Versailles 1919 – díl II.


napsal Slim

pokračování  ze  včerejška

Dvě krize

Konference v březnu a v dubnu 1919 prošla krizí.

Takový  Henry  Kissinger to  s  historickým   odstupem viděl takto:

Záhy bylo patrné že princip sebeurčení nelze aplikovat tak jednoduše jak předvídalo 14 bodů. Zvláště to platilo o následnických státech rakousko-uherské říše. .. Téměř třetina obyvatel Československa nebyli Češi ani Slováci. A Slovensko nebylo nadšenou součástí státu ovládaného Čechy, jak ukázalo odtržením roku 1939 a opět v roce 1992. “ /6/

Podobně jako ČSR na tom bylo s menšinami Polsko. Poláci byli navíc stisknuti mezi dva mocnější a nepřátelské sousedy. Polský koridor k moři napříč východním Pruskem navíc tvořil mimořádně citlivou záležitost. V nově vznikající Jugoslávii zase unitární stát překlenoval zlomovou linii, historickou, náboženskou i kulturní, když integroval pravoslavné Srby píšící cyrilicí s katolickými Chorvaty s latinkou a někdejší příslušností k říši západořímské. Občanské války v roce 1941 a o 50 let později jasně demonstrovaly, k čemu to může vést. Nové Rumunsko zase získalo miliony Maďarů… zkrátka nové rozdělení do států v podstatě kopírovalo národnostní problémy Rakouska-Uherska.

Od poloviny března, po Wilsonově návratu z USA, se spory o osud Německa mezi Francouzi a Anglosasy stupňovaly. Francouzi chtěli rozšířit angloamerické záruky, kterým příliš nevěřili (právem, jak se mělo ukázat za čas) o další prvky: požadovali rozšíření demilitarizované zóny na východ od Rýna, právo okupovat Porýní, kdyby Němci neplnili mírovou smlouvu, a začali požadovat Sársko, uhlím bohatou oblast na levém břehu Rýna. Na konci března měl Lloyd George už vážné obavy z vývoje jednání. Když se zasekla, LG odjel se svým poradci na víkendový brainstorming do Fontainebleau. Nakonec došel k závěru, že musí diskusi Wilsona s Clemenceauem moderovat a nepřipustit, aby podmínky byly pro Německo ničivé. Británie nakonec potřebovala velký německý trh jako odbytiště a taky se vracela ke své politice vyvažování mocností na kontinentu. K čemu by jí byla příliš posílená Francie? Také si uvědomil, jak proponovaná situace nakonec posílí Německo, do té doby sevřené mezi Francii, Habsburskou říši a Rusko.

Ve známém „memorandu z Fontainebleau“ Wilsonovi napsal:

Nedovedu si představit větší příčinu budoucí války, než německý lid, který je jistě jedním z nejenergičtějších a nejmocnějších na světě. A který má být obklopen množstvím malých států, z nichž mnohé sestávají z národů, které nikdy předtím nevytvořily stabilní vládu. V každém z nich však žijí zástupy Němců toužících po sjednocení se svojí domovinou.

Nejzajímavější na tom ovšem je, že tato jasnozřivost už mnoho nezměnila, mechanismus vyjednávání vlekl oba státníky dál.

V dalším týdnu rozzlobený Wilson nejprve pohrozil, že z konference odejde a pak ulehl s chřipkou. Jeho důvěrník, plukovník House, který ho zastoupil, byl pragmatičtější, a spolu s Lloydem Georgem vymysleli kompromis. Sársko se dostane na 15 let pod správu SN, ale Francie dostane jeho doly, jako kompenzaci za Němci zničené vlastní doly. Když navíc hrozil odchod Italů z konference a Wilson Francouzům stroze sdělil, že trvalá okupace Porýní nepadá v úvahu a budou se muset spokojit s jeho demilitarizací, Clemenceau, před hrozbou krachu celé konference ustoupil a podmínky přijal; věděl, že Angloameričany nutně potřebuje.

Teď zase jeho čekal těžký boj doma. Nejprve nabídl demisi prezidentu Poincarému, aby ho donutil k větší podpoře a pak sváděl boj s opozicí, kterou vedl maršál Foch. Vláda dohodu odsouhlasila jako celek 4. května. Poincaré zvažoval demisi (ale neodtoupil), Foch nazval premiéra vlastizrádcem, ale Clemenceau do konce života tvrdil, že vyjednal pro la France nejlepší dosažitelné podmínky.

V poslanecké sněmovně řekl v září při schvalování smlouvy: „Smlouva, se všemi svými složitými ustanoveními, bude mít jen takovou cenu, jakou máte vy; bude tím, čím jí uděláte. To o čem budete dnes hlasovat je jen začátek začátku. Ideje, které obsahuje, se budou rozvíjet a přinesou ovoce.“ /8/

Z podobného „soudku“ byl odchod Italů v dubnu. Itálie patřila původně k Trojspolku, ale po vypuknutí války zůstala neutrální. Dohodové diplomacii se podařilo jí přetáhnout na svou stranu v tajné Londýnské dohodě, kde jí byla přislíbena Rijeka a Dalmácie. Italové potom vstoupili v květnu 1915 do války na straně Dohody.

Potud to naplňovalo starý bonmot: pokud je Itálie na konci války náhodou na stejné straně jako na začátku, je to nejspíš tím, že přešla na druhou stranu dvakrát. Jenže kvůli slíbeným územím vypukla v polovině dubna další těžká roztržka. Ostatní členové Čtyřky, s výjimkou přátelského Lloyda George s Italy vůbec nevycházeli dobře. Wilson se přímo nenáviděl s italským ministrem zahraničí Sonninem. A navíc, vyhýbat se tajné diplomacii byl důležitý bod jeho programu. Takže odmítal Londýnskou dohodu uznat. O Rijeku se mezi ním a Italy rozvinul tvrdý boj. Ve Rijece/Fiume zatím známý charismatik, básník a budoucí fašista d‘ Annunzio vyhlásil nezávislou republiku a štval italské veřejné mínění svou nacionalistickou demagogií.

Pro italskou delegaci se tudíž celá věc s Fiume stala prestižní záležitostí a spor v Paříži se vyhrotil až k odjezdu vedoucích italské delegace z Paříže 24. dubna. V blízkých dnech se přitom měli dostavit delegáti Německa a Rakouska. Zbylí tři vedoucí státníci zůstali tvrdí a Italové se museli s ostudou 5. května vrátit. Rijeka se nakonec stala svobodným městem a o jejím statutu se později bilaterálně dohodla Jugoslávie s Itálií. Celý incident ovšem přispěl k tomu, že později se Itálie přiřadila mezi „revizionistické“ země. Orlandova vláda ostatně 19. června padla a premiér z Paříže odjel, takže smlouvu (28. června) za Itálii podepsal Sonnino.

Na konferenci se projednávaly záležitosti mnoha zemí a jednotlivé delegace hýřily nápady a barvitými osobnostmi. Tak například řecký premiér Eleutherios Venizelos, („největší Řek od dob Periklových“ 🙂 ) velký charimatik a řečník okouzlil Paříž a téměř se mu povedlo vybudovat znovu „velké Řecko“ na troskách Osmanské říše (i Bulharska). Poláky vedl v Paříži Ignacy Jan Paderewski, slavný klavírista a mezinárodní hvězda; dal dočasně svůj věhlas do služeb milované „Polsky“, brzy poté se ale vrátil ke klavíru.

Ještě zajímavější polský vůdce zůstal doma a bojoval o existenci nového státu. Józef Pilsudski byl polský revolucionář a voják, zakládající osobnost samostatného Polska. Původně patřil k radikálním socialistům, pro spolupráci se spiklenci proti carovi byl několik let ve vyhnanství (v tomto spiknutí byl i Alexandr Uljanov, starší bratr V.I. Lenina a Pilsudského bratr Bronislaw). Za války bojoval proti Rusům, po boku Němců, ale okusil nakonec také německé vězení. Před revolucí dal posléze přednost vlastenectví. Známá historka vypráví, že svým bývalým socialistickým soudruhům řekl při návratu do Varšavy: „My všichni jsme jeli tou stejnou rudou tramvají, ale já vystoupil na zastávce Polská nezávislost, kdežto vy chcete pokračovat až na zastávku Socialismus. Bon voyage, alors!“

Kvůli prostoru si povšimneme blíže jen Polska a ČSR.

Polsko a Československo

Spolu s Paderewskim vedl delegaci v Paříži Roman Dmowski, biolog a úhlavní rival Pilsudského.Tak bylo polské vyjednávání od začátku rozpolcené mezi mírnější požadavky Pilsudského – ten byl připraven uvažovat o federaci s Litevci (sám z L. pocházel) a Ukrajinci – a mezi Dmowského představou velkého, unitárního Polska. Na nejednotnost, nejasnost a také příznačnou ambicióznost polských požadavků si spojenečtí vyjednavači stěžovali.

Britové se nepřikláněli k žádné z frakcí, Francouzi podporovali Dmowkého. Začínali si už představovat velké a silné Polsko, které by spolu s Česoslovenskem mohlo z východu brzdit Němce. Došlo na spor, s kým mají spojenci za Polsko jednat. Paderewski odjel do Varšavy, aby sjednotil Pilsudského s Dmowskim. Nakonec se dohodli, že Pilsudski zůstane hlavou státu a vrchním velitelem, Paderewski se stane premiérem a spolu s Dmowskim povede delegaci v Paříži.

Dmowski přednesl koncem ledna Velké čtyřce polské požadavky. Neměl nároky na Litvu a části Ukrajiny, které Polsko kdysi vlastnilo (protože už, podle něj, pozbyly polský charakter), ale zato chtěl celé východní Prusko. Anglosasové tohle zrovna nepodporovali a svěřili rozhraničení expertům. Ti vypracovali návrh Koridoru přes Poznaňsko k Baltu. K němu měl patřit i Königsberg a Gdaňsk. Tento návrh ale zablokoval Lloyd George. V memorandu z Fontainebleau k tomu napsal, že Polsko sice musí mít přístup k moři, ale ponechání 2 milionů Němců pod Polskem vyvolá nutně konflikt. Clemenceau se stavěl za původní návrh, ale Wilson ho nakonec přesvědčil. Viděl totiž analogii Gdaňska a Fiume, které nechtěl dát Itálii. Následně byl Koridor značně zúžen; v převážně německé oblasti proběhlo referndum a obyvatelé optovali pro Německo. Gdaňsk se stal svobodným městem pod správou SN. Poláci za to LG srdečně nenáviděli a nazývali ho nepřítelem malých národů.

Dalším sporným bodem bylo průmyslové Horní Slezsko. Lloyd George opět intervenoval proti původnímu rozhodnutí dát ho celé Polsku. Důvodem byly údajně reparace, Němci by nemohli platit dražší uhlí ze zahraničí. Nakonec po bouřlivých sporech bylo rozhodnuto přenechat věc referendu. Referenda dopadla podle oblastí Slezska různě a věc dořešila až komise SN v roce 1921. 70% území zůstalo v Německu, ale většinu dolů a průmyslu dostalo Polsko. Je vidět, že „polská otázka“ vyvolala mnoho sporů mezi vítězi, stejně jako koncem druhé světové války.

Největší nejistoty tvořila severovýchodní a východní hranice Polska. Tady byla hranice historicky zvlášť „tekutá“. Nakonec všechny tři pobaltské státy dostaly samostatnost. A východní hranici se sovětským Ruskem rozhodla až válka r. 1920. V srpnu byla Rudá armáda u Varšavy a zdálo se, že by Polsko mohlo vůbec zaniknout. Ale vítězství Poláků v „hodině dvanácté“ všechno otočilo, Rusové požádali o mír a Rižská smlouva z roku 1921 přiřkla nakonec Polsku větší území, než bylo proponováno mírovou konferencí ve formě Curzonovy linie. Dostali navíc 4 miliony Ukrajinců a 3 miliony Bělorusů (většinou židů). Tato menšinová realita pak výrazně ovlivňovala polskou politiku po dvacet let. Polsko vcelku získalo pověst obtížného partnera, což se během jednání na konci druhé světové války opakovalo.

Československo se naopak stalo na konferenci zemí oblíbenou, s rozumnými požadavky, „nejzápadnější“ atd. Tuto pověst obratně přiživoval Edvard Beneš, který ČSR líčil jako jediný stabilizující faktor v rozbouřené střední Evropě.

Beneš byl právě čerstvým ministrem zahraničí a „špílmachrem“ naší delegace. Tu sice vedl premiér Karel Kramář, ale ten měl sklon k pompéznosti a nemohl si zvyknout, že s ním vedoucí mocnosti nejednají jako s partnerem a přehlížejí jeho plány ohledně obnovy (carského) Ruska. Naproti tomu Beneš, který byl v Paříži od r. 1915, byl plně aklimatïzován a měl zde hodně známostí. Z. Zeman to popisuje takto: „B. daleko lépe věděl, jak má vycházet s předáky mocností, kteří už na něj byli rovněž zvyklí. Věděl, že cesta k úspěchu vede hlavně skrze přesvědčování různých tajemníků oněch zaneprázdněných, stovkami otázek zahlcených mocných; ti svým šéfům připravovali klíčové podklady a závěry, které pak rychle prošly různými výbory konference. /1/

Ferdinand Peroutka v Budování státu píše: „Velké státy se ani nenamáhaly, aby vyrobily iluzi rovnosti a vytvořily jednací řád, který je povyšoval. Podle tohoto řádu bylo 27 zde zastoupených států rozděleno ve 2 skupiny: v malou skupinu států s „obecnými zájmy“ (to byly velmoci) a ve velkou skupinu států se zájmy „zvláštními“. Jen první skupině byl přiznán rozhodující hlas.“ A cituje Benešova memoranda, nabádající ke skromnému vystupování: „Vstoupili jsme na konferenci jako stát nejmladší .. a je přirozené že jako s nejmladším se s ním jedná…. Můžeme hrát velikou roli jen velkou prací, usilovným, uspořádaným organizováním svých sil.“ /10/

Beneš „se orientoval na Paříž, věděl, že Britové se budou snažit ve střední Evropě prosadit přinejmenším hospodářsky větší celky, podobné staré monarchii, a že Američané jsou fanatiky práva národů na sebeurčení. Beneš věděl, že na důsledné použití tohoto principu by mohl rodící se stát doplatit

Benešovi se spoléhání na Paříž v raně poválečné době vskutku osvědčilo. Právě Francie jako první uznala, že Československo má právo obsadit české pohraničí už před uzavřením mírových smluv a přes protesty tamního německého obyvatelstva i vídeňské vlády: došlo k tomu, po místních potyčkách, před koncem roku 1918. Na Slovensku Beneš prosadil podstatně výhodnější demarkační hraniční čáru vůči Maďarsku, než jakou žádal zástupce Slováků v Budapešti Milan Hodža. /1/

Kupodivu se obtíže s národnostním složením ČSR se podařilo vyřešit hladce. Beneš kladl ve svých výkladech Nejvyšší radě důraz jednak na historickou hranici českou, ale především z hlediska geografického (věděl, že Lloyd George nesnáší ohánění se historickými výklady), potom na ohledy hospodářské, nový stát musí být životaschopný a textilní, sklářský, cukrovarnický průmysl v Sudetech potřebuje. (A také opačně, tj. že tento průmysl je orientován do českého vnitrozemí a po odtržení od Čech by se zhroutil.)

Nejspíš hodně napomohl i časový faktor. V dubnu měla Rada čtyř řadu jiných, vážnějších starostí s mírovou smlouvou s Německem a tak „4. dubna rychle odsouhlasila, že bude lepší držet se starých hranic českého království. .. 12. května se stejnou rychlostí odsouhlasila původní hranice mezi ČSR a Rakouskem“ Ministr zahraničí USA Lansing se sice rozčílil, že byl zcela ignorován princip sebeurčení třímilonové německé menšiny, a Wilson prý překvapeně vykřikl „proč mi to Masaryk nikdy neřekl?“, ale nakonec se Sudetami příliš nezabýval. Ačkoliv Lloyd George později, ve svých pamětích tvrdil, že měl vážné pochyby, tehdy je nezmínil. /8/

Se slovenskými hranicemi to bylo složitější. Mírová smlouva s Maďarskem se opozdila, protože na jaře 1919 vypukla v Maďarsku komunistická revoluce a ustavila se Republika rad Takže Češi vstoupili na maďarské území jako bojovníci proti bolševismu a to přes původní demarkační čáru. Maďarská armáda útok drtivě odrazila, takže slovenská jižní hranici byla nakonec zabezpečena diplomaticky, s podporou Francie. Dohoda vyzvala 12. června Maďary ke stažení za demarkační čáru. ČSR nakonec dostala část maďarského území i s milionem etnických Maďarů. Bratislavu, do značné míry německou, dostala s ohledem na to, že nový stát potřebuje říční přístav.

Podpis smlouvy

Poslední překážkou byl postoj Německa. Do Versailles přijela německá delegace vedená ministrem zahraničí, hrabětem Brockdorff-Rantzauem. 7. května se objevil výtisk celé smlouvy o 15 kapitolách a 440 bodech, Němci jí dostali téhož dne od francouzského premiéra na setkání v hotelu Trianon. Setkání proběhlo v ledové atmosféře. Německá veřejnost byla po obdržení zpráv v šoku: ztráta 10 % obyvatelstva, 13% území, obrovské reparace, faktické odzbrojení.

Reakce v Německu byly bouřlivé. Ozývalo se i volání po pokračování v boji. Vždyť přece jsme byli „v poli neporaženi“ jak zněl mýtus „rány do zad“. Vedení armády i větší část veřejnosti si uvědomovala, že to není reálné, ale hladinu vzdouvali, jako to bývá, nacionalističtí extrémisté. Delegace ve Versailles se zatím pustila do psaní námitek a protinávrhů. Obecně si Němci stěžovali, že smlouva překračuje a porušuje rámec Wilsonových 14 bodů

Zajímavé je, že námitky se začaly, při pohledu na celek díla, ozývat i od těch, kdo ho připravovali. „Vydáním smlouvy jako by se zhmotnilo znepokojení mírotvorců.“ /8/

Americký ministr zahraničí Lansing napsal v memorandu: „Tato smlouva je nesmírně drsná a ponižující, a mnohé podmínky jsou navíc nesplnitelné“. Když v noci 7. května dostal smlouvu do rukou Herbert Hoover (budoucí 31.americký prezident), prohlásil, že obsahuje zárodky budoucí války. „Když Hoover za úsvitu vyšel z hotelu Crillon do ještě pustých ulic, potkal Keynese a generála Smutse. Nějaká telepatie a společná úzkost vyhnala všechny tři do ulic. Byli zajedno, pokud šlo o hospodářské důsledky smlouvy. Znamenala zničení Německa a navíc nepočítala s žádnými opatřeními pro obnovu financí dvou těžce zadlužených států, Francie a Itálie. A politické důsledky? Německo bylo rozděleno, na jeho hranicích byly vytvořeny iredentistické bloky; dějiny Evropy ukazují, že podobná situace v minulosti vedla vždy k válečným výbuchům se sjednocovacími cíli.“ /9/

Francouzi smlouvu ovšem většinově podporovali, nejvýš jí někteří považovali za příliš mírnou. Ale u Britů to bylo jinak; Lloyd George, který sám nebyl nijak nadšeným obhájcem smlouvy, narazil na prudký odpor ve své delegaci. Jeho hlavním představitelem byl jihoafrický delegát – generál Jan Smuts. LG, který byl pragmatik, začal uvažovat, zda se by se neměla zkrátit lhůta 15leté okupace Porýní. Svolal tedy na 1. června celou delegaci Britského impéria a výsledkem debaty bylo, že má žádat o úpravu několika článků smlouvy: polské hranice, výše reparací, okupace Porýní.

Následovaly dva týdny sporů, ale Clemenceau a Wilson námitky odrazili a dosáhlo se jen zavedení plebiscitu v Horním Slezsku. O reparacích Wilson věřil, že SN tyto věci „průběžně vyřeší“ (ne nadarmo posměváčci tvrdili, že Společnost národů je jeho evangeliem). Němci dostali 16. června 3 dny na přijetí smlouvy. Vyjednavači se vrátili do Německa a Brockdorff-Rantzau rezignoval. 20. června padla německá vláda a zavládl chaos. I prezident Ebert se chystal rezignovat, ale vymluvili mu to. Německo požádalo o prodloužení lhůty a dostalo odklad do 23.6. Ebertovi se in extremis podařilo 22.6. sestavit novou vládu, načež Národní shromáždění po dlouhé debatě odhlasovalo přijetí smlouvy, ale s tím, že neuznává článek 231 o válečné vině. Paříž odpověděla tvrdě, smlouvu je třeba přijmout jak je, nebo odmítnout. Ultimátum mělo vypršet v 19:00 23. června.

V Paříži vládlo napětí, ve Výmaru zmatek. V 11 hodin velení německé armády souhlasilo s podpisem[!], načež se podařilo smlouvu protlačit Národním shromážděním. Před šestou večer dorazila zpráva na Radu čtyř. Clemenceau dal Fochovi rozkaz, aby zastavil své jednotky a nechal vypálit slavnostní salvy.

Novému ministru zahraničí Hermannu Müllerovi připadl odiózní úkol smlouvu podepsat. Udělal to, skrývaje emoce 28. června (opět to byl Vidov dan, den kdy před pěti lety zazněly výstřely v Sarajevu) v nabitém Zrcadlovém sále Versailleského zámku. (Symbolika nebrala konce: právě tady byla r. 1871 vyhlášena Německá říše)

Zátky ze šampaňského vylétly, měl to být počátek věčného míru.

Zrcadlový sál ve Versailles je působivější v barvě

* * *

Smlouvou ve Versailles byl uzavřen pouze mír s Německem. Následovaly mírové smlouvy na dalších zámcích: v Saint-Germain s Rakouskem, v Trianonu s Maďarskem, v Neuilly s Bulharskem a v Sèvres s Tureckem.

Literatura: (výběr)

1/ Zbyněk Zeman, Edvard Beneš (Politický životopis), MF Praha 2002

2/ Haffner Sebastian, Od Bismarcka k Hitlerovi, česky Votobia 1995

3/ Churchill, W., Druhá světová válka, Paměti díl 1, nakl. LN 1992

První díl jeho pamětí z WW2 je nejlepší (ostatní napsali nejspíš pomocníci).

A z něj je zase zdaleka nejlepší tato 1. kap.

4/ Jaroslav Hašek to popsal se svou obvyklou ironií.

Vojsko nasedlo opět do vlaku, jaksi zaraženo. Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Itálií.

Italská fronta se ovšem stala pro rakousko-uherskou armádu těžkým a krvavým bojištěm.

Podívejte se nahoru, na tabulku ztrát.

5/ A.J.P Taylor, English History 1914-45, Oxford Un. Press 1965

6/ H. Kissinger, Diplomacy, česky Prostor 1997

7/ J.M.Keynes, The Economic Consequences of the Peace, česky 2004

8/ M. McMilanová, Mírotvorci, česky Academia 2004

9/ A. Maurois, Dějiny USA, česky MF Praha 1966

10/ F. Peroutka, Budování státu, díl 1, nakl. LN 1992

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.