Dohoda nad rozpočtem EU -výhra nebo prohra všech? V každém případě ukázka reálného stavu EU. Díl I.


Sedím a  vcelku bezmocně  zírám na  svůj monitor, kde mám  právě  otevřeno asi  20 oken s různými komentáři, věnujícími se právě  skončenému rekordně  dlouhému summitu lídrů členských zemí Evropské unie.  Trval pět  dní a  o mizerných 20 minut  nepřekonal dosud nejdelší jednání EU před 20-ti roky v Nice, které tehdy vyvrcholila podpisem  stejnojmenné smlouvy.

Ta změnila  do té doby  základní funkční dokumenty  EU  Smlouvu o Evropské unii a Římskou smlouvu.  Po ratifikaci ve všech členských zemích vstoupila v platnost 1. února 2003. Smlouva z Nice měla primárně institucionálně připravit Evropskou unii na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její fungování do budoucna.Mezi hlavní změny patří změna hlasovacího mechanismu v Radě.

Tehdy a na rozdíl od žhavé současnosti, šlo o vizi pro budoucnost! O podstatné rozšíření  téhle organizace,  o nastavení  parametrů jejího fungování v   daleko větším  formátu.  Nemám problém pochopit, že  tehdy  se jednalo dlouho a dlouho. Vize budoucnosti se opravdu nerodí lehce.

Jaký  rozdíl oproti  právě  skončenému,ještě  delšímu  Bruselu!

Stokrát a  klidně  i  tisíckrát  může  Charles Michel před  kameramami opakovat:

„Dokázali jsme to. Evropa je silná, Evropa je jednotná,“ a  dodávat , že výsledek je podle něj úspěchem pro všech 27 členských zemí, které v kritické chvíli ukázaly odpovědnost a solidaritu.

Pravda  je  daleko lakoničtější – Evropská unie v hodině  dvanácté, ve  stavu  zcela  evidentní vyčerpanosti jejich lídrů a  rostoucí už vzájemné osobní nevraživosti mezi nimi se  shodla na kompromisu, s  kterým je sotva někdo z jednajících  spokojen, ale který  zřejmě  všichni  mohou  doma u  svých  voličů prodat  jako jejich osobní respektive jejich národní vítězství.

Brusel neznamenal vize  a budoucnost, ten ukázal současnou  EU  v plné nahotě v mnoha směrech. Byl o národním egoismu, zabaleném do mraků hezkých  frází s jedinou snahou vytřískat co nejvíce, ale  zejména  ukázat se  voličům ve  vlastní zemi.

Přesně   tenhle moment – jak to dokáži prodat  svým  voličům,  se    stal alfou a omegou  snah každého z jednajících politikářů.

Že jednání šla opravdu  až na hranu už  otevřeně  ventilovaného osobního nepřátelství sice žádná  společná  fotografie  neukáže, ta  je plná povinných šťastných úsměvů, nicméně  unikající informace, že Macron v jistém  okamžiku bušil pěstí do stolu, či osobní výpady  po linkách maďarský Orbán nebo italský  Conte versus  holandský Rutte nebo  vůbec  nelichotivé obecné pojmenování  na  adresu  Rutteho jako brzdy  v jednání či jako  Mistra No!, který všechno blokuje, výpady  na  blok Holandsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko  a následně  Finsko označovaný  eufemisticky a politkorektně jako skupina  spořivých,ačkoli  daleko přesnější překlad  zněl  – lakomých, mluvil za  všechno.

Ovšem nyní  už  informační příval jede v oficiální intenci přísloví – konec  dobrý, všechno dobré!

Tedy  v obecném mezinárodním prostoru. V  tom českém  je  daleko pestřejší. Tady  je každý komentář  podřízen jednak osobním   nastavením komentujícího k Babišovi  a  vedle  toho ještě  tím, jak je  voličská základna  dotyčného afinitní k Evropské unii. Při čemž  hlavní  frontové linie  jsou v postojích  antiBabiš + jednoznačná  podpora  EU versus  hujerBabiš +euroskepticismus.  Ovšem jsou i výjimky, respektive kočkopsové typu ODS, mající  fazonu antiBabiš +euroskepticismus.

Do  tohohle poštěkávání  se  nehodlám zapojit. Chci  svůj  text zaměřit  jinak  – především na  to, co se  v Bruselu doopravdy  odehrálo, s jakým výsledkem, co ten rezult znamená,  proč se  tak stalo a  co  to asi tak do budoucna  přinese. Babiše  při tom nemohu zcela  pominout, leč hodlám mu věnovat  jen nezbytně  nutnou pozornost.  Považuji jej v tomto případě  za  marginálii. V neposlední řadě i proto, že  na jednání také  jako marginálie  vystupoval a byl tak ostatními 26 evropskými politikáři chápán.

Existuje  nějaké společné motto tohoto summitu? Myslím, že  jich je  více. Ale já osobně si vyberu dva.

Za prvé  větu  Angely  Merkelové – z  krize po koroně  se nikdo nedostane  sám, jen všichni /jde o volnou reprodukci/.

A  za druhé  citát  Marca Ruutteho:

„Jsme tady, neboť se všichni staráme o svou zemi,  ne kvůli tomu, abychom si do konce života chodili na oslavy narozenin,“  jak  okomentoval podle Politica neshody mezi ním a některými státníky.  Pamatujme  si tuhle  Ruuteho poznámku. A prosím hodně  dlouho a pečlivě. Pro mne  osobně  jde o nejpodstatnější prohlášení ze  summitu.

Jakkoli ty výroky  jdou proti sobě, oba mají pravdu. Klasický  důkaz  teorie, že  pravd v dnešním světě  bývá  více než jedna.

Přidám další  – tenhle  summit  respektive  jednání o tzv. záchranném pokoronavirovém balíčku  představovalo nikoli  reakci  na zamrazení ekonomik v  souvislosti s  CoVid  19, nýbrž v podstatě  šlo  záchranu italské ekonomiky a  italských financí /potažmo ekonomik a financí celého jižního křídla/ a  korovarus  představoval fakticky  jen vhodnou záminku.

Stejně tak je následnou pravdou, že  EU  se stala  z hospodářské unie  unií dluhovou.

Jinou pravdou představuje tvrzení, že  tenhle  summit  představuje  vzpouru  malých oproti velkým.  Myšleno vzpoura proti Německu a  Francii. Protože  hlavní  roli převzaly  skutečně, minimálně  v některých fázích  – malé státy.

A tak bych  mohl pokračovat ještě  hodně a hodně  dlouho.

Než se  pustím do rozboru  těch pravd,  popišme  si výchozí  situaci.   Před  zahájením bruselských jednání  se  zformovaly  tři velké a hlasité bloky  členských zemí.

1 – bruselské vrcholné orgány + Francie a  Německo. Ten předložil původní nástřel řádného unijního rozpočtu na příštích  7 let ve  výši necelých 1,1 bilionu Eur +750 miliard  Eur navíc  na potlačení pokoronavirové krize v  rozdělení 500 milionů přímých  nevratných grantů a 350 miliard  levných úvěrů.

2- spolek lakomých /Holandsko, Dánsko, Rakousko, Švédsko a dodatečně  Finsko/, kteří  zcela odmítali  dát půl bilionu na  nevratné  dotace  ostatním zemím, naopak požadoval zásadní  navýšení zpětsplatného úvěrového rámce, čerpání dotací  svázat s přísnými,vymahatelnými a kontrolovatelnými reformami v zemích, které granty  dostanou, co nejdokonalejšími kontrolními mechanismy čerpání  těchto nevratných peněz a  podmínění  čerpání  také  tzv.  vládou práva v dotyčné zemi.

3- jižní  křídlo /Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko a za sebe  dodám -tajně  a neoficiálně také  Francie/. Jejichž  jediný cíl představovala  snaha  udržet  za  každou cenu původní rozdělení tzv. koronavirové pomoci,přesněji  maximální  část peněz  držet v  tzv. grantové části.

V našich krajích  se ještě  psalo a mluvilo  o dalším bloku  -V4, o  tom jak má vydefinovanou společnou pozici a cíle, aby  se nakonec ukázalo, že  celá  V4 se už tradičně  dělí  na  dvojice   Česko -Slovensko a Polsko- Maďarsko, které mezi sebou zas  až tak mnoho společného nemají. A  zatímco  dvojka  PL +HU se velmi projevovala, co jste, kromě  sebeprezentací  Babiše a Matoviče, jak to úžasně  zvládli,  ještě  od nich  zaznamenali v  nějakém celoevropském kontextu? Při tom moje  snaha  v mně  přístupném cizojazyčném okruhu o nich zaznamenat nějakou zmínku byla enormní. Ovšem s nulovým výsledkem. Na  rozdíl od  Orbána a Morawieckého, které citoval či komentoval kde  kdo.  A nešlo si nepovšimnout, že  se  český i slovenský premier  důsledně  vyhýbali zaujetí  jakéhokoliv  stanoviska   ve   sporu  o tzv. porušování právního státu mezi Bruselem a  dvojkou Varšava -Budapešť! Zaujali pozici dokonalého mrtvého brouka.  Ačkoli tento spor představoval jeden  z klíčových bodů summitu.

Pro mne  důkaz, že  V4 je, s výjimkou postoje k migraci jen prázdným pojmem bez jakýchkoliv  společných hodnot. K  výsledkům  jednání ohledně  provázanosti čerpání peněz z EU  a  kvality  právního státu se  ještě  vrátím. Ale už nyní si dovolím tvrdit, že  nejspíš  jde o úplně něco jiného, že   starost  o právní stát představoval jen vhodnou  záminku k…  no ale počkejte si, prosím.

Ale  zpět k dělení  účastníků do nějakých zájmových  bloků. Nepochybně nějaký  vytvořily  i Pobaltské státy. Divil bych se, kdyby společnou pozici nesdíleli  Rumuni s  Bulhary a  třeba  i  Slovinci s Chorvaty, či Malta  s Kyprem. Ale o tom, sdělovadla  nepřinášela  žádné informace.

Zůstaňme  tedy u základního zájmového rozdělení  na  ty  tři základní skupiny.

Za sebe  říkám, že  rozumím postoje  všech i jejich  jednotlivých členů  a  jejich základním motivům.

Kdybych  volil komu objektivně  věřím nejvíce,  pak by mou volbu představovala  v dané věci Angela  Merkelová a její  – sám se z  toho nikdo nedostane, šanci máme  jen všichni!   Už proto, že  jakkoli to není vůbec  nesobecké, je  v tom  u ní té sobeckosti zdaleka  nejméně. A  také nejvíce rozumu.

Jednak proto, že  ten vůbec  největší ústupek, který  primárně  vůbec  umožnil konání  tohoto jednání, učinila před asi dvěma měsíci právě ona  a Německo, když to vzdalo svou do té doby rigorozní pozici odmítání  společného ručení  za  evropské dluhy  či vydání společných evropských dluhopisů. A  souhlasilo s  tím, že  si EU má opatřit  dluhové financování na veřejných finančních trzích, za něž se  členské státy zaručí solidárně, podle toho, jak výkonnou mají ekonomiku. Takže  Německo přebralo celých 26%  ručitelských závazků. Oproti myslím 1,4% podílu připadajícímu na ČR  /k pozornosti dávám, že  D má 8x více obyvatel než ČR, ale    16x větší ekonomiku v dolarovém vyjádření – to až zase někdo vyjede  s tím, že  Německo vnucuje svou vůli a chce nám diktovat/.

Tohle  vyžadovalo velkou  odvahu nebo naprosto chladnokrevný  kalkul ze  strany  Němců. Vsadil bych na obojí. Na jedné straně jde   jasný  důkaz  skutečné evropské solidarity  v praxi!!!, na druhé   o  kalkulaci ostrou jako břitva. Totéž platí pro původní německý  záměr, že nevratné granty  mají  tvořit  celé 2/3 koronavirového balíčku.

Německo je  globální mistr  světa ve vývozu  do zbytku světa. Tamní hospodářství stojí a padá s exportem. Podobně jako české nebo slovenské. Ale  Německo si uvědomuje, že  Itálie  je  v podstatě plaite.  Se  svým obrovským zadlužením  nyní, po covidovém lock downu,  není, či velmi brzo již nebude schopna  se refinancovat sama  na  finančních trzích. A  že ,konec konců už  ani další, třeba  velmi levné úvěry jí nepomohou. Jen velké a nevratné dotace. A totéž v bledě modrém  – Španělsko. A nikdo neudělá chybu, když si sem přidá ještě Portugalsko a Francii. Pro jistotu.

Němci si snadno dopočítali, že  jakýkoli sebemenší kolaps  Itálie, či ostatních dotčených, by nejspíš  znamenal řetězovou reakci a když ne okamžitou destrukci celého jednotného evropského trhu, tak  určitě obrovské problémy  pro finanční sektor, výrobní a dodavatelské, ale i zásobovací řetězce.  Tedy  i vážné potíže německých exportérů,  kteří by ztratili nemalou  část  trhů. Což by znamenalo prudký nárůst nezaměstnanosti, až k nějaké limitě sociálního výbuchu.

Chápu, že  v tomto okamžiku si  ti, co jim EU  vadí a většinově také  i Německo, mnou ruce a  říkají  – jen houšť  a větší kapky! V Čechách i na  Slovensku. Dovoluji si je požádat, aby  se uklidnili a nejdříve zkusili na  vzít  alespoň trochu na vědomí  část jednoduchých  faktů  typu, že  česká i slovenská ekonomika  jsou  také bytostně  závislé na  exportu a že  jeho 80% jde  do EU a  to především do Německa!!!

Z čehož  vyplývá,   že  rozpad  EU  znamená i pro nás  neřešitelný problém protože  to těžce poškodí náš  vývoz. Žádný, stejně velký ,pro nás  volně  přístupný  a  solvěntní  náhradní trh na téhle  planetě  NEEXISTUJE!

A   že výpadek Itálie  nebo Španělska  je problém ani ne tak náš  jako Němců?  Omyl vážení!  Většina  našich exportů k západnímu sousedovi nejsou  finální výrobky  určené  pro německý trh, ale  subdodávky pro německé exportéry  a  tudíž  reexporty  do třetích zemí – tedy také/především do Itálie  a Španělska.

Pro ty, kteří pořád nechtějí pochopit  přidám grafiky , které jsem v pondělí použil v  článku o tzv. českých potravinách:

 

Z nich jednoznačně  vyplývá, že  dovozy, zejména  surovin a  energetických nosičů, bez nichž  nemáme  šanci vůbec  přežít,  financujeme  z  toho, co si vyděláme  exportem na  trhy  států EU!!!! Prototže  se zbytkem světa máme  obchodní bilanci těžce  ztrátovou!

Když by  se  rozpadla  EU,  z čeho zafinancujeme nákupy  plynu nebo kolik by  asi stál litr  benzínu, kdyby  korunu nekrylo přebytkové  valutové inkaso? A jak by to bylo s potravinami, kde nejsme a nebudeme soběstační?

Ještě pořád  chcete  bourat  EU a  czechzit?

Merkelová opravdu  důkladně počítala. Prostě jí vyšlo,  že  finanční zhroucení  Itálie  by vyvolalo dominový  efekt  a vážně poškodilo její zemi. Že  se jí  dlouhodobě  vyplatí  vyfinancovat  část italských dluhů.  A vlastně počítala a jednala i za   českého Josefa  Nováka a  slovenského Juraje  Slováka,protože  když  profituje Německo, získají o  oni. I když třeba méně….

Nepáchala  dobrý skutek. Jen dokázala  spojit  pomoc  s vlastními zájmy. A  troufnu si tvrdit, že  v Bruselu jako jediná. Zbylým 26-ti už  zbyl jen  čistý egoismus. Ať  to maskovali jakkoli vzletnými frázemi.   Proto převzala  naprosto nezvyklou roli  – nikoli toho, kdo dohodu  kostruuje a vynucuje, jak je běžně  v ČR a  SR komunikováno,  ale  převzala pozici moderátora  mezi bloky  nesmiřitelných. Uhlazovala  hrany a  narovnávala  spory.  Konečnou fázi  ujednání proboxovávali úplně  jiní . Zejména  ti malí, které má Merkelová s Macronem vždycky  jen převálcovat.

Macron, řečeno brutálně, si jen zachraňoval zadek. a to hned  dvakrát. Jednak, jako druhý moderátor vedle  kancléřky se  snažil pro své  vlastní publikum potvrdit pozici velkého státníka, bez kterého se nic neodehraje,  ale především hleděl dostat do nevratných  grantů co nejvíce,  aby  též jeho finančně churavějící země  si mohla pořádně líznout. Ale on,na  rozdíl od  kancléřky  žádnou oběť typu vzdání se pozice  u čehokoliv, včetně  společných dluhů nepřinesl ani přinést nemusel.  Ale  rozumím mu. A koneckonců – pád  Francie by představoval nejspíš  svým způsobem konec světa. Minimálně toho evropského

Pojďme  dál – třeba  na jižní  křídlo.

Jeho  zájmy  a pozice  netřeba  zásadně komentovat. Už jsou popsány. Natažená  ruka, tlak na  co nejrychlejší a pro ně nejvýhodnější dohodu.  Proto také původní zásadní podmínka, rozdělení podle počtu nezaměstnaných PŘED  krizí. Což bylo Babišovi údajně  trnem v oku. Jenže už  jste si přečetli, že  Fond obnovy  EU je  vlastně pomoc Itálii/ jižnímu křídlu, maskované  za  pokoronavirovou obnovu – viz nyní už dojednané příděly pro Itálii a  Španělsko:

Prostým součtem zjistíme, že jde o celou polovinu  proponované  částky  750 miliard  eur! Jen zatím asi pod  časovým  tlakem nejsem schopen vygůglit, kolik z  toho jsou nevratné peníze  a kolik úvěry. Ale nejspíš  i z 390 miliard na  granty  si tihle  dva  vezmou nejméně půlku. Však také  španělský premier skoro  zářila  hovořil o novém Marshallově plánu…

Babiš, jako  už  tradičně  mlžil.  Ať si povídá  cokoli, je nesporné, že Evropa platí jižanům  jejich dluhy. Bez debaty. A  klíč  k rozdělení financí podle  počtu nezaměstnaných před koronou zafungoval. Čili nic  nezabrzdil, ničemu nezabránil, jak tvrdí Josefu Koblihovi,nýbrž  všechno odkýval.

A  co ti lakomí, vlastně  spořiví?

Ti odcházejí také spokojeni. Do kamer  říkají,  že  dosáhli svého. Že  prý výrazně  omezili nevratnou  část záchranného balíku. Tváří se jako vítězové a  media  jim to baští!!! Neuvěřitelné!

Vzpomene  si ještě někdo na Kurzovo – že Evropskou unii  nelze změnit na  dluhovou unii?   Tohle se skutečně  stalo. Mám e zde  společný dluh ve  výši 750miliard  Eur, resp. 4% celounijního HDP!!!! Bez ohledu na  to, jestli  na grantech se rozdělí 500 nebo 390 miliard!  Protože i tyhle  peníze  se získají  společným ručením všech unijních států!!!  Tedy  – dluhová unie. A  jinak to není  ani s dalšími 310 miliardami  ze  sekce půjček. I tyhle prostředky si unie půjčí na  ručení členských států. Přirozeně, že když  si členský stát půjčí,primárně  je povinnost splácení na něm. Jenže když z nějakého důvodu  selže, okamžitě  je na  řadě náhradní dlužník – tedy  další členové EU!!!!

Nechápu, jak si Kurz dovoluje  tvrdit, že nebezpečí dluhové Unie je  zažehnáno! Není. Však také  Macron na  tiskovce nepokrytě prohlásil, že  bylo dosaženo velkého historického vítězství, protože poprvé se  EU financuje  přes  společnou záruku!

Kdyby tzv. spořiví  hodlali mluvit  upřímně, komunikovali by něco jiného. A  jsem si jistý, že  také budou. Jen co se  hladina  trochu uklidní  a čas  trochu poskočí, aby  nedělali zbytečné vlny a nerušili současnou evropskou unijní nirvánu.Na to aby přiznali částečně  těm svým barvu je prostě příliš  brzy.

Členové klubu lakomých  předváděli pózu – že jim jde o princip  – zabránění  společné odpovědnosti za  dluh EU a především jižních států, protože  to u jejich voličů  je krajně  nepopulární.  Takový Rutte  má před sebou  příští rok další  volby. Už dnes  řídí menšinový kabinet a podle mně  dostupných informací čelí rostoucímu  tlaku  nacionalistů a  euroskeptiků. A těm pochopitelně  nehodlal dodat munici proti sobě. Proto fungoval jako Mister No! Nicméně Holandsko je  po Německu druhá nejvíce  exportní ekonomika  v  Unii. Takže  i   on  ví, že  jakékoli zhroucení či vážnější narušení společného trhu je  zásadní problém.  Velkými exportéry  jsou i všichni ostatní  -Rakousko, Švédsko, Dánsko, Finsko. Takže  od  začátku věděli, že  se  ten společný dluh  prohlasuje a že mohou dosáhnout  jen více méně  kosmetických změn v konečném dokumentu. Ovšem o to více se  snažili, aby  byli vidět a  aby  si jejich  voliči všimli, jak jsou  neústupní.

Ale  reálně jim ve  finále  šlo o úplně něco jiného. Aby  výměnou za  podpis  na konečné dohodě  dosáhli výrazného snížení  svých ročních příspěvků do bruselské kasy!!!!

Konkrétně  Rakousko si, podle německých zdrojů / Tagesschau ARD 21.7.2020 20,00 hod/, umělo prosadit, že  každý  rok pošle  do Bruselu o 500 milionů  Eur  méně než podle rozpočtových pravidel má.  V horizontu  sedmiletého finančního plánu je  to pěkných 3,5 miliardy. Ale oni to získali natrvalo. Kolik to konkrétně  činí  u Holanďanů a  ostatních nevím. Ale  ti si prosadili  také něco pro ně mimořádně zajímavého – Michel  podle Politica navrhl, aby si členské země ponechaly pětadvacet procent vybraných celních poplatků, což je obrovský ústupek Nizozemsku. V návrhu, který šéf Evropské rady zveřejnil ještě před summitem, stálo, že by si unijní státy mohly ponechat pouze  15 procent celních poplatků!!!

Leckomu tohle  může  připadat jako naprosto nedůležité. Nicméně  uvědomme  si, že  EU je obrovským vývozcem, ale i  dovozcem. Na  rozdíl od   výrobků a služeb, které jeden členský stát  nakupuje od  druhého,  dovozy  z třetích zemí  do EU podléhají  clu. A  to na vnější hranici. Tedy tam, kde  zboží vstoupí  na území Unie. Což lze realizovat jen  čtyřmi způsoby

-pozemní doprava /silnice železnice/

-letecky

-námořní přeprava

-přes produktovody

Pozice  ČR je v Unii  unikátní. V negativním slova  smyslu.  Žádnou  zahraniční vstupní  bránu, kromě  letiště  v Ruzyni do EU  NEMÁ! Stejně nevýhodně je  na  tom ještě Rakousko a Lucembursko. Všechny ostatní státy  mají  přirozeně  svoje  velká letiště  jako my, ale  vedle  toho také  námořní přístavy  a  Slovensko s  Maďarskem, alespoň produktovodní,  železniční a silniční vstupy do Unie.

Ovšem takové Holandsko se  svými přístavy  – především Rotterdamem, takto největším světovým přístavem,  je  v tomto ohledu jednoznačně  králem.   A  s Brexitem jeho význam a  objem odbavovaného a  tedy proclívaného zboží ještě  notně  stoupne!

Žádný  div,  že  mu  tohle odkývali! Stejný  zájem sdíleli  skoro všichni  ostatní – především Belgičané, ale  i Francouzi,Němci, Dáni, ale i Španělé, Portugalci, Italové…. Ti na  tom vydělají mohutně  také. Protože největší objem dovozů do EU  jde  jednoznačně a  s velkým odstupem  právě  přes přístavy.

Namáhal se někdo tohle v komentářích o jednáních v Bruselu  vám sdělit?

Jsem skoro asi tak  na 3000 tisících slov  a ještě  ani zdaleka není vyčerpáno všechno, co mám k téhle věci nachystáno.

Takže budeme pokračovat  zítra.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.