Co s pluralitou názorů?

napsal Leo K.

Jednou z nejstarších a písmem dosvědčených tužeb naší civilizace je touha po spravedlnosti. V dávné historii lidstva jistě existovaly rutiny, kterými se tlupa či kmen vypořádaly s nehodným členem. Teprve, když vznikla první taková mocenská jednotka na pevně vymezeném území, vznikl stát a s ním potřeba tato pravidla kodifikovat. To se nemohlo stát dříve než zemědělství připoutalo člověka natrvalo k půdě, což datuje vznik prvních „protostátů“ někam na rozhraní mladší doby kamenné a doby měděné. Zatím neznáme starší písemnou zmínku o zákonech než tabulku z doby vlády Ur-Nammua (21. století př. naším letopočtem). Neodolal jsem a opisuji komentář S.N. Kramera, rozluštitele tabulky č. 3191 nippurské sbírky Muzea starověkého orientu v Istanbulu, k obsahu prologu tabulky:

Když byl stvořen svět a bylo rozhodnuto o osudu Sumeru a Uru, An a Enlil pověřili Nannu, vládou nad Urem, ten povolal Ur-Nammua k vládě nad Urem a Sumerem jako svého pozemského zástupce. Ten se nejprve snažil politicky a vojensky zajistit se sousedním státem Lagašem, který se rozmohl na úkor Uru. Na hlavu jej porazil, popravil jeho vladaře Namchaniho a za pomoci Nanny obnovil původní hranice města. Poté přišel čas na domácí záležitosti. Odstranil „šejdíře“a osoby zneužívající úřední moci, potom zavedl přesné a pevné míry a váhy. Pečoval o to, aby „sirotek se nestal kořistí bohatého a vdova kořistí mocného; aby muž jednošekelový se nestal kořistí muže jedné miny (60 šekelů)“…

Jde o první dokument, který nahrazuje starověký princip „oko za oko a zub za zub,“ lidštějším postupem, ve kterém byl tělesný trest nahrazen peněžitým.

Jenom pro zajímavost – i když se to k tématu příliš nevztahuje – S.N. Kramer popisuje v knížce Historie začíná v Sumeru, také první známý precedenční soudní nález o zapeklitém případu. Někdy okolo 1850 před našim letopočtem byla spáchána vražda. Tři muži – holič, zahradník a osoba neznámého povolání – zavraždili chrámového hodnostáře Lu-Inanna. Potom to, z blíže neznámého důvodu, oznámili jeho maželce Nin-dada a její problematické chování tkvělo v tom, že to neoznámila úřadům. Ale rameno spravedlnosti bylo už v té době dost mocné, na vrahy se přišlo a král Ur-Ninurta svolal shromáždění občanů v Nippuru, které rozhodovalo jako soudní dvůr. Vina vrahů byla prokázána, ale licitovalo se o vině Nin-dada, jestli má být také vydána katovi, protože případ neoznámila.

Citacemi z literatury chci prokázat vážnost, kterou v lidských dějinách měla spravedlnost. Vždyť i náš kanovník Kosmas, autor Kroniky české, popisuje historii tak, že po „zlatém věku,“ kdy lidé byli poctiví, prostí a přesto ušlechtilých mravů…také nikdo neznal slovo mé…u chlévů nebylo závor, ani nezavírali dveře před nuzným chodcem…nebylo zlodějů, loupežníků ani nuzných…Ach žel! Prospěšné se obrátilo v opak, obecné se změnilo ve vlastní…ve všech plála touha po jmění prudší než ohně v Etně…Když tyto a jim podobné neřesti bujely den ode dne hůř a hůře…Potom, kdo byl uznán ve svém kmeni nebo pokolení za osobu pro své mravy vzácnější…mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok…naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval…

Dnes víme, že šlo jenom o středověké schéma – po době zlaté, královské, nastoupila doba stříbrná, doba soudců. Kdo by neznal nějaký příběh o moudrém Šalamounovi.

Ale časy se mění. Prožil jsem dobu druhé světové války, obnovu republiky, dvouletku, únorový puč roku 1948, „lidovou“ demokracii, socialismus a následně reálný socialismu a koncem roku 1989 závan demokracie, svobody a míru. Vždyť Gorbačov se dohodl nejenom s Reaganem, ale také s Bushem (Georgem Herbertem) a domluvili se, že prostředky, které šly do zbrojení, půjdou na mírové účely – např. na fúzní reaktor ITER.

A opět došlo ke zvratu, přesto, že Churchillův projev ve Fultonu byl už 44 let minulostí. Opět nemůžeme žít bez nepřítele, opět se zbrojí – dokonce nejvíc v historii – opět věříme svým spojencům a opět žijeme na rozhraní války,

když tu náhle se vyhrnuli zástupy nevyžádaných a nevolených soudců,

respektive jedinců, kteří mají pocit, že se zhroutí svět, když nevystoupí a nebudou pořádat masy dle svého gusta. Snaží se najít podporu politiků, protože k nim mají blízko svou netolerancí jiných názorů. Nelíbí se jim žádný jiný názor, než ten, který sami zastávají a svoji netolerantnost maskuji hořekováním o úrovni diskuse a svojí snahou přispět k její kultivaci.

Umožňuje jim to iluze, ale spíše naivní představa, že na internetových fórech pro širokou veřejnost nějaká diskuse existuje. Ve zdrcující většině ale jde jenom o sérii „olajkovaných“ monologů, které plní úlohu těch zmíněných nápisů na zdech záchodků.

„Přestala nás bavit úroveň debat v online prostoru. Chceme dát v diskuzi prostor i lidem, kteří by se do ní jinak báli zapojit. Když tam člověk strčí nohu, tak je zavalen nenávistí,“ zdůvodňuje vznik iniciativy #Jsmetu její mluvčí Jakub Dostál. Snaží se v komentářích na sociálních sítích vyvracet dezinformace, přinášet fakta a usměrnit debatu. Zasahuje tam, kde vládne hysterie na základě předsudků, nepotvrzených informací nebo nepravdivých zpráv.

„Iniciativa vznikla původně ve Švédsku. Její zakladatelkou je Mina Dennert, která byla tenkrát podrobena mnoha útokům v online světě i v reálném životě. Ale podařilo se jí okolo sebe sdružit asi 75 tisíc lidí, kteří proti dezinformacím a lžím na internetu každý den aktivně bojují. A to se snažíme také,“ říká mluvčí iniciativy Jakub Dostál.

Kdo (podle něj) trollí platformu #Jsmetu? Koordinátoři Trikolóry, odštěpenci od Svobodných i syn vysoce postavené osoby v Rusatomu.

Co je to platforma #Jsmetu; Kremlin Watch Jakuba Jandy; Hlídací pes Ondřeje Neumanna a Roberta Břešťana ; Kartousových „elfů“a další? Nic zvláštního, co by stálo za pozornost, za tím nehledejte. Jsou to jak jednotlivci, tak skupiny, kteří se sami, aniž by k tomu získali nějaký obecný mandát, prohlásili za nezávislé a z této pozice – bez respektu, který by jim mohl náležet, pokud by jejich práce byla v obecné vážnosti – pořizují seznamy.

Se s zdivočelým právním povědomím nerespektujícím základní etická pravidla, bez empatie a samozřejmě bez soudní zkušenosti, aktivisticky soudí své současníky.

Jsou lidmi, na rozdíl od minulých dob, nikoliv rozvážnými, nikoliv důmyslnými a tím méně dokonalými. Připomíná to případ z roku 2005, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat na funkci soudce dvaatřicet z pětapadesáti čekatelů. Byli podle něj příliš mladí, bylo jim totiž méně než třicet. Antonín Procházka († 2006) právník, křesťanský myslitel, odpůrce totalitního režimu a soudce Ústavního soudu k tomu tenkrát poznamenal:

Věk pochopitelně hraje důležitou roli, aby člověk mohl vystudovat a případně absolvovat čekatelskou praxi. Ale ta praxe a teorie není nic proti osobní zkušenosti, kterou by měl nejprve projít. Podle mého názoru soudce, který je v této věkové hladině, nemůže stoprocentně plnit svoji funkci.

Dobře. Ale kde ta věková hranice je? Je to třicet, nebo čtyřicet let?
To je složité, protože lidé vyzrávají individuálně. Podle mého názoru je hranice třiceti let velmi nízká. Měla by být vyšší, i vzhledem k tomu, že je posunutý také věk pro odchod do důchodu.

Práce soudce je o samostatném rozhodování. A já si myslím, že to člověk, kterému je něco přes dvacet nebo kolem třiceti, ještě úplně nedokáže.

Ti lidé ale mají za sebou studium, tři roky čekatelské praxe a následnou čekatelskou zkoušku. To nestačí?
To jsou všechno teoretické zkušenosti. Soudce musí soudit na základě skutku a to znamená na základě výsledku lidské činnosti, lidského konání, a v tom tak mladý člověk není ještě zběhlý. Chybějí jim prostě osobní zkušenost.

Soudci-nováčci přece neřeší zvlášť závažné případy.
To je pouze výmluva. Jestliže je už někdo jmenovaný jednou soudcem, tak je nominovaný na celkovou soudcovskou práci. A on na ni nestačí. Já nechci vyhlašovat zásadní posudky, ale přece se jedná o to, aby soudcovská práce byla co nejlepší. Lidé si musí rozsudků a soudců vážit.

V jiných státech to tak je. Například ve Spojených státech se může stát soudcem až ten, který má za sebou setsakramentsky dlouhou praxi. A u nás se bere jako samozřejmost, že si někdo odkroutí pár čekatelských let a má hotovo.

Ale nevědomost je pro propagandisty rájem. Budoucnost demokracie tak závisí na existenci kritické veřejnosti, která bude schopna konstruktivně pochybovat. Říká se tomu deficit kritického myšlení. Evidentně je něco pravdy na bonmotu, že „diskuse“ na internetu nahradily nápisy na veřejných záchodcích. Místo rozmyšlené kritiky do vlastních řad, výkřiky frustrovaných jedinců, ovlivněných velmi bulvární žurnalistikou.

Jindřich Šídlo se postavil na svém twitteru k drobné kontroverzi na novinářském fóru Media 2019:

„Já myslím, že má Petra Procházková pravdu,“ napsal a strhl tak pozornost mnoha dalších uživatelů. „Koukám, že sametová smířlivost skončila. Neříkám, že Sputnik často nelže, ale touto optikou by museli k Vám do baráku chodit fackovat Kubíka se Slonkovou a na Kavčích horách postavit boxovací automat,“ odvětil mu na to uživatel Jiří Smetana s namířením na novináře Seznam Zpráv a České televize. Šídlo: Až dokážete jednu lež, budu tenhle blábol brát vážně. Uživatelka Ludvajz-ová pak Šídlovi napsala: „Je komické, jak se snažíte hájit neobhajitelné. Pokud o Vás manželka řekne někde lež, půjdete ji dát přes držku?“ A ten odpověděl: „Ne. A je mi celkem jedno, jak to chodí u vás doma.“

Člověk by čekal, že známý novinář svoje tvrzení zdůvodní a místo toho se dočká výpadu, který by opravdu člověk čekal spíše na veřejném záchodku než z klávesnice novináře. Ještě si dovolím ukázat na postoj Řeporyjského starosty, který se také svého času živil žurnalistikou (sic!)

„Vaši práci dlouhodobě sleduji, stejně jako obsah Deníku N a jsem Váš velký fanoušek. Sám jsem se dokázal jako novinář proslavit tak maximálně bulvárem a jednou – až mne dějiny politicky smetou – bych chtěl být jako Vy – opravdový novinář,“ začal svůj list Novotný. „Dovolte, abych Vám vyjádřil plnou podporu s tou fackou tomu hovadu ze Sputniku. Udělala jste správnou věc a je zcela v pořádku, že jste se ‚nechala vyprovokovat‘, sám bych mu na místě rozkopal držku bez ohledu na následky,“ uvedl. „Jste statečná ženská a výtečná profesionálka a jednala jste zcela správně a odpovídajícím způsobem. Toto je oficiální stanovisko městské části, v jejímž čele stojím a kdykoliv byste potřebovala naši pomoc a jakoukoliv podporu, v Řeporyjích je najdete,“

poznamenal Pavel Novotný. Problémem není výrok Pavla Novotného. Jedinci, kteří se dopouštějí takových sentencí existovali vždy a budou existovat nadále. Je ale obtížně představitelné, že to společnost nechá bez povšimnutí a dokonce takovým jedincům dovolí udávat tón, či si ho postaví do čela.

Jako kdyby už vyhynula výuka vzorem.

Často se tvrdí, že dialog není možný, protože oponent lže. To už ovšem je velmi osobní soud, kde zaujímáme stanovisko, že pravdu máme výlučně a bezpochyby my a tedy k němu přistupujeme a priori. Tenhle úhybný krok, kdy se stavíme do role soudce, je zvlášť oblíbený, protože co se v budoucnu ukáže jako pravdivé, dnes nikdo neví.

Ostatně jsme schopni přepisovat i minulost.

Jenom abychom nemuseli připustit omylnost rozhodování. A to pomíjím zlý úmysl. Nepomůže nám ani definice pravdy jako poznané skutečnosti, tedy jako dokonalý model reality. Naše schopnosti ověřit shodnost modelu s realitou, ba ani popsat realitu nejsou totiž nijak valné. Nejčastěji nejsme schopni tuto shodu změřit, protože nám schází jednotné měřítko, jindy nás limitují obecné vědomosti. A to neuvažuji, že informace mohou být zkreslené, a to jak záměrně, tak i nespolehlivými médii.

Ale společnost potřebuje pro své přežití činit správná rozhodnutí pro budoucnost. Každé takové rozhodnutí je ale politické, marné je dovolávání se názoru vědců či jiných expertů. Ani oni neznají budoucnost.

Je to vždy rozhodování ve jménu nějaké ideologie, protože pravda se dá ověřit vždy až ex post.

Většinou takové, která má v očích veřejnosti potenciál se pravdě alespoň přiblížit. Bývá to princip většiny – pravda je to, čemu věří víc lidí, nebo expertní – pravda je to, co řekl náčelník, soudce, vědci, či Bible, atd. a nejpropracovanější je metoda konsenzu – což znamená, že jde o pokus se na pravdě dohodnout s oponenty. Bohužel, všechny uvedené metody jsou zneužitelné a nemusí k pravdě nutně vést. Konsenzu lze dosáhnout manipulací, autoritu lze zkorumpovat a Göebbelsův výrok „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ dokazuje, že i většinový názor nemusí mít s pravdou mnoho společného.

Co se stalo s naším snem o pluralitě názorů? Kam se poděla ochota vyslechnout a zvážit názory oponenta? Je pravdou to, co říká doc. Zdeněk Kratochvíl PhD.,

že souběhem sofistické a platónské tradice dialogu vznikla typicky

intelektuálská představa, že dialog řeší problémy, právní, politické i filosofické?

Někdy ano, když opravdu jde jenom o nedorozumění, nebo když je možné vyjednávat o smírném řešení. Jindy se ovšem strany sporu hádat nebo prát chtějí – a v nejhorším případě do své hry zatahují i dialog, jako nástroj mocenského boje.

Pokud to pravdou je, tak neexistující či účelově předstíraný dialog ve sněmovnách – a tam by mělo jít o vzájemnou dohodu – je veřejným přiznáním, že národ, občané, mohou být politikům ukradené, protože jim jde jenom o moc a ty občany potřebují jenom jako zástěrku svých snah. Ale proč tomu ještě u všech všudy říkáte demokracie?

Rozšířeným nešvarem se stalo nahrazení procesu hledání pravdy, hledáním viny. To je popřením etiky. Kromě toho viníka naprosté většiny dějů, které hodnotíme jako lapsy, nedopatření či selhání, uvidíme, podíváme-li se do zrcadla. Říkáme, že nám chybí nadhled, to je postoj, kterým se stavíme mimo hodnocené dění, ale daleko víc a bolestněji nám chybí pokora. Ač to říkám nerad, tenhle deficit má na svědomí princip soutěže. Neustálé srovnávání sebe s druhými: „ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen,“ vede k pýše, která ne nadarmo byla církví prohlášena za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Naproti tomu pokora je uznání skutečnosti: „respektuji jedinečné povolání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit.“

I etika se stala otloukánkem tržního hospodářství a soutěže. Jak mohou přežít normy určující co je mravně správné a jaká jsou sociální pravidla jednání ve společnosti, kde je Ústavou zaručeno občanu, že může činit vše, co není zákonem zakázáno (Ústavní zákon č. 1/993 Sb. včetně následujících novelizací, článek 2, odst.4).

Z přednášky komunistického poslance Jiřího Dolejše jsem pro dnešní článek vybral zajímavá slova: „Postoj každého jednotlivce, jeho osobní etické chování nebo nechování je podmíněno vlastním vnímáním významu etiky, ale je také podmíněno výchovou k morálce, kde podstatný vliv je položen v první řadě rodinou. Ale upínat se k vlně nacionálně konzervativního populismu je proto dnes už jen cesta zpět. Jistě, ztráta původního směru probouzí mnohdy i destruktivní pudy. Čemu nerozumím, to popřu a dosáhnu tím iluzorní jistoty. Opakující se narativ současné konzervativní vlny šířící se všemi kontinenty dnes je, že „světová kavárna“ svým neomarxismem vlastně slouží kosmopolitní plutokracii. A sice tím, že rozbíjí tradiční rodiny, tradiční náboženství, tradiční vlastenectví a tak dále. Intelektuálové, novináři a umělci se v očích hlasatelů velké konspirace paktují s nevolenými a nekontrolovanými neziskovkami, aby v zájmu globalizace ovládli svět. Magicko rituální jazyk zamlžuje rozdíl mezi pravdou a prefabrikovaným faktem. I konzervativní zostouzení jiných pohledů na svět nás ochuzuje.“

Ano, vzpomínám si, jak jsem v raných šedesátých letech chodil do Hornického domu v Sokolově na kurzy společenského tance a chování. Na standardní tance vedl hodiny vicemistr republiky (z třicátých let) František Trubač. Laskavě nám vysvětloval všechny taje standardů a vzpomínal s láskou na třicátá léta, na promenádu párů, na společenskou konverzaci, zkrátka na sociální funkci tance, zatímco my žili myšlenkou, že tanec je vyjádření hudby pohybem. Po dalších šedesáti letech mohu potvrdit, že neměl pravdu. „Nikdy, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, věčná je jenom změna“ řekl už Herakleitos a stejně marné je volání konzervativců po návratu do stavu, který je dnes minulostí. Jaká by měla být budoucnost?

Nevím, ale naděje leží v rukách těch skutečně kreativních.