Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (29).


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš na břehu Rýna 2000

Matouš s pomocí mapy našel luxusní hotel asi sto kiláků od Bonnu, jeho francouzský šéf Mathieu v německém vydavatelství ho tam pozval na povídání a večeři, Matouš nevěděl proč, ale neměl dobrý pocit, nebyl nejsilnější v intrikách, málokdy se dozvěděl, co se šušká, ale přece jen cítil, že je něco v práci špatně, špatně pro něj. Cestou k hotelu projel bránou parku, pak alespoň kilák parkem, nádhera a pak v podstatě zámek, proboha proč tady?

Jeho Opel omega byl nejlevnější auto na parkovišti, ale ani těch drahých tam moc nebylo, no nejspíš sem hosté jezdí taxíky nebo lítaj vrtulníkem, na recepci si zkopírovali kreditku, dali mu klíč a řekli, že Mathieu v hotelu ještě není, prohlížel si zdi s fotografiemi celebrit, co tady bydleli, snad všichni američtí prezidenti, tedy o kterých tušil, že existovali po druhý velký válce a že je někdy viděl na fotce a od Adenauera všichni němečtí kancléři, no to bude drahý, no firma na to asi má. Dal si tašku do pokoje a šel na terasu na kafe, byl z ní nádherný výhled na údolí Rýna, proč jen si vždycky myslel, že Německo je ošklivý, špinavý se spoustou kouřících továren, ostravský hutě, ČKD a plzeňská Škodovka vedle sebe a krát deset, tak si to představoval, jenže to ne, alespoň to nikde neviděl.

Vzpomněl si na Míšu a na Tondu, stávalo se mu to často, že když byl v hezkém prostředí, že mu do hlavy skákali lidé, které měl rád, postupně jim oběma zavolal, musí je oba potkat, po Míše toužil jako blázen, ale nemohl se tam pořád dostat, v práci bylo nepříjemně, Slovensko mu vzali, takže služebně už se tam nedostával vůbec. Po chvilce povídání se dál díval na krásné údolí, pozoroval lidi dole na kolech i pěší výletníky, záviděl jim, kolik let nešel na výlet, ani jen na obyčejnou procházku, pořád se honil a co, teď mu nadávají a on ani nechápe proč, ne, kašle na to, pojede za Míšou a až už se nebudou moct dál milovat, tak se půjdou projít a pak pořád dokola, jen jestli ona bude chtít?

S Míšou to byla nádhera, milovali se a povídali a milovali, posledně se dohodli, že se staví u nich na statku, Matouš to myslel tak, že by mohl požádat o její ruku, oni si určitě na to potrpí a měl pocit, že to Míša cítí taky tak, jenže se jí nezeptal, nevěděl proč, dovedl mluvit o pitomostech jako je práce nebo politika, ale v tomhle se trošku zadřel, jasně, dorazí s kytkou, se dvěma, jedna pro maminku, jedna pro Míšu, ještě jedna pro Marušku, bylo to hezké pomyšlení.

Tak jej našel Mathieu, nerušil jej, jen si tiše sednul vedle a po chvilce mu dal ruku na rameno, dál se ještě chvíli mlčky dívali na krásné údolí, v dálce se objevil mrak a pomalu se k nim blížil. Začali si povídat, špatné zprávy, Mathieu končí a naznačil, že Matouš nejspíš taky:

Nevím to, ale ti co dnes rozhodují o Čechách a v Čechách, o tobě nemluví dobře, snažil jsem se jim to rozmlouvat, ale viděl jsem, že to není o argumentech, ze Slovenska jsi pryč a bohužel, myslím, že brzy ztratíš práci i u vás.“

Matouš chvíli seděl a vstřebával tu informaci, čekal to, ale přesto to bolelo, není to možná definitivní a určitě ne oficiální, ale asi to tak bude, zamyšleně pozoroval mrak, který se k nim blížil údolím, za chvilku začaly padat první kapky, najednou si vzpomněl, ach Bože, primářka, nakonec strach překonal, no spíš mu střídavě Tonda a Anička nadávali, něco bylo špatně, tak šel na další a další vyšetření, musí se cestou zpět u ní stavit, chtěla mu udělat nějakou další zkoušku, nějakou biopsii, otrava, ta ženská si furt něco vymýšlí, nebo že by ne, trochu ho zamrazilo. Přesunuli se do kryté restaurace, večeře byla výborná, strašně drahá a smutná, pak si dali u baru dva koňaky a rozloučili se, nejspíš už se v životě neuvidí, Mathieu odjížděl do Bretaně, kde má, jak říkal, rodina jeho ženy takový domek se zahrádkou na víkendy, jak vyplynulo, domek měl dvanáct pokojů a zahrádka deset hektarů:

Tam se jen tak courám, na nic nemyslím, a ono se mi to všechno v hlavě nějak přerovná.“

Matouš myslel na jeden statek na svahu pár kilometrů od Levoče na východním Slovensku, rád by si tam rovnal myšlenky, snad o víkendu, nebo příštím, kdy ho asi vyhodí a jak?

Druhý den brzy ráno vyrazil na cestu a odpoledne se stavil u primářky, biopsii mu nabrala osobně, bylo to nepříjemné, ale vydržet se to dalo, jen nechápal, proč mu říkala, že ho píchne šestkrát a pak to bylo sedmkrát, no oni ti doktoři jsou na tom s matikou mizerně. Další den byl pátek, a když ráno dorazil do kanceláře, našel vzkaz od nového českého šéfa, aby v neděli večer přijel do Prahy do centrály, no to je termín.

V neděli večer v centrále takřka nikdo nebyl, jen vzadu v tiskárně chystali pondělní noviny, ve druhém patře, kde sedělo vedení a kde jedině se svítilo, se Matouš nejdříve stavil u strojku na kafe, asi to zavrčení upozornilo na jeho příchod nového šéfa, obtloustlého, zrzavého, nikoli závratně chytrého a poněkud buranského chlapíka:

Pojď ke mně, Matouši.“

V kanceláři byl už jeden člověk z představenstva, docela nový, Matouš ho moc neznal, když si Matouš sednul, šéf před něj přistrčil dva listy papíru, odvolání z funkce a dohoda o ukončení pracovního poměru, ihned:

Zítra nechoď do práce, v úterý přijedu a oficielně předáme funkci a poděkujeme ti, dostaneš odstupný jeden mega a necháš si auto, počítač a telefon, to je velmi slušný.“

Matouš zaraženě koukal, byl varovaný, ale přece jen mu to vzalo dech, zkusil se zeptat:

Franto, řekni mi, proč? Mám nejlepší čísla, tedy výsledky, ze všech, ať to porovnávám, jak chci, tak proč? A proč já, proč ne ti ředitelé, kteří mají ta čísla horší?“

Šéf Franta se nadechl, vystrčil panděro, nepřehlédnutelné, trochu zaklonil hlavu, jako že se dívá svrchu a pravil:

Tak hele, do toho, co udělá představenstvo s ostatními řediteli, tě ale vůbec nic není, no a ty tvoje slavný čísla, jako že jsou dobrý, jo, jsou dobrý a my se prostě bojíme, že by se mohly zhoršit.“

Matouš chvilku vstřebával informaci a řekl si, že tuhle větu si pokusí zapamatovat, to je perla, ta by se měla tesat do mramoru, se smutným úsměvem podepsal převzetí papírů, ale v hloubi duše pořád nechápal, že je nezaměstnaný. Nevěděl, jak se dostal do podzemních garáží a jak dojel domů, bolela ho strašně hlava, vzal si dva brufeny, zapil je koňakem a blaženě usnul, ráno se oblíknul jako do práce a šel tam, co by dělal jinýho, že jo? Podle pohledů lidí poznal, že zprávy chodí rychle, možná byl poslední, kdo se to dozvěděl, no jeho asistentka překvapení snad nehrála, začal si balit, nešlo to, pořád upadal do přemýšlení, pokaždé se přistihnul, že v hlavě řeší něco pracovního, několikrát i vytočil číslo, aby někomu řekl, co je třeba udělat, na poslední chvíli to vždycky položil.

Na displayi počítače měl nalepený lístečky s úkoly, s věcmi, který nesměl a nechtěl zapomenout, postupně je utrhal a naházel do koše, jen jeden tam nechal, že musí zavolat primářku, ale nezavolal, zítra zavolá. Zavřel tašku a šel domů, neměl sílu tahat krabice krámů, který sem natahal za ty roky, takhle před všemi lidmi v baráku, přijede si v noci.

Přestože ho Mathieu varoval, tak vyhazov nesl zatraceně těžko, nechápal to, vydělával pro ty bastardy tolik peněz a najednou nevěděl, co dělat, poslal odpověď na inzerát a čekal, naštěstí měl nějaké peníze, vlastně dost, odstupné, něco našetřeno a běžel mu nájem za vedlejší domeček, ale to co mu nefungovalo, byla jeho hlava, ta nepobírala stav. V guláši, který měl v hlavě, se mu opakovaně ukazovala Míša, chtěl jí vidět a přitáhnout k sobě a na všechno zapomenout, jako kdyby to šlo, ale může tam jet, nezaměstnaný, bez perspektivy?

Nakonec jí v neděli ráno zavolal, týden po vyhazovu, týden potřeboval na takovou jednoduchou věc, dozvěděl se, že je blázen, ať se sebere a jede a že ho Míša miluje, sebral se a jel. Lístek se zprávou, se svou vlastní připomínkou, že musí zavolat primářku, protože tam má výsledek, čehosi, co nepochopil, protože měl jiné starosti, tak ten lístek si přelepil z displaye pracovního stolního počítače na klávesnici noťasu, který mu nechali, jenže nezavolal.

Jel, hnal se s podvědomou nadějí, že u Míši zapomene, že se to nějak vyřeší, když se stavil na kafi u benzínky, zazvonil mu mobil, podivný hovor, že volá jeho banka, zda je to opravdu on, jestli má u sebe kreditku, aby přečetl celé její číslo, těch 16 cifer, kdyby nebyl tak praštěný, byl by se vyptával, dozvěděl se to bez vyptávání:

Máme pro Vás špatnou zprávu, Vaší kreditní kartou právě někdo platí v Hong Kongu. Nedal jste jí v poslední době z ruky? Někde třeba v restauraci, hotelu?“

Po chvíli si Matouš vzpomněl na ten šíleně drahý hotel, kde byl s Mathieuem, řekl jeho jméno, v bance si zjevně oddechli, řekli mu, že v tom řetězci superluxusních hotelů byl únik dat klientů, pak mu řekli, co má dělat, aby peníze, po čase, dostal zpátky, vyděšeně a zmateně jel dál, tohle mu chybělo a to na ten účet teď má přijít to odstupný. Před tím byl praštěný, teď se k tomu ještě trochu klepal, ale hnal se dál.

Když projel Bratislavou a podstatně pomaleji pokračoval na Komárno, zazvonil mobil znovu, primářka:

Chlape, kde jste, byli jsme domluvený, že v pondělí zavoláte, nezavolal jste, tejden utekl, sloužím, seberte se a mažte sem, musím s vámi mluvit, musím a hned.“

Najednou měl Matouš dojem, že se stmívá, že se zatáhlo a fyzicky cítil tíhu, ano, tohle je ten veliký průser, čert vem práci a vyluxovaný účet, strašně se bál, co primářka řekne, ale nechtěl se otočit, chtěl za Míšou, chtěl s ní být, ale přesto sjel na krajnici a zastavil:

Jsem na Slovensku, já jedu za přítelkyní, chci jí (Matouš se zarazil, ale jak byl na dně, tak to padalo ven samo) chci si jí vzít.“

Chvilku bylo ticho, pak se tiše ozvala primářka:

Odložte to, tu cestu, musíte na operaci, rychle a nemůžu to s Vámi probírat po telefonu.“

Matouš si vzpomněl na její úvodní vysvětlování všech možností, tedy jednotlivých kategorií průseru, v kterém jede a tohle vypadalo na to nejhorší, v tom se mu rozsvítilo, proč mu těch vzorků brala sedm, o jeden víc, než řekla, viděla tam něco divnýho a ono to bylo opravdu divný:

Mám rakovinu?“

Nemůžu o tom s Vámi mluvit po telefonu, omluvte se tam, to pochopí, jeďte zpátky, ráno zajděte za Aničkou, udělá Vám předoperační vyšetření a hned s tím přijďte na kliniku, přijmeme Vás, večer Vás připraví anesteziolog a ráno v úterý Vás budu operovat, opravdu, je to vážný, otočte to.“

Matouš něco koktal a primářka zavěsila, chvíli seděl, slyšel to znovu, jak mu to tehdy vysvětlovala – když Vám vezmeme celou prostatu, tak už se Vám nejspíš nepostaví no je tu i možnost inkontinence, tedy do češtiny počůrávání, on je tedy fakt partije pro Míšu. Naposledy mu trvalo týden, než Míšu zavolal, teď musí hned, jenže se s ní musí rozejít, pokud jí poví, co mu je, ona ho pojede ošetřovat, starat se o něj, tím si byl jist, jenže on jí může nabídnout invalidu, ne to nechce, to nemůže, ne, tenhle život pro ní nechce a pro sebe taky ne, bude s tím sám, pokud vůbec bude, věděl, že nesmí přemýšlet, to by nezavolal a někdo ho tady na tý krajnici sestřelí:

Míšo, jsem nejsmutnější člověk na světě, ale já nemůžu přijet, jsem sice na cestě, ale musím se otočit a vrátit a už nepřijedu, něco se stalo a já nemůžu, asi to nejde prominout, vím, ale musím zpátky a nemám už šanci a nejspíš už nikdy nebudu mít, promiň, i když to asi nejde.“

Zavěsil a vypnul mobil, otočil auto a rozjel se, jako ve snu, když po šesti hodinách zastavil před svým domečkem, nepamatoval si z cesty vůbec nic, chtěl si nařídit budík, aby ráno šel na vyšetření k Aničce, jenže jediný budík, který měl, byl v telefonu a ten se bál zapnout, tak spolehl na to, že ho vzbudí soused, jak ráno otevře garáž, nevzbudil, nebylo to potřeba, Matouš totiž v podstatě neusnul, pořád myslel na Míšu a pořád nevěděl, co udělat.

Další den ale usnul jako miminko, to už bylo v nemocnici a anesteziologové do něj nacpali nějaké prášky, další ráno pak další a on se tak dostal do role jakéhosi pozorovatele, jako by se ho to netýkalo, sledoval, jak ho s jeho postelí, úplně nahého, jen přikrytého zeleným prostěradlem, vezli zdánlivě přes půl nemocnice, jak jej před sálem přendali na jiný vozejk, což byl vlastně operační stůl, jak jej přišla pozdravit primářka, kterou málem nepoznal, protože už měla roušku a čepec, jak mu anesteziolog pořád něco povídal a jak se ztratil uprostřed věty a pak se probudil jinde a bolelo ho břicho a to moc.

Trošku se nadzvednul, aby se rozhlédl, byl ve velké místnosti, na jediné posteli, u stolu kousek vedle seděla sestřička a koukala do nějakých papírů, Matouše hrozně bolelo to břicho a tak zafňukal:

Hrozně to bolí.“

Á tak ste se nám probudil, to je dobře.“

Sestřička vstala, nabrala to injekční stříkačky cosi a připojila jí na kapačku, obsah stříkačky tam šoupla a Matouš opět usnul, omdlel, prostě upadnul do limbu, probudil se až u sebe v pokoji, nevěděl kolik je hodin, ani jestli už není zítra. Postupně usínal a probouzel se, pořád strašně zpocený, několikrát se tak napůl vzbudil, jak jej sestřičky převlékaly, ale nebyl si jistý, kolikrát to bylo, uvědomil si, že byla tma a že se opět rozednilo, aha, je zítra.

Sestřičky začaly být trochu přísné, jedna mu důrazně řekla, že musí hodně pít a že tam na to má konev nějakého čaje, skoro jako by mu nadávala, přišlo mu to strašně nespravedlivé, protože nikdo mu přece neřekl, že má pít, když na něj přišlo kýchnutí, tak myslel, že se zblázní bolestí v břiše, brr to je děs, nekýchat a nekašlat, ale jak? Objevila se primářka, odhrnula přikrývku, mrkla na břicho, pak vedle postele, položila mu pár obyčejných otázek a něco při tom sledovala, nechápal to, pak to shrnula:

Tak už jste opravdu vzhůru, to je dobře, byla jsem tu už dvakrát a mluvili jsme spolu, ale to jste byl napůl, nebo na tři čtvrtě v limbu, vypadá to dobře, tedy rána a to, co z Vás teče.“

Ale když kejchnu nebo zakašlu tak to šíleně bolí.“

Usmála se:

Jasně, to bohužel ještě nějakou dobu bude, máte vlastně pěkně rozřízlý břicho a zase sešitý, pomůže, když si tu ránu budete držet v tu chvíli, když to kýchnutí přichází, ležte v klidu, spěte, to je nejlepší, co pro sebe můžete udělat, ještě se stavím.“

Když odběhla tak se Matouš podíval, na to, co jako vypadalo dobře, na okraji postele vysely dva pytlíky, do jednoho vedla hadička z jeho přirození, to tedy byla moč a ta byla hnědá, kalná a hnusná a do druhého pytlíku vedla hadička z díry v jeho břiše a v něm bylo něco červenožlutého, no hnus fialovej, tedy potěš, jak asi vypadá to, o čem řekne, že špatný. Usnul, když se opět probudil, seděl na židli vedle postele Tonda. Usmál se na něj, Matouš vykulil oči:

Tondo, kde se tu bereš?“

Tonda se rozesmál:

To je sranda, co ta narkóza dělá, jsem tady už podruhý a mluvili jsme spolu, ale měl jsem pocit, že jsi mimo, teď vypadáš líp, taky primářka to říkala, no a jsem tady, protože mi to Anička řekla, moc tě pozdravuje a taky jsme spolu telefonovali, to byla docela síla, promiň, že si dělám srandu, děsně jsi blábolil.“

Matouš se málem naštval:

Kecáš, nevzal jsem telefon do ruky od té chvíle, když jsem se omlouval Míše, nebo neomlouval, jen jsem jí řekl, že nepřijedu.“

Matouš se namáhavě otočil a vzal si telefon z nočního stolku, vytřeštil oči:

Vůbec si nepamatuju, že jsem ho zapnul, já jsem s tebou fakt mluvil, ale i s Míšou, dříve než s tebou, do háje, říkáš, že jsem blábolil, Bože co teď dělat?“

Vysvětlil Tondovi, jak to bylo s Míšou, jak jí vlastně nic nevysvětlil a proč, Tonda zaraženě poslouchal, uvědomil si, o co šlo a bylo mu jasný, jak je to zamotaný a jak obrovský problém to pro Matouše je, říkal si, že by v podobný situaci možná reagoval podobně, kdo ví, děsná volba, sice doufal, že se Matouš zmátoří, věděl od Aničky, že naděje je, ale jak velká, to je u Boha, když se rozešli, Matouš hned usnul, takové půlhodinové povídání byla děsná dřina a Tonda netušil, jak mu pomoci.

Tonda

Tonda odcházel od Matouše zamyšlený, ten den stál za to a to ještě nekončil, když se v poledne od Aničky dozvěděl, že jeho nejlepšího kamaráda operovali, hned za ním vyrazil, jenže ten byl jen na půl probuzený, blábolil nesmysly a tak se Tonda rozhodl, že udělá jednu návštěvu, kterou vlastně už dva roky odkládal. Jeden chlapec, jmenoval se Petr MIkeš, tedy kdysi dávno chlapec, teď čtyřicet a výš, z jeho oddílu karate, ještě před převratem, kluk, který vždycky spíš zlobil, než cvičil, ale nadaný byl od Boha, na tom byl teď zle a asi potřeboval alespoň nějaký malinký lidský kontakt, a Tonda se docela bál, co uvidí, měl sice jaksi pro strach uděláno, ale tohle asi bude jiný kafe.

Petr byl blázen do bojování a to nejen do orientálního umění boje, kdy se bojovalo nohama a rukama, ale taky do zbraní a hned jak to šlo, si založil soukromou střelnici a sám začal střílet a závodit ve střelbě a byl dobrý, po pár letech, ale nemnoha, se zastavil před dveřmi jeho střelnice osud, měl podobu ukrajinského chlapíka, který se živil zakázkovým zabíjením lidí a na novou zakázku potřeboval zbraň, měl jednoduchý plán, půjde si jako zastřílet, zastřelí obsluhu a odejde se zbraní a tak to také udělal, obsluha byl Petr.

Ukrajinec nebyl tak velký profesionál, za jakého se považoval, a Petra “jen“ těžce zranil, velice těžce, prostřelená mícha těsně pod hlavou způsobila ochrnutí půlky těla a vagón dalších problémů, to, že přežil, byl zázrak, ale zůstal ochrnutý tak, že samostatně nemohl nic, tak leda jednou třesoucí se rukou, psát na nějaké klávesnici, třeba počítače, nebo telefonu, ne dotykáče, na to se ta ruka třásla moc, mluvit nemohl.

Když skončilo akutní období a on neumřel, nastal problém, kam s ním, kde mu poskytnou celodenní péči, když funguje jen hlava, jen rozum, na který jsme my lidi tak pyšný, že si ho do svého živočišného druhu dáváme hned dvakrát – homo sapiens sapiens. Nakonec se ocitl v ústavu pro mentálně postižené, tam mu dokázali poskytnout péči, jenže on byl všechno jiné, jen ne mentálně postižený, od ostatních pacientů nebo klientů nebo jak říkat obyvatelům toho domova se lišil tím, že fyzicky nemohl nic, ale mentálně byl naprosto fit a oni naprosto obráceně.

Ústav našel Tonda snadno, brána byla otevřená a tak šel dál, nevěděl kde Petra hledat, zamířil tedy do největší budovy, viděl tam nějaký pohyb, na chodbě bylo několik pacientů, chlapec, možná muž, s očima dost blízko u sebe a asi těžkým downovým syndromem se na něj usmál:

Koho hledaš, kámo?“

Petra Mikeše.“

Toho neznam.“

Přiblížil se další, asi to zaslechl, oči mu obě silně šilhaly a pořád kroutil hlavou, když se snažil mluvit, tak se klátil:

To bude tamhle, musiš ven.“

Ukazoval oknem na další budovu, v tu chvíli si Tondy všimnula sestra a přišla se zeptat, co potřebuje, potvrdila směr a Tonda vyšel z budovy do vlastně hezké zahrady kolem, chvilku dýchal, pak vyrazil k přízemnímu objektu s nájezdem pro vozíčky místo schůdků, když otevřel, zarazil ho zápach, kombinace desinfekce a fekálií, těch bylo víc. Před ním lezl po zemi po čtyřech dospělý, snad čtyřicetiletý mohutný muž jen v trenýrkách, ze kterých mu čouhala plena, takové obrovské dětské plenkové kalhotky, to bylo evidentně zdrojem toho aktuálního zápachu. K pacientovi se právě blížila sestra, která zároveň uviděla Tondu:

Proboha Kamile, cos to zas proved, a Vy chcete co?“

Nebylo to moc vlídné, ale Tonda se nezlobil, nevěděl, když sem šel, co ho čeká, ale tohle bylo v každém případě horší, než ale stačil odpovědět tak se po čtyřech lezoucí muž postavil do kleku, usmál se úsměvem dvouletého dítěte, no možná tříletého a odpověděl:

Já se posral, sestřičko.“

Tonda rychle vysvětlil, že hledá Petra a sestra se usmála unaveným obličejem:

Poslední dveře vlevo, to jste hodný, že za ním jdete, je strašně sám a tady fakt nenajde kamarády a ty mi Kamile štveš.“

Tonda zaklepal na poslední dveře a čekal, pak si uvědomil, že vlastně nemůže čekat, že je někdo otevře, a pomalu si je otevřel sám, proti němu přijížděl na elektrickém vozíku muž, Tonda jej okamžitě poznal i když mu asi zůstaly jen oči, ty byly klidné, usmívaly se, obličej se jakoby protáhnul, Petr měl vousy a jeho tvář vyzařovala klid, snad pohodu, kolem krku měl uvázaný dětská slinták, protože mu koutkem úst, na té ochrnuté polovině, pořád tekly ven sliny, natáhl k Tondovi třesoucí se ruku, podali si ruce, Petr se otočil a popojel dál do malé místnosti, ukázal Tondovi na jedinou židli, ani slovo, jak taky, Tonda si uvědomil, že od mluvení je on:

Rád tě vidím a promiň, že mi to tak dlouho trvalo.“

Petr mu podal starou malinkou klávesnici jakési databanky, či jak se tomu v devadesátých, možná už v osmdesátých letech říkalo, bylo tam napsáno:

Jsi hodny zes prisl.“

Tak takhle si budeme povídat, došlo Tondovi a sednul si. Jenže netušil, kam všude se povídání dostane, když za chvilku použil obrat „bohužel“, hned Petr napsal:

Hele co si mysliss o tom kristu?“

A povídání dostalo pěkně těžký rozměr, zvlášť když měl Tonda před sebou člověka tolik zkoušeného, tady žvásty moc neplatily, povídali si přes hodinu, kratičká otázka nebo poznámka Petra, někdy těžko luštitelná, protože třesoucí se ruka netrefila dobře klávesu, na to váhavá a spíš dlouhá odpověď Tondy,.

Až pak teprve vyrazil vyloženě utahaný Tonda znovu za Matoušem a teď mířil ke Karlovi, zaražený, vlastně vyděšený, jak velké průsery jsou tak blízko.

Trochu se obával, dost byl zvědavý, co vlastně Karel chce, už před několika lety mu předal všechny aktivity své agentury, s výjimkou práce pro Rusy a pořád opakoval, že je to Tondy záležitost a ať to vede, jak umí a že to dělá dobře, teď ho najednou pozval, ať se u něj staví, že s ním potřebuje mluvit, to nedělával, nechával setkání spíš náhodě, nebo je řídil, ty náhody. Co chce? Podělalo se něco? No mohlo a snadno.

Karel ho čekal doma, do kanceláří už moc nechodil, očividně stárnul, Anička to také říkala, ale pořád měl jiskru v očích, chvilku Tondu pozoroval a s úsměvem se zeptal:

Vypadáš Toníku, jako bys viděl něco, co ti zamotalo hlavu, slyšel jsem od Aničky, že Matouš je po operaci, byl jsi u něj?“

Tonda odvyprávěl, co zažil, u obou dvou, Karel ho soustředěně poslouchal:

Jo, to zpřehází hodnoty, podívej, no jak mu pomoci, tomu Petrovi, lékařsky asi ne, to snad vyzkoušeli všechno, no zeptám se, možná by potřeboval nějakou techniku, tedy peníze i když ani ty vlastně nemůže utrácet, no řekni, kdyby ses dozvěděl, rád mu je dám, Bože, to je zkouška!“

Vypadalo to, že mluví sám pro sebe, Tonda ale věděl, že je to k němu:

On trochu peněz potřebuje, ale to já zvládnu, třeba sestřička mi říkala, že mu zlobí baterka u vozíku, že pojišťovna, tedy zdravotní, dává novou baterku jednou za tři roky no a jemu zjevně odešla už po dvou letech, takže je potřeba tu baterku zaplatit a ona stojí deset tisíc, které on nemá, protože nemá vlastně nic, jen důchod, který ale dá celý ústavu.“

Karel pokýval hlavou:

To je pitomost, bohužel logická a předpovídatelná, tak funguje úřad, jak říkám, kdybys potřeboval peníze, dám, Matoušovi držím palce, je toho na něj teď dost, ta práce a nemoc, věřím, že to dopadne dobře, tedy s tou nemocí a práci najde, pokusím se mu pomoct, připomeň mi to tak za půl roku, teď si musí odpočinout, podívej Toníku, něco ti chci, takže:

Víš, že něco dělám pro Rusy, vlastně tím agentura začala, ale ty jsi hned přešel na ty audity, což ti jde. Moje stará hlava se pokouší z otevřených zdrojů a jejich informací, které oni někde seženou, umíme si to představit, tak z toho všeho se pokouším něco vymudrovat, názor, co kam jde a tak, už jsem starý, nechci, aby mi za to platili, oni s tím nesouhlasí a jednám s nimi, co dál, chci a oni souhlasí, abys to postupně převzal.

Jeden z nich přijede, za týden, sejdeme se na letišti, jako obvykle, není čas na velké formality, chce se ti podívat do očí, musíme si to mezi sebou zorganizovat, tohle chodí jen poslem, jak říká tvůj David – jediná jistota je žádný drát – ten kluk je kouzelník na tyhle počítací krabičky, fakt že jo.

Vím, od tebe, že jsi přijal několik lidí, do Prahy dva a sem dva, chtěl jsi je testovat a lepší dva si nechat, těm druhým dvěma neprodloužit smlouvu, viděl jsem na tobě, že tě trošku bolelo srdce, protože jsou docela dobří, všichni, jsi zručný a měl jsi kliku, takže nech si je všechny a ty se posuň ke mně a samozřejmě to budeš ředitelovat, chtěl bych ti to převést i vlastnicky, ale nenacházím pochopení, u nich.“

Tonda zaraženě mlčel, věděl, že to Karlovi nevadí, ten ho nechal v klidu přemýšlet a vstřebávat informaci, zbrklá odpověď je beztak k ničemu, po chvíli souhlasil, jak jinak, za týden potkal Tonda Nikolaje a zkouška pohledem do očí zjevně dopadla dobře, postupně začal pracovat s Karlem, tedy i s Karlem, a nosit u sebe čip, jen si nebyl jist, jak k tomu přiměje Jitku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.