Informační válka a svoboda


napsal Leo K.

Někdy mi připadá, že (všechny) politické strany neumějí vymyslet žádný jiný program než boj proti něčemu. A nejlépe proti něčemu z minulosti. Přesto, že Ludvík Vaculík říkal: socialismus nebo komunismus vznikl z určitých příčin. Nyní sice padl, avšak ty příčiny zůstaly…tak v devadesátých letech se strany politického spektra předháněly, která bude účinněji mobilizovat proti komunismu.

Po třiceti letech přece jenom bezduchý antikomunismus trochu polevil, ale našel se nový nepřítel a mobilizuje se a bojuje nadále. Jednou proti „terorismu“ a „extrémismu,“ jindy proti „hoaxům“ a „fake news“ kolem pandemie, někdy proti sexualitě, aktuálně proti rasismu…

„Čo se nám to pre Boha stalo?“

Co se to stalo společnosti, která vytvořila tolik civilizačních klenotů, hořekoval v neplánovaném hodinovém úvodu174. hodiny Vlka o úplně iracionálním dění v USA, které se stále více šíří i do zemí našeho civilizačního okruhu, Boris Koróni, moderátor relace.

Inu zase jedno aktivistické hnutí přišlo ze Spojených států. Není to už trochu trapné? Po Al Gorově Nepříjemné pravdě, které vyvrcholilo Gretou Thunberg a hnutím Fridays for future. Na podzim 2017 Rose McGowanová vznesla proti Harvey Weinsteinovi obvinění, které odstartovalo skandál a následně i celé hnutí #MeToo, kritizující sexuální zneužívání páchané celebritami; z toho, co jsme se dozvěděli ve spojení s Weinsteinem, bylo reakcí na systematické zneužívání vlastní pozice a ponižování obětí jeho zájmu.

Nešlo tedy (údajně!) o dobrovolný poměr, ale o jakýsi druh sadismu, o pokoření vůle těch, které nutil, aby mu vyhověly. Vlastně se nejednalo o sex, ale „jenom“ o moc. Jenže následná aktivistická vzpoura žen napříč věkovými kategoriemi se proměnila na fňukání kvůli tomu, že jim nějaký muž vložil ruku někam nad koleno. MeToo má tedy být přihlášením k touze mít výhradní moc nad svoji sexualitou. Pro středoevropskou logiku to kulhá právě na tu sexualitu, která je vztahem k druhému. A ten, málo platné, musí být aktivní, jinak sexualita ztrácí smysl.

Strhávání soch historických osobností nás zase aktuálně upozorňuje na další aktivismus i když nás historici upozorňují, že vznikl ve Spojených státech už v roce 2013. Upozorňuje na případy zvýšeného policejního násilí, rasové nerovnosti a systematického rasismu vůči černochům Řada odpůrců hnutí začala v reakci na #BlackLivesMatter (na černošských životech záleží) užívat hashtag #AllLivesMatter (na všech životech záleží). Americký profesor David Theo Goldberg prohlásil, že provolání All Lives Matter je falešné, protože ignoruje specifické rasové problémy, se kterými se černoši, na rozdíl od bělochů, musí potýkat.

Ale příznačné je, že hnutí Black Lives Matter dostalo 100 miliónů dolarů od Open Society Foundations, Ford Foundation, Borealis Philanthropy a dalších. V OSF vědí, koho podporovat. Aniž bych chtěl specificky obviňovat G. Sorose, tak musím hluboce smeknout před důkladností, se kterou Nadace otevřené společnosti prosazuje jeho (a jemu podobných) představy o světě.

Svůj cíl hrdě hlásá v perexu svého webu. Otevřená společnost se snaží budovat živé a inkluzívní demokracie, jejichž vlády jsou odpovědné svým občanům. Určitě by se našlo dost velké procento občanů, kteří by takový cíl bez rozmyšlení podepsali. A přece!

Nemají to být spíše ti občané sami, co si mají budovat z vlastního rozhodnutí svoji demokracii?

O

Vysokoškolské vzdělání

Lidská práva a jejich instituce

Informace a digitální práva

Žurnalistika

Reforma soudnictví a právní stát

pravdu to nemají činit sami a mají takovou činnost nechat na nějaké nadaci? Open society foundations je aktivní ve více než 120 zemích po celém světě. Národní a regionální nadace a tematické programy poskytují každoročně tisíce grantů na budování inkluzivních a pulzujících demokracií v následujících tématech:

Demokratická praxe

Rané dětství a vzdělání

Ekonomický kapitál a spravedlnost

Rovnost a nediskriminace

Zdraví a právo

Není to krásné? Open society foundations má vypracovanou metodiku pro všechna důležitá témata – co mi to jen připomíná? Pořiďte si Windows 10 a Microsoft se vám postará o všechny updaty a při každém vám automaticky z počítače vymaže programy, které jim nejsou podepsány. Je to pohodlné, přestanete mít starost s nejnovější hardwarem…jenže už to nikdy nebude „vaše“ licence. O software nebudete rozhodovat výhradně vy, ale limity vám určí někdo v Redmondu.

I když vám to nepřijde, jsou Windows 10 i Open society foundations produktem globalizace.

A ta je přece přínosná – nebo ne? Je to vlastně ohromující úspěch moderní ekonomické vědy: Každá země bude dělat jenom to, co ji jde nejlépe a zbytek pořeší mezinárodní obchod. Dovoluje zvyšovat rozdíly mezi výrobními náklady a prodejní cenou. Nejen, že roste objem globálně obchodovaného zboží, ale také se zvyšuje rychlost a komplexnost přímých investic.

Chudé národy se pozvedly a zamezilo se válce jak dokazují původně rozvojové země Jižní Korea, Tchaj-wan, Malajsie, Hongkong, které se staly zeměmi s vyspělými ekonomikami. Násobně vzrostla světová spotřeba a vznikla homogenní střední třída odborných elit v Asii a v Latinské Americe. Je to snad málo?

Každá rozvaha má ale dvě stránky. Čím jsme za to zaplatili?

V ekonomické oblasti je to právě nekontrolovaný transfer finančního kapitálu, který je několikanásobně vyšší než objem obchodovaného zboží. To představuje riziko ekonomických kolapsů, k nimž také už několikrát došlo. Roste nerovnost v přístupu k celkovému společenskému růstu. Získávají ti, kdo mají lepší předpoklady k růstu. Jejich ekonomiky se dále rozvíjejí, protože mají lépe vzdělanou populaci, jsou orientováni na výměnu informací.

Uplatňuje se tak sociální darwinismus, zejména v postavení těch, kdo ztratili práci. Třebaže globálně spotřeba roste, mimo spotřební explozi zůstává 20 % nejchudších světa, tj. asi 1,2 miliardy lidí. Spotřeba v některých z těchto společností dokonce dále klesá. V rozvinutých průmyslových zemích rostou rozdíly v příjmech. Roste nebo neklesá nezaměstnanost v rozvinutých průmyslových zemích. Je to způsobeno jak rozvojem techniky a uplatňováním lepších metod podnikového řízení, tak také zejména přesunem výrob do světové periferie.

Globalizace oslabuje roli národního státu. Státy ztrácejí vliv na chod ekonomiky a jsou často stále více odkázány na libovůli nadnárodních společností a na rozhodování mezinárodních a světových organizací (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace). Země s méně přísnými požadavky na ochranu životního prostředí a s významnými zásobami přírodních zdrojů (lesní bohatství, nerostné suroviny, energetické zdroje apod.) jsou snadným cílem aktivit nadnárodních společností. Ty v těchto zemích těží z komparativních výhod nízkých nákladů na ochranu životního prostředí, z nízkých cen přírodních zdrojů a z nízké ceny práce.

Tlak globálních trhů, určovaný praktikami nadnárodních společností, vede k produkci monokultur nebo plodin využitelných komerčně. Známe i od nás v podobě řepky. Nastoluje nebo alespoň zvyšuje se závislost těchto zemí na zahraničních trzích. Kulturní invaze, prostředkovaná procesy globalizace, vede k růstu kulturních antagonismů, zejména v důsledku migrace, nezaměstnanosti a destrukce životního prostředí. Mimo jiné vlivem médií a informačních technologií vzniká technologicky prostředkované druhé prostředí, které působí na formování sociálních vztahů. Michal Rybka z pctuningu k tomu napsal případně:

Platíme za to absolutní závislostí na pouhých několika zemích, které zboží vyrábějí – a potom obrovskou logistikou, která je potřeba k tomu, aby to tak nějak fungovalo. Čert vem to, že Západ podpořil vzestup Číny jako svého přímého konkurenta: Krize nám ukázala, že když dojde na potřebu rychle vybavit nepřipravený národ bezpečnostními pomůckami, spasí nás pouze naše šicí stroje a potom domácí 3D tiskárny, což je takový pikantní hybrid mezi „samo-domo“ devatenáctého a jednadvacátého století.

Je strašná ostuda, že si moderní státy neumí vyrobit vlastní produkty. Nemyslím zrovna tanky a nebo televize – ale neumět masově sešívat kus hadru a nebo vylisovat pár plastových výlisků, to je prostě tragédie. Představa, že země mohou fungovat jen díky službám, je pitomost. To zvládne možná Lichtenštejnsko, které je samostatné stejně jenom na papíře.

To, že svoje potřeby neumí pokrýt země, která má pět a více milionů obyvatel, je jednoduše naprostá tragédie. Během krize se navíc ukázalo, že našinec je více než spojenec – Američané opakovaně přepláceli zboží, které už odkoupily jiné země. To je naprosté fiasko jak v oblasti mezinárodní spolupráce, tak i kolaps všech představ o tom, že cesta k modernitě je cestou deindustrializace.

Teoretici globalizace obelhali sami sebe, obelhali politiky a naslibovali nám naprosto nefunkční svět, kde v případě krize státy bez vlastní výroby budou vydány na milost a na nemilost těm, které svůj průmysl rozvíjejí. Pandemie je unikátní příležitost pro to, abychom to pochopili a nesmysly s outsourcováním výroby v našem vlastním zájmu ukončili. Nemusíme si vyrábět všechno sami, ale potraviny, léky, pomůcky pro zdravotnictví a bezpečnost a vlastní munici bychom zvládnout měli. Cenzura (abychom se nedozvěděli skutečný stav věcí)se netýká jenom zemí, které máme tradičně asociované s autoritářskými režimy. Zprávy celkem plošně cenzuruje Facebook, ale nejenom ten.

Ukazuje se totiž, že asi tak rok existuje iniciativa TNI, Trusted News Initiative, kterou daly dohromady velké technologické a mediální firmy, jako BBC, Facebook, Google, YouTube, Twitter, Microsoft, AFP, Reuters, EBU, Financial Times, The Wall Street Journal, CBC, The Hindu, first Draft a nebo Reuters Institute for the Study of Journalism. A tento konglomerát se nás snaží koordinovaně chránit před „dezinformacemi“ kolem koronaviru, ať už si pod tím představují cokoliv. O problémech s cenzurou informací, zvláště u vyvíjejících se situací, jsem psal už posledně – a jsem přesvědčený, že technologické a mediální společnosti jsou dost možná ty poslední, které by si měly hrát na Ministerstvo pravdy. Je příliš nebezpečné, aby si na podobnou roli samosoudců a samocenzorů zvykaly.

Konec citace

Snad ještě několik slov ke globálnímu vlivu na kulturu. Vzniká kultura tzv. druhé moderny nebo také „translokální kultura,“ která působením masmédií je otevřená navenek, vlivům působícím globálně, na rozdíl od kultury „první moderny“ (národní, národně dostředivé), která byla do sebe uzavřená. Pokusím se to přeložit do srozumitelné češtiny. Teoretikem globalizace byl Ulrich Beck (mimo jiné osobnosti; Beck zemřel 2015). Patřil k zastáncům nadnárodních států (např. Evropské Unie) a popisoval efekty s tím spojené:

Vzhledem k tomu, že vlivem automatizace již nelze dosáhnout úplné zaměstnanosti, národní řešení jsou nerealizovatelná a „neoliberální medicína“ neúčinkuje, budou státy nuceny garantovat základní příjem a umožnit tak ve větší míře občansko-společenskou práci. Takovéto řešení bude ovšem uskutečnitelné jen tehdy, podaří-li se na evropské nebo – v optimálním případě – na různých nadnárodních úrovních prosadit jednotné hospodářské a sociální standardy. Jen tehdy bude možné, aby jako protipól nadnárodních koncernů byly vytvořeny nadnárodní státy, jež by kontrolovaly jejich činnost a omezovaly jejich moc.

Kulturou „první moderny“ je myšleno období industrializace. Změna ke které došlo lze podle Becka popsat příkladem ekologických hnutí, jejichž vznik je vedlejším důsledkem znečišťování přírody a s tím související ekologické krize. Dalšími znaky jsou například odmítnutí oddělování přírody a kultury, zánik představy lineárního pokroku nebo neomezeného ekonomického růstu. Druhý věk modernity kontinuálně navazuje na první a není od ní ostře odlišen.

Druhá modernita nastupuje spolu s tím jak se vlivem zmíněné reflexe původní moderna mění. Co se týče samotného vztahu k první a druhé moderně staví proti sobě svět založený na národních státech, který odpovídá moderně první a svět kosmopolitizovaný odpovídající konceptu druhé moderny. Změna paradigmatu je tedy prý odůvodněná a nutná.

Příkladem takového důkazu jsou události kolem krize v Kosovu a náletů NATO na Jugoslávii. Beck tvrdí že došlo k prolomení konvencí první moderny, které byly založeny na mezinárodním právu a svrchovanosti jednotlivých národních států.

V moderním světě byla ochrana lidských práv výhradně v rukou státu a díky jeho svrchovanosti bylo v této věci možné pouze morální hodnocení. Dnes nastupuje ve věci lidských práv vojenské řešení. Západní státy v čele s USA napadly Jugoslávii a od té doby si žádný stát nemůže být jistý, že se mu nestane totéž. Lidská práva jsou výše než procedury OSN založené na mezinárodním právu. Z tohoto Beck vyvozuje, že k posunu od světa svrchovaných národních států ke kosmopolitnímu světu skutečně dochází a mění se celá mocenská rovnováha světa první moderny.

S kosmopolitizací probíhající za fasádou vyprazdňovaného národního státu se vynořuje problém politiků, kteří nemají o čem by politicky rozhodovali(!) a s tím související problém převzetí politické zodpovědnosti nadnárodními korporacemi, protože v kosmopolitizované společnosti dochází také k velkým ekonomickým změnám. Tato situace je v článku charakterizována metaforou, že na pískovišti první moderny si kapitál, odbory a stát stavěli a ničili své bábovičky, kdežto v nové situaci si kapitál pořídil mechanické rypadlo a vyprázdnil s ním celé pískoviště.

Praxe (například letité vyjednávání WTO), ale zcela jasně pandemie ukázala, že všechny nadnárodní instituce a jiné nadnárodní struktury narážejí za krizí na limity svého řízení, selhávají a vrací se na úroveň, která je uříditelná. Jak to říkal výše Michal Rybka:

Teoretici globalizace obelhali sami sebe, obelhali politiky a naslibovali nám naprosto nefunkční svět, kde v případě krize státy bez vlastní výroby budou vydány na milost a na nemilost těm, které svůj průmysl rozvíjejí.

O to se v současnosti vede informační válka, to je to jádro pudla, zatímco mírně zblblé obecenstvo sleduje tragikomedii plnou sexu, mýtů (ale i #Metoo), bourání soch a omluv za dávné činy.

Neměli by se nám (i Slovákům) Maďaři omluvit, že okolo roku 905 rozvrátili Velkomoravskou říši?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.