Versailles -díl III. -Důsledky


napsal   Slim

pokračování a  dokončení  ze  včerejška  a předvčerejška

Dlouhé stíny Versailles

Z Londýna je do Šanghaje mnohem blíž než do Košic

Jan Masaryk 1928

III. Dozvuky

Smlouva měla zajímavé důsledky – skoro nikdo nebyl spokojen, snad s výjimkou nově vzniklých států, nejspíš právě Československa. Mezi země otevřeně revizionistické patřilo samozřejmě Německo, dále Maďarsko, ale také Itálie a Japonsko, původně dva členové Velké pětky na pařížské konferenci.

První velká, možná rozhodující, porážka Smlouvy se odehrála v USA. 10.7. 1919 přednesl Wilson Kongresu návrh smlouvy ke schválení. Další průběh schvalování se však prezidentovým představám vymkl. Lincolnův ministr zahraničí John Hay kdysi trefně řekl: Poslat nějakou smlouvu do Senátu, je jako poslat býka do arény; člověk neví, jak bude zabita, jen ví určitě, že bude zabita“.

Wilsonův býk byl zabit z důvodů vnitropolitických a také osobních, ze starého nepřátelství. Wilson měl nevyřízené účty s vlivným republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. K němu se přidali „profesionální“ izolacionisté, jako senátor Borah (ten dělal podobně potíže ještě za 20 let Franklinu Rooseveltovi), kteří se tvrdě drželi staré maximy George Washingtona: neplést se do evropských sporů. Wilsonovi se také mstila jeho taktická neobratnost: nevzal sebou na pařížská jednání žádné republikánské přestavitele, aby je tak do jednání „namočil“ a učinil je spoluautory. Prezident, který cítil nebezpečí, se vydal na turné po USA a chtěl se obrátit k voličům. Kocem září ho však po jednom mítinku ranila mrtvice a zůstal částečně ochrnutý.

Obratný Lodge nechtěl vypadat negativně, a navrhl Senátu smlouvu doplnit dodatky. Ty však byly pro Wilsona nepřijatelné. Po odmítnutí smlouvy Senátem v listopadu se objevil ještě kompromisní návrh, ale Wilson „zůstal neoblomný. Buď musí Američané bez obav vstoupit do SN, a přijmout odpovídající odpovědnost, nebo se musí stáhnout zpátky ze souhry mocností… V březnu 1920 došlo k novému, poslednímu hlasování. Wilson zakázal demokratickým senátorům hlasovat pro smlouvu s výhradami a smlouva byla s konečnou platností zamítnuta 49 hlasy proti 35.“ /9/

USA tak nevstoupily do Společnosti národů, garanční smlouva Francie s VB a USA tím padla, což byla velká rána pro Francii. USA následně podlehly izolacionistické náladě a politicky (ne však finančně a hospodářsky, ani kulturně) se z Evropy vzdálily.

Úpadek versailleského systému

V následujících letech jsme svědky vývoje, při kterém se cesty Francie a Británie rozešly, a současně jsme svědky návratu poražených: opět sílilo Německo a také sovětské Rusko (od r. 1922 SSSR). Britové rychle začali považovat smlouvu za „nechtěné dítě“ a od toho se odvozuje celý pozdější vývoj jejich politiky, až k Mnichovu. Snad první veřejnou vlaštovkou byla Keynesova knížka The Economic Consequences of the Peace, rozhořčený pamflet, který se objevil před vánoci 1919. Ekonom v ní argumentoval hlavně proti výši reparací a tvrdil, že není možné, aby Vers. smlouva fungovala jako stabilní základna pro obnovu Evropy. Díky Keynesovu velmi účinnému a jízlivému stylu (předchozí jeho citáty pocházejí právě z ní) a fundované argumentaci, se brzy stala bestsellerem a měla velký vliv na (politickou) veřejnost.

Kořeny britského postoje v pro nás tak klíčovém roce 1938 musíme hledat mnohem dříve, v nedůvěře Britů v systém, který pomáhali spoluvytvořit a za nějž měli v očích těch států, které z něj profitovaly, nést zodpovědnost jeho důslednou obhajobou. Dilemata britského postoje v roce 1938 souvisejí především s dvojznačným britským vztahem k vers. systému, nikoliv primárně s osobou Adolfa Hitlera.“/11/

Tento pohled na usmiřování Německa se objevil v britské historiografii až s knihou Martina Gilberta v r. 1966 a podobně to vidí také známý americký historik Paul Kennedy. Appeasement, za jehož tvůrce byl do té doby považován hlavně Chamberlain, tak podle Gilberta provozovali Britové už dříve. „Každý premiér tuto politiku přijímal a prováděl. Appeasement byl základním kamenem meziválečné britské politiky.“ /12/

Vzdalování Británie od Francie byl samozřejmě stav velmi nepříjemný pro československou diplomacii, která potřebovala souzvuk všech tří hlavních versailleských mocností. Nyní byla Amerika ze hry, a Anglie se „odkláněla“, takže zbývala Francie. Britský velvyslanec Clerk už po roce 1920 přirovnal Beneše „k cirkusovému jezdci, který se snaží jet na dvou koních zároveň, jednou nohou na každém. Což, pravil Clerk, jde jen do té doby, dokud oba koně cválají kolem arény v harmonii“.

Beneš i Masaryk si ovšem dobře uvědomovali, že potřebují souzvuk obou zemí, ale jak to zařídit? Oba se snažili vyvažovat své aktivity, po státní návštěvě v Paříži v říjnu 1923 zamířili oba do Londýna, ale na straně britského Foreign Office bylo cítit ochlazení. Když Beneš koncem roku 1923 vyjednal smlouvu o přátelství s Francií, byly slyšet kritiky i na anglické straně; v anglických politických kruzích vznikal dojem, že se ČSR mění ve francouzského klienta. Opravdu se blížil moment, kdy bylo možné jet jen na jednom koni, a to mohl být, za daných okolností, jenom ten francouzský.

První větší zkouška naší diplomacie nastala už na janovské mezinárodní konferenci roku 1922. Tu inicioval Lloyd George, především ve snaze ulehčit Německu ve splácení reparací, změnit celý splátkový kalendář, a projednat ruské splácení. Také chtěl odpis vzájemných, mezispojeneckých dluhů a otevření ruských trhů, Británii trápila odbytová krize. Na konferenci bylo proto pozváno také Německo a Rusko. Nic z toho se ale nezdařilo. USA se odmítly zúčastnit, Rusko – reprezentované G, Čičerinem dluhy platit odmítlo a přišlo s vlastními požadavky náhrad. Konference skončila nezdarem, který se stal osudným britskému premiérovi.

Brzy po začátku, o prvním víkendu, se vytratila německá a ruská delegace a v blízkém Rapallu navázali diplomatické styky, uzavřeli obchodní smlouvu a dokonce tajnou smlouvu o vojenské spolupráci (ta trvala 12 let a Němci během nich zkoušeli tajně v Rusku prototypy letadel a tanků, které měli oficiálně zakázané).

Tato diplomatická bomba zastínila celý Janov, všichni byli zaskočeni touto „družbou páriů“, včetně šéfa naší delegace, který byl v té době i premiérem.

Zbyněk Zeman hodnotí Benešův výkon v Janově dost kriticky: „Benešova diplomatická dovednost prošla v Janově tvrdou zkouškou. Ukázal svoji znalost evropské diplomacie a dokázal zachovat optimistický přístup k událostem. Ukázalo se ale, že neumí přiznat své chyby, ani se s nimi vypořádat. Příliš ho oslnil jeho poválečný úspěch; každý si musel povšimnout určité arogance, jež rozhodně nebyla na místě, zvláště ne u představitele malého státu. Uniklo mu, že velká budova evropské diplomacie stojí na tekutých píscích. Navíc byl špatným znalcem lidí..“ /1/

Rapallo představovalo další úder versailleskému uspořádání, bylo známkou měnících se mocenských poměrů.

Vláda Lloyda George v říjnových volbách roku 1922 padla a po krátkém intermezzu konzervativcců se moci – poprvé – ujali labouristé. Premiérem se stal Ramsay MacDonald, přesvědčený pacifista, který byl roku 1914 proti vstupu Británie do války. V zahraniční politice se soustřeďoval na odzbrojovavací politiku, například odsuzoval francouzskou okupaci Porúří. „Britská společnost byly sytá nejen válečných obětí, ale i astronomických částek vkládaných do zbrojení, což vedlo již počátkem dvacátých let k drastickému omezení pozemní armády, k zásadní redukci letectva a po podpisu Washingtonské námořní smlouvy r. 1922 i k limitování námořního zbrojení, jakkoliv na výstavbu Royal Navy byly – v souvislosti globálním rozsahem impéria – vynakládány i nadále nemalé prostředky, děsící například labouristy. Takové jednostranné odzbrojení, vycházející ze známého „ten years rule“, činilo jakýkoliv závazek na kontinentu iluzorním. Nadto se značná část anglického veřejného mínění začala orientovat protifrancouzsky a naopak se přiklánět – mimo jiné kvůli vizi fungování evropského trhu – k umírněné podpoře Německa. V neposlední řadě pak od počátku dvacátých let vzrůstala zahraničně politická aktivita „bílých“ dominií impéria, jež tlačila na reorientaci britské politiky od závazků v Evropě na zájmy mimoevropské.“/13/

Británie neměla velký zájem na dění ve střední Evropě také proto, že potřebovala řešit domácí hospodářské problémy. Ty byly spojené s tlakem na libru – v té době mezinárodní rezervní měnu – vázanou ke zlatu a s nezaměstnaností. Vysoká nezaměstnanost přetrvávala a dala nakonec vzniknout Keynesově makroekonomické teorii; ta vysvětlovala, jak je toto přetrvávání možné, když podle tradiční teorie měla brzy nastoupit rovnováha.

Francie ponechaná svými spojenci jako jediná v roli četníka versailleského pořádku, prováděla nejprve tvrdou politiku. Premiérem se stal bývalý prezident R. Poincaré, známý svou protiněmeckou politikou. Když Německo nechtělo v roce 1922 platit řádně reparace, snažil se o sankce společně s Británií. Jenže Britové se nepřipojili. Poincaré, jehož znepokojila rapallská dohoda, se rozhodl k dramatickému kroku. Počátkem ledna 1923 obsadila francouzská a belgická vojska ruhrskou průmyslovou oblast ve snaze vymoci reparace.

Němci odpověděli pasivní rezistencí a mezinárodní veřejnost Francii nepodpořila. Navíc v Německu vypukla hyperinflace, která německou ekonomiku zruinovala. Francie sice něco vymohla, ale nakonec byla ostatními věřiteli Německa donucena souhlasit s Dawesovým plánem, který značně snížil německé reparační platby. Poincarého vláda padla v květnu 1924. Okupace Porúří pak skončila koncem léta 1925, zatímco Francie přešla vůči Německu k přátelštější politice.

Německo, prošlo po válce vlnou levých i pravých revolucí a pučů a koncem roku 1922 Výmarská republika čelila hyperinflaci. Někteří hospodářští historici se domnívají, že šlo aspoň částečně o záměrnou politiku směřující ke znehodnocování reparací. Politickým důsledkem bylo zruinování úspor střední třídy a její radikalizace. V listopadu 1923 také došlo v Bavorsku k tzv. Pivnímu puči a širší německá veřejnost se poprvé seznámila s Hitlerovým jménem. Inflační epizoda skončila roku 1924 měnovou reformou a Dawesovým plánem. Ten učinil Německo cílem amerických půjček a německé hospodářství prošlo v letech 1925-29 poměrně rychlým vzestupem.

Německá armáda Reichswehr, v důsledku omezení jen stotisícová, procházela v té době pod vedením vynalézavého generála von Seeckta kvalitativní přeměnou, stávala se kádrovou armádou. Seeckt si ponechal jen asi 10% těch nejschopnějších důstojníků ze staré armády a ve zbytku převládali poddůstojníci nad mužstvem. Všichni byli intenzivně cvičeni a to většinou na funkci o dva stupně výš, než byla jejich hodnost. Což dávalo možnost rychlého rozšíření na velkou armádu, šlo takříkajíc o „armádu velitelů“. Kromě toho se intenzivně a většinou tajně, třeba v SSSR, experimentovalo s novou technikou, aniž byla armáda zatím zatížena zastarávajícími typy.

Locarno

V letech 1924-25 se nově stanovovaly podmínky míru na západě Německa. Byla svolána mezinárodní konference do švýcarského Locarna. Německo se vzdalo nároku na Alsasko-Lotrinsko a slíbilo ponechat území na levém břehu Rýna, tč. spojenci obsazená, i po odchodu vojsk demilitarizovaná. Výměnou za to dostalo Německo anglo-italskou garanci své hranice s Francií. To mohlo – v jisté interpretaci – znamenat, že se Francie zřekla svých východoevropských partnerů, protože v případě války s nimi by tuto hranici neměla překročit. Francie začala prostě přecházet k obraně, zanedlouho (1929) začala budovat Maginotovu linii. Snažila se sice podobně zabezpečit východní hranice Německa, zvlášť polsko-německé, tj. uzavřít jakési „východní Locarno“, ale to se nikdy nepodařilo, pro odpor Německa, i Británie (nechtěla se vázat garancí ve východní Evropě).

Muž, s nímž byla tato smlouva spojena, byl německý ministr zahraničí Gustav Stresemann. Stresemann byl takříkajíc evoluční revizionista, pracující velmi zvolna, s dlouhodobým plánem na revizi hlavních článků vers. smlouvy. Především chtěl dosáhnout vyklizení obsazených oblastí Porýní, což se podařilo roku 1930, (tedy krátce po Stresemanově smrti). Jeho dalším, vzdálenějším cílem bylo odstranit polský koridor, a to nikoliv nutně válkou. Podobně chtěl, spíše hospodářským tlakem zrevidovat územní ztráty a připojit zahraniční Němce k Německu. „Jeho cílem byla mobilizace tzv. „zahraničních“ Němců v Rakousku, Československu, Polsku a na Balkáně. Doufal, že si ve svých zemích vytvoří určité pozice, přinutí tyto země hospodářsky a politicky k orientaci na Německou říši a budou vytvářet snahy o připojení k ní. Také toto bylo již za jeho úřadování dost úspěšné, mnohem více pak ve třicátých letech za Hitlera. Po druhé světové válce se to ovšem těmto „zahraničním Němcům“ krutě vymstilo.“ /2/

Locarnská smlouva se ve skutečnosti stala začátkem konce versailleského mezinárodního systému. „Od té doby se stále víc vytrácel rozdíl mezi vítězem a poraženým. Francie krok za krokem ustupovala – v rozporu se svým názorem – od versailleského uspořádání. Britové (a Američané) na ni vykonávali stálý nátlak, aby zašla ještě dál. Po Locarnu začal do Německa proudit kapitál, především americký, což urychlilo modernizaci jeho průmyslu. Spojenecká vojenská kontrolní komise dohlížející na německé odzbrojování byla v roce 1927 zrušena. Její funkci převzala Společnost národů, která neměla žádné prostředky k ověřování.“ /6/

Začátkem roku 1928 podepsalo nejprve 15 států a pak většina ostatních států, včetně Německa, Japonska a Itálie v Paříži Briand-Kellogův pakt, kterým se zřekly války jako nástroje své politiky. Nakonec se pakt změnil v prostředek nátlaku (a to vlastními spojenci, Amerika i Británie už byly v podstatě odzbrojené) na nejvíce ozbrojenou Francii, aby urychlila svou demilitarizaci. „Stresemann šikovně využil vstupu Německa do SN k rozšíření diplomatických možností vůči SSSR a k zesílení tlaku na Francii, kterým požadoval paritu ve výzbroji“[!]

Rok po Locarnu, v dubnu 1926 byla v Berlíně podepsána smlouva o neutralitě mezi SSSR a Německem. Každá ze zemí se zavázala, že zachová neutralitu, když bude druhá napadena a že nevstoupí do žádné koalice proti druhé straně. To v důsledku znamenalo, že se obě země vyvázaly ze vzájemného uplatňování kolektivní bezpečnosti. A Německo se již předtím vyvázalo z účasti na sankcích proti druhým státům. Berlín a Moskvu spojovalo nepřátelství k Polsku… Francouzi, zvláště Briand došli k závěru, že si nemohou dovolit aby jim byla přičítána vina za ztroskotání politiky usmíření, neboť by tím přišla o podporu Británie a přízeň Ameriky. Těžiště Evropy se přesouvalo do Berlína. Na znamení dobré vůle spojenci roku 1928 ukončili, před termínem, okupaci Porýní.“/6/

Krach a příchod Hitlera

Burzovní krach v USA v říjnu 1929 změnil mnohé. Německu vyschly americké úvěry, začaly bankrotovat podniky a rostla nezaměstnanost. Naplno ale krize vypukla až v roce 1931, po krachu rakouské banky Creditanstalt a německé Dresdner Bank. Vláda kancléře Brüninga ke všemu provozovala deflační politiku, takže nezaměstnanost se stala masovou. V této atmosféře se vzpamatovala už upadající NSDAP: v roce 1928 dostala ve volbách 2,6%, v roce 1931 byla už nejsilnější stranou v Německu.

Brüning ale dosáhl svého: po inflaci roku 1923 byla „jeho“ deflace druhým pokusem zbavit se placení reparací. Řada států, především USA, byla taktéž v deflační krizi a tak prezident Hoover pozastavil v roce 1931 (nejdřív dočasně, pak zcela) tzv. politické platby, tedy zřekl se také vyplácení reparací. V roce 1932 se v Lausanne zřekla dalších reparací i Anglie, Francie a další věřitelé Německa.

V témže roce 1932 se Německu podařilo zbavit i dalšího problému z Versailles, totiž závazku udržet armádu na nízké úrovni. Německo na odzbrojovací konferenci v Ženevě argumentovalo, že zatímco oni jsou odzbrojeni, ostatní (Francie) musí také odzbrojit na jejich úroveň, nebo.. A tak došlo na tuto druhou variantu. V březnu přiznala odzbrojovací konference německé vládě rovnoprávnost ve zbrojení.

Dvě omezující podmínky byly tedy odstraněny ještě před příchodem nacistů k moci.

Okolnosti Hitlerova příchodu k moci a prvních let jeho vlády jsou obecně dobře známé. Stačí si proto jen připomenout několik bodů zajímavých z našeho hlediska. Hitler se k moci dostal vlastně intrikou (v okolí říšského prezidenta), a to v době, kdy preference jeho strany začaly klesat. V roce 1932 byly troje volby: prezidentské a dvoje parlamentní. V těch červencových nacisté stagnovali, a posílila levice, hlavně komunisté. V listopadu už NSDAP ztratila 4% a hlavně: socdem a komunisté měli společně víc hlasů. Jenže němečtí komunisté bojovali v té době, podle chybných direktiv moskevské Kominterny také (nebo hlavně) proti „sociálfašistům“, tj. sociálním demokratům, a odmítli se spojit. (Ač jim to mnozí radili: např. Käthe Kollwitzová, Einstein a H. Mann ve společném apelu.)

Štvaní proti „Versailleským okovům“ bylo oblíbeným tématem Hitlerových vystoupení od počátku. Lze předpokládat, že tento názor sdílelo mnoho, většina Němců. Také členové důstojnického sboru. Mnozí ostatně pocházeli z pruských junkerů, takže se jich územní rozhodnutí Vers. smlouvy mohla přímo dotýkat. Tak např. mladý Klaus von Stauffenberg (ten byl ovšem Šváb), který měl nakonec odvahu položit pod Hitlera bombu, byl zpočátku jeho stoupencem.

Jako kancléř Hitler postupoval promyšleně a zpočátku velmi opatrně. Vystoupil sice v říjnu 1933 z odzbrojovací konference a vzápětí i ze Společnosti národů, ale vědom si vojenské slabosti země nejdřív tiše pokračoval v tajném zbrojení. Když v březnu 1935 zavedl brannou povinnost a oznámil zřízení Luftwaffe, udělal to hned poté, co Francie prodloužila vojenskou službu z jednoho na dva roky. Taková obratná maskirovka, jakoby reaktivní opatření, byla pro něj typická.

Ostatně několik dní poté také podepíše námořní dohodu s Brity, kterou své válečné loďstvo omezí na 35% britského (což vypadá umírněně a Britové to ocenili; a H. to nic nestálo. Považoval budování loďstva za Viléma II. za chybu, kterou nemínil opakovat). Hitler vůbec hraje roli mírumilovného ublíženého, který se jen domáhá spravedlnosti. Mluví často o své touze po míru, setká se, jako starý frontový voják s francouzskými veterány 1. světové a vyměňují si dojmy, jak strašné to bylo. Každý agresivní krok je hned vyvažován mírovým kadidlem. Salámová metoda funguje výborně.

V lednu 1935 získává Říše v plebiscitu zpět Sársko, které bylo 15 let pod správou SN.

Výsledek: pro Německo 90,08% ; pro status quo 8,87% pro Francii 0,44%

Potkal jsem bývalého poslance říšského sněmu: „Je to jak jsem čekal. Teror, neteror, lidé se nemohli vymanit z pomyšlení, že mají hlasovat pro Německo, nebo proti němu. A říkají si, co se týče Hitlera, uvidíme potom.,, ‚Německá duše Sárska vyhrála‘. „/14/ Dobové knížky, jako tenhle Werth, psané v neznalosti Osvětimi a milionů mrtvých na Východě nám pomáhají lépe pochopit to, co z daleké budoucnosti vypadá nepochopitelně.

Úlohu Hitlerovi ulehčuje krach – spíš možná imploze – Francie. Dlouho, ale zvláště po Staviského aféře v únoru 1934 je Francie paralyzovaná, objevují se fašizující nacionalisté (Ohňové kříže), levice odpovídá generálními stávkami. Francie má (pokud jsem ve wiki dobře počítal) za 21 let od r. 1918 39(!)vlád. S takovým partnerem je těžké dělat spojenecké smlouvy. Poslední, kdo zastával proti německé hrozbě nadějnou koncepční politiku, byl ministr zahraničí Louis Barthou, který viděl nutnost spojit se proti Hitlerovi se SSSR a dalšími státy na východě a připravoval „východní pakt“, během své dubnové východní cesty v roce 1934 (byl to také on, kdo pomohl SSSR do SN). Narazil pochopitelně na odpor Polska, které se v té době už na francouzské východní aliance dívalo se silným podezřením. Pilsudski vyjádřil nedůvěru k takovým kombinacím. (Polský šéf diplomacie Beck o tom později napsal: „bylo to pořád totéž; maršál chtěl zesílit čistě vojenskou spolupráci, Francie se nás snažila zatáhnout do nějakých svých kombinací v jihovýchodní Evropě“.)

Barthou ale v říjnu 1934 zemřel při atentátu na jugoslávského krále v Marseille a Laval, který tuto iniciativu „zdědil“ jí pojal zcela formálně. Podepsal sice v květnu v Moskvě smlouvu o vzájemné pomoci (byl k tomu doma nucen, právě německým zavedením branné povinnosti v březnu 1935), ale to bylo vše. Například nikdy neproběhly štábní rozhovory obou zemí. Československo se k této smlouvě připojilo, Beneš ji také jel podepsat do Moskvy. Je zajímavé si povšimnout, že proti smlouvě s Francií z r. 1924, kdy Francie garantovala ČSR, šlo tentokrát o vzájemnou smlouvu, i my jsme v případě napadení měli přijít na pomoc Francii. A ve smlouvě byla i klauzule, která sovětskou pomoc nám, vázala na pomoc Francie.

Co si myslí Britové, zvláště vládnoucí pravice konzervaticů (Baldwin) už víme; dívají se s určitou sympatií na německé snahy o vrácení území s německým obyvatelstvem Německu. Myslí si, že jim bylo ve Versailles ukřivděno. Labouristé si to sice nemyslí, ale ti se ještě drží pacifismu a nechtějí zbrojit.

Nesmíme zapomenout na Mussoliniho Itálii, ta silně přispívala k chaosu a znepřehledňování scény. V dubnu 1935 uspořádala v reakci na německou brannou povinnost konferenci signatářů Locarna, spolu s Brity a Francouzi. Když sama zahájila agresi v Habeši, chtěla Británie sankce SN, kdežto Francie byla proti, západní velmoci měly s Itálií rozdílné vztahy a záměry. Ještě nebylo patrné, na čí stranu se za několik let Itálie postaví. V té době ještě Německo nebylo vnímáno Západem jako hlavní hrozba, to je důležité mít na paměti.

Pak přijde sobota 7. března 1936, německá armáda v síle několika praporů napochoduje do demilitarizovaného Porýní. Ve Francii někteří politikové požadují mobilizaci; Hitler sám později přiznal, že to byl jeho největší hazard, kdyby se objevila francouzská armáda, museli by se s hanbou stáhnout. Jenže ve Francii je chaos, Britové je „přidržují za šosy“ a nestane se nic. Oba signatáři Versailles a Locarna se nakonec omezí jen na diplomatický protest. V té chvíli se dá říct, že mírové uspořádání z Paříže a Locarna skončilo.

Ve zbytku roku ukazuje Německo zase přívětivou tvář, po zimní olympiádě v Garmischi pořádá i skvěle zorganizovanou letní olympiádu v Berlíně. Rok 1937 probíhá poměrně klidně, v listopadu přijede do Německa vlivný člen Konzervativní strany a zanedlouho ministr zahraničí lord Halifax (brzy známý jako arciappeaser) na „loveckou výpravu“. Po lovu stačí svým hostitelům sdělit, že v zásadě nejsou námitky proti záboru čs. pohraničí, pokud se to udá mírumilovně.

Věhlasný karikaturista Evening Standardu David Low to zachytil známou karikaturou Nazi Hunting Exhibition (bohužel ne dost zřetelnou). Hitler ukazuje pyšně Halifaxovi (který vede na obojku schlíplého britského lva) své dosavadní úlovky. Výmar, Versailles, Locarno.. Některé rámy jsou zatím „reserved“. A v rohu pod židlí se krčí Mussolini.

V březnu 1938 ovšem Hitler uhodí v Rakousku a sloučí zemi s Německem. Němečtí vojáci té výpravě říkají Blumenkrieg.. Hlavní překážkou jsou zledovatělé silnice a ještě nezajetý vozový park Wehrmachtu. Spojení Rakouska s Německem Versailleská smlouva výslovně zapovídala.

Brzy dojde také na Československo a pak na Polsko. Obě země Hitler roztrhá pomocí Wilsonova sloganu o „sebeurčení národů“.

Tady už bude vhodné skončit. Snad jen poznámku. Když se 27. dubna 1938 přijede premiér Daladier se svým zahraničním ministrem Bonnetem radit do Londýna s Chamberlainem a Halifaxem, řeč je hlavně o Československu. Výsledkem je, „faktické podřízení francouzské politiky hlediskům Londýna … model superiority Británie v anglo-francouzském poměru vytvořený roku 1936, byl ještě zvýrazněn, především v důsledcích, které vyústí v Mnichově. “ /13/

* * *

Je opravdu těžké pro malý, exponovaně položený národ, vybrat si spolehlivé spojence, nemáme s tím dobré zkušenosti a není radno na to spoléhat ani v budoucnu; spíš pracovat na vlastních kvalitách. A dívat se kriticky kolem sebe, místo snění o síle toho, s kým jsme se spojili.

Vidíme, že Edvard Beneš stál před velice těžkým úkolem. Z jistých kruhů (často, ale ne vždy, ovlivněných názory našich „bývalých Němců“) je slyšet mnoho kritiky o jeho chybách (i když jde v pozadí často o majetkové dekrety z konce války). Chyb se jistě dopustil, ale podstatné je, že nikdo z kritiků neuvádí žádnou věrohodnou alternativu, jak by se bylo dalo vyhnout Mnichovu.

Beneš jistě až příliš spoléhal na Francii (i proti varování některých Francouzů) a velký problém Mnichova byl v tom, že čs. veřejnost neznala pravý stav věcí a utrpěla šok. Pravdu má Jan Tesař, že Beneš se do poslední chvíle snažil blufovat francouzkou silou. Tesař si myslí, že Beneš se domníval, že národ by pravdu neunesl: „V konfliktu s partokracií a blbokracií, která samozřejmě vyrůstala (a vyrůstá) z daného stavu politické kultury společnosti, používal metod, které zbývaly (jak on to viděl) tam, kde se nedostávalo občanství: zákulisních intrik, autoritativních rozhodnutí za zády veřejnosti a blufování francouzskou silou.. To je podstata politického mechanismu první republiky.“ /15/

Je také zvláštní uvědomit si, jaké jsme měli štěstí při obnovení státu v roce 1945, včetně toho, že míra nacistických zločinů dokonce umožnila odsun německého obyvatelstva (a nejen od nás). Kdyby nějaký umírněnější německý politik než Hitler rozpoutal jen omezenou válku, třeba proti Polsku, jak to plánoval von Seeckt ve dvacátých letech, nebo použil politicko-hospodářského nátlaku, jak o tom uvažoval Stresemann, pak Československu docela vážně mohlo hrozit něco jako „vestfálský“ mír, kterého se ostatně mnoho lidí a nejenom v Čechách obávalo i během druhé světové války.

 

Literatura: (výběr)

1/ Zbyněk Zeman, Edvard Beneš (Politický životopis), MF Praha 2002

2/ Haffner Sebastian, Od Bismarcka k Hitlerovi, česky Votobia 1995

3/ Churchill, W., Druhá světová válka, Paměti díl 1, nakl. LN 1992

První díl jeho pamětí z WW2 je nejlepší (ostatní napsali nejspíš pomocníci).

A z něj je zase zdaleka nejlepší tato 1. kap.

4/ Jaroslav Hašek to popsal se svou obvyklou ironií.

Vojsko nasedlo opět do vlaku, jaksi zaraženo. Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Itálií.

Italská fronta se ovšem stala pro rakousko-uherskou armádu těžkým a krvavým bojištěm.

Podívejte se nahoru, na tabulku ztrát.

5/ A.J.P Taylor, English History 1914-45, Oxford Un. Press 1965

6/ H. Kissinger, Diplomacy, česky Prostor 1997

7/ J.M.Keynes The Economic Consequences of the Peace, česky 2004

8/ M. McMilanová, Mírotvorci, česky Academia 2004

9/ A. Maurois, Dějiny USA, česky MF Praha 1966

10/ F. Peroutka, Budování státu, díl 1, nakl. LN 1992

11/ J. Ellinger, Neville Chamberlain (Od usmiřování k válce), nakl. LN 2009

12/ M. Gilbert, The roots of Appeseament, London 1966. (Cituji podle Ellingera, knihu jsem sice před lety,

v Anglii četl, ale v Čechách není dostupná. )

13/ J. Dejmek, Nenaplněné naděje (Politické a diplomatické vztahy ČSR a VB 1918-38)

nakl. Karolinum, Praha 2003

14/ A. Werth, Osud Francie, F. Borový Praha 1937

15/ J. Tesař, Mnichovský komplex , Prostor Praha, 2000

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.