Neštovice nikdy více. III.díl


napsala Majka

Vlkův  úvod:

Nedávno Majka vydala  dva texty , které  se týkaly  epidemie  neštovic  ve  Spojených státech a Sovětském svazu. Je zcela  evidentní, že  tohle  téma uchopila  v  reakci a pod tlakem CoVid19.  Dnes  a zítra  přijdou další  dvě pokračování – popisující  největší  epidemii  v  Evropě  o II.sv. válce – v Jugoslávii. Pro někoho nudné  téma,které   pomine…  No není to ani  snadné ani zábavné čtení, s  tím souhlasím. Ale Kosa není  o zábavě ,srandičkách  a planém  plkání.Dovoluji si vás vyzvat  k pečlivému přečtení dnešního, ale především zítřejšího textu.  A zkuste  se zamyslet nad  tím, co je tam psáno  o chování obyvatelstva, o postoji k očkování, ke karanténě. A  také  nad  tím, jaké  fámy  se  v  srbské a kosovsko albánské populaci v  souvislosti  s tou  epidemii  objevily a  to i přesto, že  šlo  o skutečně  smrtelně nebezpečnou záležitost.   S promítněte  si  to  na pozadí toho, co  se děje, píše, šíří ohledně  CoVidu 19….Přesně  z těchto důvodů, jsem Majčiny články  rád na Kosu umístil.. A nyní  už  Majka.

Najít zdroje informací k epidemii v Moskvě a v New Yorku bylo poměrně snadné.

Pokud jde o Moskvu, máme k dispozici vzpomínky pamětníků. Problém je v tom, že si  pamětníci pamatují věci různě, ale to se dá očekávat, a není důvod předpokládat, že by některý z nich vyloženě lhal. Ostatně se vzpomínky liší pouze v nepodstatných detailech.

K epidemii v New Yorku je k dispozici, jak se zdá, jediný zdroj, a to je zpráva Israela Weinsteina, což byl „Health Commissionerpro New York. My bychom asi řekli hlavní hygienik. Všichni, kteří pocítili potřebu o tom něco napsat, prostě opsali jeho zprávu, což platí i o Wikipedii. Já jsem udělala totéž, protože nic jiného jsem udělat nemohla. „Zdroje“ v tomto případě „nejsou“.

Epidemie v Jugoslávii byla rozsáhlejší. Rozšířila se na několik míst, postihla hodně lidí, odhalila slabá i silná místa jugoslávského zdravotnictví. A zatímco v obou předcházejících případech nebylo pochyb, kdo je pacientem 0, v jugoslávském případě mírné pochybnosti jsou. Protože Jugoslávii měl zavirovat člověk, který nejenže neumřel, ale ani neonemocněl. Aspoň ne natolik, aby byl nucen vyhledat lékaře.

Podívejme se, jak to bylo.

Jugoslávie 1972 – Diagnóza

Místa děje – v pořadí, v jakém vystoupí na scénu

Kosovo (neboli Socialistická autonomní provincie Kosovo, zkratkou SAP Kosovo)

– vesnice Danjane, kde bylo tehdy asi třicet domácností

– blízké město Dakovica (srbsky) nebo také Gjakova (albánsky), někdy psané jako Djakovica

– Orahovec (srbsky) neboli Rahovec (albánsky)

– Priština – hlavní město Kosova

Srbsko

– Novi Pazar – město v jižním Srbsku

– Čačak – město v centrálním Srbsku, 145 km od Bělehradu

– Bělehrad – hlavní město Srbska

Poutník, který přivezl suvenýry

Podezřelým je v tomto případě pětatřicetiletý Albánec Ibrahim Hoti z vesnice Danjane v Kosovu, který se jako správný muslim vydal na pouť do Mekky. Před cestou se měl podrobit povinnému očkování, což údajně 5. prosince 1971 udělal – nebo aspoň obdržel certifikát. Výsledek očkování však nikdo nekontroloval. Současně dostal dvě injekce vakcíny proti choleře.

V té době WHO doporučila, aby se z epidemiologických důvodů do Saúdské Arábie cestovalo letadlem. Toto doporučení se údajně nedostalo k cestovním agenturám, které pořádaly pouť do Mekky a Medíny. Někteří poutníci ostatně dávali přednost cestě autobusem. K nim patřil i Ibrahim Hoti. Zvolil cestu na svatá místa autobusem společnosti Transkop. Skupina poutníků se vracela přes Irák a zastavila se na pár dní (3.-7.února) v Bagdádu, kde se v té době vyskytovaly pravé neštovice. Hoti si v Bagdádu zašel na trh a nakoupil tam suvenýry.

15. února se autobus vrátil do Jugoslávie a poutníci se rozešli do svých domovů v Orahovci a okolí. Hoti se vrátil do Danjane.

Ibrahima Hoti v příštích čtrnácti dnech pilně navštěvovali příbuzní a známí, a on jim rozdával suvenýry a přijímal gratulace k vykonané pouti a získání titulu hadži. 2–3 dny po návratu cítil únavu, mrazení a nevolnost a měl zvýšenou teplotu, ale brzy ho to přešlo. 18. února se na poliklinice v Orahovci nechal vyšetřit kvůli choleře (s negativním výsledkem). 21. února navštívil město Dakovice, chodil po obchodech a nechal si opravit auto. Tento datum je důležitý pro vysvětlení dalších událostí.

Učitel, první oběť

Latif Mumdžić, učitel ze srbského města Novi Pazar, 27 let. Přijel do Dakovice, aby se zaregistroval ke studiu (nebo snad zkoušce) na pedagogické škole. Je známo, že byl v tomto městě 18.-20. února, a možná tam byl i 21., ve stejný den jako Hoti, a údajně si od Hotiho koupil pár věcí, které Hoti přivezl z pouti. Jelikož se ho na to už nikdo nestačil zeptat, není jisté, jestli tam toho dne byl nebo nebyl, setkal se nebo nesetkal, koupil nebo nekoupil.

Začátkem března začal učitel trpět bolestmi břicha, zad a zvracením. Příštího dne navštívil lékaře v Novém Pazaru. Předepsaná léčba mu nepomohla, a navíc ho začalo bolet v krku, takže navštívil jiného lékaře, který mu diagnostikoval zánět hltanu a předepsal mu penicilín. To bylo 4. března.

7. března se mu objevila vyrážka. Jeho bratr Nedžib ho doprovodil do střediska, odkud ho s podezřením na alergii na penicilín poslali na oddělení kožních a pohlavních nemocí v Čačaku, kam odjel autobusem. V ten den se na klinice konala cvičení studentů medicíny, takže vedoucí katedry využil příležitosti, aby studentům předvedl pacienta jako „extrémně závažný případ alergie na penicilín“. Předepsali mu steroidy. Dostavily se však další komplikace, včetně zvracení krve a krvácení z konečníku. Převezli ho sanitkou na oddělení urgentní chirurgie a traumatologie do Bělehradu, kde 10. března večer zemřel.

Jako příčinu úmrtí službu konající lékař uvedl „Status post anaphilaxiam e penicillino, melaena, anaemia post-haemorrhagica gratis propter haemorrhagian profundam intestini.“ Na neštovice ještě nikdo nepomyslel.

Jeho příbuzní odmítli pitvu a převzali jeho tělo. Byl pohřben v Novém Pazaru podle náboženských zvyklostí.

První vlna

Latif Mumdžić byl jedním z první vlny infikovaných. Kromě něj onemocnělo v první vlně deset dalších lidí. Šest z nich byli lidé z Danjane, kteří navštívili Hotiho. Další byl Hotiho příbuzný z Orahovce, který mu přišel poblahopřát k titulu hadži. Zbývající pacienti byli návštěvníci trhu v Dakovici. Byli jimi malíř AH z Dakovice, albánská katolička Paulina K. z Kusavce a obchodník se sýry MV ze srbské Bresnice (obr. 1).

Devět lidí z první vlny hospitalizováno mezi 9. a 11. březnem. Žena z Kusavce měla mírný průběh nemoci a nevyhledala lékařskou pomoc, stejně jako muž z Bresnice. Tito dva byli hospitalizováni až koncem března, kdy se už vyhledávaly kontakty nemocných.

Druhá vlna – Čačak, Bělehrad a opět Kosovo

Od Latifa Mumdžiće se nakazilo celkem 38 lidí. Jedním z nich byl jeho bratr Nedžib Džibo Mumdžić, který několik dní po Latifově smrti dostal horečku. Protože se zlobil na lékaře, kteří nepomohli jeho bratrovi, obrátil se na závodního lékaře až 19. března.

Ale mezitím do nemocnic v Dakovici a Prištině přišlo osm pacientů s podezřelými příznaky, z toho čtyři z jedné rodiny. Lékaři oddělení infekčních chorob v Prištině a členové Zemského ústavu pro ochranu zdraví v Kosově jako první 14. 3. správně diagnostikovali neštovice a informovali telefonicky příslušné zdravotnické orgány. Během noci přijeli do Kosova infektologové z Bělehradu a 15. 3. analýza v bělehradském Institutu pro virologii, séra a vakcíny „Torlak“ výskyt neštovic potvrdila.

Podívejme se, jak na tento den vzpomínají účastníci.

Dr.Ana Gligić, vedoucí Národní referenční laboratoře pro viry varioly a jiných neštovic:

https://www.vreme.com/cms/view.php?id=1041070

„Moje děti byly tehdy malé a právě jsem je chystala do postele, když zavolal ředitel institutu, Dr. Ljubinko Stojković, a epidemiolog, Dr. Radoslav Bošković. ‚Situace je vážná a očekává se, že dorazí materiál z Kosova‘. Oblékla jsem se a šla s nimi. Mezi devátou večer a pátou ráno jsem připravila vše potřebné pro rychlou diagnostiku.“

[…]

„Přinesli osm vzorků, rozbalila jsem je a v osm hodin ráno jsem hlásila, že všechny jsou pozitivní na testy na neštovice.“ říká Dr. Gligić. „Museli jsme čekat na další reakci, ale byli jsme si jisti.“ Kolegové byli překvapeni a řekli jí, že musí do karantény. Dr. Gligić odmítla. „Řekl jsem jim, že to není možné, a že budu pracovat, dokud nedojde k incidentu, a pak je budu kontaktovat.“

„Do té doby, řekla jsem, budu pracovat pod ochranou, způsobem, jakým jsem vyškolená a každý den půjdu domů. Příštího dne očkovali mě a moji rodinu. Okamžitě mi dali hyperimunní gammaglobulin a já jsem zůstala v laboratoři. Je zajímavé, že jsme tehdy nevěděli, že neštovice jsou v Bělehradu.“

Dr. Radmilo Petrović z Torlaku:

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649227-Uzbuna-o-epidemiji-nije-bila-lazna

Středa 15. března 1972

Byl to běžný den. Nic nenaznačovalo, že by se dělo něco zvláštního, neobvyklého.

[…]

Když jsem zaparkoval auto před horní budovou (virologie), kde jsem měl svou kancelář-laboratoř, všiml jsem si, že už tam stojí „princ“ dr. Ljubinka (Stojkoviće). Ještě jsem nic netušil, protože často nechával auto přes noc před budovou. Stávalo se to, když zůstal kvůli schůzkám ve městě déle, a pak ho odvezlo domů služební auto.

[…]

Ani se mi nepodařilo postavit na kávu, což dělal ten, kdo přišel do práce jako první, a doktor Ljubinko se objevil ve dveřích, Vstoupil tiše do místnosti, ale byl viditelně rozrušený. Poznal jsem to podle toho, jak často mrkal. Došel ke stolu a posadil se na židli. Okamžitě, bez úvodu, řekl:

„V noci Mark (Borđoški) a Radosav (Bošković) odcestovali do Kosova s epidemiology Federálního institutu pro ochranu zdraví a infektology z kliniky infekčních chorob. Naši odborníci šli odebrat a přinést materiál (vzorky materiálu pacienta) pro diagnostikování neštovic.“

[…]

Po krátké pauze dr. Ljubinko požádal, abychom volali jemu, a ne „generálnímu řediteli“, a zeptal se, jestli máme vakcíny proti neštovicím.

Potvrdil jsem přikývnutím.

Pak dodal: „Zavolejte Záhřeb (imunologický institut v Záhřebu) a objednejte dostatečné množství dávky pro celou budovu (virologii) a začněte s očkováním. Samozřejmě začněte s personálem Markovy laboratoře a pak očkujte ostatní.“

Jakmile to řekl, vstal a mlčky odešel.

[…]

Otevřel jsem ledničku. […] Obsahovala tři nebo čtyři balení po deseti dávkách.

[…]

Okamžitě jsem našel telefonní číslo imunologického institutu v Záhřebu, který jako jediný vyráběl tuto vakcínu pro celou Jugoslávii, a zavolal jsem centrálu. Požádal jsem telefonního operátora, který byl vždy profesionálně zdvořilý, aby mě spojil s dr. Theodorem Manhalterem, tamějším epidemiologem.

[…]

„Ahoj, Theo, tady je Radmilo z Torlaku,“ představil jsem se mu.

A potom, když jsme se vzájemně pozdravili, jsem ho požádal:

„Prosím tě, zařiď, abych okamžitě získal 300 dávek vakcíny proti neštovicím. A neptej se mě proč. Jednoduše je pošli letadlem co nejdřív.“

„Dobře, Radmilo,“ odpověděl. „Máš štěstí, dnes náš Milun (vedoucí účetní). Poletí do Bělehradu. Zajistěte jenom, aby ho někdo čekal na letišti v Surčinu. Číslo letu je to a to, přistává kolem poledne, zkontroluj si to.“

Zavolal jsem vedoucímu vozového parku a předal jsem mu tuto informaci, což byl prakticky úkol.
Odpoledně byla vakcína v mé lednici.“

Tolik Radmilo Petrović.

Takže když se Nedžib Džibo Mumdžić 19. března dostavil k lékaři, byl už lékař z tisku informován o výskytu neštovic v Kosově, pojal podezření, že se jedná o tuto nemoc a nařídil, aby byl Mumdžić okamžitě izolován. Navštívili ho infektologové z ústavu „Torlak“, odebrali mu vzorek, a z rozhovoru s ním se dozvěděli, že jeho nedávno zemřelý bratr Latif byl kolem 20. února v Dakovici.

Jak vzpomíná Radmilo Petrović:

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649567-Strah-od-zaraze-siri-se-Beogradom

„Toho dne [21.3.] bylo mým hlavním úkolem provádět očkování, protože „Torlak“ zaměstnával asi 400 lidí […].

Nevzpomínám si, kdy to bylo, když ke mně přišel šéf (Dr. Boskovic) a řekl mi, abych se připravil na důležitou cestu do terénu. Očkování by měli i nadále poskytovat kolegové a především Senka.

Místo toho, abych šel po práci domů, seděl jsem s šéfem v autě Výkonné rady Srbska (v té době název vlády), s balíčkem nářadí a nádobí k odebírání materiálu od pacienta, které pro nás Ana připravila. Řidič automobilu byl profesionál a řídil velké pohodlné auto, myslím, že to byl „Mercedes“.

Podařilo se mi jen zavolat své ženě do práce, že nepřijedu domů na oběd, protože jedu do terénu. Nebyla překvapená, protože už se to stávalo dříve. Taková byla práce epidemiologa v Torlaku.

[…]

Na cestě a během oběda jsem se dozvěděl, jaký úkol nám tak naléhavě uložil první muž federálního štábu pro boj proti karanténním chorobám, to jest Dr. Ljubinka.

[…]

Večer jsme dorazili do zdravotního střediska v Novém Pazaru. U dveří nemocnice nás přivítal ředitel ústavu (opět můj kolega z ročníku) Dr. Vlastimir Ilić, specializací gynekolog. Po krátké konverzaci a občerstvení v jeho kanceláři nás odvedl do pacientova pokoje. Pacient byl v poměrně těžkém celkovém stavu, ale při vědomí a orientovaný. Zdá se mi, že řekl, že je povoláním ekonom a že pracuje ve společnosti v Pazaru, a že nám poskytl všechny požadované informace o svém bratrovi. Latif byl učitel a několikrát jel do Dakovice, aby se zapsal na vyšší školu. Zdálo se, že to bylo v kritické době, kolem 20. února, kdy tam byli pacienti (bez diagnózy) s neštovicemi.

Vzal jsem materiál od pacienta (obsah puchýřů, kterých bylo mnoho, po celém tělo, a krev venepunkcí), samozřejmě se všemi ochrannými prostředky (plášť, rukavice, maska). Když jsem zabalil materiál a vložil ho do ruční ledničky (s přidaným ledem), sundal jsem veškeré ochranné vybavení a vyhodil ho na cestu ven z oddělení, aby se už nepoužilo. Šéf, který mi pomáhal, udělal totéž.

Bez dalšího zdržování jsme nastoupili do auta a odešli do Bělehradu, i když už bylo po půlnoci.

[…]

Středa 22. března

Ráno jsme dorazili do Torlaku a materiál jsme okamžitě předali do laboratoře poxvirů (Aně G.), aby je bylo možné neprodleně zpracovat. Už dopoledne jsme se dověděli, že ve vzorcích odebraných od Nedžib M. je virus neštovic.

Virus neštovic z Nového Pazaru dorazil do Bělehradu na kožní kliniku přes kožní oddělení nemocnice v Čačaku.

V Bělehradu zavládala panika, Kožní klinika byla v karanténě a ostatní nemocnice zavřely dveře před pacienty.

[…]

Podle rozhodnutí vlády bylo zahájeno všeobecné masové očkování, a to nejen zdravotnického personálu, ale celé populace.

V Torlaku jsme dostávali stále víc zpráv o podezřelých a požadavků na diagnostiku.“

Latif Mumdžić byl exhumován. Jelikož odebrané vzorky obsahovaly virus neštovic, potvrdilo se, že se virus z Dakovice a Nového Pazaru dostal do Čačaku a Bělehradu.

Kromě Nedžiba Mumdžiće onemocnělo 8 lidí v Čačaku a 29 v Bělehradu, vesměs pacienti nebo zaměstnanci nemocnic, ve kterých ležel Latif Mumdžić. V sanitce z Čačaku do Bělehradu s Latifem jel neočkovaný řidič a neočkovaná těhotná žena, ti se však nenakazili, stejně jako se nenakazil nikdo z těch, kteří s ním jeli autobusem z Nového Pazaru do Čačaku. Avšak i tak přenos infekce z jednoho člověka na 38 lidí dvakrát převyšuje počet sekundárních infekcí při předcházejících epidemiích.

Šíření epidemie ukazuje obrázek 2.

Připomeňme jednu z obětí, zdravotní sestru z Resniku u Bělehradu, která se jmenovala Dušica Spasić a bylo jí teprve dvacet tři let. Měla službu, když na traumatologické oddělení nemocnice v Bělehradu přivezli Latifa Mumdžiće. Ošetřovala ho a zaváděla mu sondu. Nebyla očkovaná proti neštovicím. Podle vyprávění jejího bratra se u ní 18. března projevily příznaky, ale nikoho ještě nenapadlo, že by to mohlo být něco vážného, takže pokračovala v práci. V noci z 20. na 21. března ji začaly bolet ledviny. Myslela si, že je to zánět. Zavolali sanitku, ale ta nepřijela. Soused ji odvezl do nemocnice. Z nemocnice ji odvezli do karantény a 23. března zemřela. Byla pohřbena v Resniku za asistence policie, bez obřadu a za přísných bezpečnostních opatření. Její rodina, kterou převezlo do karantény na jiné místo, o jejím osudu do propuštění z izolace nic nevěděla, takže tři týdny marně čekala na dobrou zprávu.

Když epidemie skončila, byla po Dušici Spasić pojmenována ulice v Resniku. V hale nemocnici, kde pracovala, je její busta. V roce 1982 Goran Markovi natočil film Variola vera, který byl inspirován touto epidemií. Ve filmu je nelichotivě vylíčená postava zdravotní sestry, která se nakazila neštovicemi od pacienta a zemřela. To se rodiny Dušici Spasić dotklo natolik, že napsali režisérovi dopis. Režisér opakovaně zdůrazňoval, že postavy ve filmu neodpovídají skutečným osobám a že film je alegorie společnosti, nikoliv dokumentem o epidemii.

V roce 2004 sdružení zdravotních sester Sestrinstvo a časopis Viva založily cenu Dušici Spasić. Která oceňuje práci sester s nemocnými. A to proto, že film pošpinil její památku a prohloubil žal její rodiny. Cena, která nese její jméno, ji měla rehabilitovat.

Zemřela i zdravotní sestra Milka Đurašić, která ošetřovala Latifa v Čačaku. Kromě toho onemocněli ještě tři lékaři a jedna sestra, ti se ale uzdravili.

V Kosovu ve druhé vlně onemocnělo 99 lidí.

Všichni nakažení navštívili obce, kde byly případy z první vlny, nebo navštívili nemocné v nemocnici. K šíření nemoci přispělo to, že mnozí nemocní měli mírný průběh a nevyhledali lékaře. Tři pacienti zemřeli dříve, než byli diagnostikováni. Nemoc zasáhla 14 obcí. Zvláštní zmínku zaslouží Paulina K,. žena z Kusavce s mírným průběhem onemocnění. Nakazila šest členů své rodiny, čtyři další lidi v Kusavci a ještě šest dalších lidí z okolních obcí (obr.3).

Třetí vlna

Než se podáváme na opatření, jaká udělaly jugoslávské úřady, podívejme se krátce na třetí vlnu infikovaných. Bylo jich 23 a nemoc se u nich projevila mezi 31. březnem a 12. dubnem.

Jednalo se o pacienty nemocnic v Novém Pazaru (kteří přišli do kontaktu bratrem Latifa Mumdžiće) a pacienty z Bělehradu (kteří přišli do kontaktu s jedním pacientem druhé generace).

Většina pacientů třetí vlny byla z Kosova, a ti byli zajímaví, protože je v jejich případě selhalo úsilí o zvládnutí epidemie. Někteří odmítli očkování kvůli kontraindikacím. Někteří popřeli kontakty s nemocnými a nebyli očkováni mezi prvními, a když došlo na plošné očkování, bylo už pozdě.

Podle oficiální statistiky onemocnělo 175 lidí a zemřelo 35. Je možné, že počet nemocných bude o něco vyšší, protože pacienti s mírným nebo atypickým onemocněním mohli uniknout pozornosti zdravotnické služby.

Ale byl Ibrahim Hoti vinen?

Nikola Bura (a mnozí další) tvrdí, že to bylo takhle:

Hoti se dostavil na kliniku ve Skopje (nebo do Orahovce, kde ho měl vakcinovat lékař ze Skopje), aby se nechal očkovat. Vakcinace se prováděla tak, že se kůže na horní části paže očistila alkoholem, a potom se vakcína aplikovala sterilní lancetou na dvě místa vzdálená 5–10 cm od sebe. Lancetou se udělaly dva svislé a dva příčné zářezy, každý asi 1 cm dlouhý.

Když Hoti seděl v čekárně, dal se s ním do řeči asi šedesátiletý muž, který ho strašil vedlejšími účinky očkování. Když se Hoti zatvářil ustaraně, poradil mu ten muž, aby pustil doktory a vakcíny z hlavy. Neštovice prý tak silnému člověku, jako je Hoti, nemohou ublížit. Ať si Hoti dojde do lékárny a koupí si alkohol a vatu, a jakmile mu podají vakcínu, ať si zajde na záchod a alkoholem otře místo, kde byla vakcína aplikovaná. Hoti se zařídil podle jeho rady.

Nikola Bura popisuje i okolnosti, za jakých se od Hoti nakazil učitel Latif. Jak už víme, Hoti byl 21. 2. na trhu v Dakovici, a ve stejný den tam měl pobývat i učitel. Ten měl podle Nikoly Bury asi hodinu času před odjezdem autobusu, kterým chtěl odjet domů, a tak zašel do hospody, kde právě seděl Hoti a vyprávěl o své cestě na svatá místa. Latifa vyprávění zaujalo, pozorně poslouchal, a nakonec Hotimu poblahopřál, podal mu ruku a odešel na autobus.

Co bylo dál, už víme.

Jenže – odkud má Nikola Bura tyto informace? Hoti se jistě nepochlubil, jak chytře se zbavil vakcíny, a pokud jde o Latifa Mumdžieć, podle jiné verze se měl s Hotimm sejit na trhu a koupit si od něj nějaké věci. Nebo s ním možná jel v jednom autobuse.

Nu, možná Nikola Bura neodolal pokušení zaplnit mezery a napsat barvitý příběh.

Ibrahim Hati je ovšem, podezřelý z docela rozumných důvodů. Neměl jizvu po očkování. Měl protilátky, které nasvědčovaly prodělané infekci. Neměl jizvy po neštovicích, což znamenalo, že nemoc měla mírný průběh. Byl na místech, kde se mohl setkat s virem. Lidé, kteří onemocněli v první vlně, ho navštívili doma, nebo byli na tržišti, kde byl i on. Inkubační doby odpovídají. Jugoslávie, WHO a pozorovatelé z USA se domnívají, že prodělal mírné onemocnění ve dnech 18.-21. 2.

Ale epidemiolog Radmilo Petrović z Torlaku nesouhlasí. Především je mu nápadné, že se neinfikoval nikdo z Hotiho početné domácnosti, kde byly tři neočkované děti.

Petrović dále tvrdí, že pokud by Hoti trpěl tak mírnou formou nemoci, jak ukazují jeho protilátky i nepřítomnost jizev, mohl by těžko někoho infikovat, protože „Virusi se rasejavaju uglavnom respiratornim putem izdahnutim vazduhom koji ih pokupi iz usta i ždrela gde se takođe nalaze variolične promene, slične kao i na koži. Njegov eventualno blagi oblik (bez ospe) nije mogao da rasejava viruse vazdušnim (Fligeovim) kapljicama u svoju okolinu.“ („Viry se šíří hlavně dýchacími cestami vydechovaným vzduchem, který je vynáší z úst a krku, kde také dochází k neštovičným změnám, stejně jako na kůži. Mírná forma (bez vyrážky) nemohla rozptýlit viry kapénkami do okolí“.) Ze stejného důvodu je nepravděpodobné, že by se Hoti nakazil v Mekce v mešitě (kam by lidé natolik nemocní, že by měli změny v ústech, asi nepřišli) nebo na trhu v Bagdádu, kde by se kapénky rozptýlily. A pokud by se kapénky rozptýlily na trhu v Bagdádu a ztratily by nebezpečnou koncentraci, platilo by totéž i u trhu v Dakovici, že?

Petrovič se domnívá, že zdrojem nemoci nebyl trh, ale poliklinika v Dakovici, kam všichni ti, kteří onemocněli jako první, zašli před 21. únorem. Nemá ale žádné vysvětlení, jak by se tam virus dostal. Nu, ale kdyby tomu tak bylo, byl by důvod se o tom příliš nešířit a raději to hodit na Hotiho.

Ale nejen doktor Petrovič, ale další byli překvapeni tím, že by jedinec s tak mírným onemocněním mohl nakazit tolik lidí, a přitom nenakazit vlastní rodinu. Hledala se tedy alternativní vysvětlení.

První verze předpokládá, že se Hoti mohl zabývat pašeráctvím a černým trhem a při té příležitost se setkat s infikovanými osobami. To by vysvětlovalo jeho neochotu přiznat, že zná nějaké nemocné lidi, jakož i protichůdná tvrzení o jeho pohybu. Virus by v tomto případě zavlekl někdo, kdo nebyl vypátrán.

Říkalo se, že Hoti měl několik dní hnis na obličeji, ale že to později zapřel. Říkalo se, že mu „muslimové“ zakázali mluvit o tom, že byl nemocen. Říkalo se toho ještě mnohem víc, a jak uvidíme, všelijaké pověsti zkomplikovaly situaci v Kosovu.

Nebo možná virus přinesl Hoti na věcech, které si přivezl z pouti. Jugoslávské úřady se touto možností zabývaly. Analyzovaly Hotiho majetek, ale žádné stopy viru se nenašly.

Pro tyto dvě hypotézy se však nepodařilo najít žádný důkaz, takže odborná veřejnost zůstala při tom, že pacientem NULA je Hoti. Koneckonců, pacientů s mírným onemocněním, kteří infikovali jiné lidi, bylo víc, například už jmenovaná Paulina K.

Hotiho krev ostatně poslali do Atlanty, aby se zjistilo, jestli byl opravdu pacientem 0, ale není známo, jak to dopadlo.

Příště se podíváme, jak Jugoslávie s epidemií bojovala.

Přehledný článek o neštovicích

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1996/cislo-11/200-let-ockovani-proti-pravym-nestovicim.html

Historie očkování

https://www.vakciny.net/AKTUALITY/akt_2013_03.htm

Wikipedie

srbská – Епидемија великих богиња у Југославији 1972.

albánská https://sq.wikipedia.org/wiki/Epidemia_e_Variola_Ver%C3%ABs_n%C3%AB_Kosov%C3%AB

Dokument BBC

http://www.bbc.co.uk/history/british/empire_seapower/smallpox_01.shtml

Vědecké články

http://scindeks-clanci.ceon.rs/data/pdf/0042-8450/2004/0042-84500405569C.pdf

https://www.annali-iss.eu/index.php/anna/article/view/444

http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/0350-0861/2017/0350-08611701127T.pdf

https://scindeks-clanci.ceon.rs/data/pdf/0370-8179/2002/0370-81790212357L.pdf

Zpráva pro WHO

https://apps.who.int/iris/handle/10665/67617?locale-attribute=ru&locale=es&null=

Zpráva pro Public Health Service v Atlantě

https://www.nlm.nih.gov/nichsr/esmallpox/SmallpoxYugoslavia-EPI-72-91-2.pdf?fbclid=IwAR1-m9V3Wm74Z-BkuW9N5ZypeUIONAgP8MpZy1PwAF9iclhLMCAOMBYdwLU

Vzpomínky epidemiologa

https://www.novosti.rs/feljton/919/rat-protiv-variole-1972-godine

Další články

https://www.tribune.cz/clanek/45530-posledni-velka-evropska-karantena

https://www.24ur.com/novice/tujina/kako-se-je-jugoslavija-spopadla-s-smrtonosno-epidemijo-in-jo-premagala.html

https://www.vreme.com/cms/view.php?id=1041070 Článek podle knihy Nikoly Bury

http://historiografija.hr/?p=20039

http://www.politika.rs/scc/clanak/399965/Drustvo/Misterija-zvana-variola-vera

Diplomová práce

http://147.91.75.9/manage/shares/ZRAD/IS3110181441.pdf

Ukázka z knihy Nikoly Bury. Jakkoliv autor tvrdí, že se drží faktů, podle té ukázky je zřejmé, že má sklon beletrizovat.

https://delfi.rs/_img/artikli/2014/05/bez-obdukcije.pdf

Dušica Spasić

https://sr.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1ica_Spasi%C4%87

Kdyby se někomu chtělo studovat…

https://www.sciencedirect.com/topics/pharmacology-toxicology-and-pharmaceutical-science/smallpox

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.