Proč digitalizace

napsal Leo K.

V roce 2012 vyvolala v Německu rozruch (u nás v překladu vydána 2014) publikace Manfreda Spitzera „Digitální demence“ s podtitulem „Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen. (česky: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum). Abych se nedopustil nějakého přečinu proti autorskému zákonu, zkopíruju sem pouze názvy kapitol a několik úryvků z rozhovorů, které Manfred Spitzer o této knize poskytl.

Přejdu samozřejmosti, které vznikly neporozuměním – například:

Ukládat do mozku nebo do mraku?

V originálu totiž stojí slovo cloud, které se opravdu překládá jako mrak, mračno. V IT má posunutý význam služeb vzdálených serverů dostupných na internetu s tím, že uživatelé k nim mohou přistupovat například pomocí webového prohlížeče. Typickým cloudem jsou třeba mailové schránky.

Úvod: Ohlupuje nás Google?

1. Taxi v Londýně Kdo má v autě satelitní navigační systém, ten se nechává navigovat, ovšem sám nenaviguje. Jeho schopnost prostorové orientace upadá.

2 . Kde jsem? Jen když člověk ví, kde je, může se dostat tam, kam chce.

3. Škola: Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní?

4. Ukládat do mozku, nebo přesouvat do mraku?

5 . Sociální sítě: Facebook namísto face to face

6. Televize pro děti a dvd Baby Einstein

7 . Laptopy ve školce?

8. Digitální hry: špatné známky

9. Digital natives: mýtus a realita –

Typický jednadvacetiletý člověk v průměru za svůj život: odeslal, respektive přijal 250 000 e-mailů nebo textových zpráv (sms); strávil 10 000 hodin s mobilem; hrál 5 000 hodin videohry; strávil 3 500 hodin na sociálních sítích. Je tato digitální revoluce, jak se to taky občas nazývá, požehnáním, nebo prokletím?

10 . Multitasking: narušená pozornost

1 1 . Sebeovládání versus stres

1 2 . Nespavost, deprese, závislost a tělesné následky

13 . Hlavu do písku? — Proč se nic neděje?

14 . Co dělat?

V prosinci 2016 s M. Spitzerem vedla na stránkách České pozice rozhovor Tereza Matějčková:

Ve svých knihách se často zaměřujete na schopnost učení, upozorňujete na rizika, s nimiž je spojené používání digitálních technologií při výuce…

Spitzer: To není pravda, na rizika se úplně nezaměřuji. Často se mě lidé ptají, jak zabránit vedlejším účinkům digitálních technologií používaných ve třídách. Odpovídám, že mi ani tolik nejde o vedlejší účinky. Problém je hlubší, digitální technologie nemají žádný, naprosto žádný pozitivní vliv na výuku, jen spoustu vedlejších účinků. Kdyby takový lék pustili lékaři na trh, všichni by si klepali na čelo: žádný účinek, ale zničující vedlejší účinky. Jenže právě tak fungují digitální technologie ve třídách.

Skutečně nemohou výuce nijak pomáhat?

Spitzer: Opakovaně se ukazuje, že děti, které jsou ve školách vyučovány bez tabletů, dosahují řádově lepších výsledků než ty, které se učí na tabletech. To je fakt doložený nesčetnými studiemi, ale i osobními zkušenostmi.

Nedávno mi napsala jedna italská učitelka, že vyučuje dvě třídy – jednu s pomocí moderních technologií a druhou bez jejich pomoci. Žáci učící se bez tabletů jsou koncentrovanější, dělají rychleji pokroky a lépe si novou látku pamatují. Odpověděl jsem jí: Skvělé, takže nyní vyhodíte tablety z okna.

A ona mi odpověděla: Za interaktivní výuku mám vyšší plat. Odpověděl jsem jí: Počkejte, neříká se tomu korupce?

Existuje eminentní ekonomický zájem několika amerických firem, aby byly již malé děti připoutány k tabletům, a tím předurčeny celý život odebírat jejich produkty a na internetu sdílet svá osobní data.

Takže tyto fenomény byste označil za zkázu civilizace…

Spitzer: Nejen to. Technologie zasahují do naší schopnosti empatie. Mozek se vyvíjí tím, že jej používáme. Některá centra se v určitém věku buď vyvinou, anebo se už nikdy nevyvinou.Děti, jež sedí před monitory, místo aby si povídaly, hrály nebo se přely s rodiči, se nevyvíjejí stejně dobře jako jejich vrstevníci, kteří během dne čile komunikují.

Vědci tuto schopnost studovali na opicích, které s námi sdílejí tři oblasti regulující empatii. Opice, které byly pohromadě s větším počtem svých společníků, se vyvíjely výrazně lépe, rychleji a efektivněji než ty, které trávily čas převážně samy. A my dost často dítěti raději podsuneme monitor, než abychom se mu aktivně věnovali, protože se sami raději věnujeme monitoru než vlastnímu dítěti.

Lze však v přímé souvislosti s digitálními technologiemi hovořit o společenském úpadku?

Spitzer: Uvědomíte-li si, na čem stojí naše společnost, pak jednoznačně. Jsou to tři pilíře: vzdělání, empatie a vůle. A digitální média všechny tři poškozují. Nejenže nám nepomáhají při učení, ale i nám zabraňují se učit. Postupně externalizujeme své myšlení, které za nás vykonávají počítače. Jak jsem řekl, mozek se vyvíjí tím, že jej používáme. Pokud jej nepoužíváme, v lepším případě jen atrofuje, v horším se nevyvíjí. Všechno přitom začíná pamětí.

Neustále slýchávám, že nemáme děti nutit, aby se „šprtaly“, protože si všechno dohledají. To je však hloupost! Aby člověk uměl dobře vyhledávat, musí toho neskutečně moc vědět. A hodně toho ví ten, kdo si hodně pamatuje. Paměť tvoří základ našeho myšlení. Její ztráta vede ke zhloupnutí společností, čehož jsme nyní svědky.

Dalším pilířem naší společnosti je zmíněná empatie. Jak chcete založit fungující demokracii na lidech, kteří raději tráví čas s virtuálními přáteli? Jak chcete postavit společnost na jedincích, kteří ztratili schopnost druhého požádat o radu, protože si přece vše mohou vygooglovat?

Jako třetí jsem zmínil schopnost chtění. Nemůžeme být autonomními bytostmi, pokud jsme pozbyli schopnost koncentrace, která je bytostně spjata s pohroužením do konkrétního úkolu. Dnešní mladí lidí už nejsou schopní udržet 15 minut pozornost na konkrétní problém, aniž by si přitom kontrolovali e-maily nebo byli rušeni přicházejícími zprávami na Facebooku. Navíc dobrovolně sdílíme data, která jsou následně využita proti nám. Zdá se mi, že toto vše je s demokracií neslučitelné.

Z rozhovoru pro deník Kurier: „Přeneseme-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje vám mozek.“

Hned ze začátku je třeba říct, že pohled Manfreda Spitzera je jednostranný. Hledá a nachází negativní dopady digitalizace? Nebo se nemůže vyrovnat s jednoznačným vítězstvím nadnárodních kupčíků, kteří si pod záminkou digitalizace vytvořili ideální trh zbytečných potřeb? Změnily mobilní telefony, phablety, laptopy, tablety, notebooky a čtečky náš život? Změnily. A výrazně. A současně vytvořily nový a mimořádně úspěšný trh, který válcuje naše finance s dosud nepřekonanou efektivitou.

V rozhovoru pro Tagesspiegel konstatuje: „Mezinárodní šetření PISA , které shromáždilo údaje od více než 300 000 patnáctiletých žáků, ukazuje, že náctiletí, kteří nejvíce využívají ve škole osobní počítač, mají také v průměru ty nejhorší školní výsledky. A protože tradiční školský systém zatím nedokáže změřit rozvoj nových dovedností v oblasti informatiky, je podle zmíněného šetření informační překlikávání“, k němuž digitální technologie vedou, nejvýznamnějším faktorem pro ztrátu schopnosti dlouhodobého soustředění.“

Přesto, že s mnohými jeho závěry by se dalo polemizovat (u nás především neúnavný Bořivoj Brdička na učitelském „Spomocníku“), tady se trefil Spitzer do černého.

Náš školský systém se skutečně nevyrovnal s nástupem digitální technologie, byť k tomu měl na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let velmi slušně nakročeno.

Nestárnoucím evergreenem pedagogických snah je, když ne nahradit, tak alespoň významně ulehčit roli učitele. Začalo to myšlenkou učících strojů – tak daleko jsme u nás nedospěli a skvělých programovaných učebnic. Ty naopak u nás, alespoň někde, byly v praxi použity. Učící stroje řešili aktualizace přísunem dat, v tehdy osvědčené technice mikrofiší. Mikrofiš je listový film s mikrozáznamy uspořádanými do řádek a sloupců. Dále obsahuje pouhým okem čitelný titulek s popisem. Proces mikrofilmování v knihovnách nastartoval po 2. světové válce v návaznosti na obrovské ztráty na kulturním bohatství a byl motivován zajištěním archivní kopie pro případ ztráty nebo poškození originálu. To vedlo k rychlému pokroku v reprografii,v sazbě a v tiskárenské praxi, ale nevyřešilo to problémy s celosvětovou výměnou dat.

Teprve v souvislosti s prací fyziků v CERN napadlo Timothyho Berners-Lee vytvořit multimediální informační systém s dálkovou sítí, aby k těmto zdrojům existoval přístup z různých míst zeměkoule. Berners-Lee se nejprve ve svém plánu na World Wide Web zaměřil na vytvoření nástroje, jehož pomocí by šlo vyměňovat pohodlně data a myšlenky fyziků věnujících se výzkumu vysokoenergetických jevů, kteří byli roztroušení po celém světě.

V roce 1989 Tim Berners-Lee společně s Robertem Cailliauem vytvořil první návrh projektu vytvoření distribuovaného hypertextového systému a tím byl zahájen projekt WWW. Krátce nato napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb (později přejmenovaný na Nexus), který byl určen speciálně pro počítač NeXT v CERNu. Na principu vzájemného sdílení národních sítí tak vzniknul celosvětový internet jehož primárním cílem je bezproblémová výměna dat.

Situace u nás byla složitější. Z médií jsme se sice něco dovídali, ale blokační nástroje západu jako COCOM (Koordinační výbor pro kontrolu mnohostranného vývozu) nás omezovaly až téměř do poloviny devadesátých let (do 31. března 1994).

Není tedy divu, že vláda Miloše Zemana přijala v dobrém úmyslu usnesením vlády č. 525 ze dne 31.května 1999 dokument Státní informační politika – cesta k informační společnosti, kterým založila neslavnou kapitolu Internet do škol, tzv. INDOŠ.

Úředníci ministerstva školství, kteří připravovali podklady pro výběrové řízení „náhodou“ připravili takové požadavky, které umožnily vítězné firmě (AutoCont) vytvořit vendor lock-in (proprietární uzamčení zákazníka), které učinilo školství závislým na produktech a službách AutoContu tím, že vytvořilo značné náklady přechodu na produkty a služby jiných subjektů. Tomu se přiléhavě říká tunel. Příkladem je dopis Tomáše Macíka na tak zvané pokračování služeb. Nikoliv bez významu je i nález NKÚ, že se ze sedmi miliard, které se přestěhovaly do soukromých kapes, bylo nehospodárně využito nejméně 884 milionů korun.

Stát prostě vršil chybu za chybou. Internet do škol nakonec skončil proto, že stát privatizoval připojování k síti internet a nebyl pak schopen platit soukromým poskytovatelům za připojení svých škol.

Souvislost s pozdější privatizací exekutorů se nezdá být zase až tak náhodná.

Přes řadu chyb byla Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání významným dokumentem, který stanovil i řadu konkrétních cílů, které ovšem nebyly z většiny naplněny dodnes. Snažila být komplexní a nezabývala se pouze připojováním škol k Internetu a jejich vybavováním výpočetní technikou, ale týkala se např. informační gramotnosti učitelů, informační gramotnosti občanů, dalšího vzdělávání učitelů a knihovníků, tvorby multimediálních nástrojů a programů, zavádění ICT do výuky a dalších oblastí.

Způsob jakým byly počítače dodavatelem instalovány, udělal ze škol pouhého pasivního příjemce použití i obsahu. Spolu s počítači byly dodávány „vyučovací“ programy, nad kterými zkušení kantoři zaplakali, protože to byly učebnice bůhví jaké úrovně, převedené na kompaktní disk (CD). Způsob správy počítačové učebny téměř vylučoval kreativní činnost.

Jiří Peterka, který je kvalitním konzultantem informačních technologií obecně a význačným publicistou v oblasti telekomunikací a vysokoškolským pedagogem v roce 2000 mimo jiné napsal:

Poměrně malou pozornost celá koncepce věnuje tomu, co žáci a studenti na počítačích a na Internetu najdou a co budou moci využívat — tedy různé výukové materiály a informační zdroje, šité na míru potřebám výuky. Je na to sice pamatováno dvěma z dílčích programů, ale prostor, který je této problematice věnován v celém dokumentu i význam, který je jí přisuzován, považuji za zcela neadekvátní.

Koncepce také nestanovuje žádné přesnější cíle, pokud jde o dosažení určitého počtu žáků na jeden počítač — v tomto ohledu existuje pouze výše zmiňovaný požadavek, aby každá škola měla do konce roku 2003 nejméně 8 multimediálních počítačů! A to se ještě v připomínkovém řízení nejčastěji objevovaly připomínky k tomu, že toto číslo je moc vysoké! Pouze jako perspektivní cíl, jdoucí až za hranici roku 2005, je v koncepci požadováno dosažení srovnatelného počtu žáků a učitelů na jeden počítač jako v zemích EU.

První odstavec dokazuje, že i pedagog a vynikající odborník oblasti informačních technologii, se dal strhnout spotřebitelským přístupem –

„Co najdu v počítači (na internetu)?“

Místo otázky –

„Jak mi pomůže v řešení úkolu počítač (internet)?“

Výukové materiály a informační zdroje – možná, ale nikoliv jako prosté převedení tradičních výukových materiálů do elektronické podoby a jejich zobrazování prostřednictvím interaktivní tabule – dokonce ani v případě, že v nich nějaké skutečné interaktivní prvky existují!

To ovšem staví učitele před zcela nové zásadní úkoly. Musí dokonale zvládnout využití technologií tak, aby byli schopni v každé výukové situaci vyhodnotit možnosti jejich nasazení.

Přínos digitalizace je v nalézání cesty a nikoliv nalézání hotových řešení.

K tabletům. Pro podporu jemné motoriky – zvláště u dětí – jsme udělali žalostně málo, spíše naopak jsme šli proti jejímu rozvíjení. Příkladem může být opuštění ocelových per a jejich nahrazení propiskou. Když dítěti dáme místo kostek (nebo jiné stavebnice) tablet, nejenže potlačujeme tu motoriku, ale i fantazii a tvořivost. Jestliže ještě trochu respektujeme základní pedagogické zásady: zásadu názornosti, systematičnosti a soustavnosti, aktivnosti, trvalosti a zásadu přiměřenosti, tak je vůčihledné, že mimo motoriku, fantazii a tvořivost, hrubě porušujeme zásadu aktivnosti a potažmo trvalosti. Proč aktivnosti? Protože jsme omezeni programem. Z kostek se můžeme pokoušet postavit i tunel. Co na tom, že nám desetkrát spadne. V tabletu vlastní fantazie? Ani náhodou.

Koncem devadesátých let a na počátku milénia byli i učitelé zmateni a místo ilustrace problému libovolného učebního předmětu do digitální podoby, místo jeho modelování a místo objevování různých funkcí, se v hodinách IT vyučovalo ovládání komerčního produktu (nejčastěji MS Word) nebo dokonce psaní na klávesnici všemi deseti prsty.

Tím nepopírám užitečnost takových dovedností,jenom chci poukázat na nepoměr mezi schopností nástroje a jeho využitím. Abych to nějak ilustroval, je to něco jako vzít si do plaveckého bazénu rychlý dělový člun.

Naše chápání role digitálních technologií se až příliš často omezuje na vnímání jejich schopnosti usnadňovat realizaci postupů, na něž jsme zvyklí. Vnímáme je jako nevyhnutelný proces, který nastává, ať se nám to líbí nebo ne, ale nedokážeme se vymanit ze zažité praxe. Jako ilustraci svých slov použiji představu kanceláře, kde se vyplňovaly rozsáhlé předtištěné plachty různými daty a po jejich kontrole se uskladňovaly do pořadačů (šanonů). Nepochopení smyslu digitalizace změní styl práce tak, že se vyplňují Excelové tabulky, které se po kontrole vytisknou a uskladní v pořadačích.

Jak u blbých.

V kancelářích nebo školách ale i doma se využívá nepatrný ba zcela marginální zlomek schopností digitální techniky pro řešení běžných úkolů a problémů s nimi spjatých. Větší – až stoprocentní využití – se technika dočká jenom v sofistikovaných hrách, které ale zase nemají žádnou přidanou hodnotu pro vzdělání, pro duševní rozvoj, protože uživatel jenom konzumuje úsilí programátora, který tu hru napsal.

S mobilními „chytrými“ telefony (smartphony) je to do jisté míry podobné. Je to především telefon, ale také šikovný malý zápisník, který obsahuje řadu užitečných funkcí – například aplikaci mapy a GPS, čtečku QR kódů ap. Na vážnou práci není, tu limitují jeho rozměry a výdrž baterie, přestože výpočetní výkon konkuruje i některým desktopům. Řekněme šikovný pomocník. Jenže je zneužíván komerčními programy jakým je na příklad Facebook.

Tak zvaná sociální síť je totiž (stejně jako ostatní) spíše asociální.

Nejlépe to charakterizoval obrázek, který zobrazoval rande v restauraci, kde oba sedí proti sobě a každý popisuje ve svém smartphonu do facebooku, jak se to rande krásně vyvíjí. Místo aby je rozpaloval partner, dívají se do smartphonů.

Kdosi to komentoval jako nastupující generaci svěšených hlav.

Nadnárodním prodejcům se navíc povedlo udělat ze smartphonu statusový objekt. Nad iPhone není! A tak se kupují stále nové modely, které jsou nové funkcemi, které uživatel nevyužije. Ale platí nové, nové, nové. Ať se obchody točí! Opět, jako už po několikáté, musím konstatovat, že korporace zvítězily. Postavily svůj zisk i nad štěstí dalších generací. Pro symbolických 30 stříbrných jsou ochotné obětovat i své vlastní děti. Tržní systém totiž nemůže existovat bez expanze. K té potřebuje svobodu bez regulací a omezení, stejně jako zničení těch, kteří jsou pro něj konkurencí. V tom úsilí je každý prostředek, byť sebeodpornější, dobrý. Připomeňme si americký postup proti Huawei.

Jsou mezi námi jedinci, kteří se mylně domnívají, že řešením je technologie nepoužívat, cenzurovat či jinak omezovat jejich přístup a blokovat nevhodné aktivity.

Tudy cesta nevede. Uplatnění v životě si dnes bez schopnosti /plně/ technologie využívat vůbec nelze představit. Je třeba naopak technologiemi podporované činnosti aktivně zapojovat všude, kde je to přínosné.

Přes Facebook, či Call of Duty, nebo Final Fantasy to ale určitě nejde, tím přinášíte zisk jenom tvůrcům Facebooku a těch her.

Nakonec, jako ve špatné truchlohře, kde divák neví jestli si má oddychnout nebo se smát – EU zvažuje zavedení suverénního fondu, aby zastavila svoje zaostávání. Účelem fondu by bylo financovat strategické sektory, v nichž EU zaostává za hlavními rivaly. Financial Times informují, že fond by měl být ve výši až 100 miliard eur. Jedním z účelů fondu by podle FT mělo být financování ekonomických šampionů, kteří by se mohli postavit velké světové konkurenci jako je Apple, Google nebo Alibaba. Evropský fond budoucnosti by měl pomoci EU dohnat zpoždění za americkými, nebo čínskými rivaly. Jestli vám ušlo, kdo je autorem toho „pozoruhodného“ návrhu – návrh je spjat s novou předsedkyní komise, Ursulou von der Leyenovou.

Jméno Alibaba, což je čínská obchodní a aukční společnost se sídlem v Chang-čou, jasně definuje jak to Ursula von der Leyen s tou konkurencí myslí. Nejde ji o Silicon Valley, ale o obchodní aktivity Apple, Inc a Google, Inc. Nejde jí o založení evropského mozkového centra počítačového a technologického průmyslu, ale pouze o nějakého konkurenta Amazonu.com což je internetový obchod nejbohatšího muže planety, Jeffa Bezose se sídlem ve státě Washington.