Sedím a vcelku bezmocně zírám na svůj monitor, kde mám právě otevřeno asi 20 oken s různými komentáři, věnujícími se právě skončenému rekordně dlouhému summitu lídrů členských zemí Evropské unie. Trval pět dní a o mizerných 20 minut nepřekonal dosud nejdelší jednání EU před 20-ti roky v Nice, které tehdy vyvrcholila podpisem stejnojmenné smlouvy.
Ta změnila do té doby základní funkční dokumenty EU Smlouvu o Evropské unii a Římskou smlouvu. Po ratifikaci ve všech členských zemích vstoupila v platnost 1. února 2003. Smlouva z Nice měla primárně institucionálně připravit Evropskou unii na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její fungování do budoucna.Mezi hlavní změny patří změna hlasovacího mechanismu v Radě.
Tehdy a na rozdíl od žhavé současnosti, šlo o vizi pro budoucnost! O podstatné rozšíření téhle organizace, o nastavení parametrů jejího fungování v daleko větším formátu. Nemám problém pochopit, že tehdy se jednalo dlouho a dlouho. Vize budoucnosti se opravdu nerodí lehce.
Jaký rozdíl oproti právě skončenému,ještě delšímu Bruselu!
Stokrát a klidně i tisíckrát může Charles Michel před kameramami opakovat:
„Dokázali jsme to. Evropa je silná, Evropa je jednotná,“ a dodávat , že výsledek je podle něj úspěchem pro všech 27 členských zemí, které v kritické chvíli ukázaly odpovědnost a solidaritu.
Pravda je daleko lakoničtější – Evropská unie v hodině dvanácté, ve stavu zcela evidentní vyčerpanosti jejich lídrů a rostoucí už vzájemné osobní nevraživosti mezi nimi se shodla na kompromisu, s kterým je sotva někdo z jednajících spokojen, ale který zřejmě všichni mohou doma u svých voličů prodat jako jejich osobní respektive jejich národní vítězství.
Brusel neznamenal vize a budoucnost, ten ukázal současnou EU v plné nahotě v mnoha směrech. Byl o národním egoismu, zabaleném do mraků hezkých frází s jedinou snahou vytřískat co nejvíce, ale zejména ukázat se voličům ve vlastní zemi.
Přesně tenhle moment – jak to dokáži prodat svým voličům, se stal alfou a omegou snah každého z jednajících politikářů.
Že jednání šla opravdu až na hranu už otevřeně ventilovaného osobního nepřátelství sice žádná společná fotografie neukáže, ta je plná povinných šťastných úsměvů, nicméně unikající informace, že Macron v jistém okamžiku bušil pěstí do stolu, či osobní výpady po linkách maďarský Orbán nebo italský Conte versus holandský Rutte nebo vůbec nelichotivé obecné pojmenování na adresu Rutteho jako brzdy v jednání či jako Mistra No!, který všechno blokuje, výpady na blok Holandsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko a následně Finsko označovaný eufemisticky a politkorektně jako skupina spořivých,ačkoli daleko přesnější překlad zněl – lakomých, mluvil za všechno.
Ovšem nyní už informační příval jede v oficiální intenci přísloví – konec dobrý, všechno dobré!
Tedy v obecném mezinárodním prostoru. V tom českém je daleko pestřejší. Tady je každý komentář podřízen jednak osobním nastavením komentujícího k Babišovi a vedle toho ještě tím, jak je voličská základna dotyčného afinitní k Evropské unii. Při čemž hlavní frontové linie jsou v postojích antiBabiš + jednoznačná podpora EU versus hujerBabiš +euroskepticismus. Ovšem jsou i výjimky, respektive kočkopsové typu ODS, mající fazonu antiBabiš +euroskepticismus.
Do tohohle poštěkávání se nehodlám zapojit. Chci svůj text zaměřit jinak – především na to, co se v Bruselu doopravdy odehrálo, s jakým výsledkem, co ten rezult znamená, proč se tak stalo a co to asi tak do budoucna přinese. Babiše při tom nemohu zcela pominout, leč hodlám mu věnovat jen nezbytně nutnou pozornost. Považuji jej v tomto případě za marginálii. V neposlední řadě i proto, že na jednání také jako marginálie vystupoval a byl tak ostatními 26 evropskými politikáři chápán.
Existuje nějaké společné motto tohoto summitu? Myslím, že jich je více. Ale já osobně si vyberu dva.
Za prvé větu Angely Merkelové – z krize po koroně se nikdo nedostane sám, jen všichni /jde o volnou reprodukci/.
A za druhé citát Marca Ruutteho:
„Jsme tady, neboť se všichni staráme o svou zemi, ne kvůli tomu, abychom si do konce života chodili na oslavy narozenin,“ jak okomentoval podle Politica neshody mezi ním a některými státníky. Pamatujme si tuhle Ruuteho poznámku. A prosím hodně dlouho a pečlivě. Pro mne osobně jde o nejpodstatnější prohlášení ze summitu.
Jakkoli ty výroky jdou proti sobě, oba mají pravdu. Klasický důkaz teorie, že pravd v dnešním světě bývá více než jedna.
Přidám další – tenhle summit respektive jednání o tzv. záchranném pokoronavirovém balíčku představovalo nikoli reakci na zamrazení ekonomik v souvislosti s CoVid 19, nýbrž v podstatě šlo záchranu italské ekonomiky a italských financí /potažmo ekonomik a financí celého jižního křídla/ a korovarus představoval fakticky jen vhodnou záminku.
Stejně tak je následnou pravdou, že EU se stala z hospodářské unie unií dluhovou.
Jinou pravdou představuje tvrzení, že tenhle summit představuje vzpouru malých oproti velkým. Myšleno vzpoura proti Německu a Francii. Protože hlavní roli převzaly skutečně, minimálně v některých fázích – malé státy.
A tak bych mohl pokračovat ještě hodně a hodně dlouho.
Než se pustím do rozboru těch pravd, popišme si výchozí situaci. Před zahájením bruselských jednání se zformovaly tři velké a hlasité bloky členských zemí.
1 – bruselské vrcholné orgány + Francie a Německo. Ten předložil původní nástřel řádného unijního rozpočtu na příštích 7 let ve výši necelých 1,1 bilionu Eur +750 miliard Eur navíc na potlačení pokoronavirové krize v rozdělení 500 milionů přímých nevratných grantů a 350 miliard levných úvěrů.
2- spolek lakomých /Holandsko, Dánsko, Rakousko, Švédsko a dodatečně Finsko/, kteří zcela odmítali dát půl bilionu na nevratné dotace ostatním zemím, naopak požadoval zásadní navýšení zpětsplatného úvěrového rámce, čerpání dotací svázat s přísnými,vymahatelnými a kontrolovatelnými reformami v zemích, které granty dostanou, co nejdokonalejšími kontrolními mechanismy čerpání těchto nevratných peněz a podmínění čerpání také tzv. vládou práva v dotyčné zemi.
3- jižní křídlo /Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko a za sebe dodám -tajně a neoficiálně také Francie/. Jejichž jediný cíl představovala snaha udržet za každou cenu původní rozdělení tzv. koronavirové pomoci,přesněji maximální část peněz držet v tzv. grantové části.
V našich krajích se ještě psalo a mluvilo o dalším bloku -V4, o tom jak má vydefinovanou společnou pozici a cíle, aby se nakonec ukázalo, že celá V4 se už tradičně dělí na dvojice Česko -Slovensko a Polsko- Maďarsko, které mezi sebou zas až tak mnoho společného nemají. A zatímco dvojka PL +HU se velmi projevovala, co jste, kromě sebeprezentací Babiše a Matoviče, jak to úžasně zvládli, ještě od nich zaznamenali v nějakém celoevropském kontextu? Při tom moje snaha v mně přístupném cizojazyčném okruhu o nich zaznamenat nějakou zmínku byla enormní. Ovšem s nulovým výsledkem. Na rozdíl od Orbána a Morawieckého, které citoval či komentoval kde kdo. A nešlo si nepovšimnout, že se český i slovenský premier důsledně vyhýbali zaujetí jakéhokoliv stanoviska ve sporu o tzv. porušování právního státu mezi Bruselem a dvojkou Varšava -Budapešť! Zaujali pozici dokonalého mrtvého brouka. Ačkoli tento spor představoval jeden z klíčových bodů summitu.
Pro mne důkaz, že V4 je, s výjimkou postoje k migraci jen prázdným pojmem bez jakýchkoliv společných hodnot. K výsledkům jednání ohledně provázanosti čerpání peněz z EU a kvality právního státu se ještě vrátím. Ale už nyní si dovolím tvrdit, že nejspíš jde o úplně něco jiného, že starost o právní stát představoval jen vhodnou záminku k… no ale počkejte si, prosím.
Ale zpět k dělení účastníků do nějakých zájmových bloků. Nepochybně nějaký vytvořily i Pobaltské státy. Divil bych se, kdyby společnou pozici nesdíleli Rumuni s Bulhary a třeba i Slovinci s Chorvaty, či Malta s Kyprem. Ale o tom, sdělovadla nepřinášela žádné informace.
Zůstaňme tedy u základního zájmového rozdělení na ty tři základní skupiny.
Za sebe říkám, že rozumím postoje všech i jejich jednotlivých členů a jejich základním motivům.
Kdybych volil komu objektivně věřím nejvíce, pak by mou volbu představovala v dané věci Angela Merkelová a její – sám se z toho nikdo nedostane, šanci máme jen všichni! Už proto, že jakkoli to není vůbec nesobecké, je v tom u ní té sobeckosti zdaleka nejméně. A také nejvíce rozumu.
Jednak proto, že ten vůbec největší ústupek, který primárně vůbec umožnil konání tohoto jednání, učinila před asi dvěma měsíci právě ona a Německo, když to vzdalo svou do té doby rigorozní pozici odmítání společného ručení za evropské dluhy či vydání společných evropských dluhopisů. A souhlasilo s tím, že si EU má opatřit dluhové financování na veřejných finančních trzích, za něž se členské státy zaručí solidárně, podle toho, jak výkonnou mají ekonomiku. Takže Německo přebralo celých 26% ručitelských závazků. Oproti myslím 1,4% podílu připadajícímu na ČR /k pozornosti dávám, že D má 8x více obyvatel než ČR, ale 16x větší ekonomiku v dolarovém vyjádření – to až zase někdo vyjede s tím, že Německo vnucuje svou vůli a chce nám diktovat/.
Tohle vyžadovalo velkou odvahu nebo naprosto chladnokrevný kalkul ze strany Němců. Vsadil bych na obojí. Na jedné straně jde jasný důkaz skutečné evropské solidarity v praxi!!!, na druhé o kalkulaci ostrou jako břitva. Totéž platí pro původní německý záměr, že nevratné granty mají tvořit celé 2/3 koronavirového balíčku.
Německo je globální mistr světa ve vývozu do zbytku světa. Tamní hospodářství stojí a padá s exportem. Podobně jako české nebo slovenské. Ale Německo si uvědomuje, že Itálie je v podstatě plaite. Se svým obrovským zadlužením nyní, po covidovém lock downu, není, či velmi brzo již nebude schopna se refinancovat sama na finančních trzích. A že ,konec konců už ani další, třeba velmi levné úvěry jí nepomohou. Jen velké a nevratné dotace. A totéž v bledě modrém – Španělsko. A nikdo neudělá chybu, když si sem přidá ještě Portugalsko a Francii. Pro jistotu.
Němci si snadno dopočítali, že jakýkoli sebemenší kolaps Itálie, či ostatních dotčených, by nejspíš znamenal řetězovou reakci a když ne okamžitou destrukci celého jednotného evropského trhu, tak určitě obrovské problémy pro finanční sektor, výrobní a dodavatelské, ale i zásobovací řetězce. Tedy i vážné potíže německých exportérů, kteří by ztratili nemalou část trhů. Což by znamenalo prudký nárůst nezaměstnanosti, až k nějaké limitě sociálního výbuchu.
Chápu, že v tomto okamžiku si ti, co jim EU vadí a většinově také i Německo, mnou ruce a říkají – jen houšť a větší kapky! V Čechách i na Slovensku. Dovoluji si je požádat, aby se uklidnili a nejdříve zkusili na vzít alespoň trochu na vědomí část jednoduchých faktů typu, že česká i slovenská ekonomika jsou také bytostně závislé na exportu a že jeho 80% jde do EU a to především do Německa!!!
Z čehož vyplývá, že rozpad EU znamená i pro nás neřešitelný problém protože to těžce poškodí náš vývoz. Žádný, stejně velký ,pro nás volně přístupný a solvěntní náhradní trh na téhle planetě NEEXISTUJE!
A že výpadek Itálie nebo Španělska je problém ani ne tak náš jako Němců? Omyl vážení! Většina našich exportů k západnímu sousedovi nejsou finální výrobky určené pro německý trh, ale subdodávky pro německé exportéry a tudíž reexporty do třetích zemí – tedy také/především do Itálie a Španělska.
Pro ty, kteří pořád nechtějí pochopit přidám grafiky , které jsem v pondělí použil v článku o tzv. českých potravinách:
Z nich jednoznačně vyplývá, že dovozy, zejména surovin a energetických nosičů, bez nichž nemáme šanci vůbec přežít, financujeme z toho, co si vyděláme exportem na trhy států EU!!!! Prototže se zbytkem světa máme obchodní bilanci těžce ztrátovou!
Když by se rozpadla EU, z čeho zafinancujeme nákupy plynu nebo kolik by asi stál litr benzínu, kdyby korunu nekrylo přebytkové valutové inkaso? A jak by to bylo s potravinami, kde nejsme a nebudeme soběstační?
Ještě pořád chcete bourat EU a czechzit?
Merkelová opravdu důkladně počítala. Prostě jí vyšlo, že finanční zhroucení Itálie by vyvolalo dominový efekt a vážně poškodilo její zemi. Že se jí dlouhodobě vyplatí vyfinancovat část italských dluhů. A vlastně počítala a jednala i za českého Josefa Nováka a slovenského Juraje Slováka,protože když profituje Německo, získají o oni. I když třeba méně….
Nepáchala dobrý skutek. Jen dokázala spojit pomoc s vlastními zájmy. A troufnu si tvrdit, že v Bruselu jako jediná. Zbylým 26-ti už zbyl jen čistý egoismus. Ať to maskovali jakkoli vzletnými frázemi. Proto převzala naprosto nezvyklou roli – nikoli toho, kdo dohodu kostruuje a vynucuje, jak je běžně v ČR a SR komunikováno, ale převzala pozici moderátora mezi bloky nesmiřitelných. Uhlazovala hrany a narovnávala spory. Konečnou fázi ujednání proboxovávali úplně jiní . Zejména ti malí, které má Merkelová s Macronem vždycky jen převálcovat.
Macron, řečeno brutálně, si jen zachraňoval zadek. a to hned dvakrát. Jednak, jako druhý moderátor vedle kancléřky se snažil pro své vlastní publikum potvrdit pozici velkého státníka, bez kterého se nic neodehraje, ale především hleděl dostat do nevratných grantů co nejvíce, aby též jeho finančně churavějící země si mohla pořádně líznout. Ale on,na rozdíl od kancléřky žádnou oběť typu vzdání se pozice u čehokoliv, včetně společných dluhů nepřinesl ani přinést nemusel. Ale rozumím mu. A koneckonců – pád Francie by představoval nejspíš svým způsobem konec světa. Minimálně toho evropského
Pojďme dál – třeba na jižní křídlo.
Jeho zájmy a pozice netřeba zásadně komentovat. Už jsou popsány. Natažená ruka, tlak na co nejrychlejší a pro ně nejvýhodnější dohodu. Proto také původní zásadní podmínka, rozdělení podle počtu nezaměstnaných PŘED krizí. Což bylo Babišovi údajně trnem v oku. Jenže už jste si přečetli, že Fond obnovy EU je vlastně pomoc Itálii/ jižnímu křídlu, maskované za pokoronavirovou obnovu – viz nyní už dojednané příděly pro Itálii a Španělsko:
Prostým součtem zjistíme, že jde o celou polovinu proponované částky 750 miliard eur! Jen zatím asi pod časovým tlakem nejsem schopen vygůglit, kolik z toho jsou nevratné peníze a kolik úvěry. Ale nejspíš i z 390 miliard na granty si tihle dva vezmou nejméně půlku. Však také španělský premier skoro zářila hovořil o novém Marshallově plánu…
Babiš, jako už tradičně mlžil. Ať si povídá cokoli, je nesporné, že Evropa platí jižanům jejich dluhy. Bez debaty. A klíč k rozdělení financí podle počtu nezaměstnaných před koronou zafungoval. Čili nic nezabrzdil, ničemu nezabránil, jak tvrdí Josefu Koblihovi,nýbrž všechno odkýval.
A co ti lakomí, vlastně spořiví?
Ti odcházejí také spokojeni. Do kamer říkají, že dosáhli svého. Že prý výrazně omezili nevratnou část záchranného balíku. Tváří se jako vítězové a media jim to baští!!! Neuvěřitelné!
Vzpomene si ještě někdo na Kurzovo – že Evropskou unii nelze změnit na dluhovou unii? Tohle se skutečně stalo. Mám e zde společný dluh ve výši 750miliard Eur, resp. 4% celounijního HDP!!!! Bez ohledu na to, jestli na grantech se rozdělí 500 nebo 390 miliard! Protože i tyhle peníze se získají společným ručením všech unijních států!!! Tedy – dluhová unie. A jinak to není ani s dalšími 310 miliardami ze sekce půjček. I tyhle prostředky si unie půjčí na ručení členských států. Přirozeně, že když si členský stát půjčí,primárně je povinnost splácení na něm. Jenže když z nějakého důvodu selže, okamžitě je na řadě náhradní dlužník – tedy další členové EU!!!!
Nechápu, jak si Kurz dovoluje tvrdit, že nebezpečí dluhové Unie je zažehnáno! Není. Však také Macron na tiskovce nepokrytě prohlásil, že bylo dosaženo velkého historického vítězství, protože poprvé se EU financuje přes společnou záruku!
Kdyby tzv. spořiví hodlali mluvit upřímně, komunikovali by něco jiného. A jsem si jistý, že také budou. Jen co se hladina trochu uklidní a čas trochu poskočí, aby nedělali zbytečné vlny a nerušili současnou evropskou unijní nirvánu.Na to aby přiznali částečně těm svým barvu je prostě příliš brzy.
Členové klubu lakomých předváděli pózu – že jim jde o princip – zabránění společné odpovědnosti za dluh EU a především jižních států, protože to u jejich voličů je krajně nepopulární. Takový Rutte má před sebou příští rok další volby. Už dnes řídí menšinový kabinet a podle mně dostupných informací čelí rostoucímu tlaku nacionalistů a euroskeptiků. A těm pochopitelně nehodlal dodat munici proti sobě. Proto fungoval jako Mister No! Nicméně Holandsko je po Německu druhá nejvíce exportní ekonomika v Unii. Takže i on ví, že jakékoli zhroucení či vážnější narušení společného trhu je zásadní problém. Velkými exportéry jsou i všichni ostatní -Rakousko, Švédsko, Dánsko, Finsko. Takže od začátku věděli, že se ten společný dluh prohlasuje a že mohou dosáhnout jen více méně kosmetických změn v konečném dokumentu. Ovšem o to více se snažili, aby byli vidět a aby si jejich voliči všimli, jak jsou neústupní.
Ale reálně jim ve finále šlo o úplně něco jiného. Aby výměnou za podpis na konečné dohodě dosáhli výrazného snížení svých ročních příspěvků do bruselské kasy!!!!
Konkrétně Rakousko si, podle německých zdrojů / Tagesschau ARD 21.7.2020 20,00 hod/, umělo prosadit, že každý rok pošle do Bruselu o 500 milionů Eur méně než podle rozpočtových pravidel má. V horizontu sedmiletého finančního plánu je to pěkných 3,5 miliardy. Ale oni to získali natrvalo. Kolik to konkrétně činí u Holanďanů a ostatních nevím. Ale ti si prosadili také něco pro ně mimořádně zajímavého – Michel podle Politica navrhl, aby si členské země ponechaly pětadvacet procent vybraných celních poplatků, což je obrovský ústupek Nizozemsku. V návrhu, který šéf Evropské rady zveřejnil ještě před summitem, stálo, že by si unijní státy mohly ponechat pouze 15 procent celních poplatků!!!
Leckomu tohle může připadat jako naprosto nedůležité. Nicméně uvědomme si, že EU je obrovským vývozcem, ale i dovozcem. Na rozdíl od výrobků a služeb, které jeden členský stát nakupuje od druhého, dovozy z třetích zemí do EU podléhají clu. A to na vnější hranici. Tedy tam, kde zboží vstoupí na území Unie. Což lze realizovat jen čtyřmi způsoby
-pozemní doprava /silnice železnice/
-letecky
-námořní přeprava
-přes produktovody
Pozice ČR je v Unii unikátní. V negativním slova smyslu. Žádnou zahraniční vstupní bránu, kromě letiště v Ruzyni do EU NEMÁ! Stejně nevýhodně je na tom ještě Rakousko a Lucembursko. Všechny ostatní státy mají přirozeně svoje velká letiště jako my, ale vedle toho také námořní přístavy a Slovensko s Maďarskem, alespoň produktovodní, železniční a silniční vstupy do Unie.
Ovšem takové Holandsko se svými přístavy – především Rotterdamem, takto největším světovým přístavem, je v tomto ohledu jednoznačně králem. A s Brexitem jeho význam a objem odbavovaného a tedy proclívaného zboží ještě notně stoupne!
Žádný div, že mu tohle odkývali! Stejný zájem sdíleli skoro všichni ostatní – především Belgičané, ale i Francouzi,Němci, Dáni, ale i Španělé, Portugalci, Italové…. Ti na tom vydělají mohutně také. Protože největší objem dovozů do EU jde jednoznačně a s velkým odstupem právě přes přístavy.
Namáhal se někdo tohle v komentářích o jednáních v Bruselu vám sdělit?
Jsem skoro asi tak na 3000 tisících slov a ještě ani zdaleka není vyčerpáno všechno, co mám k téhle věci nachystáno.
Takže budeme pokračovat zítra.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
