Smysl liberalismu: svoboda je důležitější než spravedlnost.


napsal Leo K.

 

Ivan Bartoš: „Jsme liberálně demokratická středová strana a není to žádný populistický postoj. Některá řešení problému mají nálepku pravice a některá levice. A někdy ta nálepka může být obojí, stačí věc jinak vyložit. Dám vám jednoduchý příklad z finského experimentu s nepodmíněným základním příjmem (pokus finské vlády zavést pravidelnou peněžní dávku všem občanům ve stejné výši a do budoucna tak nahradit sociální pojištění, pozn. red).

Můžete hovořit o materiální podstatě svobody, nejnižší úrovni pyramidy, a já vám na to řeknu, že jste marxista. Anebo to můžete zdůvodnit tak, že stát vyplácí hromadu sociálních dávek v naprosto nepřehledném systému, takže pojďme udělat jednu nepodmíněnou dávku a odpárat celou byrokracii a najednou jste největší pravičák.“

Nejsem si jist, že Ivan Bartoš ví, proč neoznačuje stranu jíž předsedá za demokratickou, ale za liberálně demokratickou. Co se za tím adjektivem liberální skrývá? Přídavné jméno liberální je v politice už hezky dlouho v top pozici. Souvisí to s významem tohoto z latiny přejatého slova – svobodomyslný, nezaujatý, velkorysý, umírněný. Jde tedy jenom o módu? Nebo je v tom nějaký záměr?

Ludwig von Mises, ekonom tzv. rakouské školy 20. století, se proslavil zejména jako kritik státních zásahů do ekonomiky a jako obhájce liberalismu, který stojí na dogmatu,

že svoboda je prioritní politická hodnota. 

Slovo dogma má špatný zvuk, ale znamená jenom princip o kterém se nediskutuje.

Liberálové dále tvrdí, že jediný možný institut lidské kooperace ve společnosti založené na dělbě práce je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Tvrdí, že socialismus, chápaný jako společenské vlastnictví výrobních prostředků, je neproveditelný a že jeho aplikace na část výrobních prostředků je sice možná, ale vede k nižší produktivitě práce.

Ve své příručce (Ludwig Mises, Liberalismus, Gustav Fischer Verlag, Jena 1927) říká:

Jestli si chceme ověřit, zda je možno vnímat určitý institut (soukromé vlastnictví výrobních prostředků) jako jisté výsadní právo, čili privilegium jednotlivce nebo vrstvy, otázka nesmí znít po prospěchu jedince či vrstvy, ale jenom zda prospívá společnosti. Dojdeme-li k závěru, že jedině soukromé vlastnictví výrobních prostředků umožňuje zdárný rozvoj lidské společnosti, bude jasné, že to je totéž jako zjištění, že soukromé vlastnictví není výsadou vlastníků, ale společenským institutem k obecnému užitku i když je pro jedince zvlášť prospěšné.*)

Liberalismus se nevyslovuje za zachování vlastnictví v zájmu vlastníků. Nechce zachovat soukromé vlastnictví proto, že by je nemohl zrušit bez porušení práv vlastníků. Kdyby považoval odstranění soukromého vlastnictví za užitečné v zájmu veřejnosti, zastával by se jeho zrušení bez ohledu na to, zda tím vlastníka poškodí. Zachování soukromého vlastnictví je však v zájmu všech vrstev společnosti. I chudák, který nic nevlastní, žije v našem společenském řádu nepoměrně lépe, než by žil ve společnosti, která by se ukázala neschopnou vyrobit i jen zlomek toho, co se vyrábí v našem společenském řádu.

*) Tady je (podle mého mínění) slabé místo teorie liberalismu;

spekulace, že jedině soukromé vlastnictví výrobních prostředků umožňuje zdárný rozvoj lidské společnosti.

Ale není to, co na této teorii dráždí, ani tak výsada soukromého vlastnictví (Není jasné proč by to mělo být privilegium? Proč nepřipustit i jiné formy vlastnictví?) čili legitimizace jisté vrstvy, jako (zamlčené) tvrzení, že vytvořená hodnota je výhradně zásluhou této vrstvy. To už se podobá výhružně formulované otázce Ayn Randové, co by se stalo, kdyby se rozhodli stávkovat majitelé podniků, holdingů, korporací obecně. Opravdu by se zhroutil svět? Nechme otázku zatím nezodpovězenou a podívejme se proč není možné složité problémy zjednodušovat tím, že částem, které nás nezajímají přisoudíme jenom okrajovou váhu.

Bohatství nevytvářejí přece majitelé korporací sami; je výtvorem celé společnosti a jeho přerozdělování je nutnou podmínkou fungující společnosti. To už rozeznal starověký Platón, který navrhoval zajistit stabilitu společnosti autokratickým vládcem. I když se vzdáme rozdělujícího názvu zaměstnanci ve prospěch baťovského úzu, když hovořil o spolupracovnících, stále jsme nevyčerpali všechny prameny individuálních a korporátních příjmů jakými je např. fungující infrastruktura. Kdo jiný než stát se o ní stará?

Státní kontrola nad „krví ekonomiky“ – tedy peněžní zásobou a úrokovými sazbami je právě tak nezbytná pro urychlení nebo zpomalení růstu, když to ekonomika právě potřebuje. Dále je to právní a represivní aparát státu, který garantuje a vynucuje protimonopolní, smluvní, trestní a majetkové zákony, protože tím se stávají tržní interakce předvídatelnějšími a méně riskantními. A samozřejmě státní zásahy na trhu práce, které pomáhají zajistit, že bude mít pracovní síla kvalifikaci odpovídající potřebám firem. Státy toto zajišťují prostřednictvím stanovení imigrační a vzdělávací politiky. Státy se také aktivní politikou na trhu práce snaží zmírnit jeho rizika.

Takže zisky korporací jsou ze značné části výsledkem výběru daní a aktivního vytváření podmínek, které umožňují vydělávaní peněz. Proto volání po „zdanění bohatých“ není pouhým projevem zášti nebo požadavkem spravedlnosti.

Když z prosté hlouposti někteří politici zdůrazňují nebo dokonce slaví „den daňové svobody“ přiznávají, že ani netuší jak velká část individuálních a korporátních příjmů vzniká pouze prostřednictvím daněmi financovaných aktivit státu. Liberální ekonomika totiž není schopná samoregulace a „den daňové svobody“ sloužil jako nástroj určitě snadněji manipulovatelného obyvatelstva amerických států za uvolnění daňové politiky poválečné ekonomiky.

Protiklad daní a svobody je v demokracii lží cílenou na jednoduše uvažující jedince.

Celkový příjem, který se vytváří ve společnosti, je výsledkem kolektivního společenského úsilí, které je možné jen díky specifické sociální a právní architektuře a je poskytováno prostřednictvím veřejně financovaných i soukromě kontrolovaných a financovaných institucí.

Pokud jde o donucování, daně financují řadu veřejných opatření, která občanům zajišťují určitou míru svobody od soukromé tyranie firem. Vyváří základ státního aparátu, který je jedinou silou, jehož moc převyšuje moc korporací. Bez zákonů zakazujících otroctví, napsaných zákonodárci a vynucovanými soudy financovanými z veřejné pokladny, by lidé byli donuceni vyhrůžkami násilí nebo hladověním pracovat bez nároku na finanční odměnu. Bez předpisů, jako jsou ty, které vyžadují alespoň minimální bezpečnost na pracovišti, nebo ty, které nutí zaměstnavatele k účasti na kolektivním vyjednávání, by zaměstnanci přišli i o ten malý vliv, který mají na chod svého pracoviště.

Jak má vůbec vypadat demokratické uspořádání a jak to vnímá klon tak zvané liberální demokracie?
V demokracii je lid považován za suveréna. Mocenskou a represivní úlohu má stát, ekonomickou úlohu má trh a celé to komunikuje občanská společnost. Stát má existovat proto, aby byl „zaručen proces utváření mínění a vůle, v němž se svobodní a sobě rovní občané mohou shodnout na tom, jaké cíle a normy jsou jejich společným zájmem.“ Role občana ve státě tedy není pouze kontrolní, ale občan se významně podílí na tvorbě politik. Politický proces je založen na komunikaci, dialogu a střet mínění nakonec legitimizuje zaujetí mocenské pozice. Vládu lid nevykonává, ze svého středu si volí vládce, který pak podléhá zákonům. Právní řád je tvořen obecnou vůlí, tj. vůlí, která je vedena obecným zájmem. Proti státní moci stojí komunikativní moc občanské společnosti, tedy prostředí, v němž se formuje veřejné mínění. Tento systém klade velké nároky na občana. Počítá se totiž s jeho aktivní účastí při usilování o blaho celé společnosti. Společnost zde hraje významnou roli, neboť se v ní odehrává přirozená solidarita a společná komunikace, pro niž je podstatná snaha o vzájemné porozumění.

To jsou základní rysy demokracie. Zda komunikace občanů probíhá ve speciálním institutu (parlamentu) a občané se dělí podle svých názorů do politických stran nebo zda se volí zastupitelé či přímo – to jsou jenom rozšiřující prvky, technikálie, které mohou (ale nemusí) usnadnit politický proces. Ještě k slovu politika – používám ho v jeho řeckém významu politiké techné – správa obce.

Vložka (která nesouvisí bezprostředně s textem)

Nedávno proběhlo médiemi ohromení ze slov Michala Pullmanna, který se vyjádřil o hlasech a rezolucích padesátých let jako o demokratickém prvku v totalitním prostoru. Velká část veřejnosti nebyla schopna skousnout jiný než oficiální pohled. Je nutné podotknout – pamětníci vymírají, že po skončení války tu byla – bez ohledu na politiku – úplně jiná atmosféra.

Pro většinu národa, na rozdíl od dnešního hodnocení, byla 1. republika státem, který selhal, kdy byl hlad, stávky a do stávkujících se střílelo, rostly dělnické kolonie a skončilo to Mnichovem.

Byla tady politická vůle veřejnosti vytvořit po válce lepší stát. Když v roce 1948 podalo 12 ministrů z Československé strany lidové, Demokratické strany a České strany národně sociální demisi většina národa byla na straně komunistů. Dokladem jsou (nebo byly) ozbrojené dělnické milice. Ti dělníci do toho šli dobrovolně, jinak by se puč nemohl vůbec prosadit.

Když se konal proces s Dr. Miladou Horákovou byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory – to znamená občanskou iniciativou.

Demokracie může soudit od svého prvopočátku, určitě si ještě ze školy pamatujeme ostrakismus –  hlasování lidu ve starověkých Athénách (pomocí hliněných střepin) o vypovězení občana nebezpečného pro stát, o tom, zda není ohrožena demokracie, česky střepinový soud.

Ještě zbývá objasnit úlohu občanské společnosti a její organizace. Obvykle bývá vymezována jako prostor pro svobodné jednání lidí mezi rodinou, trhem a státem. Organizuje se v občanských spolcích, které zastupují určitý zájem ve společnosti, nějaký cíl, který je společný více lidem. Mezi občany a státem musejí existovat instituce, které občanům umožňují jejich zájmy vyjadřovat a dosahovat jejich naplnění a následně naplňování zájmů kontrolovat. Zájmové skupiny mohou mít soukromé či veřejné zaměření. Kritériem zájmových skupin občanské společnosti jsou podle sociologa Helmuta Anheiera

1) organizovanost,
2) soukromý charakter,
3) vytvořené hodnoty jsou používány výhradně pro naplňování vlastního poslání,
4) autonomie,
5) dobrovolnost.

Vykazuje-li organizace všech pět znaků, pak je klasifikována jako organizace občanské společnosti. Z kritérií vyplývá, že do občanské společnosti nepatří politické strany, veřejnoprávní korporace, a organizace zřízené nebo převážně financované ze zahraničí (například Člověk v tísni, Transparency International, Open Society Foundations a další).

Důvodem pro jejich vyřazení z občanské společnosti je mimo jiné jejich specifický vztah ke státní moci.

Platí také, že občanská společnost a její organizace jsou nástroje demokracie bez přívlastků a je lhostejné jestli to nazýváme polopřímou demokracií nebo občanskou participací,

kdežto v liberální demokracii je cizorodým prvkem.

(Václav Klaus uvádí, že ideologie NGO pochází z anglosaského světa, byť se používá zřídka. Odvolává se na amerického politologa J. Fonteho, podle nějž NGO jsou „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze samy sobě“, které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid“..)

Čím se liší liberální demokracie?
Liberální demokracie staví na jedinci a souboru lidských práv. Je to politický systém, kde funkcí státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Pouze politický systém chránící svobodu a majetek člověka umožňuje, aby byla zajištěna bezpečnost a stabilita společnosti. Společnost pojímá ekonomicky, jako „systém tržně strukturovaných vztahů soukromých osob a jejich společenské práce.“

Obecné blaho není chápáno politicky a je svěřeno trhu, kde míra spotřeby je měřítkem uspokojování ekonomických potřeb. Politika má soukromé zájmy jednotit a prosazovat je proti státnímu aparátu. Politickým procesem je tedy střet administrativně výkonného státu a soukromých osob se svými různými zájmy a potřebami na poli právního systému, kdy může dojít k tomu, že se i soudní moc vyjadřuje k politice.

Občan nemá aktivní roli a politickou vůli vyjadřuje u voleb, kde si volí své zástupce. Výsledek voleb následně legitimizuje převzetí moci.

Tato skutečnost zakládá soutěživý charakter politiky, jež se stává „bojem o pozice.“

Utváří se dvě vrstvy: jednak ti, co mají přístup k moci, tzv. politická elita, jednak občané, kteří vyjadřují svůj politický názor výhradně u voleb a na procesu rozhodování se tak nepodílejí, či jen vzdáleně. Je evidentní, že liberální demokracie usiluje o co nejmenší moc státu a směřuje k oddělení občanů od moci, která je svěřena profesionálnímu aparátu.

Výše jsem napsal, že daně financují řadu veřejných opatření, která občanům zajišťují určitou míru svobody od soukromé tyranie firem. Většinou se to setkává s negativním ohlasem podnikatelských kruhů, které argumentují nekalou konkurencí placenou z veřejných prostředků. Nedokážou ocenit fakt, že (např. veřejné služby) přispívají ke svobodě širší veřejnosti, která se tak může rozhodnout, které službě dá přednost.

Je to typické pokrytectví,

které káže soutěž, ale směřuje k monopolu, adoruje svobodu, ale vytváří závislost, usiluje o růst produkovaných hodnot, ale nehlásí se k externalitám, mluví o morálním právu hledání vlastního štěstí, ale mlčí o tom kolika kolizemi jiných životů je to zaplacené.

K úvodu článku: nevím jestli si Ivan Bartoš uvědomuje význam toho přídavného jména liberální, ale jestli chce s Piráty opravdu takovou politiku prosazovat, tak je jejich cílem opravdu oslava sobectví, být sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou a nebýt nástrojem k cílům ostatních?

Mýtus tvrdé práce a zaslouženého příjmu ztroskotává na společenském uspořádání, na prosté skutečnosti, že jedni mohou nashromáždit velké bohatství jen díky tomu, že druzí totéž nemohou.

Struktura tržního hospodářství, v němž malé množství lidí vlastní většinu produkčních aktiv, zaručuje, že drtivá většina lidí bude (v lepším případě) trávit svůj život prací za mzdu, a nikoli inkasováním zisků.

Daně tak poskytují částečnou nápravu této zásadní strukturální nerovnosti vytvářené kapitalismem. Přitom individuální příjmy a firemní zisky nejsou pouze výsledkem individuálních výkonů a obchodní konkurence. Naopak jsou součástí širšího společenského produktu. Člověk zatím nevymyslel lepší nástroj než je progresivní zdanění, které sice neodstraňuje nespravedlivé nerovnosti, ale alespoň je zmirňuje.

Předpokladem svobody pro všechny je spravedlnost. Bez ní je svoboda vždy jen pro někoho. „Svobodomyslná“ liberálně demokratická elita se však staví proti –

vždyť by to byl trest za úspěch!“

S využitím článku Daně a jak na ně: Zaslouží si bohatí své peníze?

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.