Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (25)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Karel, setkání v San Gimignanu 1998

Ten den, kdy Matouš běhal po fakultní nemocnici s Míšou a Maruškou, a přibližně v tu hodinu, kdy se přimlouval u ředitele, aby přijal to riziko nejisté platby slovenské pojišťovny, projížděl Karel s Aničkou přes Brenerský průsmyk a mířili do Itálie, pár týdnů před tím totiž dostali pozvání od šéfa. Ten jel na jakousi konferenci do Florencie a pozval je, aby tam přijeli a jeden večer se s ním sešli, popovídali si a povečeřeli, ne snad že by se s ním Karel nevídal, to ano, létal za ním do Ruska, ale teď si asi šéf chtěl popovídat více osobně, v klidu, snad, v hezkém prostředí a chtěl zjevně udělat Karlovi radost, věděl totiž, že Karel s Aničkou mají oba Itálii velice rádi, Karel tam byl dlouho služebně přidělen a měl tam Aničku nějaký čas sebou, výjimka, ale tehdy si jí vybojoval.

Karel plán trochu změnil, chtěl šéfovi něco ukázat, na co při svém vytížení asi nebude mít čas a tak jejich schůzku přeložil do malého městečka San Gimignano, do 14. století to bylo jedno z nejbohatších a nejvýznamnějších měst ve střední Itálii, pak se změnily trasy obchodních cest, město začaly míjet a to se stalo bezvýznamným a zůstalo takřka ve stejném stavu, jak tehdy bylo, dnes je to středověká perla i v jinak nádherné Toscaně. Karel s Aničkou přijeli o tři dny dříve a užívali si, při tom Karel připravil trasu, po které šéfa provedou, bude-li chtít, a poslal ji Nikolajovi, věděl, že bude mít hlavu plnou starostí a nechtěl mu přidělávat další.

Když šéf večer vystoupil z auta na Piazza de la cisterna jen vydechl úžasem. Nejdříve si povídali s Karlem, asi dvě hodiny, ta základní informace, kterou mu chtěl říct, bylo, že chce vzít ještě zřetelně vyšší odpovědnost, než měl dosud, Rusko bylo v hrozném stavu, Karel mu jen položil svojí velkou a už docela starou ruku na jeho mnohem mladší a podíval se mu do očí:

Bůh ti pomáhej, chlapče.“

Všude, kromě v Itálii, už by bylo na večeři pozdě, ale tady ne, poslali pro Aničku a ta přišla podpaží s Nikolajem, ten byl v rozpacích, to ve scénáři nebylo, ale ona to jistila:

Přivedla jsem si společnost, kdybyste Vy dva jen pracovali.“

S tím se nedalo a Nikolaj strávil zbytek večera s nimi, tedy večeři a procházku po městě, při té moc nemluvili, tady je třeba dívat se a vdechovat tu atmosféru, večer je to ideální, přes den je tady dost turistů, je to tak trochu italský Karlštejn, ale večer a v noci jsou turisti pryč a to je pak nádhera, když se vrátili na náměstí se studnou sedli si na schody katedrály, chvilku jen vnímali to místo a pak se tiše zeptal šéf:

Karle, prosím tě, když jsem ti řekl, na co se chystám, tak jsi jen řekl – Bůh s tebou, řekni mi, jak si jej představuješ? Jak chápeš to, že připouští to, co připouští, ty hrůzy a jak to, že ty dobré úmysly často tak blbě končí, věřím v něj, ano, pevně, ale nerozumím mu, někdy, často.“

Karel se zamyslel a zamyšleně se usmál:

Nemyslím si, že jsme ten pravý na tuhle otázku, ale přemýšlel jsem o tom často, hned v mládí, ty víš, že jsem byl ve válce od patnácti a už tehdy mě napadla jedna věta, takové ne vysvětlení, to vůbec, ale prostě něco, co jsem si opakoval, když jsem nerozuměl, povím ti to, ale možná to chce popsat tu situaci, tehdy, tak vydržte pět minut.

Bylo to na jaře v roce 43, byl jsem už dva roky u partyzánů, násilím mě v patnácti odvedli, tehdy mi tedy bylo asi sedmnáct, poslali mě do jedné vesnice pro jídlo a vodku, bylo to šílené, ti lidé neměli sami pro sebe, prosil jsem, snažil se jim vysvětlit, že když mi trošku nedají, přijde oddíl a vezme všechno, zoufalé a tehdy jsem tam potkal cikánku, která mi nabídla hádání z ruky, nikdy jsem si ještě nedával hádat a ani nikdy potom, tehdy jsem o tom ale nepřemýšlel a jen jsem řekl:

Tak mi, prosím, něco řekněte.“

A ona se zeptala:

Co chceš, chlapče, vědět, co ti nejvíc leží na srdci?“

Tak ze mě bez přemejšlení vypadlo:

Jestli ještě uvidím maminku.“

Cikánka se usmála, chvilku se dívala na mojí špinavou ruku.

Uvidíš jí, letos do švestek, chlapče, a ty budeš dlouho, dlouho, žít, to máš ode mě navíc, i když ses neptal.“

Na podzim toho roku fronta postoupila na Volyň, dostihla nás a my jsme se stali naráz vojáky Rudý armády, leželi jsme asi dvacet kilometrů od naší vesnice, poprosil jsem kapitána, jestli mi nepustí za maminkou, pustil, možná proto, že jsem už měl nějaké ty metály a tak jsem šel a viděl jsem maminku, to bylo nádherné, pak jsem ji viděl až po válce, šel jsem tehdy pěšky, zrály švestky, jak řekla ta cikánka, v polích ležela ohořelá rozbitá technika a mrtví lidé, někteří umírali strašnou smrtí, a pamatuji si na vysoké nebe, jako by nad těmi poli bylo ještě výš než jinde, ta krajina byla nádherná a tehdy jsem si také říkal proč v tom krásném světě připustí Bůh ty strašný věci, tady a teď skoro nepředstavitelně strašný, a tehdy mě napadlo, že Bůh není člověk.

Prostě je jiný, tím ale nemyslím, že špatný, dneska se furt říká, že my lidi jsme vrchol všeho, ne, nejsme, on je jiný, podle mě dokonalejší, lepší a já si myslím, ale nejsem proboha teolog, že my bychom asi neměli tolik přemýšlet o něm, jaký jako že je a proč dělá to co dělá, nebo připouští to, co my děláme, ale spíše bychom měli dělat to, co nám říká, že máme dělat, takové to – kdo je bez viny, ať hodí kamenem, snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do království nebeského a tak, však to znáte.“

Chvilku bylo ticho a pak se šéf znovu zeptal:

Občas mám před sebou rozhodnutí a nevím, deset poradců radí jedno, deset radí něco opačného, jak poznat co je dobře, myslím, co by, řekněme, chtěl?“

Kladeš děsně těžký otázky, podívej se na moře, když je hezky tak je to nádherná rovná hladiny, malinký vlnky a přesto, když jdeš plavat, tak tě někdy chytnou proudy a nesou tě, někdy kam chceš, někdy kam nechceš, ze břehu je nevidíš, ucítíš je, až když plaveš, takže se potřebuješ zastavit, uklidnit a snažit se je vycítit, no někdy jsou velmi silné, někdy velice slabé.

Prostě já se snažím v takové chvíli rozhodování ztišit a ucítit ten proud, nevím čeho, ale někdy jej cítím, někdy ale není kdy, není klid.“

Chvíli bylo ticho, pak se šéf zvednul:

Díky Karle, Aničko, rád jsem Vás viděl, moc rád, snad někdy příště, moc Vám děkuji za nádherný večer, musíme jet, na tohle Karle, nezapomenu.“

Když odjeli, Anička vzala Karla za ruku a odvedla ho ještě na ty schody, znovu si tam sedli a vdechovali tu nádheru, Anička Karla objala rukou kolem pasu a přitiskla se k němu:

Karle, chci se tě na něco zeptat, teď se to snad hodí, ale nemusíš odpovídat, léta o tom přemýšlím, tedy občas, ne pořád, a mluvili jsme o tom několikrát s tvojí maminkou, dnes to už asi není důležité, ale ráda bych to věděla, vím, že to je bolestivá vzpomínka, ale před chvílí ses taky vrátil k hrozným vzpomínkám, tehdy před léty, mnoha léty, v Čechách, v Sudetech, když jsi nastoupil k bezpečnosti, do rozvědky, to bylo kvůli mně? Tedy kvůli tomu, že jsi (zaváhala, jak to říct) potrestal ty chlapy, co ublížili mojí mamince a mě a pak jsi musel k nim jít, protože jinak by tě odsoudili? To jsme si s tvojí maminkou vydedukovaly, my dvě holky.“

Karel jí dal ruku kolem ramen a přitáhl jí k sobě:

Jste hrozně chytrý holky, není důvod ti to neříct, je to dávno, měl jsem problémy i před tím, nebyl jsem dost tvrdý, prý, já myslím, že jsem byl efektivnější, jak by se dnes řeklo, ale to je jedno, rabovací brigády mě neměly rády a tehdy, když jsem tě vzal k nám, tak si mě zavolal major, můj šéf, dobrý chlap, byl před tím ve Francii, nevím, jak se za války připletl k De Gaulleovi, prostě že mě chce okamžitě přeložit, že jsem blázen, že jsem ho neposlechl, abych se do těch násilností neplet, že mi jde o život, že ti tři vyhlásili, že mě dostanou, říkal, že mě musí být jasný, jak by to bylo snadný, na čáře mě trefí a řeknou, že werwolfové, byl jsem z toho nešťastný, stěhovat maminku a tebe, bylas nemocná, po operaci, to by bylo obtížný, a nechat vás tam samotný to bylo vyloučený, prostě s hlavou plnou starostí jsem se večer vrátil do vsi a náhodou, nebo nějak jinak, často mám pocit, že můj život někdo řídí, narazil jsem na jednoho z těch tří jak zase honil nějakou německou holku, nebo paní, byl namol a ona mohla utéct, jenže on vystřelil do vzduchu a ona zůstala stát, bylo to na hrázi rybníka, měla zdrhat, nebyl by jí trefil ani střízlivý a tak se ve mně něco zlomilo, jako když jsem někdy ve válce bojoval bez přemýšlení, jako automat, snad reflexivně, nevím, prostě jsem ho majznul po palici, padnul na okraj vody, strčil jsem jej tam hlavou napřed a zvednul jsem mu nohy, chvilku podržel, té Němce jsem nařídil, že nikomu ani slovo, nebo jí zavřou nebo něco takového jsem si vymyslel.“

To byla Uršula Eibichová, přišla nám, tedy vlastně tvojí mamince, poděkovat, než jí odsunuli.“

Karel se usmál:

Tak vida, takhle jste to holky skládaly, no dopovím tě to, pak už jsem jednal jako stroj, druhého jsem našel v hospodě, počkal jsem na něj venku, až šel na latrínu, byl namol, stačilo mu podrazit nohy a taky ho tam strčit hlavou napřed, ten byl z nich nejhorší tak měl asi i nejhorší konec, no kdo ví, třetí byl od nás, od pohraničníků, to byla ostuda největší, že ten se do toho tehdy zapletl, za tím jsem šel na čáru, zrovna sloužil, věděl jsem, kudy chodí a to, co říkal major, že udělají oni, jsem udělal já, vím, že jsem si dal práci a střelil ho z německý strany.

Nevím, jak ti to vysvětlit, ale mě se to ve válce stávalo, že se ze mě stal stroj, to jsem bojoval nejlíp, úplně jsem vynechal sebe, jako srdce a duši, nebo jak to říct, žádný rozvažování o spravedlnosti a tak, měl jsem cíl a šel ho splnit, byl jsem na chvíli stroj na zabíjení, děsný, ale bylo to tak.

Pak to přijeli státní vyšetřovat, všechny vyslechli a odjeli, já měl skoro alibi, na to první, byl jsem u majora a bylo nepravděpodobný, že bych tam tak rychle dojel, jenže bylo jasný, že nějaký minuty i půlhodiny nemusí sedět, ale vypadalo to, že to projde, jenže pak přijeli znova, vlastně jen jeden, říkal si Kraus, kdo ví, jak se jmenoval, jak jsem ho viděl, věděl jsem, že je zle, mluvil s pár lidmi a pak si mě zavolal. Bylo to zajímavé, jaksi profesionálně, bral to okolo, za co mám medaile, jak šla válka na Ukrajině, jak u partyzánů, kolik umím jazyků, no uměl jsem jich dost – česky, rusky, ukrajinský dialekt, dnes by se řeklo ukrajinštinu, jidiš a německy, tehdy už jsem se učil angličtinu, našel jsem někde knížku. Pak se zeptal, proč jsem už dvakrát odmítl práci pro ně, řekl jsem docela pravdu, že chci být sedlák, možná truhlář, co bude potřeba, neřekl jsem mu, že jsem viděl v akci Čeku a to že ne, to že nebudu, to jsem neříkal.

Jenže on mi naprosto v klidu vysvětlil, že buď půjdu k nim, nebo mě obviní ze smrti těch tří, že nejspíš i odsoudí, jasně smrt, důkazy tehdy nehrály zase tak významnou roli, ale nejspíš že se procesu nedožiju, někdo mě práskne zezadu, to obvinění bude taková nenápadná výzva – zatočte s ním, řekl – nemají tě tu rádi, to přece víš, no a co bude s těma dvěma, jako s tebou a maminkou, to si prej umím představit.

Tehdy jsem řekl to o tý Čece, to že nechci dělat, ale nevím, kdyby tlačil, úplně upřímně, co bych byl dělal, ale on že na zahraniční, proto ty jazyky, ne na domácí, řekl, na mlácení lidí, to že nikoho nepotřebuje, že tady má chlapy z gestapa a spousty lidí se samo hlásilo, prostě tak jsem šel do rozvědky.

Ještě jsem ho párkrát zahlédnul a pak mi zmizel z očí, to se stává, kdo ví, kde mu byl konec. A ty si Aničko, prosím tě, nic nevyčítej, to prostě tak mělo být, nevím, co by bylo, kdybych se tam tehdy nepřipletl, když vás přepadli, lanařili mě už dřív, jen jsem jim to usnadnil, nikdy nevíme tu druhou verzi, na křižovatce se rozhodneme a jdeme doleva a nikdy nevíme, co by se stalo, kdybychom šli doprava, po mnoha létech jsem se dozvěděl, že ten komisař od partyzánů přežil válku a udělal kariéru v rozvědce, nedovolili mu vrátit se k tomu jeho účetnictví, a ten mě hned sháněl, abych pro ně pracoval, když zjistil, že už pracuju, tak zařídil, že jsem hodně dělal s nimi, vidíš, bylo to daný a především, děvče, s tebou je nádherné žít, moc ti za to děkuju.“

Pak ještě dlouho mlčky seděli na schodech černobílé katedrály a pevně se drželi.

Tonda se synem v Camogli 98

Tonda se snažil dělat pro svého syna Davida to nejlepší, co se dalo, jenže těžká figura, David žil s mámou a Tonda často někde poletoval, jednou za dva týdny nevyšlo vždycky, snažil se vymýšlet akce, měl výčitky svědomí, že toho dělá málo, nevěděl vlastně co dělat, jak ho vychovávat, až mu poradil Karel – buď s ním často a chovej se normálně, nesnaž se vychovávat, nesnaž se dělat nějaký mimořádný věci, buď normální, tak se toho snažil držet.

Jenže teď to skřípalo, pár měsíců, začalo to Davidovým malérem, popral se, dost, dělal karate jako táta a jako on dobře, jenže nebyl klidný po tátovi, ale prchlivý po mámě, jeden ho vyprovokoval a David mu jednu vrazil a pak se to ještě dvakrát otočilo a ten parchant šel na kolena, no a jeho slečna se mu smála, David na to hned zapomněl, jenže ten kluk se chtěl pomstít, prát se neuměl, tak přes tátu našel kontakt na policii, papír od doktora a pár kamarádů si vzpomnělo, jak to vlastně bylo, obvinění. David by to byl asi dlouho doma tajil, naštěstí Helenka, stále krásná, dostala do ruky obálku s červeným pruhem a začala plašit, jenže problém, její táta už správné kamarády neměl, tedy ne tak vlivné, tak běžela za Tondou, ten ale také narazil, ten chlapec si našel kontakt na zástupce ředitele, který se ostře přes politiku tlačil nahoru, takže ani ředitel nechtěl pomoct.

Helenka už sehnala drahého advokáta, ale i ten říkal, že v prvním kole to bude o podmínce, no že snad odvolací, ale kdo ví. Zkroušený Tonda šel za Karlem, kdykoli bylo něco s Davidem, měl pocit, že je to jeho vina. Karel mu jen položil svojí širokou ruku na rameno a usmál se:

Toníku klid, to je normální, po kom ten kluk má bejt? Ne? Jak ses poznal s jeho mámou? A jaká je ona – klidná, hodná, sedávej v koutě? Měl jsi přijít hned, jdeme do auta, jedem do Prahy, ty řídíš, já telefonuju.“

Nešlo to snadno, Tonda soudil podle jazyka, kterým Karel mluvil, napřed česky, no to si jen ověřil, že přes zdejší ředitelství to nepůjde, pak ještě jednou česky, pak rusky a nakonec anglicky. To pak zavelel – někde zastav, počkáme, za chvíli telefon pípnul zprávu, pak Karel rukou naznačil, aby se Tonda otočil, že jedou domů a při tom někomu česky volal, popisoval otevřeně situaci a řekl prosbu, velmi slušně, na začátku ovšem zmínil, že je přítel George. Na Tondův tázavý pohled se usmál:

To víš, dneska to tu říděj americký kluci a ty se s tím nemažou, tady v kolonii, nic nepředstíraj, ty řeknou i ministrovi – hele udělej tohle – a on to udělá, mělo by to být v pořádku, já je znám z dřívějška a i teď nějaký styky jsou, tak normálně, docela korektně, a ty Toníku, ty mu nenadávej, poučenej je dost.“

Viděli se od té doby asi dvakrát a vždycky to drhlo, něco bylo nevysloveného a ani jednomu se to nedařilo říct, tak pozval Tonda Davida na výlet, občas to dělal, tentokrát dorazili do Itálie do Camogli, kouzelného městečka v hluboké zátoce na ligurském pobřeží na jih od Janova, nádhera, jen cestou  mlčeli, snad se to prolomí. Druhý den ráno vyrazili podle mapy, kterou dostali v recepci, směr klášter na konci jednoho z poloostrovů, které ohraničovaly zátoku, první zastávkou byl malý kostelík, vysoko na svahu nad městečkem, byl dobře vidět a vypadalo to, že je to kousek, nebylo, dorazili tam docela udýchaní, David si sedl na zídku na okraji srázu a díval do nádherné zátoky, prostě všichni suchozemci koukají na moře a Tonda šel do kostelíka, vlastně do kostela, nebyl tak malý, jak zezdola vypadal. Nikdo v něm nebyl a byl evidentně připravený na svatbu.

Tonda si sedl do lavice a zamyslel se, měl kostely rád, vlastně v Boha věřil, dostával se k tomu postupně a nedokázal by o tom mluvit s nikým, s výjimkou Karla, ale bylo to tak, trochu ho to samotného překvapovalo, jenže si třeba zrovna s modlitbami nevěděl rady, neuměl to, tak vdechoval ten kostelík. Za chvilku za sebou uslyšel rychlé kroky, neohlížel se, poznal, že dítě, pak uslyšel cinknutí, jen jedno, to něco upadlo na zem, je divné, že to cinklo jen jednou, že to neskákalo, znělo to jako kov a kovové věci na dlažbě skáčou, no všechny taky ne, nechal to být. Prošel kolem něj chlapec a nesl v rukou polštářek, aha, na snubní prsteny, zašel do sakristie, no nejspíš mu jeden upadl.

Chlapec se rychle vrátil a začal hledat, polekaně, zmateně, brzy zoufale, snubní prstýnek by skákal, to je jasný, když neskákal, musel padnout po prvním odrazu na měkký, tedy na koberec, který svatebčanům natáhli po celé délce kostela, Tondovi pracovala hlava sama od sebe, pokus o modlitbu byl v háji, šel do kleku a prohlédl koberec, nic, tak to je divný, v tu chvíli se objevil David:

Co to tu provozuješ?“

Tomu klukovi spadnul z polštářku snubní prsten a nemůže ho najít, slyšel jsem jen jedno cinknutí, to znamená, že padnul po prvním odrazu do měkkýho.“

Koberec.“

Tam není.“

Tak to je záhada, hele, nespletl ses, tedy s tím cinkáním?“

Tonda vrtěl hlavou, chlapci už pomáhal další svatebčan, zmateně a nešťastně prohledávali kostel:

Jednak nespletl, náhodou jsem si toho zvuku hned všimnul a pak, podívej, prohlédli už celou podlahu, to je dost přehledný, jediná šance je, že mu to padlo do manžety kalhot.“

David vrtěl hlavou:

To je šíleně nepravděpodobný, představ si to, to je blbost.“

Manžety kalhot jsou plný bordelu, který tam nějak napadá, stejně nepravděpodobně, jasně prstýnek je velký, je to nepravděpodobný, ale je to jediná možnost.“

Tonda kývnul na chlapce a říkal – pantaloni, pantaloni – to si myslel, celkem správně, že jsou kalhoty, kluk byl tak vyděšený, protože evidentně zkazil celou svatbu, že k tomu cizímu chlapovi přišel, k jeho zděšení mu Tonda rychle obrátil manžetu na možná půjčených svátečních kalhotách, nic, kluk už měl tendenci utéct a ten dospělý k nim šel a tvářil se hodně divně, jasně ani jeden nechápali toho divného člověka, jenže Tonda rychle chytil druhou nohu a otočil manžetu, prstýnek se vykutálel a kluk vytřeštil oči, pak se rozzářil, Tonda s Davidem vyšli z kostela, moc se nerozhlíželi a vyrazili směrem ke klášteru.

O dvě hodiny později seděli na malém opuštěném molu pod klášterem a jedli focacciu, úžasnou italskou slanou buchtu s rajčaty a cibulí, kterou Tonda koupil v Camogli, na začátku mola byla opršená cedulka italsky oznamující, že dnes loď nepojede, protože jsou vysoké vlny, byly vysoké, ale cedulka tam asi nebyla ode dneška. Cestou toho moc nenamluvili, vlastně nic, byli oba zamyšlení, teď se David ozval:

Hele táto, moc mě to mrzí, že ses musel kvůli mně (tady se zarazil, nechtěl to slovo říct, jenže to nakonec zvládnul) víš, prostě, že ses musel ponižovat, fakt mě to děsně mrzí.“

Tondovi skočil knedlík do krku, jenže musel taky rychle něco říct, aby to nevypadalo blbě, jako že nechce omluvu přijmout, tak honem dal mastnou ruku od focaccii Davidovi na jeho ruku a vysoukal ze sebe:

Klid, neponižoval jsem se, jen jsem poprosil Karla Mareše.“

Bože to jsem rád, fakt si budu dávat bacha, i když ono je to těžký, takhle dobře navlečený, to byla bouda jako hrom.“

David si evidentně oddechl a pokračoval:

To je den, tedy dnešek, to nezapomenu, nejen, že je tu překrásně, ale ty jsi jim zachránil manželství, ty pověrčivý taliáni by to měli jako znamení, všichni viděli prstýnky před kostelem a v tom kostele prostě zmizely, znamení, že se nemají brát, ložený.“

A jak byl David v otevřené náladě, nebo spíš chtěl vyslovit všechno, co možná odkládal, tak pokračoval:

Tati ještě mám jednu prosbu, neboj se, žádný rvačky, prostě potřeboval bych trochu pomoct se školou.“

Tonda byl před časem překvapený, mile, že se David rozhodl jít na vysokou a vybral si hodně těžký obor na dobré vysoké o informatice, počítačích a kybernetice, Tonda vlastně nevěděl pořádně co to je, i když význam počítačů a jejich spojení začínal chápat, jako táta byl nadšený, že kluk studuje. David původně dost dlouho tvrdil, že studium je k ničemu, že Bill Gates taky vysokou nemá a že on sám si vydělá s počítačema dost i bez školy a kdyby ne, tak jeho přece budou vždycky živit ženský, v obojím měl pravdu.

Nechci abys mě něco zařizoval, jak se říká, ne to ne, když to nepůjde, tak prostě magistr nebo inženýr nebudu, beztak na ten podivnej titul kašlu, hele táto mezi náma, chtěl jsem jednak mámě udělat radost, jasně že tobě taky, no a pak jsem mluvil s jedním chlápkem z tý fakulty a řekl jsem si, že troška tý teorie by neškodila, jenže se ukázalo, ale jsem se na tom gymplu nějak neučil, šlo to samo a teď se to zadřelo, především matika, na gymplu jsem okouzloval paní profesorku a bylo to pořád za jedna nebo za dvě, ale neumím nic, nula, absolutní, tedy ona mi nabízí, že mi to vysvětlí, no jenže s ní to není jako o matice, chápeš, jo? No a já tomu fakt nerozumím a nechci, aby mě tak rychle vylili, vzpomněl jsem si na Matouše, možná by mi mohl trošku něco vysvětlit, nemyslíš, já bych řekl, že by snad stačilo strčit, možná, zeptáš se ho? Zaplatím mu to.“

Tonda si zakázal otevírat téma paní profesorky, v zásadě byl nadšený, že David, do té doby generátor průserů, opravdu chce studovat a tak rád slíbil, že řekne Matoušovi, no a ta profesorka, no jemu se vlastně jedna taky moc líbila, ano kdysi, a vlastně David už je dospělý.

Oba odcházeli z pidi přístavu u kláštera s radostí v srdci či duši, nejen že překonali trapné ticho po průseru se rvačkou, ale byli si v tu chvíli blízko jako nikdy a tak v kouzelné náladě trošku nedávali pozor na maličko nejasné italské značení cest a když po dvou hodinách svižné chůze scházeli do přístavu, pronesl David zvesela:

Od té doby, co jsme tady zachránili svatbu, ten kostel někdo ukrad.“

Drobný problém byl v tom, že svatbu zachraňovali v Camogli, ale teď vyšli z lesů snad v ještě krásnějším místě, v miliardářském přístavu Portofino, chvíli se smáli, pak si koupili další focacciu, nechali si v pekárně vysvětlit, tady že tu slanou buchtu vynalezli, prohlédli si přístav, který fakt byl nádherný a jachty, některé vypadaly velmi draze, u dvou dokonce nenápadně postávali nápadní pánové v oblecích, Tondovi velmi povědomě, a pak vyrazili znovu do kopce a do lesů, teď to vyšlo, výbornou večeři v restauraci, kterou jim doporučil Karel, stejně jako tenhle výlet, tak tu si zasloužili a vychutnali.

Po večeři si cestou do hotelu na chvíli sedli na molo v přístavu a vdechovali to místo, na kopci před nimi byl osvětlený kostelík, kde přeci jen byla svatba.

A Tonda se rozhodl, že jakmile se vrátí, půjde s velkou kytkou za Jitkou a nenechá se vyhodit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.