Československá opevnění I.


napsal Geordyn

Vlkův  úvod:

Dnešní článek, vlastně  dnešní a zítřejší bych nejradši pozdržel a vydal jej  až  v  samém konci září. Kam by tématicky  přesně  pasoval. Jenže  kornavirus  mi názorně  připomenul, že  člověk neví dne  ani hodiny…  To jednak.

Druhým důvodem je,  že ani náhodou nemohu zaručit, že  Kosa v  té době  ještě bud e vycházet. Mám s jejím vydáváním stále více  práce. Adekvátně k tomu, jakmne  stále méně  baví.

A do třetice -historickou demagogickou masáž, jíž  spustili ti jedině  správní  ke květnovým výročím, považuji za natolik nepřijatelnou a stále ještě nevyvanulou, že rozsáhlý, vyzdrojovaný materiál kolegy  Geordyna  ohledně  československých pohraničních opevnění v předvečer  II. světové války   jsem se rozhodl pustit  na sklo už nyní.

Je mi jasné, že to asi nebude právě  gusto masové obliby, nicméně   ti, které tahle problematika  zajímá, si to myslím užijí.

Jak začít psát o této heroické stavební činnosti, když její výsledek pro obranu Republiky byl vlastně nulový, a v dubnu 1945 navíc minusový (pevnosti posloužily na Opavsku a Ostravsku Wehrmachtu obranou proti Rudé armádě). K těm stavbám mám vztah už proto, že v době jejich největšího stavebního ruchu jsem uzřel světlo tohoto světa. A kromě Broučků Jana Karafiáta, byla mou oblíbenou četbou těsně po válce obrázková kniha s malbami a texty z vojenského prostředí. Kniha pro děti měla název – Ubráníme se. Byly tam malby i oněch pohraničních pevností. Stylizovaně ovšem. Kulturní jemný tlak na mládež k povzbuzení pocitu sounáležitosti s rodnou zemí, k vlastenectví. Profesionálním vojákem jsem se ale nestal.

Budu tedy psát o pásu staveb na obranu nového státu uprostřed Evropy. Republiky československé.

Státu teprve se rozvíjejícího od října 1918 a byla mu souzena existence po velmi krátkou, nicotnou dobu pro stát, necelých dvaceti let od jeho vzkříšení po třistaleté okupaci Rakousko – Uherským mocnářstvím. Někdy nazývaném žalář národů. Národů proto, že kromě Čechů v rakouské části a v Uhersku Slováků, bylo v tomto rozlehlém soustátí – monarchii ve střední Evropě, tolik národností, že nad jejich rozmanitostí a počtem by mohlo zaplesat srdce, mají-li ho vůbec, leckterého současného multikulturalisty. A vzít si ho za vzor, jak by měl svět jejich snů vypadat –

– Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Chorvati, Srbové, Slovinci, Italové, Židé, Romové, Moravané, Slezané, Němci, Maďaři. Kdyby to šlo neodborně rozšířit podle jejich gusta, tak také – Hanáci, Valaši, Buláci – Chodové, Moravští Slováci, Lašši a další skupiny. Avšak proč žalář národů, když situace vnitropolitická se pomalu zlepšovala? Povšimněte si data vzniku mnohých staveb u nás – gymnasia, radnice, banky, musea – jsou na nich v průčelí uvedena. Všechna většinou v rozmezí let 1895 až 1914. Paradox, že ? Zřejmě to byla odezva vzestupu hospodářské síly českých zemí. Chyběla jen síla politická. Proto o ni usilováno českými vlastenci.

Protože vlastně ten, kdo mluvil německy, ať byl Němec ze severních Čech, tedy český Němec, nebo rakouský Němec, byl v postavení privilegovaném oproti neněmcům, převážně slovanským národům. Ekonomicky, ale hlavně politicky, tedy společensky všeobecně.

Lze to přirovnat, ale hodně skřípavě s postavením ještě nedávno v Jihoafrické republice, k situaci mezi bilými osadniky a domorodými černochy – a abych u jistých sledovatelů – kulturtrégrů nenarazil, tak Afroafričany.

To se týká také výše uvedených Romů, kteří v té době byli ještě poctivými kočujícími Cikány a připomíná mi to jednu příhodu ze severočeských lázní, kde proti mně v parku šly tři hezké dívky, pěkně oblečené a jedna z nich po mém obdivném pohledu – jsem normální chlap – řekla náhle: „Pane, jestli mne chcete nabalit, tak já jsem Cikánka.“ To bylo v roce 1988. Ovšemže jsem na tuto drzou provokaci hezké slečny nereagoval jinak, než na půl úst prohozeným – neobtěžujte mne. Dnes by to bylo dehonestující MeeToo, a nevím ani vlastně pro koho. To jsem ale sakra hodně odbočil. Zpět k tématu.

Československá republika svým veskrze demokratickým systémem, byla v tehdejší Evropě koncem třicátých let, bílou vránou. Téměř všechny okolní země byly buď totalitně diktátorské, nebo něco na ten způsob. Beckovské Polsko, Horthyovské Maďarsko, v Rakousku byl autoritativní Dollfussův režim a Německo bylo od roku 1933 nacistické s neskrývanými agresivními snahami a nejen snahami. Obsazením demilitarizovaného Sárska Wehrmachtem v roce 1935, po plebiscitu, se to prvně projevilo. A západní demokratické státy – garanti Versailleské smlouvy k tomu mlčeli a hitlerovcům rostla křídla. Dnes víme, že již v roce 1934 mělo nacistické Německo uzavřenou smlouvu o neútočení s Polskem. Později podobnou smlouvu s Litvou. A tuto část o hrozícím válečném nebezpečí v Evropě, vlastně jen po necelém dvacetiletí po krveprolití v zákopech Velké války (1.světové), doplňuji už jen zradou spojenců Československa v Mnichově v září 1938, ve kterém při té příležitosti uzavřel britský premiér Chamberlain s Hitlerem také smlouvu o spolupráci a s tím kouskem ostudného papíru mával po návratu do Londýna. Jak poté řekl o tom mávání jeho nástupce Winston Churchill svá věštecká slova – „ Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.

Československo mělo tvar státu v podobě dlouhého pásu od Aše až po Jasiňu nebo horu Hoverla, tedy i s Podkarpatskou Rusí. Vojensky vzato se takové území nedá bez spolehlivých spojenců ubránit. Útočníka lze zadržet po určitou dobu několika pásmy obranných pevností, než přijde pomoc od spojence. To byla zkušenost Francie s pevnostmi, z let 1914 až 1918. Ale z historie víme, že generálové se vždy připravují na válku minulou. To se stalo i v letech o kterých pojednává tento článek. Francie, která byla vlastně svými pevnostmi stavěnými po několika válkách s Německem v devatenáctém století ( podrobně o tehdejší situaci na Wikipedii), zkušený stavitel pevností, poskytla svému spojenci – Československu svoje plány, jak a kde pevnosti na hranicích s Německem, Polskem, Maďarskem, stavět.

Francouzi měli neochvějnou víru ve svou Maginotovu linii, že je nedobytná a tak nově ustanovené československé Ředitelství Opevňovacích Prací, začalo v pásu u hranic s už nebezpečným Německem v roce 1936, po přípravě a nutných zkouškách, stavět první pevnosti. Zprvu tři pásy malých pěchotních pevnůstek, kterým se říkalo dle zkratky ředitelství – Řopíky. Později náročnější dělostřelecké sruby a i větší pevnosti, tvrze se systémem propojovacích chodeb, vzduchotechnicky chráněné před jedovatými plyny. Němci používali otravné plyny za Velké války. Už toto válečné použití smrtícího plynu ve velkém jako první stát na světě, (začali s chlorem a skončili s yperitem) svědčí o tom, že německý generální štáb byl, dle mne, již tehdy zločineckou organizací a tuto svou vlastnost po roce 1940 ještě zdokonalil. Zpět k československým pevnostem.

Zbraňové vybavení pro pevnosti začaly vyvíjet všechny zbrojovky v Československu. Tedy pevnostní těžké kulomety, pevnostní kanony a ocelové střelecké zvony. Vše nově vyvíjené našimi zkušenými konstruktéry. (admin vlk by mohl k tomu něco dodat, zná-li to z naší nejlepší zbrojovky, Škodovky – možná z vyprávění starých škodováků). Já jsem ve zbrojním průmyslu kdysi v mládí pracoval, mohl bych také z tohoto oboru něco pustit do placu. Však proto píši tento článek. A jeden Škodovák, můj mistr kdysi na obráběcí dílně, nám vyprávěl o výrobě kanonů v Dělovce. A o triku, jak návštěva – delegace, zrovna to byli Sověti, tehdy, získávala informace. Bylo jich pět. Jeden se soustředil zapamatovat si podrobnosti závěru děla, další lafety, zaměřovače a tak dál. Šlo o prototyp, možná právě pevnostního typu.

A co bylo na tom stavitelském boomu nejzajímavější a nejcennější – české stavitelské civilní firmy stavěly železobetonové pevnosti jen za stavební náklady bez obvyklého zisku. Chovaly se tehdy takto vlastenecky, to se dnes vůbec neví, nebo nepřipomíná. A především –  to není podnikatelsky možné!

Už tehdy bylo použito výběrové řízení. Zkrácené. Tak to bylo. Dnes bych takovou stavební firmu u nás nenašel, protože všechny ty větší ani české nejsou a stavět bez zisku? Tehdy si to české firmy pokládaly za čest, udělat to, co dobře umí a co nejlevněji. Pro svou vlast.

Vojenským stavebním dozorem nad jednotlivými stavbami, byl vždy ustanoven ten důstojník, který měl později v konkrétní pevnosti, nebo skupině pevností velet. Tak byl zajištěn spolehlivý výsledek, že stavba bude provedena kvalitně. A ještě zbývá zmínit ekonomickou stránku tohoto grandiózního státního úkolu. Státní rozpočet vyčlenil proto ve své vojenské části 10 miliard 14 milionů Kč. Dnes by to v přepočtu, který si dovolím jen vlastně odhadnout, na asi 200 až 300 miliard dnešních Korun . Asi tolik, kolik se dnes vynaloží na sanaci koronavirové krize.

Naši vojenští inženýři francouzské plány pozměnili vzhledem k jiným půdním podmínkám v Krušnohoří a Orlických horách, i co se týče vlastní konstrukce. Vylepšili je. A ověřili jejich odolnost na zkušebním vzorku palbou zblízka 10 cm kanonem. A při těch zkouškách odolnosti se při palbě 15 cm houfnicí z dálky 6,5 kilometru ověřoval nutný počet ran, než je objekt zasažen, při tehdejším tzv. „zastřelování na cíl“. Poznatky velitele dělostřelectva 1. divize přitom byly takové, že bylo zapotřebí k docílení zásahu 384 ran. Při předpokládané chybě v zaměření o jeden dílec stoupla spotřeba munice až na tisíc ran. K prostřílení 10 m širokého průchodu v těžkých překážkách bylo zapotřebí 22 zásahů, což odpovídalo spotřebě 468 ran, při chybě jednoho dílce stoupla spotřeba na 733 ran. Houfnice přitom byla schopna vypálit za hodinu maximálně 30 ran. Tyto zkoušky byly dělány na vyškovské střelnici u Dědic a u Humenného. Později o ověřování taktiky boje se zmíním podrobněji.

Pevnůstky Řopíky se stavěly tam, kde se předpokládal z vojenského hlediska nejpravděpodobnější útok, tedy v rovinách, v místech dopravních cest, železnic. Tam kde bylo potřebné zastavit očekávaný postup protivníka dělostřelbou, byly stavěny dělostřelecké sruby a jejich sestava tvořila dělostřeleckou tvrz. Aby beton byl pro svůj účel nejpevnější, bylo nutno betonáž provádět nepřetržitě. Třeba v případě velkých srubů i 48 hodin, jako v případě srubu jménem „Silnice“, součásti tvrze „H“, jako Hanička. Uvnitř byli betonáři vlivem uvolňujícího se tepla z tuhnoucího betonu v horku i 60 stupňu !

Ještě jsem stihl hovořit s pamětníkem toho, jak to probíhalo. A mám fotografie srubu Březinka ve svahu nad náchodským průsmykem, nad Bělovsí, z roku 1992 a ve sborníku je fotografie téhož z r. 1938. Březinka je zrekonstruovaná místními fandy vojenské historie. Podrobně mi popsali její stavbu, která probíhala v roce 1937. Nejobtížnější byla doprava mnohatunového ocelového zvonu pro těžké kulomety, do příkrého svahu v podmínkách tehdejší dopravní techniky. V této náchodské oblasti bylo maskování prováděno přímo barevnou omítkou. A není bez zajímavosti fakt, že Československá lidová armáda jednu tu pevnost v oblasti používala ještě v roce 1990. Byl tam umístěn útvar PVOS. Podávám, jak jsem koupil od zasvěcených. Byl tam radar zaměřený na možné sledování nízkoletících střel s plochou dráhou letu, pronikajících údolími podél Krkonoš ze západu. Tehdy od států NATO. Ale vracím se zpět k té minulosti 1938.

Co však bylo proti úmyslu postavit všechny pevnosti a vyzbrojit je, byl ČAS.

Úplné dokončení pevnostního pásu na hranicích s německým nepřítelem bylo plánováno do čtyř etap, přičemž první etapa měla být dokončena v r. 1939, a poslední čtvrtá, až v roce 1945. Po anšlusu Rakouska německými nacisty v březnu 1938, bylo nutno opevňovat i jih Moravy, takže opevňovat navíc moravské roviny by trvalo ještě déle. Nemluvě o opevněních na Slovensku a Podkarpatské Rusi směrem k Polsku a Maďarsku. Tam měli jen něco rozestavěno, nebo jen plány staveb a leckde ani to.

Už v tomto mém úvodu článku o Československých pevnostech ( později se zmíním o podrobnostech tohoto heroického pokusu ubránit VLAST před nepřítelem, odhodlaným ji zničit ), vidíme hlavní důvod pro rozhodnutí prezidenta dr. Edvarda Beneše abdikovat, po zradě „sladké Francie a hrdého Albionu“.

Věděl, že ubránit se přesile torzy pevností NELZE. Byl přece vrchní velitel armády. Po roce 1945 byla jeho koncepce řešení krize 1938, uznána jako správná. I když… Dle mne byla správná a vedena znalostmi zkušeného politika a diplomata. Mnohý jiný by se pod tíhou neskutečně obtížných situací zhroutil. On pokračoval ve svém úkolu v Londýně a Moskvě. Ale poznamenalo ho to zhoršeným zdravím. Neprozradím žádné tajemství, když uvedu, že president Beneš trpěl Meniérovou nemocí – najděte si na Wiki, co to je. A pak teprve oceníte jeho úsilí v politickém a později vojenském souboji s Hitlerem.

Pokračuji popisem tehdejší mezinárodní situace v roce 1938.

Smlouva se Sovětským svazem, vázaná na součinnost s vojsky Francouzské republiky byla nepoužitelná, když zbabělí Frantíci „hodili pušku do žita“.

Když už byla Kosa ve vlkově článku 4.6.2020 nařčena, že je to „oblíbený proruský alternativní server“, tak se mohu už klidně zmínit o nedávném zveřejnění dosud tajných dokumentů z ruských archivů, samotným Vladimírem Vladimirovičem Putinem, o polském záměru sestřelovat sovětská letadla nad Polskem, pokud by letěla na pomoc Československu napadenému hitlerovským Německem. Jednání prezidenta Beneše v kritickém září 38, prostřednictvím sovětského velvyslance S. Alexandrovského se vztahovala také na opětovné potvrzení pomoci od SSSR. Byla opět potvrzena, ale jen, pomůže-li Francie. Tak zněla smlouva. Jednali i o té letecké pomoci, nad rámec smlouvy.

Nebudu podrobně popisovat situaci ve státě v onom září 38 v souvislosti s nehoráznými, stále se stupňujícími provokativními požadavky sudetských Němců, řízených z Berlína. Stačí když se zmíním, že v řadě demonstrací v Praze i jinde a po generální stávce, po které padla nerozhodná vláda, se v ulicích ozývalo hlasité volání českých vlastenců „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně !“

23. září 1938, jakoby nová úřednická Vláda obrany, generála Jana Syrového, hlas lidu vyslyšela. Vyhlásila před půlnocí, přesněji ve 22:20 hod., všeobecnou mobilizaci. Druhý a třetí den na to, byly hranice státu obsazeny armádou, doplněnou záložníky, kteří na tento rozkaz dlouho čekali. Ale v dokončených a i v těch jen rozestavěných pevnostech nebyli dlouho. Byl mezi nimi i můj otec, záložák hraničářského pěšího pluku č 12. „Generála M. R. Štefánika“, v Komárně.

Přišlo 29. září a diktát byl v Berlíně zrádnými „spojenci“ upečen. Do desátého října musela být všechna vojenská zařízení na stanoveném pohraničním prostoru – tedy tzv. Sudet, Československým vojskem opuštěna. A předána nepoškozena nepříteli ! Několik poddůstojníků odmítlo potupný rozkaz o kapitulaci a než by pevnost opustili, zastřelili se.

5. října president Edvard Beneš na svou funkci resignoval.

Kostky byly vrženy a jako v antickém dramatu se odvíjela katastrofa českého národa. Po dvaceti letech samostatnosti vybojované svými Legiemi na třech frontách První světové války byl opět Český národ ponížen a okupací Němců zotročen.

Ale jen na šest let. Zmínil jsem věštecká Churchilova slova. Ještě zmíním slova dr. E. Beneše.

Zde jsou – …..bude-li Paříž pokračovat ve své nynější politice k nám, dojde to tak daleko, že nakonec budou dobývat Maginotovu linii naše děla a tanky a Paříž budou bombardovat naše letadla…

– převzato z knihy, Ústav Edvarda Beneše v letech 1950 – 1964, vydané v Londýně na základě poznámek z pozůstalosti Dr. E. Beneše. Beneš také předvídal, že zabrání českého pohraničí německým nacistům stačit nebude, že budou chtít víc ! Měl pravdu.

Když věštba, tak i její důsledek, který znamenal, že Československo patřilo mezi vítězné státy nad Německem a bylo obnoveno s minimální ztrátou v původních hranicích a  bez tří milionů zrádců, kteří by byli vždy v budoucnu potenciálním nebezpečím.

A jak pozorujeme dnes, nebezpečím jsou a stále větším, když poštěkávají nejen ze zahraničí, ale přímo – zásluhou dnešních  zrádců v současné „české“vládě, i v těch nedávných – ze své pražské sudetoněmecké kanceláře. Obětaví stavitelé českých pevností se musí v hrobě obracet.

Tolik moje úvahy, postřehy a hodnocení situací a nyní budu pokračovat tím, že navážu na údaje z úvodu i pokračování podrobností z knihy Lubomíra Arona a kol. – Československé opevnění 1935 – 1938. Sborník vydalo Okresním muzeum v Náchodě v r. 1990 nákladem 5 400 výtisků. Má 197 stran, takže mám z čeho vybírat.

Pokračování + fotodokumentace zítra

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.