Článek o tom, jak to chodí v málo zasažených oblastech Číny


Mnozí z  vás  to, co dnes otisknu,  už  dávno četli. Nicméně  jiným to uniklo.  Protože  to je zajímavé hned  z několika  aspektů, rozhodl jsem se  to  pro Kosu nakonec  převzít. Především kvůli tomu, aby  byl zjevný  rozdíl mezi  tím,  jak postupujeme  u nás  doma a  jak mají  krizové řízení společnosti nastavené  v Číně  a  co všechno tam dělají a  vyžadují, aby  se jim koronavirus nerozlezl pandemicky  do celé země.

Ta  diference  evropské a já dodávám  – naprosto CHAOTICKEHO přístupu a  čínské organizovanosti je obrovská. A  více méně  přesně ilustruje, proč  země  s   1 500 000 o00 obyvateli  má dnes  stejně  nebo už  spíše  daleko méně  nakažených a především smrtelných  exitů než evropské  státy s  25 x  menší populací.

Pro všelijaké věčně  bdělé a  ostražité politruky,   hlídající  jediné správné vidění  světa,  kteří nepochybně  dostávají kopřivku, jen co slyší  slovo Čína, dodávám, že nejsem  ani trochu  fandou  tamního systému.  Jenže když  se  člověk topí, vážení, tak jaksi  vyčítat, že  když se tonoucí pokouší  nějak  plácat kolem sebe  rukama, jako to dělal ten, co se topil minulý  týden a nějak se  dokázal zachránit, to  nedělal dostatečně  stylově, alespoň podle  jemnocitu sebejmenovaného kritika, je naprostý úlet. Přesto těch kritiků je  jako naseto.

Ovšem co kdyby  si  i tihle pořádně  přečetli převzatý  článek. Třeba  ty  pasáže, jak  v Číně neustále, při  každé příležitosti  měří  teplotu.  Aby odchytili všechny  eventuální nemocné  v  samém  zárodku. A  šupito presto je  umístili  do speciální, ale  snesitelné karantény. Českým kibicům to může  připadat  jako totalitní zvůle. Mně ovšem  daleko více  drásá třeba  to, jak se u nás  leckde  „testuje“.  Viděl jsem naprosto  šílené  video  z Brna, kde chlápek v  autě  už  druhý  den  přijede  na mobilní testovací  pracoviště, s  tím, že má příznaky nemoci, že byl v  cizině a ačkoli tam opět nikdo není, komu by brali odběr /a nebyl ani den před  tím/,  je opět  vykopnut, protože  není v seznamu těch, kterým byl odběr povolen! Tak tohle by se  opravdu  v dnešní  Číně  určitě nestalo. To víte – svoboda  po česku  je svoboda  po česku.Tu  si musíme chránit. I  kdyby nás  měla  zabít.

Pokud  by mi náhodou bdělí politruci  nerozuměli a  ta  poslední věta  pro ně byla  příliš  složitá,  zeptám se  jich jinak  – už  jste  zažili,  že  by  vám  někde někdo, například, když  jdete  nakupovat do nějakého  hypermarketu  nebo v nouzi nejvyšší někdo  měřil teplotu?  Já  ani náhodou.  V Číně, jak už  řečeno, měří všude. A  abych  to  vylepšil – ani měřit nebudou. Protože na  to nemáme  dost  digitálních  teploměrů. A tak to zůstane.Vím totiž  z první ruky o firmě, která  nabídla jejich dovoz  do republiky, ačkoli  jde o světově  úzkoprofilové  zboží a to za minimální marži. Dostala odpověď,   že nejsou třeba a  česká potřeba je plně  saturována.

Je  čas  dát ten článek o čínských poměrech.  Z mého pohledu v tomhle průšvihu- poměrech ve skrze  normálních. Liberalizaci  můžeme zase  hrát,  až se  z maléru vylížeme.Nyní se topíme, takže nejdůležitější  je si  fatálně nenalokat,  nikoli  dbát  na elegantní styl  toho topení.

Protože jestli se  nám to tady  nemá  rozpadnout  ekonomika a tím i stát, je  potřeba  ji co nejrychleji znovu  obnovit. Jenže k tomu je  nutné  zastavit  šíření koronaviru a  zajistit, že   obnovení výroby nebude znamenat  jeho novou masivní expanzi. Ta čínská lekce je zatím k převzetí a  učení. Ale není moc  času.

Čína – současná situace

Teplotu vám někdo změří desetkrát denně, říká český vývojář žijící v Číně

25.3.2020

Miloš Čermák

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/teplotu-vam-nekdo-zmeri-desetkrat-denne-rika-cesky-vyvojar-zijici-v-cine-95626?seq_no=4&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null

Odjel do Číny v roce 2008, protože chtěl být u toho, jak se z chudé velké země stane technologická supervelmoc. Dnes žije v „menším čínském městě“, kterým je Čcheng-tu se třinácti miliony obyvatel. Město prošlo tvrdými opatřeními, která do určité míry stále trvají. Ale lidé chodí do práce i do barů, jedí v restauracích. Ekonomika šlape. Jak to funguje, proč to část Číny už zvládla a zda se to povede i v Česku, říká v rozhovoru Lukáš Codr, vývojář videoher, někdejší herní novinář a youtuber.

V Česku máme za sebou další den života s přísnými omezením. Rádi bychom dohlédli k momentu, kdy se aspoň částečně uvolní. Ale v úterý přišly zprávy o tom, že počet nakažených v Číně zase stoupl. Jak to je?

Mysleli jsme si, že to už máme za sebou. A stále si to myslíme. Ta čísla poskočila, protože se teď do Číny vrací spousta krajanů z Ameriky a Evropy. Denně je to nějakých sto tisíc lidí. Chtějí to přečkat tady, protože jim je jasné, že to bude složité.

A ti mohou představovat riziko další nákazy?

Všichni jdou samozřejmě automaticky do hlídané karantény. Takže by neměli. Ale jsou mezi nimi případy s pozitivním testem, a to jsou právě ty případy, které v úterý vidíme ve statistikách.

Takže jaká je dnes v Číně situace?

Jsou v podstatě dvě Číny. Tou jednou je Wu-chan a okolí, kde stále platí poměrně přísná opatření, většina věcí je zavřených a teprve teď se selektivně začne karanténa rušit. No, a pak je zbytek Číny, která v podstatě od začátku března pracuje naplno. Ekonomika šlape, život funguje normálně.

Normálně? Zkuste popsat svůj den.

Probudil jsem se a první věc je, že jsem se podíval na aplikaci, kterou tu používáme všichni. Je tam počet nových případů a informace, zda nějaké nejsou někde v okolí. To nebyly, takže jsem se oblékl, změřil si teplotu, vzal si roušku a šel do práce.

Jsou nějaké kontroly?

V podstatě všude. Bydlím v komplexu bytů, který je i za normálních okolností uzavřený a s recepcí. Takže při odchodu se kontroluje, jestli mám roušku a propustku. Na ulicích jsou davy lidí, stánky a ranní bufety jsou otevřené, jediný rozdíl je v tom, že všichni mají roušky.

Jaká je kontrola v práci?

Dole na recepci je kamera podobně jako na letišti, jež měří teplotu všem, kteří vstupním koridorem vejdou dovnitř. Mám samozřejmě vstupní kartu, bez které by mě tam nikdo nepustil. Ve výtahu jsou na podlaze takové jakoby piškvorky, které vám říkají, jak si máte stoupnout, abyste nebyli moc blízko u ostatních. Vyjedu nahoru do naší firmy, kde si musím umýt a dezinfikovat ruce. No, a jdu do kanceláře a můžu pracovat.

Na oběd se dostanete?

Můžu jít do restaurace, ale musím absolvovat to samé kolečko. To samé v restauraci, kde je rovněž check point, kde vám změří teplotu, a vy si dezinfikujete ruce. Nebo si můžu objednat jídlo online s donáškou. Večer cestou domů to samé. Můžu jít do obchodního centra, kde zase projdu check pointem, a dostanu samolepku, že jsem zkontrolovaný. V supermarketu s jídlem si musím zase vydezinfikovat ruce, dostanu vydezinfikovaný košík a můžu nakupovat.

Kolikrát za den vám celkem někdo změří teplotu?

Určitě desetkrát, spíš víc. Naposled, když jdu večer domů. Pak vyjedu do bytu, svléknu se a vydezinfikuji a můžu jít spát.

Kdybyste měl teplotu?

Tak musíte na speciální kliniku, kde se ověří, zda nemůžete být nakažený. Kdo je, nebo u koho je podezření, musí do karanténního centra. To jsou většinou hotely, které jsou teď stejně prázdné, a fungují pro dočasné ubytování. Něco takového bych rád viděl v Česku. A myslím si, že vzniknou.

Není to hrozné, že nesmíte domů, když vám odhalí vysokou teplotu?

Je to samozřejmě drastické opatření. Ale funguje. Lidé to řeší tak, že když se necítí dobře, a může to být třeba běžné nachlazení, tak radši ráno zůstanou doma. Proto si teplotu před odchodem do práce měřím i sám.

Není to úmorné?

Ta opatření se budou dál zmírňovat. A samozřejmě je to v mnoha ohledech protivné, ale aspoň nemusíme být doma a můžeme chodit do práce. Největší strach je z toho, že by se krize zase vrátila.

Jak to vlastně v lednu a únoru probíhalo? Bylo to hrozné?

To je hrozně zajímavé. Do 2. ledna se v Číně prakticky nic nedělo. My jsme nic netušili. Ano, měli jsme zprávy, že je ve Wu-chanu další epidemie chřipky, ale to není nic zas tak neobvyklého. Těch epidemií jsem tu už zažil několik. Stalo se mi i to, že jsem třeba seděl v letadle, vběhli tam lidé v oblecích, všechno vydezinfikovali a teprve pak se letělo. To je v Číně celkem součást života.

Takže jste netušili žádnou velkou krizi?

Dokonce jsem někam na sociální sítě kamarádům z Česka psal, ať žádný virus neřeší, že to v Číně nikoho nezajímá. To je jeden z těch komentářů, které nestárnou moc dobře, jak se říká. To mě bude ještě strašit.

Kdy přišel obrat?

Právě 22. ledna, kdy se rozhodlo o karanténě ve Wu-chanu. Komplikované to bylo v tom, že se blížil konec čínského roku, takže spousta lidí byla na cestách. Mě to vlastně zastihlo v Indii. Tam jsem už sledoval, jak to během několika dní kulminovalo. Poslední den jsem v taxíku objížděl Kalkatu a sháněl roušky, abych je přivezl do firmy. V té době v Číně absolutně nebyly.

A přišla tvrdá opaření?

Vrátil jsem se 3. února. Zajímavé to bylo v tom, že ta opatření nebyla centrální. Každý stát a každá prefektura si to dělaly samy. Takže se často předháněly v tom, kdo je zavede tvrdší. Například v Šanghaji prodloužili všem svátky do 10. února. U nás v Čcheng-tu ne. Zákaz chodit ven nebyl. Ale ulice byly prázdné a nikde nikdo. My v práci sestavili malou skupinu dobrovolníků a šli zjistit, jak to v kancelářích funguje. Samozřejmě nás detailně otestovali a prověřili. Ale chodit do práce se mohlo. Život se pak pomalu začal posouvat do dnešního stavu.

Čcheng-tu má 13 milionů obyvatel. Jak moc se nákaza rozšířila?

Minimálně, z testů vyšlo asi 150 nakažených. Ve skutečnosti jich bylo asi více, ale ti nebyli zjištění. Mohli onemocnět s mírnými příznaky a vyléčit se. Na druhou stranu dnes už by se o nich asi vědělo. Strašně se testuje. Měří se teplota a testuje se. Všude.

Zní to jako z hororu.

Spíš je to sci-fi. A ta opatření jsou nepříjemná, ale zvyknete si na ně. Nepřijde mi, že bychom nějak strádali. Prostě v hospodě neukazujete občanku, že vám už bylo osmnáct, ale necháte si změřit teplotu. Je to lepší než sedět doma. Byl jsem o víkendu v baru a měl šest plzní. Takže se to dá přežít.

Jaký moment byl pro vás nejhorší?

Asi třetí den po zavedení nejpřísnějších opatření. Seděl jsem večer doma, bylo asi deset, a v tom začalo zemětřesení. Skočil jsem pod stůl a strašně nadával. Jako že snad přece stačí jedna přírodní pohroma. Proč ještě zemětřesení? Ale naštěstí nebylo moc silné. A pak se to brzo začalo měnit k lepšímu.

Může to tak být i v Česku?

Předpokládám, že by mělo. Všechno záleží na tom, jak tvrdá budou opaření a zda je lidé budou dodržovat. Nechápu moc obavy těch, kteří tvrdí, že nesmí být tvrdá, aby nezničila ekonomiku. Naopak si myslím, že je to jediná možnost. Jako tady, kde sice testování a kontroly trvají, ale ekonomika funguje v podstatě normálně. Včetně restaurací a služeb.

Z Číny dnes do světa směřuje hodně pomoci, byť svět na ni hledí rozporuplně. Prezident Trump důsledně trvá na označení „čínský virus“. Co to bude znamenat pro svět?

Reakce ostatních zemí byla v podstatě dvojí. Na jedné straně hlavně asijských zemí, jako je Tchaj-wan nebo Jižní Korea, které na nic nečekaly a spustily své pandemické plány. Samozřejmě to souvisí i s tím, že už měly zkušenosti se SARS nebo ptačí chřipkou, takže nic nepodcenily. No, a pak byly země, které nic nedělaly, a teď křičí, že za to může Čína. Mám samozřejmě strach, aby z toho nebylo něco nepěkného. Finančně nebo vojensky. Politické spory, až bezprostřední krize pomine, k tomu můžou vést.

Může z toho vzejít něco dobrého?

Mělo by. A bylo by skvělé, kdyby si to politici v Česku uvědomili. Až skončí zdravotní krize, bude pravděpodobné rozběhnutá ekonomická recese. Cestou z ní můžou být velké investice do infrastruktury. Protože v tom je Asie strašně napřed. Když jsem se v roce 2008 do Číny stěhoval, většina lidí si myslela, že tam žijí lidé na stromech a mají misku rýže denně. Ale ve skutečnosti to byla země na počátku neuvěřitelných změn. Roky 2008 až 2013 byly fascinující. Jako devadesátá léta v Česku, jen v čínském měřítku. Od roku 2015 je Čína sci-fi země. O deset až patnáct let napřed před Západem. Tohle může být šance ten náskok snížit. Česko by mělo v nouzovém režimu zjednodušit administrativu a nastartovat právě tyhle investice. Postavit tratě pro rychlovlaky není problém. Problém je zařídit to papírově a sehnat všechna povolení. Krize by mohla vést k tomu, že v tomhle Evropa a Amerika Asii dožene.

Na co se těšíte?

My se teď všichni krajani v Číně snažíme nějak pomáhat. Samozřejmě v rámci svých velmi omezených možností. Propojujeme lidi, posíláme malé zásilky. Nejvíc se těším, až přijdou zprávy, že je to doma aspoň tak v pohodě, jako teď tady v Čcheng-tu.

 

Vlkův  dovětek:

Dočetli  jste? A  doufáte, že  to snad  u nás  bude  technicky proti koronaviru jako v  té Číně?

Musím  vás, ač nerad, vyvést  z omylu.

Na stránkách  slovenské tiskové agentury  TASR

jsem si ofotil toto:

Zdroj

Takže  v Česku to mají  nastaveno  stejně. Kdo je  tady  banánová  republika?

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.