Versailles 1919 – díl I.


napsal  Slim

 

To není mír, ale příměří na 20 let

Ferdinand Foch

Dnes  28. června je to právě sto let, kdy byla v Zrcadlovém sále versailleského zámku podepsána mírová smlouva s Německem, první ze série mírových smluv, které ukončily První světovou válku. Tato smlouva rozhodným způsobem ovlivnila evropskou politiku na celou další generaci.

Když v roce 2002 vydal Zbyněk Zeman, český exilový historik působící v Oxfordu, životopis Edvarda Beneše /1/, jedna z prvních věcí, která mě zaujala, byla negativní, mírně pohrdavá dikce některých anglických diplomatů a politiků vůči Československu a jeho představitelům, která se začala projevovat hned po příchodu britských diplomatů do Prahy v roce 1919. Postupně jsem pochopil, že kořeny britského dezinteresu vůči ČSR v Mnichově vedou zpět až k mírové smlouvě. A že appeasement Německa začal vlastně už na pařížské konferenci roku 1919.

I. Nenadálé vítězství

První světová válka skončila nečekaně a ve zmatku. Ještě na jaře, když 21. března zahájil generál Ludendorff poslední velkou ofenzivu na Paříž, se zdálo, že Němci nakonec válku přece jen vyhrají. V předchozím roce se rozpadla ruská fronta, sovětské Rusko uzavřelo v březnu 1918 s Německem mír v Brest-Litevsku a německé armády se začaly přesunovat na západ. Francouzská vláda uvažovala, podobně jako v roce 1914, o přesunu z Paříže do Bordeaux.

Německá ofenziva se ale postupně zasekla. 8. srpen 1918, když Britové nasadili při útoku u Cambrai s úspěchem velké množství tanků, nazval generál Ludendorff „černým dnem německé armády.“ Stal se začátkem dalších útoků spojenců, mezi nimi čerstvě došlých amerických jednotek, sněřujících k německým hranicím. Vojenské velení přestalo věřit ve vítězství.

Erich Ludendoff, v té době nejmocnější muž v říši (Německo bylo v té době v podstatě vojenskou diktaturou), oznámil koncem září císaři a civilní vládě, že je třeba žádat a mír. Následoval složitý vývoj, během 5-6 týdnů došlo k mnoha zvratům. K Ludendorffovi se do hlavního stanu dostavil ministr zahraničí Hintze a navrhl mu, že je třeba udělat z Německa parlamentní monarchii, aby se vyvolal (především u amerického prezidenta Wilsona) dojem, že se Německo mění v demokratický stát. A parlament by měl sesadit vládu a vytvořit novou. Ludendorff návrh přijal, nepochybně i proto, že viděl možnost nedržet bílou vlajku sám, „ale vtisknout jí do rukou většiny v říšském sněmu, tedy svým vnitropolitickým protivníkům.

Když se o tom vedoucí říšští poslanci od Ludendorffova vyslance dozvěděli, byli bez sebe. Zpráva, že válka na západě je prohraná a že dokonce hrozí průlom, byla pro všechny hrozivým překvapením. A k tomuto prohlášení byla připojena výzva, aby nyní převzali bankrotující podnik, vyhlásili konkurs a převzali odpovědnost za všechno, za co neodpovídali. [!]

V tomto pochmurném okamžiku se obětovali právě sociální demokraté.“ /2/

Socdem tedy vytvoří novou vládu, v čele s kancléřem Friedrichem Ebertem. Za to dostanou možnost parlamentarizace vlády, tj. možnost odvolávat kancléře a ministry vyslovením nedůvěry. Což byl jejich dávný požadavek.

3. října Německo oznámilo, že přijímá Wilsonových 14 bodů, jako základ pro vyjednávání o míru. Současně se zhroutili spojenci Německa – Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko. Obě prvně jmenované říše se začaly rozpadat pod vlivem vnitřního pnutí a revolucí. Také vývoj v Německu se zradikalizoval a místo původně zamýšlené parlamentní monarchie byl premiér Ebert postaven před nutnost vytvořit republiku. Začátkem listopadu vypuklo revoluční povstání námořníků v Kielu a revoluce se šířila. 9. 11. uprchl císař Vilém do neutrálního Holandska. Současně se vytratily, zmizely všechny další německé monarchie, bavorská, saská, würtemberská..atd. Republiku vyhlásil sociální demokrat Scheidemann, Ebertův zástupce.

Spojenci byli tímto vývojem zaskočeni a žádost o příměří přijali zdráhavě. Jejich plány předpokládaly pokračování bojů a vniknutí na území Německa. Americký velící generál Pershing požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa (podobně jako to zrealizoval v další válce prezident Franklin D. Roosevelt; nepochybně právě po zkušenosti z první války). Také vrchní velitel sil Dohody, maršál Foch byl zdráhavý. Jenže dosavadní velké ztráty francouzských a britských jednotek nakonec převážily.

Ani prezident Wilson na tu náhlou „demokratizaci“ nevěřil, a kladl si v říjnu další podmínky. Ale obava z revoluce nakonec Spojence přiměla ke svolení s příměřím. Dali si ovšem tvrdé podmínky, aby znemožnili Němcům ev. další odpor: odstoupení levého břehu Rýna, a několika oblastí na pravém břehu. Za Německo příměří podepsal – po velkém váhání a nátlaku z velení armády – středový poslanec a člen prozatímní vlády Matthias Erzberger. Čímž se, spolu s Ebertem a Scheidemannem zařadil mezi – později často Hitlerem zmiňované – „listopadové zločince“. (Erzbergera nacionalisté zavraždili v r. 1921).

Příměří vstoupilo v platnost 11. 11. 1918 v 11 hodin. Vzápětí se začala připravovat mírová konference.

II. Smlouvání v Paříži

Výchozí situace

Omezíme se na čtyři hlavní aktéry, jinak by délka byla neúnosná.

Francie.

Francie byla válkou „vykrvácená do běla“. Válka na západě se po celou dobu víc než 4 let vedla na jejím území a severovýchod a sever země byl těžce poničen. Francouzi, kteří na počátku války byli plni entusiasmu a plánů na útok (pověstný cran), na jejím konci pochopili, že Německo je silnější a že ho porazili jen díky spojencům; stali se z nich vyznavači obrany.

Winston Churchill to popsal v dokonalé, přímo básnické zkratce: „Téměř milion a půl Francouzů padlo při obraně před vpádem nepřítele. Pětkrát během sta let, v roce 1814, 1815, 1870, 1914 a 1918 bylo z věží Nôtre Dame vidět záblesky pruských děl… Francouzi si pamatovali preventivní válku, kterou se Bismarck pokusil rozpoutat v roce 1875, brutální hrozby, jimiž byl smeten Delcassé v roce 1905, třásli se při marocké hrozbě v r. 1906, za bosenského konfliktu 1908 i za agadirské krize 1911… Teď se této dlouhodobé hrozby zbavili za cenu prolité krve. A francouzský lid v křečovitém záchvatu vykřikl: „Už nikdy!“

Ale budoucnost byla plná neblahých předtuch. Obyvatelstvo Francie nedosahovalo ani dvou třetin německého, francouzská populace stagnovala, kdežto německá rostla. Nejpozději do deseti let roční příliv mladých mužů musel dosáhnout dvojnásobku branců ve Francii. Německo bojovalo téměř proti celému světu skoro na vlastní pěst a div nezvítězilo. Kdo mohl zaručit, že se příště na bojištích ve Francii, nebo na Východě znovu objeví miliony spojenců?

Rusko leželo v troskách… Itále se klidně mohla přidat na stranu nepřátel. Velkou Británii dělilo moře a Spojené státy oceán… Jaká souhra okolností by dokázala do Francie a do Flander znovu přivést chrabré Kanaďany od Vimy Ridge, slavné Australany od Villers-Bretoneux, neohrožené Novozélanďany z polí Passchendaele, nebo houževnatý indický sbor, který v kruté zimě 1914 udržel frontovou linii u Armentières? Kdy by bezstarostní, antimilitarističtí Britové znovu zaplavili pláně Artois a Pikardie v počtu dvou nebo tří milionů? Kdy by oceán znovu přinesl do Champagne a do Argon dva miliony mladých Američanů. …

Krvavě vážnou nezbytností byla bezpečnost [securité] za každou cenu, zajištěná jakkoliv, třeba i krutě, ba nelítostně“. /3/

Německo

prodělalo v 19. století prudký vzestup. Po sjednocení v r. 1871, došlo k široké industrializaci, země předstihla Británii v průmyslové výrobě a stala se největší průmyslovou mocností v Evropě. Německé strojírenství, hutnictví, chemický a elektrotechnický průmysl představovaly světovou špičku.

Současně došlo ke kulturnímu rozmachu, německá věda (zejména fyzika, chemie, matematika) byla ve světovém měřítku na prvním místě. Předmětem závisti se stalo školství, německé university a technické školy se staly cílem mnoha studentů z ciziny. Silný kontrast byl patrný především vůči britským vysokým školám, které opovrhovaly technickými vědami a školily studenty hlavně v mrtvých jazycích, příp. v právech.

S tím se pochopitelně zrodilo i silné národní sebevědomí, podložené velkoněmeckou ideologií a rostoucím nacionalismem. „Němci v roce 1848 a ještě za Bismarcka byli v podstatě skromným národem, jejich cíl spočíval ve spojení pod jednou střechou, a toho dosáhli. Od Bismarckova odchodu se vytvářelo něco jako velmocenský pocit. Staneme se světovou velmocí, Německo bude na prvním místě na světě!“ /2/

Císařství se snažilo získat kolonie a budovalo silné vojenské námořnictvo. To zneklidnilo zejména Brity.

Válka potom ukázala, že německá armáda a celý vojenský systém je nadřazený protivníkům. Němci především měli propracovný systém záloh a jejich kontinuálního výcviku. V poli první světové se německá armáda ukázala jako soudržná, výjimečně odhodlaná a kvalitní. Němci, navzdory tomu, že bojovali na více frontách a proti velké převaze zdrojů protivníka, byli několikrát, v letech 1914, 1917 a 1918 na pokraji vítězství.

Za války obyvatelstvo – často hladovějící, britská blokáda byla účinná – snášelo útrapy jakž takž, v očekávání brzkého vítězství; v čemž bylo udržováno tiskem a oficiálními zprávami. Začátek vyjednávání tedy přišel pro německou veřejnost jako šok. Sebastian Haffner znamenitě vylíčil dopad tohoto šoku.

Jak to všechno na Němce působilo? V srpnu se ještě cítili jako vítězové. Teprve prostřednictvím žádosti o příměří začátkem října se dozvěděli, že říšská vláda – ne nutně velení armády – prohlásila boj za beznadějný. Pak byla vláda 9. listopadu přeměněna v čistě sociálně-demokratickou, nastala revoluce, císař utekl.

Co to všechno mělo znamenat? Masám málo informovaných Němců se to jevilo takto: chystali jsme se vyhrát válku, pak se k vládě dostali chytráci, kteří chtěli mír dohodou, vzdali jsme se, přišla revoluce a pak bylo uzavřeno příměří, jež nás učinilo neschopnými boje!“ /2/ Tak se začala rodit proslulá Dolchstosslegende, představa o „ráně do zad“, později používaná nacionalistickými demagogy.

A brzy nato, s rostoucím revolučním kvasem se Německo koncem roku 1918 octlo na pokraji občanské války.

Velká Británie

se po napoleonských válkách stala světovou mocností č. 1 a věnovala se budování rozsáhlé koloniální říše. Vůči Evropě provozovala politiku izolace (Splendid isolation) a pouze se snažila, v duchu svých tradic, zabránit vzniku dominantní kontinentální mocnosti. Obvykle se její obavy upíraly k Francii, ovšem na začátku 20. století jí začalo dělat starost mohutnějící Německo. Proto v roce 1904 uzavřela – proti tradici své zahraniční politiky – tzv. Srdečnou dohodu (Entente Cordiale) s Francií. Dávnou britskou politiku vyvažování vlivu a síly mocností na kontinentu, pak explicitně zformulovalo známé Croweovo memorandum z ledna 1907. Vlivný analytik britského ministerstva zahraničí v něm napsal, ve zřejmé narážce na Německo: „Spojení největší pozemní a námořní moci v jednom státu, by okolní svět přinutilo se spojit, aby se takového přízraku zbavil.“

Na britské poměry nebývale velké ztráty (viz tabulka ztrát) v první světové válce – tři čtvrti milionu mrtvých a skoro milion včetně dominií (velké poměrné ztráty měla Austrálie i NZ) zanechaly mnoho hořkosti. U Angličanů se ztráty dotkly i mnoha rodin britské vládnoucí vrstvy a následně u nich vyvolaly spontánní pacifismus.

Samo britské impérium sice – Churchillovými slovy – „držely pohromadě svazky, jimž nerozuměl nikdo jiný kromě jeho obyvatel“, jenže představitelé dominií měli pocit, že britští velitelé zacházeli často s jejich občany jako s „kanonenfutrem“ (Australané na Gallipoli, nebo generálem Haigem tupě řízený masakr na Sommě) a postupně jim „narůstala ramena“. S tím musel britský premiér při mírovém vyjednávávání počítat.

Dále tu byla věčná „irská otázka“, která dělala londýnské vládě velké starosti už před začátkem války. Během války potom vypuklo v roce 1916 v Irsku „velikonoční“ povstání, a Irsko se blížilo nezávislosti (dosáhlo jí r.1921, když vystoupilo z UK). Navíc, Spojené státy se z války vynořily jako potenciální uchazeč o pozici nejsilnější světové mocnosti. Británie byla ke všemu následkem války značně zadlužena.

Za této situace starostí o říši a o její mezinárodní pozici, přišel premiér Lloyd George hlavně s požadavkem splacení škod Německem a také snahou zabránit tomu, aby následkem mírových dohod někdo – zejména Francie – příliš neposílil.

USA

vstoupily do války až v dubnu 1917. Jejich cesta k válce byla složitá. Zprvu, po vypuknutí války, převážila spokojenost, že země stojí mimo konflikt. Po potopení britského dopravního parníku Lusitania ponorkou (na palubě bylo kolem 200 Američanů na cestě do Anglie) v roce 1915 se nálada začala obracet proti Německu. V prezidentských volbách roku 1916, ve kterých zvítězil dosavadní prezident W.Wilson, ovšem padlo mnoho slibů o míru a udržení země mimo konflikt. A Wilson se o to také pokusil, když v prosinci poslal bojujícím stranám nóty vybízející ke sdělení podmínek pro mírová jednání. V Německu ovšem během operační pauzy na bojišti zvítězila válečná strana, požadující neomezenou ponorkovou válku; a poslední lednový den roku 1917 Německo oznámilo, že bude bez varování potápět veškerá plavidla ve vymezených zónách, včetně plavidel neutrálních. Načež Wilson 3. února přerušil s Německem diplomatické styky. Poté co v březnu německé ponorky potopily pět amerických obchodních lodí, vyhlásily Spojené státu Německu 6. dubna 1917 válku.

Americká armáda měla na počátku jen 400 tisíc mužů, ale rychle se rozrostla a na konci války měla 3,7 mil. vojáků. Tyto čerstvé síly se začaly koncem roku 1917 přepravovat do Evropy pod velením gen. Pershinga (v jeho štábu byl i G. Marshall, šéf štábu armády v následující válce).

V lednu 1918 vyhlásil Wilson svůj program 14 bodů. Ten obsahoval požadavky na redukci zbrojení, otevřenou diplomacii, svobodný obchod, územní vyrovnání a na „sebeurčení národů“. Uvedeme jen několik charakteristických bodů pro ilustraci:

1 Odstranění kabinetní diplomacie

2 Svobodná mořeplavba

3 Odstranění překážek mezinárodního obchodu

8 Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii

10 Vytvořit předpoklady pro autonomii národů Rakouska-Uherska

13 Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři

14 Založení Společnosti národů

S tímto programem přijel americký prezident do Paříže na mírovou konferenci.

Velká čtyřka

Rozhodující slovo na konferenci měla tzv. Velká čtyřka. Představovali ji čtyři šéfové států: USA, VB, Francie a Itálie.

Velká čtyřka:

(zleva David Lloyd George, Vittorio Orlando, Georges Clemenceau, Woodrow Wilson)

Podívejme se na tři z nich. (Italský premiér Orlando tu byl tak trochu „do počtu“. Itálie měla být odměněna za to, že v r. 1915 zradila Trojspolek a přidala se k dohodě. /4/)

Francouzskou delegaci vedl premiér Clemenceau. Svérázný, geniálni, tvrdohlavý originál; vystudovaný lékař, který se ale věnoval pouze politice. Do čela vlády se dostal (podruhé) v kritické situaci, v roce 1917, když hrozila porážka. Byl odhodlaným bojovníkem proti německé hrozbě a svou zarputilostí a neohrožeností dovedl zemi k vítězství. Clemenceau, cynik, misantrop a sukničkář, byl už v době konference starý muž (78). Vládl ale stále ostrým jazykem: od něj např. pochází bonmot „válka je příliš vážná věc, než aby se mohla svěřit vojákům“.

Maynard Keynes, také hubatý a také velmi chytrý o něm napsal: Měl jedinou iluzi: Francii; a jedinou deziluzi: Lidstvo!

Clemenceau žil v mládí v USA, kde se také oženil. Znalost angličtiny a anglosaského světa mu pomáhala, a mohl tak se dvěma druhými Anglosasy besedovat jen ve třech. Ne náhodou to byl nakonec on, kdo byl – z francouzských politiků – schopen dosáhnout s  nimi  kompromisu.

V čele britské delegace přijel na konferenci premiér David Lloyd George, šéf liberálů, původem Welšan z chudých poměrů. LG byl ministrem války v liberální vládě Herberta Asquitha a v prosinci 1916 ho v premiérské funkci vystřídal. Provedl tedy zemi obtížným obdobím k vítězství, podobně jako Clemenceau. Lloyd George byl rozený politik, vynikající parlamentní řečník, a zejména politický psycholog, který rychle vycítil náladu partnerů i voličstva a uměl se podle toho zařídit.

Do Paříže přijel v čele početné delegace, ve které byli také reprezentanti dominií (Kanada, Australie, NZ, Indie, Jižní Afrika). Některé britské válečné cíle byly již dosaženy. Německé válečné loďstvo bylo Brity internováno, stejně tak Německo přišlo i o kolonie v Africe. Naproti tomu byla země ve složité finanční situaci, byla zadlužena a zároveň byla věřitelem. Dlužila 1.825 mil £ (především USA) a naopak půjčila 1.340 mil £ /5/. Přitom největším dlužníkem bylo Rusko, kde vymahatelnost dluhu byla velice nejistá. Lloyd George právě vyhrál volby a slíbil svým voličům, že Německo „vyždímá“ na reparacích.

Podobně velké byly politické problémy. Vedle už zmíněného Irska bylo na konferenci třeba čelit francouzské rozpínavosti a snaze zatáhnout Británii do různých koalic v Evropě. Také se snažil vyprostit Anglii z anglo-francouzské Entente” (tedy už zmíněné Srdečné dohody, která během války nazývala prostě Dohodou); nezdála se mu už pro poválečné časy, s poraženým Německem, pro Brity výhodná. Británie se rovněž tradičně příliš nezajímala o střední Evropu a z toho důvodu nebyla nadšena množstvím malých států namísto Rakouska-Uherska. Zato se vždy zajímala o Turecko a východní Středomoří. A tady bylo mnoho k řešení. Na konferenci se také Britové tvrdě střetnou se Spojenými státy, kvůli otázce svobodné mořeplavby.

Woodrow Wilson byl 28. prezident USA. Původně profesor ústavního práva na Princetonské universitě, a později její rektor, představoval zvláštní směs politika, snílka a kazatele (byl ostatně synem presbytariánského pastora).

Henry Kissinger ho ve své monografii Diplomacy vybral jako představitele jednoho ze dvou směrů, které stále oscilují v zahraniční politice Spojených států. Prvním je směr real-politický, který představuje Theodore Roosevelt a druhý představuje Wilsonova mesianistické pojetí.

Během 19. stol. se Spojené státy přidržovaly Monroeovy doktriny a tedy izolace od evropských záležitostí. „Pak však Ameriku vtáhla do světových záležitostí její rostoucí moc a postupné zhroucení mezinárodního systému, jehož středem byla Evropa. Milníky tohoto vývoje se stala prezidentství Th. Roosevelta a W. Wilsona… Oba pochopili, že Amerika musí sehrát ve světových záležitostech klíčovou úlohu, každý z nich však odmítnutí izolacionismu opíral o opačnou filosofii.

Roosevelt byl jemným analytikem mocenské rovnováhy. Byl přesvědčen, že Amerika musí hrát svou roli v mezinárodní politice, protože si to vyžadují její zájmy a protože by bez ní byla globální mocenská rovnováha nemyslitelná. Wilson zdůvodňoval mezinárodní úlohu Ameriky mesianisticky: Amerika má závazek nikoliv vyvažovat moc, nýbrž šířit své zásady po celém světě…

Otrlým veteránů evropské diplomacie, která byla založena na mocenské rovnováze, připadaly Wilsonovy názory na nejvyšší mravní základy zahraniční politiky podivné, dokonce pokrytecké. Wilsonismus však přežil. Wilson byl původcem ideje univerzální světové organizace, Společnosti národů, která měla udržovat mír na základě kolektivní bezpečnosti, a nikoliv pomocí aliancí. /6/

Wilsonismus byl zkrátka ztělesněním tendence, která se od té doby často vyskytuje v americké zahraniční politice: interpretovat mocenské problémy jako zápas dobra se zlem. Nešlo ale o nějaký ojedinělý nápad jedince, wilsonismus byl ztělesněním dávné tendence, tzv. amerického excepcionalismu, který vyrůstá z historické zkušenosti odlišné od poněkud přeplněné Evropy

Woodrow Wilson přijel do Paříže se svými velkolepými plány na Covenant – Smlouvu o společnosti národů a byl přivítán s velkým očekáváním, do jisté míry jako arbitr sporů, které nastanou.

Těšil se morálnímu vlivu, který neměl obdoby v dějinách.“ /7/

A musíme ještě zmínit důležitou okolnost – Německo, ani žádná z poražených mocností, na mírovou konferenci pozvána nebyla. Stranou posléze zůstalo i Rusko. Celkem se konference účastnilo 27 států.

Konference

Agenda konference byla mamutí. Zabývala se vznikem (a stanovením hranic) mnoha následnických států rozpadlého Rakouska-Uherska a Turecka a také někdejšího carského Ruska. Válečnými reparacemi. Otázkou mandátních území. Vytvářením stanov Společnosti národů se zabýval zvláštní výbor. A zvláště otázkou Německa a jeho hranic. A nový – v dřívějších mírových smlouvách neobvyklý – byl pokus, rozhodnout otázku válečné viny. V pozadí dále stála potřeba čelit novým uspořádáním šíření revoluce z Ruska, a z dalších zemí na východ od Rýna, i když na počátku roku 1919 nebylo zdaleka jasné, jak tyto revoluce skončí.

Konference tohoto typu a rozsahu neměla v dějinách příklad a byla pochopitelně komplikována řadou dílčích sporů: o tom komu má patřit Fiume (Rijeka) se rozhořel spor mezi Wilsonem a Italy; USA nebyly ve válečném stavu s Tureckem, takže se nemohly plést do různých francouzsko-anglických aktivit v této věci, i když s nimi nesouhlasily .. a tak dále a podobně.

Jednat se začalo 18. ledna, ale Rada pěti (původně deseti, ale bez ministrů zahraničí se zredukovala na pět a po vynechání Japonska na konec na čtyři hlavní aktéry) začala jednat už o týden dřív. Většina jednání probíhala v přepychových salonech ve stylu Napoleona III., na ministerstvu zahraničí na Quai d’Orsay, v centru Paříže.

Nejprve byly na pořadu procedurální otázky. Například se řešila otázka jazyka, ve kterém budou vydávány dokumenty. Francouzi se nechtěli vzdát role franštiny, která tuto roli v diplomacii hrála přes dvě století, od nijmegenského míru. Tvrdili, že franština je schopná lépe vyjádřit nuance než angličtina (což je asi pravda; také její složitější struktura lépe brání nedorozumění), ale museli ustoupit přesile, a oficiální řečí se stala také angličtina.

Ale brzy začalo jít do tuhého. Protože Wilson měl o Společnosti národů jen všeobecné představy, začal její stanovy připravovat zvláštní podvýbor. Když byl v polovině února návrh statutu SN připraven, měl Wilson dojem, že získal, co chtěl. Ale brzy zjistil, že se mýlil. Francouzi se na možnosti mezinárodní spolupráce, na představu „kolektivní bezpečnosti“, která měla být podle Wilsona hlavní zásadou Společnosti dívali skepticky. „Společnost se mi líbí, ale nevěřím v ní“ prohlásil Clemenceau /8/. Začalo zdlouhavé dohadování.

Byla zavedena arbitráž v případě neshody mezi členy SN, možnost sankcí, včetně vojenských za odmítnutí podřídit se rozhodnutí SN. Francouzi prosadili, že Německo se prozatím nesmí stát členem. Když byl návrh stanov hotov, odjel Wilson na bleskovou návštěvu domů, aby loboval u Senátu a veřejnosti. Ukázalo se – předvídatelně – že senátoři mají zásadní námitky proti tomu, že by USA šly do války z rozhodnutí Rady SN, bez souhlasu Senátu Spojených států. Čímž padl návrh, který prezidentovi předložili Francouzi na automatický prosazovací mechanismus, kdyby Německo v budoucnu porušilo ustanovení mírové smlouvy. A Wilson se musel vrátit k původní doktríně kolektivní bezpečnosti. Tvrdil, že „jediná metoda spočívá v naší důvěře v dobré úmysly států, které jsou členy SN. Až přijde nebezpečí, přijdeme my, …musíte nám důvěřovat“. /cit. podle 6/

Mezitím francouzský tisk zprvu k prezidentovi uctivý přešel k posměchu a také účastníci jednání, kteří čekali přesného a detailně informovaného profesora začali zjišťovat, jaká je skutečnost. „Prezident nebyl ani hrdina, ani prorok. Nebyl to dokonce ani filosof, ale velkorysý člověk s dobrými úmysly a mnoha lidskými slabostmi. Neznal svět tak dobře jako Clemenceau nebo Balfour, ani nebyl obdařen keltskou intuicí takového Lloyda George, který vždy uhádl, jak budou lidé kolem něho reagovat na kteroukoliv myšlenku“ /9/.

Se vznikem SN byla úzce spojena „německá otázka“, která byla ve středu pozornosti celého jednání. Francouzi nehodlali spoléhat na nějaké mlhavé mravní předpoklady jako „světové veřejné mínění“, nebo „kolektivní bezpečnost“ a přišli s požadavkem rozdělení Německa, přesněji oddělení Porýní od Německa a zřízení nezávislé Rýnské republiky. Aby je Wilson uchlácholil, navrhl společnou americko-britskou záruku Francii, včetně vstupu do války, kdyby Německo porušilo uspořádání dané mírovou smlouvou.

Kromě územních otázek se řešilo také odzbrojení Německa ale i odzbrojení obecně. Ve čtvrtém ze 14 bodů se mluvilo o redukci národní výzbroje na nejnižší míru nutnou pro národní bezpečnost „a jedním z pádných důvodů pro vznik SN byl ten, že takovou bezpečnost svým členům poskytne a oni tím pádem dobrovolně zredukují své armády. Lloyd George, který věděl, že odvody jsou v Británii značně nepopulární, se této myšlenky s nadšením chytil.. Spojenci měli později v úmyslu vnutit podobná omezení i ostatním poraženým národům. A také se později – neúspěšně – pokusili přesvědčit své přátele (Československo, Polsko a Řecko), aby vybudovali jen malé ozbrojené síly.“ /8/

O odzbrojení samotného Německa bylo nakonec dosaženo shody, to ostatní přenecháno následujícím odzbrojovacím konferencím. Německu měla být povolena armáda o 100 000 mužích, bez letectva, tanků a těžkých děl a válečné námořnictvo o 15 000 mužích, bez ponorek. Měly být zničeny pevnosti a vojenské instalace západně od Rýna a omezena výroba vojenského materiálu. Tak se země měla dostat do stavu, kdy nemohla na nikoho zaútočit. Nakonec ještě vznikl ostrý spor mezi USA a Británií o osud německého válečného loďstva, které si obě země chtěly rozdělit. Tady už se vynořovalo soupeření o pozici největší námořní mocnosti.

A pak tu byly reparace, kde se postoje velké trojky měly dále rozejít. „Otázka reparací, prohlásil Thomas Lamont, bankéř reprezentující americké ministerstvo financí vyvolala na konferenci mnohem víc potíží sporů, pocitů křivdy a průtahů, než všechny ostatní body mírové smluvy s Německem“ /8/ Aby byly reparace zdůvodněny, byly do smlouvy včleněny klauzule 231 a 232 o válečné vině. Článek 231 připisoval Německu a jeho spojencům výlučnou vinu za vypuknutí války (s čímž by mnoho dnešních historiků nesouhlasilo) a odpovědnost za napáchané škody. Článek 232 to potom zmírnil tak, že Německo by mělo platit jen za vymezené škody. Článek 231 vyvolal v Německu pobouření a mnoho nenávisti. Tady šlo nepochybně o Wilsonovu tendenci moralizovat politiku.

O výši reparací se vedly dlouhé spory, a částka stoupala. Francouzi a Belgičané pochopitelně poukazovali na obrovské škody ve svých zemích. Lloyd George jí zvýšil, za pomoci jihoafrického ministra Smutse, tím, že je třeba započítat vdovské a sirotčí důchody a odlučné britským vojákům. Konečná suma byla stanovena až roku 1921 a činila 132 miliard marek (čili 34 miliard tehdejších dolarů). Tuto sumu kritizoval jako fantastickou člen britské delegace a poradce ministra financí John Maynard Keynes, později slavný ekonom. Ten jí odhadoval na několikanásobně přemrštěnou. Keynes předtím podal vlastní návrh, který byl zaměřen na opětné rozproudění finančních toků mezi vzájemně zadluženými zeměmi. Nakonec v delegaci rezignoval a vzápětí napsal v Anglii pamflet, který se stal bestsellerem (bude o něm ještě řeč) a jedním z hlavních zdrojů kritiky výsledků konference.

Pokračování zítra

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.