Vlastenectví v globalizovaném světě.


napsal LeoK.

 

Petr Kolář se cítí, podle vlastních slov: „být právě tak Čechem jako Evropanem nebo ještě víc, cítí se být identifikovaný s rodinou zemí, které vyznávají liberální demokracii.“ Z celé jeho řeči vyznívá rusofobie a nechuť k těm, kteří v globalizované době operují vlastenectvím. Identitou v téhle souvislosti označujeme sociální reprezentaci prožívání sebe sama v různých měnících se životních rolích a okolnostech.

Česká identita znamená být součástí příběhu, který nás svazuje, bez ohledu na původ a etnikum, daleko hlubší sítí sounáležitosti než je prosté respektování ústavy.

Množina jednotlivců bez identity, je snáze ovladatelná než komunita s vnitřními vazbami. Kde každý rozumí každému a chování těch druhých je do jisté míry předvídatelné. Bez těchto vnitřních vazeb nemá žádná komunita budoucnost, protože v důsledku neexistence vnitřních vazeb nemůže prosadit společné zájmy. Proto identita národa uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod ve světě a národ nabízí útočiště v čase zmatků.

Nelze argumentovat přistěhovaleckými zeměmi. V Austrálii, stejně jako ve Spojených státech dobře vědí jaký kdo má původ, že Kissinger německý, Kennedyové jsou irského původu a dědeček Johna Kerry byl polský nebo český žid. Dokonce to George W. Bush v souboji o prezidentské křeslo nepěkně zneužil v nactiutrhačném videu. To jejich mávání americkou vlajkou je jenom pokrytectvím. Než vznikne americký národ, ještě hodně vody proteče Mississippi.

V lásce k vlasti je člověk identický se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. Kronika tak řečeného Dalimila z počátku XIV. století dosvědčuje v jaké úctě a vážnosti byly kroniky, příběhy z dějin, písně a výtvarná díla už na samém začátku česky psaných dějin. Je to sedmisetleté kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života.

Jsou jedinci, kteří tohle neprožívají a nemusíme při tom myslet jenom na kosmopolitního Karla Schwarzenberga, který je jako aristokrat doma všude, kde má majetek. Ať jsou to Čechy, Rakousko nebo ve Švýcarsku.

Máme proslulejší jedince, kteří se za občany své země stydí nebo jimi pohrdají. Například Emanuela Moravce. Prvorepublikový armádní důstojník, hrdina československých legií v Rusku a vlastenec, ale stačilo, že ho Němci pozvali na okružní poznávací cestu po Německu a Moravec se z cesty vrátil nadšen. Bylo mu umožněno pracovat v Českém rozhlasu. Své rozhlasové komentáře shrnul do knihy Ve službách nové Evropy. Některá jeho prohlášení by se nemusela nijak zvlášť upravovat, aby jejich smysl mohl být vykládán jako současný:

Zda bude nebo nebude český národ součástí evropského společenství, to na osudu Evropy a světa nic nezmění. Osm miliónů krátkozrakých, domýšlivých, nesmiřitelných a popudlivých kmocháčků se rozplyne v několika desetiletích v evropském džberu jako kostka cukru.“

I složitá osobnost státního prezidenta Emila Háchy, který podle vlastních slov:

… vložil osud českého národa do rukou Vůdce a říšského kancléře, který prohlásil, že přejímá český národ v ochranu Německé říše. Byl jsem si již tenkrát vědom toho, že náš národ získává tímto aktem cenné a bezpečné postavení…“

a protože byl v té neblahé době nejvyšším státním činitelem, pokračoval po atentátu na Heydricha slovy:

Já jako nejvyšší představitel českého lidu, jako orgán nejen samosprávy, kterou nám Vůdcův výnos vymezil a zaručil, ale i jeho celé národní a sociální bytosti, mám v prvé řadě právo a povinnost, abych Vám co nejdůrazněji dnes řekl: Jest nejvyšší čas, abyste mužně a odhodlaně přistoupili k nejreálnějšímu a upřímnému plnění povinností vůči Říši. Plňte tyto své povinnosti ze všech sil, plňte je jednoznačně, otevřeně a oddaně! Činím tak já, činit tak musí každý člen vlády, každý veřejný zaměstnanec, každý dělník, zemědělec, podnikatel i živnostník, slovem každý na svém místě. Nejde jen o to, dostát čestně závazkům, které jsme před více než dvěma roky převzali, nýbrž jde o to, abychom znovu získali onu část důvěry vedoucích kruhů Říše, již jsme vinou těch, kteří nepochopili naše postavení, namnoze pozbyli a které ke své národní existenci nutně potřebujeme. Musíme si neustále uvědomovat, že jsme součástkou veliké a mocné říše, která má sílu i vůli nás chránit. V tomto přesvědčení nesmíme se dáti zviklat žádnými klamnými a záludnými hlasy, zejména z nepřátelské ciziny, ať z Moskvy, ať z Londýna…“

Vzdor česko-německému spisovateli Tomášovi Krystlíkovi a dalším podobně píšícím autorům, jsou ti, co podlehli vizi Nové Evropy, velké a mocné říše, která má sílu a vůli nás chránit, dnes stále ještě považováni za kolaboranty, kteří zradili NÁRODNÍ věc.

Připomeňme si, že je to národ, který uspokojuje potřebu lidí, najít pevný bod ve světě a jenom národ nabízí útočiště v čase zmatků. Národ, kde se člověk identifikuje se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné minulost.

Nějak mi ale vrtá hlavou, že se opět vyrojila řada jedinců, kteří upřednostňují zájmy prý našich mocných spojenců a zcela marginalizují národní věc – že v globalizovaném světě je národ (pokud nemá alespoň sto milionů obyvatel) nicotný, protože NEPŘÍTEL rozumí jenom síle. Ten nepřítel verzálkami má svoje zdůvodnění.

Kolářova rodina zemí, které vyznávají liberální demokracii, je vlastně strašně neliberální a už vůbec ne demokratická. Víme, že vyhecované soutěže sportovců vedou k podvodům a stále rafinovanějším dopingům. Neregulovaná světová hospodářská soutěž vede v duchu jezuitské tradice, účel světí prostředky, ke globálnímu projektu přestavby lidské společnosti založený na popření minulosti, jejích tradic a institucí.

Vypůjčím si i když ne zcela přesně, slova Václava Klause, který se na rozdíl ode mne staví proti regulacím a největší nectnost vidí v sociálním inženýrství. V atributech demokracie se ale shodneme:

Přestože se liberální demokracie ohání slovem demokracie, ve skutečnosti vládu většiny odmítá. Společnost rozbíjí na společenství nejrůznějších menšin a jako hlavní mechanismus společenské koordinace nastoluje byrokratické omezování svobodného lidského jednání pod záminkou boje proti diskriminaci a prosazování „dobra.“ Veškerá minulost, historie, tradice atd. překážejí cestě vpřed a jsou proto potlačovány, zašlapávány a zamlčovány. Stejný boj se vede s institucemi staré společnosti – rodinou, národem, tradicím atd. Vše normální a tradiční je odmítáno jako stereotyp, předsudek, škodlivý zlozvyk, vše nepřirozené a dosavadní poměry narušující a bourající je adorováno, prosazováno a vnucováno. Liberální demokracie je prosazována a vnucována výlučně evolučně, postupně a potichu prostřednictvím nadnárodních organizací (cui bono?) a neziskového sektoru. Matoucí pojmy jako je liberální demokracie umožňují dlouho držet fasádu původního systému a v klidu tunelovat jeho obsah. Liberální demokracie počítá s pasivitou blahobytné společnosti vyspělých zemích, která je základním předpokladem pro prosazení radikálních změn salámovou metodou –

řekl Václav Klaus a já dodávám – Liberální demokracie nezná pluralitu názorů a dialog jako prostředek.

Oponent je pro ní nepřítelem a cílem je monopol ideologie dosahovaný mocenskými prostředky,

včetně perzekuce nepohodlných názorů a jejich nositelů jakýmikoliv prostředky. Liberální demokracie zná jenom vítěze a já si nejsem vědom nějakého našeho národního zájmu, který nás nutí se téhle sebevražedné soutěže zúčastňovat.

Jakmile se objeví názory, že se vyplatí být spojencem nějakého mocného impéria, protože jenom tak obstojíme ve světové soutěži, ježí se mi srst a ptám se: „Kdo nás zase do toho nastrčil?“ Proč si nevezmeme poučení z vlastní, byť nedobrovolné minulosti? Z Protektorátu?

Ke spolupráci s německými orgány docházelo ve všech státech okupované Evropy. V Norsku to byl Vidkun Quisling, ve Francii vichistický premiér Pierre Laval, v Belgii pak Leon Degrelle. Vrcholem pak bylo vytvoření národních jednotek SS bojujících ve službách nacistického Německa. Protektorát Čechy a Morava byl v tomto případě čestnou výjimkou a k vytvoření takového útvaru zde nedošlo.

I když pokus tu byl: Psal se rok 1945, válka se pomalu chýlila ke konci a dny existence Třetí říše byly sečteny. I přes všechna fakta, která předurčovala Nacistům prohru, se v jejich řadách našli fanatici, kteří si realitu nechtěli připustit a vymýšleli, jak by snad onen nešťastný konec mohli odvrátit… Jakýmsi posledním výkřikem do tmy bylo i zřízení Svatováclavské dobrovolnické roty se souhlasem K. H. Franka 5. března 1945. Jednalo se o ryze český dobrovolnický útvar, který měl být nasazen proti postupující sovětské armádě v rámci Waffen SS. Nábor probíhal především v řadách Ligy proti bolševismu a v tehdejším protektorátním Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jehož členy byli podle nařízení protektorátní vlády z 28. května 1942 povinně všichni mladiství árijského původu mezi 10 a 18 rokem věku.

Dobrovolníci cvičili jen s puškami a bodáky. Nejtěžší zbraní, kterou měli k dispozici, byl kulomet. Místo instruktorů SS měl výcvik na starosti poručík Wehrmachtu Beywl. Ten svým svěřencům předával bohaté zkušenosti z války. Jedna hodina denně byla vyhrazena českým velitelem Svatováclavské roty Eduardem Chalupou k objasnění nacionálně socialistického myšlení. Mezi další faktory bezvýznamnosti roty patřilo i oblečení, místo uniforem SS, nosili dobrovolníci tmavomodré tepláky a bundy na zip.

Z výstroje SS zbyly jen maskovací haleny a vysoké boty. Místo přídělů SS dostávali k obědu jen slanečka s bramborem. Celou dobu tížil útvar nedostatek času. Původně měly být na výcvik vyhrazeny tři měsíce. Tuto délku stanovil při jednáních v březnu 1945 SS-brigadeführer Bernhard Voss, který se podílel na zákroku proti českému studentstvu v listopadu 1939 a také na ruzyňských popravách studentů. Realita byla však úplně jiná, dobrovolníci neprošli ani základním výcvikem.

Vypuklo totiž květnové povstání, v tu dobu čítal útvar 77 mužů, kteří se do bojů nikdy nezapojili. Než stačili použít svoje poznatky z výcviku, dorazili do hotelu Čepelka revoluční povstalci z Kladenska. Bylo zjevné, že šli na jisto a přesně věděli, kdo jsou ve skutečnosti mladíci oblečení v stejnokroji Kuratoria. Rotě nezbývalo nic jiného, než se vzdát. Zadržení členové útvaru, včetně velitele Eduarda Chalupy skončili v internačním táboře v Unhošti.

Po 2. světové válce se československá justice vypořádala s kolaboranty velice tvrdým způsobem. V tzv. retribučních procesech bylo mimořádnými lidovými soudy za kolaboraci s okupačními orgány odsouzeno 730 obyvatel.

Ačkoliv je to pro námět článku vedlejší, protože paměť na události konce čtyřicátých let upadá, není na škodu je připomenout.

Ti, co přežili lidový lynč, t.j. šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský, Rudolf Novák (šéfredaktor Árijského boje), Antonín Jaromil Kožíšek (šéfredaktor Moravských novin a Poledního listu), Alois Kříž (redaktor protektorátního rozhlasu), Vladimír Krychtálek (šéfredaktor Venkova), Jaroslav Křemen (šéfredaktor A-Zet, byl na zásah ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny Benešem omilostněn a po řadě zkrácení trestu v květnu 1960 propuštěn), Karel Werner (šéfredaktor Českého slova) a v nepřítomnosti Emanuel Vajtauer (šéfredaktor Večerního Českého slova a nacisty obnovené Přítomnosti), byli odsouzeni k smrti oběšením.

Mezi souzenými novináři byl i Vladimír Ryba, někdejší šéfredaktor Práva lidu a Národní práce, který podle některých svědků psal sice v zájmu existence listu kolaborantské články, ale bez denunciací. Kryl prý svým postojem mnohé redaktory, kteří však až na Jaroslava Seiferta nepřišli k soudu svědčit v jeho prospěch. Spisovatel K. J. Beneš jako jediný ze soudců z lidu žádal dokonce pro Rybu trest smrti, výrok soudu zněl na 10 let žaláře.

Dalším souzeným novinářům vyměřil Národní soud tyto tresty: šéfredaktor Národní politiky Václav Crha doživotí, Gustav Dörfl 20 let, Čeněk Ježek a Emil Šourek 15 let, Karel Chalupa 12 let, František Josef Prokop 4 roky, Jan Vrba 3 roky, Jan Scheinost 22 měsíců a Rudolf Halík 18 měsíců těžkého žaláře. Ke zmíněným 21 novinářům souzeným před Národním soudem lze přidat ještě několik dalších osob, které se před tímto soudem ocitly kvůli jiným, z hlediska soudu významnějším deliktům.

Jednalo se především o významné české fašisty, souzené v procesu s vedením Vlajky, z nichž čtyři byli odsouzeni k trestu smrti – šéfredaktoři Vlajky Josef Rys-Rozsévač a Josef Burda, členové ústředí Vlajky Jaroslav Čermák a Otakar Polívka (ten byl odsouzen v nepřítomnosti), z dalších souzených v této skupině byl Jindřich Thun-Hohenstein odsouzen na doživotí (již v roce 1948 uprchl z vězení a žil v emigraci), Václav Aleš Cyphelly na 20 let a Jindřich Streibl na 8 let žaláře.

Před Národní soud se dostaly jen nejvýznamnější české osobnosti a nejvýraznější případy kolaborace, ostatní byly souzeny před mimořádnými lidovými soudy ve všech regionech českých zemí, nebo byly předány trestním komisím, zřízeným podle tzv. „malého“ retribučního dekretu „o trestání některých provinění proti národní cti“ při okresních národních výborech, nebo byly projednávány u očistných oborových komisí. Někteří známí protektorátní novináři se ocitli u komise zřízené při Syndikátu spisovatelů (např. František Kožík), většina ostatních příslušela Komisi pro očistu novinářského stavu, zřízené u Přípravného výboru Svazu českých novinářů.

Ten se v lednu 1946 usnesl, že novináři vyloučení zmíněnou komisí ze svazu budou odevzdáni soudům. Podle údajů této komise bylo pro svoji novinářskou činnost za okupace postaveno před mimořádné lidové soudy celkem 84 osob, z toho 26 před Národní soud. Např. pražským mimořádným lidovým soudem byl odsouzen Hugo Tuskány (redaktor protektorátního rozhlasu) na doživotí, Gustav Evžen Pergl (jeden z nejčastějších návštěvníků aktivistického Presseclubu) na 17 let a Mohamed Abdallah Brikcius (cestovatel a přední islamista, šéfredaktor Vlajky a Korespondence České ligy proti bolševismu) na 8 let vězení.

Kromě provinilců souzených Národním soudem a mimořádnými lidovými soudy byli ze Svazu českých novinářů vyloučeni ještě 34 novináři a dalším 35 bylo na určitou dobu zakázáno vykonávat novinářské povolání. Komise ukládala rovněž peněžité pokuty, např. za někdejší docházku na novinářské „apely“ a tiskové konference v aktivistickém Presseclubu, přezdívaném „Wolframův salón“, jehož návštěvní kniha se dochovala.

Ale vraťme se k vlastnímu tématu článku, k vlastenectví. Nejčastěji se nešťastně zaměňuje s nacionalismem. Rozdíl je však na bíle dni.

Vlastenectví je niterné prožívání, nacionalismus je inzerce.

Volání „Nic než národ!“ nebo „Národ především!“ nemá s vlastenectvím nic společného i kdyby se třeba topil v červenomodrobílé záplavě. To je ale ten nejhrubější rozlišovací stupeň. Mnohem záludnější je vystoupení intelektuálů:

Myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat.“

Těmito slovy, pronesenými v televizním vysílání 23. prosince 1989, ještě před svým zvolením prezidentem, šokoval Václav Havel československou veřejnost. Pozdní lítost? Humanistické výčitky?

Podle mého názoru šlo o první zpochybnění naší minulosti, narušení historické kauzality a nepřiměřené použití měřítek devadesátých let na události půl století staré. Dokonalý rozpor i ve slovech, kdy mluví o minulosti, ale podmiňuje jí budoucností (budeme-li na zlo odpovídat zlem).

Nezůstal dlouho sám. V roce 1991 vydala trojice Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal, skrývajíce se pod pseudonymem Podiven, rozsáhlou publikaci Češi v dějinách nové doby vypracovanou pro ranější období ze zorného úhlu zorného úhlu katolické církve a pro novější dobu i se sudetoněmeckým slovníkem.

Vyzdvihuje do popředí období baroka, nenalézá porozumění pro národní obrození, zpochybňuje vznik samostatného československého státu a odmítá jeho demokratickou reprezentaci v čele s Masarykem a Benešem. Snaží se být jakýmsi svědomím národa.

Při tom však jde především o hodnotící soudy, k nimž autoři dospívají svými úvahami.

Němce stylizují do role nositelů pokroku a vývoje, kterého by barbarští Češi sami nebyli schopni. Dílo obsahuje i reminiscence na husitství, které bylo počátkem evropské reformace, jako projev úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství. Téměř ihned po prvním oficiálním vydání roku 1991 se začala ozývat první odborná kritika, která se záhy znásobila. I přesto ale byla kniha Češi v dějinách nové doby vydána znovu roku 2003. Svého vydání se tato publikace dočkala i v německém překladu s předmluvou Erharda Buska a byla nepřekvapivě přijata s lepší odezvou než u nás.

Opusťme „divoké devadesátky“ a přejděme do současnosti. Další z disidentů Šimon Pánek pronikl do škol s programem „Jeden svět na školách,“ který audiovizuálně šíří„jediný správný pohled“ na realitu.

Jak souvisí vymývání mozku dětí s vlastenectvím? Zeptejme se nejprve jinak. Komu slouží promítaná propaganda? Odpověděl jsem už v článku slovy Václava Klause. Je to způsob jak zpochybnit myšlení, hodnoty a výchovu rodiny. Je to způsob jak co nejvíce rozdělit společnost, zpřetrhat ony vazby, které vytvářejí identitu. Je to způsob jak devalvovat národ.

Projekce Jeden svět dětem jsou určeny pro mladší žáky základních škol. Můžete vybírat ze dvou projekcí – pásem tří krátkých filmů, které jsou sestaveny dle věku diváků. Po každém filmu s dětmi pracuje zkušený moderátor. Celková délka projekce včetně diskusí je cca 1,5 hodiny. Zahraniční snímky jsou vždy opatřeny českým dabingem. Průřezová témata: výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech, multikulturní výchova, environmentální výchova, výchova demokratického občana.

Nejde o nic menšího než göbbelsovsky vycizelovanou metodu působení na společnost.

„Chcete-li změnit společnost, svěřte mi děti!“( Baldur von Schirach)

Člověk v tísni. Humanistický převlek pro politickou organizaci financovanou nejenom organizací NED (National Endowment for Democracy). Nejsem sám, kdo to píše a nepíšu to poprvé, přesto stále marně čekám na jakoukoliv odezvu.

Kde je Milion chvilek pro demokracii?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.