Pracovní prázdniny


napsal Geordyn

Po přečtení dalšího pokračování seriálu – „ Bůh není člověk “, jsem si vzpomněl na  cosi  dávno zasutého v mé  paměti. Cosi o  prázdninách.Ale jiných. Brigádnických.Aneb pracovní dobrodružství o prázdninách.

Když je vám už osmnáct let a prožíváte v pořadí své dvanácté školní prázdniny ( nepočítám s tím, že jste museli jednu, dvě třídy opakovat), a už je vám zcela všední to opalování na koupališti, plavání, třeba i pod vodou a šipky z prkna věže mnohdy i z výšky 5 – 10 metrů, sbírání už zralých malin a jiných prázdninových odpočinků po deseti měsících studijních povinností, přemýšlíte jak dál. A co univerzita, nebo jiné studium, které vám osobní intelektové schopnosti umožňují, ale je nad finanční možnosti rodičů vás podporovat, tak přes prázdniny hledáte, jak to třeba částečně řešit. Jste fyzicky zdatný, navíc nejste tak zvaný „Mamánek“.Takže brigády!

Tedy jen prázdninové, i když někdy se i přihodí ta zvláštnost, že místo pokračování ve studiu, zvolíte trvalý zaměstnanecký stav a studium ? Alma máter – sbohem! Prachy na dlani, jsou hotovost, která vám říká pane. I když brigády jen o prázdninách, jsou také možným vstupem do dobrodružství poznávání světa bez růžových brýlí, které jste mohli mít na očích, zvyklých jen na školní povinnosti s bezstarostností, tak samozřejmou mládí.

Brigád bylo v mém  mládí  nemálo třeba  i značně dobrodružných při situacích, které dnes těžko naleznete. I takový Bandži džamping (spisovně angl. správně – Bungee jumping) se mohl tehdy odehrát – téměř. Ale o tom až později.Takže nyní budu psát o práci, ze které a pouze ze které, vznikají skutečné hodnoty.

Měl jsem možnosti si o prázdninách vydělávat u tehdejší Státní železnice – ČSD. Lokomotivy, zvláště parní a provoz na tratích, to mne vždy lákalo, ale kupodivu jsem se po celý svůj ekonomicky aktivní  život (tak říkám době předdůchodové), železničářem nestal. Takže ČSD mne minulo.

Na brigádu k četě traťových dělníků mne ale přijali.Jako každého, kdo se bude pohybovat mezi kolejnicemi, mne napřed prohlédl železniční lékař. Nesmíte být barvoslepý a mít obě ruce levé. V tomto základním požadavku jsem uspěl.Úpravčí trati, tak se jmenovala funkce vedoucího čety dělníků, mi hned při prvním setkání řekl toto : „Protože v těch letních vedrech bychom u sluncem rozpálených kolejnic odpoledne nevydrželi, tak pracovní doba je od pěti  ráno, do třinácti .“ ( zde moje poznámka – v prvotní fázi socialismu byla pracovní doba jen osmihodinová. Později osm a půl. Snad náhrada za povinnou přestávku na oddych po pěti hodinách práce) – a vedoucí čety pokračuje v instruktáži nováčkovi – tedy mně : „Přijedeš prvním vlakem do stanice Žim. Trať dál udržuje jiná četa. Náš úsek je z Úpořin do Žimu. Zítra budeme čistit štěrk za hlavami kolejnic. Vezmi si s sebou svačinu a něco k pití. Při naší práci v létě, je větší žízeň než hlad.“

Instrukce stručná, praxe v onom čistění štěrku, ve kterém jsou uloženy tehdy ještě dřevěné pražce, nesoucí kolejnice, sakra obtížná. Z naší zahrady jsem byl zvyklý pracovat s rýčem i vykydat hnůj z chlívku udupaný kozou a později ovcemi, posekat kosou na stráni trávu při senoseči, to jsem celkem zvládal.Ale nabírat vidlemi s hroty, které měly na konci kuličku, štěrk mezi pražci a vidle s nabraným štěrkem přesunout zvednuty mimo traťové těleso, vidlemi zatřepat, aby se všechny nečistoty ve štěrku dostaly pryč a nebránily dešti volně protékat, a potom čistý štěrk nasypat zpět na místo kde byl, to byla fakt dřina pro celé chlapy.

Dnes jsem pozoroval na You Tube, kde denně uveřejňuje bloger Igor Korsakov – železniční nadšenec, s podobným vztahem k železnici jako mám já, jak štěrkové lože zpracovává stroj – čistí, podbíjí pražce do potřebné roviny kolejnic, řízený laserem.

Ukládá na připravené lože s hydroizolační deskou už kompletní kolejnicové pole. Pole bývá obvykle dlouhé 25 metrů, ale viděl jsem pokládat kolejnicová pole v délce i sto metrů. Nic divného.Pokrok, v technické době, nezastavíš. A po šedesáti letech ten pokrok už musí být vidět hodně výrazně. Pak se pražce – dnes už železobetonové, zasypou ze speciálních vagonů štěrkem a strojní podbíječka vykoná snadno práci, kterou jsem svýma rukama před šedesáti lety také poznal.

Podbiják je krumpáč, který má na jednom konci obvyklý hrot a na druhém ocelovém konci plochou rozšířenou hlavu. Něco jako kladivo.

K tomu laseru. Ten název mi připomíná slova, která mi řekl jeden dělník z oné traťové čety : „Zvykneš si na to, že nám lidi doslova se..u na naši práci “. Záchody ve vagonech – tehdy a ještě někde i dnes neměly a nemají rezervoáry na exkrementy. A dělník dodal : „ A pro náš klid, že vlaky budou pořád jezdit je to, že kolejnice v zimě drží mráz a v létě tráva.“

Teď o tom jakoby džampingu.Železniční most přes řeku Bílinu. Tehdy ještě řeka s vodou obsahující fenoly z výroby benzínu z hnědého uhlí za druhé světové války, v Záluží u Mostu – dědictví po německých nacistech v Protektorátu, B. und M. I když letecké motory Fockewulfů nemohly mít s tímto umělým benzínem výkon, jako britské Spitfire, nebo americké Mustangy – létaly celkem uspokojivě, ale palivo britskoamerických strojů mělo svých sto oktanů a snad i víc, použitím aditiva, které Němci neznali. Proto stíhačky spojenců hravě německé stroje sestřelovaly. Až na německou novinku – proudové letouny.

Naštěstí pro budoucnost Evropy a jejího početného slovanského obyvatelstva, přišly proudové motory Němců se zpožděním.Takže se  vrátím k tomu, jak to bylo s tím mostem nad páchnoucí řekou Bílinou.

.Kamenná opěrná zeď železničního mostu byla ve spárách tu a tam porostlá trávou. Šéf traťové party se mne zeptal : „Lezl jsi někdy po skalách ?“ Odpovídám – lezl, i když jsem nedopatřením z jedné spadl, ale zranění nebylo nijak vážné.„Tak to bys mohl mít kuráž, když tě budeme shora spouštět na laně a ty bys otrhal tu trávu na zdi mostu “, navrhl ten šéf party. Zeď byla mírně šikmá, tak povídám – když se budu moci opírat nohama, bylo by to reálné – jsem  opáčil.

Dvakrát mne spouštěli na dvou lanech, připevněných karabinami na opasku, co mívají hasiči. Trhal jsem potřetí a naštěstí se to stalo jen asi půldruhého metru od zábradlí mostu, když náhle jedna karabina povolila a já byl jen na jednom laně. Ti dva dělníci co drželi lana u zábradlí mostu, mne na jednom laně s vytřeštěnýma očima vytáhli a horolezectví skončilo.To nebylo všechno, co jsem při své prázdninové výdělečné činnosti zažil. Tak napřed ten výdělek. V oněch dobách byl bochník chleba, ale o váze 1,5 kg, dle kvality, za 4,60 až 5,00 Kčs. Korun československých. Litr polotučného mléka 1,60 Kčs. Plnotučné bylo za tři Koruny. To uvádím proto, aby ti, co tu dobu nemohou pamatovat, věděli, jak se tehdy v Československu žilo. Já jsem peníze potřeboval, tak jsem za šest týdnů práce u ČSD, měl výplatu kolem dvou tisíc korun.Stačilo to. Študákovi. Za šest týdnů o prázdninách. Ty dva zbývající jsem využil na rekonvalescenci.Tehdejší průměrná dělnická měsíční mzda byla 1 200,- až 1 500,- korun. Hrubého.

Ředitel velkého státního podniku měl plat, i 7 tisíc. Splnil-li podnik roční státní plán, měl ten ředitel prémii i 80 tisíc Korun. Upozorňuji, že toto mám z první ruky a lhát u Vlka na jeho portálu nemusím. Ani nechci. U Kalouska bych musel.

Tak další pracovní prázdninové dobrodružství. To co popisuji, a bude toho více, jsem akumuloval z doby mých tří pracovních prázdnin u ČSD, než jsem po ukončení studia maturitou, vykročil do opravdového světa dospělých s patřičnou odpovědností.

S jedním dělníkem jsem byl v tunelu, kde jsem mu svítil lucernou tak, aby on mohl opravit menší úsek trati  podbíjením pražců vhodnými kamennými klíny, vybranými z okolního štěrku.Místa na železniční trati, která už nemají ten správný tlak štěrku pod pražci, nebo tam je přímo pražec bez podepření štěrkem, se tehdy zjišťovala tak, že tratí projela lokomotiva s jedním speciálním měřícím vagonem. Měřící zařízení ve vagoně, na papírovém pásu zaznamenalo stupeň nerovnosti trati a s přesností na půl metru na kterém místě trati to je – na kterém kilometru ta závada je.No, a byla v tunelu.Dělník podbíjel oním podbijákem (popis, jak ten nástroj vypadá – viz výše), já jsem svítil.

Řekl mi – sviť mi sem dolů, nevidím tam. Posvítím tedy a jak zvedl podbiják a já byl při svícení také skloněný, tak mne ta ostrá špice podbijáku sekla do čela. Ovšem můj anděl strážný, který nikdy nespí a jen trochu dřímal, když jsem se ženil  🙂 , se opět vyznamenal a svou strážní povinnost splnil.

Mladší nemohou znát tehdejší módní hit- plochá čepice z vlněné látky, které se říkalo rádiovka, protože měla nahoře v prostředku výčnělek podobný anténě. Obvykle modrá, nebo černá.No a největší frajeři mívali okraj oné rádiovky srolovaný, takže tvořil několik vrstev. Anděl zajistil, že hrot podbijáku sekl přesně do onoho silnějšího místa. A tunel zůstal, tak jak byl – pražec nepodbitý.

Jak jsem také v úvodu těchto příběhů zmínil – kolejnice v tunelu tráva držet nemohla, tak snad jenom ten mráz.

Také bylo zajímavé, jak řízné slovo umí naložit hodně dlouhou a tedy i pořádně těžkou kolejnici ze země do výšky tak, aby byla položena na vozík stojící na kolejích. Stalo se to takto. Dvě party dělníků, aby bylo dost lidských sil na to naložení kolejnice. Jeden vždy musí poroučet – velet. Takže jeden z vedoucích těch dvou part zavelí – uchopit, zvednout….. a nešlo kolejnici zvednout – lidských sil bylo málo, nebo spíše koncem pracovní směny už ty síly nestačily. Pustili jsme ji. Spadla na zem. Pro toto nebezpečí úrazu, měly tehdy pracovní boty traťových dělníků speciální boty s ocelovou výztuží nad prsty. Fasovaly se.Tak znovu – uchopit, uchopili jsme do pracovních rukavic – zvednout…. nezvedli jsme. Jen do pasu, výše to už nešlo.Vedoucí té druhé party řekl tomu prvnímu, co doposud velel – nechej to na mně. Zařval ty povely, jako ten dřívější, ale řízně jako pravý feldwébl a kolejnice byla na vozíku naložena.Také by se mohlo říci, že těch čtrnáct, nebo patnáct chlapů už to chtělo dokončit a jít domů.

Ten největší zážitek nakonec.Můžete si tu trať najít na mapě. Strejda Google vám to umožní. Ze stanice Žalany trať klesá po svahu do zastávky Hradiště v Čechách. V Hradišti byl tehdy povrchový důl na hnědé uhlí. Dnes je na místě onoho dolu zatopeného po vydolování uhlí vodou, nádherné jezero, zvoucí ke koupání. Jako mnohde jinde v oné důlní oblasti. Říká se tam – Na Karolince. Tak se ten důl jmenoval.

A ta železniční trať se tím přesunem obrovských hmot v dole, také postupně na tom svém svahu sesunula, takže byla mimo původní trasu. A naše pracovní četa – nebo parta, jak jsem pracovní oddíl také nazval, dostala rozkaz , protože  ne zbytečně se železničářům říkávalo – modrá armáda. Písemné rozkazy ještě dnes na železnici existují. Řízení dopravy vyžaduje přesné dodržování nutných pokynů – rozkazů. Jinak by bylo železničních neštěstí mnohem víc. I tak jsou. Studénka, Heřmanice…..

Rozkaz zněl – hevery nadzvednout ze štěrkového lože a bočním tlakem, opět ručními hevery, tu trať vrátit do osy tam, kde byla dříve. Ten posun nebyl veliký. Šlo asi o dvacet, pětadvacet centimetrů. Ale i tak ta trať už byla mimo svou katastrální polohu. V délce, bratru 300 metrů.Tak jsme to dle rozkazu udělali. Po tu dobu – celé dopoledne, byl provoz na trati zastaven.A pak, po ukončení prací, projel po té naší dřině první vlak. Byl nákladní a jel ze Žalan, tedy z kopce dolů po té trati uvolněné našimi hevery. Vpředu parní lokomotiva. Stáli jsme všichni u svého díla a vidíme to, co vidívají jen námořníci. Před lokomotivou se z kolejnic, jejich pružností, vytvořila vlna, jak se celé to kolejiště vracelo po tíhou lokomotivy zpět. Zatlačováno do štěrku. Vlna kolejnic mohla být do výšky asi třicet centimetrů. Parťák zařval – chlapi utíkejte, ten vlak vypadne. Tedy, utíkat jsem tehdy uměl dost rychle. Ale kdyby mi to někdo mohl změřit, tak by to mohl být i světový rekord. I ti starší, mnohem starší spoludělníci stihli utéci dost daleko od trati, s tím podivným náklaďákem, co si v tu chvíli hrál na námořní loď. Projel a nic se nestalo. Trať si sedla do štěrku a bylo to. Jak se to řešilo později, nevím. Asi nijak. My jsme mlčeli a kdo nemluví, nic nezkazí. Nikdy  jsem na  tuhle  železnokolejní tsunami nezapomněl a nezapomenu.

Tak to byly moje vzpomínky na prázdninové brigády. Z prostředí modré armády. Lze  prožít  něco takového ještě  dneska nebo už  je  to jen kronika  zmizelého času? Je  léto,jsou prázdniny a  s nimi brigády. Vzpomínky  se prostě  vrátily  a já se potřeboval rozdělit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.