Stále se něčemu divíme


napsal Leo  K

Stále se něčemu divíme

S pádem východního bloku zmizel kapitalismu ideový světový konkurent. Otevření nových trhů, spojené s pádem tzv. komunistických států, poskytlo nové možnosti v maximalizaci zisků cestou přesunu výrob do zemí s podstatně nižšími výrobními náklady, než jaké byly ve vyspělých zemích západní Evropy a USA.

Divíme se, že globalizace najednou končí?

Přesun výrob do míst s nižšími náklady totiž ovlivnil jak reálnou výši mezd zaměstnanců ve vyspělých zemích, tak i jejich vlastní pracovní místa. Ten přesun do méně rozvinutých zemí přitom nebyl nějakou geografickou neprozíravostí, ale nutnosti kvůli konkurenci. Kapitalisté a finančníci totiž nikdy nejednají v zájmu nějakého státu, ale vždy jen a jen s ohledem na svůj bezprostřední vlastní prospěch.

Kapitál nemá vlast a nepočítá s budoucností, kapitál má jenom zájem se rozmnožit. A to hned.

Tak se stalo, že američtí a západoevropští zaměstnanci se ocitly v konkurenci se zaměstnanci a výrobními podmínkami v nových zemích a i v mateřské zemi velkého kapitálu najednou dochází ke katastrofickým výpadkům kdysi slavného průmyslu.

Divíme se, že skoro všechno, co kupujeme, se vyrábí v Číně.

Nejen Michiganský Detroit, ale i celá Pensylvanie a vlastně celý Rust Belt (rezavý pás), ocelové srdce Ameriky, se zastavily. Pece vyhasly, teď jsou v Číně. A to se situace Číny od ostatních asijských zemí liší tím, že Čína představuje jeden a čtvrt miliardy lidí a tedy její zdroje růstu jsou z velké části místní. Zahraniční investice představují v Číně jen dodatečný, nikoliv hlavní zdroj. Konkurovat jí může leda Indie. Ale to nic nemění na situaci ve Spojených státech. Města zchudla, místní se cítí podvedeni a utekli se k Donaldu Trumpovi, který jim slíbil, že pece zase zapálí.

A my se divíme chudým voličům Trumpa, že věří jeho sociálnímu cítění.

Ne proto, že by byl jediný, kdo rozeznal neblahou úlohu korporací v globálním prostředí, kterým nejde o vlast, o zemi, ale jenom o bezprostřední zisk, ale protože byl jediný, kdo si financoval své zvolení za své a tedy jediný, kdo se nemusí za své zvolení nikomu zavděčovat. Byl také jediný, kdo otevřeně řekl, že peníze korporací už ovládly celou administrativu Spojených států (Washingtonskou bažinu) a současně byl také jediný kdo otevřeně říká, že vedlejším efektem tohoto přesouvání výrob je ztráta dominantního postavení USA. K tomu dochází nejen v důsledku přesunu vlastní výrobní základny do zahraničí, ale také proto, že se země, kam byla tato výroba přesunuta, rychle modernizují a vyrůstají v nové konkurenty.

A my se Trumpovi divíme, že si nasadil čepici Make America Great Again?

Divíme se Trumpovi, že protlačuje na trzích americké zbraně i za cenu velkorysých půjček.

Jenže žádný jiný průmyslový komplex mu v Americe nezbyl. Korporace obecně nejsou ochotni přispívat do solidárních fondů společnosti, pokud k tomu nejsou vnějšími okolnostmi nuceni. Pokud sovětský model představoval alternativu ke kapitalismu, tak i ta pouhá idea byla možným motivem společenských nepokojů. Kapitál se se zaťatými zuby podvolil. Ale tato nutnost na konci osmdesátých let padla a kapitál se hned hlásil o své. O odstranění všech omezení, všech regulací, které dosud ze strany státu brzdily maximalizaci soukromých zisků.

A my se divíme, že ten přitažlivý kapitalismus sedmdesátých let je najednou fuč.

Že v západních zemích hasnul zvolna, kdežto u nás se s plnou sílou ozval ten z XIX. století. Ta „čistá“ soutěž bez pravidel. Divíme se plným regálům blyštivého zboží a uniká nám, že jde o politiku, protože obchodníci nepotřebují myslitele, ale spotřebitele. A pro sebe co největší svobodu a co nejméně regulací.

Není žádným tajemství, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami (například právním zastoupením). Docela dobrou ilustrací jiných vztahů byla spolupráce nenápadného premiéra Bohuslava Sobotky, právní kanceláře Pokorný, Wagner & partneři a mediální agentury Bison&Rose. Propojení marketéra Růžičky, advokáta Radka Pokorného a Bohuslava Sobotky bylo zjevné. Z jednoho úhlu pohledu, toho ryze majetnického a pragmatického, dokázala trojice mladých mužů to, co se povede v divokých vodách byznysu málokomu – ovládnout svého času tuhle zemi.

Jak by měla regulační role státu ve skutečnosti vypadat, hodně záleží na veřejnosti, na neprivilegovaných zaměstnancích a jejich schopnosti prosadit své společné zájmy proti společným zájmům kapitalistů. No ano, zkusme si říct, co jsou naše společné zájmy.

Divíme se, že se nedokážeme domluvit?

Za okolnosti, že nás ohlušuje hon na prezidenta jehož „prohřešky“nemají na běžný život vůbec žádný dopad i když nepopírám jejich obecný význam, rozruch, který vytváří Milion chvilek, nebo oslava sexuálních menšin a různé další společensko-politické rozmíšky, to by racionální domluva byla zázrakem. Všechny jmenované „bouře“ jsou přitom jenom don kichotskou ilustrací hesla Ferdinanda I. – Fiat iustitia, et pereat mundus (nechť je spravedlnost i za cenu, že zhyne svět). A to mám i problém se slovem spravedlnost, protože i její vnímání je, jak se zdá, rozdělené. A tak nám kvůli boji s problémy, které jsme si sami vyrobili, uniká, že pro marginálie se nám – nejširším vrstvám společnosti – nedaří definovat ani společný zájem.

Divíme se dokonce, co všechno je demokracie.

Někdo řekne: „Demonstrace jsou v pořádku, máme přece demokracii.“ A všichni jako tupé stádo opakují: „Demonstrace jsou v pořádku, máme přece demokracii.“ Opravdu si myslíte, že když je všechno v pořádku, máme demonstrovat, protože demonstrace prostě k demokracii patří?

Vždyť demonstrace je veřejný protest, ukázka síly veřejnosti. Projevená hrozba násilím. To je v pořádku? Nemělo se to prodiskutovat jinde než na náměstích? Kdy dav řve buď: „Demisi!“ nebo „Defenestraci!“ To vyžadování jednotnosti je k uzoufaní. Stav, kdy si každý říká to, co chce a argumentuje proti oponentům, je přece normální a neměl by vyhánět občana, kterému nic jiného už nezbývá než demonstrovat, demonstrovat, demonstrovat, protože jeho hlas není jinak slyšet.

Demokracie by neměla zahazovat žádný hlas, je totiž pluralitní (pluralita = mnohost).

Neusiluje o žádnou jednotu, to už by nebyla demokracie, jednotu vyžaduje totalita. Je to svého druhu „hádka“ různých názorů, ale přísně organizovaná podle pravidel. Pokud má fungovat, musí pravidla chránit svobodu slova. Jakmile jednou začne jedna skupina ohýbat svobodu slova ve směru své ideologie a žádat cenzuru oponentů je na nejlepší cestě k nedemokratickému a autoritativnímu režimu.

Tady bych viděl oprávnění k opravdu reprezentativní demonstraci.

Jakmile se ale jiná skupina uchýlí k veřejné demonstraci se zamlčenou výzvou „vidle si přineste vlastní,“ jde o vyhrožování, které se ve hrách (např. fotbalu) trestá červenou kartou. Další vývoj je závislý na dodržování pravidel. Podle jedné varianty odejde hráč mlčky do kabiny a podle druhé nezaváhá a knokautuje rozhodčího.

V ten moment to přestává být hra a když to vztáhneme na politiku, tak to přestává být demokracie.

Jak ale řešit z pozice občana situace, které jsou ve zřejmém rozporu s obecným míněním? Divíme se, že se „naši zastupitelé“ usnesli na něčem, co obecně neschvalujeme? Se zastupiteli je vůbec potíž. My jim dáváme hlas, aby v našem zastoupení hlasovali…Je to vůbec v pořádku? Já přece také nemohu hlasovat „v zastoupeni“ svého otce. Není vám divné, že zastupitelé jsou po celé volební období mimo naší kontrolu, když už hlasují za nás?

V Athénské demokracii existoval nástroj zvaný ostrakismus. To bylo hlasování lidu pomocí hliněných střepin o vypovězení občana nebezpečného pro demokracii. Nebyl to zas tak špatný nápad. Neměla by mít občanská společnost alespoň právo veta?

Divíme se, že se v poslanecké sněmovně řeší marginálie, že si její jeden člen při úklidu vyskočí na pultík a zahraje přitom na kytaru, místo aby se jak koalice, tak opozice starala o způsob jak zajistit slušnou cenu práce a jak naopak reagovat na neslušnou cenu nájmů?

Manželé Randáčkovi se přestěhovali z centra Liberce do Žitavy. Jan je ředitelem Oblastní galerie Liberec. Lucie je učitelkou na 1. stupni základní školy v Žitavě a učí češtinu a angličtinu. Pochopitelně srovnávají a jejich web je z toho důvodu poučný. Žitava leží v nejchudší části Spolkové republiky a okres Görlitz, v němž Žitava leží, patří v rámci celé země mezi tři německé okresy s nejnižší průměrnou mzdou. Přesto je vyšší než česká průměrná mzda na kterou ale stejně celých 70 % pracujících nedosáhne. Když už stát nestaví byty tak, jako to dělal v minulém režimu, proč tedy tu povinnost výstavby sociálních bytů nepřenese alespoň určitým procentem na developery, jak to například dělají ve Vídni? Obec pak má možnost alespoň částečně regulovat trh s byty.

Divíme se že naše exportní politika je životně svázaná na více než 80 % s EU, zejména se Spolkovou republikou?

A že tedy každé zakašlání německé ekonomiky může pro tu naší znamenat pobyt na ARO?

Divíme se, že jsme pod neustálým dohledem ruských a čínských agentů,

jak nám to sugeruje např. Jan Kašpárek, který v deníku Referendum uveřejnil článek „Staronové letní turné ruských hackerů po českých e-mailech.“ Podstata článku tkví ve větách… Ministerstvo zahraničí oznámilo, že se (opět) stalo cílem systematického hackerského útoku. Ten podle zjištění Respektu cílil na české zastoupení při NATO v Bruselu a je vcelku pravděpodobné, že se odehrál v režii ruské rozvědky GRU

Roztomilé na tom tvrzení je, že takovou sofistikovanou zpravodajskou hru odhalil v režii Ondřeje Kundra z Respektu – DeníkN a Jan Kašpárek o tom napsal zprávu.

Odvolává se při tom na únik mailů ze Zaorálkem řízeného ministerstva zahraničí v roce 2017, kdy údajně ruští hackeři „prolomili“ jeho emailový systém. Z pozdějšího vyšetřování ovšem vyplynulo, že ztráta 7119 emailových zpráv během roku 2016 – 2017 měla na svědomí lajdáckost, možná lépe vyjádřená rakouským termínem „Schlamperei,“ do detailů shodná s chováním Hillary Clintonové, která si služební emaily přesměrovala do své soukromé nechráněné schránky. Clintonovou nezmiňuji proto, abych snad přiložil polínko na pohřební hranici její kariéry, ale proto, abych ukázal, že všemocnost hackerů je mýtus, který má omluvit lidské nedostatky. Kdo selhal, jsou ve všech objasněných kauzách lidé a nikoliv systém.

Kdyby totiž bylo všechno tak, jak to popisují pisálci a potvrzuje NÚKIB, tak by jedinou supervelmocí planety Země bylo Rusko a ostatní státy by se jenom zmítali pod jeho neúprosnou knutou.

Divíme se, že stále nedokážeme odstranit odporné a protilidské následky hloupého rozhodnutí zprivatizovat exekuční řízení,

že pořád máme problém s prekarizací, pracující chudinou, která přes násobná zaměstnání žije v nejistotě bydlení i stravy na následující den a

už dvanáct let se tváříme, že bojujeme s hazardem.

„Malý hazard:“ To zní skoro roztomile a neškodně. Realita je obvykle velmi odlišná: hra s hracími automaty v mnoha případech vytváří patologickou závislost. Závislost, která vytahuje obětem peníze z kapes, ničí rodiny a ne zas tak zřídka i životy. Srovnejte to, prosím, se závislostí na drogách. Šokujícím údajem je, že 98 % bankovních lupičů (to uvádí vídeňská policie) je závislých na hazardních hrách!

Existuje nesvatá trojice „herna s automaty – zastavárna – rozbitá okna okolních aut.“ Trojským koněm hazardu u nás se stal loterijní zákon 202/1990 Sb. a dvojice lobbisty Marka Hermana a politika Miroslava Kalouska. Uli Sima, to je vídeňská zastupitelka, která má boj s hazardem v gesci, upozornila i na jinou stránku problému: „Herny zničily mnoho nákupních ulic, kde provozovatelé heren nabízeli takové nájemné, že majitelé malých podniků, start-upů a stánků s kebabem neměli šanci.“

A u nás? Podívejte se na mapu nelegálních heren. Proč vlastně řeší radnice regulaci teprve v posledních letech? A proč se jí některé radnice brání? O peníze se tady jedná zase až v první řadě. Hazard byl dlouhé roky velmi výnosným zdrojem příjmu do obecního rozpočtu a každá politická formace potřebuje pro své působení co nejvíce peněz.

A jsme zase u úlohy peněz v politice. Úplný konec hazardu znamená, že se provozování automatů dostává do nelegální roviny. Vždycky se ale najde někdo, kdo je ochoten nastalou situaci řešit tak trochu mimo zákon. Pokud herny úplně zmizí, jednoduše se bude chodit hrát do hráčských bytů. Že by to nedokázala řešit policejní represe?

Je tolik nevyřešených zásadních problémů a my budeme planě rozumovat nad činy trojice Zeman, Babiš, Hamáček. Potřebujeme fungující ekonomiku. Potřebujeme zkvalitnit školy, nemocnice, dopravu. Začít dobře platit za práci, dohlédnout na vzdělání dětí a zamezit stále dražšímu bydlení. Domníváte-li se, že ten chaos, ten nesmyslně komplikovaný tok všech možných informací ale i blábolů je někým řízený, tak jste asi na správné stopě. Nebudou to sice Karlem Gottem zmiňovaní ilumináti, možná to nebude ani Soros, ale určitě to bude nějaké neformální sdružení těch, kterým podstata kapitalismu – tedy neohraničená a nemravná soutěž počítající jenom bezprostřední zisk bez ohledu na budoucnost – vyhovuje.

Budu stále dokazovat (dokud mi to vlk dovolí), že podmínkou našeho přežití je komplexní, hlubinná změna samotného základu dosavadní lidské civilizace. Tady cituji z knihy Milana Valacha „Svět na předělu:“

Ta nemůže být prosazena shora. Může se stát skutečností, jen když bude vyrůstat zdola. O změně toku řeky nerozhoduje pěna na povrchu, ani jednotlivý vír, ale jen změna směru hlavního proudu.

To znamená, že musí být nejen změněny podmínky života milionů lidí, ale že musí být změněno také mnoho hluboce zakořeněných postojů a hodnot, které si v sobě neseme, aniž si to často uvědomujeme. Změna, o niž jde, je totiž něco mnohem významnějšího a obtížnějšího než byla nějaká bitva, je to změna společenského systému, a to je něco, co musí být uskutečněno právě těmito miliony.

Je však vůbec možné něco lepšího, než je kapitalismus?

Odpovíme-li na tuto otázku záporně, souhlasíme vlastně s tezí, že na světě, jaký nyní je, není třeba nic podstatného měnit. Abychom mohli takto pohlížet na naši přítomnost, museli bychom být přesvědčeni, že po tisíciletích a milionech let vývoje života a lidstva na naší planetě jsme dospěli na konec. To už tady jednou zmínil Francis Fukuyama v knize „Konec dějin a poslední člověk.“ Už se za svoje tvrzení v knize omluvil. Ale jestliže tak přece jen někdo smýšlí, vystavuje se riziku, že ho další změny zastihnou nepřipraveného, že budou pro něj spíše šokem s pravděpodobně velmi katastrofálními následky. Existují opravdu dobré důvody pro to, abychom víru v „tisícileté trvání nejlepšího z možných světu“ nesdíleli.

Globalizace s sebou přinesla mnoho nezamyšlených důsledků a teď se kyvadlo dějin opět vrací. K národnímu státu, kde můžeme vést klidnou debatu a nalévat si z jednoho džbánku vína, jak jednou poznamenal Marian Kechlibar.

Jaké principy musíme držet zuby nehty i současné rozbouřené době? 

Transparentní politika

Názorová pluralita, která jediná umožňuje svobodnou volbu.

Suverení politika. Já vím, s Petříčkem je to skoro zbytečné.

Požadavek spravedlivého uspořádání společnosti. Ale to už bychom chtěli asi moc?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.