ŽÁDNÝ KOVID, ŽÁDNÉ POVODNĚ, ŽÁDNÁ POLITIKA (nebo jen málo)


napsal Xaver

 

Už víte, o čem dnešní prázdninový fejeton „ze života“asi nebude. Vždyť tato témata jsou dnes a denně až přemrštěně a naddimenzovaně propírána celým mainstreamem i vedlejšími kanály, pojďme si od nich tedy na chvíli odpočinout…

Můj nadaný vnuk udělal na výbornou státnice na své alma mater (i na mé), tak jsem za ním zašel pogratulovat a pohovořit. Pochopitelně, že se radoval, ale tak trochu hořce. Totiž ta státní zkouška zahrnovala tři (!) různé předměty, disciplíny, z nichž už úspěšně udělal dílčí zkoušky v průběhu předchozích studijních ročníků. Proč ještě jednou tolik stresu a dřiny v průběhu jarních tří až čtyř týdnů?!

Nevěděl jsem to, ale mnohé vysoké školy ve světě – mimo jiné i nejstarší univerzita v Oxfordu – tento „institut“ neznají. U nás jej nepraktikují ani fakulty medicíny, veterinářská a některé další. Nicméně jiné se prý chystají zase státní zkoušku zavést, o což usilují a různě argumentují někteří její obhájci.

Silným příkladem ke zrušení státnic se v našich poměrech stává Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Vnuk mně v té souvislosti ukázal citát jednoho z  vysokých funkcionářů IES Martina Gregora.

Když už jednou studenta vyzkoušíme a potvrdíme, že tu věc umí, proč bychom najednou měli po dvou nebo třech letech říct, že to vlastně neumí a zkoušet ho znovu. Není tedy státnice už takový historický relikt, který vlastně nedává smysl?“

Takže „historický relikt“, bohužel ještě zbývá, aby jej někdo do té historie odeslal. Ale moc velké naděje právě teď, kdy je v těžce zkoušeném školství z důvodů nejen covidové epidemie tolik vážnějších problémů, si nedělám…

Možná by to mohl popohnat ten nově ustanovený super úředník (snad se nebude zlobit, že neznám jeho jméno). Já jsem jistou dobu také pracoval ve „státních službách“ takže o jejich obsahu či náplni (trochu výher, pochval, úspěchů, hodně srážek, konfliktů, rozbitých přátelství, nevraživosti, závisti atd.) mám docela slušnou představu.

Proto si neumím představit náplň této funkce, takřka nadpřirozené schopnosti tohoto jedince, bdícího nad statisícem státních úředníků a řešícího (nebo ne?) roztodivné problémy v oné bezbřehé rozličnosti všech zákoutí státní správy: ekonomické, politické, kulturní, sociální, ekologické, sportovní a bůhví, jaké další. Pochopitelně to nebude sám zvládat! Aby měla jeho funkce vůbec nějaký smysl, musí si natáhnout „plný barák“ vysoce kvalifikovaných (kde je vezme?) řadových úředníků!

Neboli založit krásné, veliké super ministerstvo, které se však dříve nebo později prokáže jako neefektivní, neosvědčí se a jeho osazenstvo se potichu rozplyne v jiných, stále nenasytných úřadech.

Mimochodem už bych pro některou z jeho složek měl námět – aspoň k přemýšlení; o jeho řešení mám jisté pochybnosti, a to už delší dobu…Totiž o víkendu přivezla dcera na chalupu jisté noviny, kterým říká „babišoviny“ (já je nekupuju, z dobrých důvodů) a jinak až na výjimky ani nečtu.

(Zajímavá shoda náhod: právě dnes jsem dostal pravidelný občasný email od mé známé Němky, žijící v Berlíně. Píše, že cestou na návštěvu k synovi koupila ve vlaku noviny, které mu chtěla zanechat. Odmítl je se slovy, že v nich není „zbla“ pravdy, ať si je zas odveze…Jak vidno, nejsme v tom sami!)

Ale zpět k tomu zmíněnému výtisku na naší chalupě: při zběžném listování jsem narazil na fotografii památníku na zničené Ležáky s krátkou notickou. Na pár řádcích byli jako pachatelé označeni asi pětkrát výlučně fašisté, žádní odporní Němci, jak velí ta podivná dnešní korektnost, či co. Prostě jacísi fašisté, kdoví odkud – za pár let možná už děti uvěří, že to byli mimozemšťané…

Nikdo současné Němce nenutí, aby stále klečeli na kolenou s omluvou na rtech, ale nikdo by neměl poťouchle nabádat k zapomnění na gigantické zločiny, které tu ve 20. století napáchali: kromě těch válečných také na Dachau, Mauthausen, Osvětim, Buchenwald a stovky jim podobných. Ten posledně jmenovaný jsem navštívil už jako vysokoškolák, ale také blízko ležící Výmar (Weimar), symbol jiného Německa a jiných Němců.

Vedle Výmarské republiky jde o dva velikány tohoto národa, jejichž sousoší stojí na náměstí: jsou to J. W. Goethe a Friedrich Schiller. Teď, kdy to píši, mě paměť neuvěřitelně vrátila o desítky let do minulosti; na přípravu ke státní zkoušce z němčiny, kdy s námi paní profesorka Wanda Hrubá (rodačka z Insbrucku) probírala báseň Der Taucher od F. Schillera. Je v ní sloka (a já si ji stále pamatuji), která je údajně nejskvělejším popisem moře v celé poezii. Kdyby to „vlkovi“ nevadilo, aspoň pro němčináře tu těch pár veršů zařadím,

Und es wallet und siedet und brauset und zischt,

wie wenn Wasser mit Feuer sich mengt,

bis zum Himmel spritzet der dampfende Gischt,-

und Flut auf Flut sich ohn´Ende drängt,

und will sich nimmer erschöpfen und leeren,

als wollte das Meer noch ein Meer gebären.

Unesen touto vzpomínkou se ale na závěr vrátím opět k nám – shodou okolností zase k sousoší…Při návratu od toho vnuka jsem zamířil poloprázdnými ulicemi bez turistů na Staroměstské náměstí prohlédnout si nově instalovaný Mariánský sloup. Zíral jsem naň nezaujatě, bez jakéhokoli ideologického či náboženského nánosu v hlavě, a musím přiznat, že jsem byl překvapen. Bohužel nemile.

Jsa celý život zvyklý na to velké, volné prostranství před Týnem, mně tam ten velký monument uprostřed, převyšující značně Mistra Jana Husa vedle (žádný „sloup“ krčící se kdesi v rohu náměstí) na první pohled jaksi nepasuje. To náměstí svou velikostí jako by „zničil“. Ale musím si zvykat, stejně jako asi mnozí z vás – stejného ladění.

Mimochodem v této souvislosti nás chtě nechtě asi napadne tolikrát se v historii opakující bourání soch. Bohužel nezmizelo s odchodem té či oné totality na smetiště dějin – je tu zas! Důvody mohou být prapodivné, jak říkával pan prezident Havel. To vidíme dnes v té velké zemi za oceánem, kde padají k zemi i otcové zakladatelé.

My jsme zatím zbořili jen jednoho „cizáka“, ale co není, může být. Z těch USA už se k nám přes moře přelil nejeden zoufalý nápad…Nerad bych se proto dožil toho, až někoho napadne vyřídit si to s tatíčkem T. G. M. třeba proto, že byl nacionalista nebo rusofil nebo – nedej bože – levoboček toho fousatého utlačovatele národů z Hofburgu.

Uklidním vás. Nic takového v čase těchto prázdnin nenastane. A snad ani nepřijde obávaná covidová katarze, obří povodně, politické zemětřesení či televizní nebo jiná revoluce (snad jen ta vědeckotechnická a sexuální stály trochu za to). Zkrátka přejme si prázdniny takové, jaké bývaly, když naší zemi přálo štěstí!

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.