Co je to interpretace


napsal Leo K.

V jazykové komunikaci existuje jistá dualita mezi významem a přesvědčením. Interpretace je tímto typická – při interpretaci nám většinou jde o to, získat přesvědčení autora, k němuž se však lze dostat jen skrze význam jeho jiných promluv. Dobrou ilustrací této složitě postavené věty je chování obyvatelstva české kotliny za normalizace v osmdesátých letech.

Bylo shora přesvědčováno, že „reálný socialismus“ je spravedlivý, protože nahradil kapitalistický diktát tržních mechanismů diktátem proletariátu. „Proletariát“ s tím tvrzením v podstatě souhlasil, jenom litoval toho, že „Strana a vláda“ zaměnila ve slově diktát druhý pád za třetí.

Po třiceti letech, co jsme se rozhodli se přiklonit k systému, o kterém jsme už předem věděli, že není trvale udržitelný, protože šíří nespravedlnost, nerovnost a zločin, nejsme na tom lépe. Svět médií a masové komunikace se otázce smyslu v nejlepším případu vyhýbá anebo přijímá „mediálně žádoucí smysl,“ a místo boje o pravdu se utíká ke kauzám, senzacím a trendům. Politika je pak zákonitě zrcadlovým obrazem této situace. V době, kdy jsme se přihlásili ke svobodnému světu, domnívali jsme se, že už si nikdo nebude moci dovolit hlásit lži.

Omyl,

třicet let po tom, co máme údajnou svobodu slova, jsme obklopeni samými nesmysly a nepravdami, zatímco pravda je nám zamlčována a odpírána. Tereza Spencerová vystavila 2. srpna na web dva titulky. První od Reuter’s: U.S. formally withdraws from 1987 nuclear pact with Russia; druhý z Bakalova Aktuálně: Rusko a Spojené státy potvrdily zánik smlouvy o likvidaci raket. Školní příklad mediálně promyšlené interpretace.

Proto jsem napsal, že máme údajnou svobodu slova a interpretuji tuto dobu jako počátek ztráty občanských svobod. Všechno, co tady píšu se promítá do každodenních zpráv, do běžných činností i do různých sofistikovanějších pomůcek. Interaktivní kalkulačka sympatií k politickým stranám uveřejněnou agenturou Median, s.r.o. používá 16 otázek, které údajně významně s těmi sympatiemi respondentů k politickým stranám souvisejí.

Když jsem si ale stránku otevřel a otázky přečetl, došel jsem k názoru, že buď jde o amatérskou hříčku, která si nezaslouží větší pozornosti nebo nás Median tahá za nohu. Slušně řečeno jde o problém interpretace osobnostního profilu respondentů a atributů politických stran. Musím ještě upozornit, že jednotlivé otázky mají různou váhu a ani její přidělení hodnotami 2; 4 a 5 a u nesouhlasu 1, ve mě žádné nadšení nevyvolává.

Interpretace obecně znamená výklad (resp. porozumění a chápání) nějakého textu, myšlenky či jevu – čili známou otázku učitelů češtiny, výklad jak to autor myslel.

  1. Nejvyšší dosažené vzdělání.
  2. To, koho lidé volí, může hodně věcí změnit.
  3. Nejspravedlivější způsob rozdělení majetku a příjmu je dát všem stejně.
  4. Myslíte si, že by se Vás většina lidí snažila podvést, pokud by měli tu možnost?
  5. Přistěhovalci mají mít stejná práva jako ostatní.
  6. ČR má prospěch a výhody ze členství v EU.
  7. Sledujete televizní zprávy?
  8. Vláda by se měla držet své politické linie bez ohledu na to, co si myslí většina lidí.
  9. Jak moc důvěřujete politickým stranám?
  10. Důvěřujete současné vládě (ANO a ČSSD s podporou KSČM)?
  11. Je velmi důležité, aby lidé dostali, co potřebují, i když to znamená odebírat peníze těm, kteří vydělávají více, než potřebují.
  12. Je pro Vás přijatelné mít dítě s parterem/kou s níž/nímž žijete bez sňatku?
  13. Pokud byste hledal(a) novou práci, jak moc je pro Vás důležité finanční ohodnocení, dobrý plat?
  14. Je správné, aby partneři začali žít ve společné domácnosti až po svatbě?
  15. Často přesvědčuji druhé o svém názoru.
  16. Podepsal(a) jste v posledních 12 měsících petici?

Otázky jsou návodné, například druhá otázka se ptá na osobnost, ač volíme politické strany.

Souvisejí se skutečným projevem politických stran méně než okrajově, například na sedmou otázku můžeme očekávat zápornou odpověď nanejvýš v jednotkách procent a ze stejného důvodu stejně početnou kladnou odpověď na devátou otázku. Hledat konzervativní tendence otázkami 12, 13 a 14 je právě tak naivní jako hledat sociální tendence otázkami 3 a 5.

Pokusím se k části otázek vyjádřit, aby bylo zřejmé proč jsem napsal že Median vytvořil pseudopolitickou hříčku. Nejprve k váze vzdělání. Prošel jsem všemi stupni naší vzdělávací soustavy a aktivně jsem učil na 2. a 3. stupni (tedy ZŠ a SŠ). Podle mého názoru má největší váhu právě základní vzdělání a pak ještě v případě profesních škol střední, tedy 3. stupeň.

Absolvováním studia se opravdu nedá nahradit talent, ale ani dovednosti a vůle. Každý jedinec musí chtít sám o sobě pracovat, a musí mít ten dar nadání a také potřebnou genetickou výbavu. Ale talentovaných jedinců je v populaci žalostně málo a žádný zákon to nenapraví. Vysokoškolské vzdělání prohloubí vědomosti, ale jeho váhu bez praxe bych opravdu nepřeceňoval.

Tady v Liberci je Technická univerzita, která má bez přehánění světové jméno v oblasti nanovláken. Vše ale spustil před patnácti lety jeden jediný člověk. Prof. Oldřich Jirsák. Jistě, na universitě je spousta významných osobností, ale jenom jedna měla tu správnou kombinaci, talentu, vůle, pracovitosti a také štěstí. Proto nesouhlasím s váhu tohoto atributu.

To, koho lidé volí, může hodně věcí změnit – to je politický faul, protože nevolíme koho, ale co. Protože nevolíme osobu, ale politickou stranu. Otázka, jakoby nám vnucovala silnou osobnost, vůdce. Domníváte se, že kdybychom volili místo stran osobnost, bude to lepší? Ty přece volíme do senátu a podívejte se jak dopadl. Každá „osobnost“ má „svůj tým,“ podporovatele, kteří zabezpečují finanční a marketingovou stránku. A téměř bez výjimky také v zádech politickou stranu a to i v případě takzvaně nezávislých. Místo volby osobností došlo k politickému show, k cirkusu podle amerického vzoru.

Nejspravedlivější způsob rozdělení majetku a příjmu je dát všem stejně – tahle otázka, na kterou je možno odpovídat nesouhlasím, spíše ne, spíše ano a souhlasím, je urážlivá. Opravdu nevím jestli existuje nějaká skupina, snad mimo nějaké patologické sekty, která by něco podobného propagovala. Vždyť i v rovnostářském takzvaném socialismu platilo: „každému dle jeho zásluhy“ a v cíli snažení (=komunismu), „každému dle jeho potřeb.“ Možné varianty odpovědi totiž neodpovídají otázce. Ta je o spravedlnosti – a co je to – spíše nespravedlnost nebo naopak – spíše spravedlnost? Ta přece buď je nebo není. Částečná spravedlnost je pouzem pokusem „okecat“ nepříznivá fakta.

Myslíte si, že by se Vás většina lidí snažila podvést, pokud by měli tu možnost? To je přece při podmínce – pokud by měli tu možnost – návodná otázka. Zvláště, když je to otázka jenom pro určitou část, byť většinu, lidí. Zvláštní je ta otázka i proto, že podvod ze strany lidí považujeme za téměř kriminální čin, kdežto s podvody demokratických institucí (zastupitelské orgány) se smiřujeme. Nechci pokračovat otázku po otázce, připadá mi to malicherné. Tak už jenom souborně.

Dovedu si představit zkoumání tendencí otázkami z oboru daňové politiky i proto, že tam je možný vliv interpretace největší. Otázkou jak spravedlivě získat prostředky na hrazení veřejných služeb. Zdanit více majetek? Nebo finanční operace? Nebo naopak nepřímé daně, jako například DPH, které zatěžují chudé i bohaté stejně?

Typickým příkladem je horování pro co nejmenší stát, který se co nejméně plete občanovi do jeho činností.

Čím menší stát, tím více vám zbyde v peněžence!

Ale stát žije z peněz svých občanů a těch, kteří na jeho území legálně pracují a také odvádějí daně. Jsou to jejich peníze a mají právo očekávat, že jim za to stát poskytne služby. Ochranu jejich bezpečnosti, kvalitní školství, fungující zdravotnictví, sociální podporu v případě, že se dostanou do potíží a v neposlední řadě i důchody.

To jsou totiž služby, které legitimně vyrovnávají nespravedlnost v rozdělování vytvořeného bohatství. Nikde na světě, kde existuje nespravedlivý systém, neexistuje slušná korelace mezi odměnou za práci a cenou vyjmenovaných, ale soukromých služeb.

Poučný příklad máme ze Spojených států, kde školné splácí 3,2 milionů absolventů ještě po dovršení 60 let a pokud už školné splatili, tak jakýkoliv větší zdravotní kolaps zruinuje jejich celoživotní úspory nebo dokonce způsobí ztrátu střechy nad hlavou a to i střední třídy.

Protože ale existují mezi námi občané, kteří si mohou zaplatit soukromou ochranu, kteří nepotřebují státní školství, protože si mohou zaplatit soukromé zdravotnictví, protože si mohou dovolit zaplatit soukromou zdravotní péči, natož sociální podporu či státní důchod, mohou plným právem horovat pro škrtnutí nákladů na tyto, pro ně nepotřebné služby a tak vyžadovat „malý“ stát.

Je tedy vidět, že interpretace jednoduchých výzev je více otázkou víry, než otázkou pravdy; otázkou sociálního statusu.

Desátá a jedenáctá otázka pak koliduje s tím největším myslitelným primitivismem společnosti, vzpomeňme na vrcholného představitele NSDAP, který viděl v národu jen nástroj, kterému je nutno vnuknout vůli:

Neznáte lid, lid si nepřeje být obtěžován plány. Přeje si vedení, kterému může důvěřovat, a pranic jiného!

To ovšem více než o společnosti, mluví o interpretaci naší politické scény agenturou Median. Devátá otázka také ignoruje ekonomickou moc firem (a korporací), která plyne z toho, že se jí podařilo infiltrovat politickou moc v nevídaném rozsahu.

Ztráta demokratické funkce státu je jenom souhrnným vyjádřením procesu degenerace politiky, ale parazitování na veřejných zdrojích, tvorba zákonů na míru, vytváření příležitostí pro soukromý zisk, kdy veřejný sektor má nést ztráty je tou konkrétní a viditelnou částí snahy okrájet demokracii až na kost.

Z ekonomické moci, která prolnula do politiky v tak nevídaném rozsahu totiž plyne i ztráta legitimity systému. Běžným flikováním nelze vyřešit tak zásadní skutečnost, že moc mají korporace a odpovědnost nese stát. Přesně tady je jádro pudla, přesně tohle je ta „krize demokracie,“ o které se mluví.

Ale jenom mluví, protože skutečnou příčinu, kterou je selhání nebo úplná absence kontrolních mechanismů, nechtějí zainteresované strany, mezi které patří i ty politické, připustit.

Babišovo ANO, Okamurovo SPD, Piráti, každý z jiné pozice a proti nim Minářův Milion chvilek… nejsou ničím jiným než symptomy „nemoci“ systému, který tu vzniknul v devadesátých letech. Systému, ve kterém ekonomická moc zcela rozvrátila vizi lepší, spravedlivější společnosti a zobrazuje svět jako arénu zápasu o lepší místo pro „mne.“

Je nejvyšší čas přemýšlet o alternativě, která přestane bojovat minulé války. Ronald Reagan kdysi řekl:

Nemáme na výběr mezi mírem a válkou, pouze mezi bojem a kapitulací.“

Kdyby to byla slova představitele Srbska, tak by to tvrzení bylo k diskusi. Jestliže však taková věta zazní z úst vrcholného představitele velmoci jakými jsou Spojené státy,

tak jde o nehoráznou lež.

Státy navzájem nemají vztahy, které lze označit slovem přátelství, to slovo je vyhrazeno jednotlivcům a jejich iniciativě; státy mají své zájmy. Pamatuji si scény z letního tábora východoněmeckých FDJ. Nechtěli skandovat, že sovětští komsomolci jsou jejich přátelé, „Jsou nanejvýš našimi bratry, protože bratra si vybrat nemůžeme.“ Státy mohou být spojenci, ale jenom do té míry, do které to diktují jejich aktuální zájmy. Tolik k interpretaci slova spojenec. A jestliže to platí obecně, tak pro velmoc to platí obzvláště.

I proto je první Reaganův citát falešný, protože se zcela míjí s jeho jiným výrokem:

Mír není absence konfliktu, mír je schopnost zvládat konflikty mírovými prostředky.“

Trvejme na platnosti toho druhého výroku a v míru je mnohem snadnější zvládat sociální spravedlnost a rovnost příležitostí, stejně jako to, jak zajistit rovnoměrnější rozdělení bohatství ve světě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.