Občas se ohlédnu


napsal Leo K

Občas se ohlédnu za sebe, co jsem předvídal, co na štěstí nevyšlo a čemu jsem naletěl. Jak jsem stárnul, přestal jsem si dělat výčitky, protože čas nevrátíš. Nebilancoval jsem. Toho nejsem schopen a také bych nerad viděl rozvahu má dáti – nedal a výsledek v červených číslech. Ale ohlédnout se, kde všude jsem v rozporu s mainstreamem; proč ne? Když slyším šestnáctiletou Gretu Thunberg říkat v různých celoplanetárních institucích: „Jak se opovažujete…?“ – mohu se královsky bavit pozicí drzé myši vůči kočce, než si uvědomím

– pro Boha! Ta kočka to myslí vážně! Ta myš je totiž výtvorem té kočky!

Teď se vůbec nebavím o změně klimatu, ale jenom a výhradně o fenoménu Greta.

Nedávno vyšel článek „Slyšte můj křik.“ Palach měl desítky následovníků, toto jsou příběhy živých pochodní. Sebeupálení, které jsme do té doby znali jenom jako projev náboženského fanatismu z východní Asie. A najednou se objeví ve střední Evropě. Žádný mnich, ale student! Můžeme takové děje srovnat co do dopadu? Greta? V pátek nechodila do školy. Skolstrike?

Nikoho nenapadlo, že jde o politický kýč?

Huawei je dokladem prohry západních technologií a Greta je jen novodobá replika Johanky z Arcu a produktem stejného zblbnutí mas. Nepřítelem nejsou Angličané na francouzské půdě, ale ti, co nechtějí obrodit kapitalismus zelenými technologiemi. Když už není válka, která by rozbourala svět, aby zase proběhl poválečný průmyslový a stavební boom, tak ho rozbourat jinak. Požadavky na revoluční změnu průmyslu. Podmínky masové manipulace byly vytvořeny. Euroasijský kontinent je za cenu americké okupace Afghánistánu či Iráku a ústupků požadavkům Turecka relativně stabilní a evropskou společností nepohybují žádné velké, všelidské otázky.

Prostředky masové komunikace, jakými jsou televize a internet, nejsou jenom nositeli „zpráv“ (asi jsem měl napsat virtuální reality), ale také prostředkem zábavy, která působí jako psychedelický trip – vždyť nakonec je všechno fajn – it’s O.K. Ještě jednu dávku? Stačí dálkový ovladač. Zmizela nám kultura života. Zmizela? Nebyl to spíše rafinovaný počin? Neil Postman napsal knihu, která u nás vyšla pod názvem Ubavit se k smrti s podtitulem Veřejná komunikace ve věku zábavy. Jenom nepatrnou ukázku z knihy:

To, čemu se říká „zpráva dne“, neexistuje — a ani nemůže existovat – ve světě bez médií, která by jí dala výraz. Netvrdím, že požáry, války, vraždy či milostné pletky se kdykoli v minulosti neodehrávaly.

Tvrdím pouze, že bez technologie, která by o nich informovala, jim lidé nemohli věnovat tolik pozornosti, nemohli je zahrnout mezi své každodenní záležitosti.

Informace tohoto druhu jednoduše netvořily součást obsahu dané kultury; Tato myšlenka – tedy nápad, že existuje něco jako „zpráva dne“ – byla od základů vytvořena telegrafem (a od té doby posílena novějšími médii), který umožnil přenášet dekontextualizované informace neuvěřitelnou rychlostí napříč rozlehlým prostorem.

Zpráva dne je fikce stvořená naší technologickou kulturou.

Její podstatu docela přesně vystihuje termín „mediální událost“. Dopřáváme pozornost fragmentům událostí pocházejících ze všech koutů světa, neboť disponujeme mnoha druhy médií, která jsou svými formami předurčena k fragmentární konverzaci. Kultury bez médií dosahujících rychlosti světla – například kultury, kde jsou nejúčinnějším nástrojem překonávání prostoru kouřové signály — fenomén zprávy dne neznají.

Neexistuje-li médium schopné vytvořit její formu, nemůže existovat ani zpráva dne.

Mám-li se vyjádřit, jak nejjednodušeji dovedu, tato kniha je bolestným pojednáním o nejvýznamnějším kulturním faktu Ameriky druhé poloviny dvacátého století: soumraku „věku tisku“ a nástupu „věku televize“. Tento převrat dramaticky a nevratně posunul obsah a význam veřejné komunikace, neboť dvě natolik od sebe odlišná média jako knihtisk a televize nemohou pojímat stejné myšlenky. Spolu s tím, jak slábne vliv tisku, vnitřní náplň politiky, náboženství, vzdělávání a čehokoli, co se týká veřejných záležitostí, musí být pozměněna, „přeformátována“, převyprávěna v pojmech, které vyhovují televizi. […]

V dnešním světě je nepředstavitelné, že by se o úřad prezidenta Spojených států mohl ucházet někdo jako byl sedmadvacátý prezident William Howard Taft, stopadesátikilogramový kolos s několika bradami. Tělesná figura mluvčího je pro myšlenkové figury zpravidla naprosto nedůležitá, je-li publikum oslovováno prostřednictvím psaných projevů, rozhlasových vln, nebo třeba kouřovými signály. V televizi je však velmi důležitá. Sto padesát kilogramů váhy, i kdyby se jejich majitel uměl vyjadřovat přímo skvěle, by snadno přehlušilo logické či spirituální nuance jeho projevu. V televizní komunikaci totiž převládá vizuální obraznost, což znamená, že televize nás oslovuje prostřednictvím obrazů, nikoli slov.

Vstup image-makerů do politické arény, doprovázený úpadkem specialistů na psaní projevů, je potvrzením faktu, že televize si vynucuje jiný obsah než ostatní média. Politická filozofie se v televizi zkrátka praktikovat nedá; televizní forma pracuje proti jejímu obsahu.

Umělci jsou trochu zvláštní kastou lidské společnosti, Jsou zvláštní tím, že jejich citlivost jejich hypotalamu je nadmíru vysoká. Tato, jedna z nejstarších částí mozku, řídí vegetativní funkce například pocity hladu, žízně, tělesnou teplotu a kontroluje emoce.

To, k čemu běžní lidé docházejí analyticky, umělec fyzicky cítí.

Ale převaha emocí není vždy jenom výhodou. Typickým příkladem je sochař (nebo keramik) Štěpán Kotrba, který se ale živí žurnalistikou ap. O setkání s ním nejeví řada lidí zájem, protože reaguje jako špatně chlazené šampaňské. Bezdomovec, na kterého vytáhl pepřák by mohl vyprávět. Když se podíváte na jeho profil na Britských listech, čtete:

S dobrou polovičkou jeho názorů nesouhlasím, s druhou polovičkou jeho názorů nesouhlasí šéfredaktor, s třetí polovičkou jeho názorů nesouhlasí redakce a se čtvrtou čtenáři… Při bližším zkoumání se ukáže, že všechny jeho vlastnosti a názory (tedy většina) jsou buď špatné, nebo nepoužitelné v reálném životě, ale on jako celek dohromady funguje. Nevím ale, jak je to možné…“

Dominik Joe Pantůček (programátor a poradce v oblasti sítí, databank a bezpečnosti)

Hezky to komentuje Václav Bělohradský: Moderní umělec netvoří pro společnost, ale proti ní, proti „buržoasním krysám“, jak napsal Karel Teige v jednom dopise Nezvalovi. Avantgardní umění boří sociální, estetická i morální očekávání většiny, proto pravice i levice čas od času vyhlašují nutnost vrátit umění „obyčejnému člověku,“ těm vysmívaným „buržoasním krysám,“ a vyhlašují vkus „obyčejného člověka“ nejen za estetickou, ale i morální normu („avantgarní umělec pohrdá lidmi“ – tvrdí).

Hitler v projevu na výstavě Entartete Kunst (Zdegenerované umění) v Mnichově v roce 1937 prohlásil, že umělci, „kteří vidí trávu modrou a oblohu zelenou, jsou buď podvodníci a patří do vězení, nebo nemocní a patří do blázince“. Koryfej socialistického realismu v Československu- akademik Ladislav Štoll, se zase zapsal do paměti studenta větou: „Začíná to kubismem a končí střílením do dělníků.“

Tato brutální vůle postavit umění do služby rasy nebo třídy je násilným řešením skutečného problému: smyslem umění ve všech jeho formách je služba obci, k níž umělec patří. Proč ale třída utlačovaných, jejímuž osvobození chce sloužit, toto umění většinou odmítá? A proč vláda zvolená většinou by měla podporovat umění, které většině sloužit nechce? – shrnuje Milena Bartlová dva rohy dilematu.

Jaký je vztah mezi kýčem v umění a kýčem v politice? Kýčové je umění, které vstřícně povyšuje na krásu očekávání „obyčejného člověka“, že realita je to, co vidí „svýma obyčejnýma očima“. V politice se kýč rodí z ducha katechismu, z vůle sjednotit celou společnost na základě dichotomií jako (vědecká) pravda proti lžím (překonané minulosti), láska proti nenávisti, dobro proti zlu; a z víry v to, že lidé zvláštního ražení tu pravdu, lásku a dobro znají a šíří slovem i mečem.[…]

Heidegger napsal v Dopise o humanismu, že problémem naší epochy není úpadek hodnot, ale převedení všeho (včetně Boha, člověka a přírody) na pouhé hodnoty. Co se stane pouhou hodnotou, je zbaveno důstojnosti a vydáno na milost a nemilost hodnocení člověka. Hodnoty (jakkoli vznešené) nejsou řešením rozporů moderní průmyslové společnosti, ale jejím prvním problémem. Proliferace hodnot vede k tyranii hodnotícího pohledu člověka, hodnoty nejsou, ale „chtějí být uskutečněny,“ přikazují absolutisticky, abychom jejich uskutečnění obětovali život svůj i druhých.

Čeho všeho se smíme dopustit, když z uskutečnění nějaké hodnoty uděláme nejvyšší životní cíl? „Humanitárního bombardování“ třeba? A co a v čích životech smíme nemilosrdně škrtat, když se nejvyšší hodnotou stane třeba vyrovnaný rozpočet? Každý pokus o „katechizaci společnosti v duchu opravdových hodnot“ je v pozdně moderní společnosti buď kýčem, nebo totalitním politickým projektem.

Světová sláva existencialismu začala přednáškou Existencialismus je humanismus, v níž Sartre řekl v roce 1945 v Paříži, že po smrti Boha je člověk jedinou bytostí, u níž existence předchází esenci, „člověk nejprve existuje, setkává se se světem a teprve potom sám sebe definuje.“ Ta věta rezonovala silně v době, kdy stín koncentračních táborů padl na celou evropskou kulturu a brutálně Evropanům připomenul, že technologie mění vše v lidská rozhodnutí – přírodu, Boha, pravdu, tradice – a že ta rozhodnutí mohou být nelidská.

Sartrovo apokalyptické pojetí svobodného rozhodování, v němž člověk může sám sebe nenávratně ztratit, bylo jedním z klíčů k době, v níž se základem svrchovanosti států stala hrozba nukleární války: svobodné rozhodování je podřízeno hodnotícímu pohledu a ten není nikdy jednoznačný, je to drama s mnoha možnými konci, některé z nich mohou proměnit náš historický svět v hirošimskou pustinu.

Jak budou hodnotit mé hodnoty ti, které jsem obětoval jejich uskutečnění? Náš obraz v očích druhých je stále otevřeným zdrojem úzkosti, stále se ho snažíme změnit a stále uniká z naší moci. „Peklo jsou ti druzí“ – napsal Sartre v knize Bytí a nicota.

Moderní společnost buduje univerza, založená na umění, vědě, průmyslu, na vzájemných dohodách mezi lidmi. Lze jim porozumět jen historicky, nestojí na neotřesitelném základu „zjevených pravd.“
V jejich základu jsou rozporná lidská rozhodnutí, jejichž reálné motivy zůstávají často nesrozumitelné a nesdělitelné. Zabil Hugo, hrdina Sartrových Špinavých rukou, zrádce správné stranické linie Hoedera z ideových důvodů, nebo proto, že se zamiloval do jeho ženy? „Vzpamatuj se! Ne kvůli ženský… Ty pitomče! Všechno jsi zkazil… Udělal to ze žárlivosti.“ – říká rezignovaně umírající stranický lídr.

Měl pravdu? Kdo kdy rozhodne, za co je Hugo opravdu odpovědný? Dnes bychom měli větší porozumění pro vraždu „kvůli ženský“ než „kvůli stranické linii.“ Tady končí Bělohradského rozbor kultury hodnot.

Kultura je ve své podstatě odkaz děl, která nelze pochopit jinak než jako otázky, na které musím odpovědět sám za sebe, na které nemám žádnou příručku.

Vzdělání pak je to, co nás tomuto odkazu otvírá.

Vzdělání je ale také to, co nejvíc ruší ve světě masové manipulace, protože nás ponouká klást otázky.

V Salonu (příloze Práva) vyšla 27. 11.1997 esej Karla Kosíka Sedmero zrcadel a následující text je částí třetího zrcadla s názvem: Začlenění do NATO.

Časy a postoje se mění. Jednou se diskuse vyzvedá jako nepostradatelná součást demokracie, jindy ji, dotýká-li se mocenských interesů, zatracují jako velezradu. Proti verdiktu vysoce postaveného státního úředníka stojí prostá oznamovací věta, která připomíná dějinnou zkušenost a nabízí zamyšlení nad soudobým dělením planety mezi soupeřící regionální giganty: určité vrstvy, skupiny, osoby doma i v zahraničí mohou ze zapojení České republiky do NATO profitovat, ale národní zájem velí do žádného vojenského seskupení nevstupovat.

Ve prospěch začlenění se uvádějí nejrůznější důvody: stoupenci kupeckých počtů vypočítávají, jak levně nás tento akt přijde a s jakými ekonomickými výhodami můžeme v budoucnu počítat. Jiní straší Ruskem a nejhorlivější připomínají, že by i Bagdád a Teherán mohly zaměřit rakety na Prahu. Ozval se také hlas významného vědce, pro něhož je NATO krycí šifra dobročinné instituce, která nezištně podporuje rozvoj vědy: ¨

„Pokud bude Česká republika přijata, může počítat nejen s podporou vědeckých sympozií, ale již i výzkumných projektů – a zde jde o velké peníze.“

Ale argument, který zdánlivě hovoří pro zapojení (věda v Čechách by byla finančně zajištěna), vybízí daleko spíše k úvahám o dvojznačném postavení vědy v dnešní době. Války se vedou zbraněmi a vysoce vyvinutou technikou založenou na výsledcích soudobé vědy. Žádný vědec si nemůže být jist, ať pracuje v kterémkoli oboru, že výsledky jeho výzkumu nebudou jednou využity a zneužity k válečným účelům. Sepětí moderního bloku (techniky, vědy, průmyslu) s vojenským a zbrojařským komplexem je tak úzké a samozřejmé, že by mělo burcovat svědomí vědců a výzkumných pracovníků.

Nebo došlo po odchodu Einsteina a Sacharova k situaci, kdy výzkum ze své práce svědomí vylučuje, odmítá je jako cizorodé těleso, které se neslučuje s exaktností, a musí proto zůstat za hranicemi vědy?

Politické strany organizují osvětové NATO-úderky, které mají váhající občany přesvědčit. Ale nezrcadlí se v této kampani osobité pojetí politiky, kdy vladaři mají pravdu pevně v rukou a považují se za její privilegované držitele, zatímco občanovi nezbývá než ji jako zjevení přijmout? Není protestující, nesouhlasící občan blíže pravdě než vláda, která poslušně realizuje předem danou doktrínu?

Řadový občan neztratil paměť, přemýšlí a rozpoznává souvislost mezi rozpadem Československa a „pozváním“ do NATO. Nejdříve rozvrátit federativní soužití Čechů a Slováků, aby na jeho troskách vznikly dva oslabené státečky, potom jednomu z rozloučených bratří nabídnout členství ve vojenském klubu vyvolených a druhého nechat jako chudého příbuzného prosebně přešlapovat před dveřmi, není v tom ďábelský tah pečlivě připraveného scénáře?

Do pekla uvržený Machiavelli se hlasitě směje a chválí práci svých učedníků.

Ať se však stane cokoli, vše probíhá jako na drátku, každý z aktérů umí svou roli nazpaměť, čest národa je již zachráněna. Z několika přemýšlivých a odvážných, kteří veřejně řekli NE začlenění republiky do NATO, jmenuji dva: signatářku Charty 77, křesťanku Evu Formánkovou a známého filosofa Václava Bělohradského (Listy, 1997, č. 5). Oba svým postojem dokazují, že se v národě vždy najdou lidé, kteří nepodlehnou oficiální ideologii a zpochybňují mínění, že servilnost je dědičnou chorobou celé české politiky.

Zásluhou statečných se diskuse o zapojení do NATO dostává do nového světla. Ukazuje se, o jakou hru jde a jak si vládnoucí garnitura i sekundující opozice zahrávají s osudem národa, když jeho budoucnost vkládají do rukou amerických zbrojařů a přežívající, přesluhující vojenské organizace, na planetě dnes jediné, a tím přímo předurčované k monopolnímu chování.

Mohou si Češi dovolit zůstat mimo vojenský pakt? Když si Češi (spolu se Slováky) dovolili roku 1968 jednat a myslet samostatně, okřikla je velmoc a dala jim na srozuměnou, že si bez jejího výslovného svolení nic dovolovat nesmějí.

Tím ovšem potvrdila, že pokračuje v tradicích carismu a žádnou svobodu nestrpí: její domnělé vůdcovství bylo ve skutečnosti kapitulací před falešnou doktrínou, kterou zaslepeně prosazovala.

A Pražské jaro 1968 se do dějin zapsalo jako jedna z revolt dvacátého století proti zaslepenosti.

Zaslepenost však trvá a pokračuje, dnes v jiném převlečení. Budou osud planety předurčovat zbrojaři, mafie, loupeživá lumpenburžoazie jako viditelní exponenti skrytého anonymního diktátora, který zaplétá lidstvo do procesu sebezničení? Svoboda je pokus přerušit tuto domnělou neodvratnost. Svoboda znamená vítězství možnosti nad realitou, která se prezentuje jako ekonomický, finanční, vojenský determinismus, valící se planetou jako rozjetý, slepě fungující mechanismus.[…]

Schoulit se pod ochranná křídla dvouhlavé orlice habsburské, říšské, carské nebo jiné, hlásat osvícenost, ale současně trpět nebo dokonce vítat nad sebou kuratelu kohosi nebo čehosi autoritativního, grandiózního, všemohoucího, v tom se projevuje závislé, nesvobodné vědomí.
Trauma je poranění.

Český národ ještě žije v traumatu, které mu vsugerovávali agresoři.

Okupant vnucoval národu představu, že bez vnějších ochránců nemůže existovat. V „české otázce“ se přemýšlí, jak se tohoto traumatu zbavit, jak se osvobodit z uhranutí. Jakou léčbou musí poraněný projít, aby se rána zahojila? Kdo vzhlíží k NATO jako záchraně a ochraně, neléčí trauma, hledí pouze do mrtvého zrcadla.

Text nejznámějšího českého filosofa z roku 1997 nás nutí k otázce:

Proč lžeme sami sobě?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.