Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (30).


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Matouš po operaci rok 2001

Sbalil si věci do tašky na kolečkách a pomalu vyrazil k sesterně, před chvilkou odmítl sanitku, to přece zvládne, po deseti metrech po chodbě už toho litoval, skoro se v duchu modlil, aby mu jí nabídli ještě jednou, nenabídli, dostal výstupní papíry a poslední rady, týkaly se čůrání, jak jinak, z přirození mu stále ještě vedla hadička, normálně do pytlíku, který měl někde zavěšený, v nemocnici na pásku u županu, doma si jej pověsí na pásek kalhot, nejspíš, a venku bude mít hadičku zašpuntovanou, to mu sestřička zrovna vysvětlovala:

Ne dýl než hodinu, pak si to musíte někde vypustit, jasný? Nepřeceňujte se!“

A prosím, mohla byste mi dát rezervní špunt, tedy tu specielní zátku? Bojím se, co budu dělat, kdybych jí ztratil.“

Sestřička se rozesmála:

Dobře, tady jí máte, ale zatím jí ještě nikdo nikdy neztratil, drží fakt dobře a za deset dní přijďte na kontrolu, sem nahoru na oddělení, možná Vám už vyndáme stehy, na ambulanci až později, zatím k nám, tak se mějte dobře.“

Moc děkuju, když ten špunt nepoužiju, čestně vrátím, jinak dík za všechno.“

Matouš měl pocit, že tam nebyl deset dnů ale měsíce, chtělo se mu se všemi loučit jako s výbornými kamarády, měl chuť najít alespoň primářku, ale netušil kde je, nejspíš na sále a zachraňuje život dalšímu chlapovi, vzal tašku a šel pomalu chodbou k výtahu, už když prošel celou délku budovy si uvědomil, že zatím chodil jen k ošetřovně a zpátky, i záchod měl vedle svého pokoje, cítil, jak je najednou strašně unavený, ne, k trolejbusu nedojde a hlavně nedojde od něj domů, snad chytne dole v nemocnici taxi.

Před klinikou žádné nebylo, cítil, jak je strašně unavený a začal se potit, nebylo horko, vlastně spíš zima, ale potil se, snad slabostí, snad mu jeho tělo říkalo – hele vole mazej do postele a teď se pokorně vrať poprosit o tu sanitku – možná se potil i hrůzou z toho, že taxi nenajde a pojede trolejbusem a pak půjde tu dálku od trolejbusu ke svému domečku. Pomalu šel hlavní ulicí vedoucí napříč celou fakultní nemocnicí a táhnul za sebou tašku, každé tři metry zastavil a rozhlédl se, zda odněkud nevyjel taxík, nenapadlo ho, že má mobil, že sice nemá žádné číslo na taxislužbu, ale někdo mu ho poradí, jsou informace, ne, nic, veškerou energii potřeboval na chůzi a tažení tašky. Na křižovatce dvou nemocničních ulic přibrzdil taxík, Matouš horečně zamával, pustil při tom tašku, která s bouchnutím padla na zem. Zastavilo.

Prosím, že jste volný, že jo?“

Matouš cítil, jak nestojí stabilně a opřel se o střechu auta, po obličeji stéká pot.

No, jsem volný, ale chlape, vy potřebujete sanitku, ne taxi.“

Jo, já vím, jenže jsem jí odmítnul a teď se stydím si jít říct znovu.“

Řidič zaraženě koukal, pravdu člověk slyší málokdy, vystoupil a obešel auto, zvednul tašku:

Tak kam to bude? Ti Vás tu zřídili, tedy promiňte.“

Oni mi asi zachránili život, jenže se z toho budu muset chvíli vzpamatovávat.“

Matouš se posadil vedle řidiče, připnul si pás a děkoval Bohu. Taxikář se rozjel k bráně.

Tak kam to bude?“

Na Valchy, prosím, do Ostružinový ulice, konec první řady těch řaďáčků.“

Tak to je dobrá adresa, tam se mi to moc líbí, i když v těch novejch Valchách jsem ještě mockrát nebyl.“

Po chvilce váhání zvědavost řidiče vyhrála a taky byl prostě zvyklý si povídat:

A promiňte, nechci vyzvídat, jak Vám zachránili ten život, co Vám bylo? Ale nemusíme o tom mluvit, jestli je Vám to nepříjemný, no máme dost dlouhou cestu.“

Ale klidně, prostata, urologové mi jí vyndávali, byl tam nádor, kdyby to neudělali, tak jsem neměl šanci, takhle říkají, že jí mám, nějakou, snad mají pravdu.“

Do háje, toho je teď spousta, co takhle slyším.“

No říkali mi, že každej druhej chlap, donedávna prej tak třetina a teď je to prý horší a horší.“

No to jsou vyhlídky.“

Můžete to brát tak, že my jsme dva, je to padesát na padesát a já to měl, tak Vy jste z toho venku.“

Tak to obdivuju, že se na to dokážete takhle koukat.“

Víte, on pohled z okna z toho oddělení nějak mění pohled na svět a na život.“

Pak dojeli tiše, Matouš klimbal a řidič měl najednou téma na přemýšlení, zastavili u Matoušova domečku, vysoká tráva před vchodem a schránka plná reklamních letáků a novin.

To je nebezpečný, takhle plná schránka, to jasně zlodějům říká, že nikdo není doma.“

Neměl jsem komu říct, aby mi to vyndával a hlavně, zapomněl jsem na to, měl jsem hlavu plnou jiných starostí, no doufám, že mě nevykradli.“

Nepotřebujete někam odnést tu tašku, nikdo Vás nejspíš nečeká?“

Ne, moc děkuju, má kolečka, ke dveřím jí dotáhnu, já si hlavně musím lehnout, postel mi snad nikdo neukradnul.“

Matouš měl kliku, nevykradli ho, rychle vyndal poštu ze schránky, byla zmačkaná, roztrhaná, neprohlížel jí, jen jí hodil na stůl v obýváku, a táhnul se po schodech do ložnice, vzpomněl si na domeček Marešů, všechno v přízemí, ti mysleli dopředu na stav, kdy člověk nemůže a ten přijde jednou ke každému, uprostřed schodů se zarazil, nemůže si jen tak lehnout, musí si nějak pověsit ten pytlík na čůrání, v nemocnici měl na pytlíku háček, měl ho každý, všichni chodili po chodbách s pytlíky pověšenými u pasu, takové znamení toho oddělení, jenže háček mu sebou nedali, jak jen to pověsí na obyčejnou, tedy ne nemocniční, postel.

Jasně, háček, jako mají řezníci, nebo třeba jako měla teta, která na něj věšela košík, když trhala třešně a jablka, jenže jak udělat háček, doma ho nemá, jo Baumax a OBI, jenže tam nepojede, ne to je dlouhá cesta, drát, potřebuje pevný drát, takové krámy má v garáži, odtáhnul tam všechny zbytky ze stavby, to, co tu nechali dělníci s tím, že by se mu to mohlo někdy hodit, asi to nechtěli uklízet, otevřel garáž, kolem omegy se sotva protáhnul, našel klíčky a vyjel autem ven a začal se přehrabovat v krabicích různých zbytků, z jedné čouhal tlustý hliníkový drát v žluté bužírce, to je ono, na to pytlík pověsí, nějak, jedno jak, teď jen musí spát.

Zavřel garáž, omegu nechal venku, aspoň to tu bude vypadat obydleně, a znovu se pustil po schodech do prvního patra, byla to větší námaha, než vyběhnout před pár lety na Chopok, oblečení házel na zem, jak upustil sako, něco bouchlo o podlahu, z kapsy vyndal mobil, teď si na něj vzpomněl, ten mu mohl pomoct, byl skoro vybitý, měl nepřijaté hovory a nepřečtené zprávy, nechal to být, našel noční košili, na záchodě vyndal špunt z hadičky, která mu vedla z přirození a vypustil čůrání, pak místo špuntu nasadil sáček, ohnul drát do takového esíčka a vítězoslavně si na něj pytlík pověsil, zatím byl prázdný, ale bude se naplňovat, smutně si pomyslel, co mu teď stačí ke štěstí, sednul si na postel a přemýšlel, jak háček – esíčko pověsit, na nemocniční postel to bylo jednoduché, teď mu to především moc nemyslelo, nakonec povytáhnul zásuvku nočního stolku a na ní háček pověsil, zalil ho opět pocit vítězství, natáhnul se, opatrně, aby se netahal za hadičku, jednak to bolelo a pak mohla by se rozpojit a on by se počůral, a usnul, spal do večera, to vypustil čůrání a spal dál až do rána.

Ráno pozoroval straku na zahradě, černá, bílá a kovově lesklá, elegance sama, elegance a krutost, neměl je rád, na jaře vybírali mláďata kosům z hnízd, zabíjeli je a žraly, teď berou kosákům a sýkorkám krmení, nemocné a slabé ptáky dobíjejí, připomínaly mu hosty VIP večírků, elegantní, no jen někteří, bezohlední, krutí bastardi, teď už ho nikam nezvou, nezaměstnaný nemocný, nic zajímavého pro lidské straky. Nevadí, neměl je rád, ani jedny.

Pomalu se učil žít, jednoduché a malé úkoly, nákup, malý, jeden krám, krátká procházka, nemyslet na nic složitého, nebo na problém, to se mu dělalo rychle zle, ale postupně se otužoval, třetí den se prošel ulicí tam a zpět, tam sto metrů a zpátky taky, pak odpočíval zbytek odpoledne, po deseti dnech jel na kontrolu, možná vyndat stehy, jel autem, to mu šlo.

V přízemí kliniky byla fronta u výtahu a ten nejel a nejel, Matouš srdnatě vyrazil po schodech, už je mu přece fajn, byly to jen tři patra, klid, ve druhém nemohl, jenže tady výtah nechytne a tak se vlekl dál, ve třetím patře stál u zdi, držel se jí, zpocený, udýchaný, točila se mu hlava, tak ho uviděla primářka:

Proboha, co je Vám?“

Chytila ho za ruku, aby neupadnul:

No byla fronta u výtahu, tak jsem to vylezl pěšky, bylo už mi dobře.“

Vy blázne, hospitalizuju Vás, na měsíc, Věrko (zavolala na sestřičku), prosím Vás, odveďte pana doktora na ošetřovnu.“

Nakonec byla se stavem spokojená, stehy mu nechala, za týden znovu, nadávala ale pořád, ploužil se k výtahu, pěšky dolů nepůjde, přijel brzy, stála tam paní v šátku, asi nějaká babi ze vsi, překvapeně se na něj usmála, no oni jsou tady lidi na sebe hodný, jela ze shora, tam je onkologie, tady jsme všichni na sračku, Matouš se na ní taky usmál a pořádně se podíval, ty černý oči, ty viděl, ale kde?

Tys mě, Matoušku, jak vidím, nepoznal, jak taky, ráda tě vidím i když ne tady.“

Proboha Dáša, Matoušovi se zatočila hlava, ten šátek, nemá vlasy.

Dášo, nepoznal, promiň, moc se omlouvám, jsem hotovej, sotva lezu, ale mám tu auto, odvezu tě, jestli tě ale někdo nečeká.“

Matouš nevěděl co říkat, obvyklé otázky – jak se máš, co je nového, co děláš – tak ty jsou tady fakt na nic. Dáša se usmála a pomalu vyšla z výtahu:

Na mě už nikdo nikde nečeká, Franta odešel před pěti lety za mladší, nic mi nenechal, jen prázdný byt a ještě s dluhem, Jitka je vdaná a má svoje starosti, mě mezi ně nepočítá, malej Franta co měří metr devadesát je v Číně, na furt, ale tak to chodí, dostávám třetí kůru chemo, no děs běs, je mi tak zle, že nevím, jestli není lepší prostě umřít, (odmlčela se) jsem moc ráda, že jsem tě potkala.“

Matouš měl pocit, že svět je jeden průser vedle druhýho:

Tak jedeme spolu, cestou si řekneme víc.“

Pomalu došli k autu, Dáša ho Matoušovi pochválila:

Tedy ty máš nádherný auto, já věděla, že budeš mít úspěch.“

Usmála se tak, jako kdyby mu ho opravdu přála, Bože, s tím se člověk moc často nepotká, no neměl Matouš optimistický myšlenky:

No víš, Dášo, jsem nezaměstnaný, vyndaný zhoubný nádor, tak nevím jak s tím úspěchem.“

Cestou si řekli pár vět, u domu, kde Dáša bydlela, Matouš viděl, že je jí zle a že nevládne, pomaličku jí dovedl dovnitř, skoro jí nadzvedával a viděl, jak je lehoučká, ale jemu bylo taky mizerně, i to jedno patro vyjeli výtahem, Dáša se motala, ale pořád slabě opakovala, že Matoušovi děkuje a aby s ní neztrácel čas a on se jí ani nepokoušel vysvětlit, že nemá co ztrácet a že ho taky nikdo a nic nečeká.

Když se mu podařilo jí položit do postele a sundat jí před tím kabát, tak ho poprosila o umyvadlo, aby jí ho dal vedle, kdyby zvracela, prošel v podstatě prázdným bytem, našel umyvadlo, no nic moc umyté, nemá holka sílu, a přinesl ho do ložnice, Dáša už spala, položil umyvadlo vedle ní na zem a zatočila se mu hlava, cítil, jak je děsně unavený, sednul si na postel a chvilku jen zhluboka dýchal, hrozně se chtěl na chvilku natáhnout, ale strašně se bránil tomu, lehnout si zase do tutý postele, ne, to ne.

Jenže už byl skoro na dně, proploužil se prázdným bytem a nic jiného, kam by si lehnul, nenašel, tak na chvilku, bylo mu zle, určitě on může za tenhle Dáši průser, za to, že jí Franta opustil, určitě to bylo kvůli němu, s touhle černou výčitkou usnul, spíš omdlel.

Když se probudil, byla tma, probudila ho bolest, bolelo ho břicho, pak mu došlo, že nemá zapojený pytlík na čůrání a že si ho zapomněl vypustit, Bože jak je to tělo chytrý a jakej je to průser, když něco vynechává, odpotácel se hledat záchod, dříve věděl kde je, teď po tmě to bylo zlý, nechtěl si rozsvítit, aby Dášu nebudil, ale nešlo to, Dášu nevzbudil, zkusil zda dýchá, dýchala, byla celá mokrá, jak se potila, znova usnul, probudil se zase až za světla a zase ho bolelo břicho.

Když vypustil čůrání, šel se osprchovat, neměl sice čisté oblečení, alespoň on ale bude čistý, napadlo ho, jestli by se neměl o Dášu starat, chvíli, být prostě u ní, taky nebude tak sám a Dáša ta ho nebude litovat, tedy ne tak falešně jako zdravý lidi, jo, jen si zajede pro věci, když přišel do obýváku, skoro prázdného, Dáša s omluvným výrazem držela v ruce jeho mobil:

Někdo ti volal, nějaká paní, nebo spíš slečna, řekla jsem, že jsi ve sprše a ona že zavolala omylem, zvorala jsem něco?“

Ne, to se zvoralo samo sebou, tedy tady těma hadičkami a dírama do břicha, klid Dášo a asi sem si to zasloužil, ani sem se tě ještě nezeptal, jestli jsi mi odpustila, choval jsem se k tobě tehdy dávno jako vůl, vlastně jako parchant.“

Matouš jen vrtěl hlavou, tohle je konec, to je šílený, ty dvě hodný holky, tahle tady asi umírá a ta druhá se mi chudák nejdřív dovolá, když jsem skoro ještě v narkóze a já melu blbosti a vypadám jak vožralej a teď můj telefon zvedne ženská, no to je obraz a co s tím jako mám dělat, no možná dát si panáka, to je zvláštní, chlast mi nezakázali, no asi si mysleli, že inteligent pár dní po takový operaci nechlastá, nejsem inteligent, jenže Dáša tu nic nemá.

Viděl Dáši nešťastný a taky překvapený výraz, objal jí, byla tak hubená, že to tlačilo, objímat ty kosti:

Klid, fakt se nic nestalo a jdi se taky osprchovat, já si zajedu pro věci a nakoupit a chvíli tady s tebou budu a neodmlouvej, ty se budeš starat o mě a já o tebe, hotovo.“

Dáša měla nevěřícný výraz a nezmohla se na slovo, dostrkal jí do koupelny a čekal, až bude hotová, co kdyby se jí zatočila hlava nebo nějak udělalo blbě, tak že by jí pomohl, no naštěstí to nebylo potřeba, byla by to asi těžká zkouška, pak vyrazil, tedy pomalu šel k autu, tam ho napadlo, že by bylo mnohem lepší odvézt Dášu k sobě, přece jen u něj to bylo mnohem líp zařízený, ten prázdný byt, jak jí Franta skoro všechno sebral, to je depka.

Otočil se a pomalu se vracel, u domovních dveří se ještě jednou zamyslel, bude chtít nebo ne? Uslyšel za sebou kroky, uhnul, aby mohl ten někdo projít a přestože mu to bylo vlastně jedno, kdo to je, tak se instinktivně otočil, proboha to je Drbohlav, no jo on tu bydlí, Ježíši vždyť to věděl od Lenky, profesor se na něj usmál:

Pane doktore, co Vy tady, hledáte někoho?“

Matouš mu pomalu vysvětlil co a jak, profesor poslouchal a Matouš měl pocit, že jej zkušený oči starýho doktora vyšetřují a kontrolují, pak ho profesor přerušil:

Ale nemyslím si, že by Petra byla nadšená, kdyby věděla, že nejen že neležíte, ale že se ještě staráte o těžce nemocného pacienta, Vy se musíte, promiňte otevřenost, vyhýbat nejen fyzické námaze, ale i stresu a tohle je obojí.“

Matouš se opíral o zeď a doufal, že to profesor pochopí, protože od něj něco chtěl, teď ho to napadlo a musí to zkusit, kdyby to nemělo vyjít:

Ono to je těžký, Dáša tady sama jen čeká v prázdným bytě na smrt a já doma pozoruju akorát straky na zahradě, jak zabíjí malý ptáčky, to je děsně na budku, takhle máme nějakou starost, navzájem, trochu, na hlavu je horší být sám.“

Viděl chápavý, snad, výraz v očích doktora a tak pokračoval, co chtěl, co nejasně cítil a ani sám sobě to nedokázal formulovat:

Mám k Vám pane profesore prosbu, potřebuju poradit, jak Dáše pomoct, ona je úplně na dranc, dostává třetí řadu, nebo kůru, nebo jak se tomu říká, té chemoterapie a je úplně vyčerpaná, kost a kůže, jako laik bych řekl, že to tělo už nefunguje, že už ani nebojuje, nejí, a když, tak zvrací, trošku se napije a usne, jak jí pomoct, nejde to třeba přerušit, aby se dala do kupy, promiňte, vím že ve špitále jsou odborníci, ale já bych jí rád pomohl.“

Profesor ho pozoroval a na něco myslel, trošku se mračil, Matouš se bál, že ho naštval, no zkusit to musel, profesor se ale rovnou zeptal:

A je Dáša, tedy pardon, paní Baněčková, teď doma? Můžu se na ní podívat? Odpoledne budu na klinice a zeptal bych se kolegů onkologů, jak to vidí.“

Matouš zajásal, vevnitř, nenaštval se a pomůže, znal se s profesorem dost povrchně, kdysi párkrát „dobrý den“ nějak v souvislosti s Lenkou, no a pak občas na nějaké společenské akci, kde se oba nudili tak si něco sem tam řekli, výborně. Dáša byla docela šokovaná, pro ní byl profesor Bůh na nebi, ta by se ho nezeptala nikdy, ale on byl velice milý a tak rozpaky a zmatek zmizely, s Matoušem se domluvil, že ten se u něj večer po osmé staví, bezva a Matouš začal Dášu balit.

Kladla odpor, ale slabý, na velký neměla sílu. Nastěhoval jí u sebe v domečku do jednoho dětského pokoje, říkal jim pokoje pro hosty, byly to takové dva krcálky fakt pro malý děti, původně jí chtěl dát ložnici, ale to se rozhodně vzepřela, jako kdyby nebylo všechno jedno.

Večer, když Matouš dorazil k profesorovi, tak cítil, že sotva stojí, bylo toho moc a potřeboval by dva dni spát, profesor ho vzal do obýváku a posadil, měl trochu smutný a provinilý úsměv:

Přiznám se Vám, že jsem kvůli Vám zašel za Aničkou Marešovou, naštěstí ještě byla na té své poliklinice, taky si myslí, že smutná pravda je nejlepší i když Vy jste těsně po těžké operaci, je to zpráva pro Vás, jen pro Vás, prostě s paní Dášou to je moc špatné, moc, naděje na přežití je minimální, metastáze už ovlivňují řadu dalších funkcí a je to progresívní, otázkou je, to na co jste se vlastně ptal, a tady moc kolegy nechápu, nemyslím, že drastická léčba chemoterapií v téhle fázi může něčemu pomoci, ale domluvili jsme se na změně.

Zastavíme tu léčbu, určitě se paní Dáše uleví a bude jí zdánlivě docela dobře, obávám se, že na krátko, tady má léky, podpůrné, posilující a proti bolesti, až to začne hodně bolet, přijďte, moc mě mrzí, že nemám dobrou zprávu, alespoň trochu, můžeme se jen modlit a doufat v zázrak, ale velký.“

Matouš jak byl unavený a taky jak mu bylo blbě, tak vlastně nereagoval, jen pomaloučku mu docházelo, co to znamená, z očí mu vyklouzly dvě slzy, utřel je, popotáhnul a pokusil se odpovědět:

Myslel jsem si to, nebo tak nějak jsem měl obavy, vlastně proto jsem se Vás dovolil zeptat, jestli to není zbytečné trápení, moc děkuji za pravdu, Bože můj.“

Druhý den ráno udělal Matouš snídani a pokoušel se Dáše něco vnutit, moc to nešlo, ale alespoň trochu, řekl jí o změně léčby, kterou Drbohlav dohodl, jen bez té zoufalé prognózy, Dáša reagovala s klidem:

To jsou hodní, že mě nechají v klidu umřít a už mě nebudou trápit.“

Nedokázal jí to vymluvit, chvilku si povídali o zahrádce, měl jí totálně zanedbanou a říkal si, že by teď mohl každý den něco maličkého udělat, plány mu vždycky šly, pak si Dáša šla na chvilku odpočinout, byla hned unavená, a Matouš hledal inzeráty na práci, zazvonil mu telefon, Anton, Míši táta, a sakra:

Jsem ve městě, nezajdeme na kafe?“

Matouš byl celý zaražený:

No dobře můžeme, ale není mi moc dobře, zajeď ke mně, mám tu kafestrojek, dáme kafe tady, ano?“

Bezva, za chvilku sem tam.“

No potěš, co mu Míša řekla? Co vlastně chce? Rozbít mu hubu? No to by se teď moc nehodilo. Anton tam byl fakt hned, jako kdyby volal z vedlejší ulice, jak šel Matouš otevřít, tak se mu rozvázal pásek u županu, na kterém měl pověšený pytlík a čůráním a upadnul mu hned za dveře, když je otevíral, na úvod dobrý, honem se to snažil nějak zakrýt, Anton zaraženě koukal:

Proboha co to máš a jsi ještě v županu, je po poledni?“

Matouš se přestal hmoždit s hadičkou a naopak otevřel župan a ukázal ránu a hadičku s pytlíkem:

Operovali mě, tohle budu nosit asi šest týdnů, pak to vyndají a já zjistím, jestli se budu už nafurt počůrávat.“

Prosím tě, a co tě bylo, nebo jako proč tě operovali, vypadal jsi úplně zdravý.“

Jen jsem chodil furt čůrat, to sis musel všimnout, rakovina prostaty. Pojď dál, prosím tě, mám připravený to kafe.“

Matouš posadil vyděšeného Antona k jídelnímu stolu v obýváku, který byl spojený s kuchyní, a udělal dvě pressa, rozhodl se hned, že všechno Antonovi řekne, proč se s Míšou vlastně rozešel:

Podívej Antone, mám Míšu moc rád, moc, myslím, že jsem žádnou ženskou takhle moc rád neměl, jenže když mi zavolali co mi je, jakou mám perspektivu, tak já prostě pro ní nejsem dobrej mužskej, nezaslouží si ošetřovat mě tu a čekat, jestli umřu, což je dost slušný procento případů, to víš sám, mezi chlapama se o tom občas něco řekne, no a když ne, když jako neumřu, tak mi rovnou řekli, že se mi už nepostaví a možná bude i to počůrávání, to prostě nejde, abych si tu báječnou holku k sobě přivázal.“

Anton zaraženě usrkával presso, ale to nebylo všechno, co ho čekalo, na schodech se ozvaly šouravé kroky a pomalu sešla Dáša, nečekala nikoho a neměla ani paruku a ani šátek, jak byla vyhublá vypadala děsně, jako smrt, Matouš viděl, že Anton je úplně mimo, tak mu to vysvětlil:

To je Dáša Baněčková, moje bývalá kolegyně, deset let jsme se neviděli a teď jsme se potkali na onkologii a staráme se jeden o druhého.“

Dáša si vzala v lednici jogurt a odšourala se zase do svého pokojíku, Anton seděl schlíple a nevěděl nejspíš, co říkat. Matouš mu pomalu vysvětloval, proč se rozhodl nic Míše neříct:

Míša je zlatá holka, kdybych jí řekl, že jsem marod, je tady i s Maruškou a stará se o mě, ale to si nezaslouží, určitě ne, může to špatně dopadnout a i ty dobrý konce jsou všelijaký, Bůh ví, proto jsem jí utekl ze života, vím, že mi to neodpustí, ale s tím nic nenadělám, vysvětlovat jí to vlastně nemůžu.“

Anton dopil presso, bylo vidět, že moc neví, co pije, hlavně ale nevěděl, co říct, vypadal dost mimo, rozloučil se, ani se nepokusil vysvětlovat, proč tady vlastně byl, Matouš se neptal, tušil, že chtěl vědět co se děje, případně mu nafackovat.

pokračování  za  týden

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.