Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (27)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Pokračování kapitoly „Anička končí na poliklinice, Kristýna“

Karel se vracel do agentury, do kanceláří ve městě, ještě měli kancelář v Praze, ale tady bylo centrum, takové malé, ale jejich, na mobilu mu zapípala zpráva, paní Hladíková, dobrá duše s ním potřebuje mluvit a protože se ohlásil, že se vrátí, tak na něj čeká v parku před budovou, vida, něco se děje, no trochu tušil, až teď při řešení Aničky problému mu došlo, že potřebují pomoc, že jich je málo, tedy v agentuře, obchod, který původně měl být jen krycí činností podávání zpráv se rozběhl tak, že nestíhali.

Paní Hladíková byla už stařenka, ale měla šmrnc a energii a Karla sice milovala, ale na zadek si nesedla, naservírovala mu to bez pozlátka:

Karle, Vy ty lidi uštvete, buď odmítejte tu práci, nebo naberte lidi, oni Vám to neřeknou, ale padají na hubu a Lexová má nějaký trabl doma, nějaký podvod na jejího mužskýho, nechápu, jak je to možný, ale dneska je možný všecko, Vy to nevidíte, že jsou na šrot?“

Nevidím, je to moje chyba, tušil jsem to, ale zakládal jsem polikliniku, protože Aničku vyhodili z práce, tak jsem nestíhal.“

Hladíková vytřeštila oči, to nehrála, ona vůbec moc nehrála:

Bože můj, to je bordel, to snad není možný, taková zlatá doktorka a kam já budu chodit k doktorovi?“

Ale k ní, to jsme nějak pořešili, jen teď musím pozachraňovat tady to, že mi nikdo nic neřekne, zatraceně.“

Jste pro ně prostě bůh na nebi, no, dejte víc pravomocí Toníkovi, je zlatej, tedy jestli můžu radit a už běžte, tedy s tou Aničkou jste mě ranil, to je už fakt možný všecko.“

Karel se zvednul, mrzelo ho to, to nechtěl, ještě se otočil:

Prosím, přijďte za chvilku nahoru.“

Jejich agentůrka obývala teď jen pět místností, vstupní haličku, kancelář, kde pracovaly dvě včelky, jak jim říkali, bylo to dvě účetní, které zpracovávaly zatím jen dílčí věci, dělaly podklady a prostě pomoc dvěma samostatným snad se dá říct analytikům, prostě paní Lexové a Tondovi, ti dva měli společně další kancelář, pak byla Karlova a malá zasedačka. Karel zašel k paní Lexové, byli tam s Tondou oba a pracovali, jen zvedli hlavu, aby pozdravili a Tonda se zeptal:

Šéfe, potřebujete něco?“

Jo, mluvit s váma, pojďte vedle, prosím, musím si s vámi o něčem popovídat.“

Ti dva se na sebe překvapeně podívali a šli, v zasedačce byl jeden podlouhlý stůl tak pro deset lidí, Karel se posadil proti kolegům:

Musím se vám omluvit, dělal jsem moc věcí najednou a na vás jsem nakládal a nekoukal, že to není v lidských silách, mrzí mě to, promiňte mi to, vysvětlím vám, proč to bylo a hned s tím něco provedeme.“

Do dveří vklouzla paní Hladíková a posadila se k těm dvěma, ti dva se po sobě zaraženě koukali a než stačili něco říct, Karel pokračoval:

Jak Toníku víš, tak jsem před časem zakládal zdravotnické zařízení, tušil jsem, že bude mít Anička problémy, taky že jo, dneska jí na hodinu vyhodili a tak jsem se staral, takže teď zdejší věci, začneme od Vás, paní Lexová, máte hodně smutný oči, je to únava ale i něco jinýho, co Vás trápí? Možná můžeme pomoct?“

Na tvářích obou bylo vidět, jak na ně zprávy působí, na zprávu o Aničce sebou trhnuli, paní Lexová vytřeštěně koukala, Tonda se vykulil, ale pak jen zavrtěl hlavou, teď bylo na paní Lexové vidět, že neví jak do toho, šlo to ztuha:

Nechtěla jsem Vás tím obtěžovat, prostě můj muž, on je hodný, ale jak nemohl létat a pustili ho, tedy vyhodili z tý vojny a v civilním lítání ho taky nevzali, tak je z toho špatný, má malou penzi od vojáků, neměl dost let a nemohl najít práci, naučil se docela dobře účtovat, hloupej fakt není, ale sám zakázky neumí sehnat, velký firmy chtějí lidi s praxí a se školou, tak dělá pro malé soukromníky, za pár kaček, docela ho odírají, (bylo na ní vidět, jak se jí to blbě říká, jenže říct to musela), tak si chtěl udělat školu, aby měl vysokoškolskou kvalifikaci v oboru, a viděl inzerát, že nějaká soukromá vysoká nabízí ekonomiku na titul bakaláře, no tak jsme zaplatili dvěstětisíc a on studoval, no jenže po dvou letech trápení a řekla bych i buzerace mu řekli, že jako nemají akreditaci a ten titul nemůže dostat, že snad musí dostudovat jinde, je z toho dost špatný.“

Tonda opět vrtěl hlavou a Karel přemýšlel, pak se usmál:

Řekněte mi paní Lexová, kdyby to nebyl Váš muž, vzala byste ho jako účetního k sobě do firmy nebo ne? Promiňte, ta otázka je taková tvrdá, ale vím, že jste velice poctivá a náročná, mám nějaký plán a potřebuji to vědět.“

Teď se Tonda usmíval, znal Karla dost dobře a věděl, kam míří, paní Lexová ne a tak trochu koktala:

No já myslím, že to umí, opravdu, hodně jsem s ním o tom mluvila, napřed jsem ho učila, pak si hledal věci sám, on mi teď pomáhá dělat naše vnitřní účetnictví, nezlobíte se? Já nestíhám, tak mi pomáhal.“

Bylo na ní vidět, že najednou dostala strach, vlastně až teď si uvědomila, že jaksi vynesla firemní důvěrnosti mimo firmu, což by někdo ale mohl vzít dost úkorně, kdyby i ona přišla o práci, špatně, špatně.

Karel jen mávnul rukou:

V klidu, prosím Vás, dobře, tak ho zavolejte, ideálně, kdyby mohl hned, musíme mít víc lidí, před chvílí jsem přijal jednoho bezvadnýho pána na technický věci, tedy ne na počítače, na to máme Davida a naše zahraniční kolegy, ale na takový ty technický starosti, řemesla a správcování a taky se bude starat o polikliniku a Váš muž, pokud bude chtít, bude dělat účetnictví oběma firmám a postupně převezme ode mě smlouvy se zdravotníma pojišťovnama, to bude zásadní pro tu polikliniku a je to dost starostí, takže maličko vám dvěma ubude a seženeme další pomoc, nechci, abyste mi tu padli, ostatně kdo by na mě pracoval, s tou vysokou a tím podvodem, to nevím, Toníku, zadej to právníkům, ať se na to, zadarmo, podívají, právo u nás vymahatelné není, to víme, zkusíme to a Toníku, kde je David? Chtěl se mnou mluvit.“

Tonda šel pro Davida a paní Lexová shánět manžela, na chvilku osaměl Karel s paní Hladíkovou:

To jsou dny, někdy se sesype obrovská spousta věcí, jako by ten den v sobě měl nějaký náboj, jindy je týdny klid, nebo to je ve mně? Že dlouho hnípu a pak najednou musím dodělat, co jsem zanedbal?“

Karel se tázavě podíval na paní Hladíkovou, ta se na něj usmála starýma moudrýma očima:

Nevím, jestli to je v těch dnech nebo ve Vás, Karle, ale brzděte, vždyť jste stařec, proboha, mějte rozum, Vy se honíte furt jak zamlada.“

Já si furt říkám, že to tady nechám Toníkovi a budu jen chodit na procházky s pejskem, ale pro tu Aničku jsem to musel udělat, nebo ne? Že by to byl něco jako signál – jděte staříci do penze? No možný to je, to se teď pozná, když nám to nepůjde, byl to signál a jdeme do penze.“

Hladíková se smála:

Ale ono vám to půjde, jo, vy dva s Aničkou, když se do něčeho dáte, to půjde, jo a slyšela jsem, že se staráte o to děvče z děcáku, jak vytáhla toho kluka z bazénu, jak jen se jmenuje, ta moje blbá hlava.“

Kristýna, báječná holka, teď za ní pospíchám, bydlí u nás, skoro pořád, to bylo složitý, to zařídit, aby to šlo, no to je na vyprávění, Anička Vám to ráda poví, ale vzpomněl jsem si, jak teď potřebujeme lidi, já rád beru hodný lidi, znáte mě, na ty tak zvaný odborníky moc nedám, prostě, kdysi dávno, hned po převratu mě přepadli, já nedával pozor, no trouba a jeden pán mě pomohl, tak mě napadlo, nejspíš práci nepotřebuje, ale kdyby ano, zkuste mi něco zjistit, nevím ani kdo to byl, nic, jsem vlastně nevděčník, babčo čiperná.“

Hladíková se smála:

Jasně že si pamatuju, myslela jsem, že z toho umřu, stačilo Vás ještě jednou majznout a bylo, jo toho chlapíka seženu, pár lidí ještě zůstalo, kde bývalo, a nevděčník nejste, staral jste se, jenže on za ním zašel hned Toník, poděkovat a snad s flaškou nebo tak a Vy jste to pak prostě vypustil, když Vám Toník řekl, že to zařídil.“

Ve dveřích se objevil Tonda s Davidem, evidentně Tonda Davida v něčem brzdil, Karel vstal a šel podat Davidovi ruku:

Vítám tě, chlapče, moc rád tě vidím, co tě tíží?“

Táta říká, abych Vás tím neobtěžoval, ale to je důležitý a Vás to nezdrží, jen potřebuju telefon na někoho, kdo má na starosti tady ten Váš počítačovej systém, asi někoho z těch Rusů, máte tu bezpečnostní díru, ne velkou, tedy nedá se snadno najít, ale je tady, jen mu zavolám a vysvětlím mu to a oni budou vědět.“

Karel se usmál:

Vždycky jsem si říkal, že jsi chytrej kluk, proboha po kom – ne Toníku, to byl vtip, nech stařečka žertovat.“

Mezi tím si nasadil brýle a vytáčel číslo:

Ahoj Nikolaji. Promiň, že ruším, ale potřebuji Vašeho kluka přes počítače, něco tu máme …“

Po chvilce vysvětlování dal telefon Davidovi:

Běž si s ním povídat ke mně do kanceláře, tady byste jen rušili a my tomu pendrek rozumíme.“

Po chvilce se objevil nervózní pan Lexa, vysportovaný mužský v nejlepší kondici, který nemůže lítat, protože není dost fit, po létech trablů a životních zkoušek měl nervy v háji a sebevědomí nadranc, jenže Karel dovedl uklidnit lidi, po čtvrt hodině byli dohodnuti, Lexa se sice děsil vyúčtování pro pojišťovny za lékaře v poliklinice, ale Karel ho zarazil:

Klid, to, že se děsíte, je dobrý znamení, ptal jsem se pár účetních a všichni to brali, hned, z fleku a netušili nic, jen smlouvali sazbu na hodinu, výkon a tak, bát se, je důkaz solidnosti, nastoupil jste prvního, toho minulého a smlouvu si připravte sám, já doplním čísla a Vaše skvělá paní Vám řekne, jak to tady chodí, jako že Vám osvětlí zdejší mírný chaos.“

Část toho říkal přes rameno, jak spěchal domů za Krystýnou, jenže ve dveřích ho chytil Tonda:

Prosím tě Karle, měl bys to vědět, ten Rus, ten počítačovej, sem letí, teď hned, tedy večer bude na Ruzyni.“

Tondo, to bylo jasný, všechno je tajný a zabezpečení nejvíc, to musí z očí do očí a počítej s tím, že si dost možná toho tvýho kluka vezmou k sobě, jako že ho zaměstnají, tedy že mu to nabídnou, dej na můj čich, oni chtějí dobrý lidi a on je dobrej.“

Když Karel dorazil domů, Kristýna si povídala s Aničkou v kuchyni, byla nadšená z koníčků, Karel jí chvíli poslouchal a pak do toho vstoupil, měl pocit, že tenhle den je dnem, kdy se prostě věci rozhodují, jiné dny se zase dělají ty rozhodnuté:

Krystýno, taky miluju koníčky, jako kluk jsem chtěl u koní pracovat, nevyšlo to, jenže mnohem více, než starat se o koníčky, je potřeba se starat o lidi, třeba my s Aničkou jsme už stařečkové, potřebujeme, aby se o nás někdo kvalifikovaně staral, co ty na to?“

Kristýna se na ně překvapeně podívala, ale znala ho a věděla, že řekl jen půlku:

Jasně, budu se o vás dva starat, ale ty nechceš jen tak nějaký starání, co máš za lubem, dědečku stařečku?“

Karel se smál:

Holka ty vidíš do lidí, že je to skoro nebezpečný, no chci, abys studovala medicínu, teď na gympl a pak na fakultu.“

Kristýna se zarazila a posmutněla:

Dědo, ty ses zbláznil, jsem blbá, učení mě nejde, já to nedám, ráda bych, tedy kvůli vám dvěma, abych vám udělala radost, mámě vlastně taky, jinak bych nestudovala, ale to nedám, jo do lidí vidím, jinak by člověk v bordelech a v děcáku nepřežil, ale to je to jediný, co umím.“

Karel se na ní zkoumavě díval, bylo mu jí líto, věřil jí, zatraceně, to jsou startovací podmínky, jo, to jsou rozdaný karty, vstoupila do toho Anička:

Proč nechceš studovat, tedy kdyby to nebylo kvůli nám?“

Kristýna se na ní podívala těma svýma velikýma černýma a trochu šikmýma očima:

No podívej se babi na ty ženský, co jako dělaj kariéru, jak se říká, kvůli tomu se studuje, ne? De z nich strach, jak dupaj na těch kramflekách, jak důležitě vylejzaj z těch drahejch aut, jaký sou to tvrďačky, v očích jim vidíš, jak serou na obyčejný lidi, jak náma pohrdaj, jinde podlejzaj, tam kde je třeba, to je vidět, občas, ty nahraný úsměvy, důležitý jsou jako pes v nůši, jak občas ty říkáš, a sou to při tom zoufalky, vidíš ten strach, aby byly dokonalý, aby šéfové nezačali šukat jiný, mladší a hezčí, aby stihly tohle a tamto, aby si honem užily, než přijdou první vrásky, než s nima někdo vyběhne, jako ony vyběhly s jinejma, ne to nechci, chci se starat o koníčky.“

Karel jí pozoroval unavenýma očima, ta holka by byla báječná do nějaký služby, tohle z ní padá v šestnácti, jenže jak tyhle ženský končí, ne, on toho zažil dost, usmál se na ní:

Uděláme dohodu, ty se budeš snažit a my ti koupíme koníčka, tedy hříbě, ale ono rychle poroste, dohoda?“

Krystýně zvlhly oči:

Tos ani neměl říkat, teď budu smutná, že nikdy koníčka mít nebudu, já se už snažím, abyste měli radost, na vás je tak vidět, jak vás mrzí ty koule a jak máte radost i z takový tři mínus, jenže já jak sem se dlouho neučila, to nešlo, v děcáku se nemůžeš učit, děcka ti roztrhaj knížky i sešity a ještě tě zbijou, to nejde a jak mi to uteklo, tak teď vůbec nevím, o čem v tý škole mluví a přijímačky jsou za pár měsíců a už teď sem o rok starší, jak mě máma zapomněla dát k zápisu.“

Krystýně ukápla slza, stydlivě jí utřela, snažila se, aby to nebylo vidět, Karlovi jí bylo líto a Aničce taky, ta jí k sobě přitáhla a podívala se na Karla, ten pokračoval:

Děvče, nechci tě trápit, toho koníčka už máš, jen ho musíme přivézt, koupil jsem ho před týdnem, dáme ho k těm lidem, kde jsi dneska byla, je to dohodnutý, abychom nemuseli moc platit, tak se o něj budeš sama starat, to je jedna věc a to učení, jasně, chápu, moc dobře, já taky vyšel vlastně z pátý třídy, protože pak byla válka a to se neučilo, tedy skoro vůbec, vím, co to je, něco dohánět a tady Anička by taky mohla vyprávět. Takže, hele například, znáš, myslím Toníkova Davida, že jo?“

Kristýna zírala, byla trochu zaskočená a to se jí nestávalo často, ale koníček to byla zpráva, skoro nerozuměla otázce, Karel jí to zopakoval a ona se snažila při zmínce o Davidovi nečervenat, povedlo se, jí se líbil taky, každý se líbil, on si jí nejspíš ještě ani nevšimnul, Karel pokračoval:

Tak ten David přišel za tátou, on je na vysoký, že potřebuje pomoct, že taky neví, o čem ve škole mluví a začal chodit na matiku k Matoušovi, toho znáš, takže najdeme ti pomoc, to půjde, a když ne na poprvé, tak na podruhý a když ani pak ne, nic se neděje, budeš mít koníčka, už ho máš.“

Kristýna se dívala z Karla na Aničku a zpátky:

To jako nekecáte, nezlobte se, tedy to je jako vážně, fakt koníčka a nevezmete mi ho, když to nedám?“

Anička, jak jí držela kolem ramen, jí k sobě zase přitáhla a zašeptala jí do ucha:

Klid, nevezmeme, nikdy a řekla bych, že ty to dáš.“

Byl to den mnoha rozhodnutí a změn, ještě nekončil, David na letišti čekal na návštěvu, byl zvědavý, ale ne nervózní, strach neměl, proč taky a že by udělal kariéru, tak to ho nijak nebralo, nějaké peníze si vydělal, vlastně docela slušné a to moc na firmy netlačil, trošku ho vydržovaly poněkud starší přítelkyně, ale kdyby přestaly nebo to jemu přestalo vyhovovat, pracoval by o trochu víc, klid, jak jen bude vypadat?

Tipnul si hned a dobře, jen ho trochu zmátlo, že ty lidi byli zjevně dva, jen se snažili tak nevypadat, jenže klasika, dva úplně cizí lidi jdou jinak a tohle jsou možná hodně utajení kluci, ale ne agenti, táta by takhle nešel, ten, který byl určitě ta počítačová hvězda v Davidově hlavě okamžitě dostal jméno Andrej Rublev, před pár lety se svojí profesorkou češtiny a taky trošku přítelkyní viděl film o tomhle středověkém malíři ikon, ne snad že by hlavnímu hrdinovi z oka vypadnul, tak moc si to nepamatoval, ale štíhlý, skoro hubený chlapík se světlými trochu řídkými ale dlouhým vlasy a vousy mu ten film a mnichy v klášterech připomněl a taky ty pozorné oči, zpočátku trochu překvapené, David byl elegantně oblečený, ne frajer, ale ne hacker, který se oblíká jen aby mu nebyla zima.

Sedli si k plastovému stolečku v jedné kavárně s předraženým mizerným kafem a povídali si, tedy David povídal, věděl, že oni potřebují v prvním kole informace o něm, jen tak se rozhodne, jestli bude druhé kolo, pak se bude ptát on, možná, nebo ne, ale to je fuk, rychle se dostali k programu, kterým se vlámal do systému. S úsměvem vyprávěl o svém učiteli na matiku Matoušovi a o tom jak on mu jednou povídal o tom jak v sedmdesátých letech, v počítačovém pravěku alespoň tady, psal do své kandidátské práce program, kterým potřeboval testovat obrovské množství možností a vybírat tu nejlepší, jenže tehdy ty obrovské počítače měly tak jeden MB paměti, takže obrovská data přehrabat prostě nestíhaly, bylo by to trvalo dny a to by se počítač zaručeně rozbil. Takže Matouš musel hledat cesty jak to obejít a tak kombinoval svoje lidské vyhodnocování částečných výsledků a dřinu počítače.

David měl nesrovnatelně lepší stroj, ale zaujala ho ta kombinace člověka a stroje, dokonce se snažil počítač, tedy ten program, učit, hrál si s tím, bavilo ho to a docela to fungovalo, vyrobil krtka, který hledal, případně vrtal dírku a učil se z vlastních chyb a neúspěchů, občas se radil se svým „tátou“ Davidem, který měl tohle na hraní a vydělával si správou sítě pár malých firem.

Rus poslouchal a vyptával se, zeptal se, jestli ten program může vidět, David mu dal flashku a že si to může nechat, vousáč vytáhnul z ruksaku tenoučký notebook, David jen lehce ale uznale pokývnul hlavou, dost dobrý, Rus letěl očima po kódu, rychle, když zvednul oči, měl v nich uznání:

Dobrý, fakt, velice originální.“

David měl radost, ten chlap působil, že se vyzná a proto řekl něco, co by jen tak nepověděl:

Víš, mrzí mě, že jsem se ve škole neučil, honím to teď a už budu ale starý, nejen matiku a fyziku, ale třeba z biologie nic nevím.“

A když viděl tázavý pohled tak to vysvětlil:

Příroda je plná algoritmů, lev se nějak chová, když loví, včely když pracují, ptáci když letí v hejnu, my programujeme náš rozum, co takhle intuici?“

Malíř Andrej na něj zamyšleně koukal, s respektem, pak asi udělal nějaký pohyb nebo domluvené gesto a přišel k nim ten druhý, David opět tipnul dobře, tenhle byl na organizaci, nastalo druhé kolo a nešlo to dobře, David se nikam netlačil, peníze ho moc nelákaly, hlavně se nechtěl stěhovat, jenže na druhou stranu ho zajímala práce, špičkoví lidé a špičková technika a nádherné úlohy k řešení, takže hledat kompromis, rozešli se s tím, že obě strany mají dost informací a že se určitě za dva týdny sejdou v Moskvě, alespoň na týden, náklady platí jasně oni.

David jel zamyšleně domů a těšil se, až si o tom poví s tátou a hlavně s Karlem Marešem, jen aby měl čas, Karel v tu dobu tvrdě spal, aby ovšem v případě potřeby hned vyskočil, to se musel naučit už jako kluk u partyzánů, jenže jeho Anička nemohla pořád usnout, bylo toho moc a únava nezabrala, bolela jí hlava a pořád se jí v ní všechno v hlavě převalovalo, před čtvrtou ranní to vzdala a šla si pro prášek a viděla světlo v pracovně, nakoukla tam a viděla Krystýnu jak se moří s počítačem:

Holka, proč nespíš, neučíš se, že ne?“

Ne, babi, chtěla jsem najít, kdy k nám jede první autobus, volala mi jedna holka od mámy, víš, no jak tam to, no pracuje, prostě mámu zase odvezli do nemocnice, už potřetí za sebou, nevím, co jí je, bývalo jí v poslední době dost špatně, dost jí bolívá břicho, mám strach, chci se za ní jet podívat.“

Anička se dívala do smutných černých očí malé holky, která byla už docela velká, krásná, životem zatraceně zkoušená:

Zajedem tam spolu, autem, podívám se na tvojí mamku, chci jí konečně poznat a mrknu se, co jí je.“

Babi, ty musíš do práce, to nejde.“

Klid, jde to, často se mi to nestává, ale asi mi bude zítra, vlastně dneska ráno, trochu špatně, po šestý brnknu Zdeně, přeobjedná lidi a ti, co nejsou objednaný, přijdou odpolko, jedeme, hned, řeknu jen Karlovi.“

Karel jel s nimi, když mu Anička šla říct, že odjíždějí, už se oblékal:

Pokud budeš muset Krystýny maminku přivézt, a nejspíš že jo, tak já budu řídit a ty o ní pečovat, kdo ví, co nás čeká.“

Krystýny maminka, Věra Bernášková, byla na okresním áru, ležela zkroucená do klubíčka, to jí to břicho trošku míň bolelo, kapačka jí vedla do ruky, a věděla, že tam je jenom analgetikum a výživa, ani jí doktor na příjmu neprohlídnul, doktorka ze sanitky jí aspoň sáhla na to břicho a něco doktorovi říkala, ale ten na to kašlal, bastard nafrněnej:

Tyhle ženský z bordelů jsou vožralý a zfetovaný, do rána se z toho vyspí a posíláme je domů.“

Bylo jí tak zle, že si byla jistá, že končí, Bernášková finito, estráda je káčo blbá u konce, do prdele, moc sis neužila. Ještě že ta Kristýna je snad v dobrejch rukách, snad, ať aspoň jí ten Bůh něco dá, když na mě se vysral, nebo ne, nebo jsem jen všechno zvorala sama? Znova se propadla ho horečnatého polovědomí.

V sedmnácti odešla od rodičů, puritáni, pokrytci, nevěděli si rady s vlastním životem, za jejich zpackanej, neupřímnej život mohl bolševik, všechno na něj sváděli, při tom ani spolu neuměli mluvit, jí drželi stranou od dětí s pocitem, že jsou lepší lidi a že by se od nich nic dobrého nenaučila, sex bylo sprosté slovo a že děti nenosí čáp si musela odvodit sama s pomocí kamarádek, žádná školka, družina a ani tábory, kde se pak člověk má něco dozvědět o životě, poslední panna ve třídě, první v jiným stavu, s takovým milým, chytrým Vietnamcem, no vlastně říkal že je Číňan, ale kde by se tu vzal Číňan, ale byl dost vysoký a asi trošku nešikovný, no ještě ke všemu, aby to bylo úplně dokonalý, tak zmizel, s celou rodinou, nikdo netušil, kam se odstěhovali, zpátky do Asie nebo do východního Německa.

Na tu scénu, co doma propukla, když to řekla, tak na tu nikdy nevzpomínala, ne že by nezažila potom mnoho horšího, to zažila, jenže od pasáků člověk nic dobrýho nečeká, ale od rodičů jo, třeba že ve chvíli, kdy jeden moc potřebuje pomoct, pomůžou, už je od té doby neviděla, taky její chyba, prostě si vychutnala samostatnost se zoufale rozdaný kartami, zažila peklo bídy, zneužívání, znásilňování, rychle padala od jednoho, kdo jí prý pomůže k dalšímu, ještě horšímu, a všichni jí pomohli jen do většího srabu, ten poslední jí prodal do jednoho z bordelů u německých hranic.

Ten patřil, ostatně stejně jako teď ona, jistému Juraji Wajdovi, šéfovi šéfů, řeklo by se v Kmotrovi, Věra ho nečetla, ona to prožívala, tomu chlapovi patřili všechny bordely na nejméně dvaceti kilometrech silnice, několik hotelů a restaurací v okresním městě, k tomu stovky hektarů pozemků na zajímavých místech a kde co ještě, vážený muž, zdůrazňoval, že není cikán, ale že je Slovák, celkově mátl tělem, vždy v obleku na míru, ale nenápadném, šedém, tichý hlas, všichni se třásli, mnoho lidí zmizelo, některým stačilo namlátit, na jednu vzpurnou holku narazil před pár měsíci jeden houbař v lese, špatně jí zahrabali a koukala jí ruka, veliké vyšetřování, Wajdu nikdo nikdy nevyslýchal a ani nikoho z jeho lidí. Svoje podniky osobně neřídil, jasně, bylo toho moc, ale pravidelně chodil na kontrolní návštěvy a povrtat se v účetnictví, tom vnitřním.

Když se pár měsíců po svém „nástupu“ do jednoho z jeho zařízení Věra ráno probouzela z kocoviny, alkohol, prášky a celkově depka, tak na její posteli seděla nádherná ženská, aspoň o deset let starší než Věra, ta už si jí před tím všimla, byla jedna z vyvolených, tedy z lepší kategorie, prostě nebyla tím nejposlednějším hadrem na holi jako Věra, vážně na ní koukala:

Hele holka, ty seš Věra, že jo? Já jsem Naďa, jako Naděžda i když ty blbci mi tu říkají Ester, jako kdyby při šukání to bylo až tak důležitý, podívej promiň, že se ti pletu do životu, tedy pokud se tomu tady tak dá říkat, ale ty máš tu malou, to je fakt bezva holka, tak to koukej kvůli ní přežít, takže rada starý kurvy, žádný prášky, maximálně na bolest a to jen když vidíš krabičku, chlast trochu a jen z flašek, který ti na baru ukážu, barmanka pochopí, že ty víš, a bude se toho pak držet, někdy dáme řeč, ta Kristýna je teda borkyně.“

A odešla, pak dali řeč a vícekrát, jenže to netrvalo dlouho, jednou se zastavil mladej obtloustlej kružítko, tak přezdívali těm z bývalého východního Německa, podle jejich státního znaku co měli na vlajce, tedy před převratem, standardně hnusnej, ale dost sjetej a ten vytáhnul kudlu, že prej útočnej nůž, co s ním dědeček podřezával rusáky, holky zalezly, jenže Naďa ne, protože se nebála a ten blb jí bodnul, určitě omylem, ale bohužel dost přesně, vykrvácela ve chvilce, šéf toho bordelu jí nechal zahrabat v lese, od Němce, až se vyspal, si koupil nového bavoráka za marku a odvezl toho chlapa do okresního města, kde vybrali z jeho dvou kreditek co šlo, pak ho pustil.

Věra měla tehdy pocit, že zase spadla dolů, jediná kamarádka je mrtvá a ona je teď zase sama na tenhle fujtajbl, byla zoufalá hlavně sama ze sebe, roky měla pocit, že vždycky pět minut po chvíli, kdy se něco dělo, tak až potom věděla, co měla udělat aby nebylo zase hůř a tak se rozhodla, že zkusí maličko změnit svůj život, možná k horšímu, ale pokusí se, příležitost se naskytla vzápětí, stavil se Wajda a Věra si všimnula, jak vyšel ze záchodů se zhnuseným výrazem a když si sedal, tak pečlivě kontroloval židli a sednul si až na třetí, prostě intimní osvětlení skrývalo pěkný hnuj, ozvala se, překročila hranice a poprvé Wajdu oslovila:

Pane Wajda, moc prosím, nechci už dělat kurvu, chci tady uklízet, na záchodech to smrdí, všude je špína, všechno je ulepený, nádobí není pořádně umytý, nám holkám už dva měsíce nefungujou sprchy, to je špatně pro Váš obchod, já to budu dělat, prosím, nechci dopadnout jako Naďa, tedy Ester.“

Když řekla poslední větu, uviděla v jeho očích, že má velký malér, taky že šéf toho jejich baráku po ní skočil a dal jí facku, že upadla a hned napřáhnul nohu, že jí kopne, ale zarazil ho svým tichým hlasem Wajda:

Nechej tu píču, má pravdu, kurva, je tu hnuj, ty to debile nevidíš? Dobře holka, vstávej, když jako chceš, tak budeš uklízet a mejt, a pokud tady nebudu moct žrát z podlahy, tak víš, co tě čeká a ty jí dáš ty prachy, co dáváš za uklízení, tedy ty prachy, co ty zmrde píšeš do mejch knih.“

Odmlčel se a všichni ztuhle čekali, co bude, chvilku byl zticha a pak se klidně, bez hnutí brvou zeptal:

Tož, co se stalo s tou Běloruskou? To byla třída baba, kurva, proč mi nikdo nic neřekl?“

Místní šéf se třásl a Věra taky, až Wajda odjede, tenhle si jí podá, proboha, chlap začal koktavě vysvětlovat:

Byl tu Němec, mával kudlou, byl vožralej nebo sjetej, nevypadalo to nebezpečně, ale pak najednou bodnul, trefil jí do krku, krev stříkala po celým lokále, bylo hned po ní.“

A co poliši? Tyhle věci máte napřed hlásit mě a domluvíme se, jak dál.“

Nehlásili jsme to, jí jsme zahrabali, jemu sebrali auto a poslali ho domů, chtěl jsem Vám to teď zrovna říct.“

A prachy vám žádný nedal? Zachránili jste ho přece před deseti lety v krimu, vy blbci.“

Jo vybrali jsme z jeho kreditek, teď sem Vám to chtěl všechno říct a dát.“

Wajda se zvednul, ukázal prstem na Věru:

Máme dohodu, za tejden se to tu bude lesknout a pak už furt, jinak – však víš, a vy debilové jí nechte bejt a ty, kokote, pojedeš za mnou, to auto má německou značku, musíme to přehlásit.“

Místního bosse už nikdo z nich nikdy neviděl, není chytré okrádat šéfa, to auto i ty vybraný prachy byly přece Wajdovy, o tom žádná, a z Věry byla uklízečka, nejdříve jednoho baráku, pak dvou dalších a pak celé vesnice, no vesnice to bývala za dřív, teď to byla malebná v noci blikající skupina bordelů a ona to tak trochu šafářovala, tedy technicky, jak by řekli moderní manažeři, lidské zdroje na starost neměla, leda tak další uklízečky.

V tomhle prostředí vychovávala Kristýnku, snažila se, Wajda byl spokojený, jak uklízí a stará se o jeho podniky, ale někdo jí to nepřál, logicky, v daném prostředí úžasná kariéra, tak jí udal na sociálku a Kristýnu jí sebrali a dali do děcáku, pak se to střídalo, občas byla u ní, občas v děcáku, v poslední době u těch lidí, Věra nežárlila, chtěla pro tu holku to nejlepší a věděla, že ona jí to nedá, což byl omyl, ale pochopitelný, no a taky si uvědomovala, že prostředí bordelů je ale hodně nebezpečné, teď čekala rezignovaně na smrt, jen prosila toho, kdo to tady šéfuje, aby jí už netrápil, že tu bolest nemůže vydržet, aby jí už odvedl, nevěděla kam, ale jinam a horší to tam, do prdele, snad nebude.

Někdo přišel do její kóje, asi sestřička, viděla na ní, že jí lituje, ale ta jí pomoct nemůže, neměla sílu se otočit, někdo obešel postel a stoupnul si před její obličej, dotknul se lehce její ruky:

Ahoj mami.“

Otevřela oči:

Kristýnko.“

Přijela sem se na tebe podívat a Anička přijela se mnou, aby tě prohlídla.“

Věra uviděla vedle Kristýny Aničku, tak laskavou tvář ještě neviděla, Anička se nad ní naklonila:

Dobrý večer paní Bernášková, můžu Vás vyšetřit? Vás asi hodně bolí břicho, dovolíte, já zkusím zjistit, od čeho to může být, kde to bolí nejvíc?“

Věra si nevzpomínala, kdy jí naposledy někdo vyšetřoval, tyhle dotyky byly tak jemné, ale přesto sténala bolestí, na druhou stranu měla pocit, že jí z Aničky rukou proudí do těla energie, nebo klid a pocit, že bude dobře? Anička vypadala dost vážně, Kristýna se rozklepala strachy, pak Anička odešla za doktorem, Kristýna držela maminku za ruku a za chvíli slyšela z chodby, jak Anička s někým telefonuje, když se vrátila, jen se na ty dvě usmála:

Holky balíme a jedeme, musíte do fakultní nemocnice, jste nemocná, dost, vlastně moc, nejde a nesmí se to přechodit, obávám se, že to chce rychle operaci, budeme Vás mít blíž a tam se Vám pověnují, tady Vás ani neprohlídli.“

Kristýny maminka byla polekaná a slabě zaprotestovala:

Já musím tam k nám, mám tam práci, moc práce, a taky vlastně nemám kam jít a nemám tady nic sebou, ani žádný oblečení.“

Anička jí vzala za ruku a dost autoritativně řekla:

Žádné starosti, musíte se léčit, když ne kvůli sobě, tak kvůli Kristýně, ostatní se zařídí, věřte mi, budete mít kam jít, jen toho musíte bejt schopná.“

Za necelé dvě hodiny ležela paní Bernášková na vyšetřovně na akutním příjmu ve fakultní nemocnici, nakláněl se nad ní profesor Drbohlav, Anička a docent Trejbal, chirurg, po rychlé prohlídce si ti tři něco řekli, vyděšená Kristýna pochopila, že maminku budou hned operovat. Když se rozloučili s Drbohlavem, zeptala se najednou Anička Kristýny, jestli nemá hlad a co takhle kafe, asi si neuvědomila, jak byla nervózní, že Kristýna je mladá holka, která kafe ještě nepotřebuje:

Hlad mám furt babi, já chci bejt krásná, když už jsem blbá, a tak moc nejim.“

Hm, to je zvláštní, kdo pak tedy pořád vyjídá tu ledničku? To bych si nemyslela, že Karel.“

No já zas nemám takovou pevnou vůli, zrovna na tohle.“

Anička odvedla Kristýnu do bistra, které bylo otevřené nepřetržitě, byla ve špitále jako doma, když si sedly se dvěma tácy ke stolu, řekla Kristýna potichu:

Vlastně jsem s mámou byla mnohem míň, než jiný děcka, ale kdyby teď umřela, to by bylo děsně smutný.“

Anička se jí dívala do dětských očí plných bolesti:

Je to zanedbaný, maminka si asi už dlouho brala prášky na bolest, asi dost, protože to muselo hodně bolet, víš bolest je vlastně dar, to nám někdo daroval, abychom byli varovaný, že je něco špatně a něco jsme dělali, kdyby nás tělo nebolelo, tak bychom taky rychle umřeli a při tom by se to dalo léčit, ale my bychom nevěděli, že se něco děje, stejně věřím tomu, že krev je červená prostě proto, aby byla dobře vidět a taky nás to varovalo, bacha, dělej s tím něco, no a tvoje maminka k doktoru nešla, no nebo šla k blbýmu, jako ten v tom špitále, zatraceně, brala asi stále víc těch prášků, to pak stačí sklenička vína a vypadá opilá, ti doktoři jí asi nikdy neprohlídli, alespoň posledních pár let, teď se musíme modlit.“

Smutně, zamyšleně jedly, když odložily příbory a Anička se chtěla zvednout, zahlédla profesora, jak přišel do jídelny, zamávala na něj, usmál se a sednul si k nim:

Maminka je na sále, už jí operují, Trejbal k tomu vzal i Davida Waltra, měl náhodou taky službu, lepší tu asi nejsou, to je maximum, co se dá udělat, uvidíme, teď je to o modlení.“

Kristýna se dívala z jednoho na druhého, vytušila, že je to zlé a jako že hoří, pochopila, že udělali nejvíc, co mohli, ale že naděje je malá, byla zoufalá:

Oba říkáte, je to o modlení, udělám cokoli, abych mámě pomohla, beztak je v těch sračkách kvůli mně, kdybych se nenarodila, nevyhodili by jí z domova, jenže co je to modlení, já to neumím, jak se modlí, a to jako k tomu Bohu, jak se říká? A on je? A jaký je? Ve škole do nás hustí, že blbost, žádnej bůh, vývoj, náhoda. A vy dva v něj tedy věříte a děda Karel taky a vy nejste žádný blbci, tak jak je to, a jestli ten Bůh je, tak proč mámu tolik trápí, ona do hajzlu nikdy nikomu neublížila.“

Profesor se podíval na Aničku, věděl, že otázka míří spíš na ní a byl rád, ne že by si tyhle otázky nekladl mockrát, ale vysvětlovat je týhle zvláštní, krásný a zjevně hodně chytrý holce, to mě potěš. Aničku hrozně mrzelo, že tu není Karel, ten by dovedl něco říct, dobře, vzpomněla si večerní povídání na schodech katedrály v San Gimignanu, jenže stejně to říct nemůže, nebo jo? Věděla ale, že Krystýně to vysvětlit musí:

Víš já věřím, Karel také a tady Oldřich taky, že Bůh je, ale nevíme to, nemáme žádný vypínač, jak na elektřinu, že se něco zmáčkne a Bůh se objeví, myslím si, jsem o tom pevně přesvědčená, že stvořil svět a nějak ho řídí, ale je tak chytrý, že to vůbec nechápu, jak to myslí, jasně, trpíme, často, nevím proč, ale to, že to nevím a že trpím neznamená, že Bůh není, nebo že není dobrý, podívej, myslíš si, že dokážeš rozumět třeba všemu tomu, čemu rozumí Karel, nebo tady profesor?“

Kristýna poslouchala s naprostým soustředěním:

Jasně, nerozumím, dědovi vůbec a tady profesora neznám, asi bude chytrý, vypadá tak a nevytahuje se, tak se poznaj chytrý, že jo.“

Dobře a teď si představ někoho tisíckrát, milionkrát chytřejšího než děda Karel, než tady Oldřich, než Einstein a pak ještě hodně přidej a možná tak přemýšlí Bůh, to nedáme, to nechápeme, ale věřím v něj a já věřím, že když prosím, modlím se, že to vliv má, ale na druhou stranu není to tak, že si řeknu – tohle chci a ono to je.“

Kristýna přemýšlela a profesor obdivně koukal na Aničku, ta měla pocit, že zrovna napsala habilitaci, ale nevěděla, jak dopadla.

Aničko, ale jak je to s tím modlením, je hrozně chytrej, asi tedy všechno ví a tak tedy ví, že chci, aby máma neumřela, to mám mlátit hlavou v kostele o zem, to je blbost, to si akorát ten Bůh řekne – ta holka na mě furt kašlala a teď mi leze do zadku, abych jí zachránil mámu a až bude máma fit, tak se na mě vykašle zas.“

Kristýna byla nekonečně smutná, tohle nevypadá jako cesta, není žádná naděje, máma umře, rozklepala se, věděla, že začne brečet a že to nezastaví, Anička jí položila svojí ruku na její, Kristýna ucítila teplo a klid, najednou se v ní rozlila naděje, Anička se tiše ozvala:

Tohle je složitý, ale zkus nemyslet za něj, za Boha, že on si jako myslí tohle a tamto, to nemá cenu, my mu nerozumíme, smiř se s tím, že mu nerozumíš, zkus mu slíbit, že budeš dělat, tedy že se budeš snažit dělat, co on chce a pak mu začni důvěřovat, nevíme, co se může přihodit, maminka se může úplně uzdravit a být dlouhý roky v pohodě, ale taky může přežít, ale být moc nemocná, nebo to nepřežije, my bojujeme, ale nevíme.“

Na Krystýně bylo vidět, jak se snaží pochopit, co Anička říká a jak horečně přemýšlí:

A co mu mám slíbit? Co chce? Jak to zjistím, co chce?“

Chce jednu jedinou věc, abychom na sebe byli, my lidi, navzájem hodný, buď hodná na ostatní, nedělej jim to, co nechceš, aby dělali tobě, to pořád v bibli opakuje.“

Kristýna se podívala z jednoho na druhého, pak na strop, oba na ní viděli, jak ta krásná hlava jede na plný obrátky:

To je šíleně těžký, to snad ani nejde, to bych musela bejt hodná jako ty, to nedám.“

Profesor se rozesmál a Anička taky, jen jí vyklouzly do toho smíchu dvě slzy, pohladila Krystýnu po hlavě a profesor jí konečně přišel na pomoc:

Krystýno máš pravdu, v obou věcech, je to děsně těžký, ale musíme se upřímně snažit, ne předstírat, to Bůh pozná, fakt se snažit a že je Anička nejhodnější, tak to je jasný, já se docela snažím a nejsem z desetiny takovej dobrák, jako ona.“

Z kantýny se přestěhovaly do chodby před chirurgickými sály, Anička věděla, kde jim nikdo neproklouzne, za dvě hodiny, kdy už Kristýna klimbala, vyběhnul David, evidentně něco nestíhal, Aničku letmo pozdravil, ta dobře odhadla, že neví, kam jí zařadit, chytla ho:

Tak jak, pane kolego.“

To jako myslíte tu paní, co jsme teď dělali, no je na jipce, bude se probouzet dlouho, asi do večera, schválně pomalu, bylo to zle zanedbaný, jé, Bože, už jsem si vzpomněl, jasně, znám Vás přes Tondu a Matouše, jo ta paní s Vámi souvisí? To je Vaše pacientka?“

Ne, není, to je maminka tady naší Krystýny.“

David vykulil oči:

Maminka Vaší Krystýny, to je na mě složitý, omlouvám se, musím mazat.“

Cestou domů se stavili u jednoho z kostelíků na předměstí, vlastně donedávna v samostatné vesničce, náhodou v něm uklízeli, takže mohli na minutku vklouznout dovnitř, Kristýna se pokusila poprvé v životě modlit. Byla zamyšlená celou cestu, když vystoupili před jejich zahradou, ani se nevšimla venku zaparkovaného Karlova džípu s přívěsným vozíkem, ve kterém se vozí koně, došla do zahrady a otočila se na Aničku s otázkou, kdy pojedou za maminkou, jenže jí to neřekla, protože deset metrů před sebou uviděla hříbě, samá noha, hnědé, na hlavě trochu tmavší, skoro černá hříva, nádherné, trochu překvapené, černé veliké oči, neuteklo, pomalu, váhavě k ní přišlo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.