Souvislosti


napsal LeoK.

Demokracie může být, v závislosti na vyvážení svých složek, tou nejspravedlnější ale zároveň nejkřehčí formou vlády společnosti jako celku. K tomu, aby byla zneužita k parciálním zájmům, stačí poměrně jemně pozměnit vyvážení moci zákonodárné, výkonné a soudní aniž by se forma vlády změnila. Komu lze připsat ty parciální zájmy? Přirozeně těm, kteří chtějí získat nějakou výhodu, nějaké privilegium. Na rozdíl od starého Říma, kde těmi privilegovanými, kterým se dostalo zvláštních výsad, byli všichni římští občané, v současnosti a v našem státě jsou to ti, co si dokážou penězi sjednat přístup k zástupcům, klidně i přes prostředníky.

Podle zákona o poptávce a nabídce, je všechno jenom otázkou ceny. Chytrou a dovednou politikou lze ale vytvořit nátlakové akce živené vhodnou ideologií prakticky na cokoliv. Příkladů je mnoho, za všechny jmenujme alespoň Fridays for future (Pátky pro budoucnost), militantní feminismus, klimatický alarmismus, multikulturalismus… Když se Luboš Xaver Veselý zeptal, koho si lze za těmi akcemi představit, exprezident V. Klaus je vyjmenovává jako osoby z politické, obchodní, mediální a akademické sféry, které potkával v Davosu a které nedokáže pojmenovat jedním vystihujícím názvem.

Dovolím si s ním polemizovat a říct, že jsou to ti, které v Davosu nepotkával.

Jsou to majitelé rozhodujícího balíku akcií velkých korporací, jejichž poslušní sluhové jezdí do Davosu prohodit pár slov o světové ekonomice. Je to velmi stará taktika, kdy stačí vnést řad oponenta zmatek, protože:

Čím víc problémů, tím snazší je jakoby samovolné rozbití systému.

Už „filosof revoluce“nepřímo vyzval studenty, aby se pokusili politický systém, proti kterému protestují, uvrhnout do krize. Ta má systém oslabit a pomůže strhnout na jejich stranu další společenské síly. V krizi, zmatku a chaosu by rozkládající se systém měl být již snadnou kořistí opozičního hnutí.

Protestní hnutí se tak zákonitě mění na revoluční síly.

Řeč je o Herbertu Marcusovi. Kdo byl a kde se vzal filosof, kterému v Česku vydali jednu jedinou knížku? (Jednorozměrný člověk, Naše vojsko, Praha 1991)

Německé studenty seznámil s praxí amerického protestního hnutí a rozvedl používané metody pasivní rezistence jako provokativní „sit-ins“, „go-ins“, „teach- ins“ či „love-ins“ a snahy o formování alternativních univerzit. Tyto metody provokativně narušovaly např. přednášky, ale i veřejné společensko-politické akce.

V podobě blokace a narušení přecházely v převzetí iniciativy, v umlčení původního řečníka a v iniciaci nové debaty a přednášky na vlastní opoziční téma. Příkladem může být provokace proti rektorovi Freie Universität Berlin Joachimovi Lieberovi, realizovaná v listopadu 1966.

Tomu byl odebrán při setkání se studenty, mikrofon a auditoriu bylo přečteno prohlášení Fachidioten (Učení idioti).

Aktivisté pak rozdávali prohlášení mezi přítomným. Německé univerzity byly částí studentů vnímány jako konzervativní, měla zde vládnout diktatura ordinářů a nedostatečná denacifikace. Studenti s oblibou odhalovali braune Flecke (hnědé skvrny) v životopisech profesorů, které byly často zatíženy spoluprací s nacistickým režimem nebo členstvím v NSDAP či SS.

Symbolem protestu bylo odhalení transparentu v Hamburgu, kde stálo: Unter Talaren, Muf von 1000 Jahren (Pod taláry zápach tisícileté plísně), což mělo postihovat zmíněný konzervatismus a spoluúčast na budování „Tisícileté říše.“

Provokace „love-in“ spočívala v rušení přednášek tělesnými kontakty posluchačů. Marcus rozvedl témata násilí a práva na použití násilí v eseji Problém násilí v opozici. Ve shodě s myšlenkami ze své další eseje Repressive Toleranz opakoval,

že etablovaná moc nikdy nebude legalizovat právo na násilí pro opoziční síly namířené proti ní samotné.

Ale právě proto existuje „vyšší princip,“ právo aplikovat nelegální násilí. Toto právo je, co historie pamatuje, hlavním nositelem dějinného pokroku. O něj byly opřené všechny revoluce v dějinách. V šedesátých letech proběhla světem

zdánlivě jednotná vlna studentských bouří,

která měla ale různé příčiny. V západní Evropě byly způsobeny především rychlým poválečným rozvojem. I Německo, poražený stát, rostlo rychleji než kdykoliv jindy. Jednak to byla zásluha relativně málo poškozené průmyslové základny – na rozdíl od obytné kapacity velkoměst – zůstalo 80 až 85 procent produkčních kapacit na území pozdější Spolkové republiky Německo neporušeno, a celková produkční kapacita byla dokonce větší než v posledním mírovém roce 1938, a za druhé půjček z tzv. Marshallova plánu.

Demografické změny, způsobené dětmi, které se narodily už po válce a které v 60. letech v kombinaci s důrazem na vysoké školství vedly k masivnímu nárůstu počtu vysokoškolských studentů. Společenské podmínky způsobily, že poprvé v historii dosáhli přístupu ke studiu i studenti z nižších vrstev.

Jako hlavní cíle si studentská hnutí dávala především reformy v oblasti školství, možnost politické participace a změnu společnosti směrem k posílení autonomie jednotlivců.

Na rozdíl od amerických studentů, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu.

U nás se zase studenti začali shromažďovat okolo  časopisu Student a Československého svazu mládeže, který na začátku roku 1968 přijal jako náhradu za ideologii marxismu-leninismu Deklaraci lidských práv OSN a přestal podléhat KSČ.

Velkou roli v československých studentských hnutí hrály také majálesy, které se konaly pravidelně od roku 1962.

Přímý odpor studentů proti Komunistické straně zapříčinilo vyloučení několika studentů ze studia za nekomunistickou propagaci, ale především „Strahovské události“ z října 1967.

Globální publikum sledovalo i Castrovu a Che Guevarovu kubánskou revoluci, francouzskou válku v Alžíru, osvobozenecký boj v belgickém Kongu, později osvobozenecké boje v Bolívii, Venezuele a mnohé další střety. Francie se dotýkalo Alžírsko, první poválečná recese a protesty ke zlepšení studijních podmínek, stejně jako demokratizace v oblasti vysokoškolského vzdělávání a společnosti.

Proto také západoevropané nerozumí našemu nadšení z roku 1968,

které bylo motivováno budováním, lepší společnosti, kdežto oni byli motivování bouráním stávající a vždy, když se o tom mluví, tak se schematicky poukazuje na Frankfurtskou školu a na RAF (Rote Armee Fraktion). Dnes známe z Frankfurtské školy autora komunikativního jednání, Jürgena Habermase a Axela Honetha, filosofy, kterým je revoluce vzdálenější než Antarktida.

Opravdu jsou Zelení(die Grüne) posledními dědici kritického marxismu?

První světová válka (1914 – 1918) dokonale rozbourala atmosféru fin de siècle, která se projevovala pocitem nudy, cynismu a dekadence a na druhé straně pohrdavou ignorancí racionalismu a pozitivismu nově etablované buržoazie.

Před válkou Vídeň, Paříž, ženy z Moulin Rouge, jak je zobrazil Toulouse-Lautrec, a valčík; po válce New York, Chicago, žena-vamp s cigaretou v dlouhé špičce a charleston. Hyperinflace a desetitisíce zmrzačených navrátilců z front, kteří již nebyli schopni být živiteli svých rodin.

Dekret o míru, dekret o půdě a dekret o právu národů na sebeurčení.

Po etablování marxismu za bolševické revoluce v Rusku, což bylo experimentem par excellence, protože najednou vznikla alternativa ke starému společenskému uspořádání, vyrašily a vzápětí byly potlačeny porůznu po Evropě „republiky rad.“ Alsaská, Slovenská, Bavorská, Maďarská a v Íránu dokonce Gilánská; šířily hrůzu vládnoucích kruhů, protože deklarovaly záměr v konečném důsledku zrušit stát a všechny zavedené společenské vztahy.

Praxe v Rusku a od roku 1922 v Sovětském svazu, začátkem třicátých let ukázala, že šlo o utopii. Přesto se marxismus v řadě západních zemí stal hvězdnou inspirací nových myšlenek. Protože během 40 let byvší totality byl „marxák“ otravnou nutností nejen na školách, tak jsme ho po roce 1989 rychle vyškrtli a s úlevou zapomněli.

Pro ty, co ho nezažili – jde o filosofický směr spojený s ekonomickou, politickou a společenskou praxí, založený Karlem Marxem.  Vývoj nahlížel jako stálý konflikt tezí a antitezí, který ústí v syntezi, jež vývoj posouvá o krok dále. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Největší důraz při zkoumání společnosti a jejího vývoje je marxisty kladen na hospodářské faktory, marxistická teze tvrdí, že ekonomická základna determinuje politickou a ideologickou nadstavbu.

Brzy bylo humanitním vědcům jasné, že v sovětské totalitní interpretaci šlo o téměř výhradní ekonomizaci filosofie. Proto byl marxismus podroben zkoumání, protože společnost přece nelze redukovat jenom na ekonomické vztahy. Také neušlo jejich pozornosti, že Fridrich Engels, který byl nakladatelem Marxova díla, některé části (například ty co zkoumaly odcizení) vyňal.

Víceméně náhodou a pod záštitou univerzity – protože v Německu dvacátých let nebyl marxismus salonfähig – byl v roce 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem založen Ústav sociálních výzkumů (Institut für Sozialforschung, dále jenom Ústav). Nápad založit Ústav pocházel od Felixe Weila, jehož otec Hermann zbohatl při obchodování s kukuřicí v Argentině a poté, co se vrátil, žil ve Frankfurtu. Felix Weil zde studoval ekonomii a v roce 1920 obdržel doktorát sociálních věd. Spolu s dalšími vypracoval plán Institutu sociálního výzkumu, který se měl věnovat marxismu. Peníze na stavbu a provoz daroval Felix Weil z dědictví. Po počátečních problémech s vedením Ústavu padla volba na mladého filosofa a organizátora Maxe Horkheimera.

Krize v roce 1929 –1933 otřásla Versaillským systémem a evropské demokracie padaly jedna za druhou do náruče fašistických autoritativních režimů. Levicové strany se nevzchopily k jednotnému postupu a část proletariátu se dokonce přiklonila k fašismu a nacismu. Dílčí marxistické teze se v praxi ukázaly jako neplatné. V Německu byla rozložena demokratická Výmarská republika a k moci nastoupil Hitler.

Jmenování Maxe Horkheimera novým ředitelem Ústavu bylo ale šťastné. Ve svém nástupním projevu poukázal na nutnost interdisciplinárního postupu Ústavu, ve kterém se měla spojit filozofie, sociologie, psychologie, národohospodářství a historie. Svá slova dodržel. Horkheimer sestavil analytický tým, kterému odborně dominoval psychoanalytik Erich Fromm (jako jediný získal exkluzivní doživotní smlouvu). Na Ústavu pracovali již Friedrich Pollock a Leo Löwenthal, dále nastoupil Herbert Marcuse a o pevný pracovní poměr dlouho usiloval Theodor W. Adorno. Z Paříže dopisoval Walter Benjamin.

Prvním významným činem Horkheimera bylo založení Zeitschrift für Sozialforschung (Časopis pro sociální výzkum, dále jenom Časopis), který Ústav vydával v letech 1932 až 1941. Poslední ročníky byly anglickojazyčné. Zde byly publikovány odborné studie a analýzy a prezentovány výzkumy Ústavu.

Na stránkách Časopisu vznikala kritická teorie marxismu.

Ústav do roku 1934 unikal před triumfujícím nacismem, nejprve do Ženevy, pak do Paříže a nakonec do New Yorku. V lednu 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler a převážná část členů a externistů Ústavu (s výjimkou Adorna) byla židovského původu a levicově smýšlející. Taková kombinace v nacistickém Německu neposkytovala dobré perspektivy.

Budova Ústavu byla zkonfiskována a Ústav ocejchován jako instituce židobolševismu.

Nakonec se ani Paříž nejevila bezpečnou a z iniciativy Horkheimera byla zahájena jednání s newyorskou Kolumbijskou univerzitou. Díky úspěšným jednáním se koncem roku 1934 kmenoví pracovníci Ústavu přesunuli do New Yorku. Ústav se přejmenoval na Institut of Social Reserach. Analytická práce ve 30. letech byla spojena zejména se jménem Ericha Fromma.

Pod jeho vedením byly provedeny teoretické pokusy o skloubení marxismu a Freudovy psychoanalýzy. Fromm se také postavil do čela empirických výzkumů jak v Evropě, tak v USA, které mapovaly mentalitu společenských tříd.

Jejich účelem byl výzkum proletariátu a střední třídy. Měl ověřit platnost elementární Marxovy teze o roli a úloze proletariátu. Poté se teoretické a empirické analýzy obrátily od společenských tříd ke vzniku totalitarismu. Výzkum opět pracoval psychoanalytickou metodou a stále byl veden Frommem. I v tomto případě Ústav prováděl šetření o roli autorit v rodinách s akcentem na proletariát, nižší střední stav a mládež.

Výsledky výzkumů a analýz překvapivě ukazovaly, že proletariát jako společenská třída měl disponovat srovnatelnými charakterovými znaky jako střední maloměstská třída a proletariát jako samostatná skupina prakticky zanikl.

Tím byla značně zproblematizována Marxova teze o roli proletariátu.

Druhým závěrem, opět doloženým empirickým výzkumem, bylo konstatování, že autoritativní výchova zejména v rodinách nižších a středních společenských tříd je předpokladem pro vznik autoritativních a totalitních režimů. I zde panovala mentální shoda mezi střední třídou a proletariátem.

Horkheimer, kterému tyto závěry nebyly po chuti, otálel s publikací výsledků výzkumů.

Jejich část byla nakonec zveřejněna ve sborníku Studien über Autorität und Familie (Studie o autoritě a rodině), který vyšel v roce 1936 a sumarizoval bádání z 30. let. Nesly výrazný rukopis Fromma, který stál za nimi myšlenkově a metodologicky.

V roce 1934 nastal nový vývoj ve vztazích Horkheimer a Adorna, protože plánoval nový obzor pro sebe i pro Ústav. Měly být opuštěny empirické (čti Frommovy) výzkumy a akcentována teorie.

Horkheimer si u Adorna také cenil jeho autentickou zlobu vůči společenské realitě a vůči kapitalismu, kterou postrádal u Fromma. V roce 1936 nastal postupný odklon Horkheimera od Fromma a jeho akcentu na empirický a teoretický výzkum a konečný příklon k Adornovi, který do New Yorku připlul v únoru 1938.

Koncem 30. let v USA končila levicová éra iniciovaná Rooseweltovým programem New Deal. Vlivem politických událostí v Evropě nastupoval trend antikomunismu trvající až do vstupu USA do války. Ústav čelil podezření z komunistické činnosti a byl policejně prošetřován. Léta 1938 a 1939 charakterizoval útlum činnosti. Horkheimer odmítal Frommovy náměty k pokračování empirických výzkumů, ale ještě neformuloval nové teoretické směřování.

Ústav se také dostal do finančních potíží. Pravidelně vyplácel až 25 pracovníků a malými stipendii podporoval některé exulanty. Po rozpoutání války nastala v Ústavu nejistota, kterou Horkheimer vyřešil tak, že Ústav rozpustil a přesídlil do Kalifornie.

To ale znamenalo definitivní rozchod s Frommem.

Ve 40. letech lze mluvit už jenom o činnosti tzv. Horkheimerovo kroužku ( dále jenom Horkheimerkreis). Z finančních prostředků, které měl Ústav k dispozici, byl vyplácen mimo Horkheimera a Pollocka pouze Adorno.

Do Horkheimerkreis se ale započítávali Marcuse, Löwenthal a Neumann, kteří se dále titulovali jako členové Ústavu.

Válka se osobně dotkla Ústavu, když v roce 1940 pod tlakem situace spáchal sebevraždu Walter Benjamin. Americké vládní a vojenské kruhy nyní poptávaly znalce německých poměrů, a nebylo divu, že mnozí z bývalých badatelů Ústavu získali pozice v americké administrativě. Marcuse, Neumann, Löwenthal, Grossmann a dokonce i Pollock pracovali pro zpravodajské služby.

Horkheimerkreis se tak fyzicky rozpadl – část setrvala na východě a Horkheimer s Adornem přesídlili do Kalifornie. Ve 40. letech Horkheimerkreis pracoval na Dialektice osvíceni (dále jenom DO), která byla dokončena počátkem roku 1944. Původně měla být neveřejným textem Horkheimerkreis a Ústavu. Nakonec ale vyšla jako Filozofické fragmenty v květnu 1944 v počtu 500 výtisků při příležitosti 50. narozenin Pollocka.

Později, zřejmě pod vlivem mccarthysmu a štvanic proti komunistům prošla DO lingvistickou úpravou. Termíny, které vycházely z marxistického pojmosloví, byly změněny. Z pojmu „Kapitalismus“ se stal pojem „das Bestehende“ (stávající), z „Kapital“ „ Wirtschaftssystem “ (hospodářský systém), z „Monopol“ Wirtschafsapparatur (hospodářský nástroj), z „Klassengesellschaft“ (třídní společnost) „Herrschaft“ (panství), z „kapitalistischen Aussaugern “ (kapitalističtí vykořisťovatelé) „Industrieritter“ (rytíři průmyslu), z „Monopolherren“ („vlastníci monopolů“) „Generaldirektoren“ (generální ředitelé), apod. DO byla rozšířena o kapitolu Elementy antisemitismu a v této podobě, v jaké vychází i dnes, publikována v Amsterdamu v roce 1947 již jako Dialektik der Aufklärung.

Dílčí pasáže byly konzultovány s Marcusem, Löwenthalem i Pollockem. Byla prezentována jako první příspěvek k opus magnum Ústavu, které mělo obsahovat ekonomickou a psychologickou část. K tomu ale nedošlo, neboť po rozvázání smluv Ústav neměl kapacity pro tak náročný záměr.

Empirická práce na západě přinesla cenné poznatky. Adorno ve spolupráci s psychoanalytiky z Berkeley provedl experimentální sociologický a psychologický výzkum amerických společenských tříd a vrstev se zaměřením na odhalení míry antisemitského a totalitního smýšlení. Adornova skupina dospěla k závěru, že sklon k antisemitismu je přímo úměrný „autoritářskému charakteru,“ jak jej v 30. letech zavedl Fromm. Dále dospěla k identickém u zjištění jako Fromm, že psychická struktura střední třídy a dělnictva (proletariátu) se v podstatě neliší a že latentní antisemitismus koresponduje s rasistickým postojem vůči černochům. Nositelé etnocentrismu, antisemitismu a stoupenci politického totalitarismu se měli ve znatelné míře překrývat a jejich pojítkem byl autoritářský charakter.

Celkově Adornova skupina rehabilitovala Frommovy závěry a došla k závěru, že latentní antisemitismus a politický totalitarismus je v USA rozšířený ve všech společenských třídách.

Závěry byly publikovány jako The Authoritarian Personality (Autoritářská osobnost, 1950), jako první část celkem pětidílného shrnutí celého projektu, Studies in Prejudice (Studie o předsudcích, 1950).

Ty získaly postavení, respektované a dodnes citované studie, kterou se Horkheimerkreis napevno etabloval v amerických společenských vědách.

Poslední poválečnou fázi 40. let charakterizoval pozvolný návrat Horkheimera, Adorna a Pollocka do Frankfurtu. Badatelé z Horkheimerkreis se stali v USA ve druhé polovině 40. let etablovanými společenskými vědci. Horkheimer a Adorno, oba již občané USA, patrně pod vlivem dobového štvavého antikomunismu upravili své pojmosloví tak, aby nemohli být obviněni z komunistického smyšlení.

Z dopisů mezi Horkheimerem a Marcusem v letech 1945 a 1946 však lze vytušit hlubší obrat smýšlení. Marcuse po válce zastával tezi, že se svět rozděluje na dva tábory: kapitalistický – dle Marcuse neofašistický – a sovětský – který marxismus jen diskredituje.

Tvrdil, že Ústav by se měl v takovémto světě stát pevností autentického marxismu.

Horkheimer a Adorno ale oponovali, že svět po druhé světové válce není již možné popisovat pouze pomocí marxistických kategorií. Zda bylo za tímto světonázorovým pohybem osobní přesvědčení nebo se jednalo o racionální tah, jak se uchytit v poválečném okupovaném Německu, není na místě spekulovat.

Jako neomarxista typu starého Ústavu setrval jen Marcuse. Vydal se na cestu, na jejímž konci stály přelomová díla

Eros a civilizace, Jednorozměrný člověk, Represivní tolerance, Problém násilí v opozici, Konec utopie a Síly rozvratu v přechodovém stádiu.

Kritická teorie Herberta Marcuse zrála nejdéle z první generace Ústavu. Možná také proto byla komplexní a zároveň i srozumitelná a nalezla ve své době mohutný ohlas. Ve třicátých letech bylo možné mluvit o Marcusovi jako o třetím hlavním analytikovi po Frommovi a Horkheimerovi. Marcuse tak stál u vzniku a vývoje kritické teorie od počátku.

Ale Horkheimer už neměl zájem o obnovení starého Ústavu, ani o spolupráci s Marcusem. Od roku 1946 podnikal sondážní cesty do Frankfurtu , kde jednal o vytvoření nového Ústavu. Dohoda ve Frankfurtu byla snadná. Horkheimer se ujal vedení katedry sociální filozofie a s finanční pomocí americké okupační moci obnovil Ústav. O rok později v roce 1951 byl jmenován rektorem. Rozvinul své nepochybné organizační, taktické a reprezentační dovednosti. Vsadil na kontakty z USA a vstoupil do jednání s velitelstvím americké okupační moci v Německu vysokým komisařem Johnem McCloyem. Ústav se stal pohledem USA pilířem demokratizace a převýchovy německé společnosti, což umožnilo vybudovat novou budovu Ústavu ve Frankfurtu.

Stal se prominentem. Nebyla to špatná kariéra nedávného představitele radikálního intelektuálního neomarxismu v konzervativním a silně antikomunistickém Německu. Z odborného hlediska Ústav zahájil sociologické výzkumy a kritickou teorii v mnohém opustil. Mnoho se už o starém Ústavu a kritické teorii nevědělo a Horkheimer s Adornem tradice neoprašovali. Navíc nacisté vyčistili německé knihovny od jejich literatury. Horkheimer velmi dovedně pěstoval nový mediální obraz Ústavu jako prestižního pracoviště, které pedagogickou prací a výzkumy napomáhá německé společnosti k vyrovnání s nacistickou minulostí, poválečné obnově a demokratizaci.

Co tedy znamená pojem Frankfurtská škola? Rozumíme vůbec jejímu odkazu? Jaký je její podíl na multikulturalismu a zeleném alarmismu?

Epilog:

5. dubna 2018 u příležitosti dvoustého výročí narozenin Karla Marxe, filosofovi v rodném Trevíru odhalili sochu a oslavy se aktivně zúčastnil také aktuální předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Česky tisk, nechtěně věren své Zemanovské charakteristice, spustil mediální lynč.

Poznámka: Velká část dat k Frankfurtské škole pochází z disertační práce PhDr. Martina Valenty.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.