Proč pořád nejsme fér?


napsal Leo K.

Vypůjčil jsem si název od stejnojmenného článku Olgy Richterové. Proč? Kvůli takřka neexistující diskusi. Ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku František Němec v roli Luboše, člena horské služby, ponoří tvář do sněhu, aby se vzpamatoval, když zjistí, že Vašek (Tomáš Holý) je nejspíše jeho syn. Když se ho Vašek ptá co to dělá, vymyslí si, že zkouší jaký bude zítra sníh. Vašek však udělá vzápětí totéž a Luboš říká:

Nemusíš po mě dělat každou blbinu.“

Kéž by tahle věta byla vepsaná do nějakého desatera, do nějaké obecně platné deklarace. Když se za velkou louží objevilo #Metoo, aktivisté se ho snažili uplatnit i nás, ač nejsme takoví pokrytci jako Američané, sotva se objevilo BLM, pán na Orlíku (co by tomu titulu řekl Masaryk, nepřítel zděděných privilegií) žbleptl Gypsi Lives Matter a epigoni se mohli strhat. Hrdina filmu Marie Poledňákové ze sedmdesátých let byl proti nim Mount Everestem kritického myšlení.

Čtu-li, že za evidentně naše chyby může Rusko nebo Čína – nejlépe obě země ruku v ruce, říkám si jak je politika nestydatou prostitutkou mocenských center, které bojují tu o lokální a jindy zase o globální vliv. Jsem-li ale přesvědčován, že pohlaví je sociální konstrukt, chytám se nevěřícně za hlavu, kam až nás snaha nechat se oblbovat zavede.

Prakticky celá živočišná říše se rozmnožuje pohlavně. Na stejném principu. Z vajíčka oplozeného spermií se vyvíjí nový jedinec. Převážná většina živočichů má oddělená pohlaví – samec, samice. Jikrnáč a mlíčňák, kdo by u ryb hledal něco jiného.

A tumáš čerte kropáč, u člověka je to sociální konstrukt?

Zásadním znakem samičího pohlaví u lidí je ovarium (chcete-li vaječník) a u samčího varle. Obojí se vyvíjí z původně indiferentní gonády vlivem gonozómů (XY – mužský; XX – ženský) a látek hormonální povahy. Během vývoje může docházet k nesouladu pohlavních znaků zjednodušeně řečeno vzniklý genitál není ani typicky mužský ani ženský, ale nic to nemění na počtu pohlaví.

Vůbec i konstrukce skupiny LGBT (ostatně také americký import) je v České republice (potažmo v Československu) od základu postavena na brutální manipulaci s fakty, která vlivem tabuizace tématu nejsou obsahem běžného vědění.

Lesby a gayové mají v naší republice zcela rovnoprávné postavení již téměř šedesát let.

Jestli je jím upřen obřad vzájemné svatby a institut manželství, je nutné se podívat proč. Funkce státu se jistou měrou opírají o rodinu (proto je rodina základ státu) a jak svatba, tak i institut manželství je svého druhu formalizovaná smlouva se státem, která manželskému svazku poskytuje jisté výhody za to, že rodina přebírá některé povinnosti státu. Smlouva musí přinést něco oběma stranám jinak ji nemá jeden či druhý účastník proč podepsat. Rodina přivádí na svět děti a je (či měla by být) za jejich vývoj odpovědná.

Co nabízí homosexuální komunita státu za výhody, kterých se domáhá?

Argument, že téměř polovina dětí se rodí do obtížných podmínek mimo manželství je jenom důkazem jak je rodina cenná. Problémy tak zvané čtyřprocentní komunity vyplývají z části i z ní samotné. Nejméně od roku 1961 se sexuální orientace nezkoumá. Přesto je pravda, že se gay komunita vždy separovala a vytvářela jakousi paralelní polis.

Oblíbeným dostaveníčkem této komunity v Praze šedesátých let byla kavárna u 5P s telefony na stolcích a posuďme jak odlišná je od baru Stonewall Inn v Greenwich Village (New York), kde zásah policie v sobotu 28. června 1969 v 1:20 hod. ráno je považován za začátek story o LGBT. Dodejme,že (podle Wikipedie) Stonewall Inn patřil zločinecké rodině Genovese.

V roce 1966 tři členové Mafie investovali 3 500$, aby změnili Stonewall Inn na gay bar. Jednou týdně si policie vyzvedla obálku s penězi jako úplatek – Stonewall Inn neměl žádnou licenci na alkohol.  Neměl ani tekoucí vodu za barem – použité skleničky byly namočené do kádě s vodou a hned znova použity.  Nebyly tam žádné únikové východy a toalety neustále přetékaly. Přestože bar nebyl využíván k prostituci, probíhal tam prodej drog a jiné „hotovostní transakce.“ Byl to jediný bar pro gaye v New Yorku, kde bylo povoleno tancovat a to bylo jeho hlavním lákadlem po jeho znovuotevření jako gay baru.

Policejní razie gay barů byly časté, průměrně jednou do měsíce v každém baru. Mnoho barů drželo extra alkohol v tajné přihrádce za barem nebo v autě, aby se usnadnilo pokračování co nejrychleji to šlo, v případě, že byl alkohol zabaven.  Management baru obvykle o raziích díky policejním tipům věděl dopředu, a razie probíhaly brzy večer, aby po skončení mohl prodej pokračovat.  Za typické razie se rozsvítila světla, zákazníci byli postaveni do řady a proběhla kontrola občanských průkazů. Ti, kteří je neměli, nebo drag queens (transvestité), byli zatčeni; ostatní mohli odejít. Někteří muži, i drag queens, využívali k identifikaci průkazy z armády. Ženy musely mít na sobě tři kusy ženského oblečení a když je neměly, byly zatčené. Zaměstnanci a management byl obvykle také zatčen.

Už jenom tenhle krátký výčet stačí, aby bylo jasné, že homosexualita v ČSSR a ve Spojených státech měla diametrálně rozličné podmínky, které generovaly náhled společnosti na ní.

Sám si vzpomínám z padesátých let,

kdy byl homosexuální styk ještě trestný,

na gaye Vildu H., kterého jsme často „sledovali“ až k bydlišti jeho partnera a z druhého chodníku se snažili zahlédnout jejich společné aktivity. Předválečnou republiku nepamatuji, za protektorátu byli homosexuálové odváženi do koncentračních táborů (značení růžovým trojúhelníkem), ale po válce se na ně pohlíželo sice jako na podivíny, ale pokud nepěstovali pederastii, byli celkem tolerováni i represívními složkami. Pederastie byla ale zákonem zakázána i po roce 1961.

Zatím jsem mluvil jenom o gayích a lesbách. Zbývající dvě písmena B a T znamenající bisexuály a transgender mě přivádějí do rozpaků, protože opravdu nevím čím mohli být omezeni bisexuálové.

Transgender jsou osoby, které nejsou spokojené se svým pohlavím a dělají vše možné, aby se mohly manifestovat jako druhé pohlaví. Narážejí přitom na řadu obtíží, které jsou však většinou spojené s jejich vlastní identitou a v menší části pak se státní byrokracií. Z poslední doby známe příběhy původně whistleblowera Edwarda a nyní Chelsea Manning a českou, předčasně zesnulou zpravodajku Terezu Spencerovou, jejíž zprávy – především ze Středního východu – nenahradí ani jinak skvělý Břetislav Tureček. V případě transsexuálů nejde ani tak o systémové vady státního systému jako o přístup širšího okolí (a reakce na něj) takto se manifestujícího jedince, který se jim mění takřka před očima.

Transsexuály svádí k uvažování o více pohlavích to, že jsou vlastně muži bez funkčního penisu a ženami bez funkční dělohy. Oni (i ony) se s těmito „nedostatky“ jenom těžce srovnávají ačkoliv je takových ve většinové populaci mnohem víc. Vždyť transgender osob je v naší republice možná jednotky setin procenta. Zajímavě to popsala právě Tereza Spencerová v knize Jsem transka!

Možná, že právě pochybnosti a zmatky vlastní identity potřebují vykřičet v každoročním festivalu Prague Pride, kde se příslušníci LGBT komunity a jejích podporovatelé setkávají a „diskutují mimo jiné o stavu práv a situaci v zemi.“ Místo diskuse se však jedná spíše o panoptikální (čti cirkusové) představení, které zanechává přihlížejícím sucho v hrdle s nevyřčenou otázkou čeho se ta „hrdost“ týká.

Proč pořád nejsme fér? Chci rovné podmínky pro všechny páry v téhle zemi, píše Pirátská poslankyně PhDr. Olga Richterová PhD.

Dneska si připomínáme, že si všichni občané naší země nejsou rovni. Je mi líto, že svatba zůstává vyhrazena jen někomu. Má to i řadu praktických dopadů – ať už k podpoře ve stáří, anebo v péči o děti. Registrovaní partneři se o sebe mohou starat roky, ale pak nepobírají vdovecký či vdovský důchod, když jeden z nich zemře.
Právní nejasnosti ve vztahu k dětem jsou další věc, kterou by svatba vyřešila. Jde jednak o situace rozchodu (po rozvodu mají nárok na výživné i od faktického rodiče, v reg. partnerství ne), nebo úmrtí (v reg. partnerství nevzniká nárok na sirotčí důchod), ale i možnost přiosvojit dítě z předchozího vztahu – u reg. partnerství to nelze. Mimochodem: LGBT lidé ani nemohou být společně pěstouny či osvojiteli (lze jen u jednoho z páru), přitom máme tisíce dětí v ústavech…
Nebo po svatbě automaticky vzniká společné jmění manželů, což znamená usnadnění různých kroků ve vztahu k majetku a dědictví.

Ani dvojnásobný doktorský titul ji nechrání před (doufejme, že bezděčným) omylem, že všechny páry mají mít privilegované postavení chráněné Rodinným právem podle Občanského zákoníku 89/2012 Sb. a podporované z veřejných zdrojů.

Komunita LGBT, které Olga Richterová svým prohlášením evidentně zastává není přece ani jediným a samozřejmě ani zdaleka většinovým zdrojem nesezdaných párů.

Naprostou většinu (podle statistik skoro 40 % všech párů) tvoří dvojice, které nejsou z různých důvodů ochotny vstoupit do právního stavu vůči státu. Mýlí se, ale také spisovatel Vlastimil Podracký svým konstatováním, že jde o levicovou posedlost rovností, když píše:

Původní liberální rovnost znamenala rovnost postojů ke člověku, tedy vztahů a příležitostí. Současné aktivistické pojetí marxistické rovnosti vede k rasismu a vytváření skupin, a to na rozdíl od liberální rovnosti, která skupiny rušila a vyžadovala jednotný postoj ke všem. Původní liberální rovnost znamenala rovnost postojů ke člověku, tedy vztahů a příležitostí. Žena nikdy nedosáhne výkonů muže a muž nikdy nebude rodit a kojit dítě. Černoši obvykle, i když mnozí ano, neuspějí ve společnosti, kterou vymysleli bílí. Homosexuálové neplodí děti, a proto je nemohou mít. Jedna kultura je vyspělá, jiná primitivní. Mají odlišná, mnohdy neslučitelná pravidla, jež ve smíšené společnosti vyvolávají agresivitu a prosazování „svého.“

Z jeho strany je to špinavá lež, protože si osvojuje právo posuzovat která kultura je vyspělá a která zase primitivní. Z křesťanského hlediska jde o hřích nemístné pýchy. Právě tak jeho hodnocení, že k rasismu vede marxistické pojetí rovnosti (kterému ale vždy šlo o sociální rovnost většiny) je čistou lží a Vlastimil Podracký to ví. Opět se totiž jedná o import, o sofistikovaný produkt imputovaný levici, který nemá s levicovými ideály

  • důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musí každý řešit individuálně
  • odbourat dogma, že jedině soukromé vlastnictví je cestou k obecnému blahoby­tu
  • zrušení statusu pracovní síly jakožto komodity
    oddělit práci od trhu práce, zrušit její zbožní formu

vůbec nic společného a odkaz na neomarxismus je ve skutečnosti odkazem na maloměšťáckou (pseudo) revoluci střední třídy otrávené z toho, že financuje jak ty chudé, tak také ty neskutečně bohaté. Manifestovala se jako beatníci a později hippies – což opravdu nebyla ani náhodou autentická proletářská levice – ale synáčkové a dcery z dobrých rodin, kteří si na piedestal postavil novou božskou trojici

Marxe, Mao tse tunga a LSD

a jejich jménem začali vyznávat vše přírodní a hlásili se k původnímu způsobu života Indiánů, začali hájit práva Afroameričanů, kritizovali konzumní způsob života Američanů a hlavně odsuzovali válku ve Vietnamu. Hnutí hippies tíhlo k mysticismu a různým druhům východního náboženství jako např. buddhismu či prosazovalo volnou lásku.

Jejich dědictví dodnes žije v různých formách soudobé kultury – od hudebních festivalů, přes módu či po zdravý životní styl. Díky němu se více mluví o různých formách náboženství, multikulturalismu či o právech sexuálních menšin. Dnes potomkům hippies říkáme „sluníčkáři“ nebo také nová levice.

Jejím programem je prosazovat vše odlišné, zvláště to, co většinovou společnost provokuje. Platí, že čím více rozdílností, tím více problémů, tím nestabilnější společnost a tím lépe se žije těm, kteří se o tyto pseudo problémy postarali.

Ti jsou z toho vysmátí. Vůdčí hodnotou najednou nejsou dovednosti a znalosti, ale právě a pouze odlišnost. Místo kultury, negramotnost a události na sociálních sítích; místo respektu k druhému pohlaví, hnutí #MeToo, protože je jí už dávno cizí galantnost, rytířskost, společenské chování, tanec a etiketa vůbec. Literatura a umění vůbec „ulétává“ na těch nejsilnějších emočních zážitcích a když se jich nedostává, nahrazuje je vulgarismus, aby vůbec vzbudila pozornost. Maně se mi vnucují slova z Huxleyova Konce civilizace:

„…Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedáří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od elit, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“
Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“ „Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany…“

„Nová levice“ je na rozdíl od tradiční levice zadupaných, chudých a vykořisťovaných, bytostně intelektuálním počinem středostavovských „veličin“ a Vlastimil Podracký to ví. Jestliže přesto lže a dehonestuje Marxe musí za tím být buď cizí zájmy nebo peníze. Možná obojí.

A naše společnost? Není rozdělená na chudé a bohaté, ale na ty co věří, že jejím cílem je občanská diskriminace podle fyzického hendikepu, pohlaví, barvy kůže, politických názorů…

Přesně tak, aby jí to nedovolilo uvažovat o sociální spravedlnosti.

Napsáno s použitím odkazovaného vládního pramene.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.