Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (19)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Lenka v Americe říjen 91,

Lenka se večer už za tmy vracela z pohotovosti v nemocnici do kampusu, pracovala na pohotovosti už skoro půldruhého roku, byla utahaná, ale spokojená, běžel jí druhý školní rok ve Státech. Stipendium, které jí zařídil tátův pražský známý přes jednu farmaceutickou firmu, bylo jen na půl roku. Všichni čekali, že si vezme nic neříkající certifikát, jako že tam byla a koukala kolem sebe a bude s ním dělat v Evropě kariéru, tak to přece dělají všichni. Jenže ona chtěla udělat doktora i tady a chtěla i tady být dobrá, a pak se vrátí, asi, domů. Tam už jí chyběly jen dvě státnice, ty udělá za měsíc, až tam poletí, na letenku už má vyděláno i jí má buknutou za úžasnou cenu! Jo Amerika je na tohle dobrá škola, nechce, aby jí rodiče dotovali, možná trochu zbytečná frajeřina, ale ta práce v nemocnici je skvělá zkušenost, medicíny i života v týhle zemi.

Dnes jí pochválil profesor z neurochirurgie, úžasný, jeden z nejprotivnějších chlapů ve špitále, obrovskej machr, ale lidsky nesnesitelnej, tedy zatím, možná vždycky, před dvěma týdny bylo několik příjmů rychle za sebou a všechno potřebovalo rychlý zákroky, nastoupil na jednu rozbitou hlavu i pan profesor, jenže neměl asistenci, žádný doktor nebyl volný, vztekal se, jako normálně, a tak Nancy, doktorka z pohotovosti, která Lenku rychle odhadla jako šikovnou holku a využívala jí na těžší věci, tak chytla Lenku a přistrčila jí k profesorovi:

Tohle je moc šikovná holka, tam u nich v Československu jí chybí už jen dvě zkoušky a byla by doktor, nikoho jinýho nemám.“

Bylo to trochu drzý, vlastně hodně, nebyla si jistá, že velký šéf nemrskne rukavice na zem a neodejde, že hlavu bez asistence dělat nebude, nemrsknul, mrknul na Lenku a zavrčel:

To budete nejspíš z Karlovy univerzity, dobrá škola, to sme sousedi, já jsem Maďar, deme na to.“

Pak už nemluvil, jen vrčel pokyny, nervózní Lenka si vůbec nevšimla, že jí sleduje, jak jen může, na konci operace nic neřekl, ale jak jí vysvětlila Nancy, když nenadává, je to fajn, jenže dnes se situace opakovala a profesor se hned ptal:

Je tu ta Češka?“

A na konci operace utrousil:

Dobrý, fakt dobrý.“

Lenka se vznášela, tedy v tu chvíli, jinak její počáteční nadšení z Ameriky rychle vzalo za svý, vzpomínala občas, jak doma v Čechách ještě před převratem úplně běžně šla večer třeba z tréninku nebo z divadla nebo od kamarádky sama domů přes město, kilometr i víc, to tady zní jako pohádka, přestože Boston považují za skvělé a bezpečné město, násilí je všude plno a to se považují za vrchol civilizace, i v kampusu je prý nebezpečno, ne že by se sem stahovaly pouliční gangy, to ne, ale je bohužel běžné, že tady studenti tvrdě obtěžují studentky, v podstatě je ostře nutí k sexu.

Přesto nedávala pozor, uměla přece bojovat, byla příliš unavená, aby myslela na pravidla opatrnosti, která jim Tonda tak často opakoval, nebyla nijak nastrojená, naopak, jen v pracovním, koho by zajímala, už aby spala, zítra je další těžký den.

Hej děvče pojď na párty.“

Lenka byla utahaná a nevnímala okolí, nijak nereagovala na zavolání, ani jí nenapadlo, že by bylo určené jí. Až když jí někdo chytil za ruku, zastavila se a otočila hlavu, takovej typickej frajírek z lepší americký rodiny, v tu chvíli jí za druhou ruku chytil další takovej úžasnej, zkusila to po dobrém:

Hele, nikam nejdu, jsem utahaná a jdu k sobě na kolej.“

Smáli se jí do obličeje, bastardi, vědomi si převahy:

Ale půjdeš s náma a bude se tě to líbit.“

Jasně, začala se probouzet, správně to mělo znít – oběma nám to uděláš – tak to vzala resolutně a nahlas:

Pusťte mě, hned.“

Před ní se objevil třetí, tentokrát docela ramenatej, no i trochu obtloustlej, v pihovatým obličeji modrý protivný očka, trochu buranskej ksicht, no jak věděla, to se s univerzitou nevylučuje:

Tak hele ty ukrajinská čubko, ty drž hubu a mazej k nám na párty, a buď ráda, že tě přátelsky zveme, nebo tě taky můžeme poslat zpátky domů do tý vaší prdele.“

Lenka si stále úplně nepřipouštěla, že to je prostě možný, že v jedný z nejlepších univerzit znásilní v osm večer holku přímo v kampusu, slyšela o tom, ale v hloubi duše tomu až tak nevěřila, ne to není možný, a proto pořád nebojovala, pořád se snažila dostat se z toho relativně jemně i když ne jen slovy. Ruce jí drželi, tak rychle dupla střídavě pravou na levou nohou oba ty dva vedle sebe na nárty nohou, věděla, že to bolí, nedupala plnou silou, pořád ještě ne, přesto vykřikli, sračky, a pustili jí, rychle vyrazila pryč, jenže ten před ní dával pozor, levou jí chytil za bundu, přitáhnul před sebe a pravou jí dal facku, že se jí hlava málem otočila, jiskry se jí rozletěly před očima a z nosu jí začala téct krev, tu ránu ale potřebovala, jo, jde o život, ve zlomku vteřiny jí zazněly v hlavě Tondovy rady z tréninků:

Na ulici neplatí žádný soutěžní pravidla, žádná etika bojových sportů, žádná morálka, čest a podobně, jde jen o to přežít, pokud vás někdo přepadne, třeba několik na jednoho, jsou to lidský bastardi a vy se musíte rvát všemi prostředky, nečekejte slitování, chtějí vás okrást, zabít, znásilnit, všechny údery jsou povolený, vyřiďte jednoho, ostatní se leknou, nestyďte se zdrhat, volat o pomoc, ječet, nejde o čest, jde o život.“

Pak jim ukazoval údery, na který se na soutěžích ani nesmí pomyslet. Lenky problém byl, že byli tři a že ona ztratila začátek, byli kolem ní, jí už tekla krev a trochu se jí točila hlava, ten před ní byl úžasný cíl, už stáhla pravou ruku k pasu, aby mu dala ránu na solar, jenže ti dva po jejích bocích se probudili, ten vlevo jí prostě objal přes ruce, ten vpravo jí chytil tu staženou ruku a začal jí kroutit, bolest a zoufalost její situace vymazaly poslední zábrany, jakoby se podvolila kroucení ruky, stočila se vlevo, skoro jako kdyby tam padala, stáhla pravou nohu pod sebe a prudce vykopla patou napřed šikmo nahoru, teď už tvrdě jako na závodech, ale s plným kontaktem, ten tedy byl, kluk odletěl a sténal někde stranou, močák nebo koule, obojí dobré, proletělo Lence hlavou, jak měla nohu nataženou dozadu prudce jí stáhla a kolenem se zabořila tomu blbci vlevo taky tam někam dolů, jak říkal Tonda – „tam to bolí vždycky“ – dobře, pustil jí taky, jak se otáčela do předu, napřed očima, pak tělem, tak jen viděla, že tak snadný to nebude, ten tlouštík před ní se rozmáchnul pěstí jako kdyby chtěl prorazit zeď a už nestačila nic udělat, jen zatnout břišní svaly, její břicho to dostalo plnou silou, kurva, takhle mlátit ženský, odletěla půl metru, snad metr dozadu a jediné co jí letělo hlavou – proboha neomdlít.

Ten buran měl radostný i když trochu překvapený výraz v tváři, teď jsem jí to předved, ale proč nepadla, sakra, postoupil o krok dopředu, Lenku děsně bolelo břicho, ale nikdo jí nedržel ruce, konečně, pohnula se trošku dopředu a rychlostí, kterou si on ani neuměl představit vypálila pravou ruku dopředu k jeho obličeji, jenže neměla zaťatou pěst, tedy tři prsty zavřené měla, Tondovy rady, nechce mu zlomit nos, chce ho vyřadit z boje, měla dopředu natažený ukazováček a prostředník, jako do písmene V, kdyby rukou někde mávala jako že někdo něco vyhrál, teď se ty dva prsty zabořily do jeho očí, ten výkřik, nebo spíš ryk raněnýho zvířete, muselo být slyšet pěkně daleko, nečekala, chytila tašku a vyrazila pryč, ne tak rychle, jak by chtěla, břicho jí strašně bolelo a točila se jí trochu hlava, ale statečně popobíhala.

Už nějakou dobu, tedy několik vteřin nebo snad desítek vteřin slyšela, jak někdo volá:

Nechte jí, nechte jí bejt, pomoc, přepadení.“

A koutkem oka viděla nebo tušila, jak k nim někdo běží přes trávník, teď to viděla jasně, byla to vysoká černovlasá hubená kudrnatá studentka, jasně, Ester se jmenovala, tu znala, už spolu tak dvakrát, třikrát mluvily, jak se tak studenti v kampusu potkávají, na holku byla fakt vysoká, tedy jako Lenka, nápadně bledá, veliký černý chytrý oči, Lenka viděla, že ta holka si chtěla a chce povídat s ní, Lenka s ní mluvila ráda, jen ty hovory nějak podvědomě nevyhledávala a ani neprotahovala, pořád měla někde v hloubi duše pocit, že ona je z tý východní Evropy a tedy něco míň než tady ti úžasný Američani, no obzvlášť některý, a tak se jich trošku stranila, v práci a ve škole ne, tam prostě nasávala informace a k tomu musela mít kontakt, ale jinak vlastně byla děsný samotář.

Jsi v pořádku, nemám zavolat sanitku? Myslela jsem, že tě snad zabijou, ta rána do břicha, to bylo strašný, musíme zavolat policii.“

Vzala Lenku pod paží a rychle jí odváděla, opatrně se ohlížela přes rameno, ale ti tři se na další boj vykašlali, ten největší násilník asi blbě viděl a ti dva zjevně taky ztratili chuť.

Ne, díky, nikoho nevolej, jsi moc hodná, vlastně se mi nic nestalo.“

Na Lenky pokoji se o ní Ester starala jako zkušená ošetřovatelka, Lenka sice zkoušela něco namítat, ale nebylo to nic platné a tak se nechala ošetřovat, tedy otřít krev z obličeje a dát obklad na břicho, Ester tvrdila, že to určitě pomůže, že to říkala její babička a tak skoro doktorka Lenka se nechala hýčkat a při tom si povídali. Ester chtěla převyprávět, co se stalo, něco z toho sice viděla, ale ne začátek, pak přešly na to, že je to docela hrůza, co se v kampusu děje a o kolika postižených holkách už slyšely, no především Ester, čas plynul a Lenka se pomalu uklidňovala, poslouchala, jak jí Ester vysvětluje, že studuje práva a ekonomii a že vlastně neví, co chce dělat, oba obory že jí připadají strašně cynický, Ester se ale pořád vracela k boji, který Lenka absolvovala.

Po takový ráně, bych čekala, že půjdou do kolen chlapi jako hrom.“

Lenka nerada o karate mluvila, měla pocit, že to je její osobní, hodně osobní, vlastně netušila proč, že by snad kvůli Tondovi? Jenže teď se to obejít nedalo:

Měla jsem zpevněný břicho, no nevím, jak to je dobře anglicky, prostě zaťatý břišní svaly, to je v boji potřeba, v poslední vteřině, nebo desetině vteřiny jsem je zaťala vší silou a tak mě ten bastard nešáhl na páteř, ale vlastně mě odhodil jako míč, nebo jako bednu, tam u nás jsem cvičila bojový sporty.“

Uah, ty jsi, Lenko, dobrá, Bože.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání, spíš zabušení na dveře a vzápětí je někdo zvenku odemknul klíčem, do pokuji vstoupili tři muži, jeden v obleku a dva policisté v uniformách, jeden bílý, jeden černý, jako bota. Promluvil ten chlap v obleku, nevypadal mile, mluvil na Lenku:

Jsem ze správy kampusu, policie s Vámi chce mluvit, slečno Drbohlavova, bylo proti Vám vzneseno závažné obvinění.“

Slova se ujal bílý policajt, černý byl vzadu a působil trošku dojmem, že s tím nechce nic mít:

Dnes večer jste napadla tři studenty university, nejprve jste je urážela a pak i fyzicky napadla a způsobila jim vážná, dokonce velmi vážná poranění, půjdete s námi na stanici, ráno rozhodne soudce o vazbě a prokurátor, jestli to půjde před porotu nebo vás jen vyhostíme.“

Lenka zírala, opět měla pocit, že se jí zdá hrozný sen, zato Ester vystartovala jako čert z krabičky, oči jí svítily a vypadala, že jim snad nafackuje:

Tak ona je napadla, jedna holka co jde po škole pracovat do nemocnice, kde si odkroutí šest hodin na pohotovosti a vrací se utahaná na kolej tak si jen tak zmlátí tři vazouny v parku? Nejste padlí na hlavu, to si myslíte, že tohle vám někdo sežere? Nenapadlo vás aspoň na vteřinu, že to bylo celý obráceně, že ti tři napadli jí?“

A Vy jste jako kdo? A co tu děláte? Nepleťte se do toho, Vás se to netýká, jděte si po svých a Vy se seberte, Drbohlavo, sakra to jsou jména na tom východě, a jděte s nima.“

To byl zase ten chlap z university. Lenka pozorovala Ester, jako kdyby se jí to netýkalo, ta najednou ztlumila vztek a naprosto chladně, klidným skoro tichým hlasem, začala odsekávat informace:

Jsem studentka právnické fakulty zdejší univerzity, mám tady právo být, na rozdíl od Vás, to jak jste sem vtrhli, rozeberou s Vašimi šéfy Lenky právníci, jakmile přijdou, jmenuji se Ester Goldsmithová a jsem svědek, celé přepadení, tedy přepadení slečny Drbohlavové těmi třemi grázly, jsem viděla, běžela jsem jí na pomoc, ale zvládla to sama, Lenko ty nic neříkej, dokud nepřijde tvůj právník, na nic neodpovídej.“

Ale chlapík z university to nechtěl protahovat:

Na právníka ex offo má nárok až u soudu, teď by ho musela platit a na to nemá.“

Poprvé se ozval černý policajt:

Slečno Ester, Vy jste Goldsmithová jako Goldsmith a partneři?“

Ostatní dva se nejdřív vytřeštěně podívali na něj a pak na Ester, ta byla naprosto klidná:

Ano, jistá vazba tady je, Aaron Goldsmith, majitel a řídící partner je můj otec a jeho kancelář Lenku zastupuje, ta skutečnost nějak mění čin, který se stal?“

Černoch se rozesmál, upřímně, nahlas, jeho bílý kolega se ho pokusil zpražit pohledem, ale moc to nešlo, Lenka se poprvé ozvala:

Všichni se tady nade mnou povyšujete, že jsem z tý východní Evropy, i když jsem tedy ze střední, ale to nevadí, že to nevíte, jen musím říct, že tam u nás, když tři chlapy chtějí znásilnit ženskou a ta se jim ubrání, tak si fakt nechodí stěžovat na policii, že je poškrábala.“

Černej policajt se na Lenku usmál:

Slečno Lanka, tam u nás, v naší čtvrti, kde jsem se narodil a vyrost, tam v jihozápadní, tak tam taky ne, tohle je zvykem jen u waspů.“

Ester mezitím vyndala z kabelky přenosný telefon, Lenka takový už viděla, ale jen u jednoho profesora a věděla, jak mu ho všichni závidí, a s někým mluvila. Lenka slyšela jen její část, ale dovtípila se, že jde o jejího otce:

Bože to jsem ráda, že jsi to zvednul ty, prosím tě, moc, potřebuji pomoc. … Ne, mě se nic nestalo, ale potřebuji, abys někoho chytrého poslal na policejní stanici vedle kampusu, víš kde, že jo, vezou tam mojí dobrou kamarádku, nutně potřebuje právní pomoc, je to šílené a absurdní, ale ona je cizinka a tak si neví rady. … Prosím tě, představ si to, přepadli jí tři kluci tady v kampusu, no děje se to tady docela často, chtěli jí zatáhnout na pokoj a tam no … řekněme si s ní užít no a ona se ubránila, viděla jsem to, byla jsem tak třicet nebo padesát metrů od toho, běžela jsem jí na pomoc, ale ona to zvládla no a ti tři na ní podali trestní oznámení pro ublížení. … Ne, nežertuju, tati, proboha, dělala jsem někdy takový blbý vtipy? …. Jsem u ní v jejím pokoji, ošetřovala jsem jí a povídali jsme si a vtrhla sem policie a nějaký člověk z university a chtějí jí odvést. … Ano, výborná holka, studuje medicínu, tady a u nich taky a tady pracuje v nemocnici, aby na to studium měla, nemá už stipendium. … Je z Čech. … Fakt, sousedi? … No na mě je ta Evropa moc komplikovaná. … Cože? No to je bomba, jsi skvělý. … Dobře, předám.“

Ester se obrátila na bílého policistu a podala mu telefon:

Právní zástupce slečny Drbohlavove s Vámi chce mluvit.“

A Lenka měla možnost sledovat zase polovinu hovoru, tentokrát to bylo ale velmi jednoduché, samé ano pane, seržant Peterson pane, jistě pane, ano, to by bylo možné, nejdelší větou bylo:

Ano pane, tak by se to také dalo chápat, ale vyšetřování je na začátku.“

Pak předal telefon Ester, ta odešla do kouta a snažila se mluvit tiše, občas zaznělo jen ano a určitě, ti tři vetřelci si něco šeptem řekli, pak se trošku ošívali a seržant se obrátil úředně na Lenku:

Zítra v deset na stanici, hlaste se u kapitána a přijďte včas.“

Bez rozloučení vypadli, Lenka byla jako ve filmu, šíleném, klid a pohodu střídal boj a průsery a ty zas klid, ale měla dojem, že v tomhle filmu se ti ostatní pohybovali jako ve známé krajině. Když Ester viděla, že návštěva vypadla, tak začala mluvit normálně nahlas a vrátila se k Lence, ale hovor už beztak končil, usmála se:

Je to skvělý holka, táta to vezme sám, je zlatej, teď pojedem k Vám do nemocnice, musíš mít vyšetření, říkala jsi, že pracuješ na příjmu či na pohotovosti, to se hodí, potřebuješ popsat modřiny, trošku dramaticky, pak zajedeme za tátou, jo a taky ti musejí udělat test na alkohol a drogy, jasně, jasně, blbost, ale je to potřeba.“

Ester, já nemám na to, zaplatit tvýho tátu a asi ani jinýho právníka, nevím, kolik takový služby stojí, ale tolik tuším, že na mě moc, jsi hodná, moc, jsem z toho úplně dojatá, ale to nejde.“

Holka klid, zaručuji se ti, že tě to nebude nic stát, táta občas nepracuje pro peníze, v poslední době vlastně často, ostatně, pokud ti bastardi rychle neustoupí, tak na nich ještě dost vydělá a ty taky, ale uvidíme, fakt, nedělej si starost, táta je třída, ale trošku zvláštní a já to na něm mám moc ráda, uvidíš, jo a nediv se, že se tě bude vyptávat na děsně věcí i strašně osobních, to tady patří k justici.“

Ester odvezla Lenku svým autem, když v nemocnici zastavila před pohotovostí, vyběhnul vysoký kluk v zelených nemocničních šatech s lehátkem, jak uviděl trochu namáhavě vystupovat Lenku, vyhrknul:

Do prdele, Lenko, kdo tě takhle zřídil? Hupni na ten vozejk, pojedem za Nancy, ta tě ráda uvidí, jenže ne takhle.“

Lenka slabě protestovala:

Patriku, já to zvládnu sama, bez lehátka.“

Patrik nedbal, chytil jí jednou rukou v podpaží a druhou pod koleny, rameny trhnul dozadu, koleny dopředu a už jí držel v náručí a pak položil na lehátko a s ní uháněl dovnitř, na Ester ani nemrknul, ta musela nejdřív zaparkovat a pak se pracně doptávala, kde vlastně Lenku vyšetřují, díky tomu ale slyšela reakci obyčejných lidí na jejich příjezd, byla unisono:

Zmlátili nám naši Lenku.“

Protáhla se za závěs, kde doktorka vyšetřovala Lenku, a zaslechla kus z hovoru:

Hele Lenko, natočím obrazovku toho sona tak, abys na to viděla, Patriku, dej jí něco pod hlavu, ať se jí líp kouká a mě, prosím tě, podej diktafon, no a teď se spolu mrknem, co ti tam v tom břiše provedli.“

Ester si uvědomila, že má strach, samotnou jí to překvapilo, neměla moc kamarádek, vlastně žádné, teď se snažila poslouchat, co si ty dvě povídají, byla to hodina medicíny, jenže pro pokročilé, rozuměla jen úvodu, kdy Nancy Lenku chválila za břišní svaly, že jako pevný a vypracovaný, to že jí moc pomohlo, teď sice samý hematom a trochu potrhaný, že to určitě dost bolí a že bude dlouho, ale že se na to neumírá, Ester opět zamrazilo.

Břichu se tedy Nancy věnovala pečlivě a Ester se zdálo, že děsně dlouho, pak rychle prohmatala ruce a nohy, Lenka občas syčela bolestí a Nancy pořád diktovala, mezitím někdo přinesl nejspíš přenosný rentgen a udělali snímek obličeje, tedy asi, Ester nechtěla zdržovat a na nic se neptala, no taky jí mohli vyhodit, až když měla pocit, že je asi vyšetření konec, tak to nevydržela a zeptala se:

Prosím, promiňte, jak na tom je?“

Nancy jí poprvé vzala na vědomí:

A vy jste jako kdo? Pardon, ty Patriku odnes ten diktafon Carey, ať se to pokusí sepsat, že hned přijdu.“

Lenka se ozvala:

To je moje kamarádka Ester, pomohla mi, moc, přivezla mě sem a nejspíš mě bude zastupovat.“

Nancy se podivila:

Zastupovat? Zastupování by měli potřebovat ty bastardi, co tě takhle zřídili, ale tady je možný všechno, jo a jak na tom Lenka je, když je řeč o právníkách, tak to je dost o úhlu pohledu, objektivně – pár dní jí bude bolet celý tělo, pak to bude polevovat, vevnitř není nic natržený, dá-li Bůh a my nic nepřehlédly, takže snad dobrý, trochu se modlit, všechno se nepozná, vypadá, jako by jí do břicha narazila letící kláda, pokud chce posudek její právník, tedy jako Vy, tak rizika jsou značný, hematomů spousta, slabší otřes mozku, možná změna tvaru nosu takže ztížený společenský postavení, bolelo to určitě děsně, trvalý následky možný, možná i pravděpodobný.“

Ester si upřímně oddechla, Nancy si toho všimla a její snědá tvář se konečně usmála, holka doktorka měla určitě spoustu příbuzných v jižní nebo spíš střední Americe.

To Vám moc děkuju, jak jsem Vám nerozuměla, tak jsem dostala strach, Lenku ale bude zastupovat můj táta, ne já, a to určitě máte pravdu jako o tom posudku, tak by se to víc hodilo.“

Nancy vstala:

Jdu rychle pomoct Carey to sepsat, než mi přivezou dalšího, hm, jen tak ze zvědavosti, jak se jmenuje Váš táta?“

Aaron Goldsmith, jako Goldsmith a partneři.“

Nancy se otočila na Lenku s vykulenýma očima a úsměvem na tváři:

Tedy holka, ty se nezdáš, vždycky jsme si říkala, že patříš mezi nás věčně chudý a věčně pracující Američany a ty zatím máš na nejdražšího právníka ve městě.“

Lenka se usmála:

Patřím a budu patřit, tedy pokud mě nevyhostí, tím mi hrozí právníci těch kluků no a tady Ester tatínka přesvědčila a on mě bude zastupovat zadarmo.“

No rači mi detaily tý příhody ani neříkejte, jdu za Carey.“

Když odešla, ozvala se Ester:

Lidi tady tě mají hodně rádi, třeba ta Nancy, má tě ráda a věří ti, to je vzácný, aspoň v Americe, kdyby ti naprosto nevěřila, tak by takhle otevřeně nemluvila a když jsme u toho, prosím tě, s nikým nemluv o tom, co se stalo a nijak se k tomu nevyjadřuj, dokud u toho nebude táta a pak dělej jen to, co ti řekne, nemluv, aniž tě vyzve, může to vypadat divně, ale tady je to takový.“

Sedly si na plastovou lavici na chodbě příjmu a čekaly na zápis, Lenka přinesla z automatu dvě nedobrý americký kafe, ale Ester to tak nepřišlo a Lence by teď chutnalo cokoli a povídaly si jako největší kamarádky, najednou, dvě holky samotářky a obě si to asi po čtvrt hodině uvědomily a Ester to řekla první:

Je to zvláštní, ale hezký, nevím proč, ale když jsem tě poprvé zahlídla, tak jsem si řekla, že bych si s tebou ráda pokecala, ale ty ses mě pořád vyhýbala, jasně, já vím, vyhýbala ses všem.“

Nancy přišla asi za půl hodiny a přinesla zprávu, do které na základě snímku z rentgenu dokonce připsal odstavec profesor z neurochirurgie a podepsal jí, to bylo skvělé, za necelou hodinu byly holky před domem Goldsmithových, byla půlnoc, ale dům svítil skoro celý, v takovém domě Lenka ještě nebyla, vlastně takový ještě ve skutečnosti ani neviděla, snad ve filmu nebo v televizi.

Přivítala je maminka Ester, byla to krásná paní, vysoká, dlouhé vlasy rovně sčesané do ohonu, dříve byly černé, teď dost prostříbřené, jednoduše oblečená do volné černé blůzy a džínů. Lenka si řekla, že by chtěla taky tak hezky zestárnout, paní Goldsmithová měla na tváři laskavý úsměv moudrých lidí, takový měla třeba Anička, vzala Lenku pod paží a vedla jí do manželovy pracovny:

Pojďte děvče, odvedu tě k Aaronovi, pořád telefonuje, ale Vás chce hned vidět.“

Když otevřela dveře, Aaron Goldsmith opravdu telefonoval, ale usmál se na ně a ukázal Lence na křeslo proti jeho stolu. Ester někde zůstala, Lenka si ani nevšimla kde, aha, řekla si, má to být mezi čtyřma očima. Ester byla tátovi hodně podobná, taky byl kudrnatý, jenže už byl tak prošedivělý, že ta původní černá aby se fakt hledala, měla pocit, jako kdyby mezi jeho předky byl někdo z Karibiku, měl taky velké černé svítící oči, které byly střídavě tvrdé a laskavé, teď se usmívaly. Lenka si říkala, zda ten úsměv patří k profesionální výbavě každého advokáta.

Nemohla neposlouchat hovor, tedy tu jednu polovinu a nepřestala dr. Goldsmitha pozorovat, ten člověk jí hrozně připomínal jejího tátu, ničím vnějším, ale něčím, co z něj vyzařovalo, jak se vrátil k telefonování, jeho pohled vychladnul:

Stane, nech toho, je pozdě, ty víš, co se stalo, já vím, že ty to víš a ty víš, že já to vím, sakra, na co ty tanečky, máte prostě průser, postavili jste se na blbou stranu, úplně směšně, vím, co se v kampusu večer děje, je to děs, vy před tím zavíráte oči a teď jste to dokonce podpořili, … nech mě domluvit, podívej, dnes je úterý, vlastně už středa, do dnešního tedy středečního vydání Globu to nedostanu, ale zítra se těš, vidím to na první straně, to rozvášní celou Ameriku, to je storka na Hollywood a ty to víš, raději si rovnou zabal věci z kanceláře, správní rada bude muset rychle něco udělat a ty jsi na ráně, to víme oba. … Jistě, kromě trestního oznámení na ty tři bastardy a podkladů na článek mám taky připravený zhruba návrh podmínek, za kterých některé kroky neudělám, něco ty, něco oni, ty zařídíš pro Lenka Drbohlavova pětileté stipendium, nebo do dokončení MD a udělení studentského víza na tu dobu a povolení na práci v nemocnici a to všechno do čtvrtka poledne a ve čtvrtek dopoledne si udělej čas a volno v kanceláři, uděláme tam míting.“

Do místnosti vklouzla Ester a podala tátovi složku s výsledky Lenky lékařského vyšetření, otec jí jen kývnutím poděkoval, když se objevila paní Goldsmithová s tácem koláčků a se dvěma kávami, kapučínem pro Lenku a malinkým presem pro něj, tak se jen usmál a pokračoval v hovoru dál:

Ne, neblafuj, dá se to stihnout, nezdržujme se tím, že ty mě budeš zkoušet z toho, jak ta vaše univerzita funguje, jde to! Nebo bude válka a tu nechceš. … Dobře, jo u tebe se sejdeme s těmi grázly a jejich rodiči, alespoň maminka s každým, tatínkové mají spoustu užitečný práce, maminky jsou lepší, to bude bolet víc, … Ne, neustoupím, ostatně Stane, není ti jasné, že tenhle dýchánek omlouvajících se chlapečků můžeš úžasně prodat, jak jsi to báječně vyřešil? Pošlu ti fakturu na PR poradenství. … jasně, to dělám taky …. … samozřejmě, vím, že jsem bastard, židovský a odporný, jo, jistě, …… až budeš potřebovat radu nebo tahat někoho z rodiny z maléru, zavolej, dostaneš dobrou cenu.“

Velké černé oči se usmály na Lenku:

Promiňte, to nešlo odložit, opravdu má ten blb málo času, ale když jde o něj, tak bude aktivní. Jo, pro Vaši informaci, to byl Váš rektor.“

Lenka pořád upadala do stavu pozorovatele, jako kdyby se jí to netýkalo a sledovala příběh někoho jiného, snad to bylo únavou, snad sílou toho všeho, co se dělo, musela sama sebou zatřást:

To jako stipendium pro mě? Na pět let?“

Jasně, to by mělo stačit, ne? Proboha proč ne, víte, jaký všelijaký a podivný lidi ho mají? Klid, to je minimum! Podívejte, Lenko, vím, že jste utahaná a máte za sebou děsnej večer a nejspíš před tím těžkej den, promiňte, můžu Vám říkat Lenko? Ale já se Vás musím na pár věcí vyptat, osobní, blbý, prosím, neberte to nějak citlivě, ale pokud dojde k boji, budou se Vás snažit očernit a já musím být připravený, ale nemyslím, že půjdou bojovat, mají tak špatný karty a hráli to zatím tak nešikovně, že stáhnou kalhoty a my budeme diktovat podmínky, jo, rozumíte mi, trochu, můžu se ptát?“

Lenka se probudila, jeho zmatený, překotný způsob hovoru se jí líbil, jen kývla a on začal chrlit otázky:

Jaký byl dnešní den, co škola, co práce, jak to bylo s tím přepadením, detailně, proč reagovala tak jak reagovala, když říká, že ten útok podcenila, co by udělala jinak, kdyby včas odhadla situaci, popsat ty, kteří jí drželi a jak vypadal ten, co hlavně tloukl, dělala někdy bojové sporty, jen v Čechách nebo mezinárodně, má nějaké medaile, jak dlouho je v Americe, jak se sem dostala, jak tady žije, co dělá, jak si vydělává na studium, kdo jí to pomohl zařídit, jak jí to jde, jak je na tom s doklady, s legalitou toho všeho, kdo jí šéfuje v nemocnici, kdo dá reference v nemocnici a kdo ve škole, co doma v Čechách, co rodina, jak bylo za komunistů, byl někdo z rodiny komunista, byl někdo spolupracovníkem tajné policie, co dělají dnes.“

Když výslech skončil, byla jako vyždímaný hadr, ale rychlý a logický sled otázek jí udržel pozornou, vlastně vzhůru i když už byla asi jedna hodina, tátovu spolupráci, spíš jeho podpis, tak to tedy zatloukla, to nenajdou a basta. Goldsmith se opět usmál:

Jste skvělá holka, fakt, Ester má pravdu, nakopeme je do koulí, omlouvám se za ten výslech, ale to, co mi tu označujeme jako spravedlnost, tak to s tím, co za ni nejspíš považujete Vy, moc nesouvisí, prostě tady je to často i o tom, jestli Vaše babička pravidelně krmila kočku a především o právním zastoupení a o znalosti poměrů.“

A co vlastně uděláte, poslední, co jsem od policie slyšela, bylo, že mě chtějí žalovat za ublížení a když budou mírný, tak jen vyhostit, jako že se se mnou nebudou vaše soudy ani špinit, no to jak jsem ho píchla do těch očí, za to by mě doživotně vyloučili ze všech soutěží v karate.“

Vybuchnul smíchy, ale rychle se smát přestal:

Na to zapomeňte, to je trapný a směšný a nechápu, že jim to nějaký koncipient v nejlacinější kanceláři nerozmluvil, to prostě neprojde, to je tak do nebe bijící blbost, fakt to některý z nich musí být děsivý křupan, no na to by stačil jeden, asi ten, co Vás mlátil a co jste mu vrazila prsty do očí, zatím reference tak vypadá, ta jejich verze může projít jen při Vaší absolutní pasivitě, to je sice u cizinky možný, a oni na to hráli, tohle mu možná prochází u Mexičanek, ilegálních imigrantek, tu když znásilní a ona by si stěžovala, tak jí vyhostí hned v prvním kole a na druhé jaksi nedojde, on je snad odněkud z jihozápadu, tady je pro ně z právního hlediska hrozný riziko, že při obraně, byť amatérský, se karta bleskurychle obrátí a příběh se bude brát z druhý strany, do takovýho rizika by gramotný advokát svýho klienta nikdy neměl vtáhnout, no prostě klid.

Moji lidi už skoro dodělali žalobu, teď to doleštím podle Vaší výpovědi a tohohle posudku, ten tedy nemá chybu, evidentně Vás tam mají rádi a jak to, že to podepsal dokonce profesor Dobay, to je hvězda, pokud vím?“

Večer jsem mu na pohotovosti asistovala u operace, dokonce si o mě řekl Nancy, to je vedoucí směny a trošku mě i pochválil.“

Lena skromně sklopila oči, nerada se sama chválila a tak neviděla, jak Aaron na chvilku oči vyvalil, přestože byl právník, tak znal místní lékařskou špičku a věděl, co tohle znamená, pak pokračoval:

Takže to jsi dobrá, tedy to koukám, no abych to dořekl, zítra zažalujeme my je, nebo splní naše podmínky a ty kromě toho, co jste slyšela, budou ještě obsahovat odškodnění, peníze, namlátili Vám, za to musí zaplatit, pokud nechtějí pár let nastavovat zadek ještě větším grázlům v kriminále.“

Lenka viděla jak přátelské oči na chvíli ztvrdly, zamrazilo jí, přítel zlatý, jestli nepřítel – no tak to raději zdrhej, jak byla utahaná tak ztrácela diplomatickou schopnost a bavila se otevřeně:

Prosím Vás, pane doktore, jak je možné, že bohatý kluci mají tak špatný právníky, že je tedy jak říkáte, vlastně strčí do průseru?“

Usmál se, najednou trošku nesměle, opět jako Ester:

No něco už víme, prostě systém, ten zdejší, jaksi automaticky předpokládá, že bohatej je hodnej a chudej a cizinec je lump, bohatý si nenechá nic líbit, ten náš klučina odjel na drahou soukromou kliniku, tam ho ošetřili a bylo jim jasné, že jejich vzácnému klientovi s úžasnou pojistkou někdo ublížil, tak to rovnou poslali jeho právní kanceláři tam k nim dolů, jo poslali jim dramatický popis toho zranění, nejspíš to fakt bolelo, a ti to hned šoupli policii a nějaké zdejší partnerské právní firmě, podstata příběhu se vytratila, ten kluk měl mít koule a říct – nedělejte to, já začal, ale on je neměl nebo možná měl chuť ti zavařit.“

Lenka se to zoufale snažila pochopit, a protože potřebovala mít jasno, zeptala se na rovinu ještě na jednu věc, která jí ležela na srdci:

Prosím Vás, pane doktore, proč mě vlastně zastupujete? Já na to nemám, Vy na tom pracujete ještě s dalšími lidmi, to musí stát hromadu peněz, tedy ty já nevydělám ani za pár let a víte Ester je báječná holka, fakt, to vlastně víte, ale zase se tak moc neznáme, pořádně jsme si pokecaly až teď, to teda fakt bezvadně.“

Velké černé oči za stolem ztratily veškerou tvrdost, staly se laskavými až rozpačitými, usmál se, zase tak skoro nesměle, nejspíš to nehrál:

Lenko, ptáte se dobře, těžko se mi odpoví, pokud to bude zcela upřímně a Vy se mi tak líbíte, že bych to i chtěl říct upřímně, bude to dlouhé, blbě se mi to vyjadřuje, první impuls byl jasně udělat radost Ester, ano, ale to by samozřejmě stačilo abych tu věc vrazil jednomu z našich právníků, takhle rozdaný karty by uhrál každý, ale víte, já jsem najednou, když mě volala, ve zlomku vteřiny viděl ten zešeřelý kampus, dvě holky jdou do svých pokojů a tři grázlové si vyhlíží, koho si zatáhnou k sobě, aby jí opakovaně znásilňovali a ponižovali a zničenou k ránu vyhodili ven a představil jsem si jinou verzi příběhu, že by si nevybrali Vás ale Ester, ta by se neubránila, možná by křičela a Vy byste jí přišla pomoct, jsem si jist, že ano, ale možná by jí drželi za pusu, nebo byste byla daleko, děs, hrozný, ale nejen z toho, co by se stalo jí, děs i z toho, co bych pak dělal já, můj život by se změnil na pomstu, ničil bych je a zničil a pak všechny co by byli do toho zamotaní, co nepomohli a mohli nebo byli zodpovědní za bezpečnost.

Můj život, jaký je dnes, by skončil a nastalo by peklo, které bych ale sám pomáhal rozdmýchávat, měl jsem pocit, jako by se mnou Bůh zatřásl, víte, jednak jsme židé a i opravdu v Boha věřím, nevím pořádně, co mi dnes vlastně řekl, snad na to jednou přijdu, jen se pořád ještě trochu klepu a to že Vás osobně zastoupím je jen maličká splátka osudu, že si ti grázlové vybrali Vás, promiňte, řekl jsem to asi hloupě a taky, vy jste vlastně Češka, vy asi v Boha nevěříte.“

Lenka zažívala jeden šok za druhým v této bláznivé noci jednoho šíleného dne, pochopila, že to co řekl, bylo opravdu to, co cítil, tenhle chlapík, který diktuje rektorům a nejspíš se ho bojí půl města, a pak, co všechno ví? Ale když si tak otevřeně povídali, ptala se dál:

Proč si myslíte, že jako Češka nevěřím v Boha, promiňte, vy víte, kde jsou Čechy? A že Češi jsou docela dost ateisti? Jak to víte? Promiňte, ale jak jsem zjistila, tak to tady v Americe fakt není obvyklé.“

Černé oči se rozesmály:

Chápu, Američané vědí o světě starou bačkoru, jen ho chtějí celý řídit jako hamburgrárnu na rohu, ze zeměpisu neví nic a z jiných oborů ještě míň, ale naše rodina je z Evropy, z Bavorska, jsme sousedi, táta utekl před Hitlerem, dostal se na loď do Ameriky, jenže tady nás odmítli a poslali nás zpátky, aby nás Adolf mohl hezky pozabíjet, dnes se tu o tom moc nemluví, nehodí se to, protože my Američani jsme přece ze všech ti nejhodnější, ale bylo to tak, táta tehdy a pár dalších dali dohromady všechny peníze co měli a uplatili kapitána, aby nejel zpátky na východ, ale na jih a hledali přístav, kde by nás nechali vystoupit, našli jej na Hispaniole, víte to taky bylo o zázraku, v Dominikánské republice, místní vláda chtěla zesvětlet pleť obyvatel, prostě nás vzali na semeno, víte, to říkám abyste věděla, že chápu ponižování a nadřazenost a takové ty trapné věci, taky jsem si užil a jako rodák z Bavorska můj táta Čechy znal a leccos mi o vás vyprávěl, třeba, že jste bezbožníci, ale chytří a pracovití.“

Lenka cítila, že tu rodinu začíná mít ráda, jen jí bylo líto, že to je prostě jiná liga, cítila strašnou únavu, jen vydechla, ani nevěděla jak, kdyby nebyla unavená, jistě by to neřekla:

Ta věc s tou lodí, to byla další akce toho Vašeho Boha, promiňte, zní to blbě, neumím o tom mluvit, prostě Boha, ten tedy vlastně když je, pokud je, tak je všech, takže našeho Boha, no skoro si říkám, že mě dneska taky pěkně houpal na horský dráze, šup nahoru, šup dolu, jen nevím, jestli jsem na konci dobrodružství nebo jen na takový krátký odpočinkový rovince. Moc děkuju, že mi pomáháte, moc.“

Goldsmith vstal, úsměv v jeho očích byl plný něhy, Lenka viděla, že má skoro metr devadesát, to aby pak Ester nebyla takový dlouhán, vzal jí za ruku a pomohl jí vstát, nepotřebovala to, ale to gesto jí zarazilo, tím, jak to bylo přirozené a jak to bylo hezké:

Neděkujte, opravdu, dobře to dopadne, tedy zítra no vlastně dnes a jinak s tou horskou dráhou, to nevím, to neví nikdo, jak to bude dál, doufám, že Vás k nám Ester často přivede, už teď se těším, opravdu, jste výjimečná dívka, moje žena Vám už určitě připravila pokoj, klid, neobtěžujete, je tady třikrát víc pokojů, než lidí, zítra se uvidíme.“

U snídaně byla Lenka jen svědkem neustálého telefonování a konzultací mezi rodinou Goldsmithových a jejich právní kanceláří, Ester jí jen řekla, aby byla klidná, že je to ložený, pak vyrazili limuzínou se šoférem na policii, taková auta viděla zatím jen zdálky, snad únavou, snad vypětím včerejšího dne stále upadala do té pozorovatelské role.

Před policejní stanicí už jedna limuzína parkovala, tedy vlastně stála v druhém pruhu a blokovala zaparkovaná auta, ale šofér byl uvnitř a čekal, takže mohl uhýbat, když to auto uviděl Goldsmith, jen se usmál a ukázal na ně Ester:

Vsaď boty, že Jack sedí uvnitř a čeká, chce to vyřídit ještě venku.“

Opravdu, jakmile vystoupili, už ze stojící limuzíny vyskočil drobný plešatý muž, tak čtyřicet, s úslužným, přímo slizkým úsměvem a hnal se k Aaronovi, obě ženy přehlédl jako krajinu:

Aarone, proboha, co tady děláme, taková banalita a takhle po ránu.“

Jacku, mě už nebaví ty složitý obchodní případy, fůze a takový ty komplikace, proč si nestřihnout napadení, ublížení a pokus o znásilnění, víš, jakou mají tyhle věci publicitu, ostatně támhle čeká Angie z Globu, znáš jí, že jo? Vedoucí ženský rubriky.“

Proboha, o co tu jde, vyhostíme jednu Ukrajinku, ta ještě doma udělá kariéru, že byla rok v Americe, o co ti v tom proboha jde?“

Podívej, stručně, moje holka byla asi třicet metrů od toho, to asi víš.“

Jack mu skočil netrpělivě do řeči:

Jasně, že to vím, ona to tedy tvrdí, to svědectví rozsekáme, čert ví, kde byla, určitě jí někdo viděl někde jinde, proboha, přece nebudeš do toho tahat vlastní rodinu a ta publicita, co to je za nápad?“

Nech mě domluvit, ti tři grázlové si vybrali na svoje hrátky Lenku a ne mojí dceru, byla vedle, když si představím, že by se rozhodli jinak, třesou se mi kolena a vaří krev, půjdou na tři roky a to v to počítám zkrácení trestu pro vzorný chování, jdeme za kapitánem, musím mu podat trestní oznámení, je docela obsažný, mimochodem, ti tví chlapci se vlastně přiznali, tobě je to samozřejmě jasný, oni tam byli, oni jí mlátili, sami to vlastně řekli, to bude rozkoš tě před porotou zmlátit, čau.“

Aaron odcházel dlouhými kroky, Jack cupital za ním:

Musíme se dohodnout, neblbni, poškodí to univerzitu, město.“

Aaron se ani nezastavil a začal stoupat po schodech, jen přes rameno řekl:

Universita se postavila na blbou stranu, má smůlu, nebo se musí dohodnout.“

Jack ho doběhl a chytil za ruku:

Nemůžeme se hádat před policajtama.“

Aaron se zastavil a otočil:

Vy jste je do toho tahali, ta holka je tak velkorysá, že to ani nechtěla hlásit a až uvidíš její lékařskou zprávu, tak se ti protočí panenky a podepsal jí profesor neurochirurgie Dobay, ten slavnej Maďar, takže podívej, mám čtyři podmínky, dole pod schody byly jen tři – stipendium na pět let, nebo do dokončení MD, veřejná omluva zítra ráno v pracovně rektora za přítomnosti rodičů útočníků, potom půl milionu pro ni, od všech dohromady, u soudu to bude od každého a sto pro mě, to jsem si přidal teď.“

Ty ses zbláznil.“

Jacku, ty víš, že to musíš přijmout a já vím, že to víš, kašli na ty hry a jdi stáhnout Vaše podání.“

Jack šel mlčky do budovy a Aaron za ním, obě holky pár kroků za nimi, Lenka byla jako u vytržení, šlo o ní a nikdo si jí nevšímal, v tu chvíli, jako kdyby šlo o přenos myšlenek se Aaron otočil a usmál se na ní a pravým okem na ní mrknul, to nemohl Jack ani zahlédnout.

Ke kapitánovi se dostali rychle, byl to malý podsaditý chlapík, který vypadal, že by v případě potřeby sám vymlátil hospodu, přejel pohledem ten spolek a unaveně se usmál:

Dohoda, nebo budeme mít práci, třeba se dvěma pohledama na jednu kauzu?“

Aaron se podíval na Jacka a ten řekl:

Dohoda, bereme to zpět.“

Aaron se otočil ke kapitánovi:

Pokud budou naše podmínky splněný do zítra do jedenácti, tak Vám práci nepřidělám, jinak podáme náš pohled na věc.“

V ruce potěžkal návrh, Lence najednou bylo líto té práce, on to nakonec nebude nikdo číst, ale přece, kapitán natáhl ruku a Aaron přes odmítavé gesto Jacka mu složku podal, kapitán jí rychle listoval, chvilkami četl, pak se obrátil na Jacka:

Radil bych Vám, pokud ovšem mohu, Vy jste slavnej advokát, já obyčenej polda, to do těch jedenácti stihnout.“

Tím akce skončila, když odcházeli, kapitán všem podal ruku, takovou drtící lopatu s krátkými tlustými prsty, Lence poslední a držel její relativně malou ruku ve své lopatě zřetelně déle než ostatním.

pokračování za týden

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.