Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (21)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Anička, podzim 91

Když Aničku zavolali z ústředny policie, že jí kapitán Hrádek vzkazuje, že Karla přepadli, ale že žije, tak se jí podlomila kolena, byla už doma a chystala večeři, včera nebyl doma, tak mu něco uvařím. V hloubi duše doufala, že ten stres a to nebezpečí, ve kterém ten její chlap žil celý život a ona s ním, tak že už skončí, všechno se přece mění, on nebude potřeba a oni snad budou mít klid, jenže ne, seděla u stolu v kuchyni a třásla se. Po jedné, dvou minutách se zvedla, rychle převlékla, žádná paráda, na to ostatně nikdy nebyla, sedla do jejich škodovky a vyrazila do fakultní nemocnice na první pomoc.

Cestou jí v hlavě běžely Karlovy maléry, jak se vracel zraněný, nemocný, jak byl často neznámo kde, nejhorší byla ta Afrika, Angola, děs a hrůza, běžel jí hlavou její život s tím věčným klukem, milým a něžným mužem, tvrdým bojovníkem, který mlátil kolem sebe, jo i zabíjel, bylo-li potřeba.

Snažila se mu láskou a péčí vracet, co pro ní udělal, jen si nebyla jistá, že mu to všechno dokáže vrátit, cítila to jako dluh i když věděla, že on by se tomu jen smál, a tak se o něj starala a naučila se za něj i bojovat a s tou Afrikou si to vyzkoušela, dva měsíce byl pryč, žádná zpráva, jen jí naznačil, že jede do Afriky, držel tajemství i před ní, pak jí někdo, nějaký lékař, zavolal z Moskvy, že tam Karel leží, že jej před pár dny přivezlo letadlo z jižní Afriky a že je to zlé, to řekl diplomaticky, ale bylo to jasné.

A tehdy Anička sáhla k tajnému telefonnímu seznamu, bylo to jen několik čísel, čísel tak tajných, že je neznala naprostá většina důstojníků Bezpečnosti, čísel v Československu i ve Svazu, začala náměstkem ministra vnitra, slušným, velice chytrým chlapíkem, kterého si Karel moc vážil, měla jediné přání, odletět za Karlem léčit ho, když jí před svým odjezdem naznačil tu Afriku, hned si sehnala co mohla o nemocech, parazitech, nákazách v téhle části světa, Karel neřekl kam letí, ale tipla si a dobře jih, byla tam komplikovaná, podivná akce v Angole, to s tím bude souviset a tak se zaměřila na choroby a nebezpečí z té oblasti, jasně, nenabrala vlastní zkušenosti, ale kdo je tady měl, přečetla co bylo, a teď mu musí pomoct.

Telefonovala celý den, nebrala odpovědi sekretářek, že někdo nemá čas nebo je jinde, ne, pozdě večer seděla v letadle, poslední problém se jí postavil do cesty tam, kde ho nečekala vůbec, ředitel jejich polikliniky jí odmítl dát dovolenou, přestože měla tak měsíc náhradního volna, když byl Karel pryč, tak prostě sloužila, jinak by jí bylo ještě víc smutno, a když jí ten blbec odmítl, jako že nemocnost a nejsou lidi a vůbec co si vymýšlí, tak Aničce tak trochu ruply nervy a zavolala náčelníkovi státních na kraji, což bylo z pohledu tajného seznámku to nejméně tajné číslo a navíc ho ani moc nemusela, ale teď to bylo potřeba:

Prosím tě, Pepo, něco bych od tebe potřebovala, mohu?“

Jistě, Aničko, cokoli, co můžu.“

Tohle můžeš, pošli, prosím, někoho dost tvrdýho za ředitelem naší polikliniky, ať mu uřízne koule.“

Vyděsil se, Aničku znal kromě jiného jako svojí obvodní lékařku, vždycky mimořádně milou a slušnou ženskou, nevydržel nevyprsknout smíchy, ale věděl, že se něco semlelo, tak se honem zeptal proč a když se to dozvěděl, jen řekl:

Tohle s chutí vyřídím osobně, držím ti palce, Karlovi taky, dej vědět.“

V Moskvě měla problém jen s tím, že nechtěla spát v diplomatickém hotelu, ale na pokoji, kde ležel Karel, napojený na přístroje s hadičkami odevšad a víc mrtvý, než živý, chtěla prostě být u něj, napřed jí zkusili vysvětlit proti kolika předpisům to je, ale když profesor a vedení vidělo tu její razanci, rychle ustoupili, ostatně a to ona nevěděla, trochu na ní tím přenesli odpovědnost a ta byla veliká, kdyby Karel umřel, měli by problém a zásadní, jeho zdravotní stav hlásili dvakrát denně tak vysoko, že se jim z toho točila a bolela hlava a báli se a to hodně. Brzy zjistili, že ta Češka je chytrá, znalá a docela bezvadná ženská a že si toho o tropické medicíně načetla docela dost. Karel byl zřízený děsně, postřelený, v ráně infekci, zažívací trakt prolezlý parazity, vlastně celé tělo, dehydrovaný, když jej vyzvedl vrtulník, tak umíral ještě i hlady.

Týden trvalo, než Anička klidněji usnula, i tak vstávala každé dvě hodiny, za měsíc jim dovolili letět do Čech, dodnes tam má Anička přátele, co jen jí čeká teď?

Bylo toho dost, roztříštěné rameno i loket, otřes mozku, zhmožděné břicho, ale žil, byl na pohotovostním sále, kde se sešli ortopédi, chirurgové a neurologové, Anička tam vyrazila, znala nemocnici jako své boty a taky spoustu lidí, uvidí, kam se dostane, vklouzla do prostor před sálem a uviděla docenta Jindřicha Čistého, ortopéda, kterého dobře znala, jak se myje k operaci a při tom před ním sestřička držela snímky, šlo o to rameno, ohlédl se k ní:

Aničko, ahoj, kde se tu bereš?“

Pak se zarazil, najednou nevěřícně otočil hlavu ke snímku, kde na rohu byla samolepka se jménem.

Proboha, já jsem si to vůbec nespojil, moc mě to mrzí, zatracený grázlové, chceš být u toho? Tak se umej, sestro, prosím, dejte paní doktorce oblečení, můžeš se hodit, ostatně vždycky jsme chtěli, abys šla k nám a ne na internu, bude to piplačka to srovnat, no, podívej se na to, službu má mladší kolega, hned mi volal, když viděl ten snímek. Je tu neurolog, požádal jsem jej, aby nám hlídal tu hlavu, kost není proražená, ale rána to byla, a kdyby to začalo otékat, však víš.“

To bylo přesně to, co Anička chtěla, ne že by nevěřila zdejším řezníkům, tedy chirurgům a ortopédům, ale měla pocit, že když bude vedle stolu, případně trochu občas pomůže, bude to pro Karla lepší, minimálně jí to uklidní, nesmysl, ale bylo to tak, nebo to není nesmysl?

Operace trvala přes dvě hodiny, zatímco ortopédi rovnali zlomky kostí v rameni a šroubovali větší kusy dohromady, internista dělal opakovaně sono břicha a neurolog kontroloval činnost mozku, snad dobrý, tedy ne moc špatný. Pak Karla odvezli na sál ára, kde se měl probudit a kde jej a ještě jednoho pacienta nepřetržitě hlídala sestřička, pak půjde na pokoj, Anička seděla vedle něj, držela jej za ruku a čekala, jen chvilkami se šla projít po chodbě, vypít kafe, které jí přinesla sestřička nebo se pozdravit s někým známým, který se za ní zastavil, zpráva o přepadení šla nemocnicí docela rychle, každých dvacet minut se stavoval službu mající lékař.

Po tak dlouhé narkóze se Karel budil postupně, nejdříve otevřel oči a blábolil:

Aničko, to jsi ty, myslel jsem, že jsem umřel, no asi tedy ne, nebo že by jo?“

Znovu usnul a převezli jej na pokoj, hned vedle sesterny, aby byl po ruce, později si na probuzení nepamatoval, stejně jako když otevřel oči podruhé, to už vypadal úplně fit, ale blábolil ještě hůř, že se jim ztratil pejsek a aby ho běžela hledat, až napotřetí byl při sobě úplně, tedy tak, že si to pamatoval, to naopak zavzdychal bolestí:

Aničko, to je krása, že jsi tady, promiň, nezlob se, já na sebe budu příště dávat víc pozor, abych tě netrápil, prosím tě, nemáš injekci, trochu to bolí.“

Anička měla najednou mokro v očích, ten blázen má hlavně starost, aby se ona netrápila, jen mu pohladila ruku a šla za doktorem, za chvilku mu přidali do infůze analgetikum a on opět spokojeně usnul. Trošku se uklidnila, teď mluvil rozumně, snad ta hlava bude dobrá a to břicho snad taky, vyrazila na sesternu na kafe, byla tam jedna z mnoha známých sestřiček a tak na chvilku vydechla, když se za dvacet minut vracela, postával před pokojem nenápadně velmi nápadný mladík v obleku a kousek stranou seděl na židli – Václav.

Anička se na něj zamračila, no možná nespravedlivě, ale měl toho jejího chlapa už vyhodit a pak by ho nikdo nemlátil, nebo jo? Proklouzla ke Karlovi, maličko se zavrtěl, obešla postel a vzala ho za zdravou levou ruku, usmál se na ní:

Karle, je tady tvůj šéf, máš na něj náladu? Jinak ho vyženu.“

Jen ho nech, on za to fakt nemůže a pošli ho sem.“

To Aničku uklidnilo, ta hlava bude OK, kývla na Václava jako že jo a šla se nadýchat čerstvého vzduchu před vchod do pavilonu, proti ní přicházela mladá štíhlá dívka, proboha:

Lenko, holka zlatá, kde se tu bereš?“

Aničko.“

Skočili si kolem krku a chvíli se k sobě jen tiskly, pak se Lenka vykroutila:

Prosím tě, nestalo se nic? Byla jsem u vás a sousedka říkala, že jsi vyletěla z baráku jako raketa, všechno nechala otevřený a odjela s pískajícíma gumama.“

Já káča pitomá, no snad neutekl pes a snad nás nikdo nevykrade.“

Ne, ona psa chytla a všechno pozavírala, jen jestli nemáš klíče, tak zajdi za ní, ale to bys udělala tak jako tak a co se děje, jestli mi do toho něco je?“

Karla přepadli a zmlátili, ale už je snad mimo nebezpečí, rameno mu trefili basebalovou pálkou, dost ošklivě, trefili ho i do hlavy, no dá-li Bůh, řekni co ty a Amerika, proč jsi tady?“

Chci tady dodělat školu, takže zkoušky, tak za měsíc se tam vrátím a chci mít doktora i tam, což je těžký, jsou dost tvrdě ochranářský.“

Anička si jí prohlížela, držela jí za ramena a dívala se jí z toho půl metru do očí a do duše:

Holka změnila ses, pověz, jaký to je? Cos zažila? Určitě toho bylo hodně, máš to v očích.“

Lenka se dívala s úsměvem na Aničku:

Ty jsi kouzelná babička, jak to víš, co vlastně vidíš, jo, je to sakra jiný, než jsem si myslela a ty řeči o zemi svobody a demokracie jsou prostě žvásty.“

Zafoukalo a ony se vrátili do vstupní haly, pořád se dívaly jedna druhé do očí, jako kdyby si chtěly ten pohled zapamatovat na dlouho, na pořád, Lenka začala:

Aničko, ty teď, jak tě znám, hlídáš Karla a já toho mám na srdci spoustu, řekni, kdy se za tebou můžu zastavit?“

Ne, teď mám čtvrt hodiny, rychle, řekni mi to v kostce, pak se domluvíme.“

Lenka rychle na přeskáčku povídala, Anička jí držela pořád za ramena a dívala se jí do očí:

Máš to tam napsaný, v očích, hned jsem to viděla, holka ty jsi tam ale zestárla, co jsem tě neviděla a co pak? Až tam uděláš toho doktora, tomu věřím, zůstaneš tam, nebo se vrátíš?“

Asi tam na čas zůstanu, jestli budu moct.“

A proč?“

Lenka se usmála:

Proč jen ty telefony nejsou levnější, tak moc bych si s tebou potřebovala občas pokecat.“

No tak se občas rozšoupnem a brnkneme si, mě to Karel vyčítat nebude.“

Víš, jak ses ptala proč, logická zatracená otázka, sama sobě přiznávám dvě věci, jednak fakt dělají špičkovou medicínu, je se co učit, no a za druhý, a to na mě nikomu neříkej, ale chci jim natrhnout prdel, těm zatracenejm, nafrněnejm waspům, to sou jako ty protestantský bílý amerikáni, ta první liga, ty parchanti největší, tedy nejnafoukanější, prostě chci bejt profesorka dřív než voni, teď sem pro ně blbá holka z východní Evropy, oni samozřejmě neví kde ležíme, pletou si Polsko, Rusko, Ukrajinu, o nás neví, že existujeme, ale společně náma všema pohrdají a taková blbá holka jako já ani nechápe, jaká čest by to pro ní byla, kdyby na ní najednou vlezlo šest takovejch úžasnejch smradů, tak.“

Anička se usmála:

Vlastně tě chápu, hele Leni, pojď nahoru, mrkneme na toho mýho rváče starýho.“

A nebude mu to vadit, že tam přijdu? Rači jindy.“

Neblbni, moc rád tě uvidí, ten už byl pomlácenej tolikrát, že to vůbec nebere jako něco děsnýho.“

Před pokojem postávala hlídka, když jej Lenka uviděla, pošeptala Aničce:

Tak v tomhle už sme tu Ameriku dohnali.“

V pokoji seděl ještě vedle Karlovy postele na židli Nikolaj, když Anička vstoupila, hned vstal a tázavě se podíval na Karla, asi jako jestli nemá vypadnout, jenže Karel se rozzářil:

Lenko, to je nádhera, že tě vidím a Aničko, představím ti Nikolaje.“

Přešel plynule do ruštiny, věděl, že Anička jí umí a Lenka se jí taky roky učila. Aničce se Nikolaj líbil, jen nechápala, co tu dělá:

Nikolaji to je moje Anička, tu je třeba chránit taky, nějak, trochu, prostě co půjde, to je Lenka, budoucí doktorka, naše rodinná přítelkyně, vůbec známe i tátu, to je jeden z nejlepších doktorů tady, ona teď studuje v Americe, Aničko, s Nikolajem teď budu spolupracovat.“

A proč nepůjdeš, zatraceně, chlape jeden, už do tý penze, nechte ho všichni na pokoji.“

To se obrátila rozzlobeně na Nikolaje, přestože se jí líbil, chemie zafungovala a Anička na to měla čich, jenže kam jí zase toho blázna starýho tahá.

Paní Aničko, prosím, nezlobte se na mě, my v tom, co se stalo, nemáme prsty, my to jen trochu napravíme, Karel je tak zamotaný do všech těch sítí, že je pro něj bezpečnější abych tak řekl zůstat uvnitř, než jít ven, kde bude sám a může mu kdekdo ublížit. Úplně ochránit nelze, ale dost ano, bude-li ve fungující organizaci, je to bezpečnější, opravdu, my si ho moc vážíme, nechceme, aby se mu něco stalo.“

Ale Nikolaji, prosím tě (Anička šla rovnou na tykání), podívej se na něj, vždyť je to dědek prastará.“

Když se přestali smát tak Nikolaj skromně odpověděl:

Paní Aničko, jednak tohle je nejčipernější prastarý dědek jakého jsem v životě viděl, jasně, ne teď, ale za měsíc zase a především, my ho nechceme na pouliční rvačky, na lezení po hromosvodu a skákání z letadla, na to máme hromady mladejch, my ho chceme na myšlení a to je vzácný, paní Aničko, nebo jestli tedy mohu tak jen Aničko (Anička kývla s výrazem – proboha jak jinak) já se musím omluvit, musím něco zařídit a vrátit se zpátky a taky dát zprávu šéfovi, že je Karel vlastně fit, Lenko těšilo mě, dejte si na ty Amerikány bacha, nedělají skoro nikdy to, co říkají.“

Podal všem ruku a Karlovi řekl:

Uděláme to, jak ty chceš a opatruj se.“

Když se za ním zavřely dveře, bylo chvilku ticho, Karel odpočíval a čekal, co Anička řekne, viděl na ní, jak si v hlavě srovnává informace, Lenka jen zírala, Anička si sedla na židli ke Karlovi, vzala ho za ruku, za tu levou, zdravou a tiše mluvila:

Hele chlape, asi má ten člověk pravdu, když tě tak vidím, no změnit už to určitě nemůžu, ne že by ses mě někdy dopředu zeptal, viď? A to jsme tolikrát mluvili o tom klidu a důchodu, no dobře, tak ten Nikolaj, sympatický chlapík, teď jde srovnat ty grázly, že jo, a když to udělá, jak ty chceš, tak to je jenom napomene, že jo? Kluci zlobiví příště už to nedělejte, jasně, náš hodnej dědek, blázne jeden, podříznout by je měl, aby to nezkusili zase.“

Karel se usmál, vysunul svojí ruku zpod Aniččiny a povytáhl se za hrazdičku nad postelí:

Lenko, sedni si taky, tady na postel, neboj, nohy mám v pořádku no a ty Aničko, tys jasnej zpravodajec, tebe měli angažovat, no snad nemáš pravdu, já doufám v účinek prevence, jsou to amatéři a ty profesionální zmlácení zastraší na zbytek života, tedy doufám, Lenko, vyprávěj, prosím.“

Zatímco Lenka vyprávěla a odpovídala na otázky, Nikolaj vyběhnul z nemocničního pavilonu, nastoupil do černého terénního auta a to se rozjelo, před nemocnicí se k nim přidala další dvě.

Pan Prošek, malá vsuvka, jaro 91

Pan Radomír Prošek byl s novou dobou v celku spokojený, jasně, mohl být třeba ministrem, jistě by to zvládnul výborně, ale ono to půjde hezky pomalu, možná to podnikání je lepší cesta, než ta politika. Kde je doba, kdy byl instalatér v oddělení údržby bytového podniku. Ono to bylo obecně velmi vážené místo, obzvlášť kdyby byl šikovný a alespoň trošku pracovitý, jenže on byl neskutečně líný a nafoukaný, jemu prostě práce rukama nevoněla, většina jeho kolegů něco málo v práci udělala a pak makali na melouchách, na které využívali zařízení a často i materiál byťáku, v součtu brali více než ředitel, melouchy nedaněné, pohoda, vedení to tolerovalo, trošku regulovalo a dost využívalo, jenže Prošek se jen a jen flákal a chtěl šéfovat a živit se hubou, ale to šlo ztuha, narazil na nepochopení a tak začal práskat na ty, kteří mu kazili kariéru, jak on to pro sebe formuloval.

V jiném podniku by byl asi nenápadně dělal kariéru a stoupal do žebříčku k místům velmi vysokým, protože kdo by takového člověka chtěl mít pod sebou, že, takže povýšit, ale v jiném úseku, či nejlépe v jiném podniku, za každou výtku přišlo udání, ne že je kárán, ale že dotyčný svými řečmi podněcuje nenávist ke Svazu nebo ke KSČ, nebo že nerad chodí na I. máje, třeba, nebo že vypráví a rozšiřuje protisocialistické vtipy, každý šéf by ho rychle někam doporučil, hlavně ať je pryč z jeho úseku, naivka by řekl – vyhodit, ale to tehdy šlo těžko, specielně takového člověka, takže Prošek zůstával a byl stále protivnější, měl totiž smůlu, jejich ředitel měl neotřesitelnou pozici a na něj byl krátký i Radomír, a tenhle ředitel se rozhodl, že Prošek zůstane kde je a trpělivě a především lhostejně snášel neustálá šetření, ona ostatně polevovala a polevovala, jak se na nejrůznějších místech poučili, že je to všechno jen přebytek zlé krve jednoho parchanta.

Po převratu se velice aktivizoval, ne snad že by začal pracovat, proboha to ne, začal cítit příležitost, jenže byl posera, dost velký a bál se jít v prvním kole na nějaký úřad, dost možná by ho byl dostal, na byťáku by se ho v té době rádi zbavili a tedy i doporučili, jenže on se bál, věděl, jak se před dvaceti lety zatočilo s osmašedesátníky, ne to ne. Když si byl jist, že se to už neobrátí, bylo docela pozdě, v jejich podniku ředitel zůstal, on jaksi mimochodem dělal svoji práci docela dobře a Matouš, který měl kromě všeho na starost i byťák, neviděl důvod, proč ten podnik rozvrtat, když měl i tak spoustu jiných starostí, takže přes obrovské úsilí v rámci OF se Proškovi nepodařilo s ředitelem hnout, tak jen ze vzteku a jakési idiotské pomsty přiléval olej do ohně pod Matoušovou židlí jako tajemníka, do ohně, který založil promyšleně starý Hovorka.

Ale byl si jist, že v téhle kouzelné době on úspěch mít bude, když viděl, jak právě dědek Hovorka zatočil s tím blbcem tajemníkem, cha, tak se to dělá, nejdřív rozjel v novinách kampaň, jako že je starej bolševik a pak ho nechal zmlátit, paráda, to zmlácení se nikdy nevyšetřilo, jasně že se nechtělo, výborně, to je cesta, to si Radku zapamatuj.

Když se mu nepodařilo stát se ředitelem byťáku, vrhnul se na bezpečnost, procpal se do občanské komise, která policajty kádrovala, a dával jim to dost sežrat, byl tam jediný aktivní, ostatním, kteří se spíš nechali ukecat, aby tam šli, to bylo spíš trapné, ale Prošek se vyžíval v buzerování, samozřejmě se hned stal expertem na všechny ozbrojené složky, jen Úřad na ochranu ústavy a demokracie, přejmenovaná STB, ten se mu vymykal, zatracenej chartista Tačner, co si chlap myslí?

Jenže to pořád nebylo dost, to Prošek viděl, za chvíli práce komisí skončí, policajti ho přestanou přátelsky zvát na panáka, bída, až mu poradil jeden z důstojníků, který mu dost dobře viděl do žaludku – založ si bezpečnostní službu, soukromou, rozumíš, bude to tvoje, všichni budou potřebovat hlídat, můžeš tam mít detektivní agenturu, troška sledování a tak, úžasný a především – ty tomu perfektně rozumíš.

No rázem byl v ráji, nejen ředitel, on je majitel a ředitel, prvních pár zakázek sehnal jediným obchodním způsobem, který zvládal, tedy vydíráním a vyhrožováním, nádhera, jenže po pár měsících se to začalo trošku kazit, další zakázky se neobjevovaly, zaměstnanci chtěli plat, mundůry, zbraně, stát chtěl papíry, ta administrativa je hrozná, prostě děs běs, ten bastard Mareš mu nejspíš dával špatný reference, jistej si Prošek nebyl, tedy neměl by být, nikdo to nepotvrdil, ale to je jedno, měl na Karla spadeno a ten je teď vyřízený, nejspíš skape a když ne, tak bude mít strach, jemu nikdo nebude házet klacky pod nohy, ta akce mu zvedla náladu, pravda, jeho hoši nepřiznali, že zase tak moc Karla nezmlátili.

Jenže teď ho trápila, přímo srala, jiná věc a to jeho asistentka, ta potvora Lexová, taková vyloženě ale hodně pěkná čtyřicítka, vybíral jí ve výběrovém řízení, je přece velká firma, potřebuje kvalifikovaný lidi a hlavně jazyky, přijdou cizí firmy a on je bude hlídat, paní Lexová umí kromě ruštiny, na tu tedy on kašle, ještě anglicky a německy a asi je i pracovitá, ale je úplně blbá, ona mu nechce dát, kráva, ne a ne, tlačil už několikrát, teď tam vedle brečí na sekretariátu, co si lidi pomyslí, když tam vlezou, no co by tam lezli, maj makat, kurva, vyhodím jí, Prošek se rozhodl, vzal list papíru, dal do psacího stroje, chvilku bojoval a začal psát – výpověď … kurva, jak se to píše, ona jeho asistentka byla taky personalistka, no musí se šetřit a jako asistentka má čas, šoustat s ním a dělat personalistiku, to měla být její náplň práce, to druhé dělala asi dobře, on výkazům a zákoníku práce nerozuměl ani za mák, prostě především to byla jeho lenost a ta byla obrovská, věděl jen, že něco existuje a od začínajících podnikatelů slyšel, že s tím můžou bejt starosti, sakra, nejraději by jí dal pár facek.

No možná by to pomohlo a dala by, Prošek měl velikou chuť, na oboje, namlátit vzlykající paní Lexové i na následující úžasný sex, jenže měl strach, velký frajer, velký posera, co kdyby to nahlásila jako znásilnění, no on ty poliše tedy zná, jenže mají ho rádi? Bylo by to její slovo proti jeho, no nějakej šrám by asi káča měla, ona by se kráva určitě bránila, nevrátili by mu ty zatracený benga tu jeho buzeraci v komisi?

Prošek přecházel zuřivě po kanceláři, jasně chtěl prachy, chtěl mít moc, ale především před ním musí ženský padat na zadek a třást se na tu čest, mu dát, to bylo to, co byl jeho sen, jeho cíl a teď tahle káča pitomá, a jak celý vzteklý přemýšlel co dál, nemohl slyšet tichý hovor ze sekretariátu, což byla jeho škoda, ale asi by mu to nepomohlo, kdyby jej slyšel, jeho kancelář neměla druhý východ, do sekretariátu totiž před minutou s úklonou vstoupil vysoký ramenatý muž s kloboukem do očí a s relativně velkými černými brýlemi, no z jeho obličeje nebylo nic vidět, ale byl velmi zdvořilý, mluvil anglicky, omluvil se, že ruší a ptal se, zda mohou mluvit anglicky a nabídl ještě němčinu a ruštinu a ve chvíli, kdy se shodli na angličtině, stál už bezprostředně u paní Lexové, v tu chvíli jí poprosil, aby byla zticha a najednou do místnosti tiše vklouzlo pět mužů v kuklách, chtěla vykřiknout, ale vysoký muž jí držel hlavu v dlaních, jednu ruku na ústech:

Prosím, klid, Vám paní Lexová nic nehrozí, tedy od nás určitě ne, musíme si něco vyřídit s panem Proškem, víme, že je u sebe.“

Uvolnil ruku a ona mlčela, jen se na něj vyděšeně dívala.

Opravdu, Vám se nic nestane, ale vypadáte, že už se Vám něco stalo? Pan Prošek?“

Jak byla zoufalá, tak jen kývla.

Prosím nekřičte, nikoho nevolejte, nepřepojujte telefony, jeden kolega tady zůstane, neslyšela jste náhodou jméno Mareš, v posledních dnech?“

Paní Lexová se trochu uklidnila, ale stále si připadala jako v horečnatém snu nebo akčním filmu, ale jak jí bylo zle, jak na sobě cítila ruce toho prasete Proška, jak se na druhou stranu viděla zase nezaměstnaná, nebo znásilněná, tak si řekla, že tenhle mužský alespoň slušně mluví, no zda i slušně koná, uvidíme, nemám jinou možnost a na druhou stranu pokud ustřelí Proškovi hlavu, bude to jen spravedlivé a ona bude bez práce tak jako tak.

Ano, hodně často, nějak šéfa zlobí.“

Neposlal za ním nějaké lidi, aby mu domluvili?“

Myslím, že ano.“

A víte, prosím, jestli to byli lidé z vaší firmy nebo nějací externisté?“

Myslím, že naši, slyšela jsem nadávání na ceny, pokud jsem to dobře pochytila, ale nevím koho, na těch jednáních bylo více lidí, já slyšela křik přes dveře a někdy spíš jen nadávky tady v kanceláři.“

Paní Lexová měla pocit, že překročila nějakou hranici, ale nebyla schopná přemýšlet.

Dobře, moc děkuji a teď, prosím klid!“

I muž v klobouku si natáhl přes hlavu kuklu. O tohle všechno vzteklý Prošek přišel, takže když se najednou v jeho kanceláři objevilo pět chlapů s kuklami, jen vydechl a než se vzpamatoval měl přes ústa omotanou lepící pásku a dva muži jej drželi za ruce, zkusil sebou zacloumat a chtěl začít křičet, ale nic nešlo, ten v klobouku kývl a něco řekl, asi rusky, zdálo se Proškovi a jeden z nich k němu přistoupil a dal mu ránu na solar, pak ještě dolů, pod pásek, hned po té první mu podklesla kolena a ustříkla moč, vzápětí ho ten chlap chytil za varlata a chvilku je žmoulal a drtil v sevřené pěsti, pak s nimi prudce trhnul, Prošek takřka omdlel bolestí, zmítal sebou, ale uvolnit se nemohl. Mučení přestalo tak rychle, jak začalo, dostrkali ho k jeho židli a posadili, levou ruku zkroutili za záda a pravou uvolnili, ale nebyl už schopen klást odpor, jeden z nich ne úplně dobrou češtinou zavelel, důrazně ale tiše:

Tady máš papír a napiš jména těch dvou, které jsi poslal zmlátit Mareše, dělej.“

Prošek nereagoval, ten který mluvil, ho chytil za bradu a zacloumal jí:

Neslyšíš, jména a kde je najdeme.“

Prošek pořád nic, ne říkal si, to by bylo přiznání, to nemůže udělat, jen nevěděl, co dělat může, rychle zjistil, že nemůže nic než se přiznat, ten v klobouku obešel židli a zezadu chytil jeho hlavu do dlaní a vrazil mu prsty do očí, Prošek se zoufale kroutil a snažil se svou pravou rukou zabránit tlaku na oči, ale neměl šanci. Když jej dlouhán pustil, chytil rychle propisku a napsal dvě jména, ruka se mu třásla a oči slzely, bylo to sotva čitelné, u jednoho připsal „v budově“ a u druhého „doma“.

Muž v klobouku vzal papír a šel k paní Lexové, poprosil jí, aby zavolala toho „v budově“, že má hned přijít k Proškovi a jemu aby řekla adresu toho „doma“. Když adresu dostal, předal jí jednomu ze svých mužů, ten hned odešel, ve dveřích si sundal kuklu tak, že paní Lexová z jeho obličeje nic nezahlédla a případný svědek na chodbě by zase neviděl kuklu.

Když přivolaný muž přišel, paní Lexová jen kývla hlavou k Proškovým dveřím, jen vešel dovnitř, nalepily mu neznámé ruce přes ústa pásku a dostal výprask, který se nezapomíná, pak jej hodili na zem vedle Proška, k tomu se naklonil ten česky mluvící:

Podívej, pokud se Marešovi něco stane, přijedeme znova a bude to mnohem, mnohem horší, mysli na to, vlastně bys ho měl chránit, protože pokud mu něco provede někdo jiný, možná se spleteme a přijedeme za tebou.“

Pak odešli, tiše, nenápadně, jen muž v klobouku poděkoval paní Lexové a řekl jí, že se jí pokusí pomoci, nechápala, jak to myslí, pak si řekla, že to byla společenská fráze, znala tu angličtinu jen ze školy, on ten jazyk asi používal často.

Paní Lexová zůstala chvíli sedět bez hnutí na židli a pomalu se začala třást, teď teprve dostala strach, hlavně ale nevěděla co dělat, bála se jít podívat do Proškovy kanceláře, co tam najde? Měla chuť utéct a nikdy se do téhle zatracené firmy nevrátit, jenže potřebovala tu mizernou výplatu, manžel byl voják, letec, ale onemocněl, vypadalo to napřed dost vážně, pak se to díky Bohu nepotvrdilo, ale něco maličko se pokazilo a on, když se vrátil do služby, byl propuštěn, nesplňoval zdravotní podmínky a taky začaly reorganizace, hledá práci, ale nejde to, pravda, něco málo bere, ale je to bída.

Ona byla na okresním výboru národní fronty, takové místo pro manželku vojáka, tam je ale rozpustili hned po převratu, nikdo je samozřejmě nechtěl, ne utéct ne, každý den dobrý a taky by jim měla zavolat sanitku, nebo policii, nebo snad pohřebák, co tam asi je, co jim provedli?

Opatrně otevřela dveře, uviděla oba dva ležet vedle sebe na zemi, přes ústa lepicí pásku a taky s ní spoutané ruce a nohy, žili, to bylo vidět, byli zmlácení, to bylo vidět taky, Prošek se pomočil a nechtěl ani policii ani sanitku, po několika hodinách se nechal paní Lexovou pomalu a pokud možno nenápadně odvést k autu a týden se neukázal a i pak byl jen stín toho sebevědomého násilníka, jen pomalu se mu vracela jeho „z gruntu roztomilá a milá povaha“, jenže to už paní Lexová v jeho firmě nezažila, asi tři týdny po tom hrozném dni, kdy z ní nejdřív Prošek chtěl strhat oblečení a pak přišlo to komando, po tom dni, na který chtěla zapomenout a nedařilo se jí to, jí zavolal neznámý muž, měl velmi příjemný hlas a představil se jako Karel Mareš, nejdříve se vyděsila, protože jí to připomnělo tu návštěvu, ale na schůzku v kavárně na náměstí šla, setkala se starším mužem, takovým ramenatým sedlákem s docela dlouhými světlými vlasy a vousy, s pravou rukou v obvazu pevně přitaženou k tělu ale s moc milým úsměvem a jednáním a s jiskrou v oku a nabídku na práci přijala, i když pořádně nechápala o co půjde, horší to snad nebude, tak se stala asistentkou, účetní, auditorkou, daňařkou, personalistkou a trochu právníkem a hlavně děvčetem pro všechno v Karlově nové informační agentuře a postupně z ní vyrostla daňová poradkyně a auditorka první ligy, což ale nebylo hned.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.