Pojmový chaos


napsal Leo K.

 

V šestém ročníku základní školy se děti seznamují se základními fyzikálními pojmy těleso a látka (ze které to těleso je). A tím začíná pojmová neujasněnost, protože děti si do té doby představují pod pojmem látka, flanel, džínovinu (správně denim), manšestr, případně satén a tvíd, prostě to, co běžně nazýváme látkou ačkoliv jde o tkaninu, úplet nebo velmi obecně, o textilii. Tím není řečeno, že pojem látka, když mluvíme o textilii je chybný. Není; jenom bychom ho neměli rezervovat výhradně na textilie, protože látkou je i sklo, voda, vzduch nebo třeba isotop plutonia s nukleonovým číslem 239.

Nebudu předsedu Senátu Jaroslava Kuberu podezřívat z pojmové neujasněnosti, to rozhodně ne. Co ho ale nutí k tomu, aby záměrně šířil ideologické mýty, jako v pořadu JB talk, kdy se vyhýbal otázce, kterou stranu považuje za pravicovou jmenováním atributů levice a pravice.

V jeho podání je pravicovost a levicovost obzvláště pikantní:

Pravicový člověk je odpovědný sám za sebe, nestojí o to být veden od narození až do smrti; kdežto o levici platí: dítě když se narodí je společnosti, až do smrti se u něj postaráme[…] lidé potom ztrácejí zodpovědnost, zvláště když na ně osud dolehne. Pravicová politika vyžaduje odpovědnost, to lidé nemají rádi, milují dárky, vysoké sociální dávky, zvyšování platů a celkem je nezajímá odkud se berou peníze, žijí v dojmu, že stát má nějaké peníze. Pořád ještě nepochopili, že stát má jenom ty peníze, které nám daňovým poplatníkům sebere.

Z tohoto pohádkového mýtu (je skutečně výtečným vypravěčem), z té jeho laciné nehoráznosti lze usoudit, proč byl tak oblíben v Teplicích. Je například typické, že právě z jeho popudu město hradí obyvatelům poplatky za likvidaci domovního odpadu. Když ODS prožívala nejhorší propad, přišel na konferenci Kubera a ptal se: „Jak u vás? U mě dobrý!“

Jedním z mála skutečně univerzálně platných ideálů je takřka nedostižný ideál spravedlnosti. V tom se shodnou všechny civilizace. Chce-li společenství utvořit formu státu, musí se rozhodnout pro pravidla, kterými se pak jako občané budou řídit a mezi prvními požadavky by měla být spravedlnost. To byla například situace konce roku 1918, kdy vznikla Československá republika, nebo také ledna 1993, kdy vznikla Česká republika, která ale na tradice státnosti Československa navazovala.

Společnost se rozhodla v obou případech správně. Pro demokracii. Čili systém, kde je závěrečný konsenzus vytvořen dohadováním mezi různými zájmy. Výsledný souhlas není nijak vřelý, protože nikdo není stoprocentním vítězem, ale také nikdo stoprocentně neprohrál. Výsledek se proto přijímá s nadějí, že příště to bude lepší.

Demokratická společnost si vládne sama, ale proto také nese za kvalitu své vlády přímou zodpovědnost.

Česká společnost tuto úlohu nesplnila i když zaplatila v podobě „papírově“ uzdravených invalidů, exekučně stíhaných dětí, lidí, kteří žijí v parku pod širým nebem, výnosem z daní fyzických osob, který přesahuje výnos daní právnických osob(sic!) a nepřímou daní (DPH), která přesahuje součet obou předchozích daní, dva a půl krát…

Všichni velmi dobře víme, že politické strany dělají jenom to, co dělat musí, aby se dostaly k moci a co nejdéle se u ní udržely. Ani o chlup víc. Je pokrytecké jim to vyčítat, pokud jim to dovolíme. Také víme, co už bylo tisíckrát řečeno, že bez peněz se politika dělat nedá a že každá moc korumpuje. To je ovšem smrtelný mix, který dovoluje mocným (čti bohatým) mimo politiku se přisát na státní rozpočet a parazitovat na něm.

Objeví-li se společenský problém, který je potřebné řešit a který stát může řešit přerozdělením výnosu daní, hned se prostřednictvím politiků ozvou, že jde o návrat ke komunismu.

Pravice prostě hlídá a hlasitě běduje nad každou vydanou korunu, kterou nemohla ukrást.

Étos tisku, rozhlasu a televize jako hlídačů i těch skrytých nepravostí, dávno vyprchal, protože jsou v majetkovém balíku těch, co na této funkci nemají zájem. Je dokonce pravděpodobné, že mají mezi sebou tichou dohodu o přípustné míře vzájemné skandalizace.

Stát něco takového předvídal instalací tak zvaných veřejnoprávních médií, která nejsou pod diktátem příjmů z reklam a jsou tedy relativně svobodná. Jenže ve společnosti, ve které první i poslední roli hrají peníze, je mocichtivost tak silným motivačním činitelem, že se veřejnoprávní média stala politickým hráčem.

Zaměstnanci veřejnoprávních médií interpretují svoji svobodu tak, že si přisvojili to, co jim nepatří, (privatizovali veřejnoprávnost) a stali se samy jedním z aktivistických politických hráčů. Místo aby vystupovali z titulu své nezávislosti proti mainstreamovým politikám, tak ve jménu své svobody investují do role „bojovníků proti Babišovi a Zemanovi.“

Media informační roli zaměnila za snahu určitou politiku prosazovat. Pokud velká část občanů ztrácí vůči těmto médiím důvěru, měla by se média ptát, proč tomu tak je.

Když společnost reagovala vznikem alternativních (většinou prostřednictvím internetu) zpráv, označila je media dehonestujícími nálepkami „hoax“ a „fake news.“ Tzv. alternativa je ale jenom logickým důsledkem tohoto stavu a paradoxně zajišťují jistou vyváženost informačního proudu.

Jestliže se nám, občanům, vnucuje, že
jediná správná komunikace je ta kontrolovaná,
tak už z principu demokracie platí, že správná komunikace je ta svobodná.
A to i za cenu spolehlivosti.

Jestliže nás nejrůznější instituce, neziskovkami počínaje a Bruselem konče, straší Orwellem, tak plným právem, ale z jejich vlastní strany. O nic jiného než o totální kontrolu společnosti jim totiž nejde. Jediné co jim překáží je demokracie. Princip, že se mohou plným právem ozvat občané. Ta „prožluklá“ demokracie čelí nátlaku ze všech stran. Velké korporace stejně jako malí místní hráči bojují při každé příležitosti o moc, která jim nepřísluší.

A dokud majetek bude znamenat moc a obráceně – moc bude znamenat zdroj majetku, tenhle boj neustane.

Jsou tedy možné dvě cesty, které jsem pojednal už v minulém článku. Buď budeme dennodenně bojovat o základní principy demokracie, nebo vytvoříme společnost kde bude majetek nepřekročitelným diskriminačním činitelem.

Moje články z poslední doby budí mezi svými čtenáři kontroverze. Že prý přece nemohu nevidět Zemanovy účelové kejkle s ústavou a trapné postavení premiéra, kterým je bývalý komunista, bývalý udavač a jsoucí oligarcha. A že svými články skandalizuji ty, jež se proti tomu staví. Podle mého přesvědčení jde o něco jiného.

Vrátím se k úvodní fyzice základní školy. V roce 1827 si všiml skotský botanik Robert Brown, že při pozorování pylu Lokanky lepé (letnička z čeledi pupalkovitých) mikroskopem, je už při středně velkém zvětšení vidět, že zdánlivě klidný pohyb zrnek pylu v kapce vody je ve skutečnosti přetržitý, neuspořádaný a nepředvídatelný.

Nejprve to pokládal za nějaký projev živé hmoty, ale když pokus opakoval s uhelným prachem se stejným výsledkem, tak vysvětlení vzdal. Brownův pohyb vysvětlil až za dlouhých 78 let Albert Einstein jako okamžitou výslednici sil, kterými do prášku buší milionkrát menší částice (molekuly) okolního prostředí.

Je to zvláštní postřeh. Vidíme statické těleso (klidnou vodu), ale jdeme-li ke skladbě látky až do subatomárních měřítek, vidíme stále divočejší pohyb a víření, kde žádná částice není ani chvilku v klidu.

Stejně jako nemůžeme soudit z pohybu elektronů na druh a povahu látky, tak je domýšlivé usuzovat z jednotlivých politických hrátek a výstřelků na povahu celé společnosti. Jak nemám pro Václava Klause (staršího), kvůli morálnímu ataku na českou společnost, vlídné slovo, musím uznat, že novodobé ohrožení demokracie vidí přesně i když s přemírou anglických pojmů a nepochopitelnou chybou, když vidí následující ideologie jako neliberální. Jsou totiž ultra liberální – jejich cílem je umělá a nadirigovaná rovnost:

Skutečný souboj v našich společnostech – jak v Evropě, tak v Americe – je mezi těmi, kteří chtějí svobodu, nezávislost a svobodné trhy, a těmi, kteří se nás snaží ovládat různými neliberálními manipulačními ideologiemi, jako je environmentalismus, multikulturalismus, humanrightismus, feminismus a genderismus, transnacionalismus, atd. Žádný z těchto ismů v Rusku ani na Východě nevznikl. K naší velké lítosti si je dnes dovážíme ze Západu. Je ironií osudu, že je právě toto posledním důsledkem pádu komunismu, ke kterému došlo před třiceti lety– říká Václav Klaus.

Ještě poznámku k tomu humanrightismu, čili fackovací ikoně lidských práv. Nedávno se slovenský tisk dmul pýchou, jak to dala prezidentka Zuzana Čaputová „sežrat“ čínskému velvyslanci v souvislosti s lidskými právy Ujgurů. Velvyslanec (pokud není americký) si nemůže dovolit reagovat obdobně, jenom s opačným znaménkem. Ale určitě by mohl srovnat romské osady a romské osudy na Slovensku s výstavbou a osudem muslimských Ujgurů v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Kde v hlavním městě Urumči (dnes téměř 4 miliony) žije již třetina všech Ujgurů. (Zajímavé foto zde a nenechte se mýlit, že v názvu článku je Nordkorea.) Tak to dopadá, když rozhoduje místo rozumu ideologie.

Když věříme víc „spojencům“ než logice věci. To je pak i nepřítel zbytečný.

Je to promyšlený způsob jak zasít do společnosti nejistotu, negativní emoce a nedůvěru k demokracii. Schází respekt k odlišným názorům – ale respekt skutečný, nikoliv pouze slovně deklarovaný. Představitelé parlamentních stran (u nás například Fiala) volí silně negativní, až katastrofickou rétoriku. Nemůžou trpět jednou Babiše, po druhé levicovou rozhazovačnost…

Požadovaný respekt jim údajně nedovoluje ideologie. A to je snad dobře?

Posilují tak dojem, že vše je špatně, posilují v občanech pocit rozdělené společnosti, ale přitom nepřinášejí nic pozitivního. A v té části společnosti, která je soustavně osočována a pro své volební preference urážena, potom nutně sílí odpor k tomuto stylu politiky.

Je z toho jasné, proč má Babiš přes tu neustávající protibabišovskou mediální smršť stále o třídu vyšší preference?

Podstatně důležitější činností se mi jeví chránit především základní principy demokracie, které jsou během našich malicherných sporů zda Losnu nebo Mažňáka, (čti Zemana a Babiše nebo spíše Drahoše, Hilšera a Fišera) nenápadně okrajovány, jak to svého času až naivně otevřeně řekl Jean-Claude Juncker:

O něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Pokud kolem toho není žádný velký povyk a nikdo se nebouří, protože většina lidí nerozumí, co bylo rozhodnuto, pokračujeme krok po kroku, až není cesty zpět.“

Chránit principy – které to jsou: suverenita lidu, svoboda názorů, svoboda slova, svobodné volby a pak ty obvyklé: dělba moci, dodržování právního řádu a respektování základních lidských práv.

Proč to dělím na obvyklé a jiné? Protože ty tučně psané jsou nejvíce napadané a svoji roli v současnosti prohrávají. Marné je psát suverenita lidu, když je nám bráněno uzákonit referendum ani v té nejzákladnější podobě – lidového veta. Jestliže svoboda slova má vůbec něco znamenat, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. Svobodné volby z politických stran prožraných korupcí – jaká je to svoboda?

Hlavně však musíme převzít svůj díl odpovědnosti za stav naší demokracie. Společnost, která se trvale zdržuje politické aktivity a doufá, že nová vláda již určitě nabídne ideální politiku, si za své problémy může sama.

Daniela Kolářová v článku věnovanému partnerství píše:

Partnerství dvou stejně vyspělých, logicky argumentujících jedinců, jež jsou schopni se vždycky a ve všem dohodnout, se ve skutečnosti vyskytuje ojediněle. […] Právu a dámským magazínům se to krásně tvrdí, že dospělí lidé se mají dohodnout, jako kdyby člověk byl bytostí veskrze racionální. Opak je ovšem mnohem častěji realitou, která se na tomto světě vyskytuje. V otázce vztahů nejsme lidé myslící rozumově, ale jen křehké nádoby plné emocí, jež se rozhodují náladově, pudově a bez přemýšlení. Co činit, aby zlé následky nenastaly? Doporučení jsou známá, byť víc psychologická než právní: pečovat o vztah, pracovat na sobě, vzdělávat se, nezakrnět a nebýt na nikom závislý.

Přesně stejný postřeh platí pro vztah občanů a státu. Když si jistá část společnosti nárokuje privilegovaný vztah se státem,

nejde o emoce, ale o sobectví, o bezednou chtivost parazitujících Harpagonů.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.