Zakalená optika


napsal Leo K.

 

Jak jedinec stárne, tak mu jeho senzory postupně „vadnou.“ Platí to i pro senzor z nejpřednějších. Pro oči. Očař nás prohlédne a do rubriky diagnóza napíše cataracta senilis – stařecký zákal. Vztáhneme-li to na společnost, platí něco podobného. Časově vzdálené události vidíme neostře a schematicky; přičemž platí, že použité schéma je vždy současné, souvisí s našimi aktuálními vědomostmi. Proč vlastně píšu tenhle text, když události, které tu popisuji jsou obecně známé? Cítím snahu reprodukovat historické události způsobem, který do nich promítá současné animozity.

Výsledný obraz je potom karikaturou skutečnosti a celkem pochopitelně naráží na zkušenost posledních žijících pamětníků.

Ať se jedná o období Protektorátu Čech a Moravy, odsunu (vyhnání) českých (sudetských) Němců, represe padesátých let, nebo moje oblíbené období šedesátých let. Jenže Protektorát nebyl jenom Heydrich a Anthropoid případně ještě Lidice. Odsun se pojednává jako naše selhání, jako ostuda českého charakteru. Konec čtyřicátých let a padesátá léta, to nebyl jenom komunistický puč, poprava Milady Horákové, uranové doly a Rudolf Slánský, ale také budování republiky, dvouletka a obrovský entuziasmus obyvatel, kteří nehleděli na volný čas a peníze. A šedesátá léta? Neuvěřitelný výtrysk tvůrčího ducha a zdravého sebevědomí, zatímco dnes se vzpomíná pouze na invazi vojsk Varšavské smlouvy.

I pamětníci podléhají zahlazujícímu vlivu času, ale v opačném gardu, který má na svědomí právě ta prožitá zkušenost. Píšu o tom, co jsem zažil a nemohu se srovnat s relativně častými vývody „historiků,“ kteří se narodili v poslední čtvrtině dvacátého století a svůj názor si vytvářejí podle tak či onak tendenčních spisků. Žádný historik není objektivní, každý má své osobní nastavení, které se promítá do jeho práce. Stejně tak platí, že ani já nejsem objektivní, také mám své osobní nastavení,

ale na rozdíl od oficiálních autorit se neodvažuji tvrdit, že jenom má je celá pravda.

Proto ten kaleidoskop, ze kterého si každý může vybrat ty střípky, které mu konvenují. Z hlediska zastrašování se mi zdál být nejtvrdší Protektorát, kde zmínky o trestu smrti byli každodenním chlebem. Na každém přijímači byla cedulka „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí,“.

Na nárožích se objevovaly červené plakátky se jmény lidí, kteří byli ten den popraveni; lidé se báli vytvořit hlouček, aby nevzbudili pozornost fízlů a práskačů. Pamatuji jak mě večer v Plzni otec poučoval o polární záři a kolemjdoucí jen tak sykl: „Neblbni mladýho, to hoří Drážďany“ a rychle pokračoval dál. Na všechno byly kontroly, Luftschutz kontroloval i zatemnění.

Na adresu těch, co srovnávají nacismus a komunismus musím po pravdě napsat, že tak depresivní atmosféru, jaká byla v Protektorátu, jsem už nikdy jindy nezažil. A to byl Protektorát relativně klidným místem.

Odsun? To slovo bylo asi první případem politické korektnosti. Bylo to obyčejné vyhnání nehodných, kteří byli sto se povyšovat, mistrovat a ponižovat české obyvatelstvo. Byli kdysi pozváni českými králi (a tedy byli jeho poddanými), ale využívali každé příležitosti, aby dali najevo, že jsou něčím víc, že oni představují civilizaci.

Nic na tom neměnilo, že mezi nimi převažovali chudáci. Po matčině linii, která byla sudetskou Němkou z Božího Daru jsem sledoval kolik příbuzných žijících na hřebeni Krušných hor (osada Bludná, německy Irrgang) bylo nádeníky. Ale slovo nádeník už značně maskuje svůj původ. Německý ekvivalent zní Taglöhner. Člověk, který dostává denně svou mzdu.

Generace nádeníků spořila, aby si můj děd z matčiny strany mohl v Božím Daru vyvěsit hrdý štítek Anton Kolitsch Schuhmacher. Těžký život a těžké životní podmínky jim nezabránily milovat svou drsnou vlast jak svědčí píseň v krušnohorském dialektu:

„Wu da Wälder hamlich rauschn,
Wu da Haad su rötlich blüht,
mit kann Könich mächt ich tauschn,
weil do drubn mei Heisl stieht

‚s Wasser is su klar on kiesig,
on de Luft weht frisch on raa;
drüm sei mer aah su schie gewachsen,
net ze gruß on net ze klaa…“

Přesto se stávali obětí pangermánských politiků, kteří jim namlouvali, že za jejich úděl mohou Češi. A tak se po první světové válce chtěli odtrhnout ve formě Deutsch-Böhmen. Na sklonku třicátých let aktivně rozbíjeli a také rozbili Československou republiku (Die Sudetendeutschen haben ihre Pflicht getan – Gauleiter Henlein über den Freiheitskampf im Sudetenland, Das kleine Volksblatt, Mittwoch, 3. März 1941).

Teď asi povstanou zapálení individualisté s tvrzením:

To je nepřijatelné, uplatňujete princip kolektivní viny!“

Ano, uplatňuji, protože existuje-li kolektivní identita musí existovat také kolektivní vina!

22. června 1941 nepřejel Německo-Sovětské hranice v tanku Hitler, Keitel, Guderian a Rundstedt, ale německé jednotky a ty bylo nutno fyzicky zničit, jestliže chtěl Sovětský svaz vyhrát válku. V hokeji jsme fandili Nedomanskému, Holíkům, Hlinkovi, ale zápas vyhrálo (nebo prohrálo) mužstvo. Ostatně –

nebyly v Norimberském procesu označeny některé organizace (SA, SS a mimo jiné také sudetoněmecký Freikorps) za zločinecké organizace? Neexistuje v našem právním řádu položka organizovaný zločin a zločinné spolčení?

Kdo popírá kolektivní identitu, ten popírá komunitní skutečnost. Je pravdou, že soudy hodnotí vinu jednotlivých členů individuálně, ale v komunálních volbách probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938 henleinovci triumfovali na celé čáře, když Sudetendeutsche Partei získala kolem 90 % německých hlasů. Podle posledního sčítání obyvatelstva bylo sudetských Němců kolem třech milionů. Bylo by po válce, byť jen teoreticky, možné vést cca 2 700 000 individuálních soudních sporů?

Zvlášť, když v zemi byly desetitisíce „národních hostů,“ což byli Němci, kteří prchali z východního Pruska a ze Slezka před Rudou armádou. Zvlášť když úřady byly zavaleny žádostmi Čechů, kteří zůstali na území Sudet i po připojení k Říši, pro které platila až do roku 1949 povinnost mít tak zvané Osvědčení o národní a státní spolehlivosti, doložené slovně i písemně. Na území osvobozených Čech byl další nezjištěný počet nedokončených pochodů smrti a osvobozených vězňů, stejně jako ohromné množství z 13,5 milionů totálně nasazených v Říši, kteří se vraceli do svých domovů různě po Evropě, kudy to šlo a kde fungovaly železnice. Jenom z Protektorátu jich bylo více než šest set tisíc.

Když přijela americká vojska do Plzně, postavila na náměstí pódium s klavírem a po dvou posledních výstřelech se hrálo a korzovalo mezi auty. Mně však nejvíc překvapoval „operetní“ styl jednání s poraženými německými vojsky. Nebylo zvláštností, že se americký důstojník živě bavil s německým a vyměňovali si cigarety. Prakticky ihned po osvobození se stávaly veřejně známými těžce uvěřitelné zločiny, kterých se dopouštěly jednotky SS, ale i Wehrmachtu (po vyhlášení totální války) na okupovaných územích. Nebylo to ani čtrnáct dní, co jsem se byl s otcem podívat na následky bombardování Na Slovanech. Ten zmatek v hlavě mě to nevyjasnilo. Nikdy jsem také neviděl tolik nažehlených československých uniforem, když jsme vyšli zvědavě okouknout Američany několik hodin po osvobození. Ohromně to kontrastovalo s ovzduším strachu jenom nějakých 24 hodin zpět.

Otec se náramně bavil náhle se vyrojivším množstvím „partyzánů“ a „odbojářů.“ Trochu mi to připomíná tak zvaný třetí odboj po roce 1989.

Abych to uzavřel: Vyhnání sudetských Němců bylo v pořádku i když mohlo být v jednotlivých případech nespravedlivé a zvlášť v prvé fázi se určitě se staly těžké excesy. Když jim prezident E. Beneš udělil generální pardon jistě věděl proč. Stát nefungoval jak fungovat má a soudci Lynch nebylo možné postavit účinnou hráz represe. Druhá světová válka skončila o půlnoci z 8. na 9. května 1945 jenom formálně. Mrtví se na její účet připisovali ještě dlouho poté.

Dnes omíláme slovo demokracie kolem dokola a stále děkujeme, že ji máme. Koncem čtyřicátých let to bylo podobné. Do těch prožluklých a násilnických padesátých let sovětských poradců, soudních procesů se „zrádci dělnické třídy “ a měnové reformy, jsme vkročili s Ústavou 9. května, která zavedla pojem „lidová demokracie.“ Vůbec to nebyla „komunistická“ ústava, uzákonila například parlamentní demokracii s dělbou moci, ústavní utvrzení práv a svobod občanů a koncepci nezávislého soudnictví.

Ve školách jsme se učili, že lidová demokracie pro nás znamená, že v Československé republice je jediným suverénem lid, a ústava nemá jiný smysl než uplatnit svrchovanost lidu do všech důsledků a ve všech sférách společenského života. Že však lidová demokracie je jenom jednou etapou vývoje. Neboť lid uplatňuje a bude uplatňovat svou svrchovanost hlavně a především proto, aby novým státním a zejména hospodářským zřízením dospěl k lepšímu společenskému řádu, než byl dosavadní, kapitalistický, k společenskému řádu, v němž je navzájem vyvážen jak prospěch celku, tak i rozvoj osobnosti, v němž jsou zaručena práva jednotlivcova nikoli v protikladu ke společnosti, nýbrž v pracovním společenství všech jednotlivců; jinak řečeno: k společenskému řádu, v němž jsou práva člověka, lidská práva, zároveň právy lidu. 

Nejsem si jistý jak by na taková slova reagovali dnešní kritici komunistického puče. Ovzduší po 2. světové válce bylo plné nesobeckého nadšení. Budovala se „Trať mládeže,“ což byla trať Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica, kde po válce hrozilo zastavení výstavby. Svaz slovenské mládeže se zavázal, že trať vybuduje a předá do 28. října 1949 do užívání. Na stavbě se vystřídalo 47 162 mladých lidí. Většina z nich byla z Československa, ale 1 601 přišlo z Albánie, Alžírska, Británie, Bulharska, Francie, Indie, Maďarska, Norska, Polska, Rakouska a Ukrajiny.

Pracovali většinou (mimo organizátorů) zdarma, což si dnes těžko umí mládež představit.

Mě bylo v té době deset, na účast na takové stavbě málo. Ale chodil jsem na bramborové brigády. Pole, která opustili Němci bylo nutné sklidit. Z toho byl alespoň naturální profit, pytlík nasbíraných brambor. I elán byl ovšem politicky zneužit a není divu, že o připravované Ústavě jsme si do sešitů zapisovali slova Klementa Gottwalda:

Nová ústava zaručuje, že lid si svými volenými zástupci zákony nejen dává, nýbrž že tyto zákony svými volenými zástupci také provádí. Nová ústava dbá, aby zásada, že všechna moc pochází z lidu, nezůstala jen okrasnou, ale prázdnou frází, nýbrž aby se stala živou skutečností. V tom je také velký rozdíl mezi dřívější formálně demokratickou a nynější lidově demokratickou ústavou: v tom, že tato ústava zaručuje lidu skutečnou reálnou moc a ne nějaké šidítko.”

Jak velkolepě a demokraticky to zní – a vidíte nemocemi týraný prezident (již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo, v té době dosahoval jeho krevní tlak hodnot až 220/140 mm Hg) se rozhodl, že ústavu nepodepíše a raději abdikuje.

Vadily mu hlavně proklamace o vůli lidu, bál se, že vůle politických shromáždění nebo demonstrací bude moci být nadřazována zákonům, že nová ústava neposkytuje dostatečné garance občanských práv a silně mu vadil systém připravovaných voleb, konkrétně jednotná kandidátka Národní fronty.

Nějaký čas si pohrával s myšlenkou sebe jako brzdy Gottwalda, ale v té době se mu silně zhoršil zdravotní stav. Gottwald ještě 20. května u prezidentova kancléře Smutného zjišťoval, zda se Beneš přece jen nerozhodl pro ústavní dovolenou. Komunisté totiž o spolupráci s populárním prezidentem kvůli vlastní legitimitě velice usilovali. Prezident však prostřednictvím svého kancléře vzkázal, že trvá na svém rozhodnutí rezignovat a že z funkce odejde po volbách. K definitivnímu odchodu z úřadu se Edvard Beneš odhodlal na začátku června. 4.června v Sezimově Ústí přijal předsedu Ústavodárného národního shromáždění Josefa Davida, kterému svůj záměr oficiálně oznámil. Abdikační listinu Beneš podepsal 7. června.

Je paradoxem, že období nejtvrdší represe bylo rámováno relativně demokratickou ústavou zatímco Ústava Československé socialistické republiky z července 1960, která ukotvila KSČ vedoucí silou ve společnosti, která slovo demokracie zmiňuje nanejvýš ve spojení „demokratický centralismus“ (likvidace plurality názorů principem, že když většina rozhodla, menšina se musela naprosto podřídit a držet se stranické linie i proti svému přesvědčení), otevřela relativně svobodná šedesátá léta, která ve své druhé polovině představovala nejsvobodnější období, včetně dneška, vůbec.

A dva a dvacet let po válce řekl Ludvík Vaculík (stejný Vaculík, který po dalších čtyřiceti šesti letech zcela zlomen zpívá…kníže, co má k lidu blíže) na otevřeném fóru sjezdu spisovatelů:

Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějiště světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady, že například nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby z východu i západu…

Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka…Zabývá se tím třicet let poté, co jsme svrhly onen totalitní režim? Nebo nejsou pro nás takové otázky dost dobré? Zajímá to vůbec někoho? Otázky šedesátých let…

Celý projev najdete zde. Stojí za to si ho přečíst celý, nejen ten malý výňatek tady v článku. Ještě na jeden projev bych rád upozornil. Vaculík mluvil až druhý den sjezdu. Sjezd formálně zahájil Vilém Závada a prvním referujícím byl Milan Kundera. Když se komunisté chystali otevřít nějakou diskusní tribunu používali poměrně jednoduchý způsob jak ji kontrolovat. Nějakého prověřeného člena pověřili sepsat předen navržený příspěvek a podle rozsahu ještě několik dalších ko-referátů, které určili směr diskuse. Když se někdo pokusil přijít s něčím nevhodným, bylo relativně jednoduché (soudruhu, drž se tématu!) diskutujícího odmítnout. Aparát ÚV KSČ pochopitelně znal náladu ve společnosti a proto zpracoval návrh usnesení sjezdu pod názvem Stanovisko sjezdu …které mělo vyznít jako pevný komunistický postoj spisovatelů. Přečtením byl pověřen právě Milan Kundera, který se ale rozhodl hodit do toho pořádku přítomnému stranickému dozoru vidle. Přednesl projev Nesamozřejmost národa, kterým navázal na tehdy osmdesát let starý spor jestli má obrozující se český národ dost intelektuálních sil, aby obhájil svoji existenci. Šlo o diskusi, kterou začal svým článkem Naše dvě otázky Hubert G. Schauer. Jak to řekl Kundera:

Toto vzkří­šení byl záměrný čin a každý čin je volba mezi pro a proti. Intelektuálové českého obrození, i když se rozhodli pro, znali i váhu protidůvodů. Věděli — mluví o tom např. Matouš Klácel — že germanizace by ulehčila život obyvatelů Čech, dala prak­tičtější příležitosti jejich dětem. Věděli též, že příslušnost k většímu národu poskytuje mnohem větší prostor i působnost duchov­ní práci, kdežto češtinou věda — cituji Klácela — „ouží známost důkladné práce své.“ Znali nevýhody malých národů, kte­ré, jak říkal Kollár, „myslí a cítí takořka jen napolo,“ jejichž vzdělanost — cituji opět Kollára — „bývá malicherná a nedu­živá; ona nežije, jen živoří, neroste ani nekvete, jen vegetuje, ne vyvodí stromy, ale jen chrastiny.“

Plné vědomí důvodů i protidůvodů klade do základů novodobého českého bytí otáz­ku být či nebýt a proč být. Jestliže obrozenci zvolili bytí, byla to velká výzva bu­doucnosti. Postavili národ před úkol ospra­vedlnit v průběhu historie správnost obro­zenecké volby.

Milan Kundera otevřel diskusi výzvou k důkladné inventuře. Od onoho sjezdu uplyne v červnu padesát tři let. Selhání českých intelektuálů po roce 1989 spočívá v tom, že proti původním ideám a vizím českého politického programu (i proti vizím disidentů) postavili peníze, majetek a svůj antikomunismus a obranu kapitalismu falešně vydávali za návrat ke kořenům. Nezvolili jsme svoje řešení, opisovali jsme, zvolili jsme „standardní“ řešení. Ideály a vize nikoho nezajímají; může Český národ vůbec něčím osobitým přispět? Kunderova otázka zůstala nezodpovězena a trčí v prostoru jako Výkřik Edvarda Muncha:

„A máme vůbec na to být samostatným národem?“

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.