Neštovice nikdy více – IV. díl


napsala Majka

 pokračování ze včerejška

Rekapitulace

15. února 1972 – Ibrahim Hoti se vrátil z pouti

16. února – Hoti se cítí špatně

21. února – Latif Mumdžić (pravděpodobně) navštívil Dakovici

3. března – Latif Mumdžić onemocněl

3.- 9. března Latif Mumdžić s chybnou diagnózou putuje po nemocnicích v Čačaku a Bělehradu, přičemž infikuje 38 lidí

10. března – Mumdžić utrpěl masivní krvácení a zemřel

14. března – lékaři v Prištině diagnostikovali neštovice u několika pacientů

15. března – diagnóza potvrzena analýzou v Institutu „Torlak“

Jugoslávie 1972 – Opatření

Na různých místech se lze dočíst, že v Jugoslávii kvůli neštovicím vyhlásili stanné právo. Hned si představíte zákaz vycházení a střílení bez výstrahy. Tak zlé to ovšem nebylo. Proti epidemii se bojovalo plošnou vakcinací a lokální karanténou. V některých místech, kde nehrozilo bezprostřední nebezpečí, byla přijímána i jiná opatření.

Pravé neštovice patří k největším zabijákům v historii. Jelikož ale díky Edwardu Jennerovi se proti nim dá očkovat, není nutný totální lockdown, dokonce ani všeobecné nošení roušek.

17. března bylo v Kosovu rozhodnutím Výkonné rady Shromáždění SAP Kosovo zřízeno Provinční ředitelství pro boj s neštovicemi. Téhož dne proběhlo očkování zdravotnického personálu a začalo se s očkováním obyvatelstva v obcích Orahovec, Priština a Dakovica. Nad nemocnicemi v Prištině a Dakovici byla vyhlášena karanténa, stejně jako nad vesnicí Danjane. Orgány sekretariátu pro vnitřní záležitosti vyhledávaly kontakty nakažených.

Jakmile byli očkováni nejohroženější jedinci, začalo se v Kosovu s očkováním celé populace. Do provincie přijelo 16 epidemiologů z Bělehradu, zapojili se studenti medicíny z Prištiny a žáci zdravotnických škol. Vytvořilo se 70 očkovacích týmů.

Současně byli očkováni zdravotníci v Bělehradu a začalo se s očkováním obyvatelstva. První na řadě byli pracovníci v oblasti stravování, dopravy, milice.

18. března se v novinách „Politika“ objevila informace o výskytu neštovic a téhož dne vyšla i příloha, kde se psalo o původu nemoci, příznacích, vývoji, komplikacích a léčbě. Proto byl lékař, kterého 19. března navštívil Nedžib Džibo Mumdžić, už o epidemii informován.

Byl vypátrán pacient NULA  – Ibrahim Hoti.

21. března byl vyhlášen mimořádný stav v Orahovci, Prištině a Dakovici.

22. března Torlak potvrzuje diagnózu neštovic u obou bratrů Mumdžićů.

Toho dne dr, Anu Gligić pozvali na kliniku infekčních chorob v Bělehradě. Bylo jí řečeno, že tam leží žena se změnami na kůži, které vypadají jako neštovice. „Můj ředitel a já jsme tam šli a já jsem řekla, že to nejsou neštovice, ale stafylokoková infekce. V pokoji přes chodbu však někdo plakal nahlas. Zeptala jsem se infektologa, kdo to je. Řekl, že je zdravotní sestra, která má žlučníkový záchvat. ‚Poskytli jsme jí všechnu možnou léčbu, ale nic nepomáhá,‘ řekl můj kolega. Vyjádřila jsem přání se na ni podívat. Byli jsme vybaveni ochranným oděvem a maskou, a vstoupili jsme do té místnosti. Měla červenou kůži, byla samá modřina, ale neměla žádné další změny. Krev jí vytékala z úst. Řekl jsem šéfovi: „Toto je purpurová variola (purpura variolosa), nevytváří žádnou vyrážku, ale ona zemře.“ Navrhla jsem, abychom odebrali krev a pokusili se izolovat virus.“

Ta sestra byla Dušica Spasić.

V Torlaku se pak pilně pracovalo na analýze vzorků. Měli vskutku co dělat, protože ještě ke všemu vypukla epidemie dětských neštovic, které sice mají s pravými společné pouze jméno, ale ze začátku mají podobné příznaky.

Vláda prozatím váhala s oficiálním vyhlášením epidemie. Nejenže nechtěla ohrozit turistickou sezónu v Chorvatsku a Černé Hoře, ale obávala se také reakce kosovských Albánců, kteří by si to mohli vyložit tak, že jsou opět označováni za původce problémů.

Ale 25. března už byla vláda nucena epidemii vyhlásit, tím spíš, že už o ní informoval Hlas Ameriky. Učinila to rozhlasem a současně vyzvala ty, kteří v kritické době leželi v nemocnicích v Čačaku a Bělehradu, aby se přihlásili. Do večera se přihlásily stovky bývalých pacientů a do čtrnácti dnů přes dva tisíce. Ale podle některých pamětníků byly informace nejasné zmatené, takže se začalo říkat, že v Kosovu řádí mor nebo cholera.

V městě Niš na jihovýchodě Srbska přijali nouzová opatření, protože se ukázalo, že lékař-důchodce, který operoval v tamější nemocnici, sdílel pokoj z Latifem a je infikován. Celé oddělení bylo v karanténě a Bulharsko uzavřelo hranice s Jugoslávií.

Rakousko zatím nepřijalo žádná opatření a v Chorvatsku se těšili na velikonoční příliv turistů.

26. března se do Dakovice dostavil Reinhard Lindner z WHO a prohlásil, že epidemie je pod kontrolou.

Léčba

Jakmile se objeví první příznaky nemoci, žádný lék dalšímu rozvoji nezabrání. Jako prevence se doporučuje použití hyperimunitního gamaglobulinu a léku Marnoran. Léčí se pouze příznaky (horečka, zvracení, bolest). Teplota by se měla snižovat prováděním hydroterapie (koupáním ve zředěném roztoku hypermanganu), protože léky někdy nemají požadovaný účinek nebo způsobují komplikace. Na vyrážku se má dávat zásyp, aby rychleji vyschla.

U osmi pacientů v Čačaku zkoušeli transfúzi krve od osoby, která prodělala neštovice. Po několika transfúzích se u pacientů projevilo zlepšení krevního obrazu, zrychlení průběhu onemocnění a větší odolnost. Jedna osoba zemřela, ale ne na neštovice, ale na chronické srdeční onemocnění. Mohla by to být levná a jednoduchá léčba, avšak vzorek pacientů byl příliš malý, než aby se daly dělat nějaké závěry.

Očkování

Okamžitě se začalo s očkováním v Kosovu a Bělehradě. Ze začátku byl k dispozici pouze 2,5 miliónu dávek vakcíny. Vláda objednala z zahraničí čtyři milióny dávek vakcíny a deset litrů hyperimunního gamaglobulinu.

Nakonec bylo díky dodávkám ze zahraničí k dispozici 30 miliónů dávek a byla přeočkována téměř celá populace Jugoslávie. Kromě toho Jugoslávie získala 76 litrů gamaglubulínu.

První zahraniční zásilka vakcíny přišla z Nizozemí. Čínská lidová republika vyjádřila přání pomoci lidu Jugoslávie a nabídla 3 500 000 dávek vakcíny. V první zásilce přišel milión dávek. Sovětský svaz se nenechal zahanbit a poslal 3 milióny dávek. USA nezůstaly pozadu a poslaly 3 251 000 dávek. Švýcarsko přes 2 milióny, SRN 125 000, soudruzi z NDR 60 000, Albánie pamatovala na své bratry v Kosovu 200 000 dávkami. Na první pohled se zdá být zarážející, že o Československu není řeč, ale snad se to dá vysvětlit tím, že tehdy probíhala akce celosvětové eradikace neštovic a Československo se na ní mohutně podílelo. Možná opravdu nemělo žádnou vakcínu, kterou by mohlo postrádat.

Ze zahraničí přišly i očkovací pistole, které umožnily odbavit 1 000 osob za hodinu.

Při té příležitosti se přišlo na nemilou skutečnost, že totiž proočkovanost nebyla 85 %, jak se předpokládalo a jak bylo nutné pro vytvoření kolektivní imunity. Mohla za to věc, které se říká „paradox očkování“. Očkování totiž mívá nepříjemné vedlejší účinky a může i zabít. Jenže přirozeně se šířící nemoc zabíjí daleko víc, takže pokud se nemoc vyskytuje, lidé rádi podstoupí riziko vyvolané očkováním. Když díky očkování nemoc vymizí, riziko očkování převáží nad rizikem nemoci. Pak se lidé začnou očkování vyhýbat. To se stalo i v Jugoslávii, kde byly neštovice vymýceny v roce 1936. Dokonce ani lékaři nenechávali očkovat sebe a své děti a jako přátelskou úsluhu si nechávali vystavovat falešná potvrzení. (Říkalo se tomu „kolegiální kontraindikace“.) Podle neoficiálních vyjádření oficiálních osob nedostalo jediné očkování mezi 10 – 30 % obyvatel Bělehradu. Ale i během epidemie se někteří lidé v Bělehradu obávali vedlejších účinků a snažili se očkování vyhnout.

Též se ukázalo, že imunita získaná očkováním není dlouhodobá, vydrží 3–6 let. Což by ale nemělo být tak překvapující, protože už v knize Žena lékařkou, která vyšla okolo roku 1900, se říká, že očkování je potřeba každý šestý rok opakovat.

Ale i nedokonalá imunita po starém očkování byla lepší než nic. Největší nebezpečí hrozilo lidem, kteří nebyli očkováni vůbec.

Ve dnech 23. a 24. března se v médiích objevila vyjádření odborníků o kontraindikacích očkování. Kontraindikací měl být např. věk nad 60 let, věk do 1 roku, těhotenství a několik různých nemocí. Tato vyjádření byla široce citována, debatovalo se o nich ve Federální epidemiologické komisi, došlo k několika pokusům je vyvrátit, ale jak se dalo čekat, dodatečnému vyvracení už nikdo nevěřil. Kromě onoho seznamu kontraindikací kolovalo několik mýtů, jako např. že po očkování není dovoleno se 20 dní mýt (což by muslimům bránilo v plnění náboženských povinností), nebo že po dobu jednoho týdne se nesmí pít alkohol (což by mohlo vadit kdekomu).

Nejškodlivější bylo tvrzení, že kontraindikací je těhotenství, podpořené navíc tím, že provedené očkování bylo prohlášeno za důvod k potratu. (V Bělehradu se těhotné ženy očkovaly a ukázalo se, že vakcín plod nezasáhne.) V Kosovu se rozšířila fáma, že smyslem očkování je genocida muslimů. Výsledkem tohoto zmatku bylo, že pět lidí ze třetí generace infikovaných byli právě ti, kteří odmítli očkování kvůli věku nebo těhotenství.

Spíše komickou komplikací bylo, že Albánci v chladných horských vesnicích nosili často až sedm vrstev oblečení, takže k očkování jediného člověka byly zapotřebí 2 – 3 minuty.

Karanténa

Dalším prostředkem boje proti epidemii byla karanténa. Celkový počet osob v karanténě dosáhl 15 594. Karantény byly nemocniční (1 218 osob), hotelové (803 osob), domácí (388) nebo mohly být v karanténě celé obce (13 186 osob). Z lidí, kteří byli v karanténě, onemocnělo 105 lidí, ale kromě 3 byli infikováni už před vstupem do karantény. Zdá se tedy, že opravdu dbalo na to, aby v karanténě nemocní nenakazili zdravé. U všech lidí v karanténě se jednou nebo dvakrát denně kontrolovala zdravotní stav. Zdravotnický personál musel být v karanténě s lidmi, o které pečoval.

Pobyt v karanténě znamenalo odloučení od rodiny nejméně na 16 dní, k tomu na místě, kde hrozila nákaza s větší pravděpodobností než jinde, a pokud někdo onemocněl, automaticky se čas pro ostatní prodlužoval. Proto někteří lidé před zdravotnickými týmy utíkali, i když věděli, že se setkali s nemocnou osobou.

Každý, kdo přišel do karantény, dostal hned po příjezdu vakcínu a gamaglobulin pro posílení imunity. Jídlo se připravovalo v samotném zařízení, nebo se dodávalo odjinud. Obyvatelé si stěžovali, že jim častá desinfekce zničila oblečení a obuv, a někteří žádali odškodnění za ztracený čas a zničené věci.

Dr. Radmilo Petrović se také dostal do karantény. Jezdil totiž odebírat vzorky od pacientů, u kterých bylo podezření, mají neštovice. Chtěl dělat odběry osobně, aby měl jistotu, že budou provedeny správně, a už vůbec si nepřál, aby se mu vzorky posílaly. Většinou se jednalo o planý poplach, ale když se dostal do kontaktu s pozitivně diagnostikovaným pacientem, „ubytoval se“ v karanténě, přičemž nadále plnil své povinnosti v Torlaku, kam ho vozili za přísných bezpečnostních opatření. On sám byl v karanténě v motelu „Mladost“, ale předtím navštívil karanténu v horské chatě „Čarapičev brest“ (tam ležela zdravotní sestra Dušica Spasić) a v motelu „Tisíc růží“ (kde byli její příbuzní), aby odebral vzorky od nových pacientů. Nebyla to radostná návštěva.

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650033-Karantini-su-mirisali-na-smrt

„Pamatuji si, že tam byl Dr. Jugoslav Pantić, anesteziolog z traumatologie, který léčil pacienta z Nového Pazaru, Latifa M., protože byl infikován, a byl tam také dr. Žarko Đurović, dermatolog z kožní kliniky. Oba jsem předtím znal. Z těla jsme odebrali obsah puchýřů a krev ze žíly, abychom stanovili titr protilátek. To náleželo mně jako juniorovi, protože jsem měl lepší zrak. Mimochodem, místnost byla docela temná, dusná, všechno páchlo smrtí. Někteří pacienti leželi a sténali, jiní chodili po místnosti nebo kolem postele, jiní seděli a téměř všichni byli ve vážném stavu se silnými bolestí zad. Byla to místnost hrůzy. Doktor Žarko měl na těle výraznou vyrážku, ale dělal dojem méně vážného pacienta. Dr. Jugoslav neměl velmi výraznou vyrážku, ale měl vysokou teplotu a silnou bolest zad.

O tyto pacienty se starala (léčila) dr. Brana Ciric, infektoložka, a další mladší lékař. Starší, profesoři, přišli na návštěvu pouze jako konzultanti (chránili svoji kůži). V té době se také báli infekce, protože „dosud vakcínu nedostali“. Ale proto se jejich strach dal dobře pochopit. Nevím, jestli v té době, v těch dnech, už měli jediný lék proti neštovicím – „Marboran“.

Obyvatelé Bělehradu již neoficiálně zjistili, že existuje karanténa a že neustále přijíždějí pohřební vozy. Karanténa začala být těsná. Bylo zapotřebí místo pro další pacienty, kteří právě onemocněli. V té době jsme nemohli tušit, jestli to budou stovky nebo tisíce.

Ředitelství FEDERALu rozhodlo, že se bude jednat o motel „1000 růží“ na Avalské silnici, poblíž kruhového objezdu. Velmi vhodné místo, pokud jde o komunikaci. Tehdy jsme ani nevěděli, jak dlouho bude epidemie trvat a jak se bude šířit.

Mezi zdravotnickými pracovníky a občany panovala obrovská panika.

Nevím přesně, kdy karanténní motel „1000 růží“ s romantickým jménem začal pracovat. Ve svém kalendáři, který mi připomíná tyto události, mám zaznamenáno jenom to, že jsme tam se šéfem Boskovicem byli 30. března. Také jsme mluvili s manažerem motelu Danilo Dačou. Se zklamáním řekl, že opraváři právě dokončili renovaci motelu, a teď z něj bude karanténní nemocnice.“

Ovšem tento motel svému novému účelu vyhovoval. Sestával ze čtyř samostatných pavilónů, z nichž dva byly určeny pro pacienty, jeden pro podezřelé a jeden pro personál. V okolí nebyly žádné další stavby.

Doktor Jugoslav Pantić, který ošetřoval Latifa M. 9. března, vzpomíná:

https://www.vreme.com/cms/view.php?id=1041070

„17. března byly narozeniny mého syna. Naštěstí byla inkubační doba delší – od 7 do 14 dnů. Byl jsem nakažen, když se konaly narozeniny, ale naštěstí jsem nebyl infekční, a hned po narozeninách jsem byl ve službě. V té době jsem už měl podezření, chvíli jsem měl horečku, chvíli neměl, jako u chřipky. Služba mi končila v pondělí, ale místo návratu domů jsem zůstal na klinice. 21. března jsem už měl silnější příznaky a pak mě vzali do karantény v horské chatě „Čarapićev brest“ “.

Dr. Pantić popisuje první setkání s karanténou. „V noci mě tam vzali. Podle toho, co vyprávěl řidič, jsem si domyslel, že sestra Duška Spasić zemřela. Byla oddaná své práci a úžasný člověk. Později jsem zjistil, že její tělo leží v místnosti naproti mému. Auto nás nechalo 50 metrů před Čarapićevým brestem, jako preventivní opatření. Šli jsme ke vchodu. Byla tma a ticho. Když mě ubytovali, uvědomil jsem si, že ani zaměstnanci, kteří se nám mají věnovat, nebyli očkováni. Řekl jsem, že jsem si vzal Marboran, který zbyl jako zásoba z vietnamské války. Nic jiného jsem neměl. Hyperimunitní gamaglobulin nebyl široce dostupný. Dostal jsem ho od jeptišek, které u nás bydlely, a požádal je, aby ho daly mému synovi.

Moje žena byla zdravotní sestra, a já jsem jí dal pokyny, co dělat, pokud se v rodině vyskytnou příznaky neštovic. Dvě hodiny po mém příjezdu do Čarapićevského brestu dorazil nemocný kolega z kožní kliniky Dr. Žarko Đurović, který poslal Latifa Mumdžiće na první chirurgii. “

Podle dr. Pantić však v karanténě nevládla panika. V Motelu „1000 růží“, kde byly lepší podmínky, byla i lepší nálada.

„Když jsme přišli do 1000 růží, bylo tam 10–12 pacientů z mé kliniky. Hráli jsme šachy a sestra Nada dokonce hrála fotbal s těmi mladšími. Jakmile jsem se tam dostal, bylo mi lépe, protože jakmile se objeví vyrážka, je to lepší. Další noc v karanténě mi teplota klesla z 39 na 37. Bylo jen otázkou vůle, abych se neškrábal nebo si nestrhával strupy.“

Doktor Pantić měl střední formu nemoci, protože byl o deset let dříve očkován. V karanténě byl 40 dní. Propustili jej koncem dubna, po odpadnutí posledního strupu. O měsíc později se vrátil do práce a odmítl šestiměsíční zdravotní dovolenou.

Infekční nemocnice v Dakovici byla evakuována, a potom do ní byli převezeni všichni kosovští pacienti. Toto zařízení kolem sebe mělo železný plot a bránu hlídala vojenská stráž.

Pokud byla v karanténě celá vesnice, byl kolem ní vybudován sanitární kordon hlídaný policií nebo armádou. Celá vesnice byla přeočkována. Protože tyto vesnice byly závislé na zemědělství a k epidemii došlo v době orby a výsadby, bylo určitému počtu obyvatel dovoleno pracovat na místech, kde se nemohli setkat s nikým cizím.

Trasování kontaktů

To byla poněkud problematická záležitost, především v Kosovu. Mezi epidemiology a kosovskými Albánci byla často jazyková bariéra (a pravděpodobně i nedůvěra). Navíc pacientů druhé generace bylo mnoho a dotazovaní o svých kontaktech ani neměli přehled. Nakonec se to zjednodušilo, a za kontakt byli pokládání např. obyvatelé jedné vesnice, čímž ale unikli pozornosti návštěvníci z jiných vesnic.

Problémy s trasováním snižovaly efektivitu opatření. Původně se mělo při očkování postupovat „prstencovým“ způsobem – od infikovaného jedince k jeho kontaktům, což ale nebylo možné, proto se muselo očkovat plošně.

Zatímco se v Jugoslávii pilně očkovalo, dorazily neštovice z Dakovice do Hannoveru. Tedy dopravil je tam stavební dělník Ejub Hoxhaj. Jakmile se zjistilo, že Hoxhaj onemocněl, začalo také v Hannoveru očkování a asi 550 lidí bylo umístěno do karantény.

Když nemoc pronikla mimo Jugoslávii, některé země zpřísnily podmínky pro obyvatele Jugoslávie. Do Itálie, Rakouska a Maďarska se smělo jet pouze s dokladem o očkování (tzv. žlutou kartou), v Rakousku děti jugoslávských pracovníků nesměly do školy a osoby bez žluté karty byly okamžitě očkovány. Švédsko zavedlo karanténu, Polsko zakázalo veškeré cestování včetně služebních cest, Rumunsko omezilo cesty osob o zboží a Československo nevpustilo jugoslávské turisty. Rakušané, Němci a Švédové hromadně rušili turistické pobyty. V Maďarsku vyložili z vlaku jugoslávské turisty, kteří jeli do Moskvy, a vysvětlili jim, že jim prokazují dobrou službu, protože by je Sověti stejně vrátili od hranic.

Střípky dnů

Některá města zakázala shromažďování osob, zavřela kina, rušila se nebo odkládala sportovní utkání, zavíraly se trhy. Mistrovství ve fotbalu Jugoslávie však mělo začátkem května pokračovat přes protesty některých fotbalových klubů, jejichž hráči se zotavovali po očkování.

V Bělehradu se na černém trhu prodávaly lahve s gamaglobulinem za 800 dinárů.

V noci ze 2. na 3. dubna někdo ukradl před domem dr. Ruševiće auto, které mělo v kufru pět tisíc dávek vakcíny. Auto se našlo, ale bez vakcín. Dr. Ruševič apeloval na pachatele, aby vakcínu někde odložili a informovali policii dříve, než vyprší doba trvanlivosti. Pak se vakcína našla v nemocniční lednici, kam ji v noci před krádeží uložila sestra, aby se nezkazila.

V Dakovici byly ulice prázdné, děti se ve škole bavily o neštovicích, dobrovolníci společně se zdravotnickými týmy a policií hledali neočkované a podezřelé případy a Ibrahim Hoti osobně přepravoval nemocné do nemocnice.

Když se v Bělehradu objevily tři nové případy, zpřísnila se kontrola přijíždějících vozidel, čemuž se řidiči snažili vyhnout – jezdili se zhasnutými světly, přes pole, snažili se ujet policii.

Mnoho dobrovolníků darovalo krev pro výrobu hyper-gamaglobulinu.

Stejně jako při koronavirové krizi si lidé, kteří měli jiné nemoci, stěžovali, že se nemohou léčit – některé nemocnice byly zavřené, a někteří lidé měli strach do nemocnic chodit.

Nejhorším obdobím epidemie byl týden od 18. do 24. března, během kterého onemocnělo sedmdesát sedm lidí, přičemž veřejnosti se řeklo, že jich je třináct.

Na ochranu obyvatel Bělehradu se vynaložilo asi 50 miliónů dinárů.

2. dubna byli propuštěni první pacienti z ambulantní karantény.

3.5. vyšla v novinách Politika informace, že poslední případ se objevil před třemi týdny a že epidemiologická situace je klidná – veřejná shromáždění byla povolena, poslední karantény  rozpuštěny, školy začaly vyučovat. Po měsíci a půl už v jugoslávských přístavech přistávaly lodi a Bulharsko otevřelo hranice.

Celkem bylo očkováno a přeočkováno asi 18 miliónů lidí.

19. května opustil nemocnici v Dakovici poslední vyléčený pacient.

23. května Federální ústav pro ochranu zdraví SFRJ oznamuje konec epidemie.

Při likvidaci epidemie došlo k mnoha chybám a zmatkům. Přesto však dr. Donald Henderson ze WHO Jugoslávii pochválil těmito slovy:

„V žádném případě epidemie neštovic, kterých se zúčastnil, jsem se nesetkal s takovou mimořádnou spoluprací, s takovou společnou spoluprací institucí, které se zorganizovaly v boji proti epidemii… Musím přiznat, že obdivuji takový výkon a sebeobětování…“

Rovněž generální tajemník WHO vyslovil své uznání.

Oficiální počet je 175 nemocných a 35 mrtvých, i když počet může být o něco vyšší. Smrtnost byla 20%. Kromě toho bezpochyby nějací lidé onemocněli a zemřeli na následky očkování. Radmilo Petrović po skončení epidemie navštěvoval uzdravené pacienty a odebíral jim krev, aby změřil hladinu protilátek. Hodně těchto pacientů zemřelo za rok nebo dva poté, co se vyléčili z neštovic. Pravděpodobně tato nemoc oslabila jejich organismus.

Bylo ironií osudu, že k epidemii došlo téměř šest měsíců poté, co Public Health Service v USA vydala doporučení, aby se od rutinního očkování proti neštovicím upustilo s výjimkou zdravotníků a jiných osob, které přišly do kontaktu s nemocnými. A to na základě kalkulace, že osoba nakažená neštovicemi dorazí do země tak jednou za 12 let, kdežto plošné očkování způsobí ročně smrt 6–9 Američanů a dalších 400–500 bude mít vážné komplikace. Za oněch šest měsíců klesl počet očkování o 70 %. Po zprávách z Jugoslávie zřejmě americké úřady poněkud znejistěly. Vždyť v Jugoslávii nebyly neštovice od roku 1936.

Dozvuky

Byla to poslední epidemie pravých neštovic v Evropě a největší po Druhé světové válce. Stala se předmětem vědeckých studií. Letos, v souvislosti s koronavirem, se v postižených zemích znovu připomíná. V médiích vystupují pamětníci a pod videi na Youtube se pilně diskutuje (pokud se raději diskuse nezakáže).

Už v roce 1972 se mluvilo o biologické zbrani, kterou někdo použil proti Jugoslávii, která, pokud by nezahubila obyvatelstvo, by aspoň poškodila ekonomicky stát.

Diskutuje se i o tom, jestli opatření byla přiměřená. Jestli bylo opravdu nutné přeočkovat téměř veškeré obyvatelstvo, když se epidemie týkala jenom Kosova, Srbska a Černé Hory. Kromě toho, neočkování pravděpodobně několik lidí zabilo (stejně jako v New Yorku v roce 1947) bylo spojeno s obrovskými náklady a kurs dináru klesl. Nu, po bitvě je každý generálem, a pokud opatření přijatá během epidemie zaberou, vypadají dodatečně jako přehnaná.

Někteří lidé tvrdí, že epidemie vypukla ve skutečnosti dřív, že mrtvých bylo daleko víc, no řekněme, že kdyby to byla pravda, asi by s tím někdo vyrukoval už v 90. letech. Jedna bývala zdravotní sestra si „pamatuje“ jak z nemocnice vynášeli množství mrtvol v pytlích, někdo jiný zase „ví“, že se v Kosovu konaly tajné pohřby a že v roce 1972 bylo 600 pohřešovaných osob.

V roce 1982 natočil Goran Markovič film na motivy této události. Film vzbudil určité pohoršení, protože tehdy byla epidemie ještě v čerstvé paměti, lidé ve filmu „poznali“ skutečné osoby, se kterými scénář ovšem nakládal více než volně. Ale ředitel nemocnice, který se zavřel do kanceláře a napíchal do sebe několik dávek gamaglobulinu, prý opravdu existoval, a nemocný doktor, se kterým se kolega vsadil o whisky, že se uzdraví, byl doktor Pantić.

Epidemií v Jugoslávii inspirovala také Operaci Dark Winter z roku 2001, která simulovala útok biologickou zbraní.

Použité zdroje:

Vědecký článek

https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/01459740600686633

Články v médiích

http://www.politika.rs/sr/clanak/401693/Magazin/Svedok-variole-i-zlatnog-doba-Torlaka

Vzpomínky Radmila Petroviče

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649227-Uzbuna-o-epidemiji-nije-bila-lazna

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649428-Crni-kos-najavljuje-tragediju

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649567-Strah-od-zaraze-siri-se-Beogradom

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649678-prve-sumnje-bioloskom-ratu

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:649845-Hrabrost-i-humanost-kapetana-Lekica

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650033-Karantini-su-mirisali-na-smrt

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650330-kucne-sedeljke-karantin

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650502-nemoc-napada-bioloskim-oruzjem

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html%3A650657-Povladjivanje-politickoj-liniji

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650789-Smrtnost-je-bila-dvadeset-odsto

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:650973-Zvanicna-verzija-o-varioli-nije-tacna

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:651169-Enigma-o-bioloskoj-diverziji-traje

Další články

https://www.novosti.rs/vesti/naslovna/reportaze/aktuelno.293.html:374365-Kako-su-izgledali-poslednji-dani-variole-vere

https://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/clanci.119.html:865788-Virus-sa-Kosova-stize-u-Hanover

https://www.danas.rs/nedelja/istinite-price-iz-doba-variole/

Tento článek tvrdí, že epidemie začala dřív a mrtvých bylo daleko víc

https://www.telegraf.rs/vesti/107131-40-godina-od-variole-vere-kad-je-serbedzija-za-flasu-viskija-pobedio-boginje

Starý dokument

https://www.youtube.com/watch?v=DCm24TSbNfg

Diplomová práce

http://147.91.75.9/manage/shares/ZRAD/IS3110181441.pdf

Článek z New York Times

https://www.nytimes.com/1972/04/02/archives/a-new-threat-from-a-dread-disease-smallpox.html

Jak o tom informoval Spiegel

https://www.spiegel.de/spiegel/print/d-42953865.html

Film

https://www.csfd.cz/film/76506-variola-vera/komentare/

Příspěvek byl publikován v rubrice Majčin pokojíček se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.