Kde je pečlivě skrytá příčina stresované společnosti?


napsal Leo K.

 

19. listopadu vyšel na Aktuálně komentář profesionálního novináře. Cituji: Zeman dělá z Mináře magora, Babiš pohrdá mladými. Odporné. Cože to bylo? Titulek celostátně šířeného media, kde se komentátor potřeboval vyjádřit k sobotní demonstraci Milionu chvilek. Pokud máte pevné nervy doporučuji si článek přečíst. Jeho ústředním motivem není komentář zpráv, bez ohledu na obsah nejde o prosté hodnocení, volbou slov jde o zjevnou negaci místy hraničící až s vulgaritou ba nestydí se za vyloženou lež. Útok na emoce té skupiny, která na události jiný názor.

Komentář je stresorem (zatěžující a škodlivý činitel, v tomto případě sociogenní povahy, způsobující stres) jehož zpravodajská hodnota je v porovnání se stresujícím účinkem zcela minimální. Vede k tomu, že nesouhlasící skupině jenom zvyšuje krevní tlak. Inu, profesionální novináři, až na výjimky, už také nejsou, co bývali.

Zkusme méně předpojatou výpověď profesora Masarykovy univerzity RNDr. Ivana Holoubka, CSc.

Nejsem si jist, zda jsem ten pravý pro hodnocení stavu společnosti a toho, co si lidé myslí. Ale když snad vyjdu ze svého pohledu a toho, co si myslí lidé v mém nejbližším okolí, tak je to možná o tom, že za třicet let se může dost věcí změnit, pokud jde o stav společnosti kolem nás. Představy v roce 1989 byly spojeny s většinovou touhou po změně systému. Chtěli jsme změnu systému, kdy nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, co si máme myslet. To určitě převládalo. Je otázkou, co se dělo později a co mohlo ovlivňovat postoje lidí. Jedna věc jsou určitě politické strany a politici – po listopadu převládala touha po tom, že v čele státu a různých institucí budou lidé morálně čistí, kteří budou sloužit lidem a rozvoji státu, regionu, městu, obci. Nebudou krást, budou zkrátka dbát o naše blaho. Jenže postupně se ukázalo, že to byla velmi idealistická a možná i naivní představa…

Všimněte si, že prof. Holoubek ve svém obsáhlejším vyjádření nereflektuje skutečnost, ale svůj dojem právě tak jako výše citovaný „novinář.“ Činí tak smířlivějšími slovy, ale popírá svou paměť – je ročník 1951. Skutečnými požadavky společnosti na konci osmdesátých let nebyly banány, vložky, zahraniční cesty, ani to, co cituje prof. Holoubek: „aby nám nikdo neříkal, co máme dělat, co si máme myslet,“

ale nenásilí, samospráva, demokracie, spravedlnost, socialismus a lidskost.

V první řadě nenásilí. Režim si poprvé od teroristických padesátých letech rozzlobil většinovou společnost, když brutálně vystoupil proti studentským demonstrantům (a dokonce proti nic netušícím pozdním navrátilcům na koleje) 31. října 1967.

Mlátí naše děti…“

– výkřik, který se vrátil pak i sedmnáctého listopadu 1989 na Národní. Najednou stáli profesionálně vyzbrojené jednotky sboru (Můžeme spát s klidem, SNB jde s lidem), proti demonstrantům skandujícím

Máme holé ruce!“

Tomu SNBubáci „nerozuměli“ a tak demonstranty zřídili skoro jako španělská policie Katalánce. Abych zachoval míru – to skoro – je hodně nadsazené. Jenže v tehdejší společnosti a v existujícím režimu to byla událost vyvolávající zděšení, kam to až ten lidumilný socialismus dotáhl. Vždyť je mlátili skoro jako v kapitalismu!

Samospráva, ta se skládala z celé řady subpožadavků. Obecně se zajídal systém, kdy vládě „kafralo“ do práce ideologické vedení státu a tedy zrušení ústavního článku 4, který tvrdil, že „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Vasil Bil’ak, Peter Colotka, Karel Hoffmann, Gustáv Husák, Alois Indra, Miloš Jakeš, Antonín Kapek, Josef Kempný, Josef Korčák, Jozef Lenárt a další by mohli vyprávět.

Uvést do důsledné praxe znění Ústavního zákona č. 100/1960 Sb., hlava 1. čl.3, odst.(3) Člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán. Zavést lidové hlasování – referenda, aby se myšlenka demokracie nedala zneužít jako v KSČ, kde byl ražen tak zvaný demokratický centralismus.

Spravedlnost: obyvatelé poukazovali na vzniklé kastovnictví, kdy straničtí „kádři“ měli diametrálně odlišné podmínky běžného života a stranická „elita“ dokonce i vyhrazené obchody s jinde obtížně dostupným zbožím. To bylo provázáno s požadavkem opravdového socialismu, protože reálný stav neodpovídal sloganu – „Každému dle jeho zásluh.“

A požadavek lidskosti (vlastně dědictví Masarykem požadovaného humanismu). Jenže dnešní  mainstream „přepsal“ zobrazování listopadu jako výlučné volání po demokracii a ještě tehdejší pojetí demokracie ztotožňuje s dnešní „liberální“ demokracií.

Když tentýž mainstream mluví o socialismus, tak ho vydává za ztělesnění totalitárního zla, proti němuž lidé na náměstích demonstrovali. V listopadu a prosinci 1989 byla většinová shoda na tom, že zastupitelská demokracie se nesmí omezit na vládu politických stran a partajních elit, nýbrž má reprezentovat celou společnost v její rozmanitosti.

Jestliže většina společnosti jsou nestraníci, v zastupitelských orgánech by většinu měli tvořit nestraníci. Zastoupeny měly být také občanské iniciativy, zájmové a profesní skupiny a menšiny. „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny!“

Politici nejsou z většiny blbci, oni tohle všechno vědí, ale reálný vývoj jim vyhovuje. Licoměrnost Václava Klause nejlépe vynikne srovnáním jeho vlastních slov s tím, co říká dnes. Před třiceti lety, krátce po pádu Berlínské zdi, vysílalo 12. listopadu 1989 rakouské ORF Studio OST. Moderoval prof. Paul Lendvai, dále se zúčastnili univ. prof. Dr. Hanspeter Neuhold, ředitel Rakouského ústavu pro mezinárodní politiku, Ferenc Köszeg mluvčí Svobodných demokratů z Budapešti, Dr. Peter Bender, publicista z Berlína, univ. prof. Dr. Katja Boh socioložka z Lublaně a host z komunistického Československa, prognostik, odborník (vlastními slovy) na „makroekonomickou politiku, stabilizační politika, konsolidační program pro Československo, atd.“ a vedoucí oddělení pro makroekonomické otázky pražského Prognostického ústavu jistý „Dr.Václav Klaus, národohospodář z Prahy.“ Je to hodinový program, Klausovy sentence jsou otitulkované česky. Za pozornost stojí zejména pasáže od minut cca 12; 37; 44 či spontánní výkřik o strachu v minutě 50 a následující obhajoba nechuti „normálních Čechů“ k reformám, které mohou přinést ekonomické těžkosti, a ještě 58.– 59. minuta, kdy se mu právem nelíbí, že by zahraniční hosté snad chtěli v komunistickém Československu krizi.

Zatím co v projevu u tohoto kulatého stolu se obává volné ruky trhu, v následujících šesti letech se tato „volná ruka trhu“ stala jeho mantrou, až to dotáhl k „záchranným balíčkům.“ Dnes má (v Institutu Václava Klause) důstojnou nástupkyni. Hanu Lipovskou. Je poučné sledovat jak si místo spolupráce a dialogu nemůže vynachválit soutěž, střet, konflikt.

Bez ohledu na to, že soutěž, střet a konflikt probíhají v nějakém prostředí, které jakoby neexistovalo a každá soutěž, každý střet a každý konflikt vždy polarizují.

Ideologii volného, zcela neregulovaného trhu, prověřil s negativním výsledkem čas a je stále větší množství hlasů, které zpochybňují základní poučky kapitalismu. Víme, že kapitalismus není schopen ani zajistit efektivní konkurenci. Jakápak soutěž? Konkurenci je třeba zničit a když to nejde, tak koupit.

Trhy dávají chybné odpovědi vždy, když se mění technologie, ale také, když se objevují nové trhy. Známe to na vlastní kůži. Jak to dělaly úspěšné státy? Chránily si svůj vnitřní trh. Ten liberalizovaly, ale otevřely se světu až měly odolnou a konkurenceschopnou vnitřní strukturu. Tak to udělaly kdysi Japonci a poměrně nedávno Vietnam, Jižní Korea nebo Čína, ale stejně to dělal i proslavený Ludwig Erhard. Liberalizoval vnitřní trh hned v roce 1948, ale zemi otevřel až v roce 1961.

A jak to udělali v zastoupení Československa a se schválením Václava Klause Vladimír Dlouhý a Andrej Barčák? Snížili rovnou ochranná cla prakticky na nulu a usnadnili tak výprodej majetku v době transformace za babku!

Víme a je to čím dále tím zjevnější, že kapitalismus nešíří svůj prospěch všem a nůžky nerovnosti se stále a ustavičně jenom rozevírají. Francis Fukuyama, který z trucu napsal Konec dějin (z trucu vůči marxistům, kteří tvrdí, že posledním světovým řádem bude komunismus) , svou tezi o završení vývoje dějin před časem přeformuloval. O žádném završení už nemluví – dnes tvrdí, že je třeba přistoupit k přerozdělování majetku coby řešení prohlubujících se nerovností.

„Toto období, které odstartovali Reagan a Thatcherová a ve kterém se ujala představa o výhodách neregulovaného trhu, má v mnoha ohledech katastrofální dopady,“ řekl zhruba před rokem. A dodal, že jestli jsme se z finanční krize něco naučili o sektoru financí, pak to, že je nutné jej důsledně regulovat – jinak na to doplatíme všichni.

Události 17. listopadu 1989 kdosi poměrně trefně označil za „barevnou revoluci.“

V každém případě se fakticky jednalo o poklidný transfer moci a výměnu společensko-ekonomické ideologie, který by minimálně bez většinového tichého souhlasu vládnoucí garnitury nebyl myslitelný. Naproti tomu ve stejných podzimních dnech jen o padesát let dříve, v roce 1939, bylo vystoupení studentů při výročí vzniku ČSR akcí stoprocentně autentickou a navíc vůči montróznímu protivníkovi v plné síle.

Nepříteli, jehož podstatou nebyly otravné fronty na maso a byrokratické komplikace při vycestování do zahraničí, ale jehož podstatou byl otevřený teror a fyzická likvidace českého etnika. Nepříteli, který za utajený kilogram mouky posílal do koncentráku, za poslech rádia dával provaz a popelem českých lidí nechával sypat chodníky. A proti takovémuto režimu se rozhodli jít demonstranti v roce 1939, vědomi si, že není nikoho, kdo by se za ně postavil, vědomi si bezmocnosti a následků svého vystoupení. Dne 17. listopadu se nacisti rozhodli brutální silou a represemi zničit českou inteligenci a vzdělanost. Nacistům se to nepovedlo.

Povedlo se to až polistopadovému neoliberálnímu paskvilu. Bezbolestně ale efektivně. A jedním z indikátorů devalvace vzdělanosti napříč českou společností je právě nejen neschopnost porovnat míru osudovosti těchto dvou 17. listopadů, ale především fakt, že události z roku 1939 z paměti české společnosti prakticky vymizely – píše Vítězslav Betlach

Každopádně se známý střet s jednotkami SNB na Národní třídě odehrával po návratu z Albertova, kde si studenti připomněli

50. výročí tentokrát skutečného masakru české inteligence v Protektorátu Čechy a Morava.

Vše začalo násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Následovaly další střety na dalších místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl.

Po smrti Jana Opletala se mezi orgány protektorátní správy a studentskou organizací rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Zatímco protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel (Lhota u Nákla, okr. Olomouc), studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží. Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Maxmilián Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner. Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak při ukládání rakve do vozu zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu.

I přes veškeré zastrašování ze strany okupantů se následná demonstrace, které se zúčastnily tisíce lidí, změnila v protest proti okupaci. Nejvíce střetů mezi demonstranty a pořádkovými silami se odehrálo v oblasti Karlova náměstí. Zde je nutno podotknout, že pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány ze stany gestapa, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Cílem bylo zastrašit český národ, a tak zabránit dalším protestům proti okupaci.

Následujícího dne (16. 11.) proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl tato slova:

15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

Výsledkem porady bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Českojazyčné vysoké školy nebyly až do zániku protektorátu v květnu 1945 otevřeny.

V noci ze 16.-17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byly internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni.

Zde došlo i k popravě náhodně vybraných devíti představitelů studentských organizací.

A 1200 dalších bylo pro odstrašení uvrženo do koncentračních táborů. Mezinárodní den studentstva je jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. A znovu musím opakovat větu z příspěvku V. Betlacha:

A jedním z indikátorů devalvace vzdělanosti napříč českou společností je právě nejen neschopnost porovnat míru osudovosti těchto dvou 17. listopadů, ale především fakt, že události z roku 1939 z paměti české společnosti prakticky vymizely

Listopadové výročí si pro letošek usurpoval i spolek Milion chvilek. Mimo už skoro tradiční požadavek aby odstoupil Andrej Babiš (nebo prodal Agrofert) vyšel s obecně přijatelnou následující výzvou:

CO CHCEME

MY, níže podepsaní,

1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů.

2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.

3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Pokud to chcete také, připojte svůj podpis pod následující prohlášení:

ZÁLEŽÍ MI NA DEMOKRACII, NAJDU SI PRO NI CHVILKU A V PŘÍPADĚ POTŘEBY JI BUDU BRÁNIT.

Tuto výzvu můžete podepsat zde.

Andrej Babiš prohlásil, že to podepíše také. Právě ta obecná přijatelnost vylučuje, že se jedná o očistu politiky, o vymanění se z nadvlády oligarchů propojujících politiku a byznys i za pomoci ovládnutí médií, justice a vůbec veřejného prostoru na úkor obyčejných slušných lidí. Tím je prý deformována naše třicetiletá demokracie, která by jinak rozkvetla do nebývalé krásy.

Andrej Babiš prohlásil, že to podepíše také a když se na totéž zeptáte Bakaly, Křetínského, Tykače, Kellnera, Vítka, Dospivy a dalších, věřím, že to bez obav podepíší také. Jim totiž vyhovuje stav jaký je, s výjimkou Andreje Babiše.

Dokud je v čele politiky, mohou být ohroženy jejich zájmy. Jak už jsem psal – soutěž myšlenek, jejich střet (je vlastně střetem zájmů) – prostě jakýkoliv konflikt zná jenom vítěze a poraženého. Nahradit dialog soutěží je totéž jako diplomacii nahradit válkou. Proč se tedy divíme stresu z hrozeb?

Když se řešila transformace společnosti Václav Klaus tvrdil, že nechce vystavovat národ podivným pokusům a nejlepší cestou je transformace na standardní západoevropský model. S tím standardem jsme ale opustili své národní ideály a převzali jsme všechny nectnosti západoevropské demokracie a tak bychom se neměli divit. Viníkem – jakkoliv to Fukuyama nechce připustit – je kapitalismus. Proč tak radikální závěr? Protože podstatou kapitalismu je konflikt. Jeden, dva, deset, tisíc konfliktů lze regulovat. Jenže má kapitalismus hranice? Víme dobře, že limity kapitalismu neexistují.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.