Roušky v Itálii


napsal Jezevec

Jsem jeden z těch, kdo si v zpupné nenažranosti ani letos neodepřel letní výlet po italských vinicích. Pět týdnů cestování po severní Itálii dalo (možná) zajímavý náhled na regionální zvyklosti z oboru protivirových opatření, které jsem vlkovi nabídl ku sdílení.  Navštívil jsem celkem asi 14, převážně 4* a 5* hotelů, ve třech logicky rozdílných okresech.

Toskánsko – moře (oblast Livorno – Cecina – Grosetto).

V polovině července začínala moje cesta – a v Itálii i první tamější protivirová doporučení před tzv druhou vlnou. Již při příjezdu bylo zřejmé, že anti-covid strategiím se věnuje velká pozornost. Na dveřích každého obchodu a restaurace, a každých deset metrů v hotelu – visela laminovaná cedule, která že všechna vládní nařízení a regionální doporučení jsou sledována – jakož i certifikát, jak se podrobili testu nezávislé agentury, a dostali v něm plný počet pěti hvězd. U toho ve stejných rozestupech stojan s desinfekcí na ruce, a výzvou v pěti jazycích spray usilovně používat. Sanitačních sprayů se nikdy nikdo nedotkl, byly viditelně zaprášené.

Hotelový personál nosil svědomitě roušky – obvykle manifestačně navléknuté na předloktí. Hotelová služba v restauraci je naproti tomu nosili za gumičku za uši a shrnuté na krku – krásné, z černého sametu a s logem hotelu, ale opatrně aby si do nich nenadýchali. Třetím nejpoužívanějším způsobem nošení roušky bylo navléknutí jedné gumičky za nožičku brýlí, a nechat roušku plandat podél tváře nasvislo, tohle používali zejména děvčata na recepci.

Nejpůvabnější režim roušek byl u hotelové snídaně. Na vstupu do restaurace stál pikolík (s rouškou), který po každém příchozím nekompromisně vyžadoval, aby měl roušku, a měl jí precizně nasazenou přes tvář. Každému hostovi pečlivě změřil teplotu, a zapsal do notýsku – měřili to infra teploměrem a pro jistotu tak na půlmetrovou vzdálenost, aby nenaměřili víc než nějakých (odhaduji) třicet stupňů. Pak číšník již vyšší kategorie v černém smokingu (a s černou rouškou na krku) zavedl hosty k jejich stolu, a řekl že roušku už si mohou sundat. Host si tedy sundal roušku – a bez roušky a bez rukavic se šel hrabošit do švédských stolů snídaňového bufetu, aniž by někdo řešil údajný zákaz švédských stolů. Ve všech hotelích tohoto regionu jely švédské stoly bez jakéhokoliv omezení, a hosté k nim přistupovali také tak. Bez roušky rovněž odcházeli z restaurace, a pohybovali se po hotelu před a po snídani. Například i při večeři v téže restauraci.

Z hlediska hotelového businessu bude letošní sezona (přinejmenším v některých regionech) naprostá katastrofa. Nekonečné pláže, se stovkami slunečníků v rozšířených rozestupech, úplně prázdné – v moři jsem byl často jediný, kam oko dohlédlo – plážové restaurace a bufety vůbec neotevřely, půjčovny blbostí zely prázdnotou, a všudypřítomní černoši s ručníky už ani nepředstírali pokus něco prodat. Obsazenost hotelů odhaduji na max 20-25%, většinu hostí tvořili domácí, z toho zbytku 10-20% Němci, a sem-tam nějaký Čech, jinak snad nikdo. Obsazenost restaurací ve městě možná ještě menší, turisti z vnitřní Itálie si spíš kupovali takeaway v bufetech, než aby se stravovali v opulentních turistických restauracích – v sálech denně pečlivě prostřených pro 100+ lidí, bývaly večer obsazeny tak dva-tři stoly. Obsluha restaurací roušky měla, dle místní tradice navlečené na předloktí – jakýkoliv host byl tak zoufale vítaným jevem, že roušky po něm nikdo nechtěl, přestože na každých vstupních dveřích visel plakát, že bez roušky a sanitace rukou je vstup zakázán. Ani zde jsem nikdy nikoho neviděl použít sanitační gely, kterých je opravdu velmi mnoho a všude.

Ale již za první křižovatkou, kam už chodili jen domácí a my – se nikdo ani nepředstíral nějaké roušky vlastnit. Na ulicích nenosil roušky nikdo. V útulné domácké restauraci, kuchařka-majitelka v jedné osobě, namísto roušky s půlmetrovou kuchařskou čepicí na hlavě (a s nezbytným cígem v koutku úst), chodila klábosit mezi hosty tak jako kdykoliv jindy, obsluhující personál a z hostí neměl roušky vůbec nikdo. Přestože i zde byly dveře provozovny vyzdobeny plakáty, jak to zákon přikazuje. Mírně zmatenému německému páru, který s rouškami na obličeji do takové knajpy omylem zabloudil – vysvětlovala chutě obědvající obecní policie, že na oběd roušky neplatí, protože restaurace má vlastně zavřeno, a vaří jen pro známé :-), ale že pokud mají hotovost, oběd si klidně mohou dát taky.

Ambivalentní situace panovala i na ulicích. Na všech obchodech plakáty se zákazem vstupu bez roušek, které ale skoro nikdo nenosí. Němci byli poznat na první pohled – sami roušky pečlivě nosili, a vrhali mírně nejisté pohledy na ostatní, kteří roušky nenosili, a ti vrhali mírně nejisté pohledy na ně. Většina Italů na roušky ostentativně kašle, nebo je nosí manifestačně navlečené na předloktí, roušky vypadají jakože nejméně od února si je ještě neměnili. Češi nenosí roušky vůbec, nebo se naučili používat nožičku brýlí, ve stylu mlynářovy dcery roušku měli a neměli.

Jen jedna stařenka, co každý den vozila čerstvé ovoce a zeleninu otřískaným Transitem, na jakýsi improvizovaný místní trh – sama svědomitě roušku nosila (z krepového papíru, který po mnohaměsíčním nošení dával jen tušit původní modrou barvu) – a pokud se kdokoliv bez roušky dostal byť jen do stínu vrhaného srolovací markýzou jejího auta, hlasitě po něm vyžadovala respirátor.

Závěr: V těchto turistických letoviscích letos žádný virus nebyl. Protože kdyby tam byl – tak s tím jak veškerá ochranná opatření všichni ostentativně ignorovali, během 48 hodin by byly stovky a možná tisíce nakažených.

Toskánsko – hory (region Chianti)

Pokud u moře panoval ležérní až demonstrativně odtažitý přístup – zde naopak panoval až polovojenský režim. Sanitační gely se nejen používaly, ale hotely nešetřily personálem na to dohlížejícím, každý vstup i výstup z jakékoliv budovy komplexu byl doplněn sanitací rukou a dezinfekční rohožkou na pantofle. Všechny restaurace měly všechny vnitřní prostory uzavřené pro hosty, a hosté měli (zajisté i díky vstřícnému počasí a nově vybudovaným letním stříškám) přístup jen na venkovní terasy. Každý stůl měl svého číšníka, který obsluhoval jen svůj jeden stůl – a po každém úkonu si měnil jednorázové rukavice. Dovnitř chodili přes desinfekční bazének. Použité nádobí skladovali v rohu, odkud si ho brala obsluha nižší kategorie, která vůbec nepřišla do kontaktu s hosty.

Ještě bizarnější byla snídaně. Trval zákaz vstupu hostí do vnitřních částí restaurace, a i snídaně se cele servírovala na venkovních terasách. Tentokrát měl nejen každý stůl, ale doslova každý host svého číšníka. Švédské stoly byly k dispozici, a byly stejně opulentní jako kdykoliv jindy. Host přišel, nahlédl otevřenými dveřmi dovnitř na švédské stoly – a pokud byl schopen se s číšníkem domluvit, číšník si navlékl jednorázové rukavice až po loket, a běhal a nabíral dle instrukcí. Host se ničeho nesměl dotknout, ba vůbec nesměl vkročit dovnitř. Pokud host číšníka nebyl schopen řídit verbálně, musel si počkat až bude ve frontě sám, vydezinfikovat si ´boty v nášlapném bazénku, navléknout si roušku, obléknout rukavice – pak směl jeden sám s číšníkem dovnitř a ukazovat mu prstem. Nabrané odložil „interiérový“ číšník na servírovací stolek – odkud si to vzala „exteriérová“ servírovací obsluha, a donesla hostovi na stůl. Tedy: vzal si jednorázové rukavice, donesl hostovi na stůl, rukavice sundal, a šel pro další. Stejná sekvence úkonů se opakovala pro jakýkoliv přídavek. Teprve tam smí chudák hodovat.

Hotelové recepce: namísto rohožky dezinfekční bazének na nohy, spray na ruce, všichni roušky, vstup po jednom. Klíče od pokoje sterilizované ve dvojím pytlíku: recepční (v rukavicích) vezme klíč, sundá z něj jednu šprcku, a aniž by se dotknul vnitřního obalu, vloží hostovi do ruky klíče v druhém obalu. Platba pouze bezhotovostně, hotovost nebereme a nevracíme. (na tuzéra ale tak rigidní nebyli 🙂

Víno na pokoj, sire? Není problém. Otevřené? OK. Víno. Otevřená lahev réserve 2004, ve dvojím pytlíku: hotelová služba (v rukavicích) přinese otevřené víno (se špuntem napůl vraženým zpět, jako obvykle) ve dvojitém obalu. Sundá z něj vrchní šprcku, a aniž by se dotknul vnitřního obalu, vloží hostovi do ruky lahev, hermeticky uzavřenou do druhé vrstvy obalu. Nechci vědět, kde ta lahev byla a co s ní dělali, když jí otevírali … Sklenice na pokoj? Jistě, sire. Křišťálové sklenice RIEDL – ve dvojitém obalu. Služba v rukavicích sundá vrchní šprcku, a aniž by se dotknul vnitřního obalu, položí na stůl zabalenou sklenici. Kousek sýra? Není problém, sire … Přivřu oči a začínám všude vidět kypící hory plastového odpadu, an zastiňuje toskánské slunce.

Závěr: Kdyby nějaký virus proběhl až do Chianti, usoužili by ho tam xmrti.

Venetto a Pineda

Tamější vývoj v opatřeních byl nepochybně poznamenán i časovým posunem do druhé poloviny srpna, a příkřejšími výhrůžkami protirouškovým sabotérům. Řekl bych – takový střední mix ve smyslu činném i trpném.

Hotelový personál roušky nosí, ale od hostí je nevyžaduje. Nejbizarnější situace vznikají pochopitelně opět u snídaně. Vstup povinně s rouškou, ale hned za dveřma si jí můžete sundat. Tady už byly švédské stoly zrušeny – a pro hotely to bylo peklo. Z nějakého důvodu dostal každý host jeden stejný talířek s pečivem, a jeden stejný talířek s krájenými salámy a sýry a zeleninou – když chtěl něco doplnit, vyhazoval se celý talířek, a dostal jiný talířek se stejnými komoditami. Ze kterých třeba zase snědl jen jedno kolečko svého oblíbeného salámu, a dožadoval se dalšího talířku. Chceš teplou snídani? OK, zase unifikovaný talířek. Na něm kydanec hemenexu, vařených vajec, párků, slaniny, porce tak pro pět lidí a bez možnosti výběru. To bohaprázdné plýtvání muselo přinést náklady přímo exponenciální! Pětihvězdičkové hotely, které se v minulých letech předháněly, kdo z nich vymyslí debilnější a titěrnější skleničku na džus k snídani – letos džusy servírovaly v půllitrových karafách. K tomu balenou lahvovanou vodu, stejnou jako večer prodávaly po třiapůl eurech (přitom večer prodávaly kohoutkovou vodu v půllitrové karafě za euro). Kafí není sedm druhů, ale jen expresso a capucíno, a musí se zvlášť objednat. Naproti tomu ovocné bary zůstaly a host bez roušek a bez rukavic se vesele hraboší v ovoci, které bez dalšího omytí vloží rovnou do pusy. Peklo intelektuální.

Roušky na ulicích jsou doporučeny, skoro nikdo je nenosí – ve vnitřních prostorách jsou povinné, a skoro všichni si je nasazují. Ani zde se však nevyhnu bizarním situacím, nikoli nepodobným z nápadníku našich mediálních hvězd: vstup do restaurace s rouškou. Když sedíte, můžete si roušku sundat. Když jdete na toaletu, musíte si jí zase nandat. Když odcházíte, na rozdíl od přechodu provozovnou dovnitř, na přechod sálu ven roušku mít nemusíte. Ale když opouštíte provozovnu, obsluha vás upozorní na povinnost roušky venku nosit, přestože to není pravda.

Na plážích to vypadá podobně. Populární slunečníky benátského regionu mají znatelně zvětšené rozestupy, pláže jsou poloprázdné. Na plážích, které běžně mají až 200-300m zdéli (tedy: vzdálenost od začátku písku k linii moře), dvou a tříhvězdičkové hotely většinou vůbec neotevřely a slunečníky nevybalily, a na rezervovaných sektorech pláží je neobvyklý nikým nerušený písek. Střední kategorie a střední části pláží jsou pořád ještě prázdné, a davy nastávají až v posledním sektoru těsně u moře. Pláže, kde dřív často byl problém k moři vůbec fyzicky projít, jsou poloprázdné, a není problém ani ve vodě dodržovat rozestupy. Otrapové s ručníky a s nejrůznějším občerstvením ale chodí jako kdykoliv jindy, a nepředstírají zájem nějaké rozestupy.

Závěr: bezradnost. Kdyby se tu virus vyskytl, nemají šanci se mu ubránit.

Na konec perlička: Innsbruck.

Léta přibývají, a tak už do Itálie jezdím na dva dny, s přenocováním kolem Brenneru. Po rouškovém/nerouškovém šílenství v Itálii byl Rakouský Innsbruck jako pohádka z jiného světa. Město kypělo bohatým kulturním životem až do pozdních večerních hodin. Snad každá restaurace vyložila ven desítky stolků, a všichni popíjeli jak o život, odstupy neřešíce. Po rouškách ani památky…

Příspěvek byl publikován v rubrice Jezevova nora se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.