Tabulka z časů císaře pána


napsal Leo K.

Vlkův  úvod:

Pan Leo se na  delší  čas  odmlčel. Přiznávám, že  jsem  sbíral nejméně 10 dní  odvahu  panu  Leovi zamailovat. Protože  jsem se bál, že by  také nemusela  přijít třeba žádná odpověď.   Nebo nějaká pochmurná. Už taky  začínám  sám vědět „o  čem to je.“

Naštěstí netrvalo dlouho a přistál mi  mailík se známou  adresou velebného moudrého  kmeta  Kosy 🙂 🙂 :).

A  v textu  bylo nějaké povídání, které si nechám pro sebe,  ale  přeci pustím jednu věc. Pan Leo  totiž  sděloval, že  už  píše jenom do šuplíku, protože  už  si není  jistý  konečným výsledkem a  že tedy…  Snadno si  domyslíte  co tedy i mojí reakci.  Výsledkem je znovu pan Leo na Kose. Článek jsem ještě  sám nečetl.  Redakci  zahájím hned, jakmile  doklepu tenhle  úvod. Ale  ať je tam, co je tam, mám velkou prosbu -nasypte  zdejšímu moudrému doyenovi  tolik hvězd,kolik budete moci.Ať  ho úplně  zasypou!  Aby věděl, že  sen prostě  patří!  Díky.

Takže na  řadě je pan Leo.

 

S textem „Politische Gespräche verboten“ by mohla klidně viset u nás v obýváku. Ne, že bychom fandili stejnojmenné art rockové kapele (snad se najde někdo, kdo mě srozumitelně vysvětlí, co je to art rock), ale protože politická témata dovedou spolehlivě rozvášnit i mírumilovnou rodinou sešlost. Snad proto, že takovou tabulku nemáme, došlo po pěti hodinách narozeninových oslav a všech možných vnitrorodinných řečí i na politiku. A proto také na otázku, co vlastně je levice a co pravice a co to v praxi znamená. Se známou definicí, že levice preferuje rovnost kdežto pravice svobodu, se nikdo nechtěl moc ztotožňovat…„Vždyť já si myslím, že jsem levičák – a přesto stojím o svobodu!“ Je to zvláštní, ale málokdo si uvědomí, jak se může lišit to, co kdo slovem svoboda rozumí.

Jestli abstraktní svobodu v podání Ladislava Peška v roli Kalafuny nebo velice cílenou svobodu, jak kdekoho „oholit“ v podání Rudolfa Hrušínského v roli Vocílky – mluvím o, dnes již poněkud zapomenutém a v dnešní „akční“ době nudném, filmu Strakonický dudák. Nebo možná trochu jiný příklad:

Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: `Můj dům bude zván domem modlitby´, ale vy z něho děláte doupě lupičů.“

Je to trochu zvláštní, že pod pojmem „svoboda“ si ta vykutálenější část představuje beztrestnost těch, kteří jsou podle Ježíšových slov lupiči. Z biblického textu je jasné, co tím Ježíš sledoval. Pryč s bohatstvím, přepychem i zpustlostí farizejů a bohatých kněží, kteří myslí jen na rozmnožování svého majetku. Bohatství přes věky také sekularizovalo ale nezískalo tím žádný nadčasový smysl. Jan Vítek v článku Hrozny hněvu zrají nejen v Chile nedávno napsal: Jedno procento boháčů vlastní čtyři pětiny veškerého bohatství, které lidstvo loni společnou prací vytvořilo. Stovky milionů lidí žijí v naprosté chudobě, zatímco pár desítek miliardářů neví, kam s penězi. Kdyby utráceli každou hodinu milion dolarů, museli by žít několik stovek let. A tomu má sloužit článek 11, odstavec (1) Listiny základních práv a svobod? – Každý má právo vlastnit majetek?

Vypůjčil jsem si z Britských listů hořký vtip zemřelého právníka a glosátora Michaela Marčáka

Málo platné, regulační úloha státu proti kapitálu selhává. Státy sice oficiálně deklarují, že nejvyšší moc v nich pochází od lidu, a za tím účelem ustavují, udržují a ze svých rozpočtů financují demokratické instituce a v pravidelných intervalech pořádají demokratické volby, jež jsou svobodné hlavně proto, že si občané už nemají z čeho vybírat.

Skutečnou moc v těchto „demokratických“ státech ale třímají zástupci velkého nadnárodního i národního kapitálu spolu s přebohatě vrstvenými strukturami svých vlastních sítí vazeb a vlivů. Tuto moc stojící vysoko nad demokratickými strukturami a ignorující „onu veškerou moc pocházející z lidu“ podporují významní politici i celé politické strany, jakož i média hlavního proudu, četné neziskové organizace a také – kupodivu – i zástupy „věřících“, což ovšem nejsou lidé věřící v Boha, ale prostě lidé, kteří věří, že „tak je to správné.“ Jen intelektuál dokáže uvěřit úplným pitomostem,“ kdysi intelektuály pochválil George Orwell a netušil, že platnost jeho tvrzení se značně rozšířila.

Přitom nás sociální rozdíly mohou ohrozit více než nějaké výkřiky neomezených hlupáků. Pořád vrtíme hlavou nad událostmi a myslíme si, že se svět zbláznil a co za těmi událostmi může být. Není-li motiv jasný, platí pravidlo investigativní žurnalistiky „sleduj stopu peněz!“

Více než 200 různých iniciativ se spojilo k napsání protestního otevřeného dopisu generálnímu tajemníku OSN Antóniovi Guterresovi, aby odstoupil od červnové smlouvy se Světovým ekonomickým fórem, kterou autoři dopisu pokládají za plíživé převzetí OSN nadnárodními korporacemi. Světové ekonomické fórum? To je přece onen Davos, který Václav Klaus marginalizuje v článku Homo Davosensis. Založil ho v roce 1971 Němec Klaus Martin Schwab, profesor managementu na univerzitě v Ženevě. Původní název „Evropské manažerské fórum“ změnil v roce 1987 na „Světové ekonomické fórum“, protože chtěl poskytnout platformu pro řešení mezinárodních konfliktů. V roce 1971 pozval Schwab do Davosu 444 vedoucích pracovníků západoevropských firem na první „Evropské manažerské fórum“. Konalo se pod záštitou Evropské komise a evropských průmyslových sdružení. Schwab chtěl do evropských firem zavést prvky amerického managementu.

Pak začal zvát v lednu do Davosu čelné evropské manažery na výroční konference. Chtěl, aby manažeři diskutovali nejen zájmy akcionářů a zákazníků, ale také zaměstnanců a komunit, v nichž firmy pracují, včetně vlád. Každoročního zasedání v Davosu se zúčastňují vedoucí činitelé členských korporací, vybraní politici, zástupci akademické obce, nevládních organizací, náboženských vůdců a médií. Přibližně 2200 účastníků se během pěti dnů účastní zhruba 220 zasedání zařazených do oficiálního programu. Diskuse se zaměřují na klíčové otázky globálního zájmu, jako jsou mezinárodní konflikty, chudoba nebo problémy životního prostředí a jejich možná řešení. Je přirozené, že zúčastněni politici jsou, když nic jiného, obeznámeni s řešeními, která jsou vydávána za optimální.

A červnovou smlouvou do členstva vlastně zahrnul také OSN.

Proč vlastně kapitál nezavede transparentní diktaturu a neujme se všech oficiálních rolí sám? Proč všechno činí rukama demokratických stran, politiků řádně zvolených občany a institucí, jejichž provoz není laciný? To je řemeslo technologie moci. Zatímco otevřená diktatura korporací může časem vybudit vzpouru, skrytá diktatura kapitálu nad demokracií udržuje iluzi vlády občanů.

Přesto se může stát, že „profláknuté“ volby mohou změnit běh věcí. Kapitál potřebuje mít v důležitých pozicích lidi, na které se může stoprocentně spolehnout. Ačkoliv občané při volbách nemají moc na výběr, přesto se může stát, že v nějaké přímé volbě zvolí osobnost, která nejvlivnějším nositelům moci (a majitelům jediné povolené pravdy) spíše překáží, než aby jim pomáhala upevňovat jejich diktaturu. Tyto osobnosti jsou pak příliš málo užitečné a leckdy představují, ať už mimoděk či z jiných důvodů, bolestivý žlučový kámen těch skutečně mocných a jejich sítí. Potom kapitálu nezbývá než nasadit všechny prostředky k pomluvám, skandalizaci a nactiutrhání. Často s pronikavým úspěchem.

I to je jeden z důvodů, pro který se kapitál nechce vzdát užitečné demokracie. Boje za odvolání Trumpa, Zemana, Babiše a na druhé straně dosazování úplně neznámých osob bez politické minulosti, a hlavně bez politických zkušeností do čela států, to jsou jen nerozpoznané dvě strany stejné mince. Jsou zrcadlovým odrazem střetu moci bezmocných a moci kapitálu a sítě jeho vazeb. Nakonec ale hraje roli i docela běžný drobný klientelismus malých škůdců demokracie, konexe, přihrávky ve stylu „malá domů“ a další parazitní jevy.

Demonstrace a vyvolávání nepokojů jsou hlavními činnostmi tohoto projektu, takže demonstrovat se samozřejmě bude. Téma a hesla nejsou důležitá, cíle známe. Nebude to určitě nic, za co bychom demonstrovat měli; zachování svobody projevu, bezpečnost našich občanů v souvislosti s migrací, salámovité okrajování občanských svobod nebo zveřejnění penězovodů z veřejných prostředků do soukromých kapes.

Vůbec nejde o novou metodu, to vše najdeme už v Novém zákonu v Matoušovi:

Ježíš říká: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Tedy blaze tomu, kdo si mne druhými nenechá očernit, kdo si mne nenechá skandalizovat. Říká to v situaci, kdy Jan Křtitel, který sedí ve vězení, posílá za Ježíšem své žáky – v pochopitelné netrpělivosti, kdy už konečně zahájí Ježíš ten zlatý věk svobody a kdy i on, Jan, bude moci shodit své okovy. Jan posílá své učedníky, aby se Ježíše zeptali, kdy už konečně začne s tím převratem a proč nic z toho, co se od něho očekává, zatím nedělá. Jan je očividně Ježíšem zklamán a tak si ho skandalizuje. A Ježíš nijak nehájí svou osobu – jen poukazuje na dobré věci, které se dějí: hluší slyší, slepí vidí, chromí chodí, chudým je zvěstováno evangelium.

Překvapující také je, že obvyklý souhlas s dnešním stavem není názorem (názor je něčím podložený úsudek). Je to manifestace našeho stavu vědomí. Je to postoj, čili sklon ustáleným způsobem reagovat na osoby, situace a na sebe sama, spojený s hodnocením (se soudy). Příkladem takového zjednodušujícího postoje je například následující „diskusní“ příspěvek. V části, kde se vyjadřují čtenáři k článku KANADA: Další pozdrav ze socialistické země píše jakýsi A. Forman:

Socialismus je systém, ve kterém je svoboda jedince podřízena kolektivnímu zájmu lidí , kteří pro uskutečnění svých centrálních plánů řízené tzv. občanské společnosti potřebují poslušné hlupáky bez vlastního myšlení. Nic takového jako je kolektivní zájem neexistuje, snad jen v ideologických poučkách propagátorů socialismu.

Off topic: Podobný názor na Kanadu, jaký je prezentovaný v článku má také Lukáš Codr ve své takřka surrealistické reportáži o houbaření v jižních Čechách, např. zde v čase 16:30 dále.

Jakub Patočka píše v článku Třicet let opuštěný československý sen:

V roce 1998 jsem pořizoval rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem k třicátému výročí československého jara.: „A víte, možná bychom byli dále než dnes. Mezitím se totiž ten národ ještě mnohem víc zmršil a zkazil. Po listopadu 1989 se země naráz otevřela a vypukla úplná svoboda všeho. Kdežto tenkrát by to šlo postupně a mnohem víc by se třídilo,“ řekl mi tehdy Vaculík.

A o chvíli později ještě: „Socialismus nebo komunismus vznikl z určitých příčin. Nyní sice padl, avšak ty příčiny zůstaly. Když jsem přinucen se nad tím zamýšlet, zdá se mi, že tenkrát by se mnohem lépe zhodnotilo poučení z obého. Vždyť socialismus skutečně původně vznikl z nějakého lidského přesvědčení, které mělo starší kořeny, a určitě sem nepřišlo jen s Rudou armádou. Myslím, že se mohl vyvinout systém, který by obsahoval ono poučení z nedostatků jak kapitalismu, tak socialismu. A pokud se nevyvine dnes, jsme tak jako tak ztraceni.“ […]

Masarykovými slovy: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa… Humanita, to není bývalá filantropie. Filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li to socialismus, tož dobrá.“ […]
Z takového závěru samozřejmě vyplývají neméně radikální politické důsledky. Ekonomické poměry, jak se vyvinuly po roce 1989, nelze ve světle české humanitně demokratické tradice pokládat za legitimní. […] Nelze přistoupit na dnešní zbožštění soukromého vlastnictví. Demokracie jistě má chránit vlastnická práva v přiměřeném rozsahu, jistě bude podporovat živnostníky, ale absolutně za žádných okolností by právo podnikat a vlastnit neměla nadřazovat právu na život či jen na důstojný život, což se dnes systematicky děje.
Srovnejte s předchozím „diskusním“ příspěvkem.

Sice jsme si vědomi, že nárůst nerovností zákonitě vede k růstu napětí ve společnosti, protože likviduje společenskou soudržnost. Raději tedy prohlásíme, že společnost neexistuje, že existuje jenom jakási množina jednotlivců. Přitom nám současně nevadí mluvit o společenské zodpovědnosti firem a hodnotíme jejich úspěšnost podle toho, o kolik zvýšily zisk v porovnání s v předchozím rokem. Vždyť na stabilitě hospodářských úspěchů je postaveno ratingové hodnocení. Jaký smysl mají potom ona plamenná slova na seminářích o nutnosti snižovat nerovnost v příjmech, když celý současný hospodářský systém je postaven na opaku, na zvyšování rozdílů, na stálém tlaku na výkonnost, na náhradě nespolehlivých prvků digitálně řízenými roboty.

Ale dobře se to poslouchá.

Nicméně nerovnosti příjmu a bohatství se asi právem považují za zdroje obav středních tříd. Jedním z klíčových zdrojů nerovnosti je tržní moc podnikatelských elit a nadnárodních korporací – protože právě oni, a ne lidé, mají přístup ke zdrojům. A jsou zde vážné pochybnosti o tom, zda globalizace, technologický rozvoj a ekonomický liberalismus osvobodily lidi od nemocí, chudoby a nerovnosti. Hrubý domácí produkt a jeho růst se považoval dlouho za nástroj boje proti nerovnosti a chudobě. Jenže hospodářský růst není proporční ani rovný, negativně dopadá na už ekonomicky marginalizované. Nevede k odpovídajícímu rozdělení výhod. Pracující, obyvatelé venkova anebo střední třídy nedosáhnou na zvýšení životních standardů, což vede v mnoha zemích ke krizi vlád a demokracie – to umožňuje nástup populismu či různé formy militantního nacionalismu.

Generalizace, zobecňování, to je nepěkný argumentační klam používaný demagogy. Vážné téma se tím snižuje na úroveň hledání viny. Ale jen těch druhých. Zabírá hlavně na generace bez zkušeností. Bohužel platí, že čím víc studentů musí školy vzdělávat, tím víc se snižuje jejich intelektuální laťka. A když ji neustále snižujete, tam úplně dole zůstává ideologie. „Nejnižší laťka v dějinách vědy je její ideologizace,“ tvrdí profesor Budil a vývoj mu dává za pravdu.

Oč je studentstvo méně vzdělané, o to je pak emotivnější a názorově vyhraněnější.

A ještě něco. Šíří se (nebo někdo šíří?) přesvědčení, že některé „nechtěné“ osobnosti rozdělují společnost. No a? To je snad špatně? Jednotný názor bych nejspíše čekal u vojenské jednotky – ale ta je hodně vzdálená demokracii. Proč by mě mělo vadit, že někdo sází na mimozemšťany, druhý na marihuanu a jiný zase na chemtrails? Ale nedovedu se srovnat a velmi mě uráží pokusy společnost rozeštvat. Že ten, kdo nesouhlasí se „zjeveným“ poselstvím mainstreamu je debil, lejno a proruský idiot. Proto také kdekdo získal pocit, že může urážet kdekoho, a to bez přemýšlení a se zlým úmyslem.

Svobodu informací nevylepšíme tím, že je budeme zakazovat. To je bláhová představa.

Zato je ale projevem prodejnosti, slabosti ducha a nevyužitého vzdělání, když se „osobnosti“ vyjadřují k různým margináliím a neříkají svůj názor, což by jistě bylo možné a hlavně vhodné, ale soudí jiné za to, že nesdílejí jejich představu o věci – říká Stanislav Křeček. Často slyšíme, že nenávistné a rasistické projevy je třeba stíhat, neboť ty v minulosti vedly až k holocaustu. To je ovšem řádná a nehorázná lež, neboť k holocaustu nevedlo to, co si Hitler a pár šílenců myslel a psal o Židech, Slovanech a dalších „méněcenných rasách,“ ale to, že tito lidé dostali ve volbách politickou moc.

To je to poučení z minulosti pro budoucnost. Nebýt právě toho, dnes bychom si jejich výplody četli jako historické kuriozity a nikoliv jako návod k jedné z největších tragédií lidstva.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.