Čína – skrytá hrozba? II.


napsal ???

Čína – Impérium přes kopírák

Díl druhý, část první

“Využijte příležitost ukrást sousedovu kozu.”

Zhan Guo Ce

Když se v prosinci roku 1978 Deng Xiaoping stal de facto rozhodujícím vůdcem Čínské komunistické strany (politbyra) na úkor oficiálního předsedy strany Hua Guofenga, postěžoval si na zaostalost ekonomického rozvoje pramenící z kontinuální kulturní a socialistické revoluce v podání Maa. Proces nikoli nepodobný vypořádávání se s pozůstatky stalinismu.

https://en.wikipedia.org/wiki/3rd_Plenary_Session_of_the_11th_Central_Committee_of_the_Communist_Party_

Pro srovnání v podání čínské propagandy:

http://www.chinadaily.com.cn/bizchina/2008-10/29/content_7169033.htm

Předchozí ekonomický úspěch upevňování moci politbyra je těžko vyčíslitelný. Někdy se v důsledku pozemkové reformy uvádí 47 milionů obětí hladomoru, někdy se to průměruje “jen” na 30 milionů. Dalších asi 20 milionů mrtvých jen převýchovou v kulturní revoluci, asi 1 mil v etnických čistkách a 20 milionů v pracovních táborech. Komunistická myšlenka v praxi dopadla vždy a všude stejně, to je prostě empirický fakt. Ten byl jasný i Dengovi.

Deng věděl, že striktní ideologií marxismu-leninismu Číně nijak nepomůže. Navrhl strategii modernizace s využitím tržních principů k alokaci produkčních kapacit a kapitálu. Cílem je dosažení světově konkurenční pozice pomocí centrálního řízení tržních sil. Deng rovnou určil svého nástupce Jiang Zemina a také následníka tohoto nástuce, Hu Jintaa. O co mu šlo?

Do konce 90. let totiž bylo potřeba udržet iluzi, že Čína chce gradualisticky dosáhnout liberalizace své ekonomiky na cestě k postupné demokratizaci a otevření se světu coby mocnost napomáhající i mírovému soužití.

Pěkná pohádka! Čínská defektorka roku 2005 potvrdila, co se začalo rýsovat na konci 90. let při panování Dengem určených následníků. Cílem ekonomické strategie politbyra je ve skutečnosti dosažení světové hegemonie a porážka USA. Hu byl první, kdo otevřeně stočil kormidla směrem k merkantilistickým praktikám, nicméně, tvrzení od této vysoce postavené informátorky poukázala na to, že nejde o žádný překvapivý moment, nýbrž o pouhou realizaci dlouhodobého plánu.

Byla potvrzena existence speciálního vzdělávacího programu pro členy politbyra a vojenského vedení země, bez jehož splnění nelze pomýšlet na povýšení v hodnosti, či ve stranické hierarchii. Předmětem studia se stala britská imperiální a US ekonomická cesta k jejich světové tržně a mocensky dominující pozici. Jinými slovy: hledají odpověď na to, jak se USA staly hegemonem a jak se z toho může Čína poučit, aby je ve světě předčila.

Příklad z jejich studijního sylabu k ekonomické konkurenceschopnosti:

Angus Madison, Dynamic Forces and Capitalist Development: A Long-Run Comparative View (New York: Oxford University Press, 1991)

Thomas K. McCraw, Government, Big Business, and the Wealth of Nations,” in Alfred D. Chandler, Franco Amatori, a Takashi Hikino, eds.

Big Business and the Wealth of Nations (Cambridge, UK:Cambridge University Press, 1999)

Alfred D. Chandler, The Visible Hand: The Managerial Revolution in American Business (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1993)

Chalmers Johnson called MITI and the Japanese Miracle: The Growth of Industrial Policy, 1925–1975 (Stanford, CA: Stanford University Press, 1982).

Thomas K. McCraw, America vs. Japan: A Comparative Study (Cambridge, MA: Harvard Business School Press, 1986).

McCraw’s edited volume: The Essential Alfred Chandler: Essays toward Historical Theory of Big Business (Cambridge, MA: Harvard Business School Press, 1988)

Michael Porter’s The Competitive Advantage of Nations (New York: Free Press, 1990)

A další…

Zatímco Deng otevřeně prohlašoval, že je potřeba upřednostnit modernizaci země před budováním armády (přičemž jsme si v prvním díle ukázali, že šlo stejně jen o umné odvádění pozornosti), Hu a Xi již dosáhli dílčích cílů a mohli pokročit dále, aby jasně vyslovili, že Čína chce dosáhnout světového prvenství nejen v inovacích, výrobě, ale též v militarizaci pomocí modernizace a výstavby masivní PLA.

Proč si Deng určil své nástupce? Protože také určil rok 2050, resp. 2049 jako cíl pro dosažení čínské hegemonie a kontinuitu jejich komplexní strategie bylo třeba zajistit. Pětiletky jedou ve stoletém plánu.

Nemysleme si, čínské politbyro se nyní dlouhodobě otevřeně prezentuje jako alternativní model správy světa. Díky tomu jde o skutečně revizionistickou mocnost, vyzývající uspořádání dané výsledkem 2. světové války; podobně, jako do této kategorie spadalo Německo, díky působení Gustava E. Stresemanna ještě před zvolením Hitlera říšským kancléřem.

Strategie starověkých válčících císařství ve 20.-21. století

Několik úspěšných vítězství před sjednocením Číny pod dynastií Qin bylo dosaženo velmi sofistikovaným oklamáním silnějšího protivníka, nebo panujícího hegemona. Především vyvoláním pocitu, že nejste jeho protivník, ale že se k němu lísáte, potřebujete jeho dobrodiní a pomůžete mu v jeho dominanci, projevujíc svou slabost a křehkost všude, kudy chodíte.

Mnoho expertních hlav si myslelo, že politbyro jen přehodí výhybku a své hospodářství direktivně nasměruje na kolej svobodného podnikání a liberalizace dle mezinárodních právních norem a standardů. Díky tomu začala převažovat iluze mnoha think-tanků, akademiků, politiků a bankéřů o tom, jak chce být Čína “pozápadněna”. Nic nemohlo být dále od pravdy. Poučeni tím, jak při otevřeném konfliktu se SSSR ztratili v politbyru jejich veškerou ekonomickou a technologickou výpomoc, nechtěli se dopustit stejné chyby v případě předčasného vystrašení USA. Ta iluze byla a je velmi tučně vykrmována z peněz a grantů pro takové experty, které politbyro účelově alokuje.Příkladem budiž čínský vstup do WTO.

Trval 15 let, protože mnoho US politiků bylo oprávněně skeptických. Je však dílem kvalitního diplomatického a kontrašpionážního klamání, že jim byl vstup do této organizace povolen. Jiný zběh později doručil záznamy tajných jednání, jak mezi 1995-2000 klamali US Kongres o svých záměrech a politikách. Politbyro naslibovalo, že nebude manipulovat se svou měnou, že nebude hromadit přebytky obchodních účtů, intelektuální vlastnictví bude respektováno dle mezinárodních standardů a státní konglomeráty se budou podřizovat tržním a nikoli politickým silám.

Jak se říká, nejlepší je být ekonomem. Můžete si říkat co chcete a i když to nedává smysl, tak vám všichni budou naslouchat. Stejné je to i v případě Číny. Díky všelijakým expertům, které si tučně vykrmila, mohla dosáhnout toho, že merkantilistické snažení politbyra zakryla propagandou právě těchto externích expertů.

Deng věděl, že aby mohl začít USA konkurovat, bude si muset sáhnout na penězovody institucí z Bretton-Woods, které částečně kontroluje faktický vítěz světové války – tedy Světovou banku (SB) a Mezinárodní měnový fond. K tomu bylo nutné členství ve WTO.

“Report of the Working Party on the Accession of China,” World Trade Organization, October 1, 2001, 8, Dostupné zde: http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/apcity/unpan002144.pdf

Pro podrobnější diskuzi o vstupu Číny do WTO: Supachai Panitchpakdi and Mark L. Clifford,

China and the WTO (New York: John Wiley & Sons, 2002)

Testimony of Calman J. Cohen, president, Emergency Committee for American Trade (ECAT), before the U.S.-China Economic and Security Review Commission, “Hearing on Evaluating China’s Past and Future Role in the World Trade Organization,” June 9, 2010

V květnu 2000 US Kongres vstup Číny do WTO schválil 237:197 a v září následně posvětil Senát 83:15. Politbyro si tak mohlo pro své strategické potřeby vypůjčit ty nejefektivnější techniky k vystavění dluhopisové burzy, penzijních a dalších typů fondů, mezinárodní centrální banku, měnový trh, atd. Čína samozřejmě manipuluje finančním i měnovým trhem, začala hromadit přebytky obchodního účtu a politbyro se postaralo o to, aby intelektuální vlastnictví bylo systematicky vykrádáno v masivní měřítku. Různé zdroje uvádí, že nelegální využívání intelektuálního vlastnictví tvoří 1,5-8% čínského HDP.

Světová banka však politbyru pomáhala ještě před títmto oficiálním vstupem do institucí spravujících mocenský řád pax Americana.

V roce 1983 A. W. Clausen, tehdejší prezident SB pro Denga vypracoval konkrétní strategii, jak USA ekonomicky předstihnout. Navrhoval přesnou strukturu dluhu, exportu, zahraničních investic a rozvoj ekonomických zón. Také narýsoval zahraniční expanzi státních konglomerátů, ovládaných politbyrem, spolu s obcházením všelijakých restrikcí.

World Bank, “China—Long-term Development Issues and Options,” World Bank country economic report (October 31, 1985)

Dostupné zde: http://econ.worldbank.org/external/default/main?pagePK=64165259&theSitePK=469372&piPK=64165421&menu

Když se v roce 1991 rozpadl SSSR,  mělo politbyro na stole strategie k privatizaci svých stranických, pardon, státních konglomerátů, kdy nejen naše česká cesta byla také odstrašujícím příkladem dopadů terapie šokem pro (na centralizované moci závislý) aparát politbyra.

US vedení o tomto nemělo vůbec tušení a proto si Zhou Xiaochutan, budoucí prezident centrální banky, obtočil kolem prstu tým SB důrazem na ponechání státních konglomerátů v rukou politbyra. Důraz měl být kladen na zvýšení jejich ziskovosti při prosazování státních zájmů. Stejný důraz, avšak na svou ziskovost, v tomto případě sledovali též činitelé SB a další experti, kteří jsou z dojné krávy čínské ekonomiky hojně vykrmováni.

Zhou a Peter Harrold z SB stáli za designem něčeho, co dosud v jiných okruzích příliš nefunguje – národních šampionů tvořených státními podniky. Vždyť vezměte rétoriku naší politické scény, která něco takového vidí v tržní ekonomice jako protimluv. Jenže myšlení nemála lidí a mluvících hlav funguje v linearitě, nikoli komplexitě. Proto jim uniká dynamika interakcí a lidské zkušenosti. Ne toliko těm, co jsou odvážní a chtějí komplexitu inovativně využít ve svůj prospěch.

Čína dala pojmu státní podnik nový rozměr a posunula ho o několik úrovní vpřed, čerpajíc přitom z jihokorejských chaebol a japonských konglomerátů, přičemž nelze zapomínat na přeliv inovací a technologických řešení ze státních, především vojenských zakázek v USA do soukromého sektoru (příkladem budiž projekt Manhattan a vývoj výpočetních technologií v IBM). Jak z nich udělat nástroje k realizaci centrální strategie politbyra?

Výkonný výbor politbyra vybírá všechny řídící pracovníky těchto národních šampionů, kdy většina, kromě povinného stranického ranku a vzdělání, pochází z tajných služeb, nebo z PLA. Čínské státní banky dávají těmto šampionům naprostou prioritu před ostatními klienty, tudíž mají přístup k neomezenému zdroji financování ze státní kasy. Za tyto finanční injekce se od nich očekává, že budou kupovat zahraniční technologie formou firemních akvizic, případně je vykrádat, či zajišťovat cenné komodity v zemích jejich těžby a produkce. Všechna tato podpora, ač proniklá korupcí a neefektivitou centrálně-nepotického řízení, dává čínským komunistickým konglomerátům nevídanou konkurenční výhodu, s níž nemůže žádná tržní firma soupeřit.

Andrew Szamosszegi a Cole Kyle, An Analysis of State-Owned Enterprises and Capitalism in China: A Report Submitted to the U.S.-China Economic and Security Review Commission (Washington, DC: Capital Trade, 2011)

Zejména jde o Sinopec, Petro China, China State Construction Engineering, Bank of China, China Telecom, China Mobile, Huawei a další. Skoro všechny firmy ze stovky umístěné ve Fortune Global 500 jsou vlastněny komunistickou stranou. P. Harrold musel dostat hodně zaplaceno, protože v tajném reportu SB argumentoval, že bez takového designu státních konglomerátů dojde k zastavení reformního procesu a Čína se tak nebude moc stát demokracií, jak všichni v US chtěli.

Peter Harrold, ed., “Macroeconomic Management in China,” World Bank Discussion Paper no. 222, Washington, DC: The World Bank, 1993

Peter Harrold and Rajiv Lall, “China: Reform and Development in 1992–1993,” World Bank Discussion Paper no. 215, Washington, DC: The World Bank, 1993

Nutno dodat, že zájem na otevření čínského trhu pro US průmysl byl velmi silný. Potenciál zisků a odbytu je dosud rozhodující motivací všech stoupenců politiky usmiřování a ústupků postupně se radikalizujícímu politbyru, a to napříč světem.

Takovému nápomocnému rozvoji čínské ekonomické moci jdou naproti i pouzí naivní lidé, žijící ve svých mokrých snech a romantických představách. Takto budiž příkladem ideolog globalizace jako spontánní dynamiky vedoucí ke štěstí a smíru všech- Thomas L. Friedman, který ve své knize The Lexus and the Olive Tree: Understanding Globalization (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1999) tvrdí, že žádné země, v nichž paralelně funguje McDonnald, spolu historicky neválčí. Přiznejme si, takové statistické a historické uvažování si žádá velkého génia… přesto jde o držitele Pulitzerovy ceny, týdenního přispěvatele New York Times, který se v září 2009 nechal slyšet, jak vyzdvihuje čínský systém jedné autokratické strany, vedené rozumnou a osvícenou skupinou lidí. Ano, i tací mají velmi dobře placené fleky a jsou mezi námi: Balan, Matthew (15. března 2010). „Friedman Again Hails Communist China’s ‚One-Party Autocracy‘

 

Není divu, že se objevuje celá řada mluvících hlav, popírajících existenci jakéhokoli plánu ekonomické dominance na straně politbyra. V podstatě opakují Dengovy poetické příměry o tom, že ekonomická politika Číny je jen wu-wei, tedy bezplánovitá, bez úsilí a bez konání politbyra – groping for stones to cross the river – tedy jen náhodným našlapováním do proudu řeky se politbyro tu chytilo nějakého opěrného kamínku, tu ne a hle, ekonomický zázrak se stal sám o sobě. Opět pouhé uplatnění historických lekcí z období válčících císařství.

Troufám si tvrdit, že někteří čtenáři se nyní blaženě zasnili, jaké by to bylo, kdybychom si takovou míru centralizace a kontroly mohli dovolit v případě české cesty k tržnímu hospodářství… No, nemohli. Neměli jsme na to ani respekt, poptávku ze zahraničních trhů, lidské a intelektuální kapacity a neomezené zdroje otrocké síly, jakou má dosud Čína.

Strategie musí mít nástroje exekuce

Asi nejvýznamnějším porušením závazků z přístupových jednáních o členství ve WTO se týká právě výše nastíněných státních konglomerátů. My víme, že tzv. Trojka prosazovala silně neo-liberální agendu, maximálně podporujíc privátní sektor a korporace. Je proto trochu s podivem, že v případě politbyra razí jím ovládané konglomeráty, nebo-li státní podniky. Některé měly, díky své neefektivitě, padnout a být konsolidovány v systému, který od Harroldových reportů došel po jedné dekádě k označení systému národních šampionů.

Co bylo naprosto inovativní, že jim SB doporučila nejen založení burzy, ale též obchodování podílů těchto konglomerátů. Burza má sloužit pro soukromé společnosti, podléhající transparentní správě, nikoli oficiálně státním agenturám. Eufemisticky se to nazývalo částečnou privatizací. Teprve v roce 2003 politbyro veřejně prohlásilo, že začne masivně podporovat cca 50 šampionů, kteří by měli zaujmout místo ve Fortune Global 500. V roce 2010 se jim toho podařilo dosáhnout.

Průmyslová odvětví zbrojařů, informačních technologií, energetiky, letectví, aeronautiky a spedice se těší nevysychajícím finančním zdrojům, daňovým úlevám, darovaným pozemkům, energetickým surovinám a půjčkám pod úrovní oficiální úrokové míry ze státních bank, které nemusí být spláceny. Tito šampioni tvoří 40% z čínského HDP mimo agrikulturní složku. Když se započítají i municipality, komunitní družstva, městské a metropolitní investiční fondy a další typy vlastníků rozvětvené stranické mašinérie, jde o 50%, či více z celého čínského HDP.

Taková fakta se nehodí, když se stávajícího hegemona snažíte přesvědčit o tom, že jdete cestou kapitalismu a vaše střední třída co nevidět začne požadovat demokracii…

Nástroje exekuce ekonomického plánu jsou navýsost centralizované. Životodárnou energií každého trhu je směnná komodita, neboli kredit. Centrální banka měnu manipuluje a účelově devalvuje. Pět největších čínských bank drží 50% veškerých vkladů. V zemi o takřka 1,4 mld obyvatel najdete pouze 29 státem a municipalitami vlastněných bank, 34 podléhajícím speciálním administrativním regionům (Hong Kong, Macau), 2 soukromě vlastněné  od roku 2006, mají vybrané zahraniční banky povolení ustavit své pobočky. V zemích atlantického okruhu jde přitom pro srovnání o tisíce soukromých bankovních institucí. Financování a tedy pomyslné zalévání investičních projektů, je spravováno dle strategie politbyra a jemu podléhajícími lidmi. Samozřejmě s patřičnou mírou korupce, nepotismu a neefektivity.

Robert Cull, Maria Soledad Martinez Peria, a Jeanne Verrier, “Bank Ownership: Trends and Implications,” IMF Working Paper WP/17/60, s. 28.

Jde o komplexní rozbor situace, ale myslím, že není na škodu soustředit se na některé stěžejní prvky. Vzhledem k debatě o vlivu čínských technologických firem, zejména Huawei, se sluší poukázat na legislativní uchopení národních šampionů. Tato debata není nová, konkrétně ještě Obamova administrativa ve spolupráci s Austrálií proti Huawei šla otevřeně již v roce 2013: https://www.abc.net.au/news/2013-06-10/chinese-telco-huawei-tries-to-shake-off-spy-

Ale k tomu se ještě dostaneme. Politbyro není tak naivní, aby všechny své karty otevřelo naráz a do poslední chvíle bude hrát svou hru klamání, spinu a vlastního PR, přičemž mu bude asistovat nejedna expertní autorita, patřičně odměněná z dobře připravených a kontrolovaných zdrojů. Aneb dle Cimermanna,“ odborníci na slovo vzatí, resp. najatí“. Mnohdy jste odkázáni na vlastní rozum a zkušenost jiných zemí, jako je zejména Taiwan a samosprávný Hong Kong, který se nyní přesvědčuje o tom, že politbyro je tím posledním, kdo bude dodržovat nějaké mezinárodní smlouvy a dohody o jedné zemi a dvou systémech (Sino-British Joint Declaration z roku 1984; když Británie jako signatář protestuje, Čína vyhrožuje bolestnými konsekvencemi a celý protest považuje za nepřijatelný: https://www.scmp.com/news/china/diplomacy/article/3017202/britain-summons-

Přes všechna srdceryvná prohlášení o tom, jak politbyro nemůže zneužít státní konglomeráty, neboli národní šampiony ke špionáži, nebo prosazování vlastních zájmů, nelze nevidět, že přesně proto byly tyto entity v procesu transformace udrženy při životě. Dále je třeba se podívat na čínskou legislativu, zejména pak zákon o národní bezpečnosti (2015), protiteroristický zákon (2015), špionážní (2017) a protišpionážní zákon (2014), zákon o kybernetické bezpečnosti (2016), zákon o působení zahraničních NGO (2016), apod.

Od roku 2017 přituhlo, z defenzivy je legislativa jasně vedená k ofenzivní činnosti, kdy jsou nejen čínské (samozřejmě nejen státem vlastněné), a v mnohých případech též zahraniční entity, spolu s fyzickými osobami, povinny spolupracovat s čínskou rozvědkou a institucemi národní bezpečnosti. Jelikož jsou za kritickou infrastrukturu považována i data těchto entit, nebo osob vygenerovaná pod čínskou legislativní suverenitou, jejich přenos a další nakládání bez vědomí patřičných orgánů se nepřipouští a tyto orgány si vyhrazují právo na kontrolu s jejich nakládáním, což se týká i kontroly jejich obsahu. Účelem rozhodně není nějaká ochrana osobních údajů, jako v případě GDPR, ale kontrola nad celou sítí a jejím obsahem.

Špionážní zákon umožňuje přístup do provozních zařízení, přístup do privátních databází, vyšetřovat a vyslýchat pracovníky, odposlechy a zabavení zařízení jakékoli entity, či osoby. Kontrašpionážní a kybernetický zákon se v tomto ohledu doplňuje a takřka kryje, aby zahrnoval všechny oblasti, jež je třeba totálně kontrolovat. Článek 9-16 kontrašpionážního zákona ukládá povinnost spolupracovat a je spíše obranný. Článek 7 a 14 špionážního zákona naproti tomu cílí ofenzivně a ukládá všem pod čínskou jurisdikcí povinnost spolupracovat se státním bezpečnostním aparátem. Legislativa navíc využívá takový jazyk, který zákonnou úpravou cílí též na cizí státní příslušníky. Dle článku 17 se vše opět vztahuje i na budovy, zařízení, materiály, produkty, apod.

https://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=072c67a0-252f-47f7-be44-f29bdd40a199

https://www.lawfareblog.com/beijings-new-national-intelligence-law-defense-offense

Bruce Einhorn, “A Cybersecurity Law in China Squeezes Foreign Tech Companies,” Bloomberg News, January 21, 2016), http://www.bloomberg.com/news/articles/2016-01- 21/a-cybersecurity-law-in-china-squeezes-foreign-techcompanies

Bez ohledu na toto legislativní okénko je historická praxe jasná. Kdo o tom chce skutečně něco vědět,snadno zjistí co a  jak. Kdo má jasno jen podle svého ideologického kompasu, dobře mu tak. Jak někoho uslyšíte s ujišťováním, že čínské i v Číně působící zahraniční firmy komunistickému vedení nepodléhají, začněte se ptát, proč tato osoba takto otevřeně lže – z nevědomosti, nebo z jiného zájmu?

Tato legislativa je kontinuálně novelizována, přičemž se lehce ustoupilo od mnohem extrémnější a hrozivější verze, která padla jako první legislativní návrh. Pro firmy je proto těžké vše dodržovat a držet tak s legislativním vývojem krok. To ale nevadí, protože jedno je jisté – když za vámi přijdou, tak ten krok budete držet přesně podle toho, jak po vás budou chtít.

Další naivitou je samozřejmě též předpoklad, že politbyro si své masivní finanční injekce do národních šampionů nijak osobně nehlídá. Jak je uvedeno výše, vedení těchto firem je s politbyrem naprosto těsně a osobně svázáno. U nás viz interpelace Daniela Korteho na tehdejšího premiéra Sobotku, kde podnikl asi nejzajímavější historický exkurz do této praxe v českých končinách:

http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=778&CT1=0

Co se týče třeba omýlané Huawei, nedávná studie profesních životopisů jejich pracovníků nalézá jasná spojení s PLA, prací na vojenských kyberbezpečnostních projektech, či přímo zaměstnání v tajných službách:

https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3415726

Vidíte, že nám to postupně bobtná, proto se nyní podívejme na dílčí shrnutí. Pozornému čtenáři neuniklo, že je potřeba detailněji rozebrat jeden ze závazků přístupových jednání o členství ve WTO – dodržování mezinárodních standardů a norem stran intelektuálního vlastnictví. Je jasné, že exekuci vlastní strategie výrazně urychlíte, pokud ukradnete návod na její realizaci někomu jinému, kdo si již vylámal zuby a zaplatil nemalé prostředky za tuto znalost. Buďte však zatím trpěliví, příliš se to prolíná s dalšími oblastmi a pojednám to v druhé části druhého dílu.

Shrnutí

Politbyro zkrátka oklamalo USA a další členy WTO, především z euroatlantického okruhu i v této oblasti a naslibované dohody pro vstup do WTO nedodrželo. Zopakujme si, o jaké sliby šlo:

– Nebude manipulovat se svou měnou

– Nebude hromadit přebytky obchodních účtů

– Intelektuální vlastnictví bude respektováno dle mezinárodních standardů

– Státní konglomeráty se budou podřizovat tržním a nikoli politickým silám

Opět lze vidět, že mu v tom pomáhala celá řada expertů, zkorumpovatelných odborníků a příživníků, či rovnou naivních a hloupých lidí z našich řad. Na druhou stranu se není čemu divit. Jen vytěžili  maximum  z možností, které se jim strategicky nabízejí. Nikdo však nemůže říci, že bychom Čínu a její komunistické vedení nebrali jako partnera a nepomáhali jsme jim co to šlo.

Že nás a systém světového uspořádání vidí jako nepřátelský, to vyplývá z jejich vojensko-historického a ideologického uvažování, které je u nás vyjádřené ve strategickém maximu tzv. Thukydidovy pasti – tedy že nikdy v historii vedle sebe neexistovaly dvě dominující mocnosti bez toho, aby mezi nimi nedošlo k válce – viz odvození těchto principů z Thukydidova studia Peloponéských válek při aplikaci na naší úplnou historiografii. Tomuto maximu se dopřává pozornosti až nyní, kdy je nepřátelství a revizionismus komunistického politbyra jasný i slepému (nikoli však hloupému, toho bude potřeba asi ještě hodně nakopnout).

https://www.belfercenter.org/thucydides-trap/overview-thucydides-trap

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.