OBĚŤ NEPOCHOPENÁ A ZNEUZNANÁ


napsal  Xaver

 

Za velkou oběť pro lidstvo, národ, církev či jen za někoho se mnoho jedinců dočkalo pocty nejvyšší – svatořečení. Ten, o němž se chci krátce zmínit u příležitosti jeho narozenin (i když nekulatých) svatořečen nebyl a nikdy nebude, přestože se v dobách pro český národ nejkrutějších postavil do jeho čela za cenu obrovské, vědomé oběti či přímo sebeobětování. Nechci „přehodnocovat hodnocení“, jak je podává (snad už ne většinově) naše politická a historická literatura. Na základě vlastních znalostí, prožitků a zkušeností z dlouhého života bych mu chtěl vyslovit pouze své po výtce soukromé, VLASTNÍ UZNÁNÍ, jehož se mu podle mě nezaslouženě buď vůbec, nebo jen málo dostalo.

Historií našeho – v podstatě vždy malého – národa se táhne jeden pozoruhodný rys: už od knížete Václava přes středověk až po moderní dobu stáli jeho čelní představitelé často před osudovým rozhodnutím: pod tlakem okolností kapitulovat, ustoupit, zradit, zaprodat sebe i národ, dopustit ohavný kompromis apod. V našich „moderních“ časech na tomto hrůzném rozcestí stáli například Edvard Beneš, Alexandr Dubček a ten, o němž tu píši: EMIL HÁCHA.

Narodil se 12. července 1872 v Trhových Svinech v rodině dobře situovaného, okolím váženého úředníka a pokřtěn byl jako Emil Dominik Josef (další jména po otci a kmotrovi). Jeho současníci dokládají, že „Háchu jako studenta vyznačovaly již od počátku a po celá studia jako hlavní vlastnosti: výborná paměť, bystrá chápavost, jasný úsudek, rozvážná mysl, neúnavná píle a neumdlévající vytrvalost. Již na gymnasiu se projevoval i další význačný rys jeho povahy, totiž snaha jíti ve všem až ke kořenu, jeho kritičnost a snaha po pravdě.“ (1)

Zmiňují se také o jeho katolické víře, avšak nikoli „pobožnůstkářství“, což charakterizuje třeba i následující výrok: „Národní pospolitost, křesťanská morálka a sociální spravedlnost mají být nosnými pilíři politického hnutí, jemuž mne moje povinnost k národu postavila v čelo a jehož dobudování považuji za největší úkol svého života. Mluvím vědomě o svém životním úkolu, neboť jen v národní jednotě, prodchnuté sociálním a křesťanským duchem, vidím záruku, že náš národ nezahyne, že obnoví své tvůrčí síly a že pevně zakotví v kulturním společenství národů.“ (2)

Tyto vlastnosti kromě jiného přispěly také k úspěšnému absolvování právnického studia, po němž se zařadil mezi úřednickou elitu v rámci Zemského výboru českého. Poté zvolil jako hlavní životní poslání dráhu soudce, kde je jeho kariéra popisována jako skvělá. Psal také velmi dobré básně a překládal z angličtiny, avšak především se věnoval právnické vědě, kterou obohatil řadou významných příspěvků.

30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem, převážně na „nátlak“ svého společenského, politického i uměleckého okolí, neboť sám po této funkci zvláště vzhledem k hrozbám na obzoru nikdy netoužil. Svůj úděl viděl především jako službu národu, kterou charakterizoval následujícími slovy:

A svůj úkol konáme poctivě všichni a rádi, ale shodně, nedočkavě – řekl bych – čekáme, až se vrátíme do soukromí. Nechceme, skoro máme odpor k osobnímu kultu. Co však potřebujeme, je důvěra národa, důvěra, že se poctivou vůlí a nejlepší a neúnavnou snahou doděláme všeho, co podle našeho mínění je potřebné a možné“. (3)

Tato slova vyslovil již v době kruté okupace, ke konci roku 1939, přičemž – stejně jako v mnoha dalších vyjádřeních – otevřeně i mezi řádky z nich vždy plyne silné národní cítění a žádné úlitby či chvalozpěvy ve prospěch nacistických německých zločinců.

Hlavní příčinou jeho negativního hodnocení, zvláště bezprostředně po válce, bylo to, že předal zem „pod ochranu vůdce“ neboli posvětil německou okupaci. Učinil tak – jak známo – oné noci v Berlíně pod barbarským tlakem fanatického psychopata Hitlera a drogově závislého neurvalce Göringa a navíc za limitovaného zdravotního stavu po prodělaném infarktu. To „předání“ vylíčil následovně:

Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa. Za tento projev důvěry dostalo se mi slibu, že našemu národu bude zabezpečena svébytnost a svéprávný vývoj národního života.“ (4)

Bůhví, jestli byl tak naivní a věřil tupému diktátorovi. V každém případě byl oklamán, podveden a brzy zklamán (v tom ostatně nebyl na světě sám), neboť český národ byl předurčen k likvidaci, resp. poněmčení.

Ti, co po prezidentu E. Háchovi házejí kamenem, nechť si položí otázku: mohl – a kdokoli jiný na jeho místě – tuto dějinnou úlohu vůči německé barbarské přesile, zvůli a ignoranci práva a jakýchkoli dohod sehrát lépe? Vrhejte kameny v prvé řadě na ty, kteří nás všechny s prezidentem E. Háchou v čele do oněch mučivých časů vmanévrovali. A čiňte tak tvrdě a nesmlouvavě, ještě dalších tisíc let vzhledem v celé historii člověka nepoznaným obludným zločinům proti lidstvu, proti jeho samotné podstatě, které německý nacismus napáchal. Protože tady i jinde vstupují na scénu přisluhovači a „přepisovači“ vynakládající veliké úsilí, aby tato zrůdná etapa dějin byla zapomenuta, ba dokonce připsána na vrub někoho jiného…

Ostatně málo se připomínají i jeho odvážné činy ve prospěch českého národa. Například několikrát odvážně protestoval u protektora von Neuratha proti násilné germanizaci; jeho přímluvou u německých orgánů bylo zachráněno několik osob před zatčením; a hlavně – dosáhl propuštění zatčených studentů, odvlečených z Protektorátu do německých koncentráků; ví se také, že odmítl podepsat „věrnost Vůdci“.

Nemusí s tím pochopitelně všichni souhlasit, ale můj názor je blízký tomu, jak ho formuloval jeden spoluautor níže uvedené publikace:

Bylo naším šťastným osudem, že za národ v oněch chvílích jednal právě dr. Emil Hácha. Osvědčil při tom státnickou moudrost hodnou velké historické úlohy, k níž ho osud povolal. Jeho prozíravosti, předvídavosti, rozhodnosti a odvaze na pravém místě děkujeme, že dnes v samém středu světového válečného požáru trvá náš národní život bez těch nenapravitelných škod, kterými jiné národy postihla válka.“(5)

S odstupem času by proto bylo záhodno uznat, že jeho zatčení po válce bylo krutě nespravedlivé za oběť a zničené zdraví, jež věnoval pro dobro tehdejších generací. Ostatně už k žádnému soudu s ním nakonec nedošlo, neboť protektorátní prezident Emil Hácha zemřel ve vězení 27. června 1945.

Proč mu  dnes  nevěnovat  tichou  vzpomínku?  Vzpomínku na  malého muže, který  byl postaven před  stejně gigantický jako nesplnitelný  úkol.

Citace 1 – 5 převzaty z knihy: Jihočech Emil Hácha, vydalo Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.