Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (26).


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš a Míša 99

Matouš jel z Německa rovnou do Bratislavy, občas to tak udělal, doma na něj nikdo nečekal a ostatně měl hlavu plnou starostí, měl v Německu nového šéfa, měl kliku, byl zase výborný, tentokrát to byl Francouz, někde ho koupili i s novinami, jenže i ten vypadal, že dlouho nezůstane a taky neměl tu sílu, jako ten původní, Matoušovi začalo docházet, že dobře pracovat a firmě vydělávat veliký peníze nestačí na udržení místa, natož na kariéru, že to je v tom kapitalismu nějaký složitější.

Byl by asi musel začít tančit kolem akcionářů a těm se vlichocovat, jenže to on neuměl, považoval něco takovýho za trapný a nevhodný a vůbec, nebo podlézat českému šéfovi a snažit se zapadnout do tý podivný party, jako třeba ta bývalá spolužačka Jitky Dragounové, co jí tak šikovně vyšupala z vydavatelství po té co mu prodala svůj týdeník, tak ta to dokázala perfektně, prodala běžně velkou ztrátu firmy jako veliký úspěch, ta ztráta mohla být přece ještě větší, že jo, no zlé jazyky tvrdily, že využívá tělesné přednosti, ale jiní oponovali, že to je zlá pomluva, protože přece žádné přednosti nemá, tak jako tak, Matouš v jejich koncernu při změnách ve vedení body ztrácel.

Při přípravě fůze byl páté kolo u vozu, stejně na bačkoru to bylo v oblasti citové, no v sexu to šlo, ale radost mu to vlastně nedělalo, šukat je fajn, ale pomalu mu docházelo, že chce mít někoho rád a s tou to dělat.

V Bratislavě měl řadu jednání a prací zaháněl myšlenky na nejistotu, na poslední poradě se objevila Míša, Matoušovi srdce poskočila, ta ženská se mu líbila a vzpomínka na akci s Maruškou a Davidem byla jedna z mála krásných za posledních pár let, pravda, když se mu nějaká líbila tak potřeboval, aby ona sbalila jeho, a to přes jeho vlastně velmi pokročilý věk, ale snažil se to změnit, a tak, když se Míša usmála, se hned zeptal, jestli nejede odpoledne domů na východ, že tam má cestu a rád by jí svezl, protože už s ním dlouho nejela autem a stýská se mu po tom, úžasný výkon, Míša se opět usmála:

„No pokud mě svezeš až domů, tak ráda, my si totiž od minula tykáme a já to nezapomněla, ale je to pro tebe trošku zajížďka cestou do Košic, ale když se na to podíváme jako třeba z takovýho Frankfurtu, tak je to vedle.“

Pořád se šťastně smála, že by měla radost, že ho vidí? Dohodnuto, jenže vzápětí si Matouš uvědomil problém, strašně nerad v poslední době s někým jezdil autem, bylo za tím to jeho věčný chození na malou, prostě sotva sedl do auta, chtělo se mu čůrat, jinak vlastně taky hodně často, nervozita to násobila dvěma, porady a tak, peklo, a když jel s někým autem, tak to pak jen řešil kdy a kde se vyčůrá a styděl se říkat, že už zase musí a když to jaksi předržel, bolelo to a co hůř, zadíralo se to, prostě to pak nešlo, bída, bída veliká, nic s tím nedělal, tedy žádný doktor, trošku se bál a trošku si lhal do kapsy, že to nic není.

Cesta probíhala takřka podle jeho nejhorší představy, tedy Míša byla zlatá, povídání s ní skvělé, povídala o Marušce, jak se dala dohromady a je snad už fit, ale nakonec mluvili hodně o práci a Matouš viděl, jak je dobrá, jak to má zmáknutý ze všech stran, jak se dovede rozumě podívat na všechny práce ve vydavatelství, tak to bylo bezva a byl by si povídal do nekonečna, jenže to jeho zdraví, prostě jak potlačoval nutkání zastavit, tak to tlačilo a bolelo a když už pak zastavit musel, moc si neulevil, špatně, špatně, když zastavili před statkem famílie Topolczerovců tak měl jedinou touhu, okamžitě odjet, po půl kilometru si stoupnout na hodinu k příkopu a nechat to ze sebe vykapat, jenže to narazilo, přece musí jít na večeři, kroutil se, jenže prohrál dopředu, sám cestou všechno vykecal, že má vlastně večer jen na pročtení pár papírů, no desítek papírů, a možná se i projde, tak musel zůstat.

Rezignoval na předstírání a rovnou běžel na záchod a pak znovu a znovu, bolest byla moc veliká, v hloubi duše si říkal, že asi přece jen ten doktor, ale který a jak mu říct, brr. Jenže sotva ho Míša dostrkala do dveří, tak mu Anton, táta Míši tedy pan Topolczer, podal sklenku čiré tekutiny, no skoro decka a že na zdraví a odmítání ani teď nezafungovalo, takže bude do rána. Když se zbavil bolesti a zoufalého napětí, k čemuž ta slivovice přispěla, tak zjistil, že jsou to milí lidé, měl pocit, že léta mu nebylo tak dobře, Maruška jen svítila, že ho zase viděla, cítil, že začíná být do Míši ale dobře blázen, no byl skoro od začátku a že diskuze s její sestrou, právničkou Julčou, je nádherná, ta ženská měla úsudek a jazyk jako meč.

Když se konečně dostal do postele, nemohl usnout a tak si znovu natáhnul džíny a košili a šel se courat kolem statku, našel lavičku za domem, okouzleně se díval do údolí osvětleného měsícem, kýč jako hrom, ale proč se vlastně o všem hezkém říká, že je to kýč? Netušil, že ho pozoruje celá rodina, která držela v sednici, jak říkali veliké kuchyni plus obýváku černou hodinku a probírali den, tedy hlavně jeho. Asi by ho zarazil rozhovor obou sester:

„Miško, běž za ním a hupněte na to, hned na tý lavičce, udělejte Marušce bráchu a hned tady může zůstat.“

„Blbneš ségra, to nejde, já na to nejsem, takhle rychle, snad pomalu, a nemůže tu zůstat, má práci, výbornou.“

„Tu svou práci nemá na dlouho, nevěřím, je to slušňák a idealista, poznám to, teď je čas grázlů, je zázrak, že se tam zatím udržel, někdo ho co nevidět zařízne.“

„Nemáš pravdu, je tvrďák, víš, jak se mu říká – dobrá zpráva – a proč se mu tak říká? Protože řekl jako pravidlo, že každá dobrá zpráva něco stojí, pokud chceme něco chválit, je to reklama a tak za peníze, to není idealista.“

„Svatá Boží dobroto holka bláznivá, jasně, on dělá výbornej obchod pro tu vaší firmu, ale ne pro sebe, on tam necpe svoje články, pro svý kámoše, on to zakazuje šéfredaktorům a redaktorům, všechny jen nasírá, kazí jim kšefty, všichni mu budou mydlit schody, on je chytrej, to jsem si vyzkoušela, fakt dost, ale nemá grázlovský buňky, ani trošku maličko, prostě nemůže bejt dlouho big boss, věř mi, hned jak pomoh Marušce, tak jsem si o něm trošku pozjišťovala.“

„Julčo, ty seš taky majitelka a šéfka kanceláře, velká a důležitá, taky big boss.“

„Hele Miško nebuď osobní, ty malá potvůrko, no po pravdě já jsem taky lump, to přece víte, hodná sem jen na vás.“

Míša se smála, milovala Julču, jen se jí občas bála, jaká byla praktická:

„Julčo, prosím tě, o čem jste se to bavili, já slyšela i něco o množinách, co ty o tom víš, nebo o co šlo, já byla jak v kině na filmu v původním znění bez titulků.“

„Jo tak to byla bomba, nějak jsme se dostali na náboženství, no v zásadě jsem ho tak postrkovala, abych se toho o něm hodně dozvěděla a on najednou řek, představ si to, že matematika a náboženství jsou dvě dogmatický nauky, no blbost ne, že jo? Ale pak mi to začal rozebírat jako přes axiomy teorie množin, no sotva jsem stíhala a to se mi stává málokdy, obzvlášť s chlapama, to víš, já sem skromnost sama.“

Míše se smála jak blázen a bylo jí blaženě, byla ráda, že potkala Matouše, poněkud tím vystoupil z krabičky zázraků a snů do reálného světa a jeho zastavování na čůrání a běhání na záchod jí nevadilo, spíš to brala za důkaz té reality, skoro před rokem si totiž celou akci s Maruškou a šílenou noční cestou a běháním po nemocnici a řešením všech možných vyšetření a pojišťovnou a povolením ředitele a trošku střeleným Davidem a nakonec tím, že Marušku odoperovali a ona mohla s ní bydlet na pokoji, prostě tam byla náhodou volná postel, to všechno měla v krabičce zázraky a Matouše jako člověka s tím.

Ne snad, že by ředitele celý rok neviděla, ale bylo to v letu, spíš zaslechla, že přijel a dělá vlny a dusno a je to blbec a ničemu nerozumí, ale nemluvila s ním osobně ani chvilku, tedy kromě jeho dvou letmých otázek, trochu stydlivých, jak je Marušce, teď tady byl, venku na lavičce, na její lavičce, věděla, že do něj začíná být zamilovaná, vlastně se zamilovala už tehdy cestou, když si povídali o všem možném, pouštěli cédéčka, začali si tykat a ona upadala do toho snu, že to zařadí mezi zázraky to prostě přišlo s tím, že to snad dobře dopadlo, i když prý až za roky se dá říct že jo.

Nakonec za ním na lavičku zašla, chvilku si povídali a na nic nehupli, tentokrát ne, jen cestou domů ho vedla tak, aby na chvilku vypadli ze zorného pole sednice a připomněla mu, že si tehdy ani nedali pusu na tykání, dohnali to, to objetí si oba pamatovali po zbytek života.

Druhý den ráno dorazil Matouš do Košic docela brzy nečekaně v klidu a uvolněný, přestože musel udělat personální změny, tedy někoho vyrazit, dělal to nerad, vždy pochyboval, jestli to není tvrdé, jestli by se dotyčný nenapravil, blbosti, ale byl takový. V Bratislavě mluvil s kolegou z jiného vydavatelství a ten mu říkal, že vyhodí redaktora při prvním PR článku, Matouš se divil:

„Už při prvním, není to brzy?“

„Není, to je první co chytnu, ne první co napsal, takovou smůlu nemá žádný, chytnu třeba desátý, když dám varování, nepřestane, jen si dává víc bacha.“

Takže nezůstal kámen na kameni, udělal dost dobrého pro firmu a jejího majitele, hodně špatného pro sebe, rozšířil řady nepřátel a nezajistil si žádné přátele, školácká chyba, myslel na Míšu, že by jí povýšil, ale pak si uvědomil, že by ji tím nejspíš potrestal, ten den už jí neviděl, ale pak brzy, jenže jeho postavení ve firmě se horšilo a horšilo.

Po návratu do Čech vyrazil Matouš na trénink, chtěl vidět Tondu, až kdyby tam Tonda nebyl, byl by zavolal, nebyl to racionální postup, ale prostě to tak dělal, tentokrát to vyšlo a skončili opět v Matoušově stále ne úplně zařízeném domečku u nealka piva, Tonda vytáhnul matiku pro Davida, to bylo jednoduché, Matouš měl jedinou starost a omluvu dopředu:

„Nevím, jestli to budu umět, léta jsem to neviděl a možná to co berou nikdy, takže se to potom budeme učit spolu, to mu slibuju a opravdu rád to pro vás dva udělám, vlastně i pro sebe, to bude tělocvik na hlavu, peníze žádný, neblbni.“

Dlouho si povídali o životě, oba byli plní tvrdosti toho kolem, zlaté karate, tam jsou pravidla, volná ruka trhu, tedy zdejší verze, je bezohledná děvka bez skrupulí a morálky, zákon nezákon, ostatně právo je jen pro silné a že se tomu říká volná ruka trhu, no to je krycí název vymyšlený těmi grázly, co to zavedli. Pak nakousnul Tonda jeden citlivý problém, který ho trápil, protože měl Matouše rád, ale nevěděl, jak to říct, tak si prostě dodal odvahu:

„Hele chlape, nezlob se, neuraž se, myslím to dobře a vím, že mi do toho nic není, ale musím tě to říct, co tu sedíme a před tím trénink a tam vypocená voda, tři, tři a půl hoďky, ty jsi byl třikrát čůrat, jdi k Aničce, ať se ti mrkne na prostatu, neblbni, na to se dá umřít a opakuju, prosím tě, nezlob se, vím, chlapi o tom nechtěj mluvit.“

Jenže Matouš ho překvapil:

„Já se nezlobim, jsem vlastně rád, že jsi to řekl, já mám problémy jako hrom, bolí to, nemůžu se vychcat, to že furt běhám, to je brnkačka, problém je, že když to nutkání přemůžu, třeba v autě, že to pak nejde, fuj, no a já jednak nevím, kam jít a pak se bojím a jak se bojím, tak právě nevím kam jít, ke komu, řeknu ti, vydrž, prosím tě, proč se tolik bojím.

Pepa Vojta, kamarád, kolega, programátor, horolezec, takovej ten železnej chlap, pár let jsem ho neviděl až před půl rokem, zděsil jsem se, troska, kost a kůže, jen oči mu trochu svítili, prostata, problémy co já, šel k urologovi, soukromýmu, takže prý bezva, nová metoda, strkal mu nějakou sondu do piňdi a ta zahřívala tu prostatu, že to jako přestane růst, říkal, že už při tom zastrčení mu tekla z péra krev, vychcat se potom, že byly takový muka, že mu tekly slzy, Tondo, horolezec, první liga, visel dva dni někde v horách a v pohodě, tohle vytrpěl třikrát, nosil pak do práce plenky, jak mu furt kapala z piňdi ta krev.

No to trvalo nějaký měsíce a pak ho urolog poslal na kliniku, tam zjistili, že nádor, operace, pak přišli metastáze, protože snad přišel pozdě, ten chlap byl troska, vyprávěl mi s takovou nadějí v hlase, že mu někdo poradil jíst žraločí chrupavku, že žraloci nikdy nemají rakovinu a že to pomůže, že prej to je hnus děsnej, ale naděje, před měsícem mi přišlo parte. Tondo, on šel k doktoru a bojoval, má to cenu tak trpět a pak beztak umřít?“

„Matouši, jdi za Aničkou, už jsem ti to říkal a Karel ti to říkal, to je zlatá ženská a ta tě nebude trápit a pošle tě, pokud, jen k nejlepším, neváhej, taky třeba s ohledem na tu Míšu.“

Matouš za Aničkou skutečně vyrazil, ne hned, musel to nechat trošku uležet, překulit v hlavě, taky spěchal znovu na Slovensko, přestal si zakazovat zamilovat se, opustil všechny kamarádky na sex a byla jen Míša, i když právě pro tu zamilovanost to šlo vlastně s tím sexem pomalu, nechtěl to pokazit a tak to motal a motal, ale došlo na to a bylo to bezva, vznášel se v obláčku, jenže mezi docela bouřkovými mraky, v práci špatně a prostata hůř a hůř, takže nakonec přece jen zavolal Aničce.

Měl děsný strach a doufal v zázrak, ten nepřicházel a tak se konečně sešli, bylo to jednou odpoledne, sestřička šla něco vyřizovat, tak si v klidu povídali, Anička to tak připravila, oni ti chlapi jsou takoví stydliví, měla jich mezi svými klienty docela dost. Matouš jí vysvětlil potíže i strach z osudu Pepy Vojty, Anička vyzařovala klid a porozumění, vzala ho za ruku:

„Takže Matouši, jednak a za prvé, mi dva si, pokud vím, tykáme, asi od předminule u nás, jenže to jste si furt povídal s Karlem o těch jeho teoriích, náboženství a templářích a nevím o čem a hned jsi to zapomněl, takže tvoje prostata, o té to nejspíš bude, tyhle problémy má třetina, no možná brzy polovina chlapů, ne všichni umřou, to by sis všimnul, takže naděje je a velká, jenže se s tím musí něco dělat, mrknem na to, lehni si, kalhoty a slipy ke kolenům, možná tě to napoprvé překvapí, ale vyšetřuje se, potvora, zadkem, tedy konečníkem.“

Nebolelo to a ani to nebylo nepříjemné, Aničky jemné ruce spíše hladily, když zahodila gumové rukavice a sedla si ke stolu udělala závěr:

„Máš jí zvětšenou, pořádně, zdá se mi hladká, to je dobré, ale je nutné sono, je nutné vyšetřit jeden marker, to je takový číslo, který ukazuje, jestli to nezlobí a sledovat to, zjišťuje se to z krve, prostě maž na kliniku, zavolám primářku Petru Kaplanovou, je to báječná ženská, mladá, ale výborně diagnostikuje a skvěle operuje, ta má zlatý ruce, jako každý chirurg je trochu drsňák ve výrazech, ta tě to napálí narovinu mezi oči, pokud to bude potřeba, ale ono to je dobře.“

Anička zvedla telefon a volala, dovolala se a Matouš vyrazil hned na kliniku, nedala mu volbu, Petra sloužila a tím to bylo daný. Matouš trošku bloudil, ale po chvíli ujišťování sestřiček, že paní primářka přijde, se objevila vysoká, štíhlá, černé vlasy na krátko, trošku černovlasý dvojník Lenky, v tváři trochu smutek, asi profesionální, že k ní nikdo nejde, kdo nemá velký trable? To letělo hlavou Matoušovi než mu zmačkla ruku jako chlap:

„Tak Vy jste ten Aničky kamarád, jdeme na to.“

Zavedla jej do malé vyšetřovny a ukázala na vyšetřovací lůžko vedle nějakého přístroje s obrazovkou jako počítač:

„Před chvílí jste to zažil, jak Anička říkala, tak ještě jednou a k tomu nám pomůže tohle sono.“

Po chvíli vyšetřování s dost vážnou tváří:

„Tak ta je fakt velká, ty trable si nevymýšlíte, viděla bych to na zákrok, tedy na chirurgii, jakou, to podle dalšího vyšetření.“

„Promiňte, já tomu vůbec nerozumím, to jsou nějaké varianty jako tý operace?“

Primářka se usmála:

„Se neomlouvejte, lidskému tělo nerozumí nikdo, to my jen předstíráme, že tomu rozumíme, proto o tom mluvíme latinsky, to vypadá, jako že je nám to jasný a ve skutečnosti se modlíme stejně jako Vy, helejte u Vás záleží teď na tom, jaký je to nádor, nelekejte se, nádor říkáme každýmu zvětšení, jde o to, jestli je zhoubný nebo ne, když není, můžeme zvětšit tu močovou trubici, kterou prostata zaškrtila, tím, že tam jako provrtáme větší díru skrz tu prostatu a Vy budete moct močit jako dřív.“

Primářka mu na prstech předváděla, jak to funguje, a taky vysvětlovala důsledky různých možných zákroků, Matouš se trochu styděl, že ví tak málo o vlastním těle, ale jí to zjevně nepřekvapovalo.

„Takže když to shrnu, teď si nabereme krev a moč a za týden v úterý dopoledne nashledanou, řekneme si co dál a přijďte, žádná firma nestojí za to, abyste kvůli ní umřel.“

Matouš se vracel posmutněle domů, žádná varianta nebyla dobrá, všechny znamenaly omezení, to nejmenší bylo, že už žádné děti a on by s Míšou tak rád, snil sen o malém broučkovi na tom jejich statku, no nejspíš by byl brouček u něj na malé neopečované a nezalité zahrádce, ale faktem bylo, že se na to ještě ani nezeptal Míši, ale po primářky rozboru viděl, že nemít děti to byl ten nejmenší trabl, ty horší varianty to vypadalo že sex nula, snad s prášky, ale kdo ví, takže v praxi v tom případě asi nemůže být s Míšou, ta holka je mladá a přece si zaslouží normální život, a ono to jak pochopil může dopadnout ještě hůř, že se bude i počůrávat no a pak taky že rychle a blbě umře. Bože můj.

Na kontrolu se omluvil, neměl odvahu tam jít.

Anička končí na poliklinice, Kristýna

Když se Anička rozloučila s Matoušem tak se chvilku zamyšleně dívala z okna, myslela na Matouše a na Toníka, dva mužský, báječní chlapi, žádný rodiny a tenhle to má teď docela nahnutý, no nebyl to jasný průser, ale mohl být, pak vyrazila do provizorní zasedačky, která na zprivatizované poliklinice byla v prostorách bývalých jeslí a školky, nebylo to dřív špatně vymyšlené, školka a jesle hned v areálu polikliniky, sestřičky a doktorky si tam daly děti, když šly do práce, cestou domů vyzvedly a ještě bylo místo pro děti z okolí, do privatizačního projektu se to nějak nedostalo, zatím to bylo prázdné, taková škoda a teď, prý, to někomu pronajmou, čert ví na co.

Celá privatizace polikliniky proběhla divně, ale která ne, prostě po chvilce nejistoty najednou tři doktoři řekli, že si podali projekt a že uspěli a že je to jejich a nabídli ostatním, že je zaměstnají, že nebudou mít starosti s účetnictvím, jednáním s pojišťovnami a technickým zázemím a bla, bla. Aničce o peníze nešlo, když měla na jídlo a bydlení, byla spokojená, hlavně, aby byli s Karlem zdraví, prodělala toho až příliš, ale zase neměla ráda, když z ní někdo dělal blbečka, no a Karel, ten se jen tak křivě usmál a zavrčel něco jako, že to nebude dobrý, ale ať si nedělá starosti, nerozebírala to, nějak se uživí.

Porada začala zostra, dávno pryč doba, kdy se vedení, tedy ti tři privatizátoři, snažili vlichocovat doktorům, aby nešli do privátů, teď už pojišťovny omezovaly smlouvy a ředitel začal tlačit, vycházel z toho, že se doktorům bude blbě odcházet a zakládat ordinace, ředitelem byl ten největší slizoun, jakého Anička mezi lékaři v životě potkala, a ten vedl poradu. Jako že finančně špatně, malé výkony, doktoři, především praktici, nepíší výkony, poskytují tak služby zdarma, i konzultace po telefonu se má napsat, ostatně, výkony jsou podhodnocený, tak se to běžně řeší, že se nějaký napíše navíc, dělají to všichni a pojišťovny s tím počítají.

V Aničce to bublalo, ale mlčela, jenže pak přišlo to hlavní, léky, vedení se dohodlo s vybranými firmami a doktoři budou psát léky jen od nich, dostanou papír, ředitel to vznešeně označil jako positivní list a musí předepisovat jen z toho listu, Anička věděla, jak farmaceutické firmy uplácejí lékaře, aby předepisovali jejich produkty, ona s nimi nikdy o penězích nejednala, maximálně si vyslechla co mají nového, ale většinou to věděla dávno dopředu, a předepisovala, co považovala pro pacienta za nejlepší, taky nikdy nic nevzala, takže teď shrábne úplatky vedení, bastardi, ať se zadusí, ale ona bude psát podle sebe, teď to nevydržela a ozvala se:

„Takže pane řediteli, já budu psát to, co považuji pro pacienta za nejlepší, recept podepisuji já a ty výkony, ty si vymýšlet nebudu, to je podvod.“

„Paní doktorko, jste zaměstnanec, to si laskavě uvědomte, zítra ráno v osm přijďte ke mně do kanceláře.“

„Mám objednané pacienty.“

„O ty se postará někdo jiný, Vy laskavě dělejte, co se Vám nařídí.“

Večer přijela domů celá rozzlobená, nevěděla, co má dělat, uvědomovala si, že vlastně jen léčí, jako hloupá, a teď netuší, jaká má práva, a co by měla udělat, spousta lékařů byla na soukromo, ti si pořád stěžovali na komplikace a na složitost administrativy, ale zjevně to tak hrozné nebylo, viděla nová auta, nové domy, prostě luxus jako hrom, no tak teď snad poradí Karel, ten se ostatně na ní podíval a věděl, že se něco děje, usmál se, posadil jí do křesla a přinesl rychle dvě skleničky, jako by všechno čekal:

„Takže tady máš něco za korálky.“

To byla taková jejich hláška, tak říkali Martini, kdysi, snad před patnácti možná dvaceti lety, když byli v Itálii až tam dole v Kalábrii večer v hotelu si chtěli dát aperitiv a Karel v baru objednal dvě Martini, jenže obsluha nechtěla peníze, ale korálky, Anička to vůbec nechápala, Karel se jen usmál a šel do recepce vyměnit tisíce lir za korálky a pak jí vysvětlil, že v tomhle hotelu, ne jediném, prostě k penězům má přístup jen pár lidí a barman mezi ně nepatří:

„Aničko tak vyprávěj, něco tedy tuším.“

Anička mu to rychle vyklopila, Karel se smutně usmál:

„Jo, přesně tohle jsem čekal, takže dobře, zítra tam půjdeš a dostaneš nejspíš výpověď, ty jí nepodepíšeš, maximálně formálně převzetí dokumentu a půjdeš, já budu čekat na chodbě a půjdu jednat dál.“

„Proboha Karle, nechceš mu něco udělat, že ne?“

Karel se chvíli smál:

„Blázínku, pro něj by bylo přímo ideální, kdybych mu dal pár facek, to by byla aféra, byl by to hrdina, starý estébák zmlátil podnikatele a politika, bum, ne, kdepak, mám pro něj nabídku, která se nedá odmítnout, klid, nepřijdeš o práci ani o pacienty, jen budeš mít mnohem víc peněz a teď vydrž.“

A přinesl jí druhé Martini. Celý večer si povídali, začali od korálků za martini, přes tamní mafii, tedy vlivné lidi, kteří to tam řídí a ze kterých si zdejší vedení opravdu vzalo vzor. Druhý den všechno probíhalo, jak Karel předpověděl, Anička měla, jako často, pocit, že ten její chlap je nějaký kouzelník, jak ty věci ví dopředu, jenže ona taky věděla, jak se nemoci jejích pacientů budou vyvíjet, obzvláště když znala ty pacienty dlouho a odhadla, jak se oni sami budou chovat, proto zase ti pacienti považovali jí za trošku čarodějnou doktorku.

Když vyšla od ředitele, jen ukázala se slzami v očích, ty prostě neudržela, Karlovi papíry a on je přeletěl očima, pokývnul a řekl:

„Posaď se tu a počkej chvilku.“

„Ne já musím do ordinace, mám tam lidi.“

„Ne, počkej tady, tam by ses naštvala.“

Anička to nepochopila, ale poslušně si sedla, přijala fakt, že Karel prostě ví co dělat, ten prošel kanceláří sekretářky, jejíž protesty ignoroval a rovnou vtrhnul k řediteli:

„Dobrý den pane kolego.“

Ředitel vyskočil:

„Co tady chcete? Kdo vůbec jste? Vypadněte.“

„Ale doktore číslo pět, to je Vaše krycí jméno, že, vzpomínáte přece, proto říkám pane kolego, jsem Mareš, asi jsme se osobně nesetkali, ale jméno možná znáte, nejspíš, buď z minulé spolupráce, nebo podle mé ženy, právě od Vás odešla, toto tady je Váš spis, působivé čtení.“

Karel se posadil a až když seděl, řekl ředitel vytřeštěně:

„Prosím, sedněte si, a co vlastně chcete?“

„Hned Vám svoje požadavky nadiktuji, jen bych nechtěl zapomenout, že je tady velmi hezky popsáno, jak jste pilně, a sám od sebe donášel a to i na oba své současné společníky, jistě by se jim to líbilo, třeba na Martina jak jste napráskal, že na dovolenou v Jugoslávii veze kufr léků místo oblečení, když byl ve vyšetřovací vazbě tak jste obětavě utěšoval jeho ženu, sám jste se s tím našim chlapcům pochlubil.

Určitě by je taky zaujalo to, že smlouvy s farmaceutickými firmami na čtyři nejzajímavější skupiny léků máte napsané na sebe, ne na polikliniku, a pak tu mám vyloženě drobnost, podvody ve vyúčtování pojišťovnám, to je v dnešní době prkotina i když, pravda, podvod je oficiálně furt ještě trestný čin.“

Karel si udělal pohodlí a díval se na vyděšeného ředitele, ten se potil tak, že po jeho pečlivě vyholené pleši stékal potůček, zjevně nevěděl kudy kam, před chvílí si vychutnával svojí moc, jak mohl vyrazit asi nejlepší doktorku, která na poliklinice byla a jak tím vyděsí a zažene do kouta všechny ostatní a teď prásk, vypadá to, že je v průseru až po uši, Karel ho nechal chvilku koupat ve vlastní šťávě a pak zvolna navázal:

„Máme jen velmi logické a zcela minimální požadavky, takže, tuto z vaší strany velmi naivní rozvázání pracovního poměru dohodou k dnešnímu dni změníte na organizační důvody, takže nebudete moci hned vzít jiného praktika, bude tříměsíční výpovědní doba a dvanáct platů odstupného.“

„To je nesmysl.“

„Klid, ještě jsem neskončil, jinak ředitel místních novin čeká dole v hale, moc ho ta kauza osobně zajímá, Vašim společníkům předám kopie spisu osobně, aby ty zajímavé pasáže rychle našli, abych navázal – takže tytéž podmínky jako Anička bude mít její sestra paní Zdena, dále jim nebudete bránit informovat pacienty o změně a nebudete jim bránit odnést si dokumentaci pacientů, mimochodem, nebudete Aničky ordinaci pronajímat?“

Ředitel pořád seděl jako po zásahu blesku, parchant byl na leccos zvyklý, ale tyhle rychlé změny podmínek jednoho zaskočí, zareagoval až na poslední otázku:

„Proč Vás to, k čertu, zajímá, ten nájem?“

„Že by tam Anička rovnou zůstala, logicky, na výšce nájmu se jistě dohodneme.“

„Přece jí nenechám v baráku, aby mi brala pacienty a rozvracela kolektiv.“

„To se mýlíte, už jste jí pronajal ty bývalé jesle a školku, prostě jen jste si neověřil, komu vlastně patří ta firma, které jste to pronajal, udělal jste ten nájem na dlouhou dobu s mimořádně dlouhou výpovědní lhůtou, byl jste vyloženě nadšen z výborného obchodu, takže když se vrátím k té současné ordinaci, nám jde jen o to, jestli pacienti budou chodit přes dvůr anebo budou v hlavní budově, no to si rozmyslete, teď, prosím, zavolejte personalistku, ať přepíše ty dvě výpovědi, omlouvám se, mohl jsem to přinést napsané, ale lepší bude mít to na zdejším hlavičkovém papíru.“

Ředitel na nic rozumného nepřišel, co by mohl udělat, a tak splnil, co Karel chtěl a vypadal, že se vyloženě nemůže vzpamatovat, Karel se trošku bavil, ale spíš byl smutný, jací bastardi se dostávají nahoru, personalistka přišla rychle, a bylo vidět, že je sice hodně překvapená, ale je těm změnám ráda, doklady přinesla během několika minut trapného ticha, když je Karel dostal, pro obě dvě ženské, podepsané a orazítkované, zvedl se a zopakoval:

„Ten nájem mi prosím během tak týdne řekněte, abych nemusel zařizovat tak rychle ty prostory dole, ale je to na Vás, v této věci netlačím.“

Ředitel jen mátožně kývnul a Karel odešel, byl tam snad čtvrt hodiny, Anička trpělivě čekala, nechápala, proč personalistka, jinak slušná ženská, měla napřed sklopené oči, ale když vyběhla ven tak se na ní usmívala, Karel jí vzal za ruku a odvedl, šli k její ordinaci, tam seděla na židli, jako čekající pacient, s nějakými papíry v ruce paní Zdena a vzlykala, nevěděla co dělat, byla to ženská do nepohody, ale tahle rána z čistého nebe byla i na ní dost. Vyskočila, když je uviděla, s otázkou v očích, Karel přistoupil ke dveřím a strhnul ceduli:

„Dnes pacienty ošetří v ordinaci číslo xy.“

Usmál se na ně a řekl:

„Holky, jdeme pracovat, neflákejte se tady na chodbě.“

V ordinaci jim vysvětlil, co připravil a co bude:

„Hned jak se to tu zprivatizovalo jsem viděl, že se to tu posune špatným směrem, prostě lidi se nemění a tak jsme založili spolu Aničkou, jo my dva, soukromé zdravotnické zařízení, dnes máme smlouvy s pojišťovnami a pronajaté prostory tady v poliklinice, ty jesle, možná si pronajmeme i tuhle ordinaci, to ještě nevím, dal jsem mu nabídku, vy dvě budete ještě tři měsíce pracovat pro toho roztomilýho člověka a za tu dobu vysvětlíte pacientům ty změny, taky si uděláte kopie dokladů, nejspíš jen z počítače, ještě si řekneme, pak dostanete roční plat jako odstupný, ono nám to možná zpočátku nepůjde tak dobře, než se přehlásí všichni pacienti a tak, ale pak jsem optimista.“

Ty dvě, staré profesionálky, které, co se zdraví týká, viděly nespočet průserů a šílených falů, a byly zvyklé fakt na leccos, teď jen koukaly, paní Zdena hlesla:

„Na mě to je moc rychle, to je na panáka, Aničko promiň.“

A hrábla do registračky za složky zdravotní dokumentace a vytáhla levné brandy, asi od pacienta, nalila tři slušné panáky do plastových skleniček na moč:

„Tentokrát i ty Aničko a ne že ne.“

Teď teprve napětí povolilo, Anička se rozesmála:

„Karle, prosím tě, připadám si jako blbec, jak to, že jsme spolu něco založili a já nic nevím? A jak to, že ti ten ředitel vyhověl?“

„No holky moje, ten Váš klučina nahoře není vůbec hodný kluk, což víte, no nikdy nebyl, je o tom spousta dokumentů, on si myslí, že jsou všichni hloupí a nikdo si nic nepamatuje, není to tak a být připraven se hodí, a ty jsi mi Aničko podepsala spoustu papírů a ani jsem ti nelhal, říkal jsem ti o co jde, jenže ty jsi mě neposlouchala a četla sis nějaký odborný pojednání o něčem, čemu zase já nerozumím a čím ty pak dost možná někomu zachráníš život, holky, vy se tu hrabete v jedněch sračkách, já celý život v jiných, teď to spojíme, vy budete léčit a já budu ředitel polikliniky.“

Anička s paní Zdenou se šťastně smály a Anička doplnila:

„Polikliniky s jedním doktorem, kterej už by měl jít do penze.“

Paní Zdena se vylekala:

„Aničko, moc prosím, ještě ne, mě by taky hned poslali do důchodu a já bych se doma zbláznila, co vyhodili toho mýho dědka, tak je to u nás děs a hrůza, on je hodnej, ale pořád musí něco dělat, opravovat, vymýšlet, rozebírá a znovu skládá a maluje a lakuje a byt i chata se lesknou jak sklo a mě to leze na mozek, Aničko, ještě do penze nechoďte, aspoň pár let.“

Karel se zamyslel, tohle byly chvíli, kdy měl pocit, že mu někdo něco přihrává:

„Paní Zdeno, jednak navrhuju, když budeme na jedný lodi, že žádnej pan Karel a paní Zdena a hezky bez pána a paní, jo? A ten tvůj chlap byl vedoucí údržby ve strojírnách, je to tak a jak se jmenuje křestním?“

„Ano, byl, pane Karle, tedy promiň, Karle, je to Jirka.“

„Bezva, zavolej mu, ať sem hned zajde, jestli tedy je doma a zvedne telefon, mobil ještě nemá, že ne.“

„Kde by ho vzal, určitě je doma a v něčem se vrtá.“

Paní Zdena nervózně telefonovala a Karel se s úsměvem obrátil na Aničku:

„S tím jedním doktorem je to děvče moje omyl, naopak, postupně nabereme pediatra, specialisty a další praktiky, klid, tady to celý bude za pár let pracovat s náma a úplně jinak, nejde o peníze, jde o lidi, tak Zdeno ještě jednoho, z těhletěch čůracích skleniček je ten koňak úplně úžasnej a připravte pohárek pro Jirku, my totiž potřebujeme správce, někoho, kdo nám ty prostory zařídí a bude udržovat, budeme mu říkat technický ředitel, co myslíte? No a řekl bych, že by mohl jaksi na vedlejšák taky opečovávat tu naší agenturu, nějak nestíháme a správce by se nám hodil a vy dvě si promyslete, v kolika je dobré začít a komu zkusíte nabídnout, jestli by k nám nešel, za stejných podmínek, jako má teď, večer si Aničko řekneme.“

Anička se ozvala, byla trošku v mlze, bylo to moc najednou a tím, že propásla Karlovu přípravu, se pomaleji chytala:

„Řekneme si všechno, jasně, ale nezapomeň, Kristýna je na koníčkách, strašně jí to baví a chce nám o tom vyprávět, musíme si o tom s ní povědět, poliklinika počká, třeba do zítra, ano?“

Za půl hodiny už Karel s Jirkou měřili prostory po jeslích a školce, dali si schůzku další den večer, kde „holky“ navrhnou počty zaměstnanců a potřebu místností pro první období a Jirka zkusí navrhnout řešení, nebo kompromis, prostě jak začít, jak pokračovat a za tři měsíce tam spustit první ordinaci, stávající ředitel polikliniky se nejspíš oklepe a ordinaci nepustí, ty jesle byly beztak lepší.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.