Je to vážné?


napsal Leo K.

 

Velmi toužím po politické straně, kde bychom na závěr našich disputací šli do kantýny to zalít … něčím ostřejším, toužím po politické straně hledajících, politické straně pokorných, kteří nemyslí, že kdo vidí věci jinak, je hned v prvním kole heretik.

Omlouvám se Marku „Orko“ Váchovi, že jsem zneužil jeho citátu a zaměnil původní slovo „církvi“ výrazem „politické straně.“ Uvedené motto vyjadřuje můj záměr prokázat, že jednota názorů, agresivně prosazovaná mainstreamem, je společnosti na škodu. Větrné mlýny předsudečné nenávisti, které si Věra Jourová vzala za úkol porazit jsou nebezpečnou hračkou v jejích rukou. Cílem je kontrolovat společnost minimálně na stejné úrovni jak se „stranickou disciplínou“ kontrolují politické strany. Jak mohou prosazovat svobodu názorů a svobodu slova, když je nectí ani sami mezi sebou.

Komunisté to tak dobře neuměli, ale znovu i po třiceti letech jsou tu dogmata, o kterých se nediskutuje, a odchylka od „správného“ názoru je trestána. Totalitní tendence se skrývají za aktivitami, které soutěží v loajalitě k mocným. Je to typické pro média, která dávají prostor především těm, kteří prezentují „mediálně požadovaný postoj.“ Přitom podporují i nenávistné projevy ale jen těch „svých.“ Výsledný konflikt je mediálně atraktivní a média jej proto živí. Vždyť i pro média platí „byznys is byznys.“ Bez senzací a bez konfliktů jsou média nudná a médium bez zájmu těch senzacechtivých zkrachuje.

A chci (už po kolikáté) upozornit, že nás mainstram úspěšně utahuje na špagátě jestli volit Losnu nebo Mažňáka, zatímco nám ukracuje svobodu slova; liberální soudruzi nám vnucují přesvědčení, že „liberální“ demokracie (kde liberálnost spočívá v nadekretování) je jedinou univerzální cestou, kterou se musí všichni vydat a případná debata, že tomu tak není, je dezinformační nebo proruskou propagandou.

Vnucuje nám přesvědčení, že lidstvo má prostředky, kterými může ovlivňovat planetární klima. Vnucuje nám přesvědčení, že protesty dětí, které vycházejí ze zprostředkovaných informací a neopírají se o pochopení faktů a geofyzikálních procesů, jsou naším nečistým svědomím, kterým je okrádáme o budoucnost.

Zamlčuje nám, že školní výsledky této protestující generace jsou nejhorší za posledních padesát let. Zamlčuje nám, že liberalismus, respektive jeho radikální křídlo „má na triku“ nejen militantní feminismus a hrátky o zvláštní práva komunity LGBT. Zvláštní proto, že náš právní řád je dokonale rovnostářský a sexualitu nezkoumá a také podle ní nic neurčuje a tedy tato komunita má stejná práva a povinnosti jako všichni ostatní. Jejich snažení je tedy snaha o jakési nadprávo. Zamlčuje nám, že přehnaný liberalismus má za následek rozklad rodiny, ale také situaci, kdy nedovzdělané děti poučují rodiče o prarodičích nemluvě.

Proto také hladinu mainstreamu hlásícího „nepochybné jistoty“ povážlivě rozkolísal Vladimir Putin, který nedávno poskytl v Kremlu exkluzivní rozhovor redaktorům listu The Financial Times. Ke konci rozhovoru se totiž zmínil, že liberální idea, která dlouho kralovala, se definitivně přežila. Ta liberální idea, která se stala mantrou, tibetským modlícím mlýnkem – liberální přístup, liberální strana, liberální demokracie…

Ta liberální idea, která vyzdvihuje jedince, jeho svobodu, ale současně toleranci k jinakosti a ochranu jeho nezcizitelných přirozených práv, kterými jsou právo na život, na svobodu a na ochranu soukromého majetku (sic!).

Tato a pouze tato práva by měla vláda zaručovat.

Opravdu? V čí prospěch by to bylo? Dokážeme doma zavést společenský řád, pravidla, způsob života, který uspokojí naše svědomí a smysl pro obecné blaho? Smysl, který se vyvíjel a tříbil po staletí, po tisíciletí?

Vidíme, že tržní společnost je sebezničující, i když nepřestává deklarovat demokracii a svobodu a lidská práva. Svět se zalyká napětím, které hrozí válkami, barevnými revolucemi a neuvěřitelně rostoucí nerovností mezi lidmi. Úpadkem morálky, korupcí, hrubostí, bezohledností, agresivitou, násilím. Co se nekupuje a neprodává, co není za peníze, to je bezcenné.

Kdepak… vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! V „liberálním“ systému ani náhodou. Liberální idea tvrdě narazila na migraci – zvlášť, když nešlo o přirozenou migraci, ale migrační tsunami, když přicházeli migranti v stotisícových počtech. Liberalismus nikdy neuznával společnost. Tak to zcela jasně řekla Margaret Thatcherová i její věrný epigon Václav Klaus.

Žádná společnost neexistuje. Existují jen muži, ženy a rodiny,“ kde každý má jen svoje jedinečné zájmy.

Jednou z ultraliberálních protispolečenských představ je také ideologie multikulturalismu, která tvrdí, že mohou vedle sebe trvale a v míru žít jedinci vyznávající odlišné, až protichůdné hodnoty aniž by docházelo procesem „melting pot“ k asimilaci. Tím tvrzením ale liberalismus legitimizoval společnost.

Prostě liberalismus popřel sám sebe.

Multikulturalismus se nikde na světě nepodařilo realizovat tak, aby byl všeobecně akceptovatelný. Ani v typicky přistěhovaleckých zemích jakými jsou Austrálie, Kanada či USA se nepodařilo zcela potlačit separatistické tendence, viz např. Quebec, Britská Kolumbie, Kalifornie, Texas, nemluvě o evropských příkladech jakými jsou Katalánsko či Skotsko. A to jsou příklady nestability soužití s příbuzným etnikem.

Nejblíže k multikulturalismu měl paradoxně apartheid v Jihoafrické republice a snad právě proto byl Římským statutem Mezinárodního trestního soudu označen za zločin.

V Evropě se jeho problémy obnažily především v souvislosti s islámskou migrací a jejími průvodními politickými jevy jako je mnohoženství, velká (široká) rodina, odpor k závislému zaměstnání a demonstrativní nábožnost.

Reakce byla ambivalentní. Jak části obyvatelstva, která v invazi viděla zásadní ohrožení tradičních hodnot, tak části, která uvěřila pohádce o multikulturalismu a až fanaticky horlí pro toleranci, snášenlivost. Snad nejlepší ilustrací dnešních dnů je příběh bohaté kapitánky lodě Sea-Watch 3, Caroly Rackett, o níž Petr Pelikán řekl:

Já tomu rozumím tak, že to je pravděpodobně ženská, která nebydlí někde na sídlišti mezi tureckými krámky, halal řeznictvími a nemusí chodit na směny pracovat do supermarketu. Že až bude mít děti, nebudou chodit do školy, kde třetina jejich spolužáků nebude umět pořádně německy, čímž už jde automaticky úroveň vzdělávání ve třídě dolů. Že prostě nežije v německém Chanově.[…] řekl bych, že se u ní jedná o takový ušlechtilý koníček.

Za pozornost stojí, že zprávy o demonstrujících na podporu migrace mluví o lidskoprávních manifestujících, kdežto demonstranti ozývající se proti migraci jsou označováni za xenofobní extremisty.

Co všechno dokážou nálepky!

Možná tedy stojí za to citovat, co o horlení a toleranci říkají teologické texty, které upozorňují na nebezpečí ideologického pohledu z hlubin staleté praxe církve:

Z obou stran hrozí zjevné nebezpečí: Existuje horlení o pravdu, které je v rozporu se snášenlivostí, které ji poškozuje a narušuje. V Novém zákoně se řecké slovo zélos překládá německým výrazem Eifer – horlivost, horlení. A přitom si všichni připomeneme: kolik přemrštěně horlivých, zásadně nesmiřitelných horlitelů o pravdu znají naše dějiny – i současná doba. Jsou to někdy i vražedné směry v doslovném či přeneseném smyslu – fiat veritas pereat mundus (pravdu i za cenu, že zhyne svět). Může to být horlení, jež vylučuje a vyobcovává vše odlišné, „ajatolská mentalita“, kterou se tak často vyznačují i křesťanští teologové (stejně jako i vědomě nekřesťanští ideologové).

Na druhé straně však existuje i snášenlivost, která se bojí každého odvolání na pravdu, postoj lidí, kterým připadá snášenlivost velmi snadná, poněvadž sami už na nic nevěří. Naše dějiny a současnost znají i takovéto zjevy; vyskytují se v táboře skeptiků a zásadních relativistů či dokonce nihilistů. Zde se odpírá sloužit pravdě a jejímu hledání, zde se předem odklízí z cesty každé závazné rozhodnutí a zaujetí stanoviska, zde se klade současným horlitelům o pravdu jen s unavenou sklíčeností – anebo ještě hůře: s unaveným úsměškem – pouze věčná protiotázka: Co je pravda?[…]

Tolerance v nejširším smyslu znamená snášet druhého člověka v jeho odlišnosti.“ V takto chápaném snášenlivém postoji nejde o to, aby se relativisticky otupovalo a zakrývalo napětí, aby se podceňovala otázka pravdy. „Snášenlivost je vlastně bojiště, na kterém je nutno svést bitvu o pravdu.“

V říjnu 1938 americké rozhlasové posluchače vyděsila adaptace románu Válka světů od H. G. Wellse. Je to vědecko-fantastický příběh o tom, jak na planetu Zemi zaútočí Marťané. Řada posluchačů se ale domnívala, že skutečně čelí hrozbě z vesmíru.

Dnes je vyděsila šestnáctiletá Greta Tintin Eleonora Ernman Thunberg a IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu), což je vědecký mezivládní orgán, který byl založen v roce 1988 k vyhodnocování rizik změny klimatu. Sice neprovádí žádný originální výzkum, nemonitoruje samotné klima a jiné přírodní fenomény, které s klimatem souvisí, ale spoléhá se na publikované vědecké články. Jeho činnost pak spočívá v publikování speciálních zpráv, které mají sloužit politikům při jejich rozhodování.

IPCC je sám vystaven značné kritice. Byl kritizován jak za specifický obsah jednotlivých zpráv, tak i za procedury při přípravách těchto zpráv. Prezident světové federace vědců, dr. Antonio Zichichi v roce 2007 podepsal otevřený dopis generálnímu tajemníkovi OSN. V dopise se mimo jiné píše:

Souhrny IPCC pro politiky připravuje relativně malý tým a závěrečné verze schvalují zástupci vlád. Většina vědeckých autorů a recenzentů a desítky tisíc dalších odborníků se přípravy těchto dokumentů neúčastní. Nemohou tedy správně odrážet konsensus mezi odbornou veřejností.“ 

Straší nás nutností přijímat migranty z Afriky jako „klimatické uprchlíky.“

Globálního oteplování by se při tom Sahel bát neměl. Právě v éře oteplení po roce 1980 v Sahelu srážek přibývá. National Geographic píše:

Ve východní části Sahary v JZ Egyptě a S Súdánu začínají růst i stromy jako akácie, uvádí Stefan Kröpelin, klimatolog z Kolínské university. Zezelenání širokého pásu území včetně Čadu a Súdánu potvrzuje i srovnání satelitních snímků z let 1982 a 2002. „Důvodem změn může být, že teplejší vzduch je více schopen udržet vlhkost, ze které se pak tvoří déšť,“ vysvětluje Martin Clausen z německého Ústavu Maxe Plancka pro meteorologii v Hamburku.

Že v éře oteplování jsou v Africe pouště na ústupu, toho si všimli i někteří novináři jako Fred Pearce v New Scientist: „Na kongresu v Johannesburgu v srpnu 2002 UNEP (Ekologický program OSN) varoval, že 45 % Afriky trpí desertifikací a nejhůře postižen je prý Sahel…

Vědecké zprávy však líčí jiný obrázek… Písek ustupuje před šířící se vegetací v širokém pásu od Mauretánie až na břehy Eritreje na 6000 km vzdáleném pobřeží Rudého moře… Burkina Faso, je jedna ze západoafrických zemí, které před 20 lety byly devastovány suchem a šířením pouští. Dnes je tato země opět natolik zelená, že rodiny, které kdysi uprchly do vlhčích pobřežních krajů, se začínají vracet domů.”

Suchem v Africe strašil i klimatický panel OSN: 

Do roku 2020 v některých zemích mohou úrody u plodin závislých na srážkách klesnout až na 50 %. Podle projekcí může být zemědělská výroba a dostupnost potravin v řadě zemí Afriky vážně ohrožena. To by ještě zhoršilo potravinovou bezpečnost a podvýživu.“

Člověk by si dvakrát rozmyslel, než bude Afričany děsit takovými výroky. Jak ale zjistil Richard North, IPCC měla tuto zprávu podloženou jen z jediného  zdroje. Převzali to bez ověření od kanadských eko-aktivistů IISD (International Institute for Sustainable Development), ze studie, kterou pro ně napsal Ali Agoumi, Maročan napojený na obchody s uhlíkovými povolenkami. Ten údaje převzal ne z vědecké literatury, ale ze zpráv úředníků pro OSN. Přestože veřejnosti bylo vštěpováno, že IPCC používá jen vědeckou literaturu. A o možnosti snížení úrod mluví jen jedna z těch úředních zpráv, ta z Maroka.

Nechci tu opakovat to, co už jsem vícekrát psal, snad stačí, že už se zmíním jenom o jedné pikantní aféře ze „zeleného“ Německa: Tamější klimatolog Stefan Rahmsdorf z PIK vyhrožoval novinám Frankfurter Rundschau, které otiskly o Africagate článek novinářky Irene Meichsnerové. Noviny se zalekly a článek stáhly. Rahmsdorf se pak veřejně vychloubal, že Meichsnerová chybnost svého článku sama uznala.

Stalo se však něco nevídaného, novinářka se mocnému klimatologovi a jeho pomluvám postavila na odpor. Pohnala ho před kolínský soud. A vyhrála. Klimatolog musel novinářce zaplatit odškodné 511,58 Euro plus úroky a 2/3 soudních výloh. Divíte se, že existuje tak velký tlak řešit neřešitelné?

Uhlíkový trh se pohybuje v celkovém součtu kolem hranice 1 bilionu dolarů (v Evropském vyjádření). No, nezúčastněte se toho…

Dnešní moc se vydává za moc všech občanů. Maskuje se. A její škraboškou je slovo či heslo „demokracie“. Vedou se neutuchající řeči o svobodě a o lidských právech. O právech občanů volit si své zástupce a skrze ně se podílet na tvorbě zákonů pro správu a řízení společnosti. Ale právo naslouchat nebo číst odlišné názory nemají – protože to jsou údajně fake news. Schází jenom to papírové kolečko, které bylo na rozhlasových přijímačích za Protektorátu:

Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí.

Na Parlamentním shromáždění NATO se nehovoří o zájmech USA, její nejsilnější složky, ale o rozvoji demokracie a spojenectví.

To přesto, že nic není vojenským silám vzdálenějšího než demokracie a spojenectví směru America first!

Masmédia vládců a mocichtivých nehovoří o jejich zájmech, ale o všelidské demokracii. Tváří se jako bojovníci za demokracii, jako její ochránci. Ochotní posluhující aktivisté se potom chytají kdejaké příležitosti, aby namydlili schody každému, kdo nějak a něčím jejich idolům překáží.

Někteří neváhají taková nebezpečí aranžovat. Hezkou ukázkou byl u nás twitterový účet Julius Šuman a v Rakousku podvržené video útočící na Heinze-Christiana Straheho.

Čemu lze věřit o demokracii na transparentech demonstrací a majdanů a barevných revolucí? Čemu na nepřetržitých propagandistických vysíláních masmédií? A hraje se o vládu (čti o moc) té nebo oné skupiny. Kolik peněz musí mít kandidát ve volbách prezidenta? Jen bohatí a bohatými podporovaní se mohou o takovou funkci ucházet. A ti bohatí nejen udávají pravidla politické hry, ale také rozhodují, kdo vyhraje a kdo prohraje..

Je cesta k nápravě? Ano. Ale je to těžká cesta. Je to zápas národa za demokracii skutečnou, za demokracii humanitní. Je to odmítnutí neoliberální hry na demokracii, číslovaných „lidských práv,“ na demokracii bez svobody slova. Musíme vyžadovat od politiků pokoru, protože oni jsou především naši sluhové (servus servorum), našimi zaměstnanci, placení z našich daní. Ale totéž musíme vyžadovat také od sebe. Jinými slovy, být skutečným demokratem vyžaduje pochopit, že když jde o to žít společně, nejsem lepší než jiní a podle toho se chovám. Nejsme Bozi. My i politici jsou nedokonalí a chybující lidé.

Karel Čapek před osmdesáti sedmi lety napsal:

…Můžeme jen kroutit hlavou nad tím, kde se nabrala v kulturních lidech taková divokost. Kde by se nabrala: myslím že ne v jejich srdcích, ale v jejich intelektuálních kotrbách. Ať to stojí co stojí, ať na to prasknou životy lidí nebo kterékoliv hodnoty, ať se rozkotá třeba celý svět, jen když to vyhraje něčí víra a bude prosazena Naše Veliká Věc.

Na ničem jiném nezáleží; ať jde k čertu, co se nedá zařadit do naší linie; co není s námi, je proti nám, a není proč toho šetřit. Ještě nikdy se tak nonšalantně nepsalo o krvi, která má téci, aby se uskutečnil nějaký Náš Cíl; ještě nikdy se aspoň na poli intelektuálním nezacházelo s lidmi do té míry jako s vešmi, které je přípustno mačkat beze všech cavyků; kultura, právo, lidskost, svoboda se v dnešních argumentacích jeví jako věci poněkud komické a zastaralé, po kterých jednou neštěkne ani pes.

Pereat mundus (ať zhyne svět), jen když to, co z něho zbude, bude naše. To je ta katastrofální nálada, o které jsem se už zmínil. Po té stránce si lidé zvykli na ukrutnou velkorysost; nějaké moře krve sem, nějaký dějinný otřes tam, to se vypouští z úst hladce a bezstarostně jako „dobrýtro.“ Staří romantikové tvrdili, že budou za své ideály krvácet; ti dnešní spíš slibují, že budou věšet, v čemž je patrna ochota obětovat Velké Věci raději život těch druhých než svůj vlastní. […]

A to máte napořád; má-li se instalovat naše hodnota, je jaksi nutno vystěhovat všecky ostatní; pro nějaké má býti se obyčejně zavrhuje co nejvíce z toho, co prostě jest. Chce-li někdo dejme tomu vyhlásit, že se má zrodit Nový Film, počne hlaholit, že nejprve je nutno zrušit zastaralou evropskou kulturu, překonat kategorie času, prostoru a kauzality, odstranit přírodu, zavrhnout písmo, logické myšlení, účelnost, monogamii, syntaxi, pojem reality a řadu jiných pitomých přežitků. Čím více se toho nazavrhuje, tím ohromnější a epochálnější idea je Nový Film (nebo oč jiného jde).

V našich programech bývá za dva krejcary kladu a za dvanáct tisíc negace; ale ten klad je náš a ta negace je také naše, i lze takto snadno a rychle ideově zbohatnout…

Jako by to psal dnes


Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.