Tip na dobrou knížku Ladislav Zibura – Prázdniny v Evropě


napsal Řezníček z Brna

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně 2019
Počet stran: 348
V  roce 2015 jsem  přečetl první knížku od Ladislava Zibury s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Prorokoval jsem tehdy, že Zibura se stane velmi úspěšným spisovatelem. Tato predikce mě jako jedna z mála skutečně vyšla. Je dnes jeden z nejčtenějších českých autorů a v podstatě každý rok mu vyjde jeden cestopis. Od putování pěšky, přes putování na kole přešel na putování stopem a o tom je jeho poslední knížka Prázdniny v Evropě.
Tentokrát to bude 14 000 kilometrů stopem. Nejprve Polsko, přes malebné Pobaltí do Finska, Švédska a Dánska, a z Kodaně   pak zpět na jih do Řecka, přes Balkán zase zpět domů.
Kniha vedle množství příhod s pořádnou dávkou humoru, jaký umí jen Zibura, vedle úžasných setkání s lidmi, na které můžete narazit snad  pouze při putování,  přináší také hodně zajímavých faktů o místech, které autor navštívil. Protože autor cestuje pouze stopem, čtenář se dozví také hodně o nepsaných pravidlech auto stopu.
Myslím, že čtenář se bude bavit od první do poslední stránky, však posuďte sami:

Ukázka z knížky:
Usedl jsem do auta a brzy zjistil, že nabídka svezení měla svůj háček. V autosedačce na předním sedadle totiž trůnil malý ďábel – osmiletá panovačná holčička, která mluvila výborně anglicky. Vrazila mi do ruky hru určenou k zabavení dětí během jízdy autem a nutila mě, abych fixem spojoval písmenka se správnými balonky.
Ale no tak holčičko, to je přeci pro děti, promluvil jsem na ní konejšivým hlasem. 
Holčička se otočila a pronikavě se mi podívala do očí.
Její pohled vzbuzoval strach a já úkol raději vyplnil.
Holčička mi pak hru vytrhla z ruky a zkontrolovala výsledek.
Udělal jsi chybu, teď musíš zpívat písničku, zavelela přísně.
Vítězoslavně jsem se usmál. Tak teď jsi udělala chybu zase ty,  prohlásil jsem,  a začal zpívat.
Co to bylo za písničku? zeptala se matka, když kakofonie skončila.
Na rozdíl od dcery si nedala prsty do uší. Nemyslím že ze slušnosti, zkrátka musela držet volant.
To byla naše hymna, řekl jsem.
To máte teda složitou hymnu, prohlásila matka po chvíli trapného ticha.
 
Ukázka z knížky:
Ve tři ráno mě probudil křik a údery pěstmi do skříni. Nejsem si jistý, zda na šestici vojáků z Walesu byla děsivější jejich nesrozumitelná angličtina, nebo mohutné svaly.
Vojáci vydávali podivné skřeky, které občas přešly ve slova nebo krátké věty. 
Když si chtěli odpočinout od verbální agrese, pak na pokoji penzionu kouřili cigarety, demolovali vybavení, svlékali ze sebe oblečení a kopali do dveří.
Jeden z nich se válel nahý na chodbě, další zase křičel, že mu ukradli mobil, všude ho hledal a svítil si u toho mobilem.
Ležel jsem ve spacáku a ani nedutal a čekal, až se kluci vydovádí. Zároveň jsem doufal, že si mě nebudou všímat.
Ráno jsem vyklouzl z pokoje jako myška, abych kluky nevzbudil. K mému překvapení ale už tři vojáci stáli sešikovaní na recepci, kde se řešila jedna delikátní věc:
Recepční pan Russel: Že jste přišli ožralí, chápu, byl pátek. Že jste kouřili na pokoji, nad tím přivřu oči.  Ale že se někdo z vás vysral do sprchy, to je za hranicí toho, co dokáži pochopit!
Voják č. 1: Omlouváme se. Hlavně za to sraní ve sprše. Bylo to od nás nevhodné.
Recepční pan Russel: Takže určitě souhlasíte s tím, že vám nevrátím zálohu za klíče a dáme těch čtyřicet euro člověku, který tu sprchu uklízí, že?
Voják č. 2: No tak počkat! To je snad záloha na klíče, ne na sraní ve sprše!
Recepční pan Russel: Mějte soudnost proboha. Srát ve sprše není normální. A to jsem vám odpustil pokutu za kouření na pokoji.
Voják č. 2: Já na pokoji nekouřil!
Voják č. 1: Ale sral jsi ve sprše
Voják č. 2: (zarytě mlčí)
Voják č. 3: Kluci kašleme na to. Nechte mu tu zálohu, já jdu zavolat taxi…..
 
Ukázka z knížky:
Netrvalo dlouho a mé stopování  vyslyšela Marina. Atraktivní pětačtyřicátnice s pletí vysoušenou sluncem představovala ztělesnění temperamentní Řekyně.
V klidu zastavila v odstavném pruhu, otevřela kufr, odhrnula nepřehledný obsah na stranu a pokynula mi, ať uložím batoh a nastoupím si.
Zastávku na silnici zjevně vnímala jaké vítanou příležitost ubalit si alespoň jednu cigaretu v klidu. Ty další už musela motat za jízdy. Zvládala to i jednou rukou, obvykle však úplně pustila volant.
Já stopaře beru vždycky, je mi jich líto. 
Přece tě nenechám stát na sluníčku, ne? Nechápu, proč u nás stopař musí stát tak dlouho. Přitom Řekové jsou tak srdeční lidé, rozčilovala se nízko položeným chraplákem.
Byla jedním z těch řidičů, kteří vám začnou líčit celý svůj život, sotva nasednete do auta.
Osm let jsem pracovala pro charitativní organizace. Jezdila jsem po celém světě a pomáhala lidem.
Jednoho dne jsem si ale řekla: Marino, dost, je čas udělat něco taky pro sebe. Je čas nechat se zaměstnat v nějakém zasraném korporátu. Spousta lidí tady v Řecku totiž čeká, až jim štěstí spadne do klína, jenže to je blbost. Ty sám si to musíš zařídit, jít tomu naproti. Tahle schopnost odděluje šťastný lidi od nešťastných, vyprávěla, a  v hlasitém hovoru přecházela do křiku.
A tak jsem začala pracovat pro firmu, která spravuje dálnice, Musím hodně cestovat, ale to jsem dělala i dřív.
Baví mě to, vydělám slušný peníze a můžu být v Řecku. 
Já totiž tu naši povahu miluju. Všichni jsou přátelští a to co se jich netyká, moc neřeší. Tahle země je jeden velký chaos.
A to je super, i když si někdo myslí, že ne. A protože chaos, a to si pamatuj, chaos je život.
Když máš ve všem řád a plány dlouho do předu, je to na hovno.
Chceš něco udělat?
Tak zvedni zadek  a udělej to teď hned. 
Chceš něco zažít?
Tak běž ven a zažiješ to.
Já byl ještě před třemi dny v Dánsku a musím přiznat, že oproti Kodani je Řecko trochu rozdíl, líčil jsem Marině, která se tomu smála tak srdečně, až tloukla rukama do palubní desky.
 
Zibura v této knížce prokládá své zážitky také informacemi o navštívených místech.
Ukázka z knížky:
                                                                  Albánské betonové bunkry
Albánskému diktátorovi Enveru Hodžovi se v 70 a 80 letech na poli světové diplomacie podařilo dosáhnout toho, co nedokázal nikdo před ním: mít špatné vztahy současně s Čínou, Spojenými státy i Sovětským svazem. Albánie tudíž byla izolována od zbytku světa a Hodža se obával útoku doslova ze všech stran. Rozpomněl se proto na dobu druhé světové války, kdy vedl albánský odboj, a podnikl totéž, co by na jeho místě udělal každý paranoidní partyzán. Začal stavět bunkry. V případě konfliktu měl každý muž popadnout  pušku a jít bojovat do toho nejbližšího. Bunkrů v Albánii během osmi let vyrostlo téměř dvě stě tisíc a dodnes stojí úplně všude – v městských parcích, na plážích, v zahradách rodinných domů, a dokonce i na hřbitovech. K boji nikde nedošlo, muži ale pro systém opevnění nakonec našli využití: řada z nich prý v bunkru přišla o panictví, jak popisuje oblíbena historka skoro každého Albánce, který neměl mercedes už v dospívání.
 
Myslím, že se budete bavit od začátku knihy do konce. Pokud jsem vybral špatné ukázky a tyto Vás tolik nezaujaly, moje chyba a Zibura za to nemůže. Já  si knihu zarezervoval v knihovně a tři měsíce  čekal na výzvu z knihovny, že si pro ní mohu přijít. Když mi jí knihovnice předávala, zachytil jsem několik nepříjemných  pohledů čtenářů, který mi ji nepokrytě záviděli. Večer jsem přišel domů a už jsem měl z knihovny e.mail: Kniha prázdniny v Evropě Vám nemůže být prodloužena, dnes byla zamluvena dalšími čtenáři. Nezapomeňte vrátit do 30 dnů od data výpujčky.
A na závěr úplný závěr  ještě jeden kousek:
Netrpělivě jsem svíral tyč autobusu, kterým jsem mířil do centra Brna.
Okamžik návratu je kompenzací za všechny útrapy daleké cesty.
Čím náročnější je cesta, tím větší radost  z něj člověk má.
Vystoupil jsem na zastávce Česká a ke své oblíbené hospodě Limbo se vydal záměrně pomalu, abych se mohl těšit ještě o chvíli déle.
Pak jsem konečně rozrazil dveře.
Ahoj, tak co je novýho? vítal jsem se s kamarády.
Nic moc, vždyť si odjel před  chvíli, shodli se.
Vždyť jsem byl pryč dva měsíce, namítal jsem.
Fakt, já si myslel, že jsi odjel tak před dvěma týdny, namítal kamarád David.
Znovu mi nic neuteklo a znovu jsem se měl kam vrátit. Dokud to tak bude, chci se vydávat do světa.
Každé dobrodružství totiž člověku prodlouží život. Nejprve si ho užije v přítomnosti a pak ještě ve vzpomínkách.
Zážitky navíc zrají jako dobré víno.
Všechno špatné se časem změní v legrační historku a všechno dobré se stane ještě krásnějším.
Díky cestě po Evropě jsem také zjistil jednu báječnou věc. 
Tradice stopování ještě žije.
Celkem mi zastavily téměř dvě stovky lidí, na kterém jsem čekal v průměru patnáct minut.
Po evropských silnicích totiž každý den jezdí miliony řidiček a řidičů ochotných vzít stopaře.
Rádi si procvičí angličtinu, získají společnost na dlouhou cestu a taky příležitost se někomu svěřit.
Stopování není jen způsob přepravy – je to zvyk, který spojuje lidi.
Řidiči jsou, ale stopařů ubývá.
Přitom je to tak jednoduché. Stačí se jednoho dne postavit k silnici, zvednout palec a zbytečně se nebát.
Ostatně není čeho. Svět je totiž mnohem lepší místo, než by se mohlo zdát. A stopování představuje dobrý způsob, jak se o tom přesvědčit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.