Izraelský pat – Netanjahuova prohra,ale co dál?


Ještě nikdy  jsem nekomentoval volby  v Izraeli.  Jakkoli  k této zemi  chován  obrovský respekt.  Přesto  jsem ji  dosud  bral, jak příliš  vzdálenou, tak  příliš  lokální, než  aby  měla přímý  vliv na bezprostřední dění  kolem nás.  Nicméně vyhrocenost  volební  kampaně  před  úterním znovuhlasováním do Knessetu, kterou  i místní  media  označují za bezprecedentní a  zejména  pak  předvolební  slib pořád ještě  premiera  Netanjahua, že  bude li potvrzen v  úřadě,  tak že  přičlení  ke  státu  Izrael i  území tzv. Západního  břehu řeky  Jordán. Území,  které  kdysi po  rozdělení Palestiny,  resp. od  roku 1950 patřilo  Jordánsku,  po šestidenní  válce v r.1967  jej opanoval Izrael,  ale  které v  mezičase mezinárodní společenství   uznalo  za  suverénní prostor  budoucího arabskopalestinského státu spolu s tzv. pásmem Gazy. A  Izrael doposud  tento stav,  i když  tam vykonával okupační  správu, více  či méně,v  nejhorším případě  – mlčky – uznával.

Netanjahu, jen proto, aby vyhrál ještě  jedny  volby a mnozí to lakonicky  komentují trochu jinak – proto, aby  unikl opět  trestnímu stíhání  za  korupci,  dal do hry poslední  naději, na to, že by  snad někdy nějak mohl  vzniknout  kolem Izraele  a jeho sousedů  nějaký mírový  stav.

Marně  jsem hledal v  dějinách  nějaký  stejně  bezprecedentně  hloupý  a malicherný  důvod, z hlediska nějakého celého národa, který  by trvale  poškodil jeho zájmy, než  ten slib, co dal svým  voličům  Bibi Netanjahu!  Našel jsem  jedinou odpovídající paralelu  -Trojskou  válku.  Která, pokud má  Homér  pravdu, vznikla  kvůli tomu,  že  trojský  princ Paris unesl  manželku krále  Sparty  Menelaa.  A  tím se postaral  o  zánik Troje. Také z  ryze  osobních důvodů – prostě  chtěl mít v posteli  extrakus.  Cizí. A  zničil  svůj  stát.  Netanjahu , aby  unikl eventuálně  base zase chce vzít  kus  cizího území….  Idiocie, na  níž  si můžeme  sáhnout.

Sliboval si od  toho dvě  věci v  jedné

1 – že  díky  tomu  vyjde z  voleb  jako jasný  vítěz s nezpochybnitelným mandátem  sestavit  vládu a

2- že  pravicově  konzervativní  blok,  jehož  daleko nejsilnějším prvkem a jádrem  je  jeho vlastní strana  Likud,  získá  v Knessetu, na  rozdíl od minulých  voleb  v  dubnu t.r.  jasnou  disponibilní vládní  většinu

V  součtu  mělo být  výsledkem další perioda jeho premierství  ve  státě  Izrael.

Stále  ještě  nejsou  sečteny  všechny  hlasy, ale  zdá se, že  i přes mobilizaci  konzervativních a ortodoxních  voličů, kterou  tím prohlášením o  Západním břehu provedl- oba cíle  minul.

Konečné výsledky    říkají toto:

Blue and White: 25.93% (33)       – Gantz
Likud: 25.16% (31)                         – Netanjahu
The Joint List: 10.45% (13)           -izraelští  Arabové
Shas: 7.47% (9)                               -ortodoxní  židé
Yisrael Beytenu: 6.98% (8)         – Avikdor Liebermann a  ruští židé
UTJ: 6.09% (8)                                 – krajné pravice
Yemina: 5.89% (7)                          – židovští fanatici
Labor-Gesher: 4.80% (6)              – socdem
Democratic Union: 4.34% (5)     – levicová unie

Volební  účast  69,4%    o  1,5%  více než na jaře.  Knesset  má  120poslaneckých křesel, k většinové  vládě  je potřeba nejméně  61 mandátů.

Vzhledem k  tomu, izraelské strany  se po volbách  spojují  do  dvou hlavních  bloků, aby  mohl být vytvořen většinový  kabinet, na  této  aritmetické úrovni  dostaneme  následující  bilanci:

Pravicově  ortodoxní  blok  /Netanjahu a  spol/   55  mandátů

Středolevé  uskupení  s hlavní silou Blue and White, kterou vede  hlavní Netanjahuův  rival  – bývalý  náčelník  generálního štábu  izraelské armády Benny  Gantz   -52 mandátů

Zdálo by  se,  že  o  novém ministerském předsedovi  rozhodne  13 mandátů (+3 oproti dubnu!!!)  Join List, nicméně opak je pravdou  – JL je  stranou  izraelských  Arabů.  Koalici  s  ní vyloučili oba  dva hlavní pretendenti.  Takže  Izrael opakuje dubnový  pat.

Pat  je  neoddiskutovatelný. Nicméně  Netanjahu  i přes  svůj tragický  hloupý účelový  slib ohledně  Západního břehu, utrpěl jasnou porážku. A  to v obou  dílčích  cílech – zdá se, že  Likud po dlouhé  době nebude nejsilnější parlamentní  stranou   a  že  ani se svými ultraortodoxními náboženskými spojenci ani zdaleka  nedokáže  dát dohromady  potřebnou minimální  většinu. Což  asi nebude ta  nejlepší  zpráva pro židovský  stát, ale  rozhodně  je  dobrá pro svět.

Netanjahu  byl poražen, Gantz  nezvítězil.  Opět se  ukazuje  jedna  ze  slabin  parlamentní demokracie, resp. poměrného zastoupení. Pokud  nadkritické  množství  hlasů získá nějaká, řekněme  „nesystémová“ strana,   s níž  z  různých důvodů  ostatní  nemohou/nechtějí  uzavřít  koalici,nelze sestavit  vládu. Tím „nesystémovým“ prvkem   jsou  izraelští  Arabové.  Gantz je  dostatečný pragmatik, aby  za  běžných  okolností po těchto mandátech  nějakým způsobem a  v nějaké formě – například  nepsanou  tolerancí  -sáhl. Ovšem nemůže, protože  v minulé a předminulé  volební  kampani  byl  Bibim tvrdě a záměrně  denunciován, z  výprodeje  podstaty  a  existenčních zájmů  státu  Izrael, ze  spojenctví  a ústupků  Arabům a dokonce i  Iránu. Inu, u nás  lidi věří  miliardáři Babišovi,  že  nejí nespí a  myslí na  jejich blaho a  že   Čapák  byl ok, v  Izraeli holt  zase  jiní stejní mají za  to, že  dlouholetý velmi úspěšný  náčelník generálního štábu se spojí s nepřítelem a vydá mu  stát. Dutohlavost obou  politických nesmyslů je zjevná.

Nicméně  měli bychom  si  v následujících  řádcích popsat co bude v  Izraeli  dál a proč  tam  volby  skončily  právě  tímhle výsledkem a  co to asi tak bude znamenat  pro nejbližší okolí  Izraele  i celý svět.

Už jsem konstatoval, že jde o jasnou  porážku  současného premiera –  propadl u obou dílčích cílů. Za sebe  říkám, že ta  porážka  bohužel  nevygenerovala  jasného vítěze. Izrael ukázal, že  už je  z Netanjahua  unaven, ale  ještě  ne  tak, aby jej poslal  do politického důchodu. Jeho mocenský sestup  je  zřejmý.Po volbách 2015 dokázal ještě  sestavit těsnou většinu s 62 křesly, letos  v dubnu  už dosáhl jen  na  celkem 60 mandátů svých a svých spojenců a nyní  je na  56.

Právě  proto, že  Netanjahu, ač  na podlaze, stále  ještě  dýchá a  není definitivně poražen, lze počítat  s tím, že  udělá všechno, včetně  všemožných triků, aby  se u moci udržel a  sestavil nějaký  vládní  blok pod  svým vedením. Ať  to stojí co to stojí!  Jen  tak si  zachová imunitu před  trestním stíháním.  Což je  pro něj kategorický imperativ, ostatně  – máme  domácí  čerstvou zkušenost s  Babišem, že?

Netanjahu se ve  svých kalkulacích  evidentně přepočítal a  přesto, že  vedl bezprecedentně  demagogickou  a unfair  volební kampaň, při které  elementární demokracie  dostávala  těžce na  frak, protože  jejím jádrem bylo vzbuzování nenávisti  k Arabům a vystupňování vojenských  akcí proti  sousedům a  iránským silám v  oblasti skoro  až do bodu  velké konfrontace  nejen s Teheránem, ale dokonce i Ruskem – viz zásah  ruských stíhaček  v minulých dnech proti  izraleskému letectvu a  bleskový odjezd  izraelského premiera  do Moskvy, kde se  dožadoval  volné ruky  pro akce  v Sýrii a jejím okolí  -prohrál. Dokonce lze  říci, že  ta  kampaň proti izraelským Arabům byla kontraproduktivní, protože  ti  přišli k urnám v míře  daleko větší než na  jaře. Aby zastavili právě Netanjahua. Však také jejich  strana  JL  v parlamentu  jasně posílila. A kdby někdo /Gantz/ bude  uměl  uchopit její hlasy  a neztratit podporu  Avikdora  Liebermanna, o kterém ještě bude řeč,  byl by gordický uzel patu rozetnut okamžitě.

Mimochodem -Netanjahu se  zásadně  prezentoval jako  nejtvrdší ochránce Izraele  a to byl také druhý sloup jeho kampaně. Tentokráte, zcela  symbolicky,  když  přijel na  volební shromáždění  do příhraničního města  Aškelon,  musel shromáždění  bleskově  rozpustit kvůli  akutnímu raketovému útoku z Gazy. Velký trapas a kaz na image  neohroženého  hrdiny. Nelze  nezmínit  ani skutečnost,  že  v posledních dnech před  volbami se jaksi začalo částečně  bortit  dosud nerozborné spojenectví s Donaldem Trumpem. Především kvůli názorovým rozporům  ohledně postupu vůči Iránu. Trump  v podstatě vyhodil Johna  Boltona, jehož názor na  Irán a  postup vůči němu byl naprosto v souladu s míněním Netanjahua.

Je  evidentní, že nevyšel  ani ten  šílený plán s  anexí  Západního břehu. Nepřinesl premierovi  v podstatě  ani hlas  navíc,  ale naopak donutil  zřejmě  některé voliče  přehodnotit  svoje  preference a podpořit  druhou stranu.  Nejsem stavu  definovat,  zda  to bylo kvůli tomu,  že tahle  anexe  už  na ně  byla moc nebo proto, že Netanjahu  už  v minulosti podobné sliby, zejména  ultrapravému táboru   voličů dal a  pak je nikdy nesplnil. V  každém případě ten pokus  lze  označit  za  určité přiznání slabosti a vyčerpanosti  z jeho strany  – šlo o poslední trumf.  Pak už je jen  nějaké  válka.

Před volbami se experti  přeli o  budoucím  postavení  třetí  velké persony současné  izraelské politické scény,  bývalého ministra  obrany  Avikdora Liebermanna. Původem  žid  ze  Sovětského svazu, který založil stranu  Yisrael Beytenu -Izrael náš  domov. Vycházelo se z předpokladu, že  oba  bloky  budou v podstatě  stejně  silné a mandáty  této partaje, která sdružuje  převážně  židy  z bývalého Sovětského svazu  a  zastupuje  jejich  zájmy. Volby  tento předpoklad  zcela  rozbily.  Ne  kvůli Liebermannovi.Nýbrž  kvůli mizerným  výsledkům   dalších stran středolevicového bloku – zejména  kdysi nejmocnější strany  v  zemi  – soc dem Strany práce.  Ta přímo implikuje  postavení a osud  naší ČSSD.

Benny  Gantz  zřejmě na počet mandátů  je první na pásce,  nicméně  vládu  bez Likudu  a nebo  bez Arabů  bude sestavovat  ještě  hůře než  dnešní premier.  I když má předběžně Liebermannovu podporu, jak se zdá. Liebermann položil minulou  izraelskou  vládu s  tím, že  už nehodlá trpět  nároky  malých pravicových  stran, zastupující  zájmy  ortodoxních  židů a náboženských  fanatiků.Tohle podpořil i Gantz, s  tím, že omezí výjimky /třeba ohledně  vojenské služby/, které ortodoxní mají.

Takže  jak  dál?  Gantz  už  to  stihl zformulovat  – vláda  velké koalice!  Ale bez Netanjahua. Je tohle  proveditelné?  Asi jako  vláda s ANO bez Babiše.

Vládu  národní  jednoty  – tedy  dohromady  LIKUD, Modro -bílí a  on  chce  i  Liebermann.

Aby nebyl v jednáních pominutelný, mezitím již Netanjahu sešikoval  svůj  blok do údajně  jednotně  vystupujícího útvaru, který  bude jednat jen společně. Aby mu menší strany  nepřeběhly. Liebermann se zase dal slyšet, že  ve  vládě  s  arabskou stranou nebude  ani v paralelním vesmíru.

 

Velká koalice  není  nějakým  nápadem vzešlým  z těchto voleb. Mluvilo se o ní už  po   těch dubnových.  A  tehdy se  řešil nápad, že  by  si obě hlavní síly  rozdělily  premierství  na půl – jak LIKUD, tak modro  bílí, by  postavili  premiera  na  dva  roky  ze  čtyřleté vládní periody.  Před půlrokem to  Gantz  odmítl.  Jestli změnil  názor, rychle uvidíme.  Osobně  bych na  to moc  nesázel, protože málokterá  z posledních  izraelských  vlád  vydržela  až  do konce  své legislativní periody. A bylo  by  pro odstupujícího premiera, po dvou létech, příliš  velkým pokušením  dohodu porušit,  nechat , pod nějakou záminkou,vypsat nové volby.

Otázkou je jen, jestli má Izrael vedle  velké koalice vůbec nějaké další řešení. A  zda nedojde v LIKUDu ke vzpouře  proti  dlouho a dlouho úřadujícímu předsedovi, navíc zatíženému mnoha  skandály. Další uchopitelnou variantou jsou nové  volby. Ale  už třetí během jednoho roku?  Co by  mohly změnit?

Zdá se, že  nadchází  hvězdná  chvíle  úřadujícího izraelského prezidenta Re’uvena Rivlina. Bude mimořádně  záležet na  jeho vyjednávacích a kombinačních schopnostech,  zda  země  dostane  nějakou a  především funkční  vládu. Čeká  ho  před tím, než  někoho pověří,  dlouhá  řada  jednání. A  určitě  ho ani nenapadne  všem vnucovat  svůj nápad , že Netanjahu je  nejlepší premier, že  vládu  tedy bude  sestavovat jen on, bez ohledu, zda  získá většinu nebo hrozit, že  ho klidně nechá vládnout  bez důvěry do nekonečna. V Izraeli  dobře  vědí, že  tohle  by byla  politika pro banánovou republiku, což Izrael rozhodně není. Takže  bych to viděl  na prvotní pověření Bennyho Gantze.  Ale také  na jeho následný  neúspěch.

Měly  tedy  volby nějaký  smysl a přinesou  něco hmatatelného? 

Nepochybně.  Netanjahu  poprvé prohrál. Ne  dost.  Jeho  doslova  paličský pokus  vyhrát, přes  anexi  cizího území  a  tím  na věčnost zatížit  izraelsko arabské  vztahy  i s  umírněnými  režimy  v okolí,  honorovalo jen něco přes  20%  voličů. Což je  dobrá zpráva.  Znamená to, že  většina  si neosvojila  jeho štvaní proti  arabským spoluobčanům.   Troufnu si tvrdit, že jasnými poraženými jsou  ultraortodoxní židé a náboženští fanatici. Velmi pravděpodobně  to budou oni a jejich výsady, respektive  dosud  nedotknutelná tabu,  kterými  bude zaplacen  vznik nové izraelské vlády, jestliže  vůbec po těchto volbách ji někdo sestaví. Lze očekávat i  poněkud  pružnější politiku vůči zahraničí.  Slovem pružnější  nemíním, že  se židovský  stát  vzdá  svých  bezpečnostních priorit  a nějak  bude hazardovat se svojí  existencí. Na to je jeho postavení  a  existence   zjevnými  i skrytými  nepřáteli příliš  jasně  defterminována  – Izraelce, až je porazíme, vyhladíme a  ty, co uniknou,naženeme do moře!  V tomto ohledu není  mezi  Netanjahuem, Gantzem nebo Liermannem žádný rozdíl.

Pro mne je jasnou  zprávou i to, že  většina  izraelských voličů se přiznala  k základním demokratickým principům a že  hodlají prosadit vládu práva. S kterými Netanjahu  zejména  v posledních létech nakládal  velmi svévolně.

Už  v  úvodu je psáno, že  k  Izraeli chovám obrovský respekt. To není žádná  fráze. Vysvětlím proč. Kosu  jsem začal vydávat proto, že  mi spousta věcí  v  naší zemi vadila a vadí.  Vadí mi to, že  šance, kterou představoval Listopad,  byla více či méně-  zmařena. Po převratu  jsme jako stát  disponovali nemalým majetkem, uceleným  územím,homogenním  obyvatelstvem, respektovanými hranicemi, uznanou  historií, bezpečným sousedstvím. Nic z  toho Izrael, při svém vzniku neměl a  nemá v podstatě  dodnes.

Srovnejme, co jsme  se svou vlastní zemí udělali  my a co oni!

Neudrželi jsme původní stát,  majetek  jsme si nechali rozkrást pod rukama  a před  očima. Místo armády máme  jakýsi operetní přehlídkový  sbor. Ekonomika je plně  závislá na  nadnárodním okolí. Naše  „elity“  jsou buď  samozvanými soudci toho, co se  smí  a  co je správně nebo prostě  oligarchizovala    a své zdejší  výdělky  zejména  ukrývá před zdaněním v zahraničí.  Z  průmyslové země,  s  rozsáhlou a komplexní výrobou,  jsme  dnes  ze značné části montovnou, v lepším případě  dodavateli dílů a podsestav  pro konečné výrobce  v zahraničí. Že by někdo z politiků zastával  někdy  naše  národní zájmy, tak o  tom si můžeme  nechat  zdát. Za  národní  je vydáván zájem našich spojenců.  Celý  bankovní, pojišťovací, telekomunikační  a  velko i maloobchodní sektor je  v zahraničních  rukou.  Když  dojde na nějaký  zahraničně politický problém není pro naše politiky  vůbec důležité, jaký  je  nějaký zájem České republiky, nýbrž  to jak to vidí spojenec. Kterému apriori věříme a  s nímž  jsme povinně solidární. Nebo naopak se  hlavně  staráme o  to, aby se na  nás      nějaký  mocný stát nerozzlobil a  v takovém případě mu píšeme  preventivně ponížené  supliky podepsané  čtyřmi nejvyššími zástupci země. To nemluvím o  tom, že  kde jaký  šmok si osvojí  ten nejnesmyslnější a nejabsurdnější  zahraniční názorový proud  a vydává  ho v tuzemsku za  svatý  grál a kdo  s ním  nesouhlasí má být vyobcován.  Vlastenectví   a podobné atributy  jsou  odsuzovány  a nahrazovány   kosmopolitismem  a  stále  častěji je nastolován diktát  menšin, včetně  těch  nejbizarnějších.  Přistěhovalectví  není  výlučným právem státu,  ale  prý právem  těch, co se chtějí  přistěhovat.  Obrana  vlasti je  efemní  záležitost.   Ochrana  přírody  se redukuje  na  spektakulární  akce plus pěstování kůrovce a  totální potížismus při jakékoli  stavbě, zejména  liniové. Právo  a jeho vymáhání evidentně  existuje  ve  dvou rovinách – v té  VIP a další  pro běžného občana. Armáda  je  tu kvůli  zahraničním misím v  zájmu našich spojenců a nikoli  kvůli  naším výsostným zájmům.  Hovořit  se  smí  jen s některými  státy na jiné  hrajeme  hru svalů.  Tohle   a mnohé  další  je  Česká republika  model 2019.

Srovnejme  vše  výše  uvedené i neuvedené  se  státem Izrael!

Ta země povstala  z ničeho.  Od  samého počátku měla  být  zadupána  do země. Pro ty, kteří nevědí,  jak vznikal  židovský  stát  doporučuji jako základní četbu naprosto  skvělou knihu Leona  Urise   Exodus.  Fantastická  záležitost! My jsme zdědili v  roce 89 rozvinutý průmyslový stát, židé neměli v  roce 48 doslova  nic. Hrozilo jim vyhlazení.  My  jsme  dnes  ekonomicky  nesvéprávným státem, oni  vydupali z  písku  moderní komplexní ekonomiku, dlouhodobě  rostoucí. Je jich  o  2miliony méně než  nás a my jsme kdysi patřili mezi 10 nejrozvinutějších zemí světa a  srovnání  ekonomické výkonnosti  vypadá  takto:

Mně  to přijde bizarní a ponižující.

Izrael je  technologickým lídrem v  řadě oborů. My  montovnou bez kapitálu. Oni vysílají  přistávací moduly na  Měsíc  vlastními  raketami, co můžeme  nabídnout  my?  Oni jsou  rozhodnuti a denně  dokazují,  že  jsou  odhodláni bránit  svoji  vlast za každou  cenu a  armádu mají jen za  tím účelem. Povinně  v ní slouží  muži i ženy. Obrana  je věc  každého občana. Že by  někoho někam posílali na  nějakou misi nebo  solidární  akci? Ani náhodou! Izraelská  tajná  služba  je uznávána  za jednu  z nejvýkonějších na světě.  My  prý máme  čučkaře. Izraelský obranný průmysl  vyrábí  například  tanky  Merkava . U nich se odborníci přou,  zda  jsou  nejlepší  nebo  až  druhé nejlepší na světě. my máme 30 starých  tanků. Izraelské  systémy   PVO  – Irondom a  Davidův  prak jsou  minimálně  rovnocenné  těm nejlepším americkým a  ruským.Někdo trvdí, že jsou lepší. My máme  40 let staré sovětské  systémy  KUB. Zatímco  naši „ochránci přírody“  se přivazují  k elektrárenským komínům, pěstují kůrovce a zejména  dělají  potíže všude, kde to jen  trochu lze,  Izrael o  ochraně  životního prostředí neblábolí, ale  rozvíjí naprosto špičkové postupy. Například v hospodaření s vodu.  My máme  Zelené, oni vytvořili zelený  ráj.

A  co spravedlnost?  Netanjahu evidentně  bojuje  o  své  bytí na svobodě.  Ví proč.  Exprezidneta   Kacava jeho úřad  neuchránil  před  sedmiletým trestem natvrdo. Podobně  bývalý izraelský premiér Ehud Olmert nafasoval sedmadvacetiměsíční trest za korupci a bránění justici. V Izraeli  mají  holt  funkční  spravedlnost, za  to  tam  sotva  lze  nalézt  Čapí hnízda nebo Marii Benešovou.

Jeho špičkoví politici  rozhodně  nepíší  žádné  ponížené supliky  cizím  vládám. Naopak   zásadně  s každým jednají  důsledně  systémem já  pán – ty pán. A  to  dokonce i  vůči  spojenci největšímu a  životně  důležitému  – USA.  Viz například čerstvá  kauza  s odposlechy  snad  i Trumpa. Nemluvě  o přímé  špionáži proti USA a  v USA -viz  třeba případ  Pollard  nebo  odhalení  Newsweeku v roce  2014.  Američanům, kterým toto rozhodně není po  chuti  přesto konstatují :

„Při svém sběru informací jsou docela agresivní. Jde jim jen o ochranu bezpečnosti svého státu. A pro tu udělají všechno, co považují za nutné,“

Umíte  si něco takového představit  v tuzemském podání?

To platí jak pro izraelskou rozvědku nebo armádu a jejich složky, tak především pro  tamní politiky. Zejména  ty  s  vládní a podobnou odpovědností.Nedělám si  iluze, že  v zemi není korupce  a to i na nejvyšších místech – viz Netanjahu, viz Olmert  a další. Nicméně  ať už  jde o politiky  čisté nebo  ušpiněné  – jednou věcí  si můžeme  být  jisti  – že pro bezpečnost a suverenitu svého státu  udělají první poslední!  Že je  to  ta nejvyšší  hodnota.  že zájmy  izraelských spojenců nebo solidarita  s nimi nebo  věření jim je  až 568. v  pořadí důležitosti.

Izrael  nevěří  nikomu.  O spojencích tvrdí, že  jsou  dočasní. Neforsíruje  cizí  zájmy. Vždycky  důsledně  hájí jen ty  své. Tak aby ta  osmimilionová , v podstatě  nehájitelná  zemička  byla  připravena  v každém  okamžiku na  jakýkoli útok a  uměla  jej  odrazit.  Co jsme  za těch posledních  30 let  dokázali  my?   Z mého pohledu vůbec  nic. My  snad vlastní zájmy  ani neumíme  definovat.  Zatímco  Izrael  provádí tzv. politiku všech  azimutů s  hlavní orientací  na  Washington / přirozeně!/, ale  čile komunikuje  i s  Moskvou, kterou my  si zakazujeme!  U nás  různí  bigotní  mozky požadují  uzavření českého velvyslanectví v Sýrii, Izrael se  už nějaký čas  dokázal aktivně  zaražovat  s tak úhlavním nepřítelem jako  je  Saudská Arábie a  drží spoustu otevřených komunikačních kanálů  s  dalšími, oficiálně  naprosto nesmiřitelnými nepřáteli!

Abych to nějak uzavřel – Izraelcům  závidím.  To jak dokázali od  nuly  vybudovat a  neuvěřitelně  rozvinout  svůj  stát v totálně nepřátelském prostředí. Jak si počínají  šikovně  a sebevědomě. Jak jejich politiky  zajímá  jen zájem  jejich země.  Jak si nenechají nic  od nikoho diktovat.  Jak  je míjejí  módní  nesmyslné  a proticivilizační  trendy, jak nepřipouštějí  nadvládu  agresivních menšin,  jak  důkladně mají promyšlenou přistěhovaleckou politiku, jak v  zemi chudé na  vodu  dokázali  místo  zelených keců vytvořit  opravdový  zelený  zázrak, jak  mají  aspoň přibližně  stejnou spravedlnost pro všechny, jak dokázali pro sebe  využít  všechny  finanční zdroje, ke kterým se  dostali a nenechali si je rozkrást. Je toho hodně  co jim  závidím. Přesto  jsou, jako my,  hluboce  rozděleni. To je  jediné, čemu nerozumím  a co poněkud  špatně  chápu.  Proto, abych  to chápal lépe  jsem  pečlivě  sledoval, co mi jazyková vybavenost dovolila,  poslední volby  v téhle  zemi a proto, vše, co jsem  zjistil pro vás  shrnul do tohoto článku. V konci mi, bohužel,   zůstává jen pachuť toho, že  tak jak já bych chtěl , aby  se  choval a  rozvíjel můj  vlastní stát musím obdivovat na státním útvaru, vytvořeném  uměle  před  pár desítkami let z ničeho. Holýma  rukama  jeho obyvatel v nesmiřitelném nepřátelském oibklíčení…

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.