Slobodný vysielač


Napsal Řezníček z Brna
Každý druhý rok v létě k nám do Brna přijížděl otcův strýc a teta Lubko a Boja Škrovinovi  z Banské Bystrice. Pro mě a mého bratra  to byl vždy zážitek, na který jsme se těšili dlouho dopředu. Zejména na strýce Lubka. Byl to vysoký, urostlý sportovec, velmi šarmantní a temperamentní pán, kouřící dýmky s voňavým tabákem nebo kubánské doutníky. Když začal vyprávět o Slovenském národním povstání, ani jsme nedutali a poslouchali ty příběhy, který pro nás kluky voněly hrdinstvím jako tabák z jeho dýmky.
Strýc byl totiž hlavní technik povstaleckého rádia Slobodný vysielač a tak měl o čem vyprávět. Začali vysílat z Banské Bystrice a používali vysílač na kopci Laskomer. Německé  letectvo jim ovšem tento vysílač bombardovalo a tak strýc Lubo a jeho spolubojovníci jeli na letiště Tri duby a tam přebudovali letecký  vysílač s výkonem 1.5 KW tak, že jej namontovali do nákladního auta a celé zařízení tak bylo mobilní. Začali vysílat ve Zvolenu na zámku, za deset dnů se přesunuli do Brezna, pak do Dubové a tak stále  měnili místa vysílání, aby zmátli německou armádu, která vyvíjela enormní úsilí zastavit vysílání. Jako poslední den vysílali 27 října 1944  už z hor, konkrétně z Donoval a poslední věta vysílání byla:
Přestáváme vysílat, budeme ale  bojovat do vítězného konce.

Obsluha rádia pak opustila vysílač a všichni, včetně   strýčka Lubka, odešli bojovat na Liptov k partyzánům.
Ani jsme nedýchali, když strýc vyprávěl, jak se schoval do komína od krbu doma v Banské Bystrici, kde bydlel na náměstí na Horné ulici a gestapáci jej nenašli, a  ani psi nevyčenichali. Byl to pro nás velký zážitek to poslouchat, jenom maminka se netvářila, protože po té návštěvě jí ještě týden smrděly záclony od tabáku z dýmky.
Strýček Lubo už dlouho spí svůj věčný sen na banskobystrickém hřbitově, ale děj povstaleckého rádia se ještě neskončil.
 Skupina odvážných lidí kolem Borise Koroního před sedmi lety obnovila vysílání Slobodného vysielače z Banské Bystrice.
Je to vlastně Slobodný vysielač III, protože v roce 1968 krátce, asi půl roku z Banské Bystrice vysílal Slobodný vysielač rovněž.
A tak prakticky denně poslouchám na internetu  vynikající relace jako např:  Ariadnina niť s Emilem Pálešem, Trikolora s Romanem Michelkem a vlkem, Casus belli s Martinem Kollerem, Spirituální kapitál s Pavlem Pakošem, Dualog s Petrem Žantovským a Stanislavem Novotným, Hodinu Vlka s vlkem, Intibovo okénko, Na prahu změn se Stanislavem Novotným, Politické rozhory s Miroslavem Hazuchou a mnoho dalších.
V Banské Bystrici už nemám příbuzné, dcera i syn strýce a tety Škrovinových už ve městě nebydlí, ale mám pocit, že v tom krásném městě, uprostřed hor mám novou rodinou a to jsou lidé  ze Slobodného vysielače. Nikdo jim nehází bomby na vysílačku, ani se nemusí každý desátý den stěhovat na jiné místo jako povstalecké rádio, ale všichni tito lidé, kteří se podílejí na úžasném vysílání riskují zase jinak. Riskují potíže od lidí, kteří tomu vysílání nepřejí a ty potíže se budou stupňovat. Těch, kterým je vysílání trnem v oku je dost a hlavně mají vliv.
Tak jak jsem dříve obdivoval hrdinství mého strýce, tak teď obdivují tu partu lidí kolem Borise Koróniho, kteří jsou pro mě stejní hrdinové, jako byl strýc Lubo.
Strýc Lubo, za bývalého režimu  poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a kdyby teď žil, jsem přesvědčen, že by poslouchal Slobodný vysielač od nich z Banské Bystrice a spokojeně by u toho bafal ze své dýmky. Spokojeně proto, že ta parta kolem Borise Koróniho to děla opravdu velmi dobře. Asi to v tom kraji  tamní lidé nasávají  s mateřským mlékem  -odvahu, vzdor  a nepoddajnost. O to  více  nyní  rozumím  písničce Jana Nedvěda, kterou  věnoval Bystrici a  Bystričanům.
Vlkův  dovětek:
Plně  sdílím názor  kolegy  Řezníčka  z Brna, že  současný  Slobodný  vysielač  je unikátní projekt. Projekt občanské  sebeobrany.  A nesmírně  mne  hřeje na  duši, že  jsem už  skoro 5 let jeho součástí.  Neumíte  si představit, jak  si to považuji. Ale nikdy by mne nenapadlo srovnávat se  sebeméně  s těmi, kteří  v  době  SNP  tuhle značku založili a podepsali vlastní   krví.
Boris  Koroni a  Peter  Kršiak, kteří Slobodný  vysielač  vlastní  a provozují,  mají  velkou a neoddiskutovatelnou zásluhu  na  skutečnosti, že  informační pluralita a    svoboda  nejsou,  přes  přání mnohých, na Slovensku, ale i  v Čechách prázdným pojmem nýbrž  realitou /otázkou je, jak dlouho ještě?/. Ačkoli nemám  skoro žádnou  osobní zkušenost  s mainstreamovými slovenskými rozhlasovými  stanicemi, troufnu si navíc  tvrdit,  že  tak pestrou informační  paletu  jako  nabízí  Borískův  Slobodný  vysielač   nikdo jiný u našich sousedů neposkytuje  ani přibližně. O  České republice  platí to samé, vím co říkám, protože  tuzemskou  rozhlasovou informační scénu mám zmapovánu  poměrně  detailně. Na SVSK  nezní  jeden  názor  a nikdo nepožaduje, aby    se mu   každý přizpůsobil jinak…..
Tohle  je  obrovský dar. Posluchač  si může  vybrat z mnoha názorů. Když budu mluvit  za  svou osobu, pak  reprezentuji  zcela  jiné pohledy než  například  Stanislav Novotný.  Co  do pohledu na  českou politickou scénu v  každém případě.  Ohledně  vnímání  Evropské unie,  se odlišuji prakticky  od všech ostatních  komentátorů. Totéž  platí pro Intiba  v poměru například  k partnerovi  Stanislava Novotného  z pořadu Dualog.  Ale  s  Intibem se  třeba  velmi odlišujeme  v názorech na  ruskou či americkou  politiku. Pro mne normální a vrcholně  žádoucí.
To právě napsané, není motivováno snahou upozornit na  sebe, ale  tím, že jsem vybral komentátory, jejichž  postoje mi jsou nejvíce  známy, abych demonstroval  onu  unikátní  informační různorodost jednoho malého radia, které  si dobrovolně  naložilo olbřímí úkol – svobodně,  nezaujatě,nepředpojatě   informovat z  různých úhlů pohledů, protože  nic  realitu nedeformuje  a společnost  nepoškozuje  více, než  pouze  jeden přípustný a  tudíž  „univerzálně  pravdivý“  a neochvějně požadovaný názorový směr.
Ale rychle  je potřeba  se  vrátit  k tomu, co bylo zámyslem  sdělit  –   i přes veškerá vyhrožování a náznaky  možných represí, situace nás, co působíme  na  SVSK je, naštěstí, neskonale  lepší, než těch, co nasadili před  více než  3/4  století  svoje  životy, aby  Slovensko a  svět svobodně  informovali! Prostě  a stručně  -ONI  představují  giganty své  doby, zatímco my  dnešní se  snažíme  být  „jen“ samostatnými a  svéprávnými lidmi. A je  tragedií  dneška, že  takový stav vůbec  nastal.
Dovolím si přičinit další nutnou  poznámku. Kolega  Řezníček z Brna  opomenul zmínit  ještě  jednu  důležitou  skupinu, na  níž  stojí  SVSK. Respektive s níž  stojí a  padá. A  tou jste  vy – jeho posluchači a především financiéři jeho provozu. Bez posluchačů žádné, byt  sebelepší  rozhlasové vysílání nemá  smysl. Bez  finančních podporovatelů  by  se  Slobodný  vysielač  zhroutil  z  řádu několika málo týdnů. Každý nový  měsíc osobně  zažívám onen  nesmírně  příjemný  šok, kdykoli se podívám na  Borískův  finanční tachometr a   zjistím, že  jste  se opět  vysbírali a  že  vidíme zas na  pár  dnů dopředu. A  že mne  nebo  kohokoliv jiného z naší vysielačovské rodiny znovu  dnes, zítra, pozítří pozvete  na  návštěvu k vám domů, abychom si  vzájemně popovídali. Tohle je ojedinělý fenomen. Jako když  se  kdysi  stavělo Národní divadlo.  I  Slobodný  vysielač  by  právem mohl oprávněně  použít  heslo vytesané nad  oponou Národního  – Národ sobě!  Respektive  – Národ sebe! Nebo možná  ještě  trefněji  – Národy  sebe/sobě!
Za sebe  s nelíčenou obrovskou pokorou  říkám  – díky!
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.