Komu vadí dezinformace?


napsal Leo K.

 

Vybuchne-li nad Čeljabinskem bolid, vyhraje-li v Polsku volby koalice vedená stranou Právo a spravedlnost nebo když demonstranti v Hongkongu vypálí kanceláře čínské tiskové agentury Sin-chua, či když rychlík narazí do spadlého mostu ve Studénce na Novojičínsku, jedná se o fakta, která jsou potvrzená z různých stran, fakta, na která si lze „sáhnout.“ Jestliže se nám ale dostane odpovědí proč se tak stalo, tak už je situace rozmanitější. V naprosté většině se jedná o domněnky – a o nich je zbytečné vést jakoukoliv debatu. Jsou-li ale ty domněnky podloženy nějakým obtížně zpochybnitelným řetězcem faktů – jedná se už o názor (psal jsem: názor je úsudek). Protože platí, že

každý má právo na svůj vlastní názor, ale nikdo nemá právo na vlastní fakta,

Existovala generace novinářů, která nikdy nesklouzla k ideologii v jejímž jménu fakta vykládala, ale komentovala fakta v dichotomii různých zájmů. Ať šlo o Zdeňka Velíška, Jiřího Hanáka nebo zemřelého Jana Petránka. Všimněte si v posledním jeho projevu na ČRo 2 z 31. května 2016 jak ho moderátorka Zita Senková neúspěšně tlačí do ideologické pozice a jak se tomu Jan Petránek brání.

Proč se ale vlastně máme bránit ideologické floskuli? Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a podobných zájmů určité skupiny. V politické praxi jde o myšlenkovou soustavu vrstvy, která vládne materiální mocí. Jde o jednostranné, často nepravdivé vidění světa, krátce řečeno o mystifikaci. Jinde a jindy jsem psal, že ideologie jsou předepsané brýle, které nedovolují poznávat svět ve všech souvislostech. Jak – nedovolují?

Každá ideologie má přímo v popisu činnosti, že musí skutečnost překrývat a vytvářet změněnou realitu.

Každá ideologie také popisuje ty, co s ní nesouhlasí, jako „naše“ nepřátele. Je to útok na pudovou stránku člověka. Místo otázky – co se stalo a jak se to stalo – ideologie hledá kdo je vinen. Odolat takovému útoku znamená ledacos o běhu světa vědět. A to není zrovna běžné, když je člověk celý život terčem těch, co mu chtějí „nakukat“ nějakou falešnou, virtuální či pozměněnou realitu.V posledním svém článku Tabulka z časů císaře pána jsem ke vzdělávání psal, že čím větší počet vysokoškolských studentů vzděláváme, tím víc se snižuje jejich intelektuální laťka. A když ji neustále snižujete, tam úplně dole zůstává ideologie. „Nejnižší laťka v dějinách vědy je její ideologizace,“ tvrdí profesor Budil a vývoj mu dává za pravdu.

Skutečná věda (týká se to hlavně přírodních věd) vyznává jedno důležité pravidlo. Jestliže něco má mít bezpodmínečnou platnost, pak jediný případ ve kterém to neplatí, ruší okamžitě onu platnost v celém svém rozsahu. A to je v rozporu s jakoukoliv ideologií.

V pořadu Slovenskej televízie Večer pod lampou, díl Zatýkanie v Česku, se v čase 1:56:27 a dále, ptá moderátor Štefan Hríb trochu zlomyslně Romana Jocha, když před tím vyjmenoval téměř všechny jeho neúspěchy, jestli si někdy neříká: „Já už se na to vykašlem, ta teoria prostě nefunguje.“ Oprávněně, protože tento stážista amerických konzervativních think-tanků, konzervativec až do morku kosti, ředitel Občanského institutu, je až fanatickým obhájcem majetkové podstaty všech lidských práv. Jenže i pravicový aktivista Jakub Malinovský je jeho schematickým konzevatismem zaskočen natolik, že v článku Joch, Dundáčková a lidská práva (Revue politika) kde Romana Jocha hájí, připouští, že: „Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží.“

Šablonovité myšlení. Ano, to je správné a výstižné pojmenování.

Ideologie je šablonovité myšlení a co je mimo šablonu, to se jejím nositelům jeví jako nesprávné, ba protispolečenské. Je obtížné všechny „novináře,“ kterým se šablona vryla pod kůži tak, že ji snad ani necítí, vyjmenovat, ale alespoň ty nejvýraznější jako Martin Fendrych, Jindřich Šídlo, Jaromír Štětina, Erik Tabery, stojí za to jmenovat. Všichni ctí Churchilla, který, když mu kdysi vpálili „…vašim názorům neodpovídají fakta!“ okamžité odpověděl:„Tím hůř pro fakta.“

Jenže právě fakta jsou to jádro, které by žádnou interpretací nemělo utrpět. Proto se stále častěji objevují tvrzení, která se vydávají za fakta aniž by je šlo ověřit. V únoru 2018 varovali před používáním telefonů Huawei a ZTE ve svém vystoupení před senátním Výborem pro zpravodajské služby šéfové agentur CIA, NSA, FBI a vojenské rozvědky Defense Intelligence Agency. Podle nich společnosti představují kvůli údajnému napojení na čínskou vládu pro americké zákazníky vážné bezpečnostní riziko. Např. šéf FBI Christopher Wray tehdy prohlásil, že není v zájmu USA, aby „jakákoli firma zavázaná cizí vládě a nesdílející naše hodnoty získávala v americké telekomunikační síti silové pozice.“ Podle něj by tak čínské firmy mohly provádět špionáž, telekomunikační síť škodlivě modifikovat a krást z ní citlivé informace.

Začátkem roku upustili přední mobilní operátoři Verizon a AT&T od plánů oficiálně na americký trh uvést vlajkové lodi firmy Huawei, údajně kvůli politickému nátlaku. Mezitím  Pentagon zakázal v obchodech na amerických vojenských základnách prodej telefonů obou značek, přičemž jako důvod uvedl bezpečnostní obavy a zároveň požádal americké spojence o následování.

Společnosti opakovaně nařčení z možného „špehování“ odmítly. Huawei je podle svých slov v byznysu již 30 let, působí ve 170 zemích světa a nepředstavuje žádné větší kyberbezpečnostní riziko než jakákoli jiná firma. Ověření tvrzení, že komunikační technika jmenovaných firem představuje reálné riziko je obtížné, protože se nepodařilo dohledat ani jeden případ, který by obavy tajných služeb potvrdil.

Za ověření nelze pokládat ani shodné stanovisko Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a Velké Británie, protože všechny tyto země (mimo další) jsou vázány smlouvou UKUSA o spolupráci tajných služeb. Velmi obsáhle a podrobně se s touto smlouvou můžete seznámit ve zpracování RNDr. Jiřího Svrška. V souvislosti s členy vázanými smlouvou UKUSA se objevila také spekulace, že to varování před technologiemi čínských firem je tu proto, že je NSA a další nedokážou odposlouchávat(!) Jaké bylo nakonec zklamání NSA, když Velká Británie oznámila, že od toho striktního zákazu upustila a nebude firmě Huawei klást žádné překážky. Evropské státy mimo Polsko se dožadovaly jakéhokoliv důkazu pro a priori zákaz, náš NÚKIB prohlásil, že nehledá důkazy, ale vyhodnocuje rizika(!)

Co je v tomto případě dezinformace? Při hodnocení se máme držet fakt. Jenže ta neexistují. A celá kauza jsou jen různé „odpovědi“ na otázku proč. Podle toho, co jsme si řekli na úplném začátku, jde o domněnky a jakákoliv debata o nich je pouze ztrátou času.

Středisko bezpečnostní politiky IPS FSV UK (už změnilo název) byl projekt přinejmenším tří na obrázku jmenovaných (vedených PhDr. Milošem Balabánem, Ph.D. ) jak „odklonit“ peníze určené univerzitě. Jedním subjektem, který přispíval, byla také ambasáda Čínské lidové republiky. Když to prasklo a vyšlo najevo, že pracovníci univerzity dostávali z čínské ambasády peníze na pořádání konferencí a že ze stejného zdroje byl hrazen minimálně jeden kurz o současné Čínské lidové republice a výhodách Nové hedvábné stezky, vedení univerzity rozmetalo skupinu a Miloš Balabán plus dva společníci se dohodli na odchodu z univerzity.

Propagovat svoji zem patří mezi základní úkoly zastupitelských úřadů v zahraničí. Dlouhodobě je například známa masívní podpora francouzské ambasády výuce francouzštiny. Co všechno podporuje ambasáda Spojených státu, by bylo námětem na samostatný článek.

Tak dostal slovo nejen Václav Moravec (ano, ten nedělní moderátor) v roli předsedy akademického senátu FSV UK, ale také kdekdo, kdo si potřeboval přihřát maistreamovou protičínskou polévku. A opět bychom mohli jednoduše rozdělit kauzu na fakta (založení parazitní organizace) a ideologickou interpretaci odpovědi na otázku proč.

Takže případná mediální výchova občanů je strašně snadná. Spočívá v důrazu na fakta. Jdou z nějakého případu vypreparovat?

Jedině tato fakta jsou pravdivá.

Ostatní text jsou jenom domněnky (jakési bla, bla, bla) a v lepším případě názor zpravodaje, který je ovšem třeba očistit od ideologického zabarvení.

Ředitel BIS, plukovník Michal Koudelka, se pochlubil rozbitím sítě ruské zpravodajské služby FSB. Jediný hmatatelný a tedy skutečně prokazatelný úspěch proti ruskojazyčným strukturám v České republice, nepočítáme-li demonstrativní vypovězení tří zaměstnanců ruského konzulátu v souvislosti s kauzou „novičok,“ však byla policejní akce, která vedla k zatčení bosse ruské mafie v Pražském nočním klubu U Holubů v roce 1995. To byl Michal Koudelka teprve necelý rok zaměstnancem BIS. Běžně se takové informaci říká „vytírání očí.“

Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, k informaci o své činnosti přistupuje vychytraleji: „Nezakazujeme lhaní ani nehodnotíme verze pravdy. To je fiktivní obraz, který si naši kritici vymysleli, aby měli na co útočit. Pouze poskytujeme dostupná fakta“ – napsala Eva Romancovová. Jak že to bylo v té definici ideologie? Že jde o myšlenkovou soustavu vládnoucí vrstvy a tedy fakta, která nám chce podstrkovat vládní úřad, musí odpovídat té aktuální ideologii. Ale uznávám, že je to chytře vymyšleno, to takový Petr Honzejk si s inteligentním vyjadřováním hlavu neláme:

Ať si samozřejmě každý plácá, co chce, ale proč by měl být chráněn před poukazem na to, že plácá? Právo ohradit se proti lžím, výmyslům a manipulacím má mít každý. I demokratický právní stát prostřednictvím svých institucí. V zájmu všech, kterým na demokratickém právním státu záleží víc než na vlastní moci.“

K tomu mu přihrává komentátor Práva Alexandr Mifrofanov:

Ano, jsou buď blbí, nebo navedení. Nebo rovnou kolaborují, proto potrefené husy tolik kejhají. Skvěle, @PetrHonzejk.“

Zkusím tuhle logiku doplnit citátem z předrevolučního Rudého práva, datovaného 30. ledna 1989, z rubriky Na dotazy čtenářů:

Psali jste o tom, že lidé, kteří ve vašem tisku odsoudili demonstrace na Václavském náměstí, jsou vystavováni výhrůžkám. To snad nemyslíte vážně?

Je tomu tak. A nejen v posledních dnech, i když právě nyní se tato „činnost“projevila zřetelněji. Zdá se, že morálce těch, kteří volají po „svobodném vyjadřování názorů,“ nebrání nic, aby se uchylovali k psychologickému teroru. Telefonáty na adresu poctivých lidí, kteří v těch dnech pozvedli svůj hlas za klidné podmínky života a práce, za přestavbu socialistické společnosti, jsou pochopitelně anonymní stejně jako dopisy. Nebereme-li v úvahu podpis „charta“ nebo „příznivci charty.“ Jejich autoři používají nejhrubších urážek, vyhrožují vším možným včetně zabití a vraždy rodiny a dětí nevyjímaje. Dopisy jsou často pokresleny šibenicemi, hákovými kříži a dalšími nacistickými symboly…

Také tenkrát se stát, byť totalitní, prostřednictvím svého tiskového orgánu ohrazoval, jak to dnes žádá Petr Honzejk. A Mitrofanovi potrefené husy také kejhali? Tenkrát šlo – jak se v odpovědi doslovně píše,

o svobodné vyjadřování názorů, ale o to jde dnes také.

Noamu Chomskému izraelská vláda zakázala vstup na izraelské území. Nakonec přednášel pro studenty v Ramalláhu přes videotelefon z jordánského Ammánu, což vyvolalo ostré reakce. „Bylo to principiální rozhodnutí mezi demokratickým ideálem – a my všichni chceme svobodu projevu a pohybu – a potřebou vlastní ochrany,“ prohlásil například v izraelském rozhlasu Otniel Schneller z centristické strany Kadima. „Co by tak na té univerzitě asi říkal? Že Izrael zabíjí Araby? Že je Izrael apartheidní stát?“ Tři měsíce na to by izraelská matka, tvrdil Schneller, stála nad hrobem svého syna, „oběti podněcování ve jménu svobody projevu.“

Čteme v různých souvislostech a v odlišných podmínkách stále stejné argumenty proti svobodě slova. Ať už od Jaroslava Kojzara, Otniela Schnellera, či Evy Romancovové –

kdo je tedy vlastně tím univerzálním dezinformátorem a co to jsou, ta dostupná (povolená) fakta?

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.