U nás v Kocourkově, aneb podobnost hledejte a najdete.


napsal Geordyn

Uvádím pro pořádek, že pravděpodobnost s ději v současnosti, je čistě náhodná a všechny stížnosti od kohokoliv, jsou dopředu irelevantní. A tudíž bezpředmětné.

Začínám psát o výše uvedeném z úplně a naprosto jiného konce. Z konce devatenáctého století. Doby vrcholícího národního obrození. Národního obrození českého národa, po třech stoletích neustálého odnárodňování a vnucování modifikovaného náboženství okupačními silami, tedy jak Habsburky, tak i katolickým klérem. (S okupanty od Braniborů, přes Pasovské až po Habsburky a dál… máme až moc neblahých zkušeností).

Za způsobený šok, tímto radikálním obratem tématu vzhledem k nadpisu, se čtenářům předem omlouvám. Je to součást stavby článku.

Tehdy před stošedesáti lety vznikly tyto velmi závažné úderné verše a i ve své době byly českou kulturní veřejností hodnocené – až na malé výjimky – jako vlastenecká národní poezie. Později o tom podrobněji.

Verše Jana Nerudy, ze sbírky

Zpěvy páteční,

vydané až posmrtně básníkem Jaroslavem Vrchlickým.

Jen dál.

Z bouřného času jsme se narodili

a krok za krokem v bouřných mračnech jdem,

vstříc hrdě vznešenému svému cíli,

šíj kloníce jen před svým národem.

My věděli, co na nás cestou čeká,

byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál –

toť jenom česká hudba odevěká,

my při ní půjdem k předu – dál, jen dál !

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,

ak byl by z rukou božích vyšel dnes;

jenž dosud v prsou nese idól žasný,

byť byl i před věky již za něj kleś !

Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla ! –

dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:

ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,

zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál !

Jen dál ! Čas nový nové chce mít činy,

den nový vzešel k nové práci nám,

jeť sláva otcův krásný šperk pro syny –

však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám !

Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,

vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,

je za korábem jenom brázda lesklá –

napněte lana – vzhůru plachty – dál !

Pryč se vzdechy, již umlkněte rety,

že přízeň doby není jasná tak !

Což růže neotvírá svoje květy,

když mezi ní a sluncem rozstřen mrak ?

Pryč s klímotem již u kormidla lodi :

kdo chvíli stál, již stojí opodál,

den žádný dvakráte se nenarodí,

čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál !

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,

nám po noci jak jiným vzchází den,

jsme jako jiní syny velké doby –

ta žádá však si celých mužů jen !

Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,

by truchlý rej náš plesem zas se zdál,

ty zlatá naděj, smavá troufalosti,

nes prapor náš, my s jásotem jdem dál !

My nevíme, co budoucnost nám chová –

však ještě žije českých bitev bůh,

a pro vítězství veliká a nová

je dosud dost ten český luh !

A chce-li bůh snad dát kdys nové seče –

nám stačí hlas husitský na chorál,

dost v zemi železa na dobré meče,

i v krvi železo – jen dál, jen dál !

Ach hleďme pilně ke korábu svému,

jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,

a věrně, toužně přilneme-li k němu,

zas šťastná záhy bude Česká zem !

Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,

čeho si v nejbujnějších snech svých ždál –

to lidské moře nezná odpočinu,

Ty též ho neznej, stále měj se k činu,

dál, Národe náš drahý, věčně dál !

Když jsem vkládal Nerudovy verše do tohoto článku, tak se mi živě vybavila scéna z filmu, který téměř věrně popisoval situaci za nejhorší potupy a tragedie  českého národa, v roce 1942, kddy byla sama jeho fyzická existence na vážkách – kterou Neruda v básni přímo věštecky popsal, i když skrytou ve své lyrice – situaci v Příbramském gymnasiu za běsnění německých hitlerovců (zdráhám se napsat nacistů, když báseň výše popisuje oslavu Českého národa a nepřipustím srovnávání těchto slov. Což bohužel plně a lživě srovnávají současní apolegeti Sudeťáci !) – film Vyšší princip. Tam je popisován vlastenecký vzdor skutečného Vyššího principa – ředitele gymnasia Josefa Lukeše. Ale jsou tam také zrádci, kteří se najdou v tak vypjatých dobách vždycky. A nejen vypjatých.

Zmínil jsem se o podrobnějším přiblížení, jaká byla v závěru devatenáctého století kulturní situace kolem jak Jana Nerudy, tak jeho sbírky Zpěvy páteční a jedné z deseti básní, kterou jsem vybral jako vhodnou ke konfrontaci toho, co míním podat později. Mohl jsem se také opřít o báseň ze stejné sbírky – Ve lví stopě, nebo – Ze srdce, ale  tahle -Jen dál, je nejvhodnější.

Recenze ke sbírce Zpěvy páteční psali  T.G.Masaryk, F.V.Krejčí a F.X.Šalda. U oněch recenzí se zdržím. Sbírka vyšla v letech 1896, nebo 1897. To nebylo ještě upřesněno. Zmíním se jen o názoru F.X.Šaldy, našeho literárního kritika, před nímž se třásli všichni čeští literáti té doby. Před jeho bystrým neomylným hodnocením svých výtvorů. Mne by Šalda, kdyby ještě žil, strhal ne na tři doby, ale ihned.

Kritik Šalda píše – Neruda se vyjadřuje o bezútěšné národní situaci a Šalda upozorňuje ještě na další rys, který v sobě Zpěvy páteční nesou – zklamání z liberalistických snah v mládí Nerudově tolik podporovaných. Nerudův národnostní cit označuje za čistý a obsažný, lidský, umravňující a etický.

Toto básníkovo národnostní pojetí poezie dokonce přirovnává k humanitní filozofii T.G.Masaryka, která hlásá:„Národnost, vlastenectví jsou a musí být prostředky k lepšímu lidskému“ (Šalda F.X., Literární listy 1897). Ještě jeden kritikův postřeh – „Vlastenecká národnostní poezie, ale jakého obzoru, jaké hloubky, jak pádná, jadrná, slehlá – nejvzácnější, nejryzejší. Před takovou vždycky klobouk dolů a až k zemi dolů. Není nejmenší pochyby. Neruda je veliký básník a veliký duch a ryze moderní a ryze náš přitom. K němu se musíme, my mladí, připnout, na něho se musíme navázat.“ Tolik F.X.Šalda, významný literární kritik, před stodvaceti třemi lety.

Neruda měl ale i dobové kritiky na svůj neotřelý básnický výraz a i proto, že Neruda poukazoval na tehdejší společenské nešvary, čímž mnohé spíše rozlítil (Sabina, Lomnická, Schulz).

Místy čerpám z bakalářské práce Kateřiny Skalické z r. 2012.

Provedeme něco jako filmový střih – – –

A jsme opět ve filmu, a to z roku 1934. A to už bude text souznít s tím podivným Kocourkovem. Jako tvrdý kontrast k Janu Nerudovi a jeho vlastenectví.

Vždyť študie dnes nic nenesou. Hlavně je mít velkou hubu, široký lokte a umět se vohánět. Dnes je to jedno, dvě měšťanky nebo fakulta.“

Nepřipomíná to něco ze současnosti ? Je to část dialogu z filmu U nás v Kocourkově.

V hlavní roli herec Jan Werich a tehdy s Jiřím Voskovcem začínali svou tvůrčí činnost v Osvobozeném divadle, později ovšem po zásahu cenzury zrušené – za oné První republiky, která jim to osvobození nepřála a divadlo zakázala, zrušila.

Oni dva, Werich s Voskovcem, se ale nedali a otevřeli si divadlo další s názvem, Spoutané divadlo, aby dali najevo poměry v kultuře – tehdy. Jo milí zlatí, panstvo si nikdy nenechá příliš foukat do té jejich polívčičky. Svoboda ? Ano, ale pro koho ?!

Srovnávejte, hodnoťte. Tehdy, pak před třiceti lety a dnes, kdy už bych ani do divadla nešel, abych třeba se nemusel ač ateista, se stydět za Ježíše brutálně obtěžujícího buď jeptišku, nebo muslimku. A to vás, mladé, možná ještě čeká novoinscenace opery Prodaná nevěsta, kde budou podobně vyvádět Jeník s Mařenkou. Vím o takovém scénáři. Bohužel.

Ten film z roku 1934 – „U nás v Kocourkově“, má dialogy velmi dobové. Myslím  dobovost s rokem 2020. Například jeden dopis, čtený ve filmu nahlas i s textem na plátně.

Veleslavná policejní budovo. V úctě podepsaný anonymní pisatel Vám oznamuje, že se v našem městě Řepor… ech, co to do mne vjelo, pardon, …objevila podezřelá osobnost, aneb individuum. Má to bejt syn starosty Kov…hergot už zase, musím v počítači mít nějakého našeptávače, nebo šotka – nebo už je tam uvnitř ten vražedný Rus? Brrrrrr. bojím se. Pozor u vás, může tam být taky – ve všech počítačích…. syn starosty Jalovce, toho pytláka. Tak děte po něm ! Očekávám vaši příznivou odpověď a poroučím se vám s veškerou úctou. František Vomáčka, U splavu 25.

Fantom ulice.

A závěr filmu, který mi připomíná bohužel dnešek a mnohého bezdomovce, kterého do té bezvýchodné situace ani nemusela natlačit jeho osobní chyba. Stačí někdy málo, zapomenutý nesplacený dloužek a exekutor už stojí ve dveřích. Je to už asi deset let, když v našem městečku, které se nejmenuje Kocourkov ( avšak někdy k tomu nemá daleko), se jeden náš obyvatel, naštěstí o tři ulice dál, pokusil kordonem exekutorů prostřílet legální zbraní. Prostřílel, možná ještě na Mírově, či kde, sedí. Podrobnosti samozřejmě neznám. Střílelo se ale.

Ten film má jednu píseň, jejíž melodii možná znáte. My starší asi všichni.

Je to tak, třeba je to k nevíře,

že z biskupa putna dělá uhlíře,

je to tak, třeba je to k nevíře,

že mnicha dělá kutna a krunýř rytíře.

Je to pravda odvěká šaty dělaj člověka,

kdo je nemá ať od lidí pranic nečeká.

Dokavád jsme nahatý od hlavy až po paty,

nikdo neví kdo je chudý a kdo je bohatý.

Podle kabátu se svět měří,

lháři ve fraku každý věří.

Protože je to pravda odvěká,

šaty dělaj člověka.

Kdo v hadrech čeká na štěstí,

ten se načeká, ten se načeká, ten se načeká !!

Co napsat závěrem, tohoto mého pokusu o exkurs do světa vlastenectví, poezie, kritického filmu a divadelních cenzur. A také do světa chudoby a beznaděje. I trochu do světa zazobanců, kteří hladovému nevěří. Poučení ? Kdo hledá, ten najde!

A na závěr  drobnou otázečku  -Neruda je mezi klasiky. Povinná látka k maturitě. Právem. Ale  co myslíte, jak by  dopadl dnes, kdyby  si  troufl dnes napsat cosi podobného Zpěvům pátečním? Nepochybně  by  z něj byl jen nacionalisticky nesnášenlivý xenofob,  rasista  a nepřítel liberální demokracie. Ačkoli by to byl pořád  ten samý, geniálně  pozorující a formulují Jan Neruda!  Jeho vidění světa  by  nejspíš  zůstalo stejné, jeho stupnice hodnot také.  Takže se musela pokřivit  a  to hodně ta  současná. Držitelů jediné platné pravdy, jak  říká kolega  vlk.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.