Četba na pokračování – „Bůh není člověk“ (31)


napsal Vladimír Junger

přetiskování  a  jakékoli jiné šíření tohoto textu, bez ohledu na formu a  čas  je možné  jen s  výslovným souhlasem autora!!!

pokračování z minulého týdne

Míša a její famiglia po Matoušově operaci

Míša byla zrovna u babičky ve Spišské nové vsi, když jí Matouš zavolal, že se otáčí a už nikdy nepřijede, byla to maminka její maminky a přestože to není asi moc obvyklé, tak o téhle babičce říkal její tatínek, že je tak hodná, až je to snad až moc, že to odpouštění lumpům a pomáhání pitomcům fakt přehání. Takže Míša měla první pomoc zajištěnou, tady se mohla vyvztekat a vyplakat a povídat si, že málem nestihla dát Marušce pusu na dobrou noc. Babička ovšem Míšu zarazila, no nebyla to výjimka, babička občas říkala divné věci, které ostatním dlouho, nebo marně, docházely:

Víš Miško, nezlob se na něj, jeden se může mýlit, ale řekla bych, že je to hodný kluk, popletený, to tedy dost, to má Júlinka pravdu, ale hodný a myslím si, vím to, že on má velký problém, nevím jaký, ale velký, jinak by byl s tebou, ty to máš báječné, pochop to holka, čekáš miminko s dobrým tátou, co víc můžeš chtít, máš se na drobka těšit a ty se určitě těšíš, o malé a o tebe se postará rodina, to přece víš, on má starost a asi si to chce vybojovat sám, budu se za něj modlit, holčičko hlavu vzhůru a nechej ho, ať si to vybojuje.“

Míša jen vzlykla:

Já se na to mimčo těším, hrozně moc, ale jsem strašně naštvaná a je mi to líto a vůbec, jak to ten blbec může takhle zvorat.“

Určitě nechtěl, vezmi to jako kdyby odjel na moře nebo šel do války, jak se dřív chodilo, doufám, že už nikdy nebude, prostě nevztekej se, těš se, ženská jedna.“

Babička Míšu pohladila po hlavě, utřela slzy a díky tomu doma nepoznali, že se něco děje, tedy ne hned, ale protože babičku tak úplně neposlechla, tedy nikam nejela, ale telefonovala, jenže po třech pokusech o kontakt a vysvětlení a o pochopení, tedy jednou to Matouš nevzal, protože ho asi ještě kuchali, pak to vzal v takovém pooperačním polobezvědomí, kdy blábolil blbosti a potřetí to vzala Dáša, že je ve sprše, tak to už Míša odpadla, určitě by se vzpamatovala, protože si pořád opakovala slova spišské babičky, ale prvních pár hodin bylo špatných, brečela a vztekala se a bylo to doma, prostě pravda musela ven.

Anton se snažil na sobě nedat nic zdát, ale vytočil se mnohem více než poprvé, ne na Míšu, to prostě nešlo, Míša byla přece jeho zlatá holka, ale na Matouše, bylo to legrační a nespravedlivé, ale bylo to logické, toho maďarskýho kluka neznal, nikdy ho neviděl, tedy viděl v televizi, ale nevěděl, že je to on, prostě to byl jakýsi víceméně anonymní bastard, jenže Matouše znal a měl ho rád a teď ho děsně zklamal, byl by ho roztrhnul, kdyby mu padnul do ruky.

Anton vyrazil na cestu, nedokázal nechat to být, jel brzy ráno, stavil se v Bratislavě u Júlinky, čekal před domem, kde měla kanceláře, než přišli první zaměstnanci, sekretářka ho znala a pustila dál, Júlinka měla jen půl hodiny před první schůzkou, to stačilo, aby se dostala do obrazu, ale ne na to, aby mu rozmluvila cestu, z Antonova vyprávění si udělala podobný závěr, jako spišská babička, Matouš má trable, bylo zvláštní, jak ke stejné věci došla nejdrsnější advokátská ranařka a její babička, kterou ona sama pro sebe a jen pro sebe označovala jako svatou bábrlinku, která nás všechny svým iracionálním modlením drží nad vodou.

Tátův nápad vyrazit za Matoušem považovala za blbost, ale nepodařilo se jí ho o tom přesvědčit, nebyl čas a nejspíš by to prostě nešlo, chtěl bojovat za svou holčičku, sice nakonec řekl, že si to ještě rozmyslí, ale Julča, jako expertka na lži, věděla, že jede a nejspíš hned. Když jí odpoledne zavolal na mobil, jen jí to potvrdil, ne že by jí řekl, co zjistil, ale když jí poprosil, jestli by se u ní mohl večer stavit a zůstat do rána, že si musí pokecat a dát slivku, tak to byl zjevně hukot.

Julča se nestresovala věcmi, které se nedaly změnit a tak nemyslela na to, co se dělo, kde co Anton vyváděl a počkala, až ho uvidí. Když přijela s dětmi domů, kde už Anton čekal, jen se zeptala:

Nezmlátil jsi ho?“

Ne, ne, to vůbec.“

Díky Bohu.“

Z toho, jak to řekl, vytušila, že je  to  složitý a asi i blbý, ale klidně počkala, to je na povídání v klidu,stejně nejdřív musí děti nakrmit a uložit a pak si sednout, slivku si ale nalila hned. Anton se samoobsloužil, ostatně byla od něj, jak jinak, pak si proti němu sedla, podívala se do jeho utrápených očí a on na ní vysypal, co viděl a slyšel, musel se vypovídat, především netušil, co říct Míše, Julča soustředěně poslouchala, reagovala jako obvykle, přímo:

Kurva to je situace, sakra to je romantický, jak jí nechce trápit, to by bylo do filmu, ale ne, mít to doma, do prdele, a ta druhá paní, jak říkáš, že vypadá jako smrt, Bože, to je děsný kino, no vlastně má recht, do toho vtáhnout Míšu, tak jí klepne a to je v jináči, zatraceně, nic jí neříkej, prostě to vydrž, nenadávej na něj, spíš nějak maličko smířlivě, ale zase ne tak, aby se tě ptala, proč jako smířlivě, ty lžeš blbě, vyhni se tomu, zajeď za spišskou babi, tohle je na modlení, supermaxi modlení, Bože můj!“

Ta už se modlí, Míša u ní byla, akorát když jí zavolal, že jede, nedojede a končí a babi říkala, že je to hodnej kluk a musí mít trable, velký trable a že se za něj modlí, jak to, že ta babi všechno ví.“

Julča seděla zamyšleně, po chvíli se ozvala:

Taky sem si myslela, že v tom něco je a proto jsem nechtěla, abys tam jel a třeba mu jednu vrazil, babi má obrovskou intuici, v tom je to, tu já kdybych měla, tak sem nekonečně bohatá.“

Anton se na ní podíval, byl hodně zamyšlený, skoro to vypadalo, že je hlavou někde jinde, přesto se ozval:

Možná bys s takovou intuicí nebo moudrostí, jak to vezmeš, bydlela u nás a zastupovala chudáky z okolí.“

Julča po chvíli kývla:

Máš recht, na jednu stranu, ten náš statek, ta velká sednice a ta lavička, to je místo za deset skleněných baráků nad Bratislavou, jenže na druhou stranu, tady je stokrát víc adrenalinu, ale je to to vono, co má jeden chtít? Bože, pak tě zavolá doktor do auta, že končíš a ty končíš.“

Slivovice v krásné karafě ubývala a oni už toho moc nenamluvili, jen občas jeden nebo druhý něco poznamenal, pár slov, útržek věty. Pak se ozvaly šoupavé dětské krůčky na skleněných schodech, malý Toník, tedy Julči starší syn:

Dědo, pojď nám vyprávět nějakou pohádku, prosím…..“

Anton se usmál, vstal a vyrazil za Toníkem po schodech, Julča si najednou uvědomila, že mu nedala nic jíst a že má sama taky hlad jako hrom, vlastně nakrmila jen děti, zvedla se a ucítila slivovici v hlavě, v nohách, všude:

Proboha, kolik to má procent?“

Anton se zastavil nahoře na schodech a konečně se usmál:

Metyláku nula, jinak nevím.“

A šel do dětského pokoje. Julča druhý den ráno zavolala Míše a domluvily se hned na pozítří v Bratislavě, jasně, uvidí se potom hned o víkendu doma, jak všichni říkali rodinnému statečku, jenže to chtělo samy dvě, domluvily se na večer u Julči doma, až Míša dorazí, ta musela na poradu všech okresních šéfredaktorů do Žiliny, maličko praštěný místo, z pohledu většiny okresů to tak bylo, jak řekla Míša:

Všude dobře, v Žilině nejdál.“

Ale budiž, po Matoušově odchodu nové šéfstvo potřebovalo předvést sílu a to uměli jen buzerací, nakonec se holky sešly až skoro o půlnoci, ještě že jsou mobily, jinak by Julča vyhlásila přes své známé policajty celostátní pátrání, takhle věděla, že porada měla začít ve velmi blbých šest večer, ale přestože všichni byli na místě, tak začali až v osm a po zbytečném kecání skončili v deset, nocleh nikomu nepropláceli a tak se většina kolegů před půlnocí domů nedostala a ti z východu až nad ránem, nebo ráno.

Míša byla na dně, především Matouš a miminko, bezmocný vztek na ty blbce v práci a pocit, že ta práce pro ní asi nebude na dlouho, mateřská, nemateřská, nebudou jí chtít a ještě někde vespod taková řekněme totální ztráta ideálů stran politiky a vůbec všeho, mluvit o nezávislosti v novinách je pro legraci, lidi se k sobě chovají hůř než za bolševika, bezpečnost mizí, spravedlnost nula, prostě depka, Julča v tomhle ohledu měla obrovskou výhodu, protože s převratem 89 žádné ideály nespojovala, jenže doufala v logiku, ve vládu rozumu a někde uvnitř automaticky předpokládala solidaritu a slušnost, možná by to ale nevyslovila, nebylo to sexy, prostě nebyla tak moc zklamaná, jen trochu, ale hlavní důvod, proč byla Míša zoufalá a vzteklá a zmatená byl jasně Matouš. A tak Julča do Míši hučela a hučela v podstatě svými slovy to, co už řekla spišská babi a díky tomu, že to Míša slyšela vlastně podruhé, tak to postupně přijímala, na rozdíl od babičky ale měla pocit, že Julča něco ví a nepoví.

Nakonec pomohla náhoda, ten den se ráno u Julči neohlášeně stavil jejich kamarád, Míši spolužák ze školky a základky, Jožo Šulan, kluk ze vsi, tedy ona taková ves tam u nich to byl houf domečků kolem kostelíka a pak usedlosti kolem v kopcích a jejich usedlost byla jednou z nich, no tenhle Jožo byl někdy na nižší základce zamilovaný do Míši, jenže ta byla těžká intelektuálka už ve školce a nechtěla ho – byl blbý, hrubý a drzý a vůbec – pak se léta potkávali, jak jinak, diskotéka byla na dosah jedna a hospody dvě, nikdy spolu nic neměli, ale občas si pokecali, Míša postupně zmírnila své mínění, prostě Jožo byl takový normální kluk, zatím Jožo, tenhle „hrubý a nevzdělaný halama“ po převratu v privatizaci nadělal nějaké peníze a docela úspěšně podnikal, Míšu to upřímně docela překvapilo, protože prachy znamenají moc a copak kurva mají vládnout lidi co nepřečetli v životě ani jednu knihu? Ale to už fakt nemyslela nějak osobně proti Jožovi, to už věděla, že není hloupý a co víc, že je to asi i dobrý chlap.

Poměrně brzy po převratu se tenhle Jožo objevil u Julči:

Prosím tě, neporadila bys mi?“

Bylo to takové to sousedské – prosím, pomoz mi chytit krávu, co utekla, pomoz mi, prosím, přivézt fůru dřeva z lesa, prosím, poraď, nestartuje mi motorka, nejde mi na televizi dvojka, lednička hřeje místo aby mrazila a tak podobně, dělalo se to jasně zadarmo, jednou potřebuje on, podruhý já, faktem je, že něco takového se do nové doby jaksi nehodilo, Jožo to věděl, ale na druhou stranu, vždyť se znají od školky, tehdy ještě ve vsi existovala, Julča chodila vyzvedávat Míšu a Jožo Míšu zlobil, třeba jí házel bačkorky na stromy.

A tak mu Julča začala radit, povětšinou zadarmo, občas za dárky, ale spíš věděla, že kdyby její táta něco potřeboval, Jožo pomůže, no a jak k ní ten den vtrhnul do kanceláře, omlouval se, ale že byl u Míši v redakci a že se div nerozplakala, když jí říkal, že by potřeboval pomoct s kampaní na starostu, což chce zkusit a že jako vůbec netuší, co provedl a že potřebuje od Julči pomoct, že tedy Míše naznačil, že jeho zdroje tvrdí, že to u svých šéfů má Míša dost špatný a že by jí možná bylo líp nějak na volné noze nebo tak a ona se skoro sesypala a jemu na holkách „Topolczerkách“ docela záleží a ať se Julča nezlobí, ta se nezlobila, spíš naopak, vzala ho stranou a řekla mu základ problému – další miminko a opět žádný táta, což na rozdíl od ní, Julči, ségře Míše trošku vadí, takže Jožo odešel s hlavou jako kbelík.

Julča na to pak během dne několikrát myslela, podivná náhoda, že se tady Jožo stavil zrovna dneska, ostatně Freud prý říkal, že náhoda neexistuje, jo a Matouš jednou trošku napitý prohlásil, že náhoda je pro darwinistu synonymum pro boha, ať to je nebo není náhoda, Julča na Jožu Šulana myslela, že by to možná mohlo Míše pomoct, než čekat v práci do mateřský v blbých vztazích a to měl Jožo dobrý zdroje, ona Julča si myslela totéž, napřed se trochu bála s tím začít, ale naštěstí začala, intuice jí do toho dostrkala:

Hele Miško, Jožo Šulanů říkal, že bude kandidovat na starostu a že by rád, kdybys mu pomohla s předvolební kampaní a ty že nechceš, chápu, konflikt zájmů, ale holka na to si jednak nikdo nehraje, určitě ne u vás ve firmě a pak, co ty víš, co bude, jdeš na mateřskou, co pak.“

Míša se na ní smutně podívala:

Tak ty mě taky chceš říct, že mě ještě vyhodí z práce a nebudu ani schopná uživit svý dvě nemanželský děti, to tě ségra děkuju.“

Tak Miško, hele neser, o uživení tebe a třeba dvaceti dětí nejde, dobře víš, že naši jsou bohatý a já taky, tak moc, že bysme i dvaceti dětem mohli každýmu koupit mercedes a každej rok novej, neblbni, jde spíš o to, že by tě to mohlo bavit, on ten Jožo sice fakt není intelektuál, ale nevím, jestli to nakonec není vyloženě dobrá vlastnost, vždyť u nás ve vsi už není ani ta školka a krám je tam jen proto, že ho Jožo drží a sponzoruje i ten obecní zemědělský trh.“

Míša se na ní zamyšleně podívala, bylo vidět, že je toho na ní docela dost:

Tak ať udělá tu školku, Evka, jeho Evka, byla bezva úča ve školce, Maruška na ní furt vzpomíná, udělá školku a jen všem řekne – tyhle bastardi za x-let, deset, patnáct nevím, po převratu pro lidi neudělali ani hovno a já ze svýho držím krám, trh a udělal jsem a udržím školku, nepotřebuje billboardy a kampaň a já tam pak Evce svěřím prcka, pokud teda budu někde pracovat.“

Julče se na chvilku zúžili oči, bylo vidět jak pár vteřin její prefíkaná hlava jede na plno, pak se rozesmála.

Miško, Miško ty jsi geniální, to pude, sežene dotace, jednak na to všichni musí dát, i kdyby nechtěli, on je šikula, to bude bomba, Bože to je dobrý.“

Míša dala hlavu na stranu a usmála se, konečně:

Tedy když je ten svět tak kurevskej, tak se musím učit, mohl by ten Jožo zajít za starostou, že jako když mu nepřispěje, že bude příště proti němu kandidovat, tak, ne, blbost, musí za ním někoho poslat, aby to jako nebyl nedodrženej slib, to koukáš ségra, taky se začínám učit, jo, už to mám, já za ním zajdu, za starostou jako o rozhovor, při tom mu nasadím brouka do hlavy, on podpoří školku, no a Jožo bude beztak kandidovat, no řekni, to nemá chybu, nebo jo? No Evka by byla určitě moc ráda, ta doma vyloženě chátrá, jako budu já.“

Když přijela domů, čekalo jí překvapení, přišla k ní Maruška, odvedla jí na povídací lavičku, to úplně neobvyklé tedy nebylo, ale pak prohlásila:

Hele mami, jasně, že jsi smutná, no asi i naštvaná, ale snaž se nebejt, je to skvělý, budu mít ségru, nebo v nejhorším bráchu, a je to a bude to bezva, prostě on, Matouš, jel někam do války, jako, snad, tak nesmutni, babička na Spiši to říkala a taky říkala, že se modlí a že se vrátí a ty že máš myslet na ségru, teda tu malou a pro případ že ti posílá tři starý porculánový talíře.“

Míša koukala, šokovaně a nevěřícně, tak už i Maruška jezdí do jejich rodinejch Delf:

Bože, to koukám, vy se na mě všichni domlouváte, já sakra chci vědět, co se děje, a na co jako ty talíře?“

Maruška se smála, radostí, viděla, že máma se usmívá, pravda trošku v slzách, ale přece jen:

No to právě neřeš, co se děje, nech to plavat, věř babičce, fakt, a ty talíře, to babička říkala, že to je takový starý nádobí, těžký, nešikovný, blbej porcelán, a že jí bolí ruce, když v tom nese halušky a že když tě popadne vztek, máš s tím praštit, prý to pomůže, já to uklidím, slibuju.“

Jitka a past se zdravotními daty

Jitka se vracela domů s pocitem zpráskaného psa, což byl oblíbený výraz jejího táty pro takovou depku a trochu i nasranost, takřka zoufalství. Pořád dokola se snažila vrátit k profesi, ale furt a furt průsery. Vždycky se optimisticky vrhla do nějakého projektu a ten buď nakonec nebyl nic moc, reportáž v nezajímavém čase, článek zastrčený v novinách, prostě nic, a teď to ovšem dostalo korunu, tak se z toho těšila, takovou radost z tý práce měla a nakonec dostane sotva zaplaceno na spolupracovníky, ona nejspíš za dva měsíce shánění podkladů, zdrojování, ověřování a rozhovorů nedostane nic a ještě jí sebrali počítač, kde měla skoro všechno, že se změnily podmínky a zásah vyšší moci a bla, bla.

Vypadalo to při tom tak bezvadně, téma jako hrom, jak se tuneluje zdravotnictví, přes software, bomba, tušila, že programy jsou bezva podvod, nikdo do toho nevidí, jak poznat, jestli to má cenu nula, tisíc, stotisíc, milion, sto milionů, úžasné, když to nikdo nepozná, tak to stojí miliardu. No a ještě k tomu programy a počítače ve zdravotnictví, netušila, jakou cenu mají pacientská data, údaje o tom, co komu je, jak je léčen, co bere za léky, nádhera, farmaceutické firmy by sypaly miliony a ne korun za takové údaje, původně nevěděla, že jsou skupiny podobných léků a doktor si z nich vybere podle toho, který výrobce mu dá jak velikou provizi, jenže tyhle farma firmy ty recepty samozřejmě nevidí a tak nemají jistotu, že doktor dodrží dohodu, přesněji řečeno, když podmáznou lékárny, aby jim řekly kolik se sešlo receptů toho kterého léku, tak je to mnohem méně, než bylo doktory naslibováno a vlastně jim zaplaceno, tedy podplaceno, takže tyhle firmy by za data od pacientů daly jmění a o tom to bylo, taky o tom.

Prostě točila se jí hlava z nádherného tématu, jasně v tom kšeftu jeli politici, jak jinak než že doktoři, kteří se dali na politiku, od těch ostatně nějakou etiku by jeden nečekal, bomba, paráda, pro nadšeného novináře bezva a taky to bezvadně zpracovala, zrovna udělala závěrečné konfrontace s hlavními aktéry, žádné výběrové řízení, mraky peněz pojišťoven, státu, multimiliardový obchod chytrých kluků a prásk ho, teď celé vyhodit, bastardi, a to jí do toho nejdřív uvrtali, ty sladký řeči – ty jsi na to ta pravá, máš drajv, odvahu, umíš v tom chodit, kurva, kurva, kurva.

Dorazila domů úplně na dně, domů znamenalo do Tondova bytu, svůj luxusní dobře pronajímala a nájem byl pro ní jeden z jistých příjmů, další byly alimenty od dvou otců, Petra a Pavla, Pavla řečeného velký aby se rozlišil od malého Pavlíka, ten statečně rostl a velký Pavel zase tak veliký nebyl, jen si tak připadal a teď byl jednou z příčin, proč se cítila, jak se cítila, tedy děsně, zpráskaný pes, nemohla si nevzpomenout na tátu, ten se tak cítil od převratu.

Pomalu vylezla po schodech, neměla ráda zdejší výtah, v tomhle, nádherném, ale sto let starém baráku to byla taková mrňavá krabička, že to první patro, ale bacha, byl tu mezanin, takže vlastně druhé patro, dávala pěšky, klaustrofobii překonala jen s velkým nákupem. Měla chuť se opít, něco rozflákat, brečet, nebo všechno dohromady, slzy se draly do očí hned, jak vyšla z těch blbejch Kavek. Nejhorší bylo, že si v hloubi duše připadala jako debil, od začátku na tom bylo něco divnýho, jasně, téma jako hrom, ale proč ona? Bylo to ložený, spoustu věcí od nich dostala, stačilo pospojovat, dá se říct, že se s tím dřela zbytečně, bylo by stačilo mnohem míň, to jen ona, blázen profesionální perfekcionistickej, tam dodávala hromady souvislostí a ono to fakt zvonilo a oni jí do poslední chvíle mazali med kolem huby jako že kvalita a tak.

Potácivě prošla velkou halou jejich bytu, hodila kabelku a tašku na počítač pod věšák a vešla do obývacího pokoje, ze skříňky s alkoholem si vzala karafu s nějakou brandy a nalila si skoro decku, upila a sesula se na židli ke stolu, cítila kouzelnou chuť a teplo, jak zlatá tekutina klouzala dolů, napila se ještě jednou a najednou selhalo sebeovládání a rozbrečela se na celé kolo, hráz se protrhla a slzy tekly proudem, hodně a dlouho, hlavu měla položenou na desce stolu a pod její tváří vznikla špinavá louže, slané slzy smíchané s make-upem. Chvíli už měla pocit, že není v pokoji sama a potom ucítila ruku na rameni, zlehka jí pohladila, zatraceně, nikdo neměl být doma, otočila hlavu, sakra, Tonda, měl vážnou, smutnou tvář, ale usmál se a sednul si vedle ní:

Jituš, řekni mi, prosím, co se děje.“

Potlačila chuť nic neříkat, nevěděla racionálně proč, ale snažila se mít svůj svět, jen svůj, a Tonda se prostě staral, o všechno, o děti, o ní a jí se to chvílemi nelíbilo, je velká holka a zvládne to sama, byla to blbost, ale bylo to tak, jenže teď to prostě nemá cenu a vysypala ze sebe celou tu zatracenou historku, Tonda jí držel za ruku, když dopila ten koňak či co to bylo, ale bylo to dobrý, tak jí nalil znovu, pak se usmál:

To jsem rád, že jsi mi to řekla, jinak tě nemůžu chránit, víš, holka moje?“

Proboha, před čím? Už je to sesypaný, jsem za blbce, nic se neodvysílá, už se všechno stalo.“

Usmál se opět tím svým posmutnělým nesmělým úsměvem, dal hlavu trošku na stranu k rameni:

Kdepak, to jsem neměl na mysli, bojím se, že ti hrozí nebezpečí, možná i dětem, pochop, prosím, ta reportáž ohrožuje obchod za miliardu a možná za víc, to jsou v tom případě ti hoši, kteří to dělají a chtějí dál dělat, hodně neradi, hodně, lidi si ubližují i kvůli míň penězům, no a pak je tu určitě parta lidí, jedna nebo víc, kteří by to taky chtěli, tedy chtěli by jim to sebrat a udělat ten deal sami, ti se taky budou snažit, ti první potřebují, aby se to neodvysílalo a za to možná zaplatili, proto tobě sebrali ten počítač, ti druzí chtějí, možná, to zveřejnit, nebo tím tlačit na nějakou dohodu. Kopii máš, že jo?“

Jitka byla vyděšená, měla před chvílí pocit, že je na dně a všechno je na sračku, jenže teď to vypadá, že ty největší maléry teprve mohou nastat a že je všechno nekonečněkrát horší, než jí vůbec napadlo:

Jasně, kopii mám, ale proč by nám ubližovali? Neodvysílá se to a je konec, vždyť to ani nebyl můj nápad.“

To nevědí, vsadím se, že minimálně ti, co ten obchod dělají, tak netuší, že jsi dostala zadání, vypadá to tak, že ti, co ti to zadali, to hrají vůči nim tak, že je to tvoje akce, a teď si nechali dobře zaplatit, že to stopli, ti na druhé straně, to nevím, ale dost možná to byli právě oni, kdo ty prvotní podklady dali dohromady, to není nijak originální úvaha, tak se to dělá.“

Jitka si vzpomněla na dětský sen, kdy spadla do veliké pavučiny a nemohla se z ní vymotat a po těch lepivých provazech se k ní blížil hnusný pavouk, aby jí sežral, pak se probudila, vzpomněla si, kolikrát jí Tonda říkal, ať je doma, že on nosí spoustu peněz a děti že jí potřebují, proboha, ať mi to teď nepřipomíná. Podívala se na něj zoufale, protože fakt měla strach. Vzal jí za ruku:

To zvládneme, poprosím o radu a o pomoc, znám odborníky.“

Jitka nedokázala potlačit jedovatou poznámku, byla by si nafackovala, ale vyletělo to ven:

Zavoláš Karla Mareše, vševědoucí, všemocný, Bůh na nebi.“

Tonda zvednul oči od mobilu a smutně se usmál:

Už ho nikdy před tebou nebudu chválit, dosáhnul jsem opaku, než jsem chtěl, já si ho prostě moc vážím, tak, teď ale zavolám někomu jinému.“

Ten člověk to rychle zvednul:

Vladimíre, mohu? Obávám se, že bychom mohli mít, myslím moje rodina, problém.“

Povídej, Tonyku.“

Tonda se pustil do vyprávění, po minutě ho Vladimír přerušil:

Jsi nebo jste doma?“

Ano.“

Mohu se zastavit? Jedu z města a jsem blízko.“

Za deset minut Jitka poznala Vladimíra, elegantní oblek, bílá košile bez kravaty, obchodník, podnikatel, bankéř, jen neměl kufřík, aktovku ani počítačovou tašku, a Jitka si všimla, že ten člověk jde jinak, než manažeři, ti se nesou, někteří přímo natřásají, tenhle šel tak nějak pružně, tiše, napadlo jí, že jde jak šelma. Ukázali mu reportáž a dovyprávěli příběh, Vladimír se usmál na Jitku:

Nebojte se, postaráme se o Vás i o děti, když jsem sem šel, tak tady v ulici postával jeden chlapec, znám ho, agenturu, pro kterou pracuje, znám také, sleduje Vás, nejspíš, zadavatele zjistíme rychle, doufám, budeme Vás hlídat, až zjistíme najisto toho zadavatele, jednoho nebo více, budeme jednat, dohodneme se, myslím, ti lidé, kteří si vymysleli ten obchod a Vás do toho namočili, by se měli dozvědět, že se to nedělá.“

Vstal, usmál se, stiskl Jitce ruku a Tondu poplácal po rameni:

Musím běžet to pozařizovat, pošlu sem lidi, kteří Vás a tady ten byt budou hlídat, prosím, vysvětlete to dětem, třeba jako hru, nějak, nebude to nadlouho, dám Vám vědět.“

Jitka přemýšlela, co v praxi jeho slova znamenají, ale bylo jí hloupé, se zeptat, během 24 hodin věděl Vladimír a tedy i Tonda, a s jistým filtrem pak Jitka, že se už proti nim angažovaly obě strany, ti co peníze ze zdravotnictví pumpovali i ti, co by to dělat chtěli, pak se Vladimír rozhodl, že použije oblíbenou metodu svého nejvyššího šéfa, prostě pravdu v koktejlu s nepřehlédnutelnou silou. Takže těm, kteří si vlastně zadali výrobu reportáže, kteří na to sehnali podklady, těm vysvětlil, jak to hoši z televize hráli, stejně tak to vysvětlil těm, kteří ten úžasný tunel už měli zprovozněný, a sypal jim, tak těm roli televizních chytráků popsal také, všem třem stranám, tedy třetí jsou chlapci z televize, vysvětlil, že kdyby se něco stalo komukoli z Tondovy rodiny, stane se totéž všem členům všech jejich rodin, velkého Pavla a jeho šéfa nechal z výchovných důvodů trošku zmlátit.

Tyhle věci se Jitka dozvídala postupně, po troškách a něco vůbec, pár věcí si spojila z náhodně zachycených informací, zdánlivě nesouvisejících, třeba když si kolegové v hospodě povídali, jak si Pavel se šéfem šli na jednom večírku zapálit před restauraci a jak je tam někdo napadnul a strašně zmlátil, jak oba přišli o zuby a byli týden ve špitále, při tom jim nic neukradli, záhada, všichni o tom mluvili, no ve skutečnosti to zas tak moc nikoho nezajímalo, neboť cizí problém potěší, ale nezajímá. Tyto věci se děly, když byla Jitka s rodinou na druhé straně planety, dva dni poté, co poznala Vladimíra přišel Tonda s vouchery na dva týdny do Dominikány, potřebují si odpočinout a tady se to zatím vyřeší. Odpočali a vyřešilo.

V této věci se projevil vševědoucí a všemocný Karel, což se Jitka nikdy nedozvěděla, protože si to nepřál, Tonda váhal, jestli může odjet, vždyť svou rodinu by měl chránit on sám a vůbec, má tolik práce, jenže Karel ho odbyl:

Jednak, promiň, ale Vladimír to udělá líp, je profík, a ta práce – co kdybys byl nemocný, jeď a nemluv, potřebujete vypadnout a přijít na jiný myšlenky, alespoň na chvíli.“

A přišli, střemhlavý pád do jiného prostředí počínaje klimatem, luxusním hotelem, nádhernou pláží, korálovými útesy před tou pláží, prostě snížil vzpomínky na grázly na minimum, a když by se mohly třeba večer vrátit, karibský rum to zařídil.

Jeden důsledek tato záležitost měla, tedy kromě vln v prostředí obchodu, dostali další a lepší zabezpečení, domovů, počítačů a osobní čipy, jistě, nedá se vyřešit všechno, ale nebezpečí je třeba zmenšovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bůh není člověk, Četba na pokračování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.