Psycholog v koncentračním táboře


napsal: Řezníček z Brna
 
Se jménem Viktora Frankla jsem se blíže seznámil v úžasných pořadech Ariadnina nit na Slobodnom vysielači.
Frankl se narodil v roce 1905 ve Vídni, ale jeho rodiče pocházeli z Čech a Moravy, otec se narodil v Pohořelicích a matka v Praze. Matka byla židovka, což značně ovlivnilo další Franklův život. Studoval medicínu se zaměřením na neurologii a psychiatrii. Již při studiích si dopisoval  se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem.
Zatímco Freud tvrdí, že pokud se člověk dostane do extrémního prostředí, kdy je mu odpíraná potrava, teplo a další základní životní potřeby a kdy mu jde doslova každým okamžikem o život, odhazuje všechny morální zásady, charakter a ohleduplnost a soustředí se plně na udržení svého života i na úkor života druhých. Frankl s tímto nesouhlasil a tvrdil, že pokud člověk najde smysl uprostřed utrpení, něco, co dává smysl životu,  může najít i ve  velmi limitujících situací znovu svou vnitřní rovnováhu, může být pomocníkem a oporou druhým.
Určitě netušil, že svoji teorii může osobně ověřit již velmi brzy. V roce 1941 skončila celá Franklova rodina v Osvětimi.

Jeho prvním krokem v táboře bylo chovat se v souladu se svou teorii navzdory strašnému prostředí koncentráku. Pobyt v lágru přijal jako empirický výzkum. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že mu jeho teorie umožňuje přežít.
Tak vznikla Logoterapie – touha po smyslu života.
Frankl si v koncentračním táboře mnohokrát ověřil, že pokud člověk ztratí smysl života, velmi rychle umírá, protože duchovní stav je úzce propojen s fyzickým tělem.
Brzy po svém návratu z koncentračního tábora se dává do práce a píše knížku A přesto říci životu ano. Tato knížka se stala v 60 letech nejprodávanější knihou v Evropě po Bibli. Je to natolik zajímavý pohled na koncentrační tábor očima psychologa, že by byla velká  škoda Vás neseznámit s některými úryvky.
– Nezasvěcený člověk, který nikdy v žádném koncetračním táboře nebyl, si o poměrech v lágru udělá zřejmě falešný obraz a netuší nic o tvrdém boji mezi vězni. V tomto boji o denní chléb nebo o udržení či záchranu života se příliš často neberou žádné ohledy.
Předpokládejme třeba, že se sestavuje transport, který má údajně převézt určitý počet vězňů do jiného lágru. Tuší se a ne neprávem, že se jede do plynu a zmíněný transport je pouhá selekce. V tuto chvíli vypukne boj všech proti všem. Každý se snaží zachránit před transportem. Za každého kdo do transportu nenastoupí musí někdo jiný, to je jasné, jde o počty a celkové číslo transportu musí být naplněno.
Každý vězeň má přiděleno evidenční číslo, na jménu nezáleží. Vězni, kteří přežívali v lágru dlouho a absolvovali desítky různých lágrů se obvykle udržovali naživu tak, že postupovali bez skrupulí, nezalekli se ani násilí na spoluvězních nebo krádeží jejich jídla.
My všichni, kdo  jsme z toho vyvázli životem díky tisícerým šťastným náhodám nebo Božím zázrakům,  my víme a můžeme s čistým svědomí prohlásit: Ti nejlepší z nás se nevrátili.
 
Frankl pracoval v lágru jako kopáč na stavbě železnice. Pouze v závěru jako lékař.Za mimořádný pracovní výkon byli vězni mimořádně odměňování poukázkou na 6 cigaret, což byl doslova poklad, který dokázal zachránit život. Jedna cigareta se dala vyměnit za polívku nebo kousek chleba. Každý vězeň, i kdyby byl sebenáruživější kuřák si tyto cigarety nezapálil, ale bedlivě je střežil pro případ, kdy je mohl vyměnit za jídlo. Cigarety kouřili pouze kápové a esemani.
Ukázka z knížky:
Jakmile někdo z mých spoluvězňů začal svých pár drahocenných cigaret kouřit sám, věděl jsem že přestal věřit tomu, že dokáže dál odolávat všem útrapám – a skutečně to dál nedokázal. Ztratil smysl života a obvykle do několika dnů umřel… 
Obvykle to vypadalo tak, že vězeň zůstal jednoho dne ležet v baráku a nic jej nepřimělo k tomu, aby vstal, oblékl se a šel do úmyvárny a na apelplac. Už na něj nic nepůsobí, nic ho neděsí, žádné prosby ani hrozby ani rány, všechno je zbytečné, zůstane prostě ležet a nehýbe se. Pokud tuto krizi vyvolá nějaká nemoc, pak se zpěčuje a nenechá se odvést na ambulanci. Vzdal to. Leží ve vlastních výkalech a o nic se už nestará……
 
Frankl popisuje další takové případy. Třeba jeho blokový staršina, hudebník, skladatel a libretista..
Ukázka z knížky:
Byl to cizinec. Jednoho dne mi řekl: „Ty doktore, rád bych se ti s něčím svěřil. Měl jsem nedávno pozoruhodný sen. Jakýsi hlas mi řekl, že se smím něco přát, že mu jen stačí říct, co bych rád věděl, že mi odpoví každou moji otázku. Víš co jsem se zeptal? Rád bych věděl, kdy pro mne skončí válka. Víš doktore, co tím myslím? Kdy skončí pro mne? To znamená, že jsem chtěl vědět, kdy budeme osvobozeni my tady v lágru. A co ti ten hlas řekl, zeptal jsem se? A on mi potichu tajemně pošeptal: 30 března.“
Když mi ten kamarád vyprávěl, byl plný naděje, byl přesvědčen, že ten hlas musel mít pravdu. Další dny pak úplně zářil a stále se usmíval.
Prorokovaný termín se blížil podle zpráv proniknuvších do lágru nebylo pravděpodobné, že by nás fronta osvobodila 30 března. A tehdy se stalo, že náhle 29. března onemocněl, dostal vysokou horečku a v den, kdy měl být podle snu osvobozen, tedy 30 března upadl do hlubokého bezvědomí. 31. března byl mrtev.
Mezi myslí člověka a odolností jeho organismu, mezi odvahou s nadějí a imunitou člověka existuje pouto. Můj kamarád umřel z těžkého zklamaní, že k osvobození nedošlo 30. března. To mu náhle snížilo obranyschopnost organismu proti latentní tyfové infekci a jeho organismus podlehl.
Jeho hlas ze snu měl nakonec pravdu, válka pro něho skončila 30 března, kdy upadl do hlubokého bezvědomí…
 
Nejvíce vězňů, kteří nebyli usmrceni plynem, umřelo podle Frankla v lágru mezi Vánoci 1944 a Novým rokem 1945. Příčinou nebyly ztížené pracovní podmínky nebo kruté počasí ani epidemie nebývalých rozměrů. Důvod hledá Frankl ve víře vězňů že budou vánoce už slavit doma ze svými blízkými.Vězňů se zmocnila taková sklíčenost způsobená zklamáním, že poklesla odolnost a začali hromadně umírat.
Běda tomu, kdo už před sebou žádný cíl neviděl ani smysl života. Takový vězni ztratili půdu pod nohama a dopustili svůj vnitřní pád.
 
Frankl ve své knize popisuje některé vězně, jako „anděly světla“. Bez ohledu na půd sebezáchovy denně se obětovali v maličkostech i velkých věcech pro své kamarády. Byli mezi nimi dokonce i esesmani a třeba také vrchní velitel tábora. Tak Frankl v tomto obrovském klinickém zkoumání popřel Freudovu teorii, že v mezních situacích se ze všech lidí stává zvíře.
Ukázka z knížky:
Po osvobození tábora se ukázalo něco, co věděl jen lágrový lékař. Lagerfuhrer potají z vlastní výplaty kupoval za nemalé peníze léky v lékarně a nosil je do táborové nemocnice. Tak zachránil doslova stovky vězňů od jisté smrti.
Toto mělo dohru. Po osvobození skryli židovští vězni esesmana před americkými oddíly a jejich veliteli řekli, že mu esesmana vydají jen pod podmínkou, že mu nebude zkřiven vlas na hlavě. Americký velitel nám dal své slovo a židovští vězni mu pak předvedli bývalého velitele lágru. Američan pak znovu jmenoval esesmana velitelem lágru a ten pak pro nás v okolních vesnicích organizoval sbírky potravin a šactva.
 
Je to úžasná knížka, je útlá pouhých 107 stran a jmenuje se  A přesto říci životu ano. Pokud Vás zaujal Frankl, ale nemáte trpělivost na knížky, určitě Vás zaujme pořad na Slobodnom vysielači, kde jej naleznete v Archívu pod názvem Ariadnina nit – díl č.:  72 Zmysel života – Frankova logoterapia. Možná pak Vám ten jeden díl nebude stačit a budete si s archívu poslouchat další díly úžasného pořadu Ariadnina nit a vydáte se na dlouhou dobrodružnou cestu za poznáním. Přeji Vám šťastnou cestu.

 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.