě, jen jsem se tě nemohla dočkat, Maruška volala, malá Janička má horečku, je jí zle a je v nemocnici a chlapi se ještě ke všemu zase pohádali, mamka by byla moc ráda, kdybys přijela, ona to tedy neřekne rovnou, jako že jestli by ti to nevadilo, znáš jí, nějak si neví rady.“

Jitka se zoufale podívala na hodinky, bylo skoro jedenáct, teta věděla na co myslí, bylo to jednoduchý:

První vlak jede ve dvě, ale tím se dostaneš jen do Svojšína, tam bys musela dvě hodiny čekat a pak domů, takže v osm ráno, nemáš kamaráda s autem? Půjčila bych ti naše, ale Otta je s ním v Bratislavě.“

Jitka zoufale přemýšlela, kamarádů s autem zná spoustu, ale teď v noci jí ho žádný nepůjčí, neměla ani odvahu kterémukoli z těch redaktorských pablbů volat, teta se znovu ozvala:

Promiň, nevím nic a do ničeho se nechci motat, ale jak jsem tě vyhlížela, tak jsem viděla toho chlapíka, co tě přivezl tím taxíkem, ten vypadal dost dobře, no když ne, tak tam budeš až ráno, oni to ti doktoři jistí, a ti chlapi si to prostě zase jednou vyříkají, oni se nepoperou, snad.“

Teto, já nevím, to bylo poprvé, co jsem s ním šla na večeři a jen na večeři, vlastně ho neznám, jo vypadá dobře.“

Víš, může to být zkouška, taková tvrdá, nečekaná, ale život jich je plnej, je to tvoje věc, moc ti držím palce, a jestli můžu radu, moc nepřemýšlej, já vždycky všechno strašně promýšlela a nevím, jestli to je dobrá cesta, určitě ne ke štěstí.“

Jitka vykulila oči a věděla, že si s tetou pokecají, konečně, hodně a těšila se na to, jen co se tohle vyřeší, vzala telefon a vytočila Tondovo číslo, snad jel domů a není ve sprše, zvednul to hned:

Prosím, Soukup.“

Jitka, tedy Dragounová, víš, vzpomínáš?“

No to si děláš legraci, jestli si vzpomínám, mám tě plnou hlavu, stalo se něco?“

Jitku to zarazilo, tedy, plnou hlavu, to kecá, nebo ne?

Mám problém, měla jsem tady vzkaz od našich, že je malá v nemocnici a nic už mi domů nejede, moc prosím, tedy kdyby to šlo, půjčil bys mi auto? Omlouvám se, je to strašně drzá prosba.“

Za deset, no patnáct minut jsem před tím domem, kde jsme se rozešli, odvezu tě tam.“

To nejde, nemůžu tě tak obtěžovat a taky jsi pil, přece kvůli mně nepřijdeš o řidičák.“

Jasně, ty jsi pila taky a já mám, ještě furt, dost hezký průkaz, mě dýchnout nedají, věř mi a pojedu s tebou moc rád, fakt že jo, hezky se s tebou povídá a vůbec je mi s tebou fajn, tak za čtvrt hoďky.“

Zavěsil, Jitka zírala na sluchátko a teta Marika na Jitku.

Odveze mě domů.“

Tak to je hodnej chlap, no to není jen kvůli zašukání.“

Jitka se vytřeštěně podívala na tetu, která byla v rodině vždycky za dámu, jasně, my dvě si musíme pokecat, jen teď se to nehodí.

Za půl hodiny už byli z Prahy venku a hnali se na jihozápad, Tonda měl Opla, skoro nového, jak řekl, přivezl si ho trošku ojetého, kamarád doporučil, moc ho chválil, tedy to auto, Jitka se o auta nestarala, brala to jezdí – nejezdí, ale dobře věděla, že pro chlapský ego je to úplně zásadní věc, objem motoru, litry a náhony, ptákoviny největší, jen jí bylo jasný, že to je dobrá cesta, jak ty magory dostat, na některý stačilo, když obdivně u tý plechovky zavzdychá, jak je to úžasný, Tondovi ho taky pochválila, ale u něj to asi až tak zásadní nebylo:

Děkuju, jsem rád, že se ti líbí, ale nepůsobíš, že bys ty auta nějak moc brala a nemyslím, že se vyznáš, nemusíš mi ho chválit, jo, je dobrý, na zdejší poměry a pro mě úplně.“

Jel rychle, ale nebála se, chvílemi mlčeli a on jen řídil, když jednou v zatáčce vydechla takové to „uf“, zeptal se:

Není to moc rychle? Není ti blbě? Spolujezdec je na tom vždycky hůř.“

Ne v poho, jedeš rychle, ale vypadá to, že to umíš.“

Jo, učili nás to, jde to ještě rychleji, ale to bys určitě vyzvracela tu dobrou večeři a zbytečně by se zvyšovalo riziko, že vůbec nedojedem.“

Chvíli jeli zticha a pak si opět začali povídat, řekla mu to o novinách, už to přestala tajit, taky o jedné věci, kterou ale fakt nerada a to jak jí Petr občas pošle shánět inzerci, tam, kam on „nemůže“, jak je to na hraně sexuálního obtěžování, nebo za hranou, jak si trošku no připadá jako děvka a štve jí to a jak on říká – šukat ne, to ne, ale podrbat ty debily pod bradičkou, to trošku můžeš, jak je jí ze všeho tak nějak divně, jak ta nová doba, místo aby vylepšovala to, co tu bylo před tím, tak to zahodila a to, co přináší jsou jen grázlové, podvody a cynismus. Vždycky měla problém s otevřeností, být otevřená znamená být zranitelná, teď najednou říkala věci, které do teď nikdy nikomu, bála se, ale povídala, on poslouchal, to bylo vidět.

Po chvíli mlčení navázal, jako kdyby zrovna skončila, všimla, že to dělá často, prostě si rozmýšlí, než něco řekne:

No, promiň, zeširoka, my jsme měli sociální stát, hodně ohleduplný ke všem, k nemocným, starým, postiženým, problém byl, že ty nejschopnější měli stejně málo nebo stejně hodně, jako ti průměrní a štvalo je to, nebo vlastně si snad většina lidí myslela, že by se tam za železnou oponou měli líp, a proto se teď nadšeně ženou za Klausem a jeho partou.

Díky mojí předchozí práci jsem viděl, trochu, jak to funguje venku, na západě, třeba v Německu a třeba v Americe, ta západní Evropa dělá tak něco jako kompromis, jsou hodně sociální, solidární, řekl bych a při tom ta jejich ekonomika jede, to Amerika, tedy USA, to je království bezohlednosti, žádná solidarita, násilí, co si kdo urve, tak to má, no proč to říkám, my u nás jdeme asi tou americkou cestou, teď to ještě není tak hodně vidět, ta první parta není až tak hrozná, možná působí trošku divně, jasně, třeba včera, ale ti co přijdou, jak je vidím se šikovat právě za Klausem a ten jede, toho nic nezastaví, tak ti nám to předvedou, rád bych se pletl, ale na mě ty kluci tak působí, rvavost, bezohlednost, skoro jako loupeživí rytíři, tak já vidím tu bandu, no možná se pletu.“

Pak jeli zase chvíli zticha a Jitka měla stále silnější pocit, že jsou kamarádi už roky a při tom byla z jeho chování pořád překvapovaná, najednou se zeptal:

Jo a ten přednosta, myslím toho okresu, co jste mu čórnuli ty noviny, ten nic? Nic nedělal, nechal to být nebo něco dostal? Nebo nějaká výměna, jako něco za něco, no nevím co, třeba že ho budete chválit, furt a pořád? No to je blbost, když byly ty noviny jeho, tak by si tu chválu mohl zařídit sám, ale to by vlastně vypadalo blbě, jako že se chválí sám, teď by ho chválily soukromý noviny, no nevím, to je trošku přitažený, tak jak? Ale promiň, že jsem zvědavý, nemusíš mi nic říkat.“

Je to nezvyk, když člověka někdo opravdu poslouchá, že by to bylo tím, co dělal? Bože to je chlap, Jitka začala povídat o přednostovi, o klukovi, kterej chce být velký boss, mít peníze, všechny výhody, nic neumí, jen byl ve správnou chvíli na správném místě, jak se říká, jak se teď hádal s Petrem, jak ho chtěl vyhodit, ale pak ustoupil, protože musel, bez Petra nic neví, nemá kontakty, nezná lidi, ani s nimi neumí jednat, dřív byl předseda ONV šéfem ředitelů okresních podniků, starostů ve městech a na vsích, trochu neoficiálně, ale moc měl, dnes ne, je sice důležitý, ale míň a jinak, chce to diplomacii a tu kluk nemá, prostě musel si toho jejího lumpa nechat a ten to ví a využívá, no je to děs. Když mu to dopověděla, tak jí zarazil další otázkou, zase dost dobrou:

A ten minulej, tedy ten minulej předseda, ten co ho revolucionáři vyhodili asi hned po listopadu? To byl lump, nebo slušnej člověk? Trdlo nebo chytrej chlap? A co je s ním dnes?“

Bože ty seš divnej, ne ty seš zvláštní, ty mě posloucháš a ty se tak zvláštně ptáš, dneska všichni ti noví důležitý, ty ani neposlouchají otázku, ty jen chtějí poslouchat vlastní tlachy, to vás taky učili, takhle se vyptávat?“

Tak to je taky dobrá otázka, ty jedna novinářko, jen tak na oplátku, no učili nás jak získat informace, jasně že jo, jenže teď jsem se s tebou prostě bavil, zajímá mě to, na co se ptám, ty mě zajímáš a tak tě poslouchám, jednak proto, že mě zajímáš, jako člověk mě zajímáš, tím chci říct, že jsi nádherná ženská, prostě kus, jak se říkalo u nás na malým městě, ale ty jsi chytrá, samostatná, děláš zajímavý věci, no tvoje duše, pokud v ní věříš, je zajímavá, moc, prostě je fajn tě poslouchat, a vůbec, upřímně, rači poslouchám, než povídám.“

Jitka jen tak pro sebe zavrtěla hlavou, to je nářez, tenhle chlap, vypadá skoro jako kluk, nebo tak mluví, občas jako rozpačitej patnáctiletej kluk, nezamilovávej se holka, aspoň ne moc, nejspíš to má nacvičený, valí ti to do hlavy jako každý, každej má svojí metodu, jo možná, jenže v posteli jsem skončila i s úplnejma kreténama, tak proč ne s tímhle, ten je hodně zajímavej, probrala se:

Tak jak ses ptal, ten minulej, no nikdo jsme ho nelitoval, když padaj velký kluci, je to fajn, jenže teď je vidět, že se to jen zhoršilo, tedy tam u nás, ten minulej byl dělník a zůstal jím, pracoval pro svůj okres, to co mohl, to udělal, žádný velký výhody neměl, byt v paneláku, nejspíš stejnej jako my, nikdy jsem neslyšela, že by někomu ublížil, pár lidem pomohl, teď zase dělá dělníka, snad někde na stavbě, prý to nesl těžko, trošku do něj kopali, zbytečně, nespravedlivě.“

Jeli chvíli tiše, jako kdyby padl do auta smutek, Tonda to snad vycítil a nejspíš pro zpestření říznul pár zatáček s pískáním gum, to se Jitka rozesmála a tím ten smutek vyletěl ven. Měla pocit, že to byla chvilka a vjeli do areálu okresní nemocnice, navigovala Tondu k dětskému oddělení, před vchodem poznala tátovu postavu, jak tak přechází a kouří.

Prosím tě zastav, to je táta.“

Zastavil stranou:

Chvilku počkám, kdybys mě ještě potřebovala.“

Ne, nečekej, fakt, jsem i tak ti strašně dlužná.“

Nejsi, počkám, nemluv a běž.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.