Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (22)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Karel a Václav schůzka o vánocích 91

Karel s Václavem si konečně domluvili schůzku na popovídání, sice se párkrát potkali, ale to bylo ve spěchu, souviselo to vyloženě s prací, Karel se stěhoval z úřadu, prostě zmatek a ne přátelský potlach. Karel měl výčitky svědomí, věděl, že se s ním Václav chtěl občas sejít a popovídat si o práci a o životě, jak si na to za rok a půl spolupráce zvykli, ale nebyl čas, napřed byl v nemocnici a pak rozbíhal to, co slíbil šéfovi, tedy velkému šéfovi se kterým se sešel na chalupě. Jenže jako často se ukázalo, že všechno je složitější, než to na první pohled vypadalo. Nevadilo mu to, mnohokrát v životě se musel učit něco nového, pořád se měnilo prostředí kde žil a pracoval, měnila se pravidla hry, asi není pestřejší práce než rozvědka, vlastně se rád učil, jenže tohle bylo úplně nové, soukromá firma, byť firmička a formality s tím spojené ho prostě pořádně vytížily.

Naštěstí se splnilo to, co Karel čekal, že nebude mít starosti o peníze, zadavatel byl velkorysý, sotva založil účet přišlo mu dvěstětisíc dolarů, reklamoval to jako omyl, ale smějící se Nikolaj ho ujistil, že to omyl není, že se musí všechno zařídit, nakoupit technika a že to pak vyúčtují a především, musí si najít pár lidí a to dobrých a ty musí slušně zaplatit a sebe taky a že mají celkově představu, kterou s ním dohodnou detailně, až za nimi přijede, nebo se někdo staví u něj. Ještě že mu Nikolaj doporučil tu paní Lexovou, Karel se trošku poptal, na ní i na manžela a pak se sešli, vždycky dal na prvních několik minut, tentokrát to bylo jasné a byla to klika, mít jí.

Teď šel Karel konečně na tu schůzku, měl dost času, byl u soudu poděkovat soudci za to, že je zapsal už za měsíc, no mohlo to být za deset minut, jak to bylo jednoduché a dobře připravené, ale bylo třeba být důležitý a dostat dárky z vděčnosti, Karel to neměl rád, ale když to bylo nutné tak halt jo. Šel zvolna přes náměstí a zašel se podívat do katedrály, ta se změnila za ty dva roky, jednak v ní chybělo pár soch a hned za vchodem byla mříž, aby nezmizely další. Bylo mu z toho smutno, ano, dříve jejich firma památky hlídala, když je rozháněli, pes po památkách neštěknul, několik bývalých kolegů, expertů na starožitnosti k němu zoufale přišlo, co se začíná dít, nešlo tomu bránit, Havel pustil zloděje na svobodu a přestaly se chránit památky, katolická církev, která tančila radostí z revoluce, ta přišla o nejvíc, no pořád menší škoda, než když propuštění násilníci a vrazi znásilňovali a vraždili.

Karel přemýšlel, kolik asi na tom vydělal starý Hovorka, známý to grázl, dnes vážený občan, asi vydělal hodně, před revolucí jezdil v jednom z prvních Deawu v kraji, teď už měl mercedes, ten drancoval památky bez zábran, podplácel preventivně policii a kšeftoval s nakradenými věcmi ve velkém, svoboda je úžasná, když mu prošel kšeft s pozemkem pro hotel, když prošlo zmlácení tajemníka magistrátu, neměl zábran.

Karel se zamyšleně díval do zšeřelé hlavní lodi katedrály a vdechoval atmosféru, měl vždy rád kostely a chrámy, jen jich příliš mnoho viděl rozstřílených, pobořených nebo hořících, najednou si všimnul, že do chrámové předsíně přišel o dost mladší muž, pokřižoval se a opřel se o mříž, byl zamyšlený, asi by se dalo říct smutný, toho znám, blesklo Karlovi hlavou, jasně, bývalý tajemník Chlumský. Zadíval se na něj a zkusil jej pohledem přimět, aby se obrátil, možná to zafungovalo, možná to byla náhoda, Matouš se otočil, jen tak se podíval a už hlavu vracel zpět, když se zarazil, znovu se podíval na Karla, usmál se a tiše pozdravil, spíš jen pokývnul hlavou a pohnul rty.

Karel na něj venku počkal, Matouš se usmál, snad byl rád, podali si ruku a zeptali se, skoro zároveň, jak se ten druhý má, Karel začal:

Dobře, vlastně výborně, jako často je vše trošku jinak, než bych chtěl, ale děkuji za optání.“

Matouš se smutně usmál:

Jak sem teď jdou masově informace o Americe, tak jsem třeba slyšel, že Američan vždycky řekne, že se má dobře, nebo rovnou výborně, že ta otázka a odpověď je de facto jen formalita, nic se nedozvíte.“

Ano, je to nějak tak, je to součást všeobjímajícího amerického pokrytectví, abych parafrázoval Kopeckého v Nemocnici tak kdyby pokrytectví nadnášelo, tak se celá Amerika, tedy USA, vznáší jako holubička, ale já jsem odpověděl na otázku upřímně a jak se máte Vy?“

Asi jsem někde, kde bych neměl být, všechno vořu a určitě co nevidím, vypadnu, tedy vyženou mě a nevím, kde si budu pak vydělávat na nájem a alimenty, takže v kostce a nikoli pokrytecky.“

Karel něco zaslechl, ne že by Matouš dělal všechno špatně, naopak, dělal věci dobře, jenže si pro dobré nápady nezajistil podporu ostatních, ani to nezkusil, nedělal to prostě chytře, natož vyčůraně, bojoval za dobré věci a byl přesvědčen, že na to není třeba lobovat, bojoval proti špatným a nehledal podporu a tak se jako slon v porcelánu pohyboval v okresní, městské a vlastně i krajské politice, všem grázlům lezl na nervy a přidělával jim starosti, ano, bylo třeba ho vyhnat, to Karel slyšel, a proto si s ním chtěl popovídat:

Ale vždyť se Vám pár věcí vyloženě podařilo, slyšel jsem o tělocvičně sportovní školy, ta je skoro hotová, o bazénu u největší základní školy ve městě, tam je už hrubá stavba, začal už se stavět kanalizační sběrač co pokryje Valchy, no skoro končí první etapa, neviděl bych to tak černě, to je naprosto ojedinělé, že teď někde investují, Vaši kolegové mnohde ani nezjistili, že na to mají peníze a ta věc s tou německou hospodářskou komorou, jak jste tady pro ně otevřel reprezentační kancelář, to bylo fakt chytrý, pár začínajících firem či firmiček mi to chválilo.“

Matouš se vděčně usmál:

Tak to Vám moc děkuju, v novinách si něco takového fakt nepřečtu, ale já spíš vidím, že pozemek na hotel je zašantročený v podstatě zadarmo, a to přesto, že mi chybí přední zub (tím narážel na to, že když jej kvůli kauze hotelu přepadli, vyrazili mu zub), dálnici město odmítlo, jen ze mě udělali blbce, no a teď poslední záležitost, stal jsem se údajně odpůrcem privatizace, což je jako kdybych byl ve středověku ateista, všechno jen proto, že si myslím, že by se měl dodržovat zákon a stát by se neměl brát na hůl, vždyť on ty peníze z privatizace potřebuje pro nás lidi, do háje.“

Karel se usmál, chápavě a smutně, měl toho blázna rád, nepraktický, ale všechno zatím nasvědčovalo tomu, že to myslel dobře:

Zvu Vás na kafe, mám něco přes půl hodiny, můžete? Támhle dělají na místní poměry slušný presso, jdeme?“

Jo, moc rád.“

Volným krokem šli přes náměstí a Matouš povídal svoji verzi příběhu s privatizační komisí, jak si stěžoval na to, že se dražby vlastně nekonají, že sama komise organizuje domluvy dopředu, takže se většina vydražených provozoven prodá za trapně nízkou vyvolávací cenu, nebo dokonce cenu sníženou, jak za to mají kluci z komise provize a něco si sami přes někoho koupí. Jak do dražeb zařazují věci, tedy objekty, které tam nepatří, jak prostě stát berou na hůl a jak to celé dopadlo, tedy skvěle, z ministerstva rovnou zavolali členům komise, kdo si na ně stěžuje a co konkrétně, ti to dali novinářům a výsledek byl jasný.

Před kavárnou se Karel zeptal:

A to Vás Květa Musílková nezarazila? To je přece nejen krásná, ale i rozumná a řekl bych dokonce hodná holka.“

Matouš zrudnul a posmutněl:

No, Vy to přece asi víte, ví to každý, už tak nějak nejsme spolu nebo jak to říct, prostě nastal ideální stav, je se svým mužem, který je bezva a je to pro ně oba super.“

Karel mu dal ruku na rameno, jo má to kluk těžký a teď se v tom motat bez trapasů, no to je nálož, zvlášť když jeden není moc šikovnej:

A jak spolu vycházíte, promiňte, jen jestli o tom chcete mluvit.“

Matouš se na vteřinu zarazil, vlastně tohohle člověka nezná, nebo jo? No mluvil s ním jednou, ne dvakrát, tehdy dávno když stál nad propastí a ani to nevěděl, ale působil na něj, že se mu dá věřit a o co vlastně jde.

Vlastně ano, možná docela potřebuju, nemám s kým, Tonda je v Praze, jo mimochodem naposledy jsme o vás dost mluvili a jinak nikdo není, nikdo, komu bych takovou věc mohl říct, no já si jí vážím, moc, vlastně mám jí furt moc rád a pomalu si zvykám, že už ne to no, víte, oni k sobě ti dva patří, trošku hůř se nám mluví, nějak to drhne, Květa se mi snažila brzdit, ale já jdu do všeho dost hrr a taky to tak dopadá.“

Matouš měl pocit, že z něj něco spadlo, Karel mu znovu dal ruku na rameno:

Znám jí dlouho, náhodou, manžel kolegyně je kolega jejího muže, tedy nesedí v jedné kanceláři, ale jsou spolužáci, jsou z oboru a stýkají se a tak nějak jsme se potkali, Vás taky znám, dám Vám radu, jestli můžu, sedněte si s ní a povídejte, začněte tím, co jste mi řekl a pak všechno páté přes deváté, není důležitá forma a hloubka myšlenek, blbost, jen mluvte, máte šanci mít dobrého přítele na zbytek života.“

Když si objednali kávu tak chvilku seděli mlčky, pak se Karel opět ozval:

Proč si myslíte, že by Vás chtěli vyhodit? Řekl někdo něco konkrétního?“

No neřekli, ono se to asi dopředu neříká, jen když u mě byl Sokol, tedy ministr, on je můj šéf, vlastně šéfem je vláda, ale on je jako výkonný no a ten říkal, že na každého přednostu přišlo pár anonymů, ale na mě, že jich má krabici od bot.“

A měl jste pocit, že jemu osobně vadíte? Tedy ministrovi? Naznačil nebo řekl něco on za sebe?“

Ne, to ne, myslím, že to mám docela dobré u náměstka Zářeckého, ale ten tlak odsud je jako hrom, myslím.“

Tak to si nemyslím, že je to akutní, myslím Vaše odvolání, jednak Sokol by to řekl, ale především dá na Zářeckého a jestli ten je spokojený, není teď co řešit, Vy nevíte co se děje jinde, sice nechodí tolik anonymů, ale zase nechodí úřad, prostě Vám pod nohama nehoří, ale na druhou stranu, rozhlížejte se, mluvíte německy, ti sem jdou a potřebují se domluvit, oni se tu češtinu povětšinou nenaučí. A jsem docela zvědavý, co jste si o mně povídali s Tondou? Pokud to není tajné.“

Teď Matouš překvapeně koukal, měl pocit, směšný, ale silný, že prostě Karel ví všechno a zná všechny, kvůli své práci, dlouholeté praxi a třeba zázrakem.

Promiňte neomalenost, ale myslel jsem, že víte všechno, no k Tondovi, nechci nosit drby, ale tohle co Vám povím je jednak pravda a za druhé nevím, jestli by se Tonda nestyděl, lepší zní „neostýchal“, to sám říct. Takže Tonda není v Praze spokojený, možná tam teď bude mít holku, tedy nevím, jestli mu to vyšlo, o tom se blbě telefonuje a už jsme se zase chvíli neviděli, ale ta práce špatný, špatný, vzpomíná na práci s Vámi a rád by pro Vás dělal dál, ale říká, že to nejde a Vy to snad ani nechcete.“

Karlovi se dojetím trochu zavíral krk, chvilku počkal:

Moje maminka říkala – člověk míní, pán Bůh mění – no a mě se moje situace naprosto změnila, budu dál pracovat, vlastně musím, ne na úřadu, ale v mé soukromé agentuře, dlouhé vyprávění, až bude dost času, povím Vám o tom, něco, pokud by Vás to zajímalo, nešlo jinak, takže potřebuji Toníka zpátky, tedy hodilo by se mi to, je to ale hloupé, takhle s ním šíbovat, no mohl by pracovat z Prahy, bylo by to i výhodné, ale rád bych, aby byl se mnou, myslím na to už dva tři týdny a taky jsem se nějak styděl nebo jak říkáte ostýchal a teď je skvělé, že jsme se potkali, tak má holku, Ježíš, to jsem rád, že snad už zapomněl na Lenku, jemu to s holkama tak nejde, no Vám ostatně taky ne, promiňte a co je zač, ta holka, víte něco?

No snad novinářka.“

Karel se trošku zarazil, ale možná se to Matoušovi jen zdálo:

Tak novinářka, vida, jasně, ti se motají kolem těch, co on hlídá, tak jo, no a moje rada pro Vás – sám neodcházejte, berte dál svůj docela zaslouženej plat a hledejte si něco mimo politiku, opravdu, všimnul jsem si, že jste se dal k té Dienstbierově partě, to Vám odpovídá, to jsou ti trošku hodní a dost idealističtí, ale především, šéfem počínaje, naprosto nepraktický, s Klausem prohrajete, jako partaj, řekl bych, že na celý čáře, živte se prací, umíte to, politiku nechtě těm, co neumí nebo nechtějí pracovat.

A promiňte, že se Vám pletu do života, dělejte to, co chcete.“

Neomlouvejte se, moc děkuju za radu, vyloženě se v tom motám a ještě jednu věc jsem Vám chtěl říct, teď si trošku dodám odvahy, s Tondou jsme se taky bavili o takových věcech jak se říká zvláštních, vyprávěl mi o besedě s nějakým belgickým bankéřem a já u Vás viděl tehdy moc zajímavé knížky a Tonda říkal, že toho o těch věcech děsně víte a že se nikdy netroufl vás na to zeptat, nebo jak to říct, jako že mu to je hloupý, že to je děsně osobní, tak teď jsem to vykecal a mě by tyhle věci zajímaly taky a moc.“

Karel se skoro dojatě usmíval, kluci bláznivý, je jim skoro čtyřicet, každej prošel pěknýma malérama a ostýchaj se zeptat na náboženství a tyhle jako nevědecký věci, jo jasně, „myslím, tedy jsem“, pěkná blbost:

Tak Matouši, za prvé mohli bysme si tykat, že jsem Karel, to už víte a za druhé-* domluvte to s Toníkem a zajděte někdy k nám a budeme tlachat, dokud nás to bude bavit nebo dokud nás Anička nezažene spát, samozřejmě u nás, protože u toho nejspíš něco upijeme, máme místa dost a taky můžete přijít sám, budete vítán, fakt. Ale bacha, já jsem samouk, vlastně jsem řádně nedochodil ani základní školu, pak byla škola života, poměrně intenzívní, řeklo by se dneska.“

Matouš se po chvíli rozloučil a Karel v klidu upíjel presíčko, myslel na ty dva kluky a čekal, kavárna byla skoro plná, jednak jich bylo málo a to dobré kafe byla vzácnost, ale Karel s Václavem neměli důvod se skrývat, jednak pod svícnem tma a na druhou stranu Karel už byl na soukromo a Václav to bral s nadhledem, jistě při troše snahy ho mohou vyhodit hned, ale tu snahu nikdo mít nebude, velcí kluci měli jiné starosti, stát se nejspíš rozpadne, Češi zvlášť, Slováci zvlášť a všechno se znovu reorganizuje, takže znovu to přestane fungovat a při té reorganizaci Václava s díky pošlou do penze, tím si byl Karel jist a zdroje jeho zdrojů taky, přijde to tak za rok, rok a půl, takže zpátky – proč se schovávat? Na druhou stranu lepší kavárnička bez odposlechu, než Václavova kancelář, kde spíš ano než ne. To podstatné a smutné je, že rozvědka přestala fungovat, skoro úplně a nikomu to nevadí, naopak, stát jí nechce, nechce funkční rozvědku, velcí kluci si jí nepřejí, aby o nich samotných náhodou něco nezjistila.

Karel vychutnával už druhou kávu a přemýšlel, kdy se asi s Aničkou podívají do Itálie, kterou měl moc rád, byl tam několik let přidělen na ambasádu, zda to vůbec půjde, podívat se ven, no mělo by to jít, uvidí.

Václav se objevil také s malým předstihem:

Ahoj, moc rád tě vidím, i když tě asi hrozně zdržuju od práce, prosím tě, je to trapná zvědavost, ale neodcházel odsud doktor Chlumský, ten bývalý tajemník a teď přednosta?“

Karel mu na tváři viděl, že ho opravdu rád vidí:

Mě nezdržuješ, mám na práci lidi (Karel trochu lhal), jo a byl to on, zatáhnul jsem jej sem na jedno rychlý kafe, proč se ptáš, chceš mu něco?“

Ale zajímá mě jeho pohled na tu privatizační kauzu, rozbouřil vody, tedy pěkně, obávám se, že ho někdo zase zmlátí.“

Asi jo, bohužel, časem se snad poučí, zavolej mu, on se za tebou rád zastaví, ale řekni mi co ty.“

Václav se nadechnul, smutně usmál a podíval Karlovi do očí:

Nebaví mě to, vlastně štve, jdu od toho, hele, nevyčítám ti, že jsi mne do toho zatáhnul, vím, nebo tuším, proč to bylo, ale teď to postrádá smysl, myslím ta práce tam.“

Karel to čekal, měl trochu výčitky, ale na druhou stranu věděl, že na Václava prostě nikde nečekali, poplácat po ramenou, jo dobrý, ale hotovo, žádným šéfem konstrukce by ho nikdo neudělal a učit na vysoké? No snad, ale i tam byla spousta ambiciózních, ne, ne.

A máš něco, vezměme to prakticky?“

Ne, nemám, ale něco vymyslím, snad.“

Karel si uvědomil, že během půl hodiny tady má dva takový pitomý poctivce, to mě poser, snad ten svět ještě tak zkaženej není, nebo je přitahuje on a jinde se nevyskytujou? Podíval se mu do očí, dal mu svojí ruku na jeho a dost vážně mu řekl to co Matoušovi:

Poslechni staršího, otlučenýho, nikam nechoď, dokud něco nemáš připravený, nech se živit státem, než si někde připravíš práci, zasloužíš si to.“

To není poctivý, to se nedělá, ty jsi taky odešel na hodinu, když jsme se domluvili.“

Dobře, vezmu to popořadě, já šel na jistý místo s hodně dobrým platem ze dne na den, takže já nejsem dobrej příklad, poctivost – ty jsi fakt dobrák, vidíš jí snad kolem sebe? Vidíš jí nad sebou? Nevzpomínáš na ty desítky nebo stovky kurváren, nad kterými se nám dělalo blbě, když jsme je probírali ještě jako naší práci? Nevzpomínáš? Třeba první volby, jak těsně před nimi se najednou náhodou zjistilo, že předseda lidovců byl spolupracovník, taková náhoda, občanský fórum si nebylo jistý, jak moc vyhraje, no dobře víš jak to s tou spoluprací bylo, jasně lidovci byli infiltrovaný, socialisti taky a disent vůbec nejvíc, no špína jako hrom.

A ty konkrétně, ty nedostaneš v restituci nic a to přesto, že ti docela ten minulej režim pokaňhal život, možná to byli hlavně lidský kurvy, který ti ho pokazily, ale režim k tomu statně sekundoval a ty nedostaneš nic, logicky, Vaše rodina byla chudá i v roce 48, tak to vem jako takovou malinkou restituci, ty budeš tu svou práci beztak dělat dobře i když si při tom budeš hledat práci nebo si jí připravovat. Když odejdeš, nedělej si iluzi, kdo asi přijde, seď na židli a hledej kam odejít.“

Václav zamyšleně seděl, viděl, že Karel má pravdu, jenže ho to štvalo, no spíš mu to bylo líto a tak se ozval mnohem smířlivěji:

Je mi trapně před lidmi, těmi tam u nás, oni to vidí a já jsem ten, kdo to blbě vede, oni neví, že tenhle stát to takhle nečinně a bezmocně chce.“

Václave, neblázni, ti lidé jsou chytří, blbé jsme nebrali, oni to vědí, jim je jasný, že jsi jen převodová páka.“

Václav neodpověděl a zamyšleně se díval na svůj malinký hrneček s troškou vonící kávy, Karel se rozhodl vytáhnout trumf:

Nevím, na jakou práci myslíš, mám tip, možná úplně mimo, ale na druhou stranu, kdyby ses do toho pustil, mě osobně by se to hodilo, tak prosím poslouchej.

Ty jsi byl konstrukce, takže i k tý elektrice máš blízko, tohle je hodně slabý proud, tohle je o počítačích, ale vidím, jak tě to táhne za našima technikami a jak si tě oni považují, prostě moje žena je lékařka a topí se v papírech, každý jméno píše pětkrát, všechno všude furt opisuje, léky vybírá z knih místo z paměti nějakýho počítače, recepty se opakují, jeden pacient bere stejný lék několik let a furt se vyplňuje recept znova, jsou mraky potvrzení, poukazů, všude vyplňuje jméno příjmení titul rodný číslo bydliště, papírová válka, převeď to do mašinky.

A mimochodem může to být obchod, doktorů je u nás přes 40 000, půlka v nemocnicích a půlka jaksi v terénu, to je trh jako hrom a kluci od nás by si o tom s tebou určitě rádi popovídali.“

Václav zíral jako opařený, napřed byl trochu utopený v myšlenkách, ale než Karel domluvil, byl nadšený, jasně že přemýšlel, co by dělal, a byla to bída, do podniku ho zpátky nechtějí, čert ví, co s ním bude, na škole má pár hodin přednášek a sotva je udrží a tohle bylo jako zázrak, jenže jako starej poctivej hned viděl potíže:

Nejsem dobrej programátor, technika mi utekla.“

Karel viděl, že uspěl, a jen doťukával hotovou věc:

To je o firmě, ta potřebuje šéfa, někoho, kdo mladejm bláznivejm programátorům, často geniálním, ale zhulenejm a skoro vždycky trochu magorům, řekne, co to má dělat, jak to má fungovat, zkontroluje, aby to fungovalo a hlavně aby to mohla obsluhovat sestřička nebo doktorka, který nemilujou techniku a takový věci jako počítače a tiskárny a tak, takže to nesmí být program pro počítačový nadšence. Ten šéf musí hlídat peníze, dělat obchod, milion věcí. Přemýšlej a s těmi kluky pohovoř, můžu ti pomoct, především některý z nich u vás nejsou moc nadšený.“

Václav jako by se probouzel ze snu, najednou viděl konkrétní krásnou práci, no možná z toho nebude nic, než program pro jednu hodnou doktorku, ale i to bude hezký, ne to zoufalý sledování, jak trestaný zloději, co dřív dělali manka v sámoškách, teď díky Havlově amnestii vylezli z lapáku a dělají vládní kariéru, a jak nikdo nechce slyšet, že je to bezpečnostní riziko. Hned se pustili do detailů, ale spokojeně usmívající se Karel Václava brzdil:

Já nejsem analytik, to seš ty a já neznám tu praxi v ordinaci, to moje žena, dám vás dva dohromady, mimochodem beztak potřebuješ hodnýho praktika, aby se o tebe staral, tak.“

Ještě půl hodiny si povídali, vypili každý ještě jedno presso a domluvili se na druhý den odpoledne, že Karel Václava dovede k Aničce, toho se ovšem Václav trochu bál, když ji naposledy viděl, bylo to v nemocnici a to se na něj moc mračila, ale Karel se jeho obavám jen řehtal, bylo mu dobře, měl radost, že Václav by mohl, možná, mít zajímavou práci.

Ještě musí k sobě zpátky vrátit Toníka, Karel cítil, jak ho v téhle věci trochu nahlodávají emoce, Tonda byl pro něj něco jako syn, Karel s Aničkou nemohli mít děti a asi si to u Toníka kompenzoval, racionální bylo hned Tondovi zavolat, jenže odkládal to a chodil opatrně kolem toho, jasně, poslat Tondu do ochranky z dnešního pohledu nebylo chytré, teď to vidí, jenže před rokem to rozumné bylo, no mohl by i zůstat v Praze a jezdit dvakrát v týdnu na pokec, zvlášť jestli tam má holku, novinářka, no to není úplně ideální profese pro partnerku jeho člověka, ale uvidíme, snad nebude vyzvídat, Tonda je profík, snad nic neřekne, nebo jen jednou.

Tonda vánoce 91

Tonda po jarní veselé příhodě s milenkou pana ministra od ochranky nevyletěl, jak mu ten dobrý muž sliboval a jak se o to i snažil, jen častěji postává na chodbách úřadu vlády a hlídá, zbytečná práce, tady nic nehrozí, leda snad že se poperou mezi sebou a to by je fakt od sebe netrhal, šéf mu řekl, aby to vydržel, že se zapomene, zatím že „pan ministr“ popichuje a někteří prý jeho výslovně nechtějí.

No zpočátku byl trochu naštvaný, ale pak zjistil skrytý půvab postávání a klidu, ale zároveň pozorování šustotu, psaly se dějiny, to bylo jasné a on to mohl pozorovat z první řady. Taky si začal pomalu rovnat věci v hlavě, jeho život doposud řídil někdo jiný, ne špatně, Karel je boží učitel, ale teď byl sám za sebe, ale po Karlovi se mu hrozně stýskalo, ne po řízení, ale po tom starým moudrým chlapovi.

Tenhle rok byl těžký, najednou byl úplně sám, docela se bál vánoc, tři týdny po příhodě s ministrem mu najednou umřela maminka, její zlaté srdce přestalo pracovat. Dokud žila, Tonda za ní jezdil a staral se, i když ona moc starání nepotřebovala, působila dojmem, že je úplně v pohodě, vždycky si popovídali, ale jen tak po povrchu, ty starosti, co měl, jí neříkal, aby je nepřidělal jí, jenže když odešla, tak si uvědomil, že už si s maminkou o těch důležitých věcech nepopovídá, nikdy a zaplavila ho vlna zoufalého smutku, už nikdy, byl sám, nikoho neměl, Karel byl daleko, přátel měl pár a žádného v Praze, tam sice našel malý oddíl karatistů, kteří byli rádi, že mezi sebou mají někoho, kdo hodně umí, ale to byli kamarádi, Matouš byl daleko.

Tonda chodil po Praze na nekonečné procházky, četl knížky, cvičil a nebo hlídal důležitý či postával na chodbách úřadů, došlo mu, jak jej Karel vedl a učil, jak vzácné to bylo, když mu někdo říkal co má dělat a nutil ho do věcí, do kterých se mu nechtělo, třeba jazyky, jak se s tím naotravoval, že to i bral silou, musíš, jak teď se to hodilo, nejen, že si mohl něco přečíst, ale mohl se se spoustou lidí domluvit, jasně, nebyla to jeho role, ale on nikdo nijak nemluvil, všechno byli sice mistři světa, ale kromě koktavé ruštiny bylo velice vzácné, když něco uměli říct třeba anglicky nebo německy, viděl, že jen znalost jazyka člověku může přinést dobrou práci, jak někde něco přetlumočil, už mu dvakrát nabídli, aby pro ně pracoval, zatím to odmítal, ale možná jednou, uvidí, nespěchal, teď si chce věci srovnat.

Pomalu začal zvedat hlavu, jakoby vystupoval ze smutku, jakoby stoupal z údolí plného mlhy po svahu kopce nahoru, kde je jasno a nahoře možná i svítí sluníčko, nespěchal s nějakým rozhodnutím, jasně, pokud jej vyrazí, tak si něco musí najít, ale viděl, že to půjde, to prostředí, kde teď byl, ho vlastně zajímalo, dávalo mu spoustu informací, ne snad že by padal na zadek před těmi žvanily, viděl už dost opravdových machrů, ale někdy slyšel zajímavé věci, poslouchal ty chlapy, jak pořád mluví a mluví, v autech furt, na spoustě jednání a přednášek, kam měl přístup, kde je hlídal, jak vykládají ekonomický teorie a vůbec moudrost největší, zvlášť někteří mají fakt moře po kolena, mluvila jich spousta jeden přes druhého a nikdo nikoho neposlouchal.

Až sám sebe překvapil, jak začal shánět ty knížky, o kterých ti moudří mluvili a pak další a další a zkoušel je číst, ne snad že by to šlo snadno, nikdo ho nevedl, ale docela se do toho zažral, až viděl, že to oni toho zase tolik nenačetli a že vlastně jen halasně hlásají moudro z pátý stránky, který ještě ke všemu nikde na světě nefunguje, jo, bylo to zajímavý, tohle jo, jen trošku smutný kino. Často myslel na Karla, co ten si o tom myslí, určitě toho ví mnohem víc, má toho strašně přečtenýho a hlavně zažitýho, jak ten to vidí, musí se za ním vypravit, jen co si rozmyslí, co bude dělat, kam půjde pracovat, jen mu to musí říct tak, aby Karel neměl špatný pocit, že ho do té ochranky trošku dostrkal a ono to nevyšlo, to nějak vymyslí.

Jen mu v té samotě ještě více chyběly ženy, byl sice do jisté míry zvyklý, jenže to bylo doma, tam měl nějak kolem sebe známé a hodné tváře, léta byl sám po průseru s Helenkou, po Lence se málem zařekl, že žádná více, jenže teď mu k tomu smutku, i když trochu ustupoval, ale ne dost rychle, ještě začaly lézt hormony po hlavě, tedy takhle by to řekla maminka, ono taky to prostředí bylo tedy hodně promiskuitní, no ostatně příklady šly ze shora a nabídka byla obrovská, prostě asistentky, poslankyně, náměstkyně, sekretářky a poradkyně a čert ví jakou funkci která ta kočka měla, prostě leckterá se upřeně podívala do očí a když nereagoval, tak i postrčila. Tonda tak pomalu přešel na praxi kamaráda Matouše, ten na trvalý vztah prostě rezignoval, Tonda věděl, že nerad, ale bylo to tak. Ale dlužno říct, i když byl v posteli svého krásného bytu s tou nebo onou, pořád mu do hlavy lezla ta Jitka, vysoká, dlouhonohá, postava dokonalá a hlavně ta jiskra, ženská jedna, co chce? Když jí odvezl domů k nim do špitálu, myslel si, že je to ložený, jenže jak se ukázalo, tak nebylo.

Jak tak stál na chodbě u velkého okna vedoucího na zahradu a na řeku, nemohl neslyšet klapání, no spíš dupání, vysokých podpatků červených lodiček blondýnky Vendy, asistentky pana náměstka předsedy federální vlády, holka důležitá, prsatá, modré velké oči, řekl by trošku vykulené, ale jí ne, snad to bylo tou chtivostí, ta tedy chtěla udělat kariéru a být bohatá a mít všechno, ta sem zapadala dokonale. Nejen že hodně dobře vypadala, taky nebyla hloupá a dovedla se udělat ještě chytřejší, věděla jak na chlapy, chválit a chválit a pořád chválit, opakovat jejich moudra a vůbec, hezká holka to prostě mívá lehčí. Už spolu párkrát skončili v kanafasu, což byl zase obrat jeho maminky, se kterou nikdy o sexu nemluvil, ale její obraty používal. Usmála se:

Fešáku, ty mě zanedbáváš.“

Ale jdi, ty nevoláš, řekneš, že zavoláš a nezavoláš a mě jsi říkala, abych nevolal a nenechával vzkazy, mám to jednoduchý, já musím čekat.“

Ale ty chudáčku.“

Trošku nakrčila čelo a podívala se na strop, jasně zkoumala kalendář:

Podívej, Toníku, co takhle dneska v osm v tý tvý oblíbený hospůdce?“

Tonda se zasmál, jak tu holku ani nenapadne, že by něco mohl mít, no možná napadne, ale neměl a tohle bylo mile nezávazné:

Těším se, královno.“

Usmála se nejkouzelnější verzí svého úsměvu, patrně, a oddupala chodbou za svou kariérou.

Když se k večeru vrátil domů našel na záznamníku vzkaz, záznamník bylo úžasné zařízení zatím v téhle zemi dost vzácné, báječný vynález a určitě jednoduchý, no časem to bude mít každý, zatím byl problém mít i obyčejný telefon, on měl výhodu služebního bytu od velmi protekční organizace, prostě na tom záznamníku měl vzkaz, dokonce viděl i číslo, ze kterého bylo voláno, neměl je v paměti, vzkaz byl od Pepy Vláška, aby se u něj doma Tonda stavil, až se mu to bude hodit, neznal žádného Pepu Vláška, ale pokud dostane vzkaz od někoho, jehož křestní jméno začíná na písmeno J a příjmení na V, je třeba jít za Karlem, to číslo bylo jasně z budky, výborně, tedy nejspíš, tedy snad výborně, něco se děje, těšil se, no snad se nic nestalo, ne to by vzkaz vypadal jinak, neviděl Karla od léta a od léta doma nebyl, tedy doma v rodném krajském městě, kde je teď vlastně doma?

Po večeři samozřejmě skončili s Vendy u Tondy doma, v posteli, když se po opravdu hodně dobrém milování Vendy slastně protahovala tak unaveně zabrumlala:

Chtěla bych mít jednou chlapa, jako jsi ty.“

Tonda se usmál, fajn, budeme si hrát:

Tak proč si mě nevezmeš?“

Hezké čelo se nakrabatilo, to je téma, zatraceně, tenhle model jasně v hlavě neměla, ona chce udělat kariéru, ale taky si vzít někoho z první ligy, jenže ti nevypadají a nemilují jako Tonda, že by měla prince-manžela, jako mají královny a bohaté dědičky? Jak se protahovala a kroutila a při tom se snažila přemýšlet, tak si všimla knížek na nočním stolku, Tonda je moc neuklízel a měl jich tam tolik, kolik se jich tam vešlo:

Proboha, co to čteš? A v originále, ty vole, to fakt čteš nebo to tu máš, abys na to balil ženský?“

Vendy, děvče, mysli svou krásnou hlavičkou, když už jsou ženský tady, tak už je asi nemusím oslňovat, ale ostatně sem chodíš jen ty, no a ty knížky si zkouším slabikovat a moc mi to nejde.“

Děvče vstalo z postele a nahá jak byla, fakt dost dobrý, odkráčela do obrovského obýváku, kde byly dvě prosklené knihovny, když se za malou chvilku vrátila, čelo se jí zase krabatilo:

Chlape, tedy takovou knihovnu bych od bodyguarda nečekala.“

A jakou bys čekala?“

Hele i tahle otázka je chytrá, ty máš mít svaly a umět se prát a střílet a dost a ty tam máš ekonomy a filosofy, na tom našem kurzu na Harvardu nám o nich říkali, tedy o některých, jako že dobrý, ale neznám nikoho, kdo by je opravdu četl, jo taky tam máš karate a jiný boje, ale jinak samý těžký kusy, proč? Kdo vlastně seš, fešáku?“

A co myslíš? Kdo by asi měl číst takovýhle knížky, tedy kromě magora, kterýho fakt zajímají?“

No to nevím, je to divný, moc divný, když tohle čteš, proč neděláš kariéru, sakra? To nechceš bejt bohatej? Na druhou stranu, ty co teď začínají bejt bohatý sotva umí číst, ty umí jen krást, je to složitý, ale každej přece má chtít bejt bohatej, jako ten americkej sen, přece, to chce každej, kurva drát, možná si tě přece jen vezmu.“

Druhý den u Karla na zahradě se dozvěděl, že Karel dál pracuje a jestli do toho půjde s ním, a jestli mu nevadí, pro koho že pracují, šlo to rychle, odpovědi byly ano a ne. Tonda se obával, jestli to bude umět, Karel se jen usmál:

Zpočátku to budou informace o lidech, to znáš a pak o firmách, a to se naučíš, klid, mimochodem už mám jednu výbornou paní, tedy myslím, jen jsem kvůli tomu dostal přes hlavu basebalovou pálkou.“

Tonda zatím ale zůstal kde je, jednak Karel šachoval s bytem, aby přešel na Tondu a pak nebyla to špatná strategická pozice, minimálně na kontakty, neměli ani v nejmenším úmyslu vystupovat proti zájmům téhle země, i když kdo vlastně ví, jaké jsou a pokud to někdo ví, stará se o ně?

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.