Variace historické paměti


napsal Leo K.

Podívám-li se na vnitropolitické události posledních měsíců, ze kterých media zvlášť zdůrazňovala kauzy a kauzičky jak vyjmuté z příhod Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě), přemýšlím jak dopadnou, když je není schopna naše reprezentace slušně usměrnit. Včetně oficiální cesty (dokonce vládním letadlem) jedné z hlav té reprezentace někam, kam by měli létat jenom podnikatelé – to je ovšem nejspíš problém pro chytrou horákyni a nejsem si jist, že jí v Senátu dorostli. Pražští (3) bratři v triku nám zase dávají tušit jak to má v Ruské federaci těžké Putin se samolibými gubernátory.

Pokud hledáme příčiny téhle tragikomedie, nemůžeme přehlédnout souvislou řadu pokusů o reinterpretaci našeho pohledu na druhou světovou válku a úlohu našeho státu v tomto konfliktu. Evergreenem byly, jsou a nejspíše ještě dlouho budou dva příběhy. Tragický úděl sudetských Němců a vznik samostatného státu Čechů a Slováků.

V souvislosti s tím prvním je těžké nevzpomenout na slova Edvarda Beneše z 14. prosince 1945 na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů:

„… Žádný z vás nezadal k jejich útoku té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa[…] Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.
Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.
Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My, Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

A skutečně – cíleně se začaly objevovat texty jejichž cílem bylo „vyvrátit komunistický výklad dějin.“ Co však nejvíc překvapovalo, že „opravovači dějin“ pocházeli často z českých řad…dokonce i z disentu, který se zaklínal pravdou a láskou.

Takže překvapeně čelíme tvrzením, ve kterých je Dr. Edvard Beneš vykreslován jako vlastizrádce. Protože zbaběle opustil svou zem. Protože odsunul občany své země. Protože předal moc v zemi komunistům a Rusku. Protože Československá republika neválčila. Protože Čeští letci bojující za Anglii byli v zajetí střílení jako zrádci a po válce zase komunisty zavíráni. Protože ve Svobodově armádě bojovali pouze Židé. Česká luza za divokého odsunu mučila a zabíjela bezbranné. Protože nejvíce obětí války Čechů bylo zaviněno vlastními zrádci,kolaboranty a udavači.

Přesto, že Dr. Edvard Beneš se bezesporu zasloužil o to, že Spojené království a Francie odvolaly svůj podpis na Mnichovské dohodě a uznali, že Československé zastoupení v zahraničí reprezentuje skutečný stát byť dočasně pod cizí nadvládou.
Přesto, že sudetští Němci opovrhli českým občanstvím a dobrovolně přijali německé, tak stát odsunul (své?) občany?
Přesto, že ve Svobodově armádě bojovali příslušníci všech národností předválečného Československa a nikdo neřešil jaké náboženství vyznává spolubojovník.
Přesto, že sudetští Němci, říští Němci a tak zvaní „národní hosté,“ dávali celou dobu existence Protektorátu ve styku s Čechy bezostyšně a brutálně najevo svojí příslušnost k Herrenvolku (panské rase), neměli se tedy divit výbuchu těsně po válce, který výstižně popsal Jan Petránek:

Německo, které vykoupalo Evropu a kus světa v krvi, se nemůže divit principu rozhoupaného kyvadla, který popsal už Allan Edgar Poe. To se nedá odpustit, to se dá jen překonat a počkat, až se nad tím zavře voda.“

Přesto, že mimořádnými lidovými soudy podle retribučního dekretu č.16/1945 Sb. bylo vzneseno 38 316 žalob. K  trestu smrti bylo odsouzeno celkem 713 osob (475 Němců a 234 Čechů), na doživotí 741 osob (443 Němců a 293 Čechů), k dočasnému trestu odnětí svobody 19 888 osob, přičemž průměrná délka trestu přesahovala 10 let, a 9132 osob bylo osvobozeno. Ostatní byly řešeny jinak.

Přesto, že 21. ledna 1997 podepsal Václav Klaus a Helmut Kohl Česko-německou deklaraci, která ve svém článku IV. uvádí:

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor.

Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Podíval jsem se na německou Wikipedii, jak naplňuje tuto deklaraci a jak je tam pojednáno téma sudetští Němci:

V posledních dnech války páchaly (rozumí se na území Protektorátu) zbývající jednotky SS četná zvěrstva. Ty mimo jiné spustily Pražské povstání 5. května 1945, tři dny před koncem války, kterého se stali obětí (sic!) nejen příslušníci Wehrmachtu a SS, ale také mnozí němečtí civilisté. Peter Glotz ve své knize Vyhoštění píše: „Toto vysvětluje rozpoutané orgie proti všemu, co nebylo české, mimochodem také proti nepopiratelným antinacistům.“

Během zajetí americkými a sovětskými jednotkami uteklo mnoho sudetských Němců a také došlo k „divokému odsunu“ Němců z území bývalého Československa. V květnu Edvard Beneš vyhlásil potřebu odstranit Němce a spustil episodu často krvavého „divokého vyhnání,“ která způsobila, že až 800 000 lidí přišlo o domov. Benešovým dekretem 108 byl konfiskován veškerý německý majetek. V roce 1946 pak bylo oficiálně přesídleno dalších 2 256 000 osob. Pouze někteří kvalifikovaní pracovníci, jakož i odpůrci a nacistickým režimem pronásledovaní, mohli zůstat.

Hostitelskými zeměmi byly Spolková republika Německo, zde zejména Bavorsko a Hesensko, později Německá demokratická republika, zde zejména Sasko-Anhaltsko a Durynsko a v malém rozsahu Rakousko. Integrace této nové velké skupiny obyvatel neproběhla hladce a byla pro sudetské Němce a cílové země velkou výzvou. Nejpozději v 70. letech však došlo k asimilaci s majoritní populací. Hlavně konzervativní sudetoněmecké kruhy v Německu se organizovaly do sudetoněmeckých krajanských spolků, které tvrdily a nárokovaly si vzdor velkému odporu výhradní zastoupení sudetských Němců. Mnoho sudetských Němců a jejich potomků však není v těchto spolcích organizováno pro jejich negativní vnější dopad. Malá část sudetských Němců zůstala v Československu a dnes se v České republice považuje za německou menšinu

Inu, Landsmanschaft, který někteří „naši“ oslovují – Milí krajané – není už z gramatického hlediska spolkem. Manschaft není Bund, ale mužstvo nebo tým. Připravené mužstvo. Proto reakce „Es kommt der Tag“ nebo „Wir werden die Roten ausrotten!“ (Edvard Beneš byl pro ně také rot). Ale nebyly to jenom pohrůžky „čtvrtého bavorského kmene.“ Když v roce 1991 vyšel pod autorskou přezdívkou Podiven svazek Češi v dějinách nové doby (1848-1939), šlo to připsat atmosféře disentu, kde místní intelektuálové na taková témata dlouze diskutovali.

Když ale vyšlo v roce 2003 druhé vydání, tak šlo z hlediska česko-německé deklarace o stejný počin jakým bylo vydání Hitlerova nekomentovaného Mein Kampf.

V anotaci se píše: …Nejde o odborné historické pojednání, ale o rukověť, která má sloužit k orientaci laikovi. Žánrově je to vlastně rozsáhlá esej. Z jaké pozice je psána? Je na místě odpověď- z ekumenické.

utorský kolektiv vytvořili lékař-psychiatr Petr Příhoda, právní-politolog Petr Pithart a historik Milan Otáhal. Reprezentují tři odlišná stanoviska: katolické křesťanství, konzervativní liberalismus a (sebe)kritický socialismus. Společnou snahou autorů bylo zachovat ohrožené české dějinné vědomí, ale zbavit je vžitých předsudků a mystifikací…

Jediná (a anonymní) čtenářská recenze u knihkupce říká:

Rád bych pouze upozornil, že kniha je psána, jak říká Kovanic, ‚z hlediska církve katolické a národa německého‘ a jak dále píše, že ‚některé pasáže z knihy zní, jako by byly opsány od K.H. Franka a Emanuela Moravce‘. Myslím si, že tato kniha nepředstavuje odpovědný přístup k českým dějinám, spíše se je snaží diskreditovat údajným vyvrácením mýtů.

****

Podiven Petr Pithart, který byl duší tohoto díla, zde popsal novodobý český národ tak kriticky, až to vyráží dech. Přitom však nezohledňuje většinu dobových reálií, asi proto, že se kniha o nic jiného než kritiku nesnaží. Kromě obav o budoucí existenci českého národa a o jeho charakter velkou část díla protkává obava jiná.

Je jí obava z českého nacionalismu a nacionalismu vůbec, který autoři označují za jediné úspěšné hnutí českých dějin. Podnětem ke vzniku nacionálního hnutí se stala podle autorů až nutnost začlenit se do nově vznikající industrializované městské společnosti, která byla spíše německá než česká.

A jelikož Češi postrádali jakoukoliv historickou tradici, na niž by se dalo navázat, jeho představitelé v čele s Josefem Jungmannem museli k prosazení Čechů použít pouze jejich jazyk. Tím tak naprosto bagatelizují jakýkoliv kulturní odkaz českých dějin, a jejich politické a kulturní představitele řadí spíše mezi Němce. Volba založit český patriotismus na jazykové koncepci měla ale narušovat rovnováhu(?), která v zemi mezi Čechy a Němci dosud panovala.

Autoři doslova uvádějí, že „český nacionalismus je mnohem méně český a mnohem více protiněmecký,“ čímž dávají najevo svůj názor na vyostřování poměrů v Čechách. Zde vidí počátek budoucích potíží, které se budou projevovat po celou druhou polovinu 19. století, a které vyvrcholí v období první republiky.

Otázka přístupu k menšinám budoucí první republiky, tedy hlavně k Němcům, je dalším diskutabilním tématem, které prolíná celou knihou. Autoři se tu většinou stavějí na stranu Němců, které popisují jako civilizačně vyspělejší, jako národ, který s sebou po většinu českých dějin přinášel pokrok. Na mnoha místech upozorňují, že to byla česká strana, která snahou o svébytnost mnohdy zhatila možnou spolupráci s Němci, že se ani nepokusila najít s druhou stranou společnou řeč, ačkoliv ta zpočátku možnost dohody nevylučovala.

V období první republiky pak jde z české strany pouze o pokračování poměrů nastavených v 19. století, které podle autorů nutně musely vyústit krizí, což se nakonec také stalo. Bohužel jak jsou autoři kritičtí k Čechům, jsou naopak až příliš benevolentní k Němcům. Celá kapitola zasazená do doby vzniku první republiky má příznačný název „Ti druzí.“

Jak je často zdůrazňováno, celému dílu chybí jakýkoliv poznámkový aparát, jsou-li již v knize uvedeny, což je opravdu spíše výjimka, jsou často chybné. Na konci knihy se tak nachází pouze jmenný rejstřík. Při čtení bychom měli mít stále na zřeteli původně zamýšlený koncept, jehož záměrem nebylo předestřít před čtenáře odborné kritické dílo, ale spíš úvahu nad osudem jednoho národa.

Když tedy Pithartovy Češi v dějinách nové doby neuspěly, tak 28. října 2009 vyšly v nakladatelství Yale University Press nové dějiny Československa od Mary Heimann, pod názvem Czechoslovakia: The State that Failed (Československo: Stát, který selhal) a v březnu 2020 vyšel její český překlad s mírně pozměněným názvem. A protože se v mnohých tvrzeních kryl s dílem Češi v dějinách nové doby, tak ukrutnou legraci, bžundu a srandu z toho měl 15. února 2020 zase Petr Pihart:

To bude mela! Kdo že to vydal? Přeložil? Napsal k tomu doslov či předmluvu?
O vydání knihy o státu, který selhal? zklamal? se tu mluví dlouhá léta. Vím o vydavatelích, kteří se chystali …, ale pak si to rozmysleli. S autorkou a s renomovaným historikem Janem Rychlíkem jsme o vydání mluvili na půdě Senátu při příležitosti Festivalu literatury, který tu už léta organizuje Američan Michael March.

Věděli jsme, že reakce na vydání budou nejrůznější, také bouřlivé a zatracující autorku i vydavatele. To se ale musí vydržet. Protože Masaryk, Beneš a Štefánik zakládali Československo nejen pro Čechy, Moravany a Slezany, ale také pro další národy a národnostní menšiny.

Jak to dnes vypadá, neudělali jsme s nimi dobrou zkušenost. Anebo neudělali dobrou zkušenost oni s námi? Oba tyto pohledy je třeba zahrnout. O to se autorka pokusila. Vyvolá diskusi, kterou v době znovunastupujícího nacionalismu (nejen u nás!) naléhavě potřebujeme… Pravda nás osvobodí, jak už dávno stojí psáno. Pravda, která je, a ne že dnes už není, protože každý má pravdu svojí. Nebudeme se jí bát. Budeme o ní vést dialog i s inspirací této knihy…“
Zcela schází identifikace kořene všeho zla ve střední Evropě. To, z čeho vyrostl nacismus. To neobčanské pojetí státu, ta představa, že subjektem práva na sebeurčení je etnos, soukmenovec, pokrevní společenství, a ne politický národ, tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu. Ze zlehčování nacismu a pokryteckém sebeobviňování v obou zmíněných knihách vychází jakési ústřední motto „opravitelů“ dějin:

Co jsme si, to jsme si. Na druhé světové válce a její šedesáti milionech obětí, máme všichni když ne stejný, tak podobný podíl viny.“

V úterý 2. března 1941 měl gauleiter (Gau = něco jako provincie; leiter = vedoucí) Konrád Henlein přednášku o úloze sudetských Němců na Vídeňské univerzitě v posluchárně katedry správního práva. Končil ji slovy:

To, co jsme my sudetští Němci udělali sami, nikdy bychom nesvedli bez Vůdcova nasazení. Inspirovali jsme se jeho myšlenkou, jeho nadšení nás strhlo, jeho Německo nám dalo víru ve vítězství.

Kéž může historie jednou vynést rozsudek: Sudetští Němci věrně a dobrovolně vykonali svou povinnost.

Proč to ale dnes popírají? Necelé tři roky před tím, 15. září 1938 tentýž Konrád Henlein:

Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát.“
Mary Heimann nepíše nic jiného, vůbec totiž nevnímá, že tito Němci

byli po celá staletí součástí českého království, jehož instituce existovaly více než tisíc let!

Její dílo byť je za své zaměření také kritizováno, nese oficiální známku kvality. Pro mne však ztratilo cenu, protože je psáno z pohledu idealisty, který o světě nic neví a ani vědět nechce, aby mu to nepokazilo jeho přesvědčení. Mary Heimann například píše, že Masaryk významně přispěl k rozbourání Rakouska-Uherska

aniž k tomu měl sebemenší mandát domácích Čechů(!)

Jak si získání takového mandátu ve válečných letech 1914 – 1918 Mary Heimann představuje? Když si letošní absolventi ZŠ stěžovali při přijímačkách na střední školu na náročnost následujícího matematického příkladu:

Záhon ve tvaru obdélníku, rozměry znáš, tulipány jsou vysazeny tak, že mezi sebou mají všechny stejnou mezeru. V každém rohu a uprostřed delších stran je tulipán. Vypočítej vzdálenost mezi tulipány;“

tak možná projevili nepochopení základního úkolu matematiky – rozvíjet logické myšlení. U žáků ZŠ je to ještě možné pochopit, u profesionální historičky je to ale na pováženou.

Nebo když píše o fikci Československého národa, soustřeďuje se na Masaryka (nezmiňuje Slováka Milana Rastislava Štefánika, jehož je idea Československa) a obviňuje Masaryka, že zástupcům mocností lhal, když loboval za vznik státu, protože prý

Němců bylo v budoucím Československu víc než Slováků.

Vůbec nebrala v úvahu, že v uherské Horní zemi (Felvidéku) byla velká část obyvatel pomaďarštěná. A samozřejmě, v dokonalém souladu s Petrem Pithartem v jeho Češích v dějinách nové doby, vidí největší nebezpečí

v českém nacionalismu(!)

a agresivní německý kmenový (protože založený na mýtu o společné krvi) nevnímá – nebo nechce?

V knize je celá řada faktografických lapsů jako například, že podle zákona č. 201/1933 Sb., byla zakázána Henleinova Sudetoněmecká strana, ta se ale rychle přeskupila a vznikla pod novým názvem Heimatfront. (Ve skutečnosti to bylo opačně. Sudetendeutsche Heimatsfront, se ustavila 1. října 1933, kdy vydal Henlein prohlášení, kterým oznámil její vznik. Organizace měla odstranit politické stranictví a pečovat o celý „sudetoněmecký kmen“ bez ohledu na jednotlivé stavy. 30. dubna 1935 byla přejmenována na Sudetendeutsche Partei – SdP)
Nebo se pozastavuje nad tím, že ČSR vydávala jenom české poštovní známky,
že česká hymna neměla německou sloku,
že ministr Rašín ožebračil (jenom?) Němce v pohraničí zrušením rakouské měny atd.

Mary Heimann však i na základě prokazatelných chyb „argumentuje,“ že potlačováním práv národnostních etnických skupin (konkrétně Němců)

sami čeští politikové československý stát přivedli k zániku.

Optika historičky žijící ve Skotsku a Walesu zcela pomíjí německý vliv ve střední Evropě, je ovlivněná situací britských minorit a navíc se vztahuje  k jakési ideální demokracii, v níž nikdo neprohrává. Takový systém ale neexistuje a rozhodně nebyl ve střední Evropě. Emancipační hnutí pokládá za extrémní nacionalismus a antiemancipační hnutí pokládá za totalitarismus. Národ je po americkém způsobu ochotná sarkasticky uznat pouze v etnickém nebo jazykovém smyslu. Zkrátka je vidět, že kniha „Československo: Stát, který zklamal“ je hajdalácká práce, která ať slouží komukoliv, přišla pozdě. Proč pozdě? Autorka snad nevidí v novodobé historii emancipační trendy? Ať jmenuji například Basky, Katalánce, ale i Skoty, Iry, Vlámy nebo třeba Kurdy? Že multinacionální státy (mimo Ruskou federaci) vykazují známky pnutí? Že tyto známky nese i multietnická společnost v USA? Není náhodou Evropa národních států výsledkem jejího tisíciletého vývoje, kdy nadnárodní celky

vždy přešly do jednodušší podoby?

Národ – a zvláště ve střední Evropě, kde se vystřídali švédští, španělští, nizozemští, italští žoldnéři byvši vystřídáni německými, ruskými a americkými vojsky – nemůže být etnicky monolitní a každé opačné tvrzení je falešné a sleduje nějaké jiné, nepsané cíle. Moderní národ, jako jednotka, není kmenového ani etnického původu,

ale „ústavního patriotismu,“

jak německý filozof Jürgen Habermas nazval podstatu politické loajálnosti občanů ke svému státu. Můžeme k tomu dodat společnou řeč a respektovanou historii a kulturu. Kmenový princip, „společná krev,“ právo na vlast, nepotismus, hierarchická selekce rodu a podobné,

zakládají kmenové násilí a nikoliv občanské právo.

To nám odkazuje historická paměť.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.